O Adamových cestách a přelezech toho víme spoustu. Senzačním zprávám ze světa se nedá ubránit. Jaký je ale ADAM ONDRA nelezec?

T: Standa “Sany” Mitáč F: Iva Vejmolová, Petr “Pepe” Piechowicz
| ČERVEN 2015

Nedává to najevo, ale odpovídat na to samé ho musí trochu štvát.

„Jak ses dostal k lezení?“
„Jak dlouho se vám přezdívá Harry Potter?“
„Proč ve skalách tolik řveš?“
„Jaké to bylo, když jste se stal mistrem světa?“

Vyhledávač ti k Adamovi nabídne 502 000 výsledků, což je dobrá nálož lezeckých informací. O jeho Miss World liniích toho víme hodně, tyhle přelomové cesty pro nás představují povinnou literaturu. Takové popletení Change s Durou durou by ti před kámošem udělalo pěknou ostudu. Proto už radši o Adamově lezení všechno víš.

Navrhuju si dneska slovo „lezení“ zakázat.
Aha? Jako vážně? (smích) Tak to zkusíme.

Jak jsi se dostal do Prahy, máš svoje auto?
Přijel jsem autem, vlastní mám od devatenácti. Jinak to mám s autama takový napůl – když ho používám do města, tak mám svoje menší, a když jedeme na tripy, tak používám velké rodinné auto.

Na kolik procent tripů jezdíš ještě s vašima?
Teď už minimálně, řekl bych, že tak pět procent. Dřív jsem s nimi jezdil víc, ale myslím, že je to přirozené, člověk se osamostatňuje.

Pamatuješ si, kolik jsi měl bodů z testu v autoškole?
Sto procent.

Jaký ovládáš jazyky?
Úroveň jazyků ve škole nebyla moc vysoká, ale mám štěstí, že díky lezení – sakra! (smích) Že jsem díky tomu hodně cestoval a asi bych byl blbej, kdybych se nenaučil anglicky, takže to je základ. Potom mě zajímalo se naučit třeba italsky, takže jsem si nechal přát od Ježíška učebnici italštiny, něco jsem se naučil a díky dalšímu cestování s italskými kamarády jsem se naučil italsky a postupně i španělsky.

V jednom dokumentu jsem viděl, jak se učíš němčinu.
Něco ze školy znám z němčiny, ale tím, že všichni Němci mluví anglicky, tak jsem ani nikdy neměl možnost se tuhle řeč naučit. (Adam studuje podnikovou ekonomiku a management v Brně, pozn. aut.)

Co tě štve na lidech?
(smích) Myslím si, že dokážu vyjít v podstatě s kýmkoliv. Určitě jsou ale vlastnosti, které nemám rád. Falešnost, nepoctivost. Jsem rád s lidmi, kteří jsou poctiví a to, co dělají, myslí upřímně. Zároveň si myslím, že mám jakýsi dar – dokážu vyjít i s lidmi, o kterých vím, že mají nějakou neřest. Že se ten člověk chová špatně, by si měl uvědomit hlavně on sám a já, když to není moje blízká osoba, nemám šanci to nějak změnit.

Na kterou otázku nerad odpovídáš?
Proč tolik řvu… (smích) Nejprofláklejší otázka je: „Jak ses k tomu dostal?“ Ale tak zase chápu, že je to zajímá… Asi není žádná otázka, kterou bych vyloženě nesnášel a nechtěl slyšet.

Máš nějakej vzor mimo oblast, o které se dnes nebavíme?
Asi jestli, tak spisovatele nebo lidi, co se zabývaj podobnýma věcma. Z poslední doby se mi nejvíc líbil Jared Diamond a jeho knížka Guns, Germs and Steel. Nebo knížka Collapse. Toho člověka obdivuju, aby mohl napsat takovou knížku, tak musí mít pojetí o strašně mnoha věcech ve strašně mnoha oborech. Ale nijak ho neznám mimo té knížky.

Co tě na tom čtení baví?
Není to knížka jenom o příběhu, baví mě číst věci, kde se člověk něco dozví. Pomáhá mě to vidět svět z jiné perspektivy, jinak… Jared Diamond píše třeba o tom, proč my v Evropě jsme tak civilizovaní, na takové vysoké úrovni, zatímco Křováci někde v Africe jsou na tom úplně jinak. Přitom Homo sapiens vznikl v Africe.

Myslíš si, že ta úroveň v Evropě je skutečně lepší, nejsme už moc přetechnizovaní, odstřižení od přírody?
Já nehodnotím, co je lepší, nebo co je horší, ale jsme určitě na „jakési vyšší úrovní“ civilizace.

Jaká je tvoje oblíbená pohádka?
Asterix a Obelix.

