Autos: kuba-freiwald
„Ahoj Pepo, jak se daří? Mám už nějakou dobu v záloze plán na nelezecký den, a když jsem dnes znovu koukala do mapy, vzpomněla jsem si na tebe.“
Když mi přišla tahle zpráva, rozkliknul jsem článek, podíval se na fotky a hned si řekl, že do toho chci jít. Nebo spíš přeběhnout.
Až potom jsem si přečetl následující detaily:
Vzdálenost: 35 kilometrů
Převýšení: 3000 metrů
Obtížnost: Velmi náročné a exponované
.
Majestátní výhledy na švýcarské Alpy (f: Pepa Horák)
.
No co, párkrát jsem letos přeběhl Krkonoše, tak tohle bude jen o kus vyšší. Navíc první zážitek s běháním v Alpách a rovnou ve Švýcarsku, prostě pecka. Za chvíli sedám do nočního autobusu směr Zürich, pak na vlak za Helčou a rovnou na skály, lezení tu mají velký, vzdušný a s výhledama, to se mi líbí.
Času na spánek je málo, všude straší, že vyrážet na Hardergrat později než v pět ráno se nevyplácí, takže v osm vystupujeme z vlaku a vybíháme. Za celých těch 35 kilometrů není jediné místo, kde se dá nabrat voda nebo koupit horká polívka. Všechno si neseme v pidi batůžku na zádech. Já k tomu přidávám ještě foťák a dva objektivy.
První kilometry jdou příkře vzhůru, Helča je zvyklá, žije tu a z místních přístupovek k lezení má natrénováno. To není jak u nás, kde si dojdeš pod věž skoro po rovině.
Tenhle stoupák za to naštěstí vážně stojí. Výhled na zasněžené vrcholy Jungfrau a Eiger, blankytné jezero Brienzersee a celý majestátný hřeben, který chceme překonat.
.
Helča to tu má v malíku. (f: Pepa Horák)
.
Utíkáme dál a dál, nahoru a dolů, je to houpavé, hezké, místy les, jinde planina, začíná být vedro a já občas pokukuju po jezeře dole, jak rád bych se v něm vykoupal.
Na 22. kilometru moje tělo najednou zavelí: „A dost!“ Voda, čokoláda ani mágo nepomáhají. Plahočím se k nejvyššímu bodu celého trailu a smutně koukám, jak se moje nohy nechtějí zvednout. Předchází mě skotačící pár turistů, kteří sem sice vyjeli lanovkou, i tak jsou ale rychlejší než já. Nahoře se sunu k zemi. Těžce oddechuju a zmůžu se jenom na omluvu Helče, že dál už to prostě nepůjde.
Naplno si uvědomuju, jak ty hory umít být vysoké, dlouhé a ne každého přes sebe prostě pustí.
Když jsem se po koupačce v jezeře přivedl aspoň trochu v životu, koupil jsem si zmrzlinu. Jedno z mouder místních běžců totiž zní: „Remember, ice cream awaits at the finish.“
Odbil první duben, vysněný termín všech pískařů. Je to právě „apríl“, kdy se můžeš konečně vypravit do věží. Celou zimu se těšíš, až odložíš lyže, vytáhneš ze skříně smyčky a vrhneš se na to. Prohlížíš fotky, co jsi lezl a čteš průvodce, co nového si vylezeš.
Vykoukne sluníčko a ty se začneš rozlézat s kočárem pod skálou, na místních kvacích. No co, optimismus tě neopouští. Hlavně že jsi venku, ve skalách. Máš doma skvělou ženskou a dva super kluky, jenže ti jsou ještě moc mrňaví a druhý pilíř rodiny a spolehlivý parťák je plně vytížen péčí o potěr. Takže konstelace k výjezdu na písky není úplně ideální. Tak se dál snažíš na těch skalkách okolo baráku.
Spásná myšlenka! Přece jen už je tomu staršímu víc jak dva roky. Koukej, co ti táta přivezl, kouká nevěřícně. „Do tohohle postroje pro koníky si mám jako vlézt?“ V mžiku se s úsměvem houpá ve smyčce, hozené přes balknu.
Hned druhý den chvátáš k nejbližší dvojce. Přijdeš pod skálu, přivážeš ho na konec lana a zjistíš, že dvouleté dítě tě neodjistí. No nic, pár obratných pohybů a jsi na 15 metrové věži. Borec v helmičce pod skálou nevěřícně kouká, co to má znamenat. Dobereš, ke slaňáku píchneš lízátko a voláš. „Jako po žebříku. Máš tu překvapení!“ V tom vidíš záblesk v jeho očích a skoro nestíháš dobírat. Najednou máš malýho kámoše vedle sebe a rozbaluješ lízátko s krtkem. Hlavou ti najednou bleskne, že neumí slaňovat. Necháš ho dolízat tu dobrotu a vyměříš místo, kam ho pošleš. Tak, aby ti nespadl ze stráně nebo do potoka. Nohy před sebe, nohy před sebe, nohy před sebe! Ťuk, ťuk, ťuk do helmičky… Uf, je dole. Rychle to slezeš na „raka“ tou dvojkou dolů a obejmeš vysmáté horolezče. Hurá domů na večeři vysvětlovat, kde jsi celý odpoledne byl. Na poprvé dobrý, ale na písky to asi nebude.
Už není apríl, ale začátek května. Konečně! Český ráj s rodinou. V Kacanovech je to fajn, točí Konráda, do skal kousek a pár věží i okolo chalupy. To půjde. První den dáš výlet do Skaláku. Na zádech krosnu, v ní ten starší, co se mu dnes zrovna nechce moc šlapat. Tlačíš kočár s tím menším, v podvozku narvaný lano a pár hraček na písek. Tvoje super žena táhne bágl s cajkama. Plný nadšení po půl dni zjistíš, že dnešní vrchol bude tak maximálně vyhlídka u Lvíčka. Nepropadáš panice, zítra je taky den. Další ráno to bereš z druhého směru od Sedmihorek pod Maják. Obětavá žena hlídá a zároveň jistí, stíháš vylézt jednu cestu. Na oběd jsi v chalupě. Nedá ti to, droboť usíná – v pravé poledne běžíš najít něco schůdného.
Potkáváš první věže. Odhodlán lézt sólo, házíš kletr pod první cestou, na kterou si od pohledu troufáš. Vybíráš si pěknou, mírně převislou hranku. Navazuješ se na lano, vypínáš mozek a cestou si jen tak broukáš Ivana Mládka a koukáš, kolik pentlí by tam šlo pěkně namontovat. A je to tady! To, že sis od spodu myslel, že ve výlezu cvakneš slaňák, byl omyl. Stojíš na osolené poličce, ruce na oblém břichu. Slaňák daleko a do toho ti zapne mozek. Pohledem dolů vyměřuješ, mezi které pařezy to z těch 15 metrů pošleš, aby ses doplazil k báglu pro telefon a nenašel tě tady na podzim nějaký zbloudilý houbař. Nakonec se ti povede ten mozek zase deaktivovat. Pár temp a zjistíš, že se ani nemůžeš zapsat do knížky, protože se ti třepou ruce ještě po 10 minutách, co sedíš na vrcholu. Dáš retko a jdeš na pivo. U třetího Konráda koukáš k chalupě, že je nutné se jít věnovat otcovským povinnostem.
.
Hlavně že jsi venku, ve skalách (f: Petr Janata)
.
Den třetí je zlomový, dva kámoši jedou na Sušky. Milovaná žena je opět milionová a vysílá tě na celý den do skal. Ráno čekáš na parťáky a protože jsi byl včera nesmrtelný, preventivně si vysóluješ už xkrát lezenou Frýdlantskou na Vlajkovou. Slaníš, loupneš kuželku Rohozce a říkáš si, už budu hodnej. Za chvilku tě kámoši probírají z agónie a jdeš s nimi konečně na lano, jak nádherný pocit!
Doma sotva vstřebáš zážitky, a už je zase pátek. Zvoní zvonek, sedáš do lezeckého korábu. Nějaký kuželky pod nohy, dopíjíš třetí a najednou tě vítá nápis „Pod Císařem“. Svět je ještě v pořádku, nekončící ostrovská pohoda tu je stále nenarušena. Večer pozdravíš pár kapacit a ráno jdeš na to. „Rozlezeme se na nějakých klasikách, co známe.“ Celý den se to daří. Až do chvíle, než se rozhodneš vydrápnout na závěr dne Údolku na Popravčí Kámen. Lezeš celý den šestky, protože na víc v hlavě nemáš, ale tohle VIIa na konec by mohlo být fajn. Ve spáře nad kruhem proklínáš svoje pitomý nápady, ale nahoře nakonec zažíváš ten pocit, proč to vlastně děláš.
Jsme ty oblíbený klasiky za včerejšek nějak nestačily polámat, tak zpátky tam, kde jsme skončili. Ta holka, co s námi leze podruhé v životě, a hned na písku, na to asi nezapomene. V hladkém rajbáku, nevím jestli ujely nervy, nebo cvičky. Pendl, pic do řepy.
„Měla helmu? Ne.“
„Jsi celá? Jo.“
„Pohoda.“
Postupujeme věž od věže. Půl šestá večer, už tolik? Puf, odšpuntovaná flaška červeného na poslední věži, s náznakem zapadajícího slunce. Retko, pohoda, nekonečný klid.
Třetí den je kritickej. Dáme procházku po hranici, okoukneme to v Rájci, dáme pivo na domečku v Tisé a koupíme maso na gril. „Nevezmeme si s sebou cajky?“ říkáme si při odchodu. Třeba potkáme něco pěkného. Odpočinkový den se přetavil v lezení do tmy. Pivo v Tisé jsme ale stihli.
Čtvrtý den, ospalý ráno. Divný pocit v loktu. Vytáhneš ruku ze spacáku a bambule o velikosti poloviny tenisáku zdobí tvůj ctěný levý horní úd. Kluci lezou dál a ty je můžeš tak akorát fotit. Diagnóza pískař zní jasně – zánět šlach. Konečně jsi nabral morál a tři dny jsi měl pocit, že si už fakt tak trochu pískař. Teď čekáš, až se zahojí rány, pozoruješ lezoucí manželku, hlídáš děti a píšeš články o ničem. Přitom doufáš, že budeš moct co nejdřív zase začít.
(Text se umístil na šestém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)
„Ujček, vstávaj,“ budí ma Méďo. Je skoré zimné ráno a my si dávame rýchle raňajky v panelákovom byte. Batohy máme zabalené od večera, len zbehneme dolu schodmi a nakladáme vymrznuté auto. Na oblohe je nekonečno hviezd a sneh vŕzga pod botami. Padám na prednom sedadle na chvíľku do driemot a prebudím sa na parkovisku pri zastávke „Popradské pleso“. Vyrážame pomaličky do Váhy. Máme dnes v pláne vyliezť severnú stenu Vysokej Stanislawského cestou (klas. IV-V.). Podľa aktuálnych informácií má byť v excelentnej podmienke.
Nad Žabími plesami začína pomaly svitať a mesiac spadol za Satana (foto). Lúče slnka na hrebeni. Cítim svet všade naokolo, som jeho súčasťou. Človek, molekula v ohromnom priestore hôr.
Dáme mačky a robíme opatrné kroky v zmrznutom firne na reťaziach na Chatu pod Rysmi. Zdravíme sa s Viktorom. Poďme, poďme, naháňa Méďo, lezci tam už isto budú v takejto podmienke. Sme relatívne rýchli a vo Váhe sme o pol siedmej. No na lezcov z chaty nemáme šancu. Prehupneme sa cez sedlo na sever a pozeráme do steny. Dve, možno tri dvojky idú pod stenu. Méďovi sa to nezdá, davy neobľubuje. Navyše, kto vie aké družstvá nalákala do steny vyhlásená podmienka.
Ja som však namotaný a v hlave mám jedine cestu a stenu. Už keď sme tu, poďme sa tam aspoň pozrieť, možno nás pustia dopredu, možno ich ukecáme, alebo ich predbehneme v prvých dĺžkach, alebo… Vymýšľam plány a šprintujem na nástup. Parťák sa podvoľuje, za chvíľu sme pod stenou.
Vyzerá to na dve dvojky nad nami. „To je blbosť ujček, pustia nám niečo na hlavu,“ hovorí Méďo a díva sa smerom hore. Prvá je trojka Poliakov, chalan ťahá a dvaja lezú súbežne za ním. Celkom to hrnú. Za nimi slovenská dvojka a potom ešte dvaja Česi. Poliaci sú už vysoko, no aj tak z toho hľadí pekný průser, varuje ma rozum. „Dole sú ľahké dĺžky, poď, tam ich obehneme,“ počujem sám seba hovoriť. Ajajáj, ozval sa čertík. „Prinajhoršom zlaníme z prvého štandu,“ vymýšľam ďalej. „Ta ja, keď už tam raz naleziem, ta už odtiaľ nebudem zlaňovať. Ani bohovi,“ mračí sa parťák.
.
Ráno v horách (f: Mišo Žilka)
.
Hurá, chytil sa. „Tak hybaj, to vybehneme, keď už som tu z tých Čiech,“ zatlačím na city. „Tak poďme, ale vieš sám, že je to blbosť ujček a keď sa tam hore niečo poserie, tak sa smiechu nezdržíme,“ veští parťák. Ja neviem odolať. Prvé ľahké dĺžky ma lákajú do steny.
