„PŘESKOČIL na Rakev, kam lezou nejlepší machři jednou do roka. Horolezci na něho volali: ‘Ty kluku, kam jsi se to dostal s tím fotoaparátem?’ Pak mu pomohli dolů. Jednou by ho to mohlo stát krk. Musí normálně uvažovat,“ VZPOMÍNÁ jeho kamarád OTA PAVEL.

T: STANDA „SANY“ MITÁČ F: Vilém Heckel (archiv Heleny Heckelové)
| červen 2018

ZVĚTŠOVÁK, KTERÝ ZAHŘEJE

.
Lhát mamince se nemá, to se rozumí. Ale určitý typ lži může být milý natolik, že maminka jen zakroutí hlavou a usměje se. Když za ní přišel mladý Vilda s tatínkem, že potřebují peníze na Vildův nový zimní kabát, něco jí nehrálo. Každopádně, peníze dostali… A večer se domů vrátili s novým zvětšovákem. „Mně stejně zima není,“ cituje největšího českého fotografa hor jeho mladší sestra – 97letá Milada Urbánková.

Pokud šlo o fotku, Heckelův zápal se nedal uhasit a vše ostatní šlo stranou. V období od 50. do 70. let dokumentoval českou horolezeckou špičku a fotoaparát podle jeho slov dokázal přivést spolulezce „do stavu nesportovní zuřivosti.“ Obzvláště ve chvílích, kdy si vyhlédl určitý záběr a potřeboval dobrovolníka, který by mu – byť s proklínáním, posílaje milého Vildu do horoucích pekel – pomohl třeba zapózovat na hřebeni.

Možná kvůli focení občas přehlížel ostatní činnosti, ale dochovalo se díky němu svědectví nevyčíslitelné hodnoty. A tak se s touhle generací můžeme projít do hor a vidět přesně to, čím byli ohromeni oni… Listovat jeho knížkami a pozorovat tehdejší tváře, hory, oblečení, materiál…

Proč se Heckel znovu dostává do módy? Jeho fotky jsou čisté, plné elegance, lidskosti a respektu k horám nebo kamarádovi. Nenajdeš na nich nic negativního. Je to oslava přírody a člověka, který si s ní měří síly. Čtenář v jedné diskusi to napsal asi nejvýstižněji: „Na Heckelovo oko a srdce nikdo nemá – je to absolutní Olymp zobrazování Ducha hor…“
.

VZPOMÍNÁNÍ VYVRCHOLÍ VÝSTAVOU V PLZNI

V tomhle článku najdeš vzpomínky čtyř lidí z jeho nejbližšího okolí. Za horolezce to budou: organizátor expedice Annapurna 1969 Bohouš Svatoš a Radan Kuchař, autor knihy Deset velkých stěn. Z nelezeckého pohledu pak Viléma Heckela přiblíží dvě dámy – jeho sestra Milada Urbánková, která letos oslavila 97. narozeniny, a jeho dcera Helena Heckelová, strážkyně tátova archivu.

Stoleté narozeniny Viléma Heckela vygradují 4. října 2018, kdy proběhne vernisáž výstavy Vilém Heckel 100 v Západočeském muzeu v Plzni. Potrvá do 1. 1. 2019. Milovníci hor jsou určitě zváni a mohou se těšit na desítky velkoformátových fotografií prvotřídního tisku – eMontana je hrdým mediálním partnerem této události.

ZÁCHRANA HECKELA (A FILMŮ) V TATRÁCH

BOHOUŠ SVATOŠ

Jejich první větší výprava proběhla už v 50. letech, kdy se oba účastnili reprezentačního přechodu Vysokých Tater v zimě (expedičním stylem – se zásobovacími tábory, pozn. red.). Skamarádili se a potkávali se hodně i ve skalách. Bogan mu ukazoval pěkná místa – například výhled na Věžický rybník s Troskami v pozadí:

„Já jsem tam Vildu Heckelovýho tenkrát přivedl a on tam dělal první fotky. Od tý doby se po něm už lidi jenom opičili.“ On mě na oplátku učil fotit: „Heleď se, tady musíš koukat, abys tam měl plastiku. Hledej stíny.“ Dával mi základ, nechával mě koukat do jeho foťáku. Procházeli se společně po Českém raji: „Základy jsem dostal od něj.“
.

