Na maturitní ples se nehodí přijít s omrzlýma prstama. To by nahrávalo blbým dotazům. Třeba „proč takhle hezká holka pořád kope do ledu.“ Povídání s první ženou, která přelezla mix obtížnosti M15- a která říká, že není vrcholový sportovec.

T: EVA TRNKOVÁ F: archiv LH, Pavel Nesvatba, Jacek Czyz, Tim Thompson, S. Mitáč
| červen 2017

Ještě se ani moc nevyspala. Lucka souhlasila s rozhovorem hned druhý den po příletu z ročního pobytu v Kanadě. Únava na ní nebyla vůbec znát a atmosféra byla úžasná. Propovídali jsme skoro celé dvě hodiny. A já mohla poznat člověka, který miluje jakýkoli pobyt v přírodě. Slečnu, která si váží všeho, co jí život přinesl, a stále se snaží přemýšlet nejen nad svým okolím, ale i nad sebou.

Lucka Hrozová. Krásná drobná usměvavá blondýnka, která je první ženou v historii, co přelezla mixovou cestu obtížnosti M15- a další neuvěřitelné věci nejen v ledu a s cepíny v ruce.

ZPÁTKY DOMA

Včera jsi přiletěla z Kanady… Byla jsi tam celý rok?
Původně to celý rok být neměl. Odjížděla jsem asi na půl roku, pak jsem letenku stále posouvala až do té doby, než mi vypršelo pracovní vízum.

Takže jinak bys tam zůstala déle?
To se tak úplně říct nedá, protože mám tady v Praze přítele. (smích)
Ale nabídku na práci trenéra jsem tam měla i s tím, že by se zároveň prodloužilo vízum. Takže jsem to zvažovala.

A jaký byl ten původní záměr jet do Kanady? Práce nebo lezení?
Původní záměr byla hlavně ta práce, ale i pro lezení a jiný sportovní vybití je tam samozřejmě spousta možností. Já jsem byla ve Victorii (hlavní město provincie Britská Kolumbie, pozn. red.). Není to přímo v horách, ale trajektem můžeš přejet do Vancouveru. Dá se tedy celkem jednoduše dostat do Squamishe, což je velká lezecká oblast, kde jsou i skvělé bouldery. Můj původní plán byl se později přesunout do Canmore (horské město v Albertě u NP Banff, pozn. red.), ale pak jsem po třech měsících na recepci dostala super práci terapeut-masér, se kterou jsem byla moc spokojená, a tak jsem zůstala u oceánu.

Plánovala jsi pracovat jako masérka?
Ještě v Česku jsem si udělala masérský kurz a od kamarádky fyzioterapeutky jsem dostala tip, že tam úspěšně pracuje. Tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Od bráchy jsem si tedy půjčila na letenku a na pojištění, přítel mi poslal peníze na krytí. Pár dnů jsem se rozkoukávala, s bráchou jsme byli na výletě, no a šestý den jsem si už říkala, že musím začít pracovat.

Třeba instruktorských pozic je tam spousta, ale to není zas tak dobře zaplacené a hodiny máš rozházené různě přes celý den. Navíc mě už spíše více naplňuje práce na trenérské pozici, kdy můžu s daným člověkem pracovat formou dlouhodobějšího charakteru a kdy mám pocit, že mu můžu víc předat.

Viděla jsi nějaké rozdíly v mentalitě Kanaďani vs. Češi?
Rozdíly tam určitě jsou. Na některých věcech Kanaďani hodně bazírují. Na všechno možné musíš mít několik kurzů. Nejprve jsem pracovala na recepci v restauraci… Pamatuji si, že se mě ptali na to, jestli mám tenhle nebo jiný certifikát. A vím, že v tu chvíli jsem si říkala: „Proboha na co? Vždyť tu budu akorát sedět na zadku!“ (smích)

RAZÍTKO, PODPIS A MŮŽEŠ!

Jsou certifikáty potřeