Vynášení materiálu do základního tábora, taktizování, čtyřdélkové cesty, žízeň, trocha strachu, odpočítávání minut před záchrannou akcí… Zároveň do dvou hodin od Prahy? Bylo jasné, že první soustředění Sokolíků musí proběhnout v Sasku.

T: JAKUB SKOČDOPOLE, SAM MAŠTÁLKO, STANDA „SANY“ MITÁČ (úvod) F: Standa Mitáč
| červen 2018

„Kdo je to ten Bernard?“
„Co je to obhoz?“
„Majstr – co?“

Žádný učený z nebe nespadl. Každopádně, tahle parta se učila velmi rychle. Ke konci pětidenního soustředění v Sasku měla většina Sokolíků (týmu mladých alpinistů ČHS, pozn. red.) vytažené své první Meisterwegy nebo hrany a spáry od Bernda Arnolda. Vybraný jedinec pak přežil i svůl první desetimetrový pád z nebe přímo do obhozu…

Jak tuhle novou lezeckou zkušenost zmíněný letec vnímal? Přečti si jeho text.

Na závěr se ještě můžeš inspirovat pěti pravidly od dalšího odvážlivce, která se dají aplikovat v bigwallech stějně jako mezi saskými věžemi.

PÍSKAŘEM ZA TŘI DNY

JAKUB SKOČDOPOLE

V únoru jsem se stal členem Mladých alpinistů (Sokolíků) – programu, který má naučit mladé talentované lezce orientovat se v horách, aby tam po absolvování tohoto tříletého programu byli schopni sami vyrážet a v nejlepším případě se vraceli domů s cennými přelezy.

Poprvé jsme společně vyrazili do Saska, kde si máme osvojit lezení po vlastním a seznámit se s vícedélkami. Než však začnu rozepisovat příhody, které se mi za první tři dny staly, musíme si upřesnit pár pojmů:

Já
Kdo jsem? Jmenuji se Jakub Skočdopole a jsem bouldrista, který své lezecké začátky prožil na laně, ale nikdy nelezl na písku po vlastním.

Pískař
Kdo je podle mě pískař? Pískař je lezec, který dokáže lézt s ohromným klidem v těch nejošemetnějších situacích vysoko nad zemí bez toho, aby měl cvaknutý kruh, a je jištěn jen pomocí smyček, které ho stejně nedokážou při pádu zachránit. Je to prostě blázen, co se o svůj život nebojí a má úplně na háku, co se s ním stane. Měl by se jít nejspíše léčit.

PRVNÍ UDROLENÝ CHYT (den 1.)

Na rozlezení, před oficiálním začátkem akce, bez průvodce, si vybíráme krásného sokola jako první délku lezení na věž Hoher Torstein („Neumannhangel“ VIIc, pozn.). Já si ho samozřejmě dávám na druhém, protože jsem přeci nováček na písku. Druhou délku si po zjištění, že to lezení tady není až tak nebezpečné, chci natáhnout. Kluci mě obvěsí smyčkami a vybavením, co budu potřebovat, a vysílají mě do krásné, ale za to hodně rozdrolené hrany („Katzenjammer“ VIIIc, pozn. red.), kde se každý chyt pod prvním kruhem může ulomit. Dolézám na polici pod kruhem a k mému neštěstí z ní nedokážu cvakat, a proto si musím ještě o krok popolézt.

Police je však tak dutá, že se odvažuji vzít pouze malou lištu na jejím středu, přes kterou dělám klíčový krok do dobré lišty a cvakám kruh. Vracím se zpátky do malé lišty na polici, protože z police se cesta přelézá za hranu doprava. Lištu ocelově sevřu, vytočím se, ale najednou mám v ruce písek a sedím v laně. Co se stalo? „Nic, prostě se jen ta lišta udrolila. To se stává,“ hlásí kluci. Trochu jsem se zděsil, že kdyby se lišta usolila o pár vteřin dříve, ležím na zemi a nejsem úplně OK. Přes tohle zjištění se ale nějak záhadně psychicky přenáším a cestu si pohlídám a dolézám. Zbytek dne už nelezu.