A česká?
Hele, já když jsem byl malej, tak jsem pohádky v podstatě zásadně nesledoval, protože jsem byl ovlivněnej svojí starší sestrou a viděl jsem na ní, jak poslouchá moderní muziku. Takže dívat se na pohádky mi v ten moment připadalo jako něco naprosto dětinskýho a potupnýho. (smích) Pohádky pro mě už ve čtyřech letech byly prostě něco úplně out. Dětský písničky jsem nezpíval, já jsem si prostě zpíval Lucii. (smích)

Jaká je tvoje oblíbená krajina, kde by ses jednou rád usadil?
Co se týče krajiny, tak se mi nejvíc líbí Norsko a severní Alpy – ta zelenější část. Jižní Alpy v italské části a ve francouzské části jsou krásný, ale líbí se mně víc ty zelený louky.

Kam už se nechceš vracet?
Hele, nemám to rád v Číně, když tam jezdím na závody. Ale to je kvůli tomu, že na těch závodech poznám tu Čínu jenom z jedné stránky, kde člověk vidí ty špinavý města, smog a zaprášenej hotel. Nikdy jsem se tam nedostal do přírody. Rád bych se někdy podíval do Číny na venkov, do hor… Každopádně do určitých měst v Číně už bych se vracet nemusel.

Jaký vlastnosti má mít podle tebe ideální holka?
Nemám nějaký vzor, jak by měla vypadat. Prostě, když ju vidím a je mi s ní dobře, nějak mě očaruje, tak to dál neřeším.

Takže jsi spokojenej.
Jsem nejspokojenější.

Mají vůbec holky dělat tu věc, o který se nesmíme bavit?
(smích) Určitě. Myslím si, že jinak by to nefungovalo. Když ti dva lidi nemají žádnou společnou zálibu, tak je málo věcí, co je pak spojí dohromady. Kdybych já měl městskou holku, tak bych s ní asi skoro žádnej čas nestrávil.

Kdybys byl na 24 hodin ženou, co všechno bys chtěl vyzkoušet?
(strašný smích) Dál, nevim! (smích) Hmmmmm. Já nevím, tak ten sex z té druhé stránky musí být zajímavej. Nic jinýho mě nenapadá. Ostatní ženský záležitosti mi nepřipadaj nijak zvlášť zajímavý… (smích)

Kroutíš si doma vlasy kulmou, nebo se to děje samo?
Děje se to samo. Je to odvislé hlavně na vlhkosti vzduchu. (smích) Čím je vzduch vlhčí, tím jsou větší kudrliny.

“Jídlo relativně hodně řeším“

Jaký bylo tvoje nejdelší zranění?
Vždycky to bylo pět dní až týden. Měl jsem takovou gigulku ze šidítkování (druh úchopu, pozn. aut.), pak jednou bolelo koleno a šlacha, která zlobila až v předloktí.

Máš fyzioterapeuta, se kterým konzultuješ trénink?
Párkrát jsem byl u pana profesora Koláře, ale nedojíždím tam každý měsíc. Upozornil mě na nějaké zdravotní problémy, které mám a na které si musím dávat pozor. Nějak jsme je poladili. Ukázal mi nějaký cvičení, které se dlouhodobě snažím nezanedbávat. Vím, že když problém přijde, dokážu to opravit kompenzačními cviky. Občas chodím na masáž.

Myslíš si, že je lidský tělo schopný „evoluce“ během jednoho života?
Evoluce ne, ale z hlediska přizpůsobení určitě jo. Části těla se nijak nezmění. Tělo se naučí určitej pohyb, šlacha se dá nějak posílit, že je pak míň náchylná ke zranění, ale nic jinýho…

O co bys nechtěl přijít – zrak, sluch nebo hmat?
Zrak.

Co jídlo a tvoje oblíbená kuchyně?
Indická kuchyně, japonská kuchyně a svůj mišmaš. (smích) Hodně mě baví při cestování ochutnávat nové kuchyně a vždycky si z toho něco donést. Většinou ve zdravé výživě se to pak stejně dá koupit. Stravu relativně hodně řeším. Teď dost ujíždím i na raw stravě – oříšky, semínka, zelenina, ovoce.

Je něco, co bys rád jedl, ale nesmíš?
Abych řekl pravdu, vyloženě nezdravý jídlo mně ani nechutná. Když jdu okolo McDonald’s, tak nikdy nemám ani myšlenku si tam něco dát. Myslím si, že když aj člověk dlouhodobě jí nějak zdravě, vyhýbá se určitým nezdravým potravinám a umělýmu cukru, tak úplně ztratí chuť na tohle jídlo. Myslím si, že potraviny jako bílej cukr jsou o závislosti. Takže když se toho člověk vyvarovává, tak ho ani nestihne žádnej mamoň, že by potřeboval sníst celou tabulku čokolády.

