Autos: standa
„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
„Popravdě jsem jedna z těch, kteří přeskakují předmluvy a čtou konec knihy dříve, než se k němu dostanou. Proto se budu snažit psát stručně a skončit brzy.“ Píše hned na začátku autorka knížky a přesně tohle také dodrží.
Pokud máš rád stručné a úderné čtení, tak tohle je přesně pro tebe. A když k tomu autorka ještě dokáže sem tam vmísit trochu té poetické stránky a vtipu, tak je to zkrátka dokonalé. Tohle je znak někoho, kdo prostě umí psát!
Knížka o lezecky nespoutaném životě. O tom, jak se dá žít „jinak“.
Knížka deníkových zápisků z yosemitských dobrodružství a přelezů cest El Capa. Knížka o horolezeckých zážitcích z prostředí vysokých hor Peru a o dnech v horách divoké Patagonie.
Proč číst takovou tenkou knížku? Co tam může být? Pravděpodobně žádné nové cesty nebo popsání posouvání lidských možností…
Tak proč?
Protože lezení a život není o tom dokázat si, jak jsme nejlepší – silnější než ostatní. Není to o tom, dokázat si, že jako jedinec se dostanu i tam, kam ostatní ne…
Ano, holky to možná mají v tomto ohledu jednodušší. Z přirozené podstaty prostě nepotřebují krmit své ego. Vnímáme to od přírody jinak. Pro některé z nás je zkrátka snazší zaměřit se na úplně jiné věci.
A já mám pocit, že přesně o tom tato knížka je. Nenajdeš to tam nikde napsané, ale cítit to je v každé větě.
„…kdybych mohla, žila bych na té nejvyšší hoře, abys až polezeš, viděla, že tě tam nahoře ve tvém světě stále čekám…“
.
Třeba ji někdy zahlédneš. Dent Blanche. (i: Standa Mitáč)
_____
Miriam García Pascual se narodila v roce 1963 ve španělské provincii Navarra. Lézt začala ve čtrnácti letech, ale už dávno předtím psala poezii. V roce 1986 odpromovala v oboru pedagogika a v tomtéž roce vyhrála lezecké závody v Patones – jediné závody, kterých se kdy zúčastnila. Poté odjela do Ameriky, kde spolu s Mari Carmen Magdalenou, zvanou „Coco“, vylezly cestu „The Nose“. Staly se tak první španělskou ženskou lezeckou dvojicí, která vystoupila na El Capitan.
Postupně se stala ženou, která měla ve své době největší počet výstupů na El Capitan – sedm. Její cesty také vedly do peruánksých And a do Patagonie. Po návratu do Španělska pak zamířila se svým „Risim“ Buezem a Miguelem Lausínem do Indie, na horu Meru, odkud přišla 25. května 1990 zpráva o jejich zmizení…
Někdy v listopadu se to šustlo na brigádě ve Žlebu, kde asi dvacet lezců zpevňovalo svahy kolem Indiánky a Monolitu. „Přišli jsme o kus Labáku.“ Tehdy to nějak prošumělo podzimním listím a informaci přehlušil zvuk lopat a krumpáčů. Zpozorněl jsem až u počítače v prosinci, když jsem si otevřel mapu nových uzavírek Labáku – červený flek se oproti minulému období znatelně rozrostl.
Nemilé překvapení mi zkazilo mnoho příštích dnů. Shodou okolností jsem lezec, který se k Labáku přestěhoval, aby měl písek v bezprostředním dosahu a na Pravý břeh mohl jezdit na kole…
Mám to chápat jako trend? Chtějí nám ochranáři dlouhodobě uzavřít to, co mají mnozí z nás nejraději?
Proč lezci přišli o výrazný pás skal, když byli správou CHKO v poslední době často chváleni za vzornou spolupráci v rámci ornitologie? (V Labáku se díky lezcům dlouhodobě daří označovat hnízda sokolů a lezci lokální uzavírky striktně respektují, pozn. aut.)
Začal jsem se zajímat a rád se podělím o svá zjištění.
Začalo to zhruba takto. Na základě novely „zákona o ochraně přírody a krajiny“, která vešla v platnost 1. června 2017 spadla agenda CHKO Labské pískovce (včetně NPR Kaňon Labe) pod správu NP České Švýcarsko. Ta musela narychlo ustanovit vedoucí CHKO, v časovém presu převzít úřednickou agendu a zorientovat se ve všech možných oblastech (zemědělství, lesní hospodářství atd.). Lezci a jejich výjimka šla tehdy pochopitelně stranou.
Nicméně, platnost staré výjimky měla brzy skončit a správa musela kvůli legislativním lhůtám projednat novou výjimku pro 2018+ už začátkem července. Zaměstnanci tak neměli dostatek času zajistit si kvalitní informace potřebné pro vyjednávání o té nové.
Výsledkem je výjimka (.pdf zde), která lezcům po dobu tří let na prvních pět měsíců v roce vzala například Vojtěcha, Skříň, Tyršovy věže, Prezidenta (Big Wall VIIIc, pozn. aut.) nebo Růžovou vyhlídku, kam v posledních letech lezci rádi jezdili na odpoledne po práci. Zákaz platí poměrně nelogicky také v období od ledna do března, kdy nelze argumentovat hnízděním.
V těchto oblastech přicházíme o většinu sezóny – v létě se na černých skalách Pravého břehu stejně lézt nedá kvůli horku. Na pohodové lezení tak oficiálně zbylo jen září a říjen. Pak už je to pro otrlejší jedince.
.
Přicházíme o desítky masivů a věží – hlavně v okolí Bynovce. (porovnání předchozí a současné výjimky)
.
Nešťastná plošná uzavírka bude mít zřejmě další negativní dopad – a to zvýšení koncentrace lezců na Baštách a v okolí Belvederu (už tak nejvíce populární oblast Pravého břehu, pozn. aut.), což bude nejspíš doprovodně znamenat také větší erozi svahů.
Správa parku si naštěstí byla vědoma, že výjimku vytváří narychlo, a tak bude platit jen tři roky – do 31. prosince 2020. Běžně se vyjednává na pět let a více.
Ohledně současné výjimky je třeba říci, že současný předseda OVK Labské pískovce Jeník Pleticha za lezce vyjednal, co bylo v jeho silách. Původně měl být Pravý břeh zavřený na půl roku úplně celý. Zejména díky Jeníkovi k tomu nedošlo.
Podle ochranářů se o žádný dlouhodobý trend v oklešťování svobody lezců nejedná. To potvrdil ředitel NP České Švýcarsko Pavel Benda. Na neformálním setkání řekl, že příští řešení vidí v jemné zonaci.
Co ochranářům dále vadí, je nesmyslné dělání dalších cest ve vlhkých postranních roklích, které stejně časem zarostou mechem. V tom lze souhlasit.
Jaké jsou tedy úkoly pro zástupce lezců pro následující tři roky? Sbírat data o intenzitě návštěvníků a shromažďovat informace o hnízdních lokalitách. Víkendoví lezci mohou pomoci také – stačí, když budou dodržovat základní pravidla ohleduplnosti a budou si vědomi vzácnosti prostředí Pravého břehu, kde můžeme lezení provozovat.
CO BUDE DÁL
Za milovníky písku je hlavní cíl jasný – na příště celá mapa Labáku v zelené barvě, aby se návštěvnost rovnoměrně rozptýlila v rámci dvanáct kilometrů dlouhého kaňonu a nedocházelo ke kumulaci lezců v několika sektorech. S tím souvisí vybudování systému ochrany, který bude postavený na opodstatněných lokálních uzavírkách hnízdišť, za jejichž nerespektování by lezcům v komunitě hrozil „trest smrti“. Tato varianta vyžaduje větší informovanost lezců, těsnou spolupráci s NP a více hledání v terénu pro obě strany (s lokalizací hnízd zkraje jara budou pomáhat i lezci). Vyžaduje také vzájemnou důvěru a komunikaci. To všechno však za naši svobodu stojí.
Plošné zákazy nic neřeší a vedou pouze ke sporům. To není žádný nový objev – podobné střety se opakují pořád dokola. Stačí se podívat třeba do starší Montany, tady je citace z roku 1990: „Ze strany ochranářů se zdá rovněž nesmyslné zavírat skály, mnohdy i celé lezecky atraktivní oblasti šmahem, a priori, bez potřebné diferenciace. Je to řešení na pohled snadné, avšak nic neřešící už proto, že se ve většině těchto uzavřených lokalit leze vesele dál.“ (GURYČA, Richard. Před kým a pro koho. Montana. 1990, (1), str. 21–22.)
Takže na závěr – není důvod k panice ani k naštvanosti. Máme teď tři roky na to, abychom ukázali, že se k milovanému Údolí, které obdivují lezci z celého světa, umíme chovat slušně a postupně se budeme připravovat na vyjednávání o důležité výjimce pro rok 2021 a dál. První neformální jednání se správou parku naznačují, že se obě strany vnímají jako partneři a nacházejí společnou řeč. Každopádně, bude to delší a vytrvalostní cesta – výzva, která přinese spoustu zkušeností pro obě strany. Půjdeme na ní se vztyčenou hlavou.
Mám také rád prohřáté skály od slunce a ještě lépe, když je u nás zima. Cvičnou stěnu ve stodole znám nazpaměť, a proto výjezd na jih vnímám jako udržovací zimní kúru pro povzbuzení motivace.
„Pojeďte někdo do Itálie a nejlépe do Arca nebo Finale Ligure,“ hlásá nejedna zpráva zoufalce, který hledá platící spolucestující do auta. Okolo těchto vyhlášených míst se u nás vytvořila jakási aura „must see“. Zasáhlo mne to již před několika lety, a když jsem plánoval cestu za vzděláním, Itálie byla jasná volba. Chtěl jsem zažít místní „holliday grades“ a studium je výborný estetický doplněk k životu ve skalách.
