Na úvod rada od prvovýstupce Petra Němce: „Když se padá z malého sklonu, musíš být jako žába. Napnout nohy a klouzat. Protože když by ses zasekl, uděláš salto a můžeš se rozsekat. Když to sklouzneš, tak si odřeš akorát ruce a nic moc se nestane.“

TEXT: Standa „Sany“ Mitáč KAMERA: STANDA MITÁČ, ONDRA HORÁČEK, STŘIH: Jakub Freiwald, FOTO: Standa Mitáč, archiv H. Michela, PODĚKOVÁNÍ: J. HUŠEK ML. | duben 2018

HOLLYWOODSKÁ BOMBA

Každý, komu voní Jizerky, ji zná. Tahle cesta středem Velké plotny Zahradní stěny pro přelez vyžaduje trochu tvé rozvahy a umění neudělat ukvapený krok. To nejcitlivější ladění na krystalech tě totiž čeká bez jištění kousek pod prvním kruhem, který je zhruba v deseti metrech nad bukovým svahem. Do něj se ti kutálet určitě nechce.

Příběh vyhlášené cesty jsme začali plánovat loni v létě a nejvíce se o něj přičinil místní lezec Jirka Hušek, který nám sehnal kontakty na prvovýstupce téhle linky. Udělali ji v roce 1982 a jsou stále aktivní. O úryvek z Jirkova mailu tě nemůžeme připravit: „Zkusím oba pány připravit na to, že je přepadnete s kamerou a vypadá to, že by se ani nemuseli moc cukat. Rozhodně je potřeba počítat s podzimním termínem – snesitelné teploty pro ždímání krystalů, barevné listí… A teď hlavní bomba dne. Předdohodnul jsem s Helmutovou dcerou Adélou, že by si na kameru Meltu vytáhla a staří pánové, pokud jim to aktuální zdravotní stav dovolí, by si to loupli za ní. To je příběh přímo hollywoodského ražení:

Temnými hvozdy stoupá sličné děvče. Uvážlivě volí krok kol rozházených balvanů pod korunami letitých buků. Naváže se na lano, jeden zasněný pohled vzhůru a vnoří se do stěny. Plotnou se doslova protančí a za sebou dobere pány autory, kteří dostanou možnost zavzpomínat na hrdinský výkon svých mladých let. Podání ruky, skanutí slzy, západ slunce, podrbání koťátka, přivonění k růži.

Jestli tohle nebude světovej biják, tak už nevím co jo…“

Krásných podzimních dnů loni v Jizerkách moc nebylo, ale my jsme měli štěstí a povedlo se nám vyčíhnout ten správný. Den, kdy do zbarvených bukových hvozdů svítí sluneční paprsky a babí léto šumí všude kolem. No, a jak se onomu sličnému děvčeti vedlo v cestě od svého táty? Podívej se na naše nové původní video.

STAČÍ JEN BOTY A MORÁL

Když se ještě kruhy osazovaly palicí postaru, tlučení trvalo podle Petra „Prcka“ Němce tak hodinu a dvacet minut. Proto jsou Jizerky odjištěné „tak akorát“. Místní jsou na to ale zvyklí – Petr tu začal lézt už jako kluk, v patnácti letech. „S gymnastickou průpravou a pohybovým nadáním se vypracoval ve skvělého technika a kolem roku 1973 se již pouštěl do těžkých prvovýstupů,“ píše se o něm v průvodci na Jizerky. Pod nástupem „Melty“ Petr vypráví, jak se tu dříve lezlo: „Chodilo se třeba na Zvon, Frýdlantskou věž – vylezli jsme nahoru a připravili jedno lano na slanění. Po tom jsme pak jezdili dolů, než jsme na věž vylezli všechny cesty. Ze skal jsem chodil vždycky dobitej.“