Upřesnění klíčových pojmů a dojmů po prvním dni:

Já
Jmenuji se Jakub Skočdopole a jsem bouldrista, který své lezecké začátky prožil na laně. Na písku už jsem lezl a není to tak strašné, jak jsem si myslel. Jsem na dobré cestě stát se pískařem.

Pískař
Pískař je lezec, který dokáže lézt s ohromným klidem v těch nejošemetnějších situacích vysoko nad zemí bez toho, aby měl cvaknutý kruh, a je jištěn jen pomocí smyček, které ho nedokážou zachránit při pádu. Ale zase dělá lehké kroky, takže to možná takový blázen není.

MYŠLENKY NA MÁTI (den 2.)

Lézt jdeme už ráno na Falkenstein do doporučené cesty „Südwand“ (VIIIb od Lothara Brandlera, pozn.). Jakožto už znalý lezení po vlastním z předchozího dne se nabízím, že cestu budu tahat. Jsem opět obvěšen smyčkami, vybaven potřebným množstvím expresek a karabin a s chutí vyrážím k první erární smyčce v deseti metrech nad zemí. Vylezu na šestimetrový balvan, přes který se nastupuje do cesty a začíná kolmice po malých chytech s následným traverzem doleva ke smyčce. K mému neštěstí se traverzuje pryč od záchranného balvanu. Najednou se ocitám v zóně, ve které se nesmí padat, protože jsi v devíti metrech nad zemí a nejsi ničím jištěn a také proto, že jsem udělal špatné rozhodnutí a dostal jsem se do kroku, ze kterého už není návratu. „Co teď?“ začínající panika je cítit a hlavou mi prolétává obrázek mé ohromné mrdy, zlámaných končetin, nemocnice a několik měsíců bez lezení.

Zachrání mě však pomyšlení na mamku. Co by na to asi řekla, kdybych se tu takhle hned druhý den zrakvil? „No, moc by se jí to nelíbilo! Tak sakra zaber a nepadej! Pochopila jsi to, hlavo pitomá? Já prostě nespadnu.“ Sbírám poslední odvahu a zamykám nejmenší jebky, které dokážu, a najednou jsem u smyčky. Konečně záchrana. Po cvaknutí presky mi to začíná šrotovat. „Sakra! Stojí mi to lezení na písku za takovéhle pitomé příhody? Včera i dneska jsem měl namále, ale měl jsem víc štěstí jak rozumu. Co se mi tu sakra ještě může stát?“ Jakmile však začnu lézt zbytek cesty, všechny špatné myšlenky mě opouští a neskutečně si to krásné lezení užívám. Po dolezení „Südwandu“ (VIIIb) ještě lezene „Buntschillernde Seifenblase“ stylem AF (AF je za IXb, RP za Xa, pozn. red.) a ještě klasickou trojku – „Schusterweg“.

Upřesnění pojmů a dojmů po druhém dni:

Já
Jmenuji se Jakub Skočdopole a jsem bouldrista, který své lezecké začátky prožil na laně. Na písku už lezu druhý den a není to tak strašné, jak jsem si myslel. Přelezl jsem hodně pěkné cesty a ani jsem se v těch 70 metrech nebál. Jsem už PÍSKAŘ? Ne, ještě ne. Nemám vylezené ani Xa – to jsem houby PÍSKAŘ.

Pískař
Pískař je lezec, který dokáže lézt s ohromným klidem v těch nejošemetnějších situacích vysoko nad zemí bez toho, aby měl cvaknutý kruh. Často je jištěn jen pomocí smyček, které ho dokážou zachránit při pádu.

TRANSFORMACE BOULDRISTY NA PÍSKAŘE (první polovina 3. dne)

Po ránu se rozhoduji dolézt si „Seifenblase“ – vkuse má klasu Xa. Cesta je to o jednom bouldru a pak nevypadnutí v následném dolezu, chce to hlavně pořádnou přípravu – musíš míst dostatek síly na víc jak 50 metrů lezení. Standa (spoluautor článku, pozn. red.) mě u toho ještě bude fotit – no bájo, už si připadám jako profík. (…) Nerozlézám se a rovnou frčím do toho super Xa – přebíhám ho na první pokus a k tomu bez mága, protože v Sasku se s mágem lézt nesmí. Jdeme na oběd, a pak se pomalu přesouváme do jiného sektoru vzdáleného půl hodiny chůze od bivaku.

