Hory a věže jsou pro mě krásné ženy, ke kterým se člověk musí naučit chovat. Jsou tady o mnoho déle než my všichni a zažily nás už mnoho, a tak je občas dobré přijít s něčím novým, aby sis je získal. Já přišel s lajnou na Ďáblovy jehly a vyšlo to.

T: Danny Menšík F: D. Menšík, T. Cheval
| leden 2018

Vždy mi ukápne slza, když si uvědomím, že to nikdy nemohu stihnout natáhnout všechno – v Chamonix je tak obrovský potenciál pro highline!

Nicméně něco se zkusit musí a my jsme zvolili pro začátek Les Aiguilles du Diable kvůli kratší délce lajny a kvůli tomu, že je to jeden z těch logisticky jednodušších projektů mezi velkými jehlami, které mám na svém seznamu snů v Chamonix – Aiguille de la République, de Roc, de Blaitiére, Les Périades, Ravenel a Mummery…

V létě jsem se do mekky alpinismu vypravil s kamarádem Thibaultem Chevalem. Je to francouzský slackliner, basejumper, lezec, co žije ve své dodávce. Hlavně ale velký muž v malém těle. Společně se svou přítelkyní Coline, která také žije ve své dodávce, kočují po evropských skalách a horách. Thiba znám už pár let a jelikož sdílíme vizi horských highline, tak byla jen otázka času, kdy spolu něco spácháme. Přestože jsme spolu nikdy předtím nelezli, na špagátě jsme si hned sedli.

Danny a Thibo

DEN 0 – BYLO NÁS TŘI

Stojím obklíčený v houfu japonských turistů v kabince, co nás katapultuje z chamonického údolí na Aiguille du Midi. Pokaždé když míjíme sloup, kabina se nadnese a vrušení z chvilkového stavu beztíže navalí adrenalin do japonských žil a oni pak roztomile vískají jak v lunaparku. Přitomná lezecká menšina na sebe vrhá ironické pohledy a lehké úsměvy. Pokud už jsi někdy touhle lanovkou jel, tak to určitě znáš. Člověk z toho má skoro blbý pocit, že se z údolí katapultuje až nahoru do 3842 metrů jak raketou na měsíc a ani nehne prstem. Na druhou stranu by ale byla škoda nevyužít lidské vynalézavosti, která tady horolezcům už léta umožňuje pošetřit síly a využít čas na lezení na maximum. Přes Mer de Glace pěšky to je přece jenom fakt štreka.

Po takovém pěkném výškovém katapultu se cítím jak po panáku domácí. V hloučku horolezců a všudypřítomných japončíků v sandálích konečně nacházím moje dva francouzské parťáky Thiba a jeho přítelkyni Coline. V ledovém průchodu těsně před sestupovým hřebínkem na ledovec se vážeme se na lano a za chrumkání zmrzlého sněhu a ostré turistické palby foťáků procházíme brankou na hřeben. Scházíme po ledovci pod velkého Kapucína. Všichni tři máme docela naložené batohy, protože se chystáme být tady nahoře čtyři dny a jdeme tahat lajnu na Aiguilles du Diable alias Ďáblovy jehly.

Tuhle lajnu mám v merku už pár let, ale takový projekt není na jedno odpoledne. Na tuhle krásku jsem si musel trochu počkat, dospět k ní a natrénovat trochu v horách. Né že by k ní vedlo nějaké extrémní lezení, ale člověk se tady přece jen musí umět trochu hýbat, zatnout lýtka a valit rychle, kór když máš batoh obohacený o matroš na lajny a bivakování. Tyhle ďábelské jehly jsou součástí cesty „Arête du Diable“ a jedná se o ultra nádhernou klasiku, která začíná mixovým traverzem a kuloárem na hřeben, pokračuje traverzem jednotlivých jehel (la Corne du Diable, la Pointe Chaubert, la Pointe Médiane, la Pointe Carmen a l’Isolée), dále výlezem stěnou až na Mont blanc du Tacul, odkud se jde klasická sestupovka až na Midi. Běžně se tohle kolečko leze za den. Náš plán je ale vylézt k jehlám, napnout lajnu, přespat jednu noc a mít dost času na samotnou lajnu. Thibault tuhle cestu před pár lety lezl, takže je nalehko a bude tahat, Coline nám bere jídlo a opalovací krém, což bude ještě hrát roli v tomhle příběhu, a já jakožto mozek celé operace jsem odměněn nejtěžším báglem a následováním pěkného zadku Coline ze spodního konce lana.