Pak už se všichni opičili. Věžický rybník v Českém ráji (f: Vilém Heckel)

.
Bohouš ve svém libereckém bytě také rád vzpomíná na společné focení v Tatrách – na Terynku tehdy přijel Vilém Heckel a pověděl mu, že by potřeboval nafotit lezce v „Hokejce“ na Lomnický štít. „Na ní já se zrovna chystám,“ odpověděl mu Bohouš a vypráví: „Měl jsem tam kolegu Šimona, domluvili jsme to a hned druhý den jsme šli na to. Když jsme byli v té nejtěžší části stěny, tak začalo být strašný počasí. Jen tak tak jsme vylezli ze stěny do kuloáru – tam jsme dostali strašně zabrat. Vítr, déšť, zima…

Vylezli jsme nahoru… Ale Vilda Heckelů se spolulezcem Trousílkem (fotografovali Bohouše z vedlejší „Karouškovy cesty“, pozn. red.) pořád nikde. Někde se tam zapráskli. Vyběhl jsem nahoru, ale nevěděl jsem, kde ta jejich cesta ústí. Šel jsem za Tondou Mrkosem (slavný československý astronom, co pobýval na horní stanici lanovky, pozn. red.), on mě tam v tom sajrajtu dovedl. Zkoušel jsem hodit dolů lano – to se ale několikrát vzneslo nahoru, jak ho ubíral vítr. Nakonec se nám podařilo vytáhnout Vildu jako prvního – byli jsme všichni promočení. U Vildy šlo hlavně o to, abychom nezničili obrázky a fotoaparáty.

Všechno ale dobře dopadlo, měl to šikovně zabalené. Pak jsem ještě vytáhl ty dva další, co lezli s ním. Samozřejmě jsme byli tak promočeni, že jsme nebyli schopni jít dolů. Tak jsme zůstali na horní stanici lanovky – Tonda Mrkosů nás tam výborně pohostil, dal nám na sebe suché oblečení a přikryl nás dekama. Přenocovali jsme tam a druhý den jsme udělali fotku, která Bohoušovi visí doma na zdi:
.

Všude dobře, u lanovky nejlíp. Vilém Heckel úplně vlevo, Trousílek velký uprostřed, Bogan Svatoš vpravo vedle něj. (f: archiv B. Svatoše)

.
Bogan Svatoš pak s Vilémem Heckelem později točil také přímý přenos lezení „Jeschkeho cesty“ na Kapelníka pro ČT v roce 1966, který režiroval František Pojdl z improvizovaného štábu na Valdštejnské cestě. „Jednu kameru, které říkali ‘vočko” Franta svěřil Heckelovi a mně svěřil druhou – já jsem s ní ale musel vylézt nahoru na Kapelníka a filmoval jsem zeshora. Byl jsem hodně nervózní, protože kamera stála stejně jako tři Spartaky. K tomu jsem ještě musel být nakloněný skoro vodorovně, abych to zvrchu všechno viděl,“ vypráví Bohouš a později se sám přesvědčil, že úspěšní a tvořiví lidé to v tehdejší době neměli jednoduché:

VOLAL, AŤ POČKÁME. NEPOSLECHLI JSME

RADAN KUCHAŘ

Vilém Heckel ve své době fotil ty nejlepší, takže se logicky potkával také s Radanem Kuchařem, který posouval laťku československého horolezectví v 50. a 60. letech. A právě z roku 1965 je vzpomínka, která ilustruje nasazení fotografa a zároveň ukazuje, že Heckel býval tak trochu mimo hru ohledně vnímání nebezpečí v horách. Přečti si úryvek z neúspěšného pokusu na hoře Uparisina 6260 m n. m. (vrchol dosáhli Čechoslováci dalším pokusem, pozn. red.) v afghánském pohoří Hindúkuš:

