Doba jeho největší úderné síly už je možná pryč, přesto dnes Alexovy cesty nabývají na významu. Jeho big wally v horách nemívají opakování a jeho nejtěžší sportovky přelezl za 20 let jen Adam Ondra. Rozhovor s mistrem lezecké všestrannosti.

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: ARCHIV ALEXE HUBERA, HEINZ ZAK – HEINZZAK.COM, TIM MATSUI, MICHAEL MEISL | rozhovor proběhl v únoru 2016

Když popisuje svůj domov na jihu Německa, odkládá půllitr a živě gestikuluje: „Starám se teď o čtyři hektary půdy, což je pro mě nová zodpovědnost,“ říká slavný horolezec a chlubí se v hospodě fotkami na mobilu – čerstvý trávník v podhůří Alp, bosé děti („dvě princezny a jeden princ“, jak říká), červené muškáty, výhled na horu Watzmann a farma se třiceti ovcemi. „Vyprodukujeme kolem 800 kg masa za rok,“ počítá Alex.

Zdomácněl snad?

Naštěstí ne. Plánuje další náročnou expedici do východního Grónska a jakmile se rozmluví o lezení a horách, okamžitě omládne, jako kdyby mu bylo o dvacet let méně… Cítíš v něm ten samý zápal, jako když v 90. letech obléhal karákóramský Latok II (7 108 m n. m.).

VELKÉ PROJEKTY PŘINÁŠEJÍ NEÚSPĚCHY

Když jsem si četl texty a prohlížel fotky z expedice na Latok II v roce 1997, měl jsem pocit, že tam panoval perfektní „týmový duch“. Jak na tuhle akci vzpomínáš?
Byla to celkem velká mise, poprvé jsem se na Latok II vydal už v roce 1995, ale tehdy jsme uznali, že ještě není ten pravý čas. Byli jsme tam příliš pozdě, sezóna už končila, dělalo se teplo a zvětšilo se nebezpečí padajících kamenů. Bylo jasné, že se musíme vrátit, protože západní stěna Latoku II je jednoduše úchvatná. Při druhém pokusu už jsem měl v týmu silné lezce se zkušenostmi s big wally jako byl Conrad Anker a Toni Gutsch. Byla to skutečně těžká práce, která vyžadovala energii celého týmu, abychom se dostali až na vrchol. Je to podobné, jako kdybys lezl El Capitana ve výšce Denali.

Po expedici jsi říkal, že skála je víc kompaktní než na El Capu.
Myslím si, že jsme udělali nejlehčí volnou cestu touhle stěnou a řekl bych, že je těžší než yosemitský „Freerider“ (7c+, 37 délek na El Capa, pozn. aut.).

Takže tam není moc spárových systémů.
Ano, stěna je skutečně hladká, její žula má perfektní kvalitu. Nejsem si vlastně ani jistý, jestli kdekoliv na světě můžeš najít něco podobného. K tomu ještě křivky té hory – prostě nádhera, je jako diamant.

Západní stěna Latoku II s vylezenou cestou

_
Jak vypadal poslední den výstupu?
Začínali jsme z našeho závěsného kempu v 6500 metrech, všechno jsme nechali v něm a vyrazili nalehko posledních 600 metrů nahoru a dolů zpátky k věcem. Slaňovali jsme výstupovou cestou.

Co ses na téhle expedici naučil?
Naučil jsem se tam, že pokud před tebou stojí skutečně těžký projekt, tak je někdy nutné počítat s druhými pokusy. Že komplexní projekty často vyžadují, aby ses k nim vracel s novými zkušenostmi. Často jsou k tomu potřebné právě znalosti z neúspěšného prvního pokusu. Druhá věc – každý musí odevzdat všechno pro to, aby to tým zvládl. A nakonec třetí věc – lezení ve velké nadmořské výšce může být skutečně těžké – má to hodně společného s pocitem utrpení. Tady to konkrétně znamenalo 10 dní bez většího odpočinku, stále vysoko.