Pomaličky stúpam v prvej dĺžke. Istenia moc nie je, je to predsa len sever ale zbrane držia super. Tutti podmienka, všetko pretečené ľadíkmi a firnami. Keď vyťahujem zbrane tak vŕzgajú, ako by som ich ťahal z polystyrénu. Wuá tak toto bude pecka, päťsto metrov v tejto podmienke. To je krása. Ide nám to. Eufória z lezenia už chytila aj Méďa a vyškiera sa od ucha k uchu.
No na štandoch sa vždy lezecké vláčiky zaseknú. Náš plán s obiehaním sa nestretol u ostatných lezcov s nadšením a nevrlo na nás zazerajú pri každom pokuse o šprint. Navyše nie je jednoduché nájsť istenia, zaľadnenie má dostatočnú hrúbku na lezenie ale šrúby držia len na pár miestach, a špáry sú zaliate ľadom. Štandujeme preto všetci vždy na rovnakých miestach v jednej línii cesty.
Teraz stojíme na štande pod kľúčovou dĺžkou. Méďo zaštandoval hodne vľavo od vyľadneného kúta ktorým ide linka a tak máme dobrý výhľad na situáciu. A zároveň sme mimo spádnice slovenskej dvojky. S údivom a narastajúcimi obavami pozeráme ako to lezú. Majú aký‑taký štand vpravo od nás, pod kútom. Po pár krokoch cvaká prvolezec starú smycu, dáva neistý šrób a prelieza s vypätím síl kľúčové kroky. Nad ním cítim vľavo pilierik, kde by som ja robil štand. Vpravo totiž pokračuje cesta strmým skalným a zaľadneným korytom, kde bude nafúknutý sneh, ktorý sa postupne pokladá. Ak nalezie do neho, nijak už druholezca neodistí a navyše hrozí, že sa pod ním sneh môže odtrhnúť. „Počúj, leziem ďalej, neviem tu zaštandovať, tam dačo budé,“ kričí prvolezec dole a pokračuje do žľabu. „To teda nebude, neverím tomu,“ konštatuje kľudne Méďo. Kľudne preto, lebo sme mimo ich spádnice.
Všetky naše jednotlivé rozhodnutia nás doviedli až sem a pripadá mi, že od začátku nevyhnuteľne smerujem práve do tohoto miesta. La vida es una Tombola. Život je ako Tombola. A tú našu teraz roztáčajú títo dvaja experti. Sedíme hneď v prvom rade veľkého predstavenia a silno chalanom fandím, aby nebolo aj ich posledné. V podstate im nemám čo do toho kecať, je to ich život. A ani my sme tu nemali byť. Veď všetky rozumné argumenty hovorili proti. To dobre dopadne. Milujem to tu. Sme tu doma. Je to úžasná stena. Prelezú to. V pohode. Tak poď, Tombola!
Prvý stojí vysoko v žľabe a nemôže ďalej liezť a ani sa zaistiť. Vykrikuje zrúúúš a poď. Veď čo iné aj môže robiť. Druhý zrušil štand, urobil pár krokov a vycvakol starú smyčku. Neisto zatína zbrane a ruší aj posledné istenie. Už je medzi nimi len silno napnuté lano. Strach a napätie cítime až ku nám. „Dobre idéš, už si skoro tam, poriadne zasekni a máš to, pekné, póóď,“ nevydržím a povzbudzujem ho. „Tak a teraz keď sa tento zjebe, pofičia obaja až na nástup,“ oznamuje mi svoj názor na vec Méďo. Zrejme je to jasné aj tomu druhému a tak zabojuje a miesto prelezie.
.
Štand na pilieriku nad cruxom (f: Mišo Žilka)
.
Počkáme kým zmiznú v žľabe a dostanú sa na ďalší štand. Miesto rýchlo prelieza aj druhá dvojka, ktorá štandovala tiež mimo spádnice, vpravo. Chalani robia štand na rebierku, logicky a bezpečne. Počkám pokým dolezie na štand aj druhý a fičím. La vida es una Tomboláááá, hrá mi v hlave Manu Chao. Riadne ma to baví, lezenie ide super, podmienky dobré, pridám nejaké istenie a pustím sa do ľadu. Zbrane zasekávam na isto, uzavriem sa do vlastnej bubliny prítomnosti a bezpečia. Som sústredený a za chvíľu som na štande. Tak to je parádna cesta.
Doteraz sme s českou dvojkou na seba zazerali, nebavilo ich, že im ustavične dýchame na chrbát a tlačíme sa dopredu. Tu sme však vysoko v stene, skoby na štande sú mizerné, situácia vzrušujúca a na počínanie dvojky pred nami máme zrejme rovnaký názor. Cesta a udalosti nás spojili. Usmievame sa na seba ako starí kámoši. Navrhujem aby sme sa zbytočne nemotali a využili ich štand. Nový kamarát hneď súhlasí a odlieza svižne za kolegom. Kontrolujem istenia, pridávam ešte tenkú skobu, doberiem Méďa a ten fičí ďalej korytom hore.
A za desať minút na to si v Tombole vytočil trefu kusom ľadu do nedávno zlomeného nosa. Našťastie to ustál a zásah ho nezrazil dole. Nadáva na mňa, na svet, na seba, že sa nechal nahovoriť ako aj na všetky buržoázne atrakcie, že už nikdy nepôjde žiadnu populárku v podmienke. „Méďo, v pohodé ?,“ kričím na neho, hlavne nech už lezie a nebrble. Doliezam k nemu, nos má rozseknutý a skrvavený, no čo už s tým, teraz treba liezť. Ošetriť sa nechce nechať a tak pozerám do záverečnej dĺžky.
V závere steny sa zo žľabu zdvihol strmý, vyľadnený kút. Prerývano dýcham, tlačím do seba GU gel a snažím sa vizualizovať sám seba ako oddýchnutého a svalnatého superlezca, zvera zverského, ajronmena, hrdinu hrdinského. „Tak dávaj bacha ujček, už sa celkom klepem,“ informujem krvavého parťáka. „Pekne v klídku Miško, dobre ideš,“ už vypol zúrivosť a povzbudzuje ma v krokoch od štandu.
Nástup je z prachového snehu v žľabe. „To je v pohode, keď spadnem aj z piatich metrov, určite sa mi nič nestane, trošku sa posánkujem a štand ma chytí,“ vravím si. Ľad je už osekaný od prelezov pred nami, sklepávam na dobrej zbrani, rozkročený široko v kúte, preberám ju z ľavej do pravej, nadupávam vysoko, sem mi sadne balnut, akurát v tých piatich, pot tečie do očí, maximálne rozkladám váhu na nohy len aby mi ten kŕč v predlaktí nepustil zbraň, no veď prečo by aj mal, veď je to krásne lezenie i kroky, zbraň chytí do kútika s ľadom, chytí aj druhá, už viem, že som v lepšom, pridám istenie a pár rýchlych krokov a dychčím nad kútom na snehovej rampe.
Červená a čierna bliká od námahy pred očami. Snáď už nevyleziem ani krok v choďáku. Toto je fakt úžasná stena, boj do poslednej dĺžky, pecka. Z mozgu lovím motivačný obraz, už chcem vyliezť z toho temného severu, mať slnečné lúče v očiach, už cítim slnko, cítim vrchol. Podopieram sa o zbrane, Méďo ma predbieha a prvý vybehne na vrchol Vysokej, silný ako vždy. Nakoniec sa tam aj ja dopachtím, zdravíme sa s kamarátmi a vraciame s poďakovaním matroš. A už len zostup na Popradské a večer autom do Trutnova.
(Text se umístil na čtvrtém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)
Teploty v Labáku se už chvíli pohybovaly kolem nuly. Alespoň do té doby, než se k Protěžové věži vydala Gabča Vrablíková (lezla pro nás loni „Dítě představ“, pozn. red). V ten moment se v Údolí začaly dít věci a z ničeho nic se oteplilo na +11, respektive na +XIb! A to je horké číslo, kterým se dosud žádná slečna na českém písku pochlubit nemohla.
Ale od minulého týdne je tomu jinak. Gabče moc gratulujeme k přelezu cesty „THC“ (hlavní psychoaktivní látka v konopí, pozn. red.), kterou v roce 2002 navrtali Ondra Beneš s Tomajdou Sobotkou.
Za těch 16 let cesta moc přelezů nenasbírala – tak šest chlapů? Víš, kolik má teď?
Těch šest chlapských přelezů asi sedí. Ondra Beneš, Rosťa Štefánek, Adam Ondra, Martin Tomášek, Tobias Wolf, Andrej Chrastina a Jirka Lautner.
Měla jsi od někoho z nich nějaké informace k cestě – třeba ohledně kroků/podmínky?
Cestu mi vlastně „vypátral“ Klofi. Měli jsme nějaký info a doporučení od lidí, kteří to zkoušeli. Plus na youtube je video, jak klíčovou pasáž leze Jirka Lautna, tak některý kroky jsem okopírovala. Některý jsem si musela udělat po svým, protože takový rozpětí nemám. (směje se)
.
Takový rozpětí nemám. Gabča Vrablíková v „THC“ XIb, (f: Petr Klofáč)
.
Proč sis vlastně vybrala tuhle cestu?
Před několika lety to byla nejtěžší přelezená cesta v Labáku. Jedna věc je přelízt číslo nebo posunout (si) hranici, ale je to takový fajn pocit, že lezeš cestu, kde se psala historie (teď jsem trochu dramatická). Plus ta cesta je fakt plná nádhernýho lezení a její styl mi sedí.
Kolikaletý projekt to byl – nebo jsi to smrkla během letošního podzimu?
Zabrala mi sedm dní – zatím můj nejdelší projekt… Víckrát by mě šlapat do toho kopce nikdo nepřinutil. (směje se)
.
Víckrát by mě sem nikdo nedostal. (f: Petr Klofáč)
.
Jak probíhal celý přelezový den a samotný pokus? Nervozita pod slaňákem byla?
Když jsme přijeli do Žlebu, byla všude jinovatka a teploměr v autě ukazoval mínus 3,5°C. Trvalo tak hodinu, než jsem z toho auta vylezla. Pak zas ten kopec, kde se normálně zapotím, ale teď jsem se ani nezahřála. Vždycky se rozlézám rovnou v cestě. Od prvního kruhu jsem cestu probrečela zimou (a vědomím, že mi to nejde). První ostrý pokus – zmrzlý prsty. „Už to balím a jedu domů,“ nadávala jsem. Pak jsem se teda uklidnila a dala jen krátkou pauzu – něco mezitím, aby jakž takž odteklo a abych úplně nezmrzla. Popisovat přelez je už pak asi nuda, ale bude z toho hezké video z dronu. No a pak jsem měla za odměnu svíčkovou. (směje se)
Vsuvka – tip: Horký čaj z termosky si přeleješ do nalgenky, chvíli si o to zahřeješ prsty nebo strčíš pod triko a po chvíli vypiješ bez spálenýho jazyka. Možná to znáš, ale já to zkoušela poprvý a je to super.
Je něco, co bys vyřídila holkám, které mají respekt z tahání v Labáku? Chápu, že často oprávněně při cvakání z polic, když nedosáhnou na BH.
Když vidím, jak dobře lezou holky v BBčku a na jiných bouldrovkách, jsem si naprosto jistá, že na tahání v Labáku má spousta z nich, a že až se tak stane, tak chlapi hodně znervózní. Spousta holek mě na bouldrovce převálcuje a ještě si u toho bude povídat. Často to sleduju, a když to vidím, zaktivuje se vě mně soutěživý duch, abych to taky vylezla. (směje se) Holky – jen začněte!
Vsuvka – tip pro holky: Koupila jsem si nahřívací polštářek a schovala ho do podprsenky. Lízt se s tím dá v pohodě a prsty se zahřejou. Pro chlapy nic nemám. (směje se)
O „Švanda škále“, neboli o stupnici zábavy jsem poprvé slyšela v USA. Američtí lezečtí nadšenci kvantifikují srandu dle takzvané ‘Fun Scale’. Zábava, jako cokoliv, může nabývat jemných nuancí. Ne všechny zábavy jsou totiž stvořeny stejně.
ŠVANDA č. I:
Nefalšovaná zábava. Zážitek již za chodu.
Dobré jídlo, dobrý sex, běžecký fartlek, sportovní lezení, tutová žába, chlazené pivo po lezení.
ŠVANDA č. II:
Vzpomínkový optimismus. Zpětná zábava. Pekelný zážitek za chodu. Zábava na podělání.
Adršpašské spáry několik metrů nad kruhem, či alpské lezení, kdy omrzají prsty a kdy lezec lituje, proč se do tohoto vertikálního sportu, kdy vůbec pustil. Avšak nahoře na věži, či na vrcholovém summitu a nebo v tom ještě lepším případě, dole v hospodě, nastává ten nejlepší pocit a následné spřádání plánů na další výlet, na další dobrodružství.
ŠVANDA č. III:
Žádná zábava, dokonce ani zpětně. Vzpomínkový optimismus tu nefunguje. Zábava na hovno. Na hovno!
Chvíle zmaru, kdy lezec přemýšlí nad svým dobrodružným počínáním a říká si „Proč jsem do toho sakra šel? Co jsem si to myslel? Až budu příště přemýšlet o stejném nápadu, dej mi přes tlamu.”
(…)
Je okolo půlnoci a silueta muže a psa velikosti lidské osoby se pomalu klestí po neoznačené cestě v horách, kousek nad Yosemitského údolí.
Počkej, počkej, to není pes rozměrů lidské osoby. To je osoba velikosti psa, pohybující se rovněž tak!
Kotník mě bolel jak čert. Ruce jsem měla do krve. Kalhoty na zadku durch rozervaný a pod nimi modřiny. Nade mnou černočerná tma, les kolem mě jakbysmet a ještě ke všemu byl beztak plnej hladových medvědů. Na parkáč ještě kus cesty. Kus cesty po čtyřech. Jo přesně tak – po čtyřech: po dvou rukách a po dvou kolenech. Zábava na hovno. Na hovno! Švanda č. III.
Dneska ráno, před 14 hodinami, jsem vypadla ve vícedélce ze spáry. Ta spára vede na mohutný žulový Fairview Dome v Tuolumne Meadows, na úpatí Sierra Nevady, kousek od Yosemitů a je známá jako jedna z nejlepších vícedélkových cest v Severní Americe. Můj spolulezec byl týpek, kterýho jsem potkala pár dní předtím, v legendárním Campu 4. Tam, v Mecce lezení, jsme se dohodli, že do toho půjdem společně a že se budeme střídat v tahání. Lehčí úseky začínaly první délkou, a tak jsem začínala já.
Na Švandu č. I, natož na Švandu č. II bohužel ale během toho dne vůbec nedošlo.
Uklouzla jsem v mokré spáře hned pod prvním štandem. Nezachytil mě ani tak zelenej friend, jako má pravá noha. Fuck. Vymkla jsem si kotník.
„Jseš v pohodě?“ zařval na mě ze zdola Leo. Ego a má vlastní hrdost mně nedala, abych přiznala bolest.
„Yeah,” zajíkla jsem mezi zuby.
„Ty vole, Evo, nepodělej si to. Vždyť ses do těch Yosemitů tolik těšila. Nic to není. Nadechni se a dolez to. Ta noha bude v cajku,“ snažila jsem se sama sebe povzbudit. Když jsem dolezla na polici, rozvázala jsem si lezečku. Noha začala natíkat. Natíkat a bolet. Dobrala jsem Lea a doufala v zázrak. Leo mi nabídl, abychom slanili, dokud je to možné. Tahle možnost pro mě ale nepřicházela v úvahu.
Předešlých pět let jsem strávila na californské univerzitě v elitním běžeckým oddílu a lezení a outdoor měla zakázaný. „Ne, jsem v cajku,“ řekla jsem. Přeci nevybruslím z takovýho dobrodružství, po kterým se mi na atletickým tartanu tolik stýskalo. „Leo, tu nohu rozhejbu, ale asi si vem ten přední konec.”
ZAKÁZANÉ KOLENO
Přehodili jsme si tedy konce lana, a zatímco Leo začal elegantně stoupat tím nesmírným žulovým prostorem, mně se lezlo čím dál tím hůř. Na nohu jsem nemohla ani došlápnout. Snažila jsem se potlačit rady mého taťky z dětství: „Evino, po kolenou se neleze,“ ale nezbylo mi nic jiného než zvolit zakázané koleno jako svou jedinou možnost do zbývajících jedenácti délek.
Přítah, levá noha, zatnout zuby, pravý koleno. Přítah, levá noha, zatnout zuby, pravý koleno. Znovu a znovu.
Na vrchol jsme dorazili za stmívání. Kdyby člověk neměl dvakrát tak velkej kotník, ta chvíle by se dozajista dala klasifikovat jako „nefalšovaná zábava a zážitek již za chodu,” takhle to byla ale „zábava na podělání.”
Jedenáct délek lezeckýho kulhání noze dozajista nepomohlo a nás ještě ke všemu čekala cesta zpět. Bohužel ale nevedla slaněním skrz osmu a nebo kyblík, ale po svejch, a to po opačným příkrým oblýmm svahu dolů. Když se to schází po dvou, stihne se ještě v kempu plechovkový pivo, když ale končetiny nefungují, tak jak by měly, sestup trvá dýl.
Nejprve jsem zkoušela Leovi naskočit na záda, ale to by jsme možná oba skončili s nohou v gypsu, a tak jsem se rozhodla odstrkat se dolů po prdeli. Nade mnou se rozprostírala snad ta nejkrásnější hvězdná obloha mého života, ale já ji nevnímala. Já koukala do dálky, na blikající světýlka skromné civilizace a tiše si říkala, proč jsem proboha nezůstala na tom bezpečném atletickém ovále a teď někde neregenerovala u filmu s horkou čokoládou.
Ze skalnaté stĕny jsme se dostali dolů na zem po dvou hodinách za světla čelovek. Dotyk vlahé jehličnaté hlíny nebyl nikdy příjemější a voňavnější jako tehdy. Chvilkový povzášející pocit bezstarostné Švandy č. I ale vzápětí vystřidalo uvědomění, že k parkovišti je to ještě hodinu cesty. Hodinu cesty chůzí. Těžko říct, jak dlouho to bude trvat po čtyřech.
Spárařské rukavice jsem obrátila z hřbetů rukou na dlaně a vyčerpaná a hladová za doprovodu Lea, se vydala na pejska, přes kořeny a balvany, po lesní cestě, po kolenou, po čtyřech, směr parkáč. Tam okolo druhé ráno jsem upadla do mdlob.
Ještě tři dny poté jsem tuto historku se zatejpovaným kotníkem vyprávěla na louce pod El Capem jako Švandu č. III. Čtvrtý den ale otok splasknul a já si opět mohla nasadit lezečku. Vertikální švanda mohla opět začít. Švanda totiž ne vždy nutně vyžaduje zábavu, aby byla zábavná.
Early one morning, with time to kill, rozhoduje se naše osvědčené americké kvarteto, že namísto sestupu ze Sierry nastal ten správný čas vylézt East Buttress na Mount Whitney, když už se nám dostalo toho privilegia pod královnou lower 48 tábořit. Činíme tak dokonce i s platným permitem a dalšími povinnými náležitostmi, jako je např. bear canister (neforemná nádoba, do které se vejde jídlo na tři dny pro čtyři osoby, které nejí.) Zato se do batohu kromě nádoby už nevejde nic víc. A wagbag, neboli hovnosak, který zřejmě nebude zapotřebí, protože z výše uvedených důvodů nemáme co jíst.
It’s a bit more than I can chew, hlásí nám zklamaně zmatený sólolezec, poté co ho obezřetně sundaváme ze stěny, ať jde raději pěšky. Trojice, co leze před námi, je možná Born in the USA, ale jinak je očividně z jižních krajin. Říkáme jim Indové a pohybují se zatraceně pomalu. Na to, že máme před sebou 11 délek kamení (ani my ve čtyřech a půl tisících nepřipomínáme Speedyho Gonzalese). Tahle země není pro pomalý, říkal nám ranger Andy, v jednu ať jste z hory pryč, to přichází bouřky.
.
Mt. Whitney 4421 m n. m. – Nejvyšší vrchol USA (bez Aljašky) (f: Markéta Syllová)
.
Another one bites the dust, odsýpá délka za délkou. Lezení jde samo, jen kdyby tu měl někdo kosu, tak už je dávno naklepaná, jak furt čekáme za Indy. Kdo neodložil mikinu v polovině nástupu (já), může slavit. Vdalší délce bereme bundy. Pak už zbývají jen kapuce. Don’t worry, be happy, křičíme konečně na Indy zalezlé v koutě šesté délky a předlézáme je stěnkou. Kejsnu na štandu jako poslední, Indové na mě vrhají nenávistné pohledy a shora se ozývá: „debile, kreténe, na hovno, ty jsi úplnej, plánky nečteš“. Born to be wild, řekl si Štěpán a nalezl do spáry, která má obtížnost asi jako ta značka lezeček. Where do we go, where do we go now? I my se lapili a jedeme to za ním.
Hele, zdá se mi to nebo něco padá z oblohy?
Joo, to nevadí, to je jenom sníh.
Ahaa, tak to je v pohodě. It never rains in Southern California přece.
Nad námi je černo a okolní kopce halí neprůhledný bílý závoj. You are my sunshine, my only sunshine. Let the sunshine, let the sunshine in (vzpomínka na zahájení Slavonice festu vzpomínkou na Formana). Sunshine, sunshine reggae. Indové si myslí, že jsme se definitivně zbláznili. Nutno uvést, že nikdo z naší rodiny netrpí hudebním sluchem, což nám ale nebrání v hlasitém halekání do přicházejících bouřkových mraků. Už jsem zase poslední na štandu, Raindrops keep falling on my head a musím se nějak vyhrabat z tohole plytkýho kouta se spárou na polovinu levýho malíčku. Wet, wet, wet. No woman no cry. No co, A0 je taky styl. Přichází druhá várka krupičky, která definitivně zasypává Krupičku, i nás ostatní, promáčí lezečky a chladí sedřené klouby. Přesto je nálada v obou družstvech na bodu teploty v Death Valley (53 °C).
Pár délek and I wonder, still I wonder, who stopped the rain? Šťépa se vylachtaní na vrchol Mount Whitney zrovna ve chvíli, kdy se clony krup rozestoupí jako mávnutím kouzelného šťouradla. Top poznáme především podle toho, že se na něm nachází pravé americké tlačítko. Když ho člověk zmáčkne, ozve se protivně vlezlý hlas: „that was easy!“ Chvíle slávy, život se navrací do zkřehlých prstů a pod ostrým kalifornským sluncem se z mokrých lezeček kouří. Batoh vydává tajnou Snickers, kterou si už týden šetřím, až bude nejhůř.
.
Kam teď? (f: Markéta Syllová)
.
A teď kudy dolů? The answer, my friend, is blowing in the wind. Po chvíli zmateného běhání po vrcholovém plató nalézáme prudký bordel, který je jen o trochu míň horší než jiné žlaby okolo. Dnešní guláš (gully, pozn. překladatele) je rozbitý a plný malých, velkých i obřích Rolling Stones. Mnoho nejistých a pomalých kroků dělí mé unavené nohy od stanu, ze kterého se během našeho výstupu stala úplně malinkatá tečka u temně modrého Iceberg Lake.
Kromě tajné Snickersky (doufám, že to účastníci nečtou) jsme dneska nic nejedli a proto si u Bear Canisteru dáváme Iceberg Lake special pro čtyři osoby – jedno mango, dva plátky chleba a tři stroužky česneku, čímž nabereme spoustu síly na další litr a půl metrů sestupu s plnou polní kamenným mořem, potokem, plotnami, policemi a vrbovým křovím. I got 25 minutes to go, než úplně odpadnu. Naštěstí už vidím světýlka. Kluci hned z dálky hlásí, že super, že v hiker’s campu je ještě jedno volné místo na stan. Sedí na něm teda medvěd. Ale to prý nevadí. Hey babe, take a walk on the wild side!
(Text se umístil na třetím místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)
Na světě jsou kopce a skály, které jen svým tvarem podněcují touhu podívat se na jejich vrchol. Matterhorn v Alpách, Taktovka ve Skaláku a pro mě i stěna Pod křížem ve Svatém Janu pod Skalou. Přímo ve spádnici vrcholu navíc do jejích útrob vede jeskyně s vchodem pěkně vysoko nad zemí, takže až do loňského podzimu dostávala má zvědavost pořádně zabrat.
Pravda, na rozdíl třeba od té Taktovky se dá nahoru pohodlně dojít po značené turistické stezce a do jeskyně případně slanit, já jsem ale jako správný sportovec chtěl stěnu vylézt. Dlouhé roky jsem ve volných chvílích listoval horolezeckým průvodcem „Český kras a okolí” od Petra Resche, jen všichni parťáci měli vždycky nějakou výmluvu. Možná i díky popisu oblasti v něm obsaženém: „Stěnové a spárové lezení v často nepříliš pevné skále. Pevné jistící prostředky (kruhy, skoby, nýty, borháky) je nutné často kombinovat s vklíněnci.” Prostě nic pro milovníky lezení v Alkazaru, který je navíc ještě podstatně blíž od vlaku.
Před pár lety jsem se ale oženil a protože Hanička slíbila, že mě bude milovat „v dobrém i ve zlém”, 15. 10. 2017 jsem konečně stál pod nástupem „Křížové cesty” a navazoval se na lano. V plánu bylo lézt Pražskou variantou do jeskyně a Berounskou variantou na vršek. Ta vede přímo ke kříži a navíc se o této kombinaci Míla Pletánek vyjádřil jako o jednom z nejhezčích výstupů v Českém krasu.
„Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty.”
„To je z nějakýho filmu, ne?”
„Jo, z Básníků…”
„Já to věděla. Ty sociální jistoty, to mi bylo hned nějaký podezřelý.”
„Pravda je, že nemám ani úrazový pojištění, tak dávej bacha, lezu.”
.
Parádní výhled z jeskyně do podzimní krajiny (f: Víťa Kopecký)
.
První délka byla relativně v pohodě. Skála většinou pevná, jištění dobré a motivace silná. Za chvíli jsem seděl v jeskyni u kruhu a mohl dobrat svoji úžasnou ženu. Bylo nádherně. Listí hrálo všemi barvami, slunce mělo ještě sílu a příjemně hřálo. Z jeskyně byl navíc parádní výhled a všude okolo podzimní krajina zralá na fotku do kalendáře. Trochu jsem se divil, že tam nikdo jiný nelezl. Dlouho jsme seděli a užívali si to.