DEN 1 – SKLENIČKA PRO COLINE

Uleháme ještě za světla, protože budíček ve tři ráno je neúprosný. Proběhne rychlá snídaně a ve čtyři už prořezáváme sníh mačkama. Za svítání jsme pod nástupem. Posledních pár dní malinko napadlo, a tak prošlapáváme stopu. Vylézáme na hřeben a užíváme sluníčka a skvělých výhledů. Všichni docela cítíme nadmořskou výšku, naši né úplně prvotřídní aklimatizaci a těžké batohy. Začínáme lézt na skále a přelézáme jednu věž za druhou, ale kvůli sněhu na policích a ledu ve spárách z posledních dní jsme o něco pomalejší, než bychom si přáli, nicméně pořád si držíme slušný čas.

Na třetí věž vede pěkný technický koutek, který mi Thibault přenechává, protože se mu prý naposled zas tak nelíbil. Nic nenamítám a užívám si lezení s lehčím báglem. Musím všechno dost čistit od ledu a sněhu, ale po chvilce jsem na vrcholu Médiane. Dobírám Coline, ta ale leze nějak pomalu. Doteď s námi držela krok, ale na posledním štandu říká, že se cítí divně. Vylézá za mnou na věž a celá se třese. Na štandu ve stínu vymrzla, lezením se nazahřála a do toho se jí chce zvracet.

Jsme už ve čtyřech tisících a všichni cítíme únavu, ale Coline ta výška tentokrát asi fakt nesedí. Balíme jí do termofólie a všech třech spacáků. Snažíme se ji zahřát, nicméně ani po dvou hodinách se její stav nelepší a den se krátí. Thibault volá PGHM (záchranáři, pozn. red.) o radu a ti se chvilku vyptávají na podrobnosti. Usuzují, že Coline by neměla být v ohrožení života a doporučují nám přebivakovat a počkat na zítřejší teplý den. Nicméně o pět minut později nám volají zpět, že pro ni letí vrtule. Nic nenamítáme a jsme spíš rádi, že Coline nebude muset strávit chladnou noc v téhle výšce. Dle instrukcí připravujeme štand pro Coline a záchranáře a balíme jí batoh.

Po chvilce nám hučí vrtule nad hlavou. Dost fouká, a tak to skoro vypadá, že se záchranář na laně nebude moct přiblížit. Nicméně tihle chlapy jsou neskuteční profíci a jedním ladným zhoupnutím je u nás vysmátý záchranář. Odepíná se a ujímá se Coline. Během minuty ji má na sobě cvaknutou a dává signál pilotovi, aby mu zas hodil naviják. Pilot mu precizně posílá třicet metrů dlouhý naviják do ruky, jak kdyby mu podával sklenku vína. Ještě nám stačil popřát pěkný lezení a šup, oba už nám mávali z dálky. Mazec. Chapeau bas, klobouk dolů! V tuhle chvíli se ocitáme s Thibem sami a už se stmívá. Jsme na věži, kde se dá přebivakovat, a tak volíme ústup do spacáků. Zítra se rozhodneme, co dál – ráno moudřejší večera.

DEN 2 – RANDE V PŮLCE NEBE

Ráno se nám dostává budíčku v podobě zlatavého východu, ve kterém je pověstná oranžová žula na Taculu ještě oranžovější. Rozmýšlíme, co dál. I ve třech by toho materiálu a práce okolo lajny bylo dost. Thibault je docela skeptický a navrhuje dolézt na Tacul a obhlédnout lajnu na příště, s tím, že za den to nedáme. Souhlasím, ale jelikož máme jídlo i od Coline a přepověď je furt dobrá, tak navrhuju zůstat ještě další noc a zkusit to napnout. Debaty nakonec necháváme na později a začínáme lézt s tím, že uvidíme, jak nám to půjde časově a jaké budou možnosti kotvení lajny na věžích. Na vršek první kotvící věže, la Pointe Carmen, se dostáváme poměrně záhy. Tenhle vrchol je naprosto holý, není tu žádná spára, ani štand. Na tenhle vrchol se běžně neleze a jen se slaňuje z balkónu pár metrů pod ním. Ani obhoz věže není možný, takže vytahujem kladivo a ruční vrtačku. Po hodině a půl se nám daří osadit dva desítkové a jeden osmičkový nýt – tak že do budoucna bude sloužit i jako slaňák. Čas máme super a strategii natahování promyšlenou, takže i Thibault souhlasí s tím, že jedeme dál. Kotvíme lajnu, bez backupu (záložní lano, pozn. red.), protože backup bude jedno z dvojčat, které tu nemůžeme nechat, protože s ním ještě musíme slanit z věže a vylézt na tu další. Na tuhle stranu už se nelze vrátit jinak než po natažené lajně, takže si dáváme záležet, aby se kotvení nemohlo poškodit během našeho dobývání druhé strany.