Byl to pro tebe přelomový úspěch v kariéře?
Těžko říct, podle mě věc, díky které jsem se stal známý pro širší lezecký svět, byly mé sportovní cesty „Om“ a „Weisse Rose“ (oběma navrhl hodnocení 9a, pozn. aut.). Ale skutečné mezinárodní pozornosti se mi dostalo dříve – po volném přelezení cesty „Salathé“. Pro mě to sice bylo mnohem lehčí než přelézání sportovních cest jako „Weisse Rose“, ale stalo se to na speciálním mezinárodním místě – v Yosemitech. Takže skutečný průlom nebyl v mých sportovních ani horských cestách, ale v tom, že jsem RP (čistě) vylezl cestu „Salathé“ (8a+, 37 délek, Adam Ondra se letos chce pokusit o onsight, pozn. aut.)

VISET ZNAMENÁ HOUBY LÉZT

Jak jsi tehdy trénoval?
Řídili jsme se nápady a myšlenkami Wolfganga Güllicha. Byl to jeden z chlapíků, který pochopil, že bys měl transformovat tréninkové techniky z jiných sportů do lezení. Lezení se tehdy stalo skutečným sportem, takže jsi musel trénovat, abys zesílil. Mimochodem, já jsem byl do čtrnácti velmi dobrým a úspěšným sjezdařem na lyžích. Pak jsem to vzdal, jelikož jsem si uvědomil, že nikdy nebudu mezi top světovou špičkou. Ve světových pohárech jsem byl patnáctý, dvacátý a to mě nebavilo. Takže jsem to vzdal, ale už jsem v sobě měl zažitý přístup k profesionálnímu tréninku.

S bratrem Thomasem jste vyvinuli „system board“. Můžeš popsat, o co šlo?
Není to obyčejný campus, je to campus, pod kterým máš i stupy. Měli jsme systematické chyty – hrany, dvouprstové dírky, jednoprstovky… Lezli jsme nahoru a dolů – stejně jako na campusu – ale s nohama. Měl jsem totiž dojem, že po campusu jsi silný, což je dobré, ale lezení není visení. Je to především pohyb v převislém terénu, fixovaný nohama a prsty. To znamená jiný druh koordinace. V dnešní době vidím, že ten názor byl správný. Když se chci na campusu srovnat s dnešními frankenjurskými lezci, nemám žádnou šanci. Vůbec. Ale na skalách jsem silnější, (zvedá tázavě obočí, pozn. aut.). Takže si myslím, že samostatné visení neznamená nic. Musíš do svého těla dostat tu specifickou koordinaci. Vliv campusu končí u prsou, kdežto systém board jde až dolů.

Kolik přelezů mají tvé tři nejtěžší sportovky?
„Om“ – jedno opakování. „Weisse Rose“ – jedno opakování. „Open Air“ – jedno opakování. Všechny udělal Adam Ondra. Není to ale tím, že by ty cesty lidé nezkoušeli. Pořád na tom pracují. Máme u nás třeba lezce, kteří už dali deset cest za 9a a jedno 9a+, ale nejsou schopni vylézt „Weisse Rose“. V dnešní době už to vypadá, že „Weisse Rose“ je určitě 9a+ a ostatní dvě asi také. Adam odvedl dobrou práci.

Alex Huber v cestě “Open Air” 9a, 1996

ZNOVU V CENTRU DĚNÍ

Přesunul bych se ještě na chvíli do Yosemit. Když je řeč o tobě a Yosemitech, vždycky si představím slavné fotky, jak stojíte s bratrem na louce před El Capitanem. Rozpuštěné vlasy, drsné pohledy. Mám to chápat jako recesi?
Tahle póza je založená na slavném záběru Jima Bridwella, Billyho Westbaye a Johna Longa (fotka vpravo, pozn. aut.). Stojí na El Cap Meadow po tom, co zvládli první výstup El Capitanem pod 24 hodin. (V roce 1975, pozn.) My jsme tu věc jenom zkopírovali v moderních časech.

Na El Capu jste v roce 2007 udělali s Thomasem rychlostní rekord. Chtěli jste jím symbolicky zakončit vaše tehdejší působení v údolí?
Strávili jsme v Yosemitském údolí spoustu času. Důvod, proč jsme se rozhodli jít po rychlostním rekordu byl, že jsme si zažili těžké časy během volného lezení cesty „Zodiac“ (8b, 21 délek, pozn.). Na jaře už bylo v Yosemitech celkem velké teplo, a tak jsme nejprve v „Zodiacu“ neuspěli. Místo toho jsme se dali na rychlostní lezení a začali zjišťovat, že je to skutečně skvělé. (Ve stejné době bratry Hubery potkali Martin Krejsa a Pepe Piechowicz, kteří s nimi udělali rozsáhlý rozhovor do Montany 6/2007 – ke stažení). Zároveň je to těžká disciplína. Pokud chceš prolomit rekord na cestě „the Nose“, je to krutá hra. Divočina. Dodalo nám to ale motivaci a nakonec jsme “Zodiac” vylezli v rychlostním rekordu (1 h 51 min, pozn.) a v roce 2007 padl i ten nejdůležitější rychlostní rekord na lezeckém světě – „the Nose“ (za 2 h 45 min, dnes rekord drží Hans Florine a Alex Honnold s časem 2 h 23 min, pozn.).

Thomas a Alexander (jistí) během rekordu 2:45.

_
Už rok poté vám rekord zpátky vyfoukli Hans Florine a Juji Hirayama. Přemýšleli jste s Thomasem, že byste šli znovu do souboje?
To vyfouknutí bylo velmi přirozené. Asi jsme o dalším pokusu i přemýšleli, ale když si vezmeš, že by to znamenalo další trip na tři až čtyři týdny, než bys byl schopný udělat další rekord…. A co si myslíš, že by Hans Florine udělal pak?

Jasně, šlo by to donekonečna.
Šlo by to donekonečna, ale s velkým rozdílem. Já tam musím cestovat přes půl světa, kdežto on jenom otevře dveře: „Ou, Huberové udělali rekord! To je dobrá pozvánka na další lezení.“ (směje se) Takže rekord jsme dali jednou a to je dobré.

Máš na to nějaké konkrétní vzpomínky?
Jsou velmi divoké. Bylo to velké dobrodružství. Rychlostní lezci si za tím musí skutečně jít.

Co máš nejradši na lezení se svým bratrem?
Strávili jsme spolu tolik skvělého času… Hory, nádhera… Nemůžu říct žádnou specifickou věc, je to prostě celý komplex zkušeností, který jsme spolu sdíleli.

Měli jste nějaké role v lezecké dvojce? Byl třeba někdo lepší spárař?
Těžko říct. Vždycky jsme se domlouvali na štandu. Kdo se cítil více v pohodě, ten šel v konkrétním momentu tahat. Pokaždé jsme prodiskutovali, jak vyřešíme další problém. Uvědomovali jsme si oba nejdůležitější věc – že se jedná o týmový úspěch. Není to hra jednotlivce. Musíme to zvládnout společně. Pokud se jeden trápí, musí více zatáhnout ten druhý.

HRA PRO JEDNOHO

V sólovém lezení je to úplně jiné. Tam se tým skládá jenom z jednoho hráče, což ty velmi dobře víš. Z tvých sólových cest vzpomínám například na dolomitskou “Hasse-Brandler”. Znáš osobně autory této cesty?
Ano, znám je oba. Dietrich Hasse a Lothar Brandler. Dietrich je už velmi starý člověk (roč. 1933 pozn.), ale je stále fit, takže s ním můžeš probírat všechno možné. Potkal jsem ho na schůzce nějakého lezeckého spolku.

Studoval jsi, jaké měli tehdy vybavení?
Docela divoké. (směje se) Tohle je vždycky důležité k porozumění toho, jak obtížné to muselo být, aby se podobné výstupy uskutečnily. Nic lehkého. Mám k nim hluboký respekt.

I v dnešní době má cesta obtížnost 8+ při volném přelezu a její délka je 550 metrů. Jak jsi to zvládl fyzicky?
Fyzicky jsem měl navrch, tahle cesta pro mě byla spíš taková „hra mysli“. Ale k tomu 8+… Ve skutečnosti jsou obtíže větší. Musíš si uvědomit, že během sólového přelezu neodpočíváš na závěsných štandech, takže klíčová část měří 120 metrů. Tyhle metry musíš zvládnout na jeden zátah, čímž se obtížnost zvýší tak na 7c (9 UIAA, pozn.).

V klíčových délkách jsou ale nějaké “no handy” (místa, kde jde stát jen na nohou a vyklepat ruce, pozn.).
Jsou tam, ale strach ti nedovolí je použít. Potřebuješ bezpečí. Když lezeš free solo, tak se rukama za žádnou cenu nepustíš! Hlava ti to nedovolí.

Bereš tedy závěsné štandy jakou ulehčení výstupu?
Určitě ti postup usnadní. Rozdělíš jimi těžkou stěnu na několik kratších, nepotřebuješ takovou vytrvalost. Opakem je lezení z přirozené police, kde se dá stát, na další přirozenou polici – to je podle mě směr, kam by se mohlo bigwallové lezení ubírat. Velkou výzvu pro další lezce vidím například v přelezu cesty „Pan Aroma“ (8c/8c+, 500 m, pozn.) z police na polici. Tady myslím samozřejmě s dlouhým lanem.

ŽÍT TEĎ

Na free solu cesty “Hasse-Brandler” tě fotografoval Heinz Zak. Bereš ho jako přítele, který tě často dokumentuje na důležitých projektech?
V posledních letech jsme spolu už moc nepracovali, ale to je jen kvůli tomu, že každý jsme trochu změnili své perspektivy. Ale jinak naprosto souhlasím s tím, co říkáš. Není to pouze fotograf, je to přítel. Skutečný přítel. Řekl bych, že jsem to nebyl pouze já, kdo vylezl to sólo, ale také on, kdo vynalezl tenhle styl fotografování. Protože styl, kterým dokumentoval i El Capitana, se dnes používá dál.

S tímhle se pojí otázka, jestli je pro tebe lepší sólovat cestu s fotografem nebo bez něj. Když je ve stěně fotograf, může ti pomoci…
Tady bych chtěl říct důležitou věc. Když natáčíme nebo fotíme ve stěně, vždycky se jedná o opakování. Například v cestě “Hasse-Brandler” jsem pro focení znova nesóloval celou stěnu, ale jen klíčové úseky.

Alexander Huber sóluje cestu “Hasse-Brandler” (f: Heinz Zak)

_
Znamenalo by to pro mě možnost úniku, kdybych věděl, že ve stěně jsou tři fotografové – pokud bych měl problém, zavolal bych: „Heinzi, prosím podej mi sedák a já slaním z tvého fixu.“ To by bylo jiné, pak by to nebylo skutečné free solo. Během skutečného free sola vždy produkujeme jen záběry z dálky teleobjektivem.

Jaký je tvůj nejsilnější mentální pocit z cesty “Hasse-Brandler”?
Nejsilnější pocity jsem zažíval dokonce ještě před začátkem samotného lezení. V tu chvíli se nacházíš ve světě, který je úplně vzhůru nohama. Máš černé myšlenky o své smrti… Zkratu uprostřed stěny, kdy nejsi schopný udělat další krok… Smeknutí… Pak si najednou připadáš silný a cítíš nával sebevědomí: „Vím, že to zvládnu!“ Tohle se opakuje pořád dokola.