„(…) Úbočí je asi osm set metrů dlouhé a dostatečně strmé, aby se na něm mohly tvořit laviny. Při takové spoustě nového sněhu je nebezpěčí akutní. Nesmíme otálet. Každým prodleným okamžikem se stává situace kritičtější. Sestupujeme přísně za sebou přímo ve spádnici, abychom nenarušili soudržnost sněhových vrstev. Nohy zapadají po kolena. Je to nesmírně namáhavé a – dramatické. Nikdo se neodvažuje ani promluvit. Zadržujeme chvílemi dokonce i dech. Ve vzduchu visí napětí. Husté vločky víří mlhou. Uvědomujeme si, že naše životy visí na vlásku. Je to strašné vědomí. Dají-li se svahy do pohybu, nenajde se po nás ani batoh. Ženeme se dolů jako smyslů zbavení. Chceme nebezpečí utéci. Přál bych si mít křídla.
.

Radan Kuchař během sestupu z Uparisiny (f: Vilém Heckel)

.
Jediný Vilda zůstává klidný. Snad si kritičnost situace ani plně neuvědomuje. Volá dokonce, abychom zastavili. Líbí se mu napjatá atmosféra. Naše postavy jsou obalení sněhem, potácíme se v cárech mlhy, vypadáme jako z jiního světa.Ve tvářích se nám zračí extrémní vypětí; strhané rysy Vildu fascinují… užuž cítí, že se blíží až k holému jádru horolezectví, k obnaženým nitrům. To tak zachytit…

Neodpovídáme mu. Mám jedinou utkvělou myšlenku. Potřebujeme třicet minut! Přežít půl hodiny. Celý svět, kosmos, celé já se zúžilo do osudových tisíc osmi set vteřin. (…) Je to nepochopitelný zázrak, ale svah drží. Podrážděné nervy jsou vybičované do krajnosti.
.

Sestup z Uparisiny (f: Vilém Heckel)

.
Znásobuji úsilí. Snad opravdu vyvázneme. Zběsilý úprk vrcholí…

Náhle zahlédneme v mlze několik tmavých obrysů. Jsou to skály! Okraj žebra, který vede bezprostředně k táboru. Snad nikdy v životě jsem se nedotýkal zasněžené žuly s takovou vděčností… Z posledních sil se dopotácíme mezi balvany. Napětí opadá. Klesáme bezvládně do sněhu, jedno zda na tvář či na znak. Ani batohy jsme neshodili. Jenom Vilda s nesmírnou vůlí vstává, otvírá kameru a fotografuje…“

zdroj: KUCHAŘ, Radovan. Deset velkých stěn. Altituda, 2003. (str. 286–288)
.

Radan Kuchař, Vilém Heckel a Bogan Svatoš. Tatry 1955. (f: archiv Heleny Heckelové)

MILOVANÁ SOVIČKA

SESTRA MILADA URBÁNKOVÁ

Vyrůstala s ním na Karlově, ve čtvrti, která už dnes neexistuje. Padla během spojeneckého bombardování Plzně. Bomby v dubnu 1945 zasadily těžkou ránu Škodovce, kde dříve pracoval jejich tatínek – poté ji nacisté v době Třetí říše využívali jako zbrojovku. Během útoku zemřelo přes 60 lidí. Milada ani Vilém mezi nimi už naštěstí nebyli.

Miladě je dnes 97 let, je to elegantní dáma, do které se člověk zamiluje velmi jednoduše. Bydlí v pečovatelském domě ve Strakonicích: „To víte, ty dny už jsou teď dlouhé. Představte si, že by vás pořád bolely nohy a pořádně byste neviděl… Nemohl byste chodit, číst, dívat se na televizi…“ Přesto svoje zdravotní obtíže bere s nadhledem: „Dnes mě dcera veze na trvalou, tak budu zase krásnější. Člověk tu musí být, i kdyby nechtěl,“ usmívá se. A když se někdo zajímá o jejího bratra, vypadá velmi potěšena: „Je to milé. Přeci jenom, když je to sto let a někdo si na něj ještě vzpomene…“

V jakém prostředí jste společně vyrůstali a jak na to vzpomínáte?
Měli jsme nádherné dětství. Měli jsme úplně všechno, na co si děti můžou vzpomenout – kousek od domova byla sokolovna a vedle ní jsme měli kopec, kde jsme sáňkovali, dál jsme si hráli třeba v zákopech. V létě jsme měli zahrádku a v zimě nám dělali led na bruslení v té sokolovně. Měli jsme tu deset ulic, které byly pojmenované podle toho, co se vyrábělo – Lodní, Hutní, Strojírenská, Slévárenská… Tady jsme s Vildou prožívali všelijaké ty dětské hry.