Pak přišla na řadu druhá délka. Začátek je pro nás notorické pětkaře mírně delikátní, ale není to nic, co by se po troše hledání těch správných chytů nedalo zvládnout. Následovalo příjemně lehké lezení ke kruhu. Z dalšího postupu jsem si odnesl tři důležitá ponaučení.
Za prvé. U kruhu je dobré zaštandovat. Já to neudělal. V průvodci je to totiž napsané jasně. „Křížová cesta” má mít 25+20 metrů. Berounská varianta od původní cesty sice uhýbá doleva, ale ani ta nevede úplně přímo, v nákresu to kličkuje zhruba stejně, takže štand v jeskyni a pak hurá nahoru. Jenže lano nabralo i přes poctivé prodlužování jištění smyčkami takové tření, že jsem měl posledních deset metrů pocit, jako bych na něm táhl kamion. Ze začátku jsem na Haničku pořád křičel, ať povolí. Pak mi došlo, o co jde. Jenže to už jsem byl vysoko nad kruhem a slézt dolů pro mě nepřipadalo v úvahu. Druhý problém byl, že jsme se téměř přestali slyšet. Křičel jsem na Haničku ze všech sil, ale byla s ní dohoda jak s hluchou bábou.
Za druhé. Nad jeskyní je skála poměrně lámavá. Aspoň v tomhle průvodce nekecá. Dřív jsem si myslel, že název „Křížová cesta” je odvozen od lokality, kde se nachází. Dnes vím, že podstata jejího jména leží v mnohem hlubší, řekl bych až duchovní rovině. Ježíš se cestou na Golgotu asi moc nebavil a já na tom začínal být podobně. Když se z ničeho nic pohnul odštěp, který jsem v tu chvíli považoval za jediný pevný bod v okolí a svěřil mu tak většinu své váhy, málem jsem se poblil leknutím. Naštěstí se nevylomil úplně a já tak mohl pokračovat vzhůru.
Za třetí. Prusík vážně nepatří nad slaňovací pomůcku. I přes všechny zmiňované nepříjemnosti jsem nakonec přece jen dosáhl hrany stěny. Vyhlídka byla plná výletníků a všichni na mě vyjeveně koukali. Upřímně nevím, z čeho byli tak překvapení, protože mé hlasité nadávání je na příchod nějakého lanem omotaného ňoumy muselo upozornit dlouho předem.
„Teda, já bych za to zábradlí nevlezla.”
„Z druhý strany sem vede pěšina, to nevíte?”
„Hele, a znáte se s tim Adamem Ondrou?”
„Tati, já bych sem taky chtěl příště po skále…”
Udělal jsem pár fotek na mobil a chtěl dobrat Haničku. Ta se však pod tíhou okolností nakonec rozhodla nepokračovat. Původně jsem si říkal, že se dolů nechám spustit a v klidu posbírám jištění, pak jsem se ale vzhledem ke komplikované komunikaci rozhodl slanit.
Na českých skalách se při téhle činnosti sebejištění prusíkem moc nenosí, takže jsem prostě založil lano do kyblíku a jel. Jenže se ukázalo, že na vyndání některých vklíněnců budu potřebovat obě ruce. Vím, že abych se při slaňování mohl pustit, jde to zařídit i jinak a při zpětném pohledu určitě lépe, mě však v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než dodatečně nainstalovat prusík. A protože jsem měl jistítko cvaklé přímo na sedáku, nebylo pod ním už místo a já musel prusík dát nad něj.
Chvíli to fungovalo úplně bezvadně. Pohoda, vysmíval jsem se v duchu ustrašeným metodikům. To jsem neměl dělat. Aniž bych si to uvědomoval, nohy opřené o skálu mi pomáhaly uzel mírně odlehčit a šel tak po laně docela dobře posouvat. Pak jsem ale přejel horní okraj jeskyně a visel tak ve volném prostoru. Když jsem se na chvíli pustil, prusík se zatáhl a nechtěl se hnout ani o píď. Zkoušel jsem všechno možné, nic nepomáhalo. Jestli jsem ale v něčem relativně dobrý, tak je to improvizace. Napadlo by vás, že jako se dá pomocí dvou prusíků po laně stoupat vzhůru, dá se po něm lézt i dolů?
Celkově to hodnotím jako dobrou zkušenost. A ta ponaučení bych si měl vzít pořádně k srdci. Haničku prý mrzí, že neviděla ty zaskočené výrazy turistů na vrcholu, takže to letos na podzim asi polezeme znovu.
(Text zvítězil v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady. PS. Kousek vedle lezli i Kulíšci.)
Na tuhle chvíli jsme si celkem počkali. Facebook poslední dobou výrazně snížil organický dosah příspěvků stránek a vzestupná tendence našeho počítadla fanoušků se tak výrazně zpomalila. Nenecháváme se tím odradit a věříme, že ti stále přinášíme stejně kvalitní obsah. A chceme v tom nadále pokračovat.
Dělat rozhovory s našimi fanoušky a fanynkami nás každopádně pořád baví. 9000. fanynkou eMontany je Bára Petrlíková.
Jak ses dozvěděla o eMontaně?
Už dříve jsem věděla o tištěné Montaně, jelikož se v lezeckém prostředí už nějaký ten pátek pohybuji. Ale o eMontaně jsem se dozvěděla poměrně náhodou a to díky doporučení stránek, které by se mi mohly líbit na facebooku.
O čem čteš nejraději?
Samozřejmě ráda čtu o tom, jak se (čeští) lezci kde vypořádali s jakou cestou, ale snad ještě raději čtu o tom, jak se lezci vypořádávají s každodenním životem. Přeci jen je identita lezce trochu odlišná od té běžné lidské. Proto je super vědět, že bizarní situace, které nastávají při střetu lezeckého myšlení s tím mainstreamovým, nezažívám jen já, i ale celá řada dalších lidí – lezců.
Co se ti na eM líbí a co bys třeba zlepšila?
eMontaně zatím nemám co vytknout, jelikož ji sleduji teprve pár dní. Každopádně nemůžu jinak než pochválit jeden z posledních článků nazvaný: „K čemu jsou vlastě lezci?“ a to z důvodů zmiňovaných v mé odpovědi na předchozí otázku.
Kdy jsi byla naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byla lézt asi před dvěma hodinami. Byl to první společný trénink lezeckého klubu, který jsem založila na škole. A jaké to bylo? Byla to sranda, protože většina z členů klubu jsou nelezci, takže bylo zajímavé je sledovat v jejich prvních bojích s gravitací.
Jaká je tvoje defincie dobrodružství?
V mých očích je dobrodružství cokoli, co posouvá naše vlastní hranice mezi známým a neznámým. A to ať se jedná o výpravu do Dolomit, o které se rozhodlo asi deset minut před odjezdem, nebo o zjištění, co se stalo s lezečkami, které byly týden ponechané v igelitovém pytlíku…
Děkujeme za přízeň a důvěru 8999 fanouškům, kteří byli před Bárou a i těm po ní. Vážíme si vás, protože jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 10000. Kdo to bude?
Začněme čísly:
33 lidí se zúčastnilo,
5 lidí porotcovalo
a 8 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.
V letní soutěži eMontany, která měla téma „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“, se umístili:
1. Víťa Kopecký (14 bodů)
s článkem Křížová cesta (na stěně Pod křížem ve Svatém Janu pod Skalou)
2. Diana Shirlová (13 b.)
s článkem To pod širákem slyšet nechceš (o blízkém setkání s medvědem)
3. Markéta Syllová (12 b.)
s článkem California Soundtrack (o netradičním lezeckém playlistu)
4. Mišo Žilka (11 b.)
5. Olga Hušková (10 b.)
6. Petr Janata (8 b.)
7.-8. Jirka Malík (7 b.)
7.-8. Pavel Richtr (7 b.)
Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je brzy kontaktovat.
Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Climbing Technology, Hanibal, Lowe Alpine, Rafiki, Rock Empire, Singing Rock, Tendon a Vertical Trade.
Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:
Julia Balážová (5 b.)
Filip Zaoral (4 b.)
Jirka Černohous (4 b.)
Majdička Machalická (4 b.)
Vojtěch Racek (3 b.)
Alena Čepelková (3 b.)
Radoslav Golian (3 b.)
Mirka Horáková (2 b.)
Eva Martínková (1 b.)
Jan Lukeš (1 b.)
Jakub Dolinský (1 b.)
Juraj Muška (1 b.)
Blanka Pechačová (1 b.)
Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.
Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!
Dneska ti povím příběh o tom, že lidská hloupost nezná mezí. A nebo to možná bylo přílišné sebevědomí, takzvané světáctví. Po tom, co jsem kempovala na Alijašce, lezla po horách v Kanadě a surfovala na Zélandu a v Austrálii, se mi v Nízkých Tatrách přece nic stát nemůže.
Nepochop mě špatně, vůbec jsem se našim malebným horám nevysmívala, to ne, jen jsme jaksi přestali brát v potaz jakékoli nebezpečí. Teď jsem doma, v Evropě, půjdeme se jenom tak na tři dny projít do lesa, někde přespíme a další den půjdeme dál. U té cedulky s medvědem se navíc parádně pózovalo.
Vůbec jsme se nad tím nezamysleli. Podotkli jsme, že někde hluboko v lese asi těch posledních pár kusů žít bude. Přišlo nám to jako třeba se zélandským kiwim, které tam opravdu jen tak nespatříš. Nebo s tučňáky – značka s výstrahou, že tu běžně přechází tučňáci. Nikdy jsem žádného na přechodu nepouštěla. A tak bych mohla s upozorněním na divoká zvířata pokračovat…
Den
Sbalili jsme batohy a vyrazili. Náš plán byl jasný. První noc si „někde“ usteleme. A druhý den vylezeme na Ďumbier, přespíme na chatě M. R. Štefánika a sejdeme dolů z hor k autu.
Byl nádherný den a i když se šlo téměř pořád do kopce, vůbec nám to nevadilo. Před dvěma měsíci jsme se vrátili z Ameriky a já tam za každým stromem viděla medvěda (příliš bujná fantazie). Proto jsem se tady v tom krásném a mírumilovném lese tak uvolnila a ničeho se nebála. Nevědomost a nezodpovědnost může být celkem nebezpečná…
Jakmile jsme došli na pěknou mýtinku s výhledem, rozhodli jsme, že někde v okolí přespíme. Začalo se šeřit a na obloze přibývaly dešťové mraky. Rychle jsem se najedli – ano, alespoň pár desítek metrů od spacáků a také batohy s jídlem nám visely na stromě kousek od nás. To aby nám ten jeden poslední chlupáč široko daleko nesnědl svačinu na další den.
Lepší místo na přenocování jsme si vybrat nemohli! V mechu obrostlém ostružiním. Teď už vím, že to zní jako popisek místa na spaní medvěda hnědého, který najdete na wikipedii.
.
Medvěd hnědý (f: Alvaro Ching, Wikipedia)
Noc
3:00 ráno, tma, zima, mrholení…a řev!
Jakmile jsem uslyšela přibližující se řev medvěda, srdce mi začalo bít tak silně, že přítel vedle mě myslel, že dostanu infarkt.
Ležela jsem celá zkoprnělá, krev mi pulzovala v uších a nevěděla jsem, co se bude dít. Rozhodlo se téměř okamžitě, protože řev, chvílemi pobrukování, se blížil. A celkem rychle.
Vše, co nám přišlo pod ruku, jsme začali okamžitě soukat do batohů, stejně mi to v té chvíli nepřišlo dostatečně rychlé.
Předešlý večer jsme ve stráni v dálce viděli polorozbořenou chajdu. A to byl náš jediný plán. Jít někam nahoru, přes pařezy a keře, v dešti a s „medvědem v zádech“. Na mobilu jsem pustila písničky na nejvyšší hlasitost a modlila se, ať cestou omylem nevyrušíme další medvědy. Protože jak se zdá, tak v Tatrách jich bude asi docela dost.
Ztratili jsme se ve stráni, padali jsme a nemohli najít tu zpropadenou chatu. Adrenalin stále pulzoval, ale bylo by lepší, kdyby pulzoval za zavřenými dveřmi stavení. V té tmě, se slabou baterkou jsme ji nakonec spatřili. Teda, nebyli jsme si úplně jistí, jestli to, co vidíme před sebou, je chalupa, ale plán B neexistoval.
Byla to ona! Když jsme vlezli dovnitř a zabarikádovali dveře, medvěd už si pobrukoval na té naší mýtince.
Adrenalin odezněl tak rychle, jako přišel a dostavila se totální únava z nočního úprku před tatranskou šelmou. Když jsme nad ránem konečně usínali, ukolébavkou nám bylo medvědí pobrukování linoucí se pravděpodobně z našeho mechového paloučku mezi ostružiním…
.
Chata, která nás zachránila (f: Diana Schirlová)
.
PS: Jakmile jsme třetí den dorazili do civilizace, zadala jsem „medvěd-Tatry“ do vyhledávače a podruhé se narodila!
PPS: Až zase jednou budu chtít porušit nějaká pravidla (v Národním Parku se pod širákem spát nesmí!) a začnu si hrát na hrdinku, pustím si za trest tuhle nahrávku. Zavřu oči a představím si, jaké štěstí jsme my, nezodpovědní hlupáci, měli!
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Vítěze vyhlásíme příští týden.)
15. září 2018. Den, který dost možná vstoupí do historie. Letos poprvé se totiž koná velký celosvětový úklid. Miliony lidí ve 157 zemích se postaví proti globálnímu problému s odpady. Vyčistí silnice, parky, pláže, lesy, řeky… Prostě všechna místa, kam odpadky rozhodně nepatří.