Upřesnění pojmů a dojmů po přelezu „Seifenblase“ Xa:

Já
Jo, už je ze mě konečně ten PÍSKAŘ. Můžu do všecho, nic pro mě není problém. Všechno, co založím, je beton a nic víc se už učit nemusím.

Pískař
Já jsem od teď PÍSKAŘ! Nic víc k tomu napsat nejde.

VYSTŘÍZLIVĚNÍ (druhá polovina 3. dne)

Po obědě se přesouváme a Standa po mě chce natáhnout fix do jedné osmičky („Reitzweg“ VIIIb). Tak to žádný problém, dej mi lano, ukaž směr a jsem co by dup nahoře. To jsem si však jen myslel. Už od cvaknutí prvního (dodaného, pozn. red.) kruhu je cesta taková zvláštní, klouzavý rajbák s přebíráním plytkých dírek v plném rozpětí – nic příjemného, ale dostávám se konečně do sokola a dolézám až ke třetímu kruhu. Přede mnou už je jen zakládání smyček a nějaké obhozy. První, co založím je kinderkopf, docela slušně a lezu dál. Další byl tutový obhoz a nad ním šla založit jedna lanovice.

Nad kruhem mám tři jištění a dolézám k ohromné solivé hlavě držící na masivním krčku. Chytám se a přemýšlím co dál. Doleva? Rovně? A jak se tak nakláním a popolézám vždy pár kroků a pak zpátky do hlavy, začínám si uvědomovat, že tenhle solivý chyt dostává dost zabrat. Proto se snažím postavit do nohou a chytu ulevit. Bohužel pozdě… Slyším lehké sypání písku a najednou letím, vytrhávám založenou lanovici a zachycuje mě obhoz. Otáčím se a brzdím se nárazem pravé paty do stěny. Rychle se ještě koukám nahoru, abych byl schopný uhnout letícímu chytu minimálně dvakrát většímu jak moje hlava. Ale co to? Chyt nikde. Jako by zmizel. Zůstal v polici, ze které jsem ho utrhl? Taky že ano. Tlamu jsem hodil docela slušnou – odhadem tak deset metrů…
.

Kuba před a po pádu v cestě „Reitzweg“ VIIIb na Rohnspitze (f: SM)

.
.

Já
Jmenuji se Jakub Skočdopole a pískař (zatím – pozn. red.) určitě nejsem. Nejdříve jsem chtěl svůj text pojmenovat „Třikrát a dost!“, protože po třech pískařských zážitcích jsem byl psychicky v háji a myslel jsem, že na laně po vlastním už nikdy nepolezu. Ale po pár dnech, kdy jsem si to všechno v hlavě přebral a srovnal, jsem došel k závěru, že lezení po vlastním dám menší pauzu a pak uvidím, jak se budu cítit ve stěně jištěn vlastnoručně založenými smyčkami, uzlíky a obhozy.

Pískař
Je to člověk, který vyhledává tento ohromně děsivý, i když svým způsobem krásný a logický druh lezení. Každému, kdo tohle podobné tradiční cesty leze, patří všechen můj obdiv a respekt. Ať už si říká pískař nebo ne.
..
.

Poslední dva dny už Kuba tahal jen lehké cesty. (f: SM)

LEZCŮV PRŮVODCE PO SASKU

– jak si to užít a nezabít se –

SAM MAŠTÁLKO

.
.
Těžká cesta vždycky potěší, ale zážitky zůstanou nadosmrti. A na to Sasko drží prim. Pokud člověk zpomalí, přestane řešit výkon a uvolní se, tak ho to vtáhne a nepustí. A to je na tom vlastně nejkrásnější.
.
.

__________

Hlavním partnerem Sokolíků – Mladých alpinistů je firma Mountain Equipment.
.

.
Sokolíky materiálně dále podporují:
.


.