Jaký byl jako kluk?
Můj bratr nebyl moc na lumpárny. Byl spíš klidnější. Chodil vždycky čistě oblečený, kdežto já chodila vždycky špinavá. A třeba v sokolu nikdy moc necvičil, spíš se toulal.

Slyšel jsem, že lásku k přírodě ve vás obou vzbudil hlavně tatínek…
Ano, můj tatínek byl vedoucí ve skautu. Vilda i já, už jako malí, jsme často spali ve stanech. To bylo naše. Tatínek přišel v neděli z práce a řekl: „Jde se na Bílou horu. Nebo na Aichenberg.“ Chodili jsme na vršky – skoro každou volnou neděli. Poprvé jsem stanovala, když mně byl asi rok.

Jak se tatínek jmenoval křestním?
Adolf. Není to hezký, ale maminka ho jmenovala celý život krásně.
.

POPÁLENÝ ČÁP

Pamatujete si, kdy začal váš bratr jezdit na výpravy sám?
To už mu bylo tak dvanáct let, když začal jezdit s kamarády. Tam se mu stala jedna strašná věc. Měli takový lihový vařič, na kterém si ohřívali čaj. Jeden z těch chlapců do vařiče začal přilívat líh, právě když to hořelo. Chytlo to, převrátilo se to na bráchu a popálilo ho to na půlce těla. Z nemocnice ho přivezli celého ovázaného. Měl to i v sádře a strašně ho to svědělo, a tak vždycky říkal: „Milado, pojď mě poškrábat.“ A tak jsem ho škrábala jehlicí na pletení – tím kolečkem. On si vždycky liboval. Jenže, já už jsem pak chtěla jít třeba ven za kamarády. On pořád přemlouval: „Už ti nebudu říkat ‘sovo’, a když tě budou kluci bít, tak tě ochráním.“ (směje se) My jsme si totiž říkali ‘čáp’ a ‘sovo’.

Proč takhle?
On byl takový hubený, vysoký a já byla menší.

Měl už tou dobou sklony k tomu něco zachycovat – třeba malovat?
Ve škole kreslil hodně portréty. Měl to moc hezké a účastnil se nějaké soutěže. Tu ale vyhrál trošku protekční kluk. Vildovi to bylo tak líto, protože ostatní mu říkali, že to má nejlepší… Šel si pak postěžovat za tatínkem a tatínek mu na to: „Nech toho, chlapče… Život ukáže.“ A taky ukázal…

To víte, tatínek, ten hodně cestoval. Když dostal ve škodovce neplacené volno, tak šel pěšky do Vídně. I nás děti hodně vedl k tomu chození. Tatínek byl také fotograf – fotil na desky a Vilda s ním odmalička vyvolával. Večer se zatemnilo v kuchyni a pracovalo se.
.

Vilém Heckel (vpravo) se skupinou fotografů na představení Švandova divadla, 1938. (f: Ladislav Sitenský)

.
Maminka byla také do přírody?
Ta jezdila také. Ale to víte, když měla nás, tak už potom tolik ne. Byla strašně spořivá a dobře vařila. Vzpomínám si, že kluci ze skautu se hrnuli k nám, protože tatínka a Vildu měl každý rád. Maminka tím pádem pak vařila často pro víc lidí.

Vídala jste se s Vildou i v dospělosti?
Ano. Pracovala jsem pak v Praze, když jsem se vyučila hodinářkou. On chodil do práce ke Karlovu náměstí. Já tam za ním kolikrát šla a míchala mu vývojky. Jednou mi poslal barevný lístek: „Tak se podívej, Milado, tohleto jsi mi namíchala,“ a viděla jsem jeho první barevnou fotografii. Měli jsme se rádi.

Bylo něco, v čem se od dětství nezměnil?
Pořád byl takový veselý a usměvavý. Byl to hodný kluk, i když už mu bylo padesát.
.

Přání Oty Pavla k Heckelovým padesátinám

.
Na jaké společné zážitky v dospělosti s ním vzpomínáte?
Vždycky před výpravou, než někam jel, tak jsme se scházívali. Dělali jsme si takové rozlučky – vždycky říkal: „Tohle už je poslední výprava.“ Maminka navařila a on ji chválil. Nebo jsme se setkávali, když odněkud přijel. To nám pak vyprávěl. Posledně, když jsme dělali rozlučku (1970, pozn. red.), tak měl něco s kolenem.
„Vildo, už máš dvaapadesát roků, už si dej taky pokoj,“ říkala jsem mu.
A on zase: „No, tahle už bude ta poslední.“
„To neříkej. Co kdyby se ti vážně něco stalo?“ povídám mu.
On říká: „Kdyby se to stalo, tak budu tam, kde jsem to v životě měl nejradši. Kde jsem to nejvíc miloval…“ (Milada pláče)
(…)
„Co to říkáš?“ začala jsem se s ním trochu prát… Ještě teď je to pro mě těžké…

Věřím, že muselo být těžké i období po neštěstí, kdy jste přesně nevěděli, co se tam stalo…
Přesně tak. Já jsem dokonce dostala pohled až po tom, co jsme se to dozvěděli… Jeho žena říkala, že to není možné, že měl jet na výpravu mimo Huascarán s Arnoštem Černíkem… Dlouho jsme tu nic nevěděli… Ona veřila, že je někde zavřený u indiánů a že ho později pustí… Já jsem povídala: „Vilda? Ten kdyby byl živ, tak by se domů dostal.“

Kdyby se tehdy vrátil, jak by myslíte pokračovala jeho tvorba?
To vám řeknu jasně. „Až nebudu moct po horách, budu fotit děti,“ to byl jeho plán. „Děti, to je to nejkrásnější,“ říkal mi.

I z jeho posledních expedic se mi zdálo, že přibývalo fotek lidí na úkor horolezců…
Ano. Vracel se více k těm lidem a to chtěl dělat. Plánoval fotit domorodce a původní zvyky, taje… Na Kavkaze se také dostal mezi původní „špatné lidi“, jak je nazývali Rusové. Vyprávěl mi, jak moc ho tam pohostili a jak se k němu hezky chovali. Chtěl se občas dostat tam, kam ho nechtěli pustit. Prý tam měl nejlepší masové karbanátky v životě.

HORY V ZIMNÍM KABÁTĚ?

Jak si dokázal poradit mimo fotografování?
Na všechno byl nešikovný. Nebyl to žádný odborník a nikdy si nic nespravil. Člověku pomohl, to ano, ale nějaké opravy motoru nebo něco podobného… To byl bezradný. Nezajímalo ho to. On měl jenom to svoje a za tím si šel…

Když teď listujete jeho krásnými knížkami a díváte se na ty fotky… Co vás napadá?
Já tu žádné knížky nemám, děti si to rozebraly. (usmívá se) Jinak samozřejmě vzpomínám. Víte, když poslal naší mamince první knihu Naše hory (1956, pozn. red.), tak tam je napsáno: „Milá maminko, až budeš listovat v této knize, vzpomeň si na našeho hodného tátu, který měl hory tak rád.“ Maminku jsme milovali oba a tatínka taky.

Ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu. „Vilda by potřeboval zimní kabát.“ A že tatínek půjde nakupovat s ním. Mamince to bylo divné, ale peníze dostali. Tak šli kupovat zimní kabát. Když se vrátili domů, místo zimního kabátu přinesli zvětšovák. (směje se) Vilda přišel a vymlouval se: „Mně stejně zima není.“ To mu bylo kolem šestnácti, učil se fotografem a fotografoval kamarády.

Občas jsem s nimi také jezdila na Šumavu. Tehdy ještě s sebou vláčeli ty těžké stativy. Oni mi dali stativ, abych ho držela a čekala. Mezitím s tatínkem chodili sem tam a čekali, až budou „mraky akorát“, aby konečně mohli fotografovat. Když byly mraky podle jejich představ, tak si mě přišli vyzvednout. Mně to bylo jedno – já jsem si tam sedla a čekala…

Pamatujete si jeho oblíbené věty, které říkal?
Ani ne tak Vildy, ale tatínka. Když se Vildovi něco nepovedlo, tatínek mu říká: „Nic si z toho nedělej – hloupej tomu nerozumí a chytrej si myslí, že to tak být musí.“ Heleďte, náš tatínek uměl všechno: „Musíš se dívat a díváním se hodně naučíš,“ to říkal jak mně tak bráchovi. My jsme měli vynikající rodiče. Vynikající. Maminka nikdy nepracovala – tatínek to nechtěl, i když byl jenom dělník. Peníze všechny vyklopil a maminka už věděla, co s nimi má udělat. A jak dobře vařila…

Pamatuji si ještě, co říkal brácha ohledně horolezectví: „Tam musí být důvěra mezi sebou. Tam jde o život. A ti horolezci, ti mají srdce na tom pravém místě. O toho jim jde – o toho kamaráda. Aby se jednomu ani druhému nic nestalo. To je velká věc – to je to ono, jak by měli lidi žít.“
.

Milada Urbánková (f: Markéta Formanová)

KOMPOZICE, EXPOZICE, TEČKA. VÍC NEŘEŠIL

DCERA HELENA HECKELOVÁ

Helena přišla o tatínka, když jí bylo 14 let. Přesto se s ním setkává často prostřednictvím jeho fotek – má totiž na starosti archiv, který čítá nějakých 74 000 negativů. Roztříděných má zatím něco přes 50 000. Obzvlášť teď, během přípravy velké výstavy v Plzni na podzim, se s tátovými fotkami setkává skoro děnně.

Pracuje v restaurátorských dílnách v Ďáblicích, kde dokumentuje exponáty před a po opravě – takže stejně jako táta a děda je foťák její lopatou, a tak chápe úskalí této práce a skvěle se s ní o tom povídá.
.

Helena Heckelová u venkovních fotografií v Plzni. 2018 (f: Martin Fojtek)

.
Do Svazu ČS umělců v roce 1949 se váš táta dostal díky své propagační fotografii, nebo díky krajinám?
Díky propagační fotografii. Ale tu dělal proto, aby se uživil a aby potom mohl jezdit na expedice. Aby si mohl fotit pro sebe a aby zajistil rodinu. Vůbec nebyl žádný typ fotografického manažera. Táta ani sám neuměl prodávat své fotky, musel na to mít lidi. V nějakých věcech byl úplně mimo.

Jak se stavěl k režimu v padesátých a šedesátých letech? V tom období se zdá, že jeho dílo bylo částečně využito k podpoře socialismu. Třeba fotografiemi spartakiád, průmyslových pracovníků…
Jasně, přesně vím, jak to myslíš. Jenže, on všechno bral prostřednictvím fotografie. Pro něj to byla výzva, když mu někdo řekl: „Půjdeš fotit dělníky do továrny.“ Ale to mu říkali ti lidé, kteří ho vlastně živili. Takže on to fakticky nebral jako nějakou propagandu. Někdo mu řekl, že teď musíme udělat třeba časopis pro Motokov a bylo by bezvadné, kdyby tam byli ti pracovníci. A tak se je snažil vyfotit úplně nejlíp.
.

I dělníky bral jako výzvu. (f: Vilém Heckel)

.
A třeba spartakiádu – myslíte si, že by ji šel fotografovat, kdyby za ní nedostal zaplaceno?
(přemýšlí) Já myslím, že ano. Jak už jsem říkala, on všechno bral jako výzvu. Nikdy v životě jsem ho neslyšela nadávat, že musí jít něco fotit.

V nějakých knihách, co vyšly posmrtně, jsem viděl jeho fotky například vedle ód na Lenina, jak vystupuje na Rysy, nebo vedle básní komunistických umělců (kniha Vysoké Tatry od Miroslava Kukačky z roku 1975, pozn. red.). To by mu také nevadilo?
To myslím, že by ho štvalo. To určitě. Protože vždycky, když měl zakázku, tak věděl pro koho to dělá a proč to dělá. Ale tohle – něco smíchávat s něčím… Ne, to byl hodně naštvaný.

Jak probíhal tehdejší život mezi fotografy?
Tehdy byly „komise v Mánesu“, tam chodili grafici, malíři, fotografové… Bylo to uplně perfektní, protože ti lidi drželi pohromadě. Ne jako teď, každý zvlášť. Když byla nějaká ta komise, navzájem si dohazovali kšefty. Takže mám spoustu známých, z tátový strany – grafiků, protože když grafik dostal nějakou zakázku a byl to kamarád táty, tak to dohodil tátovi. Táta zase třeba fotil pro Teslu nějaký propagační materiál, tak to samozřejmě dohodil tomu grafikovi – svému kamarádovi. Měli tam kavárnu a tam všichni pili červené víno a dohadovali se mezi sebou. Ne jako teď, kdy všichni jsou takový odtažitý. Dřív to vlastně byla jedna rodina. Jezdili jsme spolu na hory a byla tam nádherná atmosféra. Ani ti fotografové vlastně nesoupeřili mezi sebou. Ukazovali si své fotky a diskutovali nad nimi. Fantastická tvůrčí atmosféra.

Jezdili jsme i na chatu, jmenovala se Cihlářka (Krkonoše, pozn. red.). A tam jezdili fotografové a grafici a bylo to jako ve filmu S tebou mě baví svět. Byli tam jenom chlapi s dětmi. Ježiš, to bylo neuvěřitelné, to bylo fantastické. Fotografové, grafici a jenom my – děti. To byl bordel. Jezdil tam Míla Forejt, úžasný grafik, vlastně jeden z nejlepších kamarádů mého táty. Potom byl třeba lyžařský kurz, kam jezdily děti všech těch fotografů a grafiků. Drželi jsme hrozně pohromadě. No, a proto ty fotky jsou tak bezvadný. Protože oni si je ukázali a hádali se o nich, co udělat líp, co upravit…

Co se týče úprav fotek, uznával táta třeba ořezy a nadržování?
Jo, to si dělal sám. Měl svůj zvětšovák, takže já jsem se to potom od něj naučila. Taky nadržoval. Ta technika ještě nebyla taková jako teď, kdy si to na počítači všechno můžeš udělat rychle. Dřív, co se neudělalo pod zvětšovákem rukama, tak to nebylo. Táta si všechno zvětšoval sám.

ZPÁTKY K ČERNOBÍLÉ

Byl váš táta v horách reportér, nebo stále propagační fotograf? Myslím tím, jestli aranžoval i v terénu…
Asi nebyl reportér. On měl určité vidění – třeba nedávno mi řekl Honza Červinka, že táta si našel určitý záběr a řekl: „Lez! A ještě kousek, aby to bylo úžasný!“ Oni už mohli někam spadnout a on si je směroval: „A teď je to bomba!“ A oni už jednou nohou nad propastí… Takže tak, táta si ty fotky…

…nejdříve vymyslel a pak zrealizoval?
Né, že nejdříve, ale když se mu naskytla situace, tak prostě donutil kamarády vlézt pro něj nad tu propast, jenom aby to bylo to úžasný.

Myslíte si, že poslední léta jeho života u něj probíhal vývoj od hor k fotografii lidí a sociálnímu dokumentu, jako přivezl z Pakistánu a Afgánistánu?
Když si to vezmeš, tak je třeba rozdíl mezi Láďou Kamarádem (český fotograf krajiny a hvězdné oblohy, pozn. red.) a mým tátou. Láďa miluje tátovy fotky, ale Láďa nikdy na žádný fotce nemá člověka. A táta je tam musí mít vždycky. Táta prostě miloval lidi. Miloval společnost. Ta postupná změna byla asi daná tím, že už třeba nedokázal tahat tolik foťáků… Každopádně, od začátku byl na prvním místě člověk.