Ke světové iniciativě se připojí i Češi. Honza Bareš, jeden z organizátorů zítřejší akce a spoluzakladatel světového hnutí Trash Hero, odpovídá na pár otázek (velký rozhovor s Honzou jsme na eMontaně publikovali před pár lety, pozn. red.).
.
Honza Bareš (f: Jakub Freiwald)
.
V čem je světový úklid jiný než pravidelné aktivity Trash Hero?
Trash Hero úklidy jsou malé komunitní akce, kterých se obvykle účastní do 50 lidí. Zaběhnuté základny Trash Hero pořádají úklidy každý týden, protože věříme, že pravidelnost vytváří zvyk a to ovlivňuje chování jednotlivců, komunit i celé společnosti. Cílem je dlouhodobé působení a systematická postupná změna zdola.
Světový úklid je obrovská jednorázová akce, která vzniká ve spolupráci mnoha organizací, firem i jednotlivců. Cílem je zapojit stovky milionů lidí v jeden den, uklidit spoustu odpadu a rozproudit globální debatu o nutnosti změn shora, aby se předešlo tvorbě celosvětového znečištění.
.
Dobrovolníci z Trash Hero při úklidu na pražském Vítkově (f: Jakub Freiwald)
.
Jak si stojí Česká republika v nakládání s odpady ve srovnání se zbytkem světa?
Skvěle, dobře i špatně. Skvěle z hlediska toho, jak dobře třídíme. Dobře si vedeme v čistotě veřejného prostoru. Máme sice ilegální skládky a někteří lidé se stále ještě nenaučili, že les není odpadkový koš, ale oproti státům JV Asie je u nás velice čisto. Špatně si vedeme v tom, kolik odpadu na jednotku obyvatele vyprodukujeme. Ony totiž ty barevné popelnice vedou k tomu, že si neuvědomujeme, jak moc odpadu produkujeme. Stačí se podívat v supermarketu a zkusit nakoupit bez plastu. Je to velmi obtížné. A tohle by se mělo zlepšit. Recyklovat nestačí. Recykluje se minimum.
.
Recyklovat nestačí (f: Jakub Freiwald)
.
Často se setkávám s argumentem, že v Evropě máme relativně uklizeno a největší znečišťovatelé jsou hlavně v Asii a Africe. Co na to říkáš?
To je pravda. Dodali jsme zemím v Africe a Asii plastovou technologii, kterou oni používají. Jsou to velmi lidnaté země. A odpadové hospodářství a recyklace tam jsou v plenkách. Kdybychom chtěli skutečně vyřešit odpad v moři, je třeba se zamyslet nad tím, jak zastavit odpad, který proudí do moře z řek a pobřeží v Asii a Africe. A na to by bylo potřeba mezinárodní spolupráce, protože oni si s tím sami zatím neporadili a je třeba jednat dřív, ne později. Také by pomohlo, kdyby západ pomohl východu s rozvody pitné vody. Protože pitná kohoutková voda, u nás samozřejmost, je tam utopie.
Už uklizíš pár let. Vidíš za tu dobu nějakou změnu v chování lidí a v tom, jak vypadá naše okolí?
Mění se to pomalu. Vidím změny u lidí ve svém bezprostředním okolí a slyším od nich příběhy, jak se mění chování lidí kolem nich. A to nejen v Čechách, ale i v Asii. To mi dává naději, že to, co děláme, má smysl. Každá společenská změna začíná skupinou nadšenců, kteří rozhýbou masu. Tomu věřím, to mi dává sílu pokračovat.
.
Mám naději, že to, co děláme, má smysl (f: Jakub Freiwald)
.
Je nějaká meta, počet lidí, množství uklizených odpadků, kdy budeš považovat sobotní úklid za úspěšný?
Považuju sobotní úklid za úspěšný už teď. Plán byl zapojit 5 % světové populace, 380 milionů lidí. Osobně mi ale na tom čísle nezáleží. Je fantastické už to, že se lidi ve 157 státech dohodli a uklidili si před vlastním prahem, že se lidstvo dokáže spojit a něco pozitivního společně udělat. To je ten největší úspěch.
A kolik těch lidí a uklizených odpadků nakonec skutečně bude? Nechme se překvapit. To se dozvíme už tuhle neděli.
.
Pokud se vše podáří, půjde o největší mírovou akci v dějinách lidstva. A zapojit se můžeš i ty. Na webu najdeš mapu se všemi úklidy. Registrace není potřeba, stačí si vybrat a prostě přijít. A pokud náhodou nemůžeš, na Facebooku budeš moct od dnešní půlnoci sledovat živý přenos ze všech koutů světa.
Píše se rok 1985 a já léto trávím místo přezimování v nějakých velehorách v horkém Španělsku. Jak už to tak tehdy chodilo, na hromadném zájezdu uskutečněném na bázi pozvání od jistého horolezeckého klubu z Manresy. Společníky mi je asi třicet vybraných česko-slovenských climberů a všichni svými vybranými způsoby skvěle reprezentujeme svoji socialistickou vlast. Hned první večer ukazujeme svým hostitelům, jakou máme úžasnou výdrž při konzumaci zdejšího ohnivého vína, a jak se poté umíme orientovat v nástrahách nám do té doby neznámého materiálu slepence v Montserratu.
Zájezd dále pokračuje do dalších oblastí: Riglos, Terradets či Ordesy a Picos de Europa. Jelikož mezi účastníky jsou takové, řekněme již vyzrálé horolezecké osobnosti jako Olda Kopal nebo Leoš Chládek, na programu není jen tupé lezení; nezanedbáváme ani jiné sportovní a kulturní události. Zážitkovým vrcholem má být v tomto smyslu naše účast na fiestě v Pamploně. A skutečně, oči máme navrch hlavy.
„Pane jo, vy tedy tady umíte žít,“ povídám Angličanovi Rogerovi, usídlivšímu se ve Španělích. „Takové nevázané veselí, lidé tančící celý den a celou noc v ulicích, corrida a pak ten ranní běh s býky, to my jsme proti vám úplné chladné emociální chudinky.“
Založením spíše horalka se těším, až si zalezeme v pohoří Ordesa. Sice jde o horské lezení, ale my tu začínáme razit nový styl, inspirováni zvyky sportovních lezců: vyrážíme na „vícedélky“ co nejvíce odlehčeni, nejlépe jen s půllitříkem vody v maglajzpytlíku a větrovkou na úvazku, neboť rychlost a elegance jsou naším cílem. S Rogerem, Jirkou Večeřou a Jardou Kutilem se domlouváme na přelezu jakési novější cesty „Via Alicantropia“. Polezeme ve dvou dvojkách, Véča s Kúťou a za nimi já s Rogerem. Cesta má prý zatím jen pět přelezů a je celá po vlastním.
S Rogerem se navazuju na lano poprvé, ale těším se na lezení s jeho dokonalou sadou materiálu. První orientačně náročné délky střídáme, ale pak terén silně přitvrzuje a na začátku zářezu se zdvihá do důstojné kolmé až převislé polohy. Skála je poskládána ze šuplíků, které když povytáhneš, musíš je zase opatrně vrátit na místo a pokusit se najít jiné, lépe držící. Má to ale tu výhodu (nebo nevýhodu), že prvolezec se naopak vrací těžko, neboť mezi šuplíky snad ani nemá smysl zakádat jištění. Na tomto místě Kúťa Véčovi oznamuje, že se „ustaluje na pozici druholezce“. Tajně doufám v projev anglického gentlemanství, leč marně – Roger se ustaluje tamtéž. Na to, že cestu navrhl on, to možná není úplně hrdinské, ale co můžu dělat.
Do další délky, obsahující traverz spárou pod obrovským převisem, mne zase povzbuzuje slovy, že to je pocitově přeci stejné na prvním jako na druhém, což zní při poslechu druholezce Kúťi, neustále pokřikujícího na Véču: „Dober!!!“ zábavně. Zábava končí ve chvíli, kdy se shromažďujeme všichni čtyři pod poslední délkou, obsahující kyvadlový traverz do jakési nechutné převislé spáry, a kolem vůkol se schyluje k evidentně zlé bouřce. Svět kolem nás černá a jedině obrovský převis nás zatím chrání před plným zásahem deště. Spojujeme síly a do boje vysíláme Véču. Nevidíme ho ani neslyšíme, jen tušíme, že z boje vyšel vítězně a začíná nás k sobě dobírat.
Pochopitelně to jde velice ztuha a Roger drkotajíce zuby mumlá cosi o tom, že kdyby to byl býval věděl, byl by sem nechodil, zatímto Kúťa neztrácí humor a během polykání vody z nebes glosuje situaci oblíbenou hláškou zájezdu: „Žízeň jsi měla, babo, a ne hlad!“ Na sestup se vydáváme v prudké průtrži mračen hlava nehlava, kolem nás hřmí a létají blesky, matroš na našich úvazcích do toho vesele cinká a lezečky, které jsme ani nestačili sundat, kloužou. Brodíme šeredně rozvodněný potok bez pádu do vodopádu pod ním a konečně se ocitáme na stezce vedoucí do doliny.
Na železných kramlích se i do mého bezmozku vtírá myšlenka, zda to není trochu nebezpečné. Nicméně, soustředěni na úprk si vůbec neuvědomujeme, že o nás asi mají strach naši kamarádi, čekající v plném autobuse na parkovišti. A tak je náš vstup do bezpečí autobusové Farradayovy klece trochu překvapující, ale o to víc impozantní: okamžitě z nás všech čtyř strhávají promočené oblečení, třou nás do sucha ručníky a současně podávají jako první pomoc nesčetné panáky destilátů různých značek. Ani jako holka nemám žádnou výjimku a šanci se této dobře míněné smršti ubránit.
Ráno poté Roger dí: „Cože jsi to povídala o vaší chladné povaze? Proti tomu, co jsem tu zažil, je fiesta pěkná nuda!“
_________________
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)
Tyčí se do výšky 4808 metrů nad francouzským městečkem Chamonix. Dobyt byl poprvé v roce 1786 horolezci Jacquesem Balmatem a Michelem Paccardem. Je nejvyšší horou Alp a také nejvyšší horou Evropy, tedy nepočítáme-li Elbrus.
Výstup na Mont Blanc není v horolezeckých kruzích považován za nijak technicky náročný. Trénovaný a dobře aklimatizovaný člověk by ho měl zvládnout. Když ale poprvé na vlastní oči uvidíš mezi ustupujícími mraky mohutný ledovec a Bílá hora se před tebou objeví v celé své kráse, zhostí se tě nervozita. A taky trochu strach. Jako by ti hora říkala: „Tohle nebude vůbec lehké.“
Celou expedici jsme naplánovali na čtyři dny. První den ráno nás Tramway du Mont Blanc neboli „zubačka“, nejvýše položená železnice ve Francii, vyvezla až do své konečné stanice Nid d’Aigle ve výšce 2372 metrů nad mořem. Odtud vstupujeme na morénu ledovce Bionnassay a po kamenitém povrchu stoupáme k chatě Tête Rousse (3167 m n. m.). Druhý den nocujeme ve výšce 3815 metrů na chatě Refuge du Goûter. Tedy potom, co zdoláme už poněkud výživnější část cesty, včetně obávaného úseku Grand Culoir. Představ si obrovský kamenný trychtýř. Tvým úkolem je přejít jeho hrdlem. Má to ale jeden háček, shora na tebe prakticky neustále padají kameny. Až polovina veškerých, často i smrtelných úrazů na Mont Blancu, se stane právě tady.
Ve chvíli, kdy ke Grand Culoiru přicházíme, začíná hustě pršet a aby toho nebylo málo, přidávají se i kroupy. Adrenalin pracuje na maximum a srdce mi buší jako blázen. Mám pocit, že se mi strachy pomíchaly všechny orgány v těle. „Tři, dva, jedna, teď,“ dodávám si odvahu a vrhám se vstříc otevřené planině. Je to chvíle stoprocentní soustředěnosti, nesmíš zbytečně plýtvat časem, ale ani příliš pospíchat. Kamenitý povrch pod tebou má totiž tendenci se neustále sesouvat a když jde člověk moc rychle, snadno uklouzne. Je to zvláštní pocit, když víš, že kamarádi jsou jen kousek od tebe, ale přitom tak daleko. Jsi tu jenom ty sám. Teď a sám za sebe. A víš, že když uděláš chybu, můžeš umřít…
.
Vstříc otevřené planině. (f: Tomáš Čihák)
.
Počasí se trošku umoudřilo a před námi se najednou zjevuje další horolezec, který se představuje jako Jeff. Jeff je Američan, už vylezl pár vrcholů na Aljašce a do Francie přiletěl jen a jen kvůli tomuhle výstupu. Myslím, že hory mají zvláštní moc. Dokážou v lidech probudit dobro a eliminovat všechny špatné lidské vlastnosti. Jeff se přidává k naší výpravě a rozhodne se, že nás bude až k chatě zásobovat dávkami svého optimismu. Projevuje se to hlavně tak, že i když všichni víme, že nám do cíle zbývá ještě minimálně hodina strmého stoupání, Jeff nás neustále ujišťuje, že „už jsme tam“, „že už vidí chatu“ a „že je to skvělý.“
Na chatě Goûter panuje zvláštní ticho a napětí před závěrečným výstupem. Nocování je tady opravdovým zážitkem. Spí se na palandách po asi 30 lidech v jedné místnosti. Takže špunty do uší jsou povinnou výbavou! V noci mě taky několikrát probudí mé vlastní lapání po dechu a pocit, že se kvůli řídkému vzduchu nemůžu dostatečně nadechnout.