Profláknutým lokalitám je těžké odolat, když budeš projíždět okolo. Vydrž to a pojeď ještě pár kilometrů na jih, kde díky prázdným skalkám nebudeš stát v řadě na oleštěnou skálu v sektoru Nago a šlapat do lidských výtvorů v roští pod skalami. Motám se stále poblíž jezera Iseo, které se nachází kousek od Bergama a je známé díky instalaci umělce Christo, kdy na hladině vytvořil žluté chodníky mezi ostrovy…
Pojďme na fakta. Výše zmíněné destinace mne už přestaly zajímat, protože u Isea jsou tisíce cest s krásnou přírodou, pěknými Italkami a svalnatými Italy. Vezmu to pěkně popořadě a přiblížím ti výběr místních skvostů, které mne zaujaly nejvíc. Průvodce pro tyhle oblasti doporučuji – Brescia a okolí Bergama.
.
MADONNA DELLA ROTA
V sektoru pár desítek metrů od auta si na své přijdou techničtí lezci v jemně převislých cestách. Okolí jsem si zamiloval díky romantickým výhledům na jezero Iseo a travnatému plácku pod skálou, kde probíhá během slunných dnů babysitting a děti pobíhají všude okolo. Rodinné lezecké výjezdy ovšem devastuje fakt, že je zde minimum lehčích cest. Tři 6áčka na rozlez a jdeme na největší skvosty v obtížnosti 7b až 8a. Vypíchnu pěkné vytrvalostní 7c+ s názvem „Punto Nero“, které je možné prodloužit o čtyři nýty a hned je z toho je „Punto Nero Plus“ za 8a, no neber to. Pravá část sektoru připomíná Moravský kras s technickými ladičkami. Třicetimetrové cesty v prvotřídním vápenci je nejlepší vychutnávat v zimě díky tření. V letním období je tato skála nelezitelná díky pálícímu slunci. Průvodce udává ikonku WOW ale také ikonku přelidněno. Mohu ovšem říci, že v týdnu tu není nikdo, protože domácí pracují a lufťáci sem moc nejezdí.
PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.
V týdnu místní pracují. Madonna della Rota (f: Lukáš Ondrášek)
.
ARCO DI PIETRA
Arco di Pietra na první pohled ohromí díky převislé střeše nad položenými cestami a díky ní je zde stále sucho. Většina cest se nachází v první polovině skály, protože svět převisů v druhé délce je díky méně kvalitní skále méně probádán. Stále více návštěvníků sem přichází také za highline, která je fixně natažena hned u sektoru a vedou k ní ocelové schůdky, jako na Slovenské Rysy. Největší zážitek jsem měl z přelezu dvoudélkové cesty „Il Profumo Del Calicanto“ (vůně kalikantu) stylem jištěné sólo, kde druhá délka za 7a+ vede přes převislou část a hloubka je cítit pod nohama. Auto je možné nechat na silničce v lese a ke skalám je to asi deset minut svižné chůze po šipkách. Lezení, stejně jako na Madonně, doporučuji v zimních měsících díky jižní orientaci a vystrčenosti skály nad údolím.
PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.
Lepší Moravský kras. Arco di Pietra (f: Lukáš Ondrášek)
.
CORNALBA
Poslední skvost tohoto povídání je skalní hřib tyčící se nad městečkem Cornalba (foto), který mi nahání strach. Lano visící v půlce osmdesátimetrové stěny jako oběšenec napovídá, že jsou zde velké projekty. Při příchodu míjím sympatické místo určené pro camping se sociálkami a rošty na veselou grilovačku. Spektakulární výhledy do údolí podporuje nadmořská výška okolo 1000 metrů, takže tady najdeš podmínku i v teplejších měsících. V průvodci si vyhlížím legedární cestu „Dito Prensile“, která je zde zvěčněna na fotce, kde ji leze Stefano Alippi. Historické cesty z devadesátých let jsou občas vylepšeny umělými chyty, jako v mnoha jiných oblastech v okolí – je to tu celkem normální. Nás to nezaskočí a hned se do cest pustíme. Linka „Dito Prensile“ je úchvatná, nicméně tvrdá klasa a ostrá skála se mi zarývá do kůže a požírá lezečky. Přesouváme se na lehčí lezení poblíž pěšiny, odkud jsme přišli. Skála má charakteristické šedé pruhy, které mají jiné tření než bílý materiál.
Oblast je hřištěm pro silné prsty a ukrutné výkřiky občas naruší klidnou atmosféru. Projdeme s povzdechem okolo „Goldrake“ za 9a+ a za pár minut jsme u posouvadla. A teď hurá na pizzu!
PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Názvy cest najdeš napsané pod nástupy.)
Sedíš na pohodu s holkama ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází Brad Pitt! Začneš se chovat jako puberťačka, sjíždíš na internetu fotky a videa, aby ses ujistila, že je to opravdu on a že se ti to nezdá. Nenápadně po něm pokukuješ a přemýšlíš, jak se s ním dát jen tak náhodou do řeči. Taky zoufale vzpomínáš, kam sis ve dvanácti založila deníček…
Klapka, střih. Sedíš na pohodu s borcema ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází… „Kluci, to je Sean, Sean Villanueva!“ To už se borci schovávají za mobilem a sjíždí jeho fotky a videa. Loví svoje památníčky a ty nevíš, která bije.
Shodou náhod na tebe začne pomrkávat Seanův podnapilý průvodce naznačujíc, že už se odněkud znáte. Jako barmance se ti to stává často. Občas se to docela hodí… Borec v podroušeném stavu tě vítá jako starou známou. Je tu s Seanem. Sean je z Belgie. Sean je světovej climber. Oni s ním byli ve skalách. Vzali ho do nějaké staré mokré Cikánovy vraždy. Zítra odjíždějí, ale Sean ještě dva dny zůstává. Cítíš šanci…
Nasadíš nenucený výraz a jen tak mezi řečí a cigárem nadhodíš: „Kdybys chtěl, můžu se zeptat kluků, jestli by tě zítra nevzali na Chrámovky.“ Chytá se!
Vracíš se dovnitř. Znovu nasadíš nenucený výraz a oznámíš klukům, že jsi jim domluvila rendez-vous s Bradem… Totiž, se Seanem. Sean je milý a plachý, respektive tak vypadá. Trochu ho vyplašilo setkání s pro-alkoholově naladěnější částí české lezecké scény. Dáš se s ním do řeči, aspoň trochu oprášíš fráninu. Je moc milej.
Mezitím se to v borcích vře. Rádi by mu ukázali místní nejvyhlášenější cesty, pořádný Teplický legendy… Na druhou stranu v nich trochu hlodá, že by jim onsajtem „Hrany na Kance“ dal pořádně na frak. Do očí ti tuhle hypotézu nepotrvdí…
Na druhý den je z toho parádní lezenice. Spěcháš po práci na Chrámovky, je podzim, nikde nikdo. Najednou se vzduchem nesou tóny flétny, jen v pozadí sem tam cinkutí karabiny. Zase si uvdomíš, že žiješ v ráji. Tu hudbu má samozřejmě na svědomí Sean. Kluci se rozhodnou vyslat ho do momentálního hitu number one – desetcéčkový hrany na Martinskou věž.
Sean v „Bodu zlomu“ Xc na Chrámovkách (f: Petr Vícha)
.
Všichni upřímně fandí, jak Sean baletí nahoru. A stejně tak upřímně si s mírnou úlevou oddehnou, když si poprvé odsedne.
Uf, nejsou takový bábovky, když to ani Sean neonsajtoval! O chvíli později se Sean chystá na jištění a kamarád si nazouvá lezečky. Ten výraz v jeho obličeji se nedá zapomenout. Čiré štěstí – jak to popsat – asi jako kdyby bábovku bral do jištění sám Brad Pitt…
Takhle vypadala z mého pohledu návštěva slavného climbera v Ádru. Z Seana zářila čistá duše, tak snad se zase brzo zastaví.
(Proslýchá se, že Sean Villaneuva by v letošním roce měl mít společně se svým bigwallovým parťákem Nico Favressem přednášku v Praze. Budeme se snažit odchytnout je na velký rozhovor – to je jasná věc, pozn. red.)
Pilotní tříletý cyklus mladých alpinistů zanedlouho skončí. Pokud dáváš pozor při čtení eMontany, určitě máš představu, o co šlo. Minulé kolo začalo soustředěním ve spárařském Orcu, pokračovalo nadějným pokusem ve „Voie Petit“ 8b na Grand Capucina a vrcholilo v pouštním Jordánsku – prvním ženským přelezem cesty „Rock Empire“ 8a a prvopřelezem cesty „Sultan al Mujahidin“ 8b.
Jenže, Terka Svobodová, Ondra Tůma, Jáchym Srb ani Matěj Svojtka už nejsou dostatečně „mladí“ a po třech letech přichází čas na obměnu juniorského repre týmu ČHS.
Co ty? Chceš se stát špičkovým alpinistou, který si odjistí vícedélkovou žulovou spáru v Chamonix, poradí si v zimních Tatrách a neztratí se ani v Himálaji?
K tomu vede dlouhá cesta, kamaráde…
Čekají tě různá „poprvé“. Třeba první pád do frendu. (Terka Svobodová, Valle dell Orco, f: Standa MItáč)
Účast na novém tříletém programu nicméně může být tvůj první krok. Měj na vědomí, že elitní alpinista na sobě musí makat, ale že zážitky, které ho během dalších let čekají, mu zůstanou na celý život. Stejně jako nová přátelství.
Pokud všechno půjde podle plánu, v prvním roce nového cyklu by se noví Sokolíci měli podívat na vícedélkové cesty do Saska, pak do „Malých Yosemit“ – italského Cadarese a nakonec do zimních Tater.
Tak pokud jsi ročník 1994–2000, neváhej se přihlásit, nebo alespoň někoho doporučit. Výběrko proběhne 24. 2. v Praze. Podrobné informace najdeš na webu ČHS.
„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“
Mrazivý bivak v Západní stěně Petit Dru by se určitě dal popsat i jinak. Pokud knihu Deset velkých stěn od Radana Kuchaře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mnozí o ní mluví jako o horolezecké bibli. Její filosofie se zdá být jasná – zahrnuje pozitivní přístup k věci od generace velikánů, kteří lezením skutečně žili. A během dlouhých bivaků je hřálo vědomí, že tam prostě mohou být.
Jak už napovídá název, knížka je rozdělena do deseti kapitol o deseti významných počinech; kromě Západní stěny Petit Dru s Oldou Kopalem tu najdeš vyprávění z lezení na Kavkaze, například opakování „Abalakovy cesty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., příběh českého prvovýstupu na Nakra Tau 4 269 m n. m. (zřejmě dodnes nemá opakování, pozn. aut.), nebo afghánskou Uparisinu 6 130 m n. m., kde československá skupina po zhoršení počasí jen o chlup vyvázla z lavinových svahů…
Snad nejsilněji působí kapitoly ze začátku 60. let, kdy Radan Kuchař společně se svým hlavním alpským parťákem Zdeno Zibrínem objíždějí nejtěžší evropské severní stěny své doby – Grandes Jorasses, Matterhorn a Eiger. Probíhalo to například tak, že dorazili pod Eiger a zjistili, že podmínky jsou špatné, a tak sedli znovu do auta a jeli pod Matterhorn. Což může vzbudit úsměv, když si dnes člověk uvědomí, že díky webkamerám může sledovat podmínky v obou stěnách v podstatě nepřetržitě ze svého notebooku nebo mobilu. A jak to teď často chodí? Před odjezdem vidíme, že podmínky nejsou úplně optimální, tak raději vůbec nevyrazíme a ušetříme dovolenou (na příště?)…
Nicméně, v šedesátých letech tu byli minimálně dva borci, Radan a Zdeno, kteří dělali československému horolezectví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyrazili v situaci, kdy ho před jejich pokusem 17 družstev vylezlo a 18 lidí se v něm zabilo. Jeden horský vůdce zrovna den před nimi.
Kvůli tomu se jim stala známá scénka s policistou v Grindelwaldu: „Dejte mi zálohu 1000 švýcarských franků za případné náklady s transportem pozůstatků,“ řekl jim před nástupem do zubačky. Tolik peněz samozřejmě neměli. „Zdena napadá spásná myšlenka: oktávie! Nabízíme tedy policistovi s patřičným gestem klíče od auta a říkáme, že si vůz může prodat. Souhlasil.“ Mimochodem, Radan se Zdenem byli obtěžováni i v samotné stěně. Když se rozkřiklo, že v severce Eigeru jsou další horolezci, mobilizovaly místní rozhlas a televize svá letadla, aby mohly divákům přiblížit onen „bláznivý hazard.“ Trochu to připomínalo úpěnlivé live sledování Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona během prvovýstupu „Dawn Wall“ na El Capa v lednu 2015. Kuchař píše, že kolem Eigeru v roce 1961 létala až čtyři letadla najednou a jejich hluk oběma horolezcům dost znepříjemňoval komunikaci. Nicméně, po čtyřech dnech lezení, 2. září 1961, dosáhli oba vrcholu. Čechoslováci tak prostoupili tuhle stěnu dříve než Britové nebo Španělé. Radan Kuchař ji v knize shrnuje takto: „Krutá a nemilosrdná, ale i štědrá – darovala nám nejsilnější zážitky našeho života.“
O severce Eigeru mluví také v dokumentu Skály, sny a vzpomínky z roku 1990:
.
Čtení Kuchařových Deseti velkých stěn chtě nechtě ponouká ke srovnání s dnešním přístupem k horám. Radan je v horách uvolněný a cítí se v nich jako doma. Jak by ne, když v nich společně s kamarády trávil tolik času. Proč do nich nejezdíme také podobně často? Obstojí naše výmluvy na dobu? Staří chlapi si to uměli zařídit. Jednoduše vyrazili a nějaké počasí vždycky bylo. Dnes si volno na týdenní výpravy umíme udělat stále obtížněji. Alespoň, že máme high-tech vybavení a naše chytré webkamery.
A jeden postřeh na konec – v celé knize téměř nikde nenajdeš žádná čísla obtížností typu (ED-, 1200 m, VII, A2, WI 3, M3…). Je to sice způsobené hlavně tím, že první topo průvodce se začaly objevovat až v sedmdesátých letech, ale i tak tahle maličkost z dnešního pohledu působí jak z jiného světa. Sám Radan se zřejmě klasou nenechával moc rozptylovat. Na téma obtížnosti se v knížce vyjadřuje: „Nejvyšší hodnotou výstupu by měla být míra radosti, kterou nám přinese.“
_____
Radan Kuchař (1928–2012) byl velký pískař a horolezec, který svůj život svázal s jeho srdečním Hruboskalskem, odkud podnikal výpravy do zahraničních hor. Vítěz ankety o nejlepšího českého horolezce 20. století. Vynikající spárař (např. „Krvavá spára“ VIIc na Ocún). Jeho portrét vyšel v tištěné Montaně 3/2012.
Letní Ádr je ráj. Během toho, co se lidi smaží ve městech, nahoře mezi věžemi pofukuje mírný vítr. Pískaři vyráží do každodenních bitev a s úlevou se večer vrací k Tošovákovi nebo na Kalírnu. Život tu plyne úplně jinak.
Jenže, koncem prázdnin přijde Fesťák a Ádr jde pomalu do kopru. Skály se zavřou a přes zimu je tu mrtvo jako ve starých Cikánových vraždách. Nebo se bude brzy říkat: „Bývalo tu mrtvo?“
Trojice lezců, holky Andrea Spíchalová a Anča Havelková společně s Lukášem „Lukasem“ Jánským poslední měsíce trávili přípravou projektu, který by regionu mohl přinést novou seriózní bouldrovku. Jestli to tak dopadne, záleží i na tobě. Čti rozhovor s Ančou Havelkovou.
.
Jaká byla na projekt odezva místních lidí?
Budu s tebou mluvit upřímně. Názory na náš projekt se dost liší. Totiž kamarádi lezci nás podporujou, morálně i finančně… Je ale docela jednoduchý vidět v tom podnikatelský záměr, najdou se určitě i tací, kteří si myslí, že chceme zarobit zlatej důl. Velmi příjemně nás překvapil přístup obce – lidi z obecního úřadu nám přislíbili velkou finanční pomoc. Líbila se jim myšlenka zatraktivnění Adršpachu mimo hlavní sezónu. Když to nebude na lezení ani na běžky, tak půjdeš na boulder. Děti z místní školy budou moct prostor také využívat jako tělocvičnu. Ve škole už jsme byli a spolupráce je rozjednaná.
Bouldrovka v Ádru. Jak ten nápad přišel?
O větší bouldrovce prvně fantazíroval Lukas (majitel restaurace Kalírna, pozn. red.), to už je hoodně let zpátky. Pak jsme najednou fantazírovali společně, to bude tak dva roky zpátky, zkrátka co jsem v Ádru. Pak sem dorazila Andrej a přidala se. Jenže víš jak to je – o něčem se pindá a je to nereálný. Od toho je tady ale Lukas, ten tu nereálnou věc vezme a dotlačí ji do stavu, kdy se podaří. Má dar přesvědčovat tě o nemožném do chvíle, než tomu sám začneš věřit. Nikdy to nevzdá. Mimochodem, ta místní škola se znovu rozjela také hlavně díky němu – ze tří dětí jich tam je teď skoro čtyřicet.
Byl ve vesnici prostor, kde by se dala postavit bouldrovka?
No právě, není tady moc z čeho vybírat. Ve hře byla půda na zámku, ale tam jsme narazili u památkářů a vedení obce, které zámek patří. Jediný prostor, který jsme našli, je zemědělská hala Ondry Krecbacha, který přislíbil pronájem na minimálně pět let. Pak se uvidí – buď pronájem prodloužíme, nebo třeba postavíme úplně novou stěnu, která by byla naše vlastní nebo obecní.
Jak má tedy první verze vypadat?
Chceme postavit bouldrovku a nízký profil na lano pro děti, kde se budou učit cvakat. To taky souvisí s obnovou místního oddílu, kterou chystáme s bouldrovkou spojit. K tomu menší campus. Budeme mít profily od Andreje Chrastiny z AIXu, za které se vůbec nebudeme stydět. Pokud se to podaří, tak takováhle bouldrovka nebude mít v Královéhradeckém kraji obdoby. Řekli jsme si: „Když už, tak už.“ Lezecká plocha má být kolem 150 metrů čtverečních a maximální výška bude pět metrů. Bude to hustý!
Jak jste na tom s rozpočtem?
Snažíme se ho držet až absurdně nízký. Je to proto, že hodně práce přijdou udělat lidi, který projekt chtějí taky podpořit a mají rádi Ádr jako já. Třeba nemaj ty prachy, ale umí to se dřevem nebo s cihlama..Pomůžou nám ti stejní zapálenci, jako sem jezdí v létě. A aspoň časem budou mít další důvod, proč sem jezdit i mimo sezónu. Původní vize není ve stylu: „Pojďme si najít místo, kde trénovat na bouchání desítek.“ Impulzem je zimní mrtvo. Najednou tě opustí lidi, kteří sem jezdí, a ty je vidíš třeba jen jednou za rok. S bouldrovkou by za námi mohli jezdit častěji i mimo lezeckou sezónu, i když jsme prdel světa. Ta atmoška, která se těžko popisuje, je tady pořád. Chápe to například i Andrej Chrastina, který nám ušetřil desítky tisíc, protože se na tu práci těší. Nepřemýšlíme nad tím, kolik svých hodin na tom strávíme.
Tady bude bouldrovka! Klikni na fotku a dozvíš se víc.
.
Přeci jen, Ádr je docela odříznuté místo. Naláká bouldrovka lidi, aby přijeli?
Samozřejmě – všichni z velkých měst nám říkají, že si na sebe bouldrovka nikdy nevydělá. My to ale nebereme jako komerční projekt. Budeme rádi, když to bude šul nul a Lukas bouldrovku nebude muset moc dotovat. Nicméně věřím, že lezci přijedou. Nepochybuju o tom.. My se třeba s ádrovskejma občas sebereme a jedeme do Prahy na Big Wall – na celý den. Tak doufáme, že to bude fungovat i obráceně. Když víš, že je někde dobrý boulder, tak taky pár kiláků dojedeš. Máme to vymyšlené tak, že lidi k nám přijedou na celý den, odskočí si na Kalírnu na jídlo a bude jim to stát za to. Rozumíš, v zimě si rozmyslíš, jestli jet přes půl republiky do Ádru kvůli vysedávání u píva. Boulderovka bude pro ty lidi další alternativa k běžkám a pívu.
Jak máte rozdělenou práci na projektu?
Jak jsem řekla, Lukas je duchovní otec, celý to vymyslel, naplánoval… Jako jedinej chlap mezi náma se stará o technické řešení stavby. My s Andreou sdílíme jeho zápal pro věc a staráme se o věci kolem – napsaly jsme oficiální projekt, předložily ho obcím, připravily jsme ten startovač, video, taky píšeme do místních novin, zařizujeme logo…
Budeš nervózní, až začne sbírka?
No, určitě. Ale sama za sebe jsem taky smířená i s tím, že se to nemusí vybrat. Po prvním týdnu uvidíme… Když už tam bude třeba 100 000 korun, tak Lukas je rozhodnutý začít stavět. Ale pořád je to 50 na 50, že to vůbec nevznikne. Pokud by to neklaplo, mrzelo by mě to, ale ani na moment bych nelitovala času, který už jsem do toho vložila. Naučila jsem se díky tomu spoustu nových věcí… Ale bojím se, že shoříme jak papír, to víš, že jo. (směje se) My tři žijeme v tom, že každý bude chtít přispět, protože ten Ádr je tak super! Jezdí sem tolik lidí a doufám, že to cítí všichni stejně. Lezci sobě. Já v to věřím. Ale možná je to úplně brutálně naivní, vážně nevím. (směje se). Jsem zvědavá a docela se na to těším.
Kde budeš trávit zimu 2020?
(směje se) No, doma. Teda v Ádru.
A jak to tam bude vypadat?
Budu mít úplně brutálně nateklý bandasky z každodenního bušení na Ádrboulderu, protože budeme mít dvoufázový trénink – dopoledne běžky a odpoledne boulder. (směje se)
Jak přispět?
Sbírku na novou bouldrovku najdeš tady.
Na eMontaně držíme pěsti a projekt rádi mediálně podporujeme.
Tak si je v příštím roce náležitě užij.
Redakce eMontany ti do nich přeje hodně zdraví, štěstí a elánu.
Děkujeme za čtenářskou přízeň v roce 2017 a těšíme se společně do toho nového – 2018.
Jsou dvě ráno. Nemůžu spát, ačkoli poslední noc jsem proseděla skříplá v letadle z LA. Těžko říct, jestli je to jet lag nebo jen štěstí, kterým přetékám.
Jsem slacklinerka a na výlet do Států jsem odjížděla s jednoduchým plánem: „Chci zkusit velké lajny.“ V té době to znamenalo cca 100 metrů. Žádnou tak dlouhou nemám v kuse přejitou ani teď po návratu. Ale můj plán se vymknul kontrole. Co se tam stalo, rozbouřilo klidné vody mého života a zažehlo plamenomety v mých očích.
Tři týdny v Utahu stačily na to, abych zažila nový vesmír. Od prvních krůčků na 200metrové highlině, při kterých jsem málem omdlela (jako fakt, při chůzi mi zčernalo periferní vidění, začalo mi pískat v uších a rozbrněly mě rty) až po to, že jsem s pády přešla 469metrové monstrum. A to hned několikrát. Protože jsem se naprosto zamilovala do lajn, kde je člověk strašně sám zavěšen v prostoru. Kde zažije hlubokou klidnou vibraci pronikající prostorem, hmotou i časem. Stačí se potopit do nitra pod hladinu myšlenek. A smířit se s tím, že když visíš vyčerpaná uprostřed půl kilometrové lajny s 30metrovým průvěsem, nejjednodušší cesta pryč je to prostě dojít. Nepomůže ti ani kladka, ani kamarádi.
A vím, že tohle je asi jen začátek. Prahnu po další velké lajně od chvíle, kdy jsem na té v Moabu udělala poslení krok.
Yosemity. Slovíčko, po kterém neznalý nejspíše pocítí vůni borovic a vlahých trav El Cap Meadows. Svěží slunce laská tělo a ještě svěžejší vánek hladí kůži. Lehké cinkání karabin doprovází již jen ticho lesa, občas protnuté těmi známými bojovými vzdechy Rock Warriora nad tebou.
Tak jo. A teď podzim 2017. Hodiny trávíš na rozpálené žule a děláš ze sebe jerky. Ráno a večer se chumláš do všeho peří, co máš, a rukavice s kulichem nejsou úplně blbý nápad. Ale to je fuk, to je normál. Tenhle text je o něčem jiném…
Meadows jako louka? Yosemity 2017 (f. Honza Polášek)
.
Zrovna se rozšiřuje Camp IV – za kanclíkem rangerů vzniká nové krásné černé hladké ultra přehledné parkoviště. Každý den kromě neděle se v sedm hodin ráno probudí ke svému prudérnímu životu kusy ocele, kterým člověk vdechl „život“. Bagry, buldozery, náklaďáky, sbíječky, cisterny, dusadla, džípy. Že bys dospal kocovinu nebo si dal dvanáctihodinovou spací šichtu po nějaké dvacetihodinové lezecké šichtě – o tom si nechej zdát. Vlastně, ty nemůžeš. Haha.
U snídaně ti s hrozným rámusem nějaký bagr tahá ocelové výztužníky osm metrů za zadkem, usazeným u ohníčku. Pořádné protáhnutí – to by bylo fajn. Jóga třeba, někde o samotě. Vybereš si místo, které je rovné a nechodí tam lidi. Za kamenem, dvanáct metrů daleko, sviští jedno auto za druhým. Nádech, výdech. Hladíš naprosto krotké laně, za jejichž pozadím se táhne pár stovek metrů dlouhá zácpa zkrocených aut. Zrovna se také opravují silnice po celém Údolí, většina zkratek je zavřená, a tak se jezdí celá okružní jednosměrná smyčka v délce pár desítek kiláků. Jednoho dne praskly trubky na hajzlících v kempu. Opodál tedy stojí toi toiky.
Horziontála asfaltu a vertikála žuly (f: Honza Polášek)
.
Vodu si snažíš čepovat z provizorní hadice ukotvené tak, že proud tryská vodorovně a nikoliv dolů k zemi. Stejně to ale nemá smysl, protože pro zvýšení hygienické bezpečnosti je voda cítit nesnesitelným chemickým koktejlem. Na zdi visí plakáty upozorňující na to, že mezi místní zvěřinou – veverkami a mývaly, řádí mor.
Za tmy, cestou do kempu, umíráš hlady v koloně aut, kterou organizuje pracovník s velkým signalizačním lízátkem STOP/GO. Možná, že je potomek lidí, kteří z jedné či druhé strany zažili jízdu Mariposa Batalionu. O něm se v návštěvnickém centru můžeš dozvědět, že jej v roce 1851 seskupili dobří lidé města Mariposa. Jezdci tehdy zničili všechny indiánské osady v Údolí, vypálili sklady jídla, zabili většinu indiánských mužů, žen i dětí a zbytek zotročili.
Život u silnice (f: Honza Polášek)
.
(…)
S úplně jinou vzpomínkou, či spíš s prázdnou hlavou, usínáš na polici pár stovek metrů nad zemí ve stěně Capitana a pár stovek metrů pod hvězdným nebem. Tady je svistot aut to poslední, co uslyšíš před ponorem do řeky snů.
A o čem se ti bude zdát? O té perfektní žule, na kterou rozhodně stojí za to si šáhnout, protože lépe vykreslené linky snad nikde jinde nenajdeš.
Do letadla se nám nevešla. A tak hned, jak dorážíme do tohohle amerického bouldrového ráje, sháníme bouldermatku na půjčení. V outdoorovém obchodě nabízejí klasické devět centimetrů tlusté. „Mohli bychom si půjčit támhle tu větší?“ ukazuji na opřenou 14 cm tlustou. Nabušený chlapík s vizáží zálesáka mi odpoví: „Ty my nepůjčujeme, to nebudete potřebovat…“
Kouknem na sebe s parťákem a víme, že nám v hlavě oběma běží videa z youtube, kde se v Bishopu lezou známé 10metrové highbally. Kývnem na sebe a řeknem: „Bishop, vole, tady se padá do kapesníku, a jestli s tím máš problém, tak jdi lézt jinam.“ Bereme tenší.
Mazák z obchodu ještě dodává, že jestli moc nelezeme, tak lehčí oblast se jmenuje Happy Boulders a ukazuje nám, kde přesně ji najdeme. Těžší bouldery jsou o kousek jinde a říká se jim Sad Boulders. To možná mluví za vše…
Skvělé! Dorazili jsme, jsme sice úplně vedrem splavení, ale jsme v té správné šťastné oblasti. Koukáme na tu nádheru – nekončící pohled na kameny, kamínky a další kameny! Jenom v tomhle prvním úseku by se daly strávit týdny lezení!
Rozbalujem matroš (lezečky, pidi-bouldermatku, kanystry vody) a jdem na to. Bereme převisy – stín je jasná priorita. I tak dopoledne teplota šplhá ke 40 °C.
Průvodce nemáme. Bouldery jsou ale tak omágované, že jsou cesty vidět i z dálky.
„Týjo, tenhle asi nedám, ale je moc pěknej! Zajímalo by mě, jaká to je asi obtížnost…“
Vyhlédnutý balvan obsazujeme a po několika pokusech oba boulder ke své radosti posíláme.
Všimneme si lezeckého páru, který míří přímo k nám. Jsou to místní lezci.
„Ahoj, nemáte náhodou průvodce?“
„Jasně, máme aplikaci.“
„Můžete nám prosím říct, co lezeme?“
Koukají se do mobilu: „Jo, tohle je takové pěkné V0/V1.“
A to je přesně ta chvíle, kdy je tvých pět minut slávy pryč… Oujé!
(Američani používají boulderovou stupnici V0-V17, přičemž V0 odpovídá zhruba čtyřce ve Fontáči a V17 je 9A fontáčských, pozn. red.)
Jednou za čas si snad můžeme dopřát i titulku temnou jako povahu šéfredaktora. A k ní dva a půl článku o Patagonii jako takovou přirozenou protiváhu k vyladěné Margo Hayes. Rosťu Tomance v Tatrách, trochu historie (víš, že horolezecký historik par excellence Fritz Smitt kdysi přirovnal benediktinského mnicha Placida Speschu k Leonardu da Vincimu?) a dostalo se i na „silvestrovskou“ dávku veselých příběhů se šťastným koncem…
„Byl začátek jara, spali jsme v bivaku u Lenina, v Mengusovské dolině, celou noc jedna velká bouřka. Žulový strop má podbalvanová jeskyňka tak necelý metr vysoko, v polospánku jsem k ránu ucítil, jak mi cosi zakrylo obličej. Pulsovalo to příjemně a hřálo, vše při pozvolném příchodu plného vědomí. Krysa? Když vyskočím, ukousne mně nos a o zbytek hlavy přijdu úderem o žulový strop. Pomalu jsem sunul ruce nahoru, k obličeji. Připravit, pozor, teď! Zařval jsem: ,, Krysááá!“ Ruce vystřelily vzhůru a odhodily zvíře pryč. Byl jsem jediný, kdo si hlavu nepošramotil…“ píše Vláďa Bureš.
Co nejvíc předvánočního klidu a pohody přeje redakce Montany.
Více o čísle se dozvíš tady a předplatné seženeš na této stránce.
Koncem loňské zimy jsem měl zranění, dva měsíce berle, dalších několik měsíců rehabilitace a minimálně půl roku jsem na nohu nevzal lezečky… Hledal jsem proto cesty, které budou lezecky maximálně za čtyři, na pěkný kopec, který bude ideálně o něco vyšší než Sněžka. Na mysli jsem měl cesty na pohodu lezitelné v pohorách, ale ne normálky. Moje parťáky nejvíce lákalo Frendo Spur ve francouzském Chamonix, měl jsem ale obavy, že jim tam budu dělat závaží. Moc mě proto potěšilo, že mě kluci vzali s sebou i přes mou indispozici a že byli ochotní přehodnotit plány…
V minulosti jsem jezdil na hory hlavně na východ, takže jsem nejdřív musel hodně hledat. Našel jsem hlavně klasické výstupy, vylezené v průběhu 19. století a dodnes populární – zpravidla jde o parádní hřebenovky, logické cesty… Nakonec jsme spojili Watzmann, Grossglockner a Ortler. Text tedy ber jako tip na tři poctivé horské tůry, které nejsou daleko od Prahy a samozřejmě se dají dát i jednotlivě.
.
WATZMANN, OSTWAND
Začátkem srpna konečně sedíme v půjčeném autě (díky Martino!!) zaskládaní matrošem, jídlem a dvěma pivy na osobu (víc se nevešlo). Míříme na nejvyšší stěnu východních Alp, Watzmann Ostwand. Máme v úmyslu se rozlézt a začít s aklimatizací. Není to daleko, z Prahy jedeme necelých pět hodin ke Königsee. Stěna má dva kilometry, lezeckých je poctivých 1800 metrů. Vybíráme asi nejjednodušší a určitě nejchozenější variantu, „Berchtesgadenskou cestu“ (III+ UIAA, 2100 výškových metrů, pozn. red.). Hlavní komplikací tu není lezení, ale orientace v nepřehledné stěně, která se díky své velikosti nedá ani pořádně nakoukat. Problém může být i dešťová voda, když tě to spláchne ve spodní pasáži stěny.
Ještě večer potkáváme Svena ze severního Německa, který neváhá za lezbou jezdit 500 km do Labáku. Sympaťák. Hledá lanové družstvo – jeho spolulezec s ním nastoupil do první čtvrtiny cesty… a vybál se. Paráda, nemusíme hledat nástup, budeme rychlí: „Svene vítej!“ Ještě krátký pohled na počasí (bouřky mají přijít až kolem druhé, to už bychom měli dávno sestupovat), budíka na čtvrtou a spát.
Nástup lesem probíhá v rychlém tempu. Je vedro. U věčného sněhu Eiskapelle, kde začíná lezení, vidíme první družstva s guidy, kteří vyráželi více než hodinu před námi. Díky Svenovi jsme opravdu rychlí, v prvním klíčovém místě už čekáme frontu. Strategicky se rozhodujeme, že raději předbíhat nebudeme; hledání cesty by nám určitě zabralo víc času, než občasné čekání. Ve chvíli, kdy vylézáme z výrazného žlebu Gipfelrinne, hřmí už nějakou chvíli a padají první kapky. Udivené pohledy na sebe navzájem i na hodinky: 9.30. Touhle dobou bouřky přeci nechodí?! Fronta tady pravidelně přichází zpoza hřebene, takže nevidíš nic – dokud to nic není přímo nad tebou. Hustě prší a odpočítáváme vzdálenost blesků. Gipfelrinne i všechny ostatní žleby, které jsme traverzovali, jsou mezitím plné vody a zůstane to tak dalších pár hodin. Jsme rádi, že jsme se nikde nezasekli a netrčíme teď o pár set metrů níž.
Bouřka se vzdaluje, vydáváme se po žebru k nouzové bivakovací šachtli. Ve volném tempu a za neustávajícího deště pokračujeme dalších pár set výškových metrů na hřeben. Jen v klíčovém místě vytahujeme kvůli mojí maličkosti a mokré skále lano, které jinak zůstává v batohu. Na hřebeni je jasné, že traverz Watzmanna a přespání na Watzmannhausu je nesmysl – aklimatizace nebude. Vítr má sílu vichřice, vrcholový kříž výhružně bzučí elektřinou a my mažeme zmrzlí dolů a nevzpomeneme si ani na vrcholovou fotku. Ale můžeme se považovat za rozlezené a to není špatný začátek! Celé údolí pod Watzmannem navíc jako by vystřihli z amerického westernu, na chatě lámeme unavené po-vrcholové pivo… Spokojenost!
Watzmann, východní stěna (Ostwand) (f: creative commons)
.
GROSSGLOCKNER, STÜDLGRAT
Počasí v dalších dnech vypadá klasicky letně (odpolední bouřky) a my se rozjíždíme k dalšímu cíli; jízda do Kalsu pod Großglocknerem nezabere víc než hodinu. Na parkovišti poběhne neplánované setkání se spolulezcem z loňska – pytel půjdeme sundavat víceméně spolu, paráda! Snad nenapadne půl metru sněhu jako minule…
První den věnujeme aklimatizačnímu výletu kolem chaty, další den budík klasicky na čtvrtou, rychlá snídaně a ostrý nástup do prvního kopce – od ledovce jdeme překvapivě jako první družstvo. První pozici si uchováváme až k hlavnímu orientačnímu bodu, Frühstückplatzu. Od něj lezeme souběžně, po obou stranách hřebene v krásné a kompaktní skále. Máme skvělé podmínky, dobrý čas, včerejší zácpy se nekonají – čistá radost! Nahoře počasí stále drží, odpočíváme, pozorujeme davy, které sem proudí normálkou… Vlastně je to první kopec, na který jsme spolu vylezli. Tedy nad tři tisíce. Berg Heil! („Stüdlgrat“, III+ UIAA, 1000 m převýšení z chaty, pozn. red.)
„Stüdlgrat“ je hřeben z pohledu fotografa. Kompletní traverz Glockneru (zleva doprava) by byl podle autora trochu náročnější podnik. (f: Tom Fridrich)
.
Ještě ten den padáme až na parkoviště, prší – okno se zavřelo. Naloďujeme se a já okamžitě tuhnu, abych se probudil… v Dolomitech. Jsem tu poprvé v životě, hory jsou nádherné. Jezera mají překvapivou průchozí hloubku „nad kolena“ a nacházíme i jedno z nejkrásnějších skalních měst, které jsem dosud viděl, Cinque Torre. Sem se vrátím, až budu moct nazout lezečky. Skalní věže, sportovky i cesty po vlastním, vícedélky, lehké i těžké věci…
.
ORTLER, HINTERGRAT
Předpověď hlásí okno dobrého počasí a my přemýšlíme, kam povede naše další cesta. Dominik s Mariánem stále mají v hlavě Frendo Spur… Zároveň mi nedá moc práce je přesvědčit, že před cestou do Chamonix nebude špatné dát ještě jednu zastávku ve velkých horách. Argumentuju nutností tréninku a aklimatizací před náročným podnikem. Zároveň mi je jasné, že na Frendo já letos nemám. Takže mě těší, že volba padá na Ortler, nejvyšší vrchol bývalé rakouské monarchie. Je nedaleko a „Hintergrat“ (IV UIAA, 1245 m převýšení, pozn. red.) je podle všeho parádní cesta. Do střediska Solden, ze kterého se vyráží, jedeme za neustávajícího deště a nálada je trochu napjatá – představa, že se v tomhle musíme dvě hodiny táhnout na chatu… Vychází to naštěstí přesně. Když nasazujeme batohy, ustává i lehké mrholení. Kolegové horolezci z Moravy prý čekali v autě dvě hodiny.
Na chatě dáváme náš oblíbený výstupový litr italského červeného a budíka na čtvrtou. Nekompromisní chatařka rozsvěcí všechny pokoje už ve tři a trochu nám bere vítr z plachet. Vyrážíme poslední, neprošlápnutou cestu naštěstí určují čelovky, které mizí v dálce. Nad prvním ledovcem leží čerstvý sníh, mačky nesundaváme. Užívám si alespoň malého záblesku zimy, která mi z větší části utekla. Kluci mají naopak radost, když nad druhým, podstatně strmějším firnovým polem ukládáme železa do báglů. Čeká nás jen pár délek jednoduše odjistitelné a suché skály a jsme u vrcholového kříže. A zase hory a ledovce všude kolem nás a pod námi.
Pozorujeme blížící se frontu a vydáváme se na náročný sestup. Ledovec je rozbitý, kličkujeme bludištěm trhlin, občas i za pomoci žebříků. I po sestoupení z ledovce se cesta na Payerhütte vleče, docházíme poctivě orvaní a já jsem vděčný, že tentokrát kluci sestup až do údolí zmiňují jen žertem. Je vedro, bouřka visí ve vzduchu. Z terasy vyhlížíme dvojici vitálních sedmdesátníků, se kterými jsme byli na vrcholu. Když dochází, rádi se s nimi dělíme o místa u stolu. Od hovornějšího z nich dostávám tipy na další možné výšlapy a dozvídám se, že na bouldery jezdí občas do českého Petrohradu. Svět je malý…
Lehce poprášený „Hintergrat“, v pozadí výrazný vrchol Gran Zebru/Königspitze (f: Tom Fridrich)
.
BERNINA… a konec
Další den u auta a internetu je jasné, že počasí se zkazilo a na pár dnů to tak i zůstane. Jedeme do rozpáleného Arca, kluky lákají sportovky. Po pár dnech konečně radar ukazuje další okno. Zkusíme štěstí na Bernině, nejvýchodnější čtyřtisícovce Alp – je nejblíž a „Biancograt“ má být opět parádní cesta. Nástup z údolí se táhne, a když docházíme k chatě, padá déšť se sněhem… Marián ani Dominik se netváří nadšeně, přestože zkušeně působící chatařka hlásí zlepšování počasí a na hřebeni maximálně 10 cm sněhu. Ráno se budíme do pošmourného dne, u chaty leží pár centimetrů. Chceme se kouknout alespoň na nástup, ale už u ledovce přibylo 10-15 cm a počasí se nelepší… Rozhodujeme se to otočit. Síly i čas pomalu dochází.
Zpátky na parkovišti je jasné, že ani na Chamonix letos nedojde, musíme se začít vracet. Ale nemám pocit, že by toho někdo litoval. I méně vzdálené a nižší kouty Alp mají co nabídnout – a my tuhle nabídku letos využili vrchovatě. Nabrali jsme něco zkušeností, rozšířili seznam možných cílů, něco vylezli…
Cestou do Česka přemýšlím, že mám štěstí na parťáky, kteří s sebou vezmou i polovičního maroda – a maluju si, co všechno by se dalo podniknout příští rok… Teď nás ale čeká zima, a ta je na horách snad ještě lepší než léto!
Tuhle cestu jsem měl dlouho v záloze, ale věděl jsem, že musí být rozlezenost ukrutná, abych do toho mohl alespoň načíhnout. Loni jsem cítil, že by bylo možný to zkusit vydout, a tak za jednoho deštivého dne jedu na obhlídku, zda je to vůbec reálné. Koukám ze všech stran a vypadá to krutě. Chtělo by to hák! Začátek vede tenkou prstovkou, která hned končí, pak je asi metr mezera a lehce vlevo začíná další prstovka. Ta po chvilce taky končí a z ní bude dlouhej lučišník doprava do sokola, kde snad půjde žába a fífák (frend, pozn. red.). Nad tímhle místem by bylo dobrý dát hák, protože pak je puklina fakt jen nakreslená až na vršek, kde to vypadá na dolezák madlózních rozměrů. Plán je jasnej. Počkat na podmínku a vyrazit.
(…)
Udělala se chuť i podmínka, a tak se domlouvám s kamarádem Samem, že to zkusíme. Po cestě ale ještě musíme koupit vrtačku, aby se tam dal dát hák, a tak cestou do skal zastavuju v krámě, že si ji teda kvůli týhle perle pořídím. „Nemáme ji na skladě a ještě nějakou dobu mít nebudeme,“ dozvídáme se. No nic, už jsme vyrazili, tak to zkusíme udělat bez vrtny.
Když dorazíme na místo určení, klasicky zkoumáme horní pasáže nového směru a kecáme co a jak. Zjištuju, že nejtěžší bude vyndat nohy z kopřiv. Asi hodinu se střídáme jak plameňáci – vždy s jednou nohou na zemi, ale odlepit se – ani prd. Nakonec jsem přišel na fintu. Ukazovák pravý ruky si tam natlačím, zamlátím druhou rukou a protlačím ho až k pasu. Pecka! Jsem v druhý spáře. Spodek byl fakt nejtěžší! V půlce dávám dva fífáky, trochu bojuju a čištím. (Z podvršku asi podlaha, takže nepadat!) Jsem nahoře a cesta je hotová.
Nakonec bylo štěstí, že v krámě tu vrtačku neměli. Díky tomu totiž vznikla nejtěžší cesta po vlastním jištění v Jizerkách – „Brutální chiquita“ IX jizerských (7b+), červenec 2016, oblast Fojt.
Oblíbený kavkazký vrchol na hranicích Gruzie a Ruska v podání Honzy Štěpánka:
24 HODIN Z DENÍKU
9:00
Uderná skupina ve složení Adam „Adam“ Zeman, Tomáš „Rygar“ Brzobohatý, Honza „já“ Štěpánek. Plni, nakvašeni, vyrážíme z vesnice Kazbegi neboli Stepantsmindy (1730 m) – obydlené zatáčky na silnici spojující Tbilisi a Vladikavkaz.
11:00
Prašnou cestou za chvíli míjíme kostel Tsminda Sameba (2170 m), a valíme dále až do sedla po travnatých loukách s občasnými krátkými strmějšími úseky až do sedla Arša (2940 m). Kolem poledne se dostáváme na mírné stoupání k ledovcové řece. Pak po moréně, kamenitým terénem, sledujeme koňská lejna, která vedou k místní meteostanici u začátku ledovce Gergeti (3260m).
15:30
Mírně bloudíme přes ledovec Gergeti, lejna se nám ztratila, ale brzo na ně opět narážíme. Dorážíme do BC rozbitého kolem bývalé meteostanice (Bethlemi Hut 3670 m). Zde nás s tyčí v ruce vítá místní gruzínsko-polský domorodec, chce peníze za stan, které ale nedáme, protože tu spát nebudeme. Občerstvíme se hovězí konzervou s cibulyí a postupujeme dál, už po sutí zasypaném ledovci, stoupajícím traverzem až k nevýraznému vrcholu s bílým křížem do Advanced Base Campu (3860 m).
16:00
Zde rozbíjíme stan. Vaříme, boulderujem po okolních kamenech, zkoumáme terén a místní holky, které jsou zde se svými „bratry“ na výletě. Se západem slunce a čerstvou předpovědí počasí (husté sněžení, silný vítr, nikam nechoďte!) uleháme do stanu.
2:00
Budíček. Venku hustě nesněží, obloha jak vymetená. Ani silně nefouká, lehce vane. Teplota kolem +5 °C. Plni odhodlání vyrážíme na vrchol. Následuje těžko popsatelný úsek bludištěm trhlin ledovce zasypaného sopečným pískem, bahnem a sutí vedoucí pod stěnou Khmaura, ze které téměř bez ustání padají kameny nebo rovnou kusy skál. Cest bludištěm je zde několik, každá označená starými mužíky, některé z nich jsou však „slepé“. Ledovec zde velmi výrazně pracuje a mění se po celý rok.
3:00
Na čistý ledovec se dostáváme ve výšce 4220 m a tím se mírným stoupáním dojde do ledovcového kotle pod Kazbeckým sedlem sloužícím pro rozbití C1 (4320 m). V táboře C1 se postupně probouzejí ostatní expedice – pomalé osvětlené housenky po pravém svahu ledovcového kotle. Začíná začátek širokého Kazbeckého sedla (4480 m), kde po cestě čekají asi tři excelentní trhliny a na řadu přichází nasadit mačky.