Ale jakmile začneš lézt, už musíš získat kompletní soustředění a to znamená, že tyhle myšlenky vytěsníš. Děláš krok za krokem. Dostaneš se do hry a pak to funguje dobře. Negativní stres je pryč a poté jsi plně koncentrovaný. Když se terén začne zlehčovat, osvobozuješ se. A pak, když stojíš na vrcholku takové hory jako je Cima Grande, je to tak silný zážitek, že nepřemýšlíš nad zítřkem, nepřemýšlíš nad včerejškem… Prostě tam jsi a užíváš si vzácný životní moment. Budoucnost a minulost je pryč. Prostě tam jsi a žiješ ten moment.

Jak vzpomínáš na sólo Grand Capucina?
V určitém ohledu to byl mnohem příjemnější výstup než “Hasse-Brandler” – krásná hora, krásná ledovcová scenérie. Samozřejmě, bylo to obtížné, ale jinak. Nebyla tam tak koncentrovaná obtížnost, žádné převisy („Švýcarská cesta“ v kombinaci s cestou “O sole mio” má dnes obtížnost 6a, 11 délek, 450 m, pozn.). Věděl jsem, že je to nová výzva, protože tady nešlo jen o vylezení nahoru, ale že také musím slézt dolů. A ta nejkrásnější scéna pro mě byla, když jsem dosáhl vrcholku.

Ukázali se nějací ptáci, černá horská kavčata. Samozřejmě chtěli, abych jim hodil něco k jídlu. Jenže, já jsem měl jen pytlík s magnéziem. Sedl jsem si a oni na mě zvědavě doráželi: „Tink, tink, tink. Tink, tink tink.“ Pořád se na mě koukali, jestli jim něco dám. Jejich zkušenost jim tak radila. Potom jsem je znechutil, protože jsem vážně nic neměl. Odlétli, udělali jedno velké kolečko, znovu u mě přistáli, povívali se na mě (Alex předvádí kulení očí, pozn.) a pak odlétli nadobro a během pár minut mi zmizeli z obzoru.

Tam jsi mohl pochopit, že nejvyšší partie hor jsou jejich svět. My jsme tam jen krátkodobí návštěvníci. Seděl jsem na vrcholu téhle věže, díval jsem se na vertikální stěny kolem sebe a nebyl schopný roztáhnout křídla a letět za nimi. Uvědomil jsem si, že jsem asi na nejvíce izolovaném bodu Evropy. Ano, mohl jsem si zavolat helikoptéru a říct: „Hélp.“ Ale dokážeš si představit, co by to znamenalo? To ne. Musel jsem to slézt i dolů.

Alexander během sóla Grand Capucina (f: Heinz Zak)

_
Jaká byla cesta dolů?
Myslím, že byla pod kontrolou, ale největší trable jsem měl ze začátku slézání. Když začínáš lézt od úpatí nahoru, pomalu si na expozici zvykáš, terén se pomalu kolmí a ty se stíháš psychicky přizpůsobit. Tady najednou sedíš na vrcholu a máš začít slézat. Ano, prvních pár metrů má celkem malý úhel, ale pak bum! Vidíš 400 metrů vertikální stěny pod svýma nohama. A to je skutečně nápor na psychiku a odhodlání. Je těžké pokračovat. Přesvědčit se.

Vracel ses někdy z nějakého sóla?
Ano. Například několikrát z „Komunisty“ (sportovní 8b+, které Alex poté vylezl bez lana, podle stupně obtížnosti nejtěžší sólo vůbec, pozn.) a také z cest ve Wilder Kaiseru nebo Brechtesgadenu. I z lehčích cest, o kterých jsem neměl žádné informace. Pokud nemáš o cestě žádné informace, musíš v sobě mít disciplínu, nebo spíš schopnost vrátit se v okamžiku, kdy se necítíš moc dobře. Musíš pochopit, že pokud nemůžeš pokračovat, musíš slézt dolů úplně všechno, co jsi vylezl. Měl by sis hlídat hranici, přes kterou nesmíš jít.