Asi ve dvě hodiny ráno se rozdrnčí budíky, celá chata se probudí a začne panovat neuvěřitelný chaos. Všichni se co nejrychleji snaží posnídat super výživná jídla ze sáčku, najít své svršky, mačky, cepíny, helmy, kamarády… a s čelovkami na hlavách se v zástupu hromadně vyráží vstříc vrcholu.
Podepisuje se na mě probdělá noc a únava z předchozích dnů a s každým krokem vzhůru se mě zmocňuje pocit, že se co nevidět musím zákonitě udusit. Lapám po dechu, ale vzduch o teplotě hluboko pod bodem mrazu není zrovna tím, co by moje plíce ocenily. Nahoru jdeme mlčky. Silný vítr bodá do obličeje, tma, led a sníh všude kolem člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. Tělo by to sice ještě asi zvládlo, v tu chvíli je ale můj největší nepřítel hlava.
.
Silný vítr, led a sníh člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. (f: Tomáš Čihák)
.
„Já už dál nejdu kluci,“ prohlásím. „Cože? Proč? Co se děje?“ diví se Tom, který jde na laně první a nemá ponětí o vnitřním boji, který sama se sebou svádím. „Už fakt nemůžu. Běžte nahoru, já tu počkám nebo se k někomu přidám cestou dolů.“ V tu chvíli Petr vezme Tomáše bokem a najednou vidím, jak se Tom začíná vzdalovat a míří dál k vrcholu. Petr, který byl iniciátorem téhle výpravy, a jehož snem bylo Mont Blanc vylézt, zůstává. Snažím se ho po dobrém i po zlém přesvědčit, že musí jít s Tomášem! Že si to kvůli mně nesmí nechat zkazit, ale Petr tvrdohlavě trvá na svém. „Já tě tu nenechám!“ Trpělivě se mnou sestoupí až zpátky dolů k chatě, kde čekáme na Tomáše.
Jsem sama na sebe naštvaná, je mi hrozně líto, že kvůli mé neschopnosti právě někdo přišel o svůj sen. A v tomhle rozpoložení potkávám Jeffa. Ten prohodí: „Nedal jsem to. Někdy to prostě nejde, někdy ti to ta hora nedovolí. A dneska to nešlo. Úspěchem je vrátit se v pořádku zpátky dolů, a to může být i rozhodnutí otočit to ve správný okamžik. Volnost znamená dát si šanci na další pokus.“ Jeff kvůli tomuhle dni přiletěl až z Ameriky a teď vypadá i navzdory svému „nezdaru“ naprosto smířeně.
Moje zklamání střídá pocit úcty a respektu k tomu, že existují lidi, kteří se nerozpakují postavit bezpečí ostatních na úkor vlastních snů. A že taková ta slova jako obětavost, solidarita a odvaha, můžou mít opravdu reálnou podobu. Někdy je tohle všechno si uvědomit důležitější než svoje vlastní ego a potřeba si něco dokázat.
Tak příště Kilimanjaro, ne?!
_________________
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)
Pamatuješ si svoji první horskou výzvu? Já docela živě. Je to sice už deset let, ale pořád mám před očima výjevy z našeho ,,úspěchu“ na Grossglockneru.
Tehdy jsem se jako začínající lezec nechal zlákat zkušenými a staršími horskými vlky k výstupu na nejvyšší vrchol našich jižních sousedů. Celé akci samozřejmě předcházela důkladná příprava. Studování výstupové trasy, počasí, výběr materiálu. Když jsme ve třech vyráželi v pátek večer z Prahy, o úspěchu nebylo pochyb. To jsme ale ještě nevěděli, že všechno bude tak trochu jinak.
Po vyčerpávající jízdě jsme na parkovišti zaparkovali do husté mlhy a začínajícího deště. Plni odhodlání a se slibnou předpovědí jsme nahodili krysy na záda, ogoretexovali se a začali ukrajovat první metry směrem k Stüdlhütte, která se pro nás měla stát výchozím bodem na cestě vzhůru po známém hřebeni Stüdlgrat. Pozdě odpoledne jsme za nelepšícího se počasí dorazili na bivak. Ráno moudřejší večera. Rozhodli jsme se nechat finální verdikt na ráno.
Brzký ranní budíček nás moc nepotěšil. Všude bílo, ale aspoň nepršelo ani nesněžilo. Kluci rozhodli, že Stüdlgrat padá. Mohli bychom prý ale zkusit alespoň normálku. „Jasný, jde se na to,“ vypálil jsme na ně pln začátečnického optimismu. Prvním signálem, že je něco v nepořádku, nám bylo asi po půl hodině chůze po ledovci neustálé tiché hučení lavin kdesi v dálce. Po příchodu na poslední záchytný bod Erzherzog Johann Hütte jsme si chvíli odpočinuli a hurá vstříc všudypřítomnému bílému svinstvu. Člověk pomalu ani nerozeznal sníh pod nohama od mlhy všude v prostoru. Když jsme se dostali k prvním skalkám, poprvé to přišlo. Zahřmění. Takové nenápadné, tiché, z daleka. Podél skalek jsme se celkem rychle dostali až na hřeben, krásně jištěný ocelovými tyčemi. To už se bouřka docela přiblížila. Občas se objevil malý blesk následovaný decentním zahřměním. Po úzkém hřebínku jsme se jištěni lanem dostali až na takzvaného Malého Zvoníka. Stačilo jen slanit kousek do sedélka a vyšplhat závěrečných padesát metrů k vrcholovému kříži. Cíl byl na dosah ruky.
.
Po cestě na vrchol byl sníh od mlhy občas k nerozeznání. (f: Filip Zaoral)
.
Počasí se však stále horšilo a my zvolili cestu zpět. Postupně jsme se odjistili zase na začátek hřebínku. Po cestě jsem začal podivně sršet a praskal mi batoh. „Co se to sakra děje?! Já tady nechci umřít,“ vyhrkl jsme zoufale na kluky. Eliášův oheň je docela mrcha a v té době jsem vůbec nevěděl, co od tohoto jevu, vyskytujícím se při bouřce v horách, mám čekat. Složil jsem tedy své teleskopické hůlky, které z mého batohu do té doby dělaly ideální hromosvod a pokračoval rychle dál. Od poslední tyče jsme se rozhodli slanit. „A nemůže to sršení přepálit lano?“ ptal jsem se ustrašeně. Ostatní jen pokrčili rameny a zmizeli dole v hlubině pode mnou.
Co čert nechtěl, lano se nám při posledním slanění zaseklo někde na půli cesty. Když se ti to stane na skalkách nebo v Höllentále na vynýtovaných sportovkých, naštve to, ale dá se s tím něco dělat. Nás sílící bouřka a strach o holý život však přesvědčil, že na lana kašleme a mažeme rychle do chaty. Po pár metrech jsem si to však rozmyslel a pro lano se vrátil. Naštěstí stačilo povylézt pár metrů, uvolnit uzel a už jsem pelášil za borci na Johana. Tam jsme pár hodin poslouchali parádní horský orchestr a děkovali všem duchům hor, že se nám nic nestalo. Když kapela dohrála, vydali jsme se krátkou feratkou a následně po ledovci zpět na Stüdlhütte. Po cestě jsme museli překonat i malé laviniště, které tam ještě ráno nebylo. K večeru jsme v pořádku dorazili zpět do bezpečí Winterraumu. Následující den k autu a pak hurá domů.
Možná jsem si celou akci časem trochu romanticky přibarvil a nebylo to tak hrozné, jak se na první pohled může zdát. Nicméně jsem si z celého dobrodružství odnesl poznatek, že hory jsou fakt zrádné a člověk si musí dávat supermajzla, aby se něco nepodělalo a mohl příště zase někam ve zdraví vyjet. Staré dobré pravidlo, že dobrej horolezec je ten starej, jsem od té doby přestal brát na lehkou váhu.
_________________
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)
Život. Co to vlastně je. Pro každého něco jiného a přitom pro každého to stejné. Vyměřený čas, který trávíme každý po svém. Někdo s rodinou, jiný kariérou a ostatní třeba zájmem, závislostí. To je i můj případ. Můj a mého nejbližšího okolí.
Ze zájmu se stala závislost, která diktuje tempo našich dnů. Závislost s názvem lezení. Drží se mě jako klíště už 10 let, jen v zimě ji před tradičním jarním Špáněm na chvíli vystřídá závislost na tom bílým „svinstvu“. Život beru jako obrovskou nepopsanou knihu. Každý den mám čistý list papíru a snažím se, abych večer neměl kam psát. Poslední dobou mám spoustu listů popsaných odporným slovem práce, naštěstí se mi za to slovo vejde třeba ještě běh, kolo nebo pár cest v Ádru.
Jak tak popisuju tu svou knihu, jen otáčím list za listem a málokdy se vracím. Někdy je ale potřeba dodat životu radost, lásku a zavzpomínat. Mým impulzem ke vzpomínání byl pád ze skály kamarádky. Spadla až na zem, rovnou po zádech. Děsně mě to vyděsilo. Dostala pár šroubů do obratlů a bude dobrá.
To lezení na písku je fakt nebezpečný. Někdo by řekl, že lezení je celkově nebezpečný, ale na písku je víc šancí, jak si něco přivodit. Na sportovkách se stačí dobře navázat, nechat se odjistit a poctivě zapínat jištění. Pokud nezradí matroš, nebo se nejebnu do hlavy při pádu, protože jsem si nechal lano za nohou, budu pravděpodobně vesele lézt celý život. Na písku je to ale stres. Zatímco na sportovkách stres končí zapnutím prvního háku, na písku po zapnutí kruhu končí jen na pár metrů. A to nemluvím o smyčkách, po jejich zapnutí u mě stres nekončí. Při lezení na písku se toho mezi kruhama dá zažít spousta. Kromě standardního natečení můžeš něco ulomit, ušlápnout, usolit, vytrhnout smyčku, anebo prostě vůbec nepochopíš pár pohybů nad sebou. Když k tomu přičtu pochybný původ velkého množství cest, máme z toho úplně jiný sport.
Další nebezpečí vidím v postupném otrkávání se a v přirozené touze jít dál. Na sportovkách jít dál znamená zvyšovat číslo obtížnosti, popřípadě vylézt něco, co mi vůbec nesedí. Na písku taky, ale ještě tam máme faktor strachu. Vzpomínám si, jak jsem to měl já. Měl jsem vylezeno už docela dost devítek, ale chyběla mi nějaká odvážná. Chtěl jsem si sám sebe testnout, vybral jsem si proto jednu s vykřičníkem. Bylo mi asi 18. Ten den se sešlo všechno se vším, takových dnů je jen pár za sezónu. Pamatuju si na strašně dlouhej nátah na plné rozpětí rukou do díry pod první kruh. Nádherný krok, jenže nevratný. To celé asi deset metrů nad zemí, resp. nad kamenem. Metr pod nohama jsem měl smyčku, která později neudržela ani sednutí spolulezce. V hlavě prázdno a zároveň plno. Plno touhy to vylézt, dokázat si sám sobě, že na to mám. Až teď po pádu Kačenky o pár metrů vedle si říkám, co kdyby tenkrát… Radši nedomýšlet.
.
Při lezení na písku se toho dá zažít spousta. (f: Standa Mitáč)
.
Od té doby uplynulo pár let. Pár let ve skalách, mezi svejma. Byl jsem u parádních přelezů, prvovýstupů, ale i pádů. Nosil jsem nejlepší kamarády na nosítka, pomáhal jsem je dát do podvěsu vrtulníku, chodil za nima do nemocnice. Pokaždé to ve mně rozbouřilo úvahy o tom našem počínání. Přišel jsem na to, že strach je náš nejlepší přítel, jen nás nesmí paralyzovat. Strach má určitě víc rovin. Nejlepší je podle mě přirozený strach a respekt. To je člověk při lezení opatrnej a obezřetnej. Každý další krok pečlivě zváží a ví, kdy si může co dovolit. Nejhorší je naopak panický strach až hrůza. Hlava neovládá nohy a lezení se mění v boj o holej. Dělám vše pro to, abych se v těchto situacích nikdy neocitnul. Většinou mě vysoko nad jištěním nebo nad zemí z míry vyvede nevratný krok. To chce rozdejchat a zvážit. Po zapnutí kruhu dám prostor své kreativitě a na pár metrů se můžu vyřádit. S tím, jak kruh mizí pod nohama, se zase uklidním. Přijde mi důležité si uvědomit, že někdy je vítězství slézt, a ne vylézt.
Na některé cesty se dlouho připravuju v hlavě, některé zase přijdou znenadání. Na jaře jsem jednu takovou potkal. Odpoledne jsem přišel za klukama do skal. Už když mi do telefonu říkali, kde jsou, mi bylo jasné, co se poleze. Vůbec jsem s tím nepočítal, takže nebyl čas se mentálně připravit. Lezli cestu, které se většina lezců ráda vyhne. Sice krásná linie, ale to jištění. K prvnímu kruhu v krachlích nad předskalím tak osm metrů cca VIIIb lezení, od něho parádní bouldering a když jsi pod druhým, tak ti v závěrečným stěrači do oblýho madla hrozí patest pod tebou. Stěrač je zhruba IXa krok, ale dost nejistej. Těžko říct, jak to tenkrát bylo při prváči. Každopádně vzniklo Xa s vykřičníkem.