V osmdesátých letech začínaly být klasické směry vyzobané, spáry zejména Joskou Čihulou, a tak nová generace hledala nové výzvy. A našla právě plotny. Petrův tah na branku se hodil i během prvovýstupu přelomové „Melty“. Na únor 1982 vzpomíná Helmut Michel z Hejnic: „Tenkrát měl opravdu odvahu a dal to. Zatloukl i první kruh, protože odtamtud se nedá skočit. Takže se poblíž horizontální spárky nějak zajistil a namydlil ho tam.“ První délka byla původně bez kruhu – dnešní je dodaný. Nejtěžší místo na tebe tedy čeká ve druhé délce pod prvním kruhem. Bez frenda, bez vklíněnce a bez pořádných chytů. Drží tě tu jen sklon skály a jizerské hrubozrno.
.

Petr Němec v „Meltě“, 80. léta (f: archiv H. Michela)

.
Pomůže ti nějaké vybavení? „Do těch ploten vybavení není potřeba. Tady se zajistit nedá, takže záleží jenom na morálu a dobrých botách. My jsme začínali v pohorách a pak se lezlo v semišových botách na písek. Těm jsme doma obrousili podrážku a chemoprénem tam podlepili mechovku. Ibíčka (lezečky, pozn. red.) přišly až později,“ říká Prcek Němec.

Každopádně, když se dole párkrát zhluboka nadechceš a nebudeš „Meltu“ lézt na přímém Slunci, zas tak hrozné to není. A jakmile cvakneš první kruh, vršek už je za odměnu: „Na krystalech tě sice čeká suchý lišejník, ale je to příjemné lezení. Navíc otamtud máš krásný výhled,“ rozhlíží se Helmutova dcera Adéla na severní svahy Jizerek – v poměrně těžko přístupném terénu se tady zachovaly rozsáhlé původní bučiny a člověk si v téhle rezervaci připadá jako ve svatyni přírody. Takhle nějak možná vypadaly české bukové lesy, než do nich člověk začal zasahovat.

MELTA SMĚREM DOLŮ | Jirka Hušek

Můžeš popsat své zážitky, které se pojí s touto cestou?
„Melta“ je od svého vzniku prubířským kamenem jizerských lezců a vstupenkou do světa vážnějšího plotnového lezení. V paměti mi uvízly tři z mých přelezů. Samozřejmě hned ten první, když jsem krátce po civilní maturitě splnil i tuhle jizerskou.

Jinou příchuť má vzpomínka na přelez v rámci „tetralogie“, kdy jsme v jednom dni vykráčeli všechny zásadní cesty ve Velké plotně (tedy „Levou plotnu“, „Meltu“, „Ukradený dárek“ a „Poslední tandem“).

Poslední a nejsilnější vzpomínka se váže k přelezu, který vlastně ani přelezem nebyl. Někdy se člověk courá sám skalami, v batohu pro všechny případy lezečky, a náhle zjistí, že je ten den. Bezmyšlenkovitě se obuje a nastoupí. Hladce překoná pověstný úsek k prvnímu kruhu ve Velké plotně. Připadá si víc jako odvěká součást skály než občasný návštěvník a míjí i druhý kruh. U něj najednou dojde k poznání, že vlastně není ten den. Co teď? Dolézt na vršek by jistě šlo, ale když prostě není správné rozpoložení, tak je potřeba otočit bez ohledu na to, že sestup z tohoto místa rozhodně není tou snazší ze dvou možností, jak ze stěny uniknout. Dole poděkovat, přezout se, odejít. Možná příště, možná nikdy.

Počkej, to jsi se od druhého vrátil zpátky?
Jo, pochopil jsi to správně. Jasně, že na vršek už je to lehké. Jasně, že začít od druhého slézat smrdí průserem, ale tehdy mi to tak nepřišlo a byl vcelku požitek to zase slézt až na zem. Hlava tak zkrátka rozhodla.
.