Dokážeš v kuchyni vykouzlit něco, nad čím by Pollreich upadl v úžas a řekl: „to tu ještě nebylo!“
(smích) Já vařím bez receptu. Většinou to funguje tak, že se rozhodnu, jestli k obědu bude pohanka, jáhly, kroupy nebo rýže. Pak otevřu lednici a podívám se, co do toho bude za zeleninu a čím to ochutím. Vždycky to chutná trošku jinak.

Alex Honnold mi v rozhovoru říkal: „Nepiju, ale jsem si jistej, že jednoho dne začnu.“ Co ty a alkohol? Piješ pivo?
(smích) Před pár lety jsem pivo spíš nesnášel, teď už se to trošku mění. Radši mám pšeničná piva, méně hořká a nejlepší je u nás v Brně pšeničný ležák u Pegase. Ta chuť na alkohol se mění s věkem. Před pár lety mi chutnalo akorát víno, teď mi chutná tak nějak všechno. Zároveň, když člověk tvrdě trénuje, tak si to pivo večer dát nemůže – to by se ráno v šest probudil a na stěně by cítil ten rozdíl. Co se týče konkrétně piva, tak to fakt piju dvakrát třikrát za rok s bývalým spolužákem z gymplu. Jinak víno mi přijde, že patří k výjezdům. Jedna sklenička je příjemná vždycky večer, červený víno podporuje krvinky, takže je dobrý na vytrvalost:

Je nějaká knížka, kterou by sis přečetl znovu?
Asi jedinou knížku, kterou jsem kdy četl znovu, je Asterix. (smích) Jó, a Asterixe bych si klidně přečetl znova. Jinak všechny ty naučný knížky od Diamonda se dají dát znovu, člověk po chvíli nějaký detaily zapomene, takže by bylo zajímavý si to otevřít znovu. Podobné knížky jsou na první pochopení těžké, člověk všechno nevstřebá.

Co hudba, co sis dneska třeba pustil?
Na hudbě úplně neujíždím. Když jedu v autě, tak poslouchám nějaký rádio – většinou Český rozhlas. Kdybych měl přece jenom něco vybrat, tak asi The XX. Jinak mě baví mluvený slovo a zajímám se o to, co se děje ve světě.

Vidíš, politikou jsem tě obtěžovat nechtěl…
Ale tak můžem to probrat.

Dobře, tak co si myslíš u situaci u nás?
(audio dole)

Na lidi neřvu a do kopců nechodím

Co ještě rád děláš, když je chvíle volna?
Baví mě třeba zaběhnout si na běžkách, občas zajít na snowboard, ale to je tak ty tři týdny v roce, když člověk odpočívá. Rád si zaběhnu…

Běháš pravidelně?
Když trénuju hodně, tak si pak jdu zaběhat třeba jednou za měsíc, víckrát se to nedá zvládat. Když trénuju míň, tak běh slouží jako skvělá forma aktivní regenerace.

Máš nějaký hříchy nebo zlozvyky, kterých se nechceš vzdát?
Asi mě nic nenapadá.

Počkej, to bys byl jak svatoušek.
Já jsem. (smích) Možná to řvaní…

Kdy jsi naposledy řval mimo skály?
Když jsem něco zvedal, něco hodně těžkýho.

A když jsi na někoho naštvanej?
Snažím se neřvat. Když se s někým hádám, tak mě to strašně ubíjí, takže se toho snažím vždycky vyvarovat. Ten člověk je v té hádce stejně vždycky v amoku a nic kloudnýho z něho nevypadne. V tý situaci mi přijde lepší se stáhnout do ústraní a pak si to s ním pořešit třeba až další den, když je v klidu. Nedělá mně problém se v podobné situaci stát tím poraženým.

Tančíš?
(smích) Tančit neumím, ale tančím. Do tanečních jsem chodil, ale nic si nepamatuju. Když je nějaká párty po závodech, tak si rád zatancuju. Přiznávám, že to neumím, že skáču jak kozel, ale co na tom, když mě to baví.

Co tancování v horách, už je ten čas?
(smích) Zatím asi ne, ale určitě čas přijde. Nemůžu příliš rozptylovat svoje zájmy.

Co je vůbec tvůj nejvyšší kopec, na kterém jsi kdy byl?
Co se týče nadmořské výšky, tak jsme byli ve čtyřech tisících v Ekvádoru, ale tam jsme vyjeli autem. (smích)

Co nějaká čtyřtisícovka v Alpách nebo něco podobného?
Nemám, nemám. Ty jo, tak někde na lyžích v Alpách jsme byli, ale to je zase lanovka. (smích)

Schválně ještě přemýšlej, to mě zajímá. Lanovky a auta se nepočítaj. (smích)
Já fakt nevím, Céüse možná. (sportovní oblast ve Francii s nadmořskou výškou 1 800 m n. m., pozn. aut.) Nebo třeba mistrovství světa v Číně v Chongquingu bylo v nadmořské výšce 2 300 metrů, takže výš než Céüse. Ale tam jsem doletěl letadlem. (smích)