Alex Huber sóluje “Komunistu” 8b+ (f: Michael Meisl)

PŘES ANTARKTIDU NA PÍSEK

V roce 2008 jste udělali těžké prvovýstupy na Antarktidě. Psali jste na webu, že teploty tam byly okolo -30 stupňů Celsia. Když jste ale lezli, neměli jste ani rukavice. Na kolik se ty severní stěny (jižní polokoule, pozn.) vyhřejí?
Ve stěně bylo asi jen lehce pod nulou. Ale o to nejde. Spíš mě zajímalo, jestli byl na skále sníh nebo ne. Když bereš chyty, které jsou plné sněhu, potom ti začne být zima velmi rychle. Pokud je ale skála dostatečně kolmá, je suchá a nabízí perfektní tření. To máš stejné jako u bouldristů, ti také mají radši -5 stupňů, pokud je ovšem skála suchá.

Je tam těžší lézt nebo jistit?
(směje se) To je zapeklitá otázka. Myslím, že lezení bylo těžké, ale větší utrpení bylo jištění. (směje se) Takže jsem měl radši lezení.

I když jste celou dobu lezli v pohorkách…
Ano. Jenom v několika ojedinělých momentech jsme zkoušeli lézt v lezečkách, ale byla taková zima, že jsme se rychle vrátili k botám. Pevné boty jsou překvapivě efektivní, jelikož většina lezeckých cest tam sleduje spáry a místní žula obsahuje velké krystaly. Takže i když sleduješ tenkou spáru, můžeš díky pevné podrážce stát vedle na nich. Drží to. Na tomhle materiálu ano. No a v žábovicích tam tu botu prostě strčíš a zalomíš. Sranda.

Pro Antarktidu platí dost přísná pravidla. Nesmíš tam nic nechat.
Ano, to je celkem přirozené. Všechno, co můžeš přinést tam, si také musíš odnést zpátky.

Ve stěně jste něco nechali?
Nechali jsme tam štandy. Je to zajímavá otázka, jestli tohle by mělo být povoleno nebo ne… Za sebe můžu říct, že jsme tam nenechali nic zbytečného. A myslím si že všichni – tedy téměř všichni – kdo tam cestují, 99 procent lidí skutečně dodržuje to, že tam po sobě nic nenechávají. Mimochodem, nejvíce odpadu vzniká kvůli transportu – například když cestuješ s Rusy. Jejich technologie je vážně divoká.

Na Antarktidě jste udělali cestu s názvem „Eis Zeit“. Stejný název má i známá pískovcová cesta v Sasku od Bernda Arnolda. Je to náhoda, nebo záměrná spojitost? Znáš ho?
Eis Zeit – „doba ledová“ je v tomhle případě jen shoda jmen. Jinak Bernda Arnolda znám, dvakrát jsem s ním lezl a byl to skvělý zážitek. Ukázal mi různé cesty, věže. Strávili jsme spolu krásné dny. Žádné extrémní výkony, ale krásné lezení. Lezli jsme na Höllenhunda, na Mnicha, pak klasickou Gondakante na Rauschenstein (VIIIa, pozn. red.) nebo krásnou exponovanou „Buntschillernde Seifenblase“ na Falkenstein (IXb, RP Xa, pozn.).

Vypadá to, že na Labské pískovce a místní přístup k lezení máš hezké vzpomínky.
Ano, a to je to, co na té oblasti mám skutečně rád – silná tradice a malebně krásná krajina.

Proč si myslíš, že by se ta tradice měla zachovat?
Všude na světě je spousta sportovek, ale tohle místo má svoji jedinečnost, kterou by lezci měli zachovat i pro příští generace. Je to stejné jako s architekturou – když vidíš nějakou unikátní budovu, také se snažíš ji zachovat. Protože později budou lidé pyšní a šťastní, že ji vidí. Cesty v Labských pískovcích jsou navíc odjistitelné, jen musíš mít znalost. Čím víc to budeš zkoušet, tím víc zkušeností i znalostí o historii té oblasti získáš.