Vůbec jsem nepředpokládal, že bych to někdy lezl. Dal jsem si to na laně a zase jsem zažil ten pocit touhy po přelezu. Sucho v puse a klid v hlavě, teď nebo už asi nikdy. Stáhl jsem lano a rovnou jsem to poslal. V závěrečným stěrači pod druhej jsem cítil naprostý klid a soustředění. Bál jsem se toho kroku jen do chvíle, než jsem ho měl udělat. Pak to šlo už nějak samo. Strach jsem cítil, ale neovládnul mě. To vše jen pro ten okamžik radosti po přelezu.
Takže život. Co to vlastně je? Pro mě hlavně neuvěřitelná radost z toho být a žít.
Na severu Itálie, v okolí mé základny v Ispře, už několik týdnů v kuse prší. Máme strach, že tomu tak bude i dalších 5 dní, kdy máme volno. Následuje hluboká analýza a rozhodování, kterou variantu směrem na jih zvolíme. S mým veteránem, Oktávkou z roku 2000, s nájezdem přes 300 000 km, která již není v nejlepším stavu, se nám nechce podnikat dlouhou cestu. I přesto, že letenky do Španelska jsou za hubičku, letecký výlet také vylučujeme. Přiznáváme si, že už jsme toho letos nalétali po světě víc než dost a touha aspoň trochu snížit naši uhlíkovou stopu je větší. Vlaky sice zbožňuju, ale to auto s sebou na přespání by se stejně hodilo. Nakonec jsme to vymysleli. Pojedeme někam lodí. Třeba trajektem na Sardinii.
Jaké jsou prázdniny na ostrově, kde olivový olej chutná jako u nás tanková Plzeň, kde koncentrace lezeckých oblastí je taková, že každý den můžeš lézt v jiné, kde vyzkoušíš všechny typy lezení, kde můžeš jednotlivé pokusy ve stěně prokládat koupáním na písečné pláži, kde se nachází nejtěžší vícedélka na světě? Ve zkratce: Jsou to lezecko-gastronomické orgie.
Lezení nebo koupání v moři. Vybere si každý (f: Michal “Kuža” Kužela)
Bude to jeden z mých prvních čistě lezeckých výletů delších než víkend. Máme pouze pět dní a tak odhodlaně prohlašuji, že budeme lézt každý den. Míša jakožto zkušenější protestuje, že rest-day minimálně třetí den bude nutný. No nic, uvidíme. Sardinie je docela velký ostrov a tak se rozhodujeme navštívit pouze centrální část východního pobřeží, která je nejdivočejší, nejromantičtější, s nejhezčími plážemi a podle lezeckého průvodce se tu nachází nejvíc oblastí. Mnohem víc než budeme schopni za těch 5 dnů navštívit. Co na tom, že je to v závěru spíš nevýhoda, když se každé ráno dohadujeme, kde budeme lézt.
Den první – Cala Fuili
Po noci strávené na trajektu se vydáváme vstříc novému dobrodružství. Mám ráda lezení v převisech po velkých chytech. Nemůžu se dočkat a mazaně vybírám plážovou oblast Cala Fuili poblíž turistického městečka Cala Gonone. Cala Fuili je známá právě lezením v jeskyních, které lemují přilehlé pobřeží. Už po příjezdu zjišťujeme, že poslední dva týdny propršely, a že jeskyně jsou proteklé vodou. Bude trvat nejméně dva týdny než chyty vyschnou. Můj sen o týdenní užívačce na madlech v převisu se rozplývá. Míša se naopak raduje a na rozlezení racionálně vybírá troj délku v kaňonu, který se táhne z pláže dál do vnitrozemí. Cesta za 6b+, 5c a 6a vskutku ve verdonském stylu, technicky po kapičkách. Možná jednou dojdu i k názoru, že krása lezení není jen v bolavých rukách z převisů.
Při procházce kaňonem ještě obhlížíme aktuálně podmáčený sektor Pederiva. Vysoký žluto-černý amfitéart vytváří spektakulární prostředí. Tohle je můj sen – silové lezení po krápnících neboli tuffech. Vybírám si tu aspoň cestu na příště – Capucetto Rosso za 7a+. Míša kroutí hlavou a moje vyšinutí nechápe. Než se rozhodnu zkusit si ji i po mokrých chytech, radši mě láká zpátky na pláž na koupání. Třeba mu jednou vysvětlím, že krása je v převisech.
Krása leží v převisech (f: Michal “Kuža” Kužela)
Den druhý – Buchi Arta
Rozlezení jsme, tak co tu máme dál? Necháme se zlákat radou kamaráda z Ticina a vydáváme se na dobrodružnou cestu autem. 20 minut z Cala Gonone po malé cestě podél pobřeží vysoko nad mořem, kde by se dvě auta určitě nevyhla. Oblast Buchi Arta nás mile překvapuje velkým výběrem cest od 6a do 7a. Dlouhé fyzicky náročné cesty po malých ostrých chytech a s pěknými odlezy. Žádné větší polety se naštěstí nekonají a nejvíc potěší na první pokus přelezená cesta Expo 6c+, 35m. Ego roste do nebeských výšek.
Den třetí – Villaggio Gallico (Baunei)
Po úspěchu z předchozího dne vsázíme na doporučení stejného kamaráda. Přejíždíme do 50km vzdáleného městečka Baunei a do oblasti Villaggio Gallico. Čeká na nás další úžasné místo nedaleko zátoky Pedra Longa. Předchozí dva dny jsme se namlsali lehkou klasou a je třeba trochu si srazit hřebínek. Rovnou ve třetí cestě za 6b+/6c trávím hodinu a půl a nejsem schopná ani poskládat všechny kroky. Malinkaté chyty, technické kroky, kolmá až mírně převislá stěna.
Restday nepřipadá v úvahu (f: Michal “Kuža” Kužela)
Den čtvrtý – Súrtana (Supramonte)
Prsty bolí jak čert. Restday? Tak to ne, vždyť už nám zbývají jenom dva dny. Míša prosazuje vícedélku. Už od příjezdu nadšeně mluví o Valle di Gorropu a cestě Hotel Supramonte. Bohužel se jedná o nejtěžší vícedelku na světě – 400m za 8b. Docházíme k závěru, že tohle asi dneska nedáme. Vybíráme si aspoň cestu v její blízkosti, ve vedlejším údolí Súrtana. Cestu High Five o pěti lehkých délkách si užíváme a plánujeme lezení ve Valle di Gorropu na příště. Hlavně posbírat morál na odlezy a mít převahu, tak nějak to myslím říkají kluci na písku.
Den pátý – Grotta Biddiricotai
Odjet ze Sardinie bez lezení v jeskyni? Pět dní bez deště, tak tomu dáváme ještě šanci. Sen splněn. Madlovačka ve stropě za 7a+.
Konečně v jeskyni! (f: Michal “Kuža” Kužela)
Už je to sice nějaký ten pátek za námi, ale díky článku od Péti a Edity jsem si vzpomněl na jeden zážitek z marocké Todry.
Maroko samo osobě je plné dobrodružství, zábavy, jídla, smlouvání a koberců. Každý, kdo byl v Todře, pravděpodobně slyšel a dost možná i vyhledal místního guru lezení – Hasana. Jediného vydavatele lezeckého průvodce pro tuto oblast. (Existuje ještě jeden průvodce s fotkami, je to snaha o evropskou klasiku, pozn. red.) I my jsme Hasana vypátrali. První velké překvapení bylo, když se z našeho doposud nejdražšího tištěného průvodce vyklubala ne úplně přehledná omalovánka tohohle „vykuka“. Ale něco mít v ruce musíš. Dali jsme čaj a takovou zázračnou kostičku a rozloučili jsme se, jako bychom se znali léta. Hned po odchodu jsme si začali listovat v průvodci a zkoušeli se vyznat a seznámit se změtí čar, které nás mají provést celým údolím.
Další den jdeme do kaňonu. A jedním slovem „wou“. Krájíme ty nejlepší kousky, na které naše síly stačí, když si nás všimne další místní guru, který nemá autora našeho průvodce evidentně moc v lásce. Asi konkurenční boj. Po další dávce mega sladkého čaje a snaze nám prodat koberec, konvičku, nebo alespoň šátek se dostáváme k debatě, která nás zajímá mnohem víc. Začínají padat tipy na vícedélky…
.
Todra – severní vstup do kaňonu (f: S. Mitáč)
.
„Je tu jedna krásná 500 metrů dlouhá linka a vedle ní druhá. Ve 300 metrech se navíc dá jít pěšinou zpět do údolí.“ No jéje, to je ono! Ideální je prý vyrazit kolem desáté hodiny.
Další den v poledne jsme pod stěnou, celí nadržení. Vyvstávají tu překvapivé otázky: „Hele, jak že se to jistí s reversem ve štandu? A jak že se to máme točit na těch štandech?“ Aha, on vlastně Macek s Banánem nikdy takovou parádu nešli. „No jo, sportovkáři.“ Všechno ještě rychle opakujme. Ideální je, že se celou cestu ve stěně vidíme.
Vápno je super, lezení si fakt užíváme. Banán s Mackem se trochu perou s lanem, tak jim Šárka vysvětluje, jak se jistí přes poloviční lodní uzel. Hned to odsejpá rychleji. (Doma raději nezkoušej, pozn. red.)
Rychlá rekapitulace. Plánovaný start o dvě hodiny opožděný. Banán s Mackem lezou svoji první vícedélku. Já s Šárkou máme litr vody, dvě sušenky a několik mandarinek, to stejné mají kluci. Počítáme s teplým počasím, v batůžku máme žabky. Šárka navíc triko s dlouhým rukávem a tři z nás mají i čelovku. Když si to spočítáme, tak je nám jasné, že dnes 500 metrů nedáme, ale po těch 300 metrech se přece dá jít po pěšině, takže no stress.
.
Macek s Banánem na prvním štandu (f: Macek)
.
Prvních 300 metrů je v kapse. Vyhlížíme kluky. Jsou jednu délku pod námi. Nevadí, počkáme a aspoň dáme svačinku. Žízeň nemám, vodu odmítám a cpu se marockýma mandarinkama – to je blaho. Po sváče se rozhlížím po pěšině.
„Zdar kluci, to je nádhera co?“
„Nejvíc!…“
„Ty, kde je ta cesta?“
„Nevím, asi tamhle?!“
„To snad ne! To nejdu!!!“
„Tak počkej, já kouknu kolem.“ Koukám, prohlížím a teda nic moc.
„Taaaak cooo?“
„Có? Já tě neslyším!“
Asi po hodině takového dialogu usuzujeme, že to nevypadá dobře. Snažíme se zachovat optimismus… Alespoň někteří z nás.
Máme asi 0,3 litru vody do dvojice. Už jsme bez mandarinek i sušenek. Je pět večer a 200 metrů nad námi. Tentokrát všichni v jedné cestě. Takže jdeme. Vlastně lezeme.
Ani Honnold by nestíhal naše tempo. A navíc, když lezeš se Šumavákem, tak je i o zábavu postaráno. Na vršku jsme s Šárkou první. Nádhera. Západ slunce, výhledy, romantika. Dokonce i pěšina dolů je vidět. Když dorazí kluci, je všechno trochu jinak. Slunce pryč, výhled žádnej a pěšina nikde.
Po paměti jdeme dolů sráz nesráz. Bloudíme. Všude to v tý černo-černý tmě vypadá stejně. Kameny, srázy, skály, nikde nic a nikdo. Já si tu chodím v žabkách, co mi prodal někdo místo koberce. Došla voda. Čelovky svítí jak pominuté, ale nikdo neví, kam jdeme.
To dává smysl. Jenže ouha, po půl hodině slézání korytem narážíme na vodopád (asi). Jdeme zpátky, pak vpravo, vlevo, nahoru, dolu a zase nic. Zoufalý výkřik do tmy: „Hele, támhle je nějaký keř! Tam musí být voda!“ Voda nikde a keř podezříváme z jedovatosti. Jsme zoufalí, a tak kdosi navrhuje: „Hele, tady asi spaly horský kozy a někdo kdo je pásl – je tu luxusní plácek i se zídkou. Jdeme spát!“
„Vole, mně je zima!“ nadává Banán, kterému jsem ráno poradil, ať péřovku a triko s dlouhým rukávem nechá v hotelu. Omotáváme se lany, tiskneme k sobě a klepeme se zimou.
Dlouhá noc…
Konečně ráno! Neskutečně rádi vidíme první paprsky. Slunce! Teplo! A dokonce i cesta. Po půl hodině přicházíme k chlapíkovi, co prodává koberce a jiné ptákoviny. Nic jiného než Coca Cola nás teď ale nezajímá. Psst… Áááá…
.
Zasloužená odměna (f: Bernard Heinitz)
.
(…) Když jdu s Banánem dnes na vícedélky, má vždycky péřovku v batohu. Šárka se nehne alespoň bez dvou litrů vody a Macek odjel pro jistotu na Zéland za jinými dobrodružstvími.
Každopádně nás tenhle výlet stmelil a ukázal nám, že s touhle bandou zůstaneme za každé situace nad věcí. A všichni dobře víme, že ať se stane cokoliv, nechtěl bys být s nikým jiným, než právě s těmahle magorama.
Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile. Teče skrz několik jezer v národním parku, kousek od známého Bariloche. Kvůli tomu je zakázáno sjíždět ji na kajaku. Brousili jsme si na ni zuby už před měsícem. Bohužel, nebo snad naštěstí, je letos všude hodně vody, tak jsme ji vynechali. Tentokrát už by to ale mohlo klapnout.
Těsně před pátou večer sebejistě přijíždíme k vjezdu do parku, kde úsek řeky Manso začíná. Při příjezdu k bráně nás hned informují, že vstup je za 150 argentinských, které samozřejme nemáme, protože skrz Argentinu jenom projíždíme zpátky do Chile. Naštěstí ale víme, že stejně jako všude v Argentině, po zavírací době už nikdo nikoho nekontroluje. Čekáme tedy asi deset minut a přesně v pět všichni ze správy parku odjíždí. Zato přijíždí asi patnáct aut místních, a tak vesele jedeme do parku zadáčo s nimi.
Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile (f: David Sodomka)
Na nic nečekáme a jedeme se podívat kousek po proudu, kde by měl být asi patnáctimetrový vodopád Los Alerces. Sice dostáváme informaci, že se na něj nedá jít podívat… Ale nějaké rozbité lávky, zátarasy a spadlé stromy přece Čechy nezastaví. Koukáme na tuhle nádhernou vodní masu a snažíme si dodat důvěru, že vody není moc a že to půjde. Výraz mojí ženy tomu ale nenasvědčuje: „Jste magoři.“ To už jsme ale slyšeli za ten měsíc mockrát. Po cestě ke kempu hledáme vodočet, který by nám napověděl, jestli je rozumné jet i to, co je pod vodopádem. Tedy soutěsku se spoustou peřejí, které se nedají prohlédnout a rozhodně nejsou jednoduché. Žádný vodočet tu samozřejmě není.
Jdeme si radši uvařit naši klasickou večeři, těstoviny al dente s červenou omáčkou a k tomu vynikající krabicové Gato – dvoulitrové krabicové víno za stovku, které pijeme už měsíc v kuse. Po hodince pití stále nejsme rozhodnuti. Ve Vorym, mým parťákovi, se to už zlomilo a řeku bez vodopádu by jel hned. Mně zase trochu vadí, že nevíme, kolik je vody, a navíc nemáme náhradní skládací pádla do lodi. Prodali jsme je kámošům, kterým nedávno ty jejich uplavaly. Rozhodnutí odkládáme na ráno.
Je 5:40. Budík osamoceně zvoní do ranní mrazivé mlhy a já s Vorym na sebe pod plachtou opatrně pokukujeme, jestli má opravdu smysl vstát. Bohužel čas je proti nám. Pokud chceme tenhle vodopád sjet bez zbytečných zápletek s argentinskou administrativou, musíme se rychle rozhodnout. Nastává nekonečné převalování a šrotování v hlavě. Přece se na to úplně nevykašleme, když už jsme konečně tady. „Do soutěsky nepojedu, ale vodopád dám,” říkám po chvíli.
S kajaky na cestě k vodopádu (f: David Sodomka)
Rychle se vykopeme ze spacáků, Vory bere foťák a já mam snad všechny věci na vodu. Popojiždíme autem blíž k vodopádu a já se snažím rychle převlíct do super „suchých a teplých“ vodáckých věcí. Sedám nadšeně sám na klidnou řeku a ujíždím sto nekonečných metrů k hraně vodopádu. Zkontroluju parťáka, který mi vztyčeným palcem dává zelenou.
Zašprickovat, utáhnout vestu a helmu, nasadit špunty do uší a pak už jen otočit loď po proudu a úplně to nepodělat. Jak říkají kajakáři: „Hlavně se na tý hraně neposrat.“ Sice to všechno bude trvat jen pár vteřin – o to víc to ale může bolet.
Otáčím loď po proudu a během chvíle jsem na hraně. Zkouším dát poslední velkej záběr, ať loď pěkně letí. Snad se trochu vyhnu tomu velkýmu proudu vpravo. Hned je mi ale jasný, že to nevyjde. Za pokus to stálo. Pak už jenom cítím obrovskou masu vody a dole celkem slušnou ránu. Najednou mi někdo krade pádlo z rukou a já mizím i s lodí pod tíhou padající vody někam ke dnu řeky. Chvíli čekám, ale jakmile se to okolo mě trochu uklidní, zkouším udělat eskymáka bez pádla. Jeden pokus, druhej, třetí a je mi jasný, co bude následovat. První rozplavba (vyplavání z lodi, ve vodáckém slangu „krysa,“ pozn. red.) roku 2018 je tady. Plavu si to po proudu, naštěstní bez zbytečných koleček pod vodopádem. Je to až neskutečné, protože loď a pádlo jsou poslušně u mě. Zkouším plavat ke břehu a čekám, až přiletí házečka (pytlík s plovoucím lanem, pozn. red.). Pár vteřin, přesný hod a Vory už mě táhne ke břehu. Paráda.
Rychle balíme věci do auta, aby nás nikdo nechytil, a šup zpátky do kempu. Je půl osmé, nakláním se k ženě a ptám se jí, co by si dala k snídani. Po chvilce odpovídá, že čaj. Taky se chlubím, že jsem si dal první letošní rozplavbu, což radši vůbec nekomentuje a jenom se směje.
O čtrnáct dní později zjišťujeme, že vody bylo opravdu hodně a je dobře, že jsme neodjeli až dolů do soutěsky. To by asi ve dvou lidech dopadlo neslavně. No, pádlování je občas celkem zajímavý dobrodružství.
Pokud tě baví kayaking a fotky ze zajímavých lokalit, sleduj Matěje Holuba na jeho Instagramu.
V lednu jsem dostal nejhloupější nápad svýho života. Letět zadanej do Bangkoku, prodloužit si indonéská víza. Kdyby se Severní Korea rozhodla obsadit jižní poloostrov ve chvíli, kdy jsem procházel přes imigrační, nejspíš by uspěla, protože všichni Jihokorejci stáli ve frontě přede mnou.
Plán pro prvních pár dní byl jasný, prozkoumat okolí Chinatownu. Neměl jsem přesně zacílená místa pro konkrétní fotky, tak jsem jenom bloumal po ulicích. Zaujala mě ulice, kde mají místní železářství. Jejich životní prostor v podstatě pojídá kov všeho druhu, šrouby, hřídele, ozubená kola a motory. Vše v nekonečně se opakujícím stereotypu. Jako z filmu Tetsuo.
Kov všude, kam se podíváš (f: Marek Štefech)
Od svého kámoše jsem dostal tip na další super místo na focení. Opuštěný mrakodrap přezdívaný „Ghost Tower“, který je nedokončený od finanční krize z roku 1997. Na internetu jsem si zjistil informace, že budovu hlídají místní, a když jim dám 200 bahtů, tak můžu nahoru. Vydal jsem se na místo a ve stánku s jídlem u vstupu se zeptal jednoho z místních, jestli můžu nahoru. Začal být agresivní. Když jsem mu nabídl drobný úplatek, začali do mě navíc strkat všichni jeho kumpáni. Tím padl další pozoruhodný spot na focení v Bangkoku.
„Ghost Tower“ je nedokončený a opuštěný od roku 1997 (f: Marek Štefech)
Poučen ze svých nezdarů jsem kontaktoval místní rooftopery. Bez lokálů to tu moc nejde. Na Instagramu jsem obepsal pár lidí a dostal tip na přístupnou střechu kousek od Asoku. Společně jsme vylezli na střechu ve 35. patře, kde byl konečně slušněj, nikým nerušenej výhled na město a já mohl začít fotit.
Ulice moderního Bangkoku (f: Marek Štefech)
Taky jsem tu poznal Saritu. Mladou holku s perfektní angličtinou, která začíná s parkourem a jako každá Asiatka se ráda fotí.
Sarita – jako každá Asiatka se ráda fotí (f: Marek Štefech)
V polovině mého pobytu v Bangkoku bylo na čase začít si vyřizovat indonéská víza. Na první pokus mě v kraťasech a sandálech vyhodili s tím, že takhle tam fakt přijít nemůžu. Druhý pokus už dopadl lépe. Pustili mě do podatelny, kde mi ale vysvětlili, že o víza můžu zažádat jenom když opustím Indonésii na víc jak 90 dní. Tím tak trochu zmizel důvod, proč jsem do Bangkoku vůbec letěl.
Noční uličky starého Bangkoku (f: Marek Štefech)
Zdrcen žalem, že budu muset po měsíci zase do Singapuru k agentovi, jsem zbytek svého pobytu strávil prozkoumáváním dalších míst, kde se dá dostat na střechu. Koupil jsem vánoční světla na stromeček a hned je použil.
Sarita s Bangkokem v zádech (f: Marek Štefech)
Bangkok je město scammerů a holky tu mají tři facebooky – na každýho přítele jeden. Většina kabelů na sloupech nemá žádnou funkci. Málokdy tu uvidíš západ slunce, většinou jen šeď a všudypřítomné zácpy a odpadky na ulicích. Prostituci, skvělý jídlo a smrad. A v tom všem se pohybují ty nejhezčí holky na planetě. V tomhle Bronxu prostě dejcháš.
Marek se věnuje hlavně žánrům street, portrétům a fotkám jako zápiskům z cest. Sledovat ho můžeš na jeho Instagramu.
Kdo někdy lezl v Adlitzgräbenu, ví, že když zaparkuješ dostatečně drze, můžeš jistit i z auta. Zato dnes je to krapet jiný příběh…
Vracím se z polospánku zpátky do reality bílé stopy, kterou za sebou nechávám o fous víc vyleštěnou mohérem. Je jedna ráno, popruhy 25kg batohu tlačí do ramen i beder a já už se dvě hodiny šoupu do mírného kopečka dál a dál Bielovodskou dolinou. Už jde aspoň jet na lyžích a zbytky sněhu se častěji objevují i mimo cestu. Ze stromů kape.
Chatka Tanapu je nízko, ve 1300 metrech. Je to štreka dostat se tam a nemenší štreka dostat se odtamtud na nástupy. Ráno produpáváme krustu okolního terénu v ne vždy úspěšných pokusech o orientaci. O ladném, až baletním prostoupení svahů směrem dolů se netřeba zmiňovat. Zvlášť mé figury jízdy na jedné noze se zakouslými hranami, následované neméně bizarními piruetami, přivádí přihlížející kamzíky do varu.
Koncentrovaná porce tatranské divočiny (f: Ondřej Straka)
V dolině není kromě nás ani živáčka, což se vzhledem k podmínkám a k tomu, že je čtvrtek, není čemu divit. Popadaní a polámané stromy ještě umocňují pocit divočiny. Není tu skoro žádný signál. A hlavně krom chatky, skromného tábořiště a občasné turistické značky tu není vidět nic, co by připomínalo lidskou činnost. V dohledu žádná silnice, žádný dům nebo jiná stavba. Z jižních dolin je vidět dolů do podhůří, tady jen dál ubíhá klikatící se údolí. „Trochu jak Yosáče,“ komentuje kámoš umělecký profil skoro kolmé stěny Malého Mlynára, která vyrůstá z lesa a jejíž vršek se schovává vysoko v mracích.
„Ráno vyjdeme k Ťažkému plesu, vylezeme žlabem severovýchodní stěnou Rysů a pak sjedeme Váhou dolů. Vršky budou dobrý,“ šermuje se večer prstama nad mapou.
Ráno mrzne. Od půl osmé do jedenácti dupeme střídavě s lyžema na nohách a na zádech, až stojíme u úvodního ledu. Při jeho překonávání je mi udělena jedna ze základních lekcí zimního lezení: když někdo leze ve žlabu nad tebou, nos kromě helmy i kapuci. Po vyklepání sněhové spršky ze svršků, prostředků i spodků pokračujeme ještě přes dva ledové prahy. Ledy lezeme na délky, dupačka ve sněhu sólo. Na hřebínku má touha po dosažení vrcholu Rysů tváří v tvář zapadajícímu slunci málem ustupuje neústupným parťákům. Výstup uskutečňujeme nalehko, s batohy odpočívajícími na hřebínku.
„V Bielovodské dolině kromě nás není ani živáčka“ (f: Ondřej Straka)
Sloup sloup, líp líp, cvak cvak – a už porcujeme stále ještě prašanový svah pod sedlem Váha. Ostře krájené oblouky se trochu otupily v mlze okolo Ťažkého plesa a sestup krustou žlabem kolem Ťažkého ladu už radši hezky po svých.
Když jdu kolem druhé ráno barvit sníh na žluto, zahlédnu kousek od chaty dvě čelovky blížící se z Rovienkové doliny. Za pár minut už vřele konzervujeme s dvojicí zničeně vypadajících Poláků. Jeden má přes obličej krvavý šrám. Nabízím čaj a nocleh, ale zkřehlé ruce jen mávají směrem k údolí. „You’re seriously going all the way back to Lysá Polana?“ No – prý už tu je aspoň šláplá stopa.
Když pak o dva dny později sestupujeme, k mojí nemalé úlevě mrazem mumifikovanou dvojici nepotkáváme. Ve dvou třetinách cesty dolů předáváme majestátně vyhlížejícímu lesníkovi neméně majestátný klíč od srubu. A taky od koncentrované porce tatranské divočiny servírované s cukrovým posypem.
Poznámka autora:
Ťažké pleso se dříve jmenovalo České pleso. V roce 2006 bylo přejmenováno stejně jako dolina štít, věž i zmíněný led. Údajně tím byla napravena chyba překladu německého kartografa z 19. století.