Slaňujeme a traverzujem s lajnou na zadku a já lezu na l’Isoléé, poslední jehlu hřebenu s velmi krásným mokrým lezením. Na téhle straně nacházíme super přírodní kotvení – spáru na frendy a obhoz, takže nemusíme nic vrtat. Tak to mám nejradši. Jen co napneme lajnu, tak je na mně, abych přejel na její druhou stranu s backupovým lanem a přitejpoval ho k ní. Je to celkem nepříjemné jet jen po tenké dyneemové lajně, ale dobrý… Uf, podařilo se. Po natahování nás ještě čeká hledání bivaku. Tyhle věže jsou krásná štíhlá děvčata a příliš rovného místa na vrcholu ani na svých balkóncích neskýtají, nicméně s trochou fantazie a pověstnými „goldn ček hende“ se nám daří vyskládat si velmi skromný, nepohodlný, ale zato krásně exponovaný plácek na „spaní“.

Dáváme večeři a mně ta lajna pořád nějak zvláštně přitahuje a volá, že na ní musím hned, abych měl klidné spaní. Co kdyby tam další den ráno z nějakého důvodu už nebyla?! Je to padesát pětka, takže žádný boj neočekávám. Přešel jsem už mnohem víc. A tak si k večeru sedám na lajnu, kontroluju si uzel, vydýchávám se a nasávám tenhle okamžik.

Vstávám a proti mě ladně stojí ona, štíhlá, půvabná Carmen a lajna jí jde přímo na vršek. Za ní vidím jen modromodré nebe. Jsem zadýchaný. Každý krok takhle vysoko vydá tak za tři. Dělám posledních pár kroků a ocitám se na věži, žasnu a pokorně děkuju. Krásné rande. Není nic nádhernějšího, než lajna mezi dvěma věžemi. Výhled na Mont Blanc, Mer de Glace a Dent du Géant majestátně si stojící a obklopený ovečkami oblačnosti… Na zapadjící sluníčko za Taculem. To je něco! Večer pak paradoxně nemůžu pořádně spát, protože se těším na ráno, až zase budeme chodit.

DEN 3 – TROCHU SE ZAHŘÁT

Snídaně na zlatém podnosu a Mont Blanc je zase tak krásně zbarvený. Celé ráno chodíme tam a zpět po lajně a užíváme si pohled na ledovec, který se za ty dva dny od sněžení zase protkal mravenčími cestičkami horolezců. Okolo poledne se rojí spousty lezců, co nás zdraví, fandí a děkujou za prošlapání a vyčistění cesty. Po poledni balíme lajnu a pokračujeme v cestě na Tacul (4248 m n. m.). Nahoru to ještě nějak jde, ale peklo nastává při sestupu normálkou dolů na Midi. Je takové teplo, že by člověk nejradši byl jen v trenkách a ze sněhu je hrozná kaše. A teď to nejhorší…

Od evakuace Coline nemáme opalovák, páč zůstal v jejím batohu a my musíme až pod Kapucína pro stan a věci. Ke stanu docházíme naprosto vyčerpaní a červení jak pěkně vyzrálá rajčátka. Přespáváme a šlapeme zpět na Midi, což je pěkně zákeřných 800 výškových metrů po ledovci. Na Midi si pak dávám v bistru nejdražšího muffina v historii lidstva, který si ale ani nemůžu pořádně užít, protože mám napuchlé a bolavé rty. Dole na parkáči na nás čeká Coline, kterou propustili z nemocnice potom, co jí zahřáli z 35 °C zase na těch 36,5 °C. …

– VIDEO + CZ TITULKY –