Je pořád zájem o jeho fotky?
No, já to vidím podle sebe – když táta zahynul, tak se ozývali jeho kamarádi a jeho největší přátelé, kteří pořád chtěli fotky. Potom, po 89. roce najednou všichni lidi začali fotit na barvu a líbila se jim červená střecha, zelená tráva a tak. Jo, a tou dobou jsme neprodali žádnou tátovu fotku. Protože všichni chtěli barvu! Ale teď ten zájem enormně stoupl, protože každý najednou začal uznávat ruční fotografii, černobílou fotografii. Když si to vezmeš třeba podle světové reklamy, třeba na parfémy, tak najednou vidíš, že se všichni vracejí k černobílé fotce.

Třeba od roku 2010?
Tak nějak… To fakticky máme ohlasy z celého světa a lidí chtějí fotky, výstavy. Když jsem předtím řekla někde „Heckel, Heckelová“, oni na to: „Nojo, černobílá fotka.“ A teď někam přijdeš a řekneš: „Heckel, Heckelová“, tak každý z těch lidí, co se o zajímá o fotografii nebo o umění, se úplně zblázní… Prostě vidíš, že řeknou: „To je ono!“

ZÁTOPEK A HECKEL – KOTEL PRO MANŽELKY

Ještě ohledně jeho života – dělal někdy něco jiného, než fotil?
Ne, ne..!!! Jednou byl s náma, s celou rodinou, na dovolené na Šumavě. Pamatuji si jen, že během výletu vysvitlo sluníčko, takže na mě úplně zapomněl a já jsem tam tři hodiny řvala někde v lese…

Měl rád sport?
Sport jo, samozřejmě lyžoval, chodil na běžky a dělal všechno, co bylo spojené s horama, ale nosil u toho foťák.

Šel si někdy zalézt bez foťáku?
Ne, to neexistovalo! A ještě něco, strašně rád jezdil vodu, to hlavně s Otou Pavlem a s podobnými lidmi, ale zase – jsou z toho fotky. Takže vlastně jezdil vodu proto, aby tam mohl fotit.
.

Helena se svým tátou Vilémem Heckelem. Kolem roku 1969 (f: archiv Heleny Heckelové)

.
Máte ještě nějaké konkrétní vzpomínky na tátu?
Naprosto nebyl technický talent! To nebyl. Přišroubovat žárovku, to by ještě možná zvládl… Pak jsme se mu šíleně chechtali, když se snažil opravit třeba nějaké auto. Fakticky nebyl technický talent.

Byl neuvěřitelně společenský a jezdilo k nám tím pádem spoustu návštěv… Já jsem měla fantastické mládí, protože k nám jezdil Ota Pavel a samí podobně zajímaví lidé… Hrál na kytaru, to miloval…

Ale co se týče domácnosti, to byla obrovská neznámá. Všechno řídila moje máma. To vůbec, to jako by nevěděl nic… Když se třeba maloval celý barák, tak táta odjel a vrátil se, až když bylo všechno hotové.

Předtím, než odjel do Peru, jsme v baráku topili uhlím a koksem. Moje máma měla srdeční vadu a bylo pro ní těžké přikládat do toho kotle, tak jsme se různě střídali. Nevim, kdo na to přišel, jestli Emil Zátopek nebo táta, ale jediní oni dva v Čechách si nechali přivézt kotel na naftu od Siemense, do kterého se nemusí přikládat. Nevím, kde to sehnali, ale koupili ho proto, aby od nás měli pokoj, když někam odjedou.

Já jsem to nejdřív vůbec netušila, že to měli i Zátopkovi. Pak jsme se dozvěděli, že Dana Zátopková měla problém s tím samým kotlem a volala na naše telefonní číslo, jestli neznáme nějakého opraváře. Tím jsme se vlastně dozvěděli, že oni dva – aby měli klid, aby mohli pořád někam jezdit, si to takhle zařídili. Máma předtím vždycky říkala: „Nojó, ty si zase odjedeš a já tady budu topit!“

zdroj: MITÁČ, Stanislav. Osobnost Viléma Heckela v československých médiích. Praha, 2013. 73 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. 
.

Emil Zátopek na fotce Viléma Heckela