.
Mačky nasazujeme nad Kazbeckým sedlem. (f: Honza Štěpánek)
.
5:00
Jsme v sedle a cesta stoupá k výraznější hraně vedoucí ze západního vrcholu Kazbeku. Na hraně ilegálně vstupujeme na ruské území. Pod sedlem mezi hlavním a západním vrcholem se cesta v serpentině vrací a do sedla se vystoupí jakoby zprava k poslední části výšvihu pod sedlem (4844 m). Předbíháme poslední/první skupinu těsně před nejstrmější částí výstupu, –zhruba 150 výškových metrů vysoký výšvih celý v ledu, kolem 45-50° sklon.
6:30
Vrchol Kazbeku (5047 m) je náš. Následuje stisk pravice, rum, baterka z foťáku na chvíli putuje do trenek, rum, foto, vštípit vzpomínky, rum a valíme dolu. Na první ruskou skupinu za námi máme náskok čtyři dny a 30 min, což nám sice nevěří, ale to nás asi netrápí. Chceme se dostat zpět do ABC do devíti hodin ráno a uzavřít tak 24 hodin výstupu.
9:00
Jsme zpět v Advanced Base Campu (3860 m), ten se z poloviny teprve probouzí a část se přesouvá do C1. Máme za sebou nastoupaných/sestoupaných 4504 výškových metrů za jeden den. Jsme tu už dlouho, aklimatizovaní na beton a vše proběhlo bez problému. Teď dva dny v kuse spát, jíst a opalovat se.
Někdy před rokem jsem byla postavena před zásadní filozofickou otázku, která se na mě při zmínce o vycestování do Severního Irska valila ze všech stran: „Co tam budeš dělat?! Vždyť tam nejsou žádný hory! Kde tam budeš lízt?!“ Laičtí i lezečtí přátelé na mé nadšení z vidiny několika měsíců strávených v zeleném ráji ovcí a deště reagovali každý stejně – chladně a netečně. Byli natolik omámeni předsudky o placaté bažinaté džungli, kde otravné „midges“ koušou na dobrou noc, až jsem sama začala pochybovat. Neustále jsem se před odjezdem ubezpečovala, že fotografie malebných Mourne Mountains nejsou fake, že převýšení 800 metrů od moře je dostatečné na to, nazvat „to“ horami.
Když jsme přejeli horizont na irsko-severoirské hranici, pozvolna se z mraků nořily k nebi. Byly tam! Hory! Malé, zaoblené, rozeklané, špičaté, skalnaté, drsné i mírné, travnaté i holé – hory. Než jsem se jako instruktor outdoorových aktivit stačila ve volnočasovém centru Greenhill v Newcastlu zaučit, vyšla jsem třikrát na Slieve Donard (850 m n. m.) a nejmíň třicetkrát vyběhla na 250 metrů vysoký kopec nad městem. Hned v únoru jsme vyrazili s klukama lézt na Slepici (Hen) – odlehlý skalnatý pahorek na severozápadě hor. Když jsem je tam v mžení, sotva pěti stupních nad nulou, studeném větru a blížícím se soumraku pozorovala, pochopila jsem, proč jsou lezci z britských ostrovů jedni z nejlepších v lezení tradičních cest na světě… Na mokrou žulu mi přimrzaly prsty a hrubé krystalky horniny pozvolna začaly prorážet díru do mých lezeček. Věděla jsem, že nic není nemožné!
.
Pochopila jsem, proč jsou Britové jedni z nejlepších tradičních lezců světa. f: Blanka Pechačová
.
V březnu jsme s kolegy z Greenhillu podnikli jednodenní výlet na obhlídku severního pobřeží, známého svou geologickou i morfologickou jedinečností. Sledovala jsem slunce zapadající za Irské moře, zatímco pode mnou zelo v prázdnotě několik desítek metrů vysokých, drsných útesů Fair Head. Můj nový lezecký kamarád Ronan říkal, že je to nejvyhledávanější lezecká oblast na ostrovech. Drsná, těžká a hlavně existující!
Před tím, než mě na jaře nadlouho umlčely porouchané průdušky, vylezli jsme s Ronanem lehkou tradiční cestou (obtížnosti VD) s názvem „Rowan Tree“ na Orlí skálu. Eagle Rock v údolí říčky Glen byla perfektně vidět z Newcastlu, městečka, na jehož okraji jsem žila. Při pohledu na ni jsem si pak vždy vybavila to odpoledne s Ronanem, kdy jsem zapytlila svou první a poslední (alespoň jsem si to myslela) cestu v Mournes, protože jsem odmítala strkat svou natrženou lezečku do mokré spáry. Chvíli jsme pak nahoře blbli v rámci tréningu „štandování na irský způsob“, než jsme vymrzli a byli vyhnáni přicházející bouřkou. Při pohledu na Eagle Rock si vybavuji ještě jednu vzpomínku z léta, kdy jsme při dlouhé chvíli jištění na štandu s Markem probírali, co s načatým životem před třicítkou. Hory jsou stejně nejlepší místo pro filozofování…
Ještě v deštivém březnu jsme vyjeli lézt na Pigeon, skalní stěnu snadno přístupnou od silnice, nacházející se v jihozápadní části Mournes. Déšť nám však nedovolil ani vystoupit z auta. Podmínky si člověk nevybírá. Ale hory ano! A tak jsem v mezičase prochodila, co se dalo, obešla jsem jednu „slívu“ za druhou (Slieve = hora místním nářečím, pozn.), učila se fotit zrcadlovkou a slintala při pohledu na skály. Skoro jsem zapomněla, že se mi tohle vše musí jen zdát, „vždyť tu přeci žádný hory nejsou!“
Ještě před tím, než mě omrzelo v Greenhillu čistit podlahu jídelny od hranolek a spouštět obézní teenagery v lanovém parku, vyjela jsem s Mikem Smithem na Doan v západní části Mournes. Byl to takový ten nenápadný červencový večer, kdy padáš vyčerpáním z práce na hubu, ale víš, že některé věci se zkrátka neodkládají. Není žádné příště. Žiješ proto, že lezeš – lezeš proto, že žiješ!
A pak spolu jdete tu úmornou hodinu od silnice k Doanu, sami dva, lidi utíkající od reality všedního života, jen občas potkáte zbloudilé turisty, matroš se vám mlátí v batohu a vy už chcete lézt, protože jste dlouho nelezli a protože za chvíli zapadá slunce a protože už tam třeba nikdy v životě nepojedete… Vše se vám pak ukládá do paměti jako zpomalený, krátkometrážní film:
Kamarádi na sedák, f: Blanka Pechačová
…
Mike si bere sedák a žertuje – fotím ho v nástupu, ještě pod skálou, než začnu jistit. Vybírá lehkou, zatím snad bezejmennou cestu, kam po metru zakládáte jištění a po několika metrech takového postupu vás to ve výlezu ze spáry už ani nebaví, tak to dolezete jako na písku… Lezu za Mikem a v hlavě mi hlodá červíček, že, ač notorický druholezec, tohle bych i bez tréningu mohla vytáhnout. Mike pak leze těžší cestu, ovšem žába v horní spárce mu nedrží, zapytlí a dolézá bočním únikovým komínem. Lezu za ním, žabák mi drží na pohodu, ale tahat bych to nechtěla.
Přichází poslední šance na lead climb! Teď nebo nikdy! Nakonec se nechávám v návalu euforie a tepla z posledních paprsků zapadajícího slunce ověsit friendy a vklíněnci a přemlouvám svou tvrdě vydřenou díru v lezkách, aby ještě chvíli vydržela. Hned při prvním zakládání jsem však konfrontována s používáním „friendu pro štěstí“:
Mike: „Myslíš, že budeš mít štěstí?!“ – Já, rozkročena v koutě: „Co?“ – Mike: „No, červenej je pro štěstí. Je to ta nejoblíbenější velikost. To si tady lezci nechávaj na sedáku pro štěstí, co kdyby ho náhodou potřebovali na konec cesty!“
A tak potupně dávám červený friend zpět na sedák a smutně koukám, co jiného bych do spáry založila… Před výlezem ze spáry na „schody“ konečně zakládám i friend pro štěstí. Vím, že dál už nic nezaložím, jsem v pohodě! Dolézám nahoru i se svým kouskem štěstí, který jsem našla cestou nahoru. Mike vzápětí leze za mnou. Chvíli sedíme nahoře na chladné skále a jen mlčky sledujeme zastíněné vrcholky na obzoru.
Jsme tu sami, lezeme a žijeme. V horách, které tu podle všeho ani neměly být…
Zase to nějak uteklo a blíží se čas setkávání a dlouhých večerů. Jeden lezecky-oblíbený se uděje 4. listopadu v kině Aero (Prague). A podle kluků organizátorů nás na letošním Sherpafestu čeká několik novinek – třeba moderátor. Prý to bude pískař, sportovkář a bouldrista Jirka „Lautna“ Lautner. Poslali jsme mu pár otázek.
Jirko, myslíš, že jsi lepší lezec nebo moderátor? (směje se)
Haha, tak to jsi mě pobavil. Já přece nejsem žádný moderátor, ale za lezce se trochu považuji. Vůbec nechápu, proč to kluky napadlo mě oslovit, zřejmě z toho fesťáku chtějí mít opravdovou taškařici.
Co je na lezení a moderování stejné?
Tak to fakt nevím, možná to, že při lezení se stejně nejvíc klábosí.
Jakou jsi měl letos sezónu – z čeho máš největší radost (lezeckou)?