Jirka Hušek v cestě „Kaliho sen“ VIc, Pevnost (f: Standa Mitáč)

MELTA JEDINĚ NAHORU | Adéla Pomothy

Jaké to je lézt „Meltu“ s tátou?
Už když jsem ji lezla kdysi poprvé, bylo to právě s ním. Dlouho jsem kolem ní kroužila, všechno okolo ve Velké i Malé plotně jsem už měla vylezené a říkala si, že přeci musím vylézt tohle. Cítila jsem to skoro jako povinnost, vždyť tam táta s Péťou kdysi rajtovali ještě v bačkorách. Na tom stejném neměnném krásném místě, když já jsem ještě nebyla na světě.

První kruh ve Velké plotně mi přišel vyhnaný celkem dost (tečka na fotce tady, pozn. red.), a věděla jsem, že pokud do toho vlezu, tak pro mě cesta zpět neexistuje. Já to totiž směrem dolů v plotnách neumím. Proto jsem s tím ze začátku asi váhala.

Pamatuji si, že jsem tátu tenkrát trochu přemlouvala, ať si to se mnou vyleze. On se o mě hrozně bojí, protože kdybych tam někde v jeho přítomnosti schrastila, tak ho máma zabije. Nakonec to se mnou statečně absolvoval, patřičně zapil u Káči (místní hospoda U Tetřeva, pozn. red.) a myslím, že o tom ještě měsíc pak vykládal na schůzích, jak byl na mě pyšný. Nakonec mi vlastně tahle cesta dodala sebevědomí vylézt si i podobně odvážné plotny. Třeba „Ruletu“ (VII pozn. red.) na Spárovou plotnu nebo „Babí léto“ (VIIc, pozn. red.) na Jeskynní stěnu.

I teď na podzim, když jsme to znovu lezli spolu, jsem si uvědomila, jak mi na tátovi vyhovuje, že mi zbytečně neradí, nenadává, nezmatkuje. Je to takový klidný parťák.

Jak se ti lezlo?
Byl to nádherný podzimní slunečný den. Takže paráda. V Jizerkách se dá lézt příjemně na jaře, na podzim a klidně i v zimě. Asi je důležité vychytat tu příjemnou podmínku. Aby nebylo příliš teplo, pak to hrozně potí a klouže, nebo moc velká zima – to mrznu, nebo aby to nebylo příliš zamešený a vlhký – to zase bývá často v létě. Já mám nejraději právě ty podzimní suché slunečné dny, takže pro mě byla tentokrát podmínka ideální.

Jak ses cítila pod kruhem?
Pod kruhem už dobrý, protože tam už je taková horizontální trhlinka, a když je člověk v ní, tak už je vlastně vylezeno. Nejhorší je to tak ty dva metry pod kruhem. To už je člověk celkem vysoko a pořád musí stoupat. Já v těchto okamžicích přepínám na nějaký nouzový režim, protože, kdybych nad tím zbytečně přemýšlela, rozklepou se mi kolena a na Elvise to v plotně není vůbec dobrý.
.

Adéla Pomothy pod „Meltou“ (f: Standa Mitáč)

Vzpomínka Petra „Prcka“ Němce
„Proč se to jmenuje „Melta“? Vystihuje to stav, kdy se něco mele.
A nemyslím černá káva.
Žádný vychutnávání kafička a nedělní dýchánek.
Něco jako nářez a mela v našem hejnickém slangu.
Tehdy, 17. února 1982 byla stěna naprosto suchá a pod ní byly jazyky sněhu.
Byl krásný slunečný den.“

.

_________
.

Text a video o „Meltě” v Jizerkách patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa o pěkných liniích, třeba o „Údolce” na Nos rovněž v Jizerkách. Děkujeme firmě Rock Empire za partnerství téhle rubriky bez vlivu na její obsah.

Pokud se ti líbí co děláme, zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky.
I malá částka pro nás znamená velkou podporu. Díky.