No letos to za moc nestálo, protože jsem hodně času trávil v práci. Sezona mi skončila na začátku dubna, ale zima ve Španělsku byla docela plodná, vylezl jsem tam svojí nejtěžší cestu v životě. Aspoň teda podle čísla. Cesta se jmenuje „Renegoide“ a je za 8b+.
.
Zima ve Španělsku byla docela plodná. „Bonobo“ 8b (f: Vojta Fröhlich)
.
Na jaké filmy se na Sherpafestu nejvíc těšíš?
Já se těším na všechny filmy, jelikož jsem nebyl ani na Fesťáku v Teplicích, tak jsem žádný z nich neviděl. Navíc tam bude spousta premiér, takže všechny filmy budou stát určitě za to. Myslím si, že ale stejně žádný neuvidím, protože se při projekci budu řádně připravovat na baru na dalšího hosta. (směje se)
Už tě napadla nějaká záludnost, na kterou by ses rád zeptal někoho z nich?
Záludnost? To nevím, možná, ale to musí být moment překvapení pro hosta, takže psst. Přál bych si, aby to byla hlavně sranda a abychom si to všichni užili.
A proč by tedy lidi měli dorazit?
Čeká je bohatý filmový program s velice zajímavými hosty a jedním bláznivým moderátorem. Navíc kluci mají jako každý rok připravené překvapení večera, takže to vypadá docela slibně. Já už se na to moc těším. Tak čau na Sherpafestu!
eMontana je mediální partner festivalu
Pozn red. Ještě o tom všem budeme psát, ale v druhém bloku od 15 h tě čeká pražská premiéra našeho dokumentu „Rock Empire 8a: Dvě holky ve velké stěně“, a za druhé jedna úplná novinka: pokud vše klapne, budeš si tam moct koupit kalendář „Písek 2018“. Zůstaň ve střehu.
Adamův norský úspěch zaznamenali mnozí. Že je za ním i strouhání kůže na kolenou, a jak se cítila Iva Vejmolová (Adamova přítelkyně) při přelezu svého prvního 8c, to už se dočtete jenom v tištěné Montaně. Rovněž otázky, se kterými jsme přišli za Márou Holečkem a Zdeňkem Hákem jste asi nikde jinde nečetli. (Proč neuvádíte jména prvovýstupců v abecedním pořadí? Kdy si myslíte, že bude vaše cesta zopakována? atd.) Fabián Buhl a vícedélková cesta „Ganéša“ 8c přelezená jištěným sólem. A Standa Mitáč na porážce u svérázného Honzy Červinky, viz malá ukázka:
(…)
První dcera se ti tedy narodila během první expedice Makalu?
Ano, to bylo v roce 1973 a dozvěděl jsem se to dopisem v druhém táboře. Proto jsme jí říkali „Miss Makalu“. Ovšem předcházela tomu taková nepříjemná záležitost – odjížděl jsem v lednu, když byla manželka těhotná. V Dalskabátech byl poprašek sněhu, Páleníček řídil tatru a trefil protijedoucí nákladní auto. Rozbitá tatra a několik zranění náš odjezd o týden zdrželo. Já jsem se ale domů nevrátil, protože už jsem se jednou dojemně rozloučil s těhotnou manželkou a nechtělo se mi to absolvovat znovu. V Bratislavě nám to opravili a dostali jsme dalšího šoféra.
Takže manželka si to asi doma vytrpěla nejvíc.
(„Ano, ano,“ ozývá se z kuchyně.)
Jak jste spolu dlouho?
Letos to bude myslím čtyři… Nebo ne, pět. Letos v říjnu spolu budeme 55 roků. Manželka, paní doktorka Pátková, ještě pracuje, jelikož ve Špindlu nejsou dětští doktoři, tak tam vede soukromou praxi. V prosinci bude mít 85 let. Tak jedeme dál, ať to nějak skončíme, ne?
Už se blížíme. (usmívá se)
Jó? (mračí se)
(…)
Příjemné čtení přeje redakce časopisu.
Post skriptum:
„Typický lezecký závodník má podle odborníků z Utahu 26 let, za sebou 9 roků lezení a váží 51 kg.“ A jak to vlastně bylo s Hudyho nedobrovolným osprchováním na lezeckých závodech ve Vídni?
To vše se můžete dočíst v první Montaně (č. 1/1990), která vyjde v reedici, a všichni, kdo si předplatí Montanu do 27. 10. 2017, ji dostanou zdarma.
Je hezkej vejkend a písek je durch, tak jedu s přítelkyní a Špekem na Sokolíky do Polska. Cestou ke křižovatce, kde se člověk rozhoduje, jestli půjde na Sokolíky nebo na Krzyznou Goru je masiv Husyckie skaly. Na ně vede legendární tradiční morálová cesta „Diamenty“ za VI.3+ (7a+/b). Tahle cesta má málo přelezů a těch pár co jsou, vznikly většinou po nacvičení cesty shora. Na vostrej pokus si tam lezci skládali bouldermatice a tým uctívačů, aby byl případnej pád do měka. První jištění jde totiž asi až v osmi metrech a dopad je sice na „placatej“, ale furt kámen. Cestu znám z průvodce a vím, že je to velká legenda, a tak se na ní chci jen tak kouknout a jít lízt jinam. Není to žádná překrásná cesta, ale respekt z ní jde slušnej.
Jen tak pokuřujem pod nástupem a plkáme, jak se to asi leze. V tom se z křoví vynoří Michal Kajca. Je to místní výborný lezec, autor spousty cest a průvodců na okolní skály. Dělá si ze mě srandu, jestli jdu lízt „Diamenty“. „Až to dáš, tak mi napiš,“ říká. Ptám se ho, jestli se to leze přímo a on říká: „Néééé, přímo neeee!“ Leze se to prý zleva traverzem po výraznejch peckách a proto název „Diamenty“. V průvodci to je značené přímo, ale to je chyba. Přímo je to prej projekt. Chvilku hecování a projekt mě zajímá.
Zkusím to jen tak nabouldrovat přímo a radši si vemu sedák – kdyby něco… Asi na třetí pokus jsem najednou tam a jsem pěkně v prdeli. Seskok na šutr je už hluboko a k prvnímu jištění ještě taky daleko… No, to neskočím dobrovolně! Tak zkouším cestu vzhůru. Když dolezu do místa, kde jsem si ze země myslel, že pude jištění a bude tam chyt, není tam ani jedno. Ani nevím jak, moc si to nepamatuju, jsem lezl dál a dál. Vzpomínám si jen, že jsem byl fakt v háji a snažil se za každou cenu nehodit podlahu. Dostal jsem se až do slušnýho chytu a snažil se zklidnit stařecký třes. První jištění je docela slušnej fífák (frend dle Plagátova slangu, pozn. red.). Následuje asi 15 minut sklepávačka mega konve. Konečně jsem se trochu zklidnil. Odsud už to je lezení, ne lehký, ale aspoň jde jištění. Opatrně lezu dál až nahoru. A tak jsem, vlastně náhodou, udělal prváč „Koh-i-nor“ VI.4+ (7c) trad. (Místní klasa používá I-VI a pak následuje VI.1 , VI.1+ , VI.2 atd. Např. VI.5 je 7c+ francouzské, pozn. red.)
Dnes je v kurzu sportovkaření, což je vlastně bušení po co nejmenších či nejoblejších chytech a neustálé cvakání borháků, až se z toho člověk unaví. Stoprocentní zaměření na fyzický výkon a mentální aspekt někde v pozadí. Když to nejde, vždycky se dá utéct do lehčí cesty hned vedle. Můj názor? Nuda.
My máme naštěstí za barákem písky a tam je všechno tak trochu jinak. Když bydlíš v srdci Ráje, musíš srdcem i lézt. Jeden instruktor lezení v Praze mi říkal, že pískařina není lezení, ale dobrodružství. A ten náš písek ve Skaláku, na Mužském a v přilehlých méně známých oblastech, to je teprve kumšt. Odjištěný asi jako granát a konzistencí místy připomínající lahodný perník, co se ti rozplyne na jazyku. V průvodčíku do Skaláku je tak kromě obligátních poznámek „špatně jištěno“, případně „nejištěno“, navíc i krásná připomínka „lámavé“ – rozuměj lámavější zdejších poměrů.
Mágo? Neblbni, vždyť by bylo vidět, kde to bere! Takže své expresky spočítám na prstech jedné ruky, a nejsem ani majitelem pytlíku na to bílé svinstvo. Ono se beztak líp leze, když toho s sebou člověk tolik netáhne.
A tak tady u nás kolikrát drtíš oblinu vedle madlovatého lupenu, který by však nevydržel ani intenzivnější pohled, a kroutíš hlavou nad kruhem, co je o deset čísel výš, než dává smysl. Budeš si holt muset stoupnout na to osolený nic, modlit se a cvakat až odsud. Zelenáči se někdy pokouší na Hrubici sůl ze stupů vymést. Jenže tím akorát vysolíš další vrstvu. Trochu jako hrnečku vař.
Jindy vidíš odspodu v deseti metrech tutový hnízdo na lanovici… „Trošku morálek, ale pak to zajistíš a v klídku dolezeš, ne?“ říkáš si.
Ne! Stepuješ tu už deset minut, prsty se rosí a už i chyty jsou vlhké, předloktí tvrdne a ten uzel je prostě moc malý. Zkusíš bambuláka, ale toho tam zas nenarveš. Chtěl bys utéct do lehčí cesty? Ta vede z druhé strany věže, kolem sebe máš jen holou stěnu. Lano se ti bude hodit asi až při slanění – pokud na něj dojde.
Večer v hospodě aspoň zase bude co vyprávět.
Tak takhle nějak si užíváme ten náš Ráj na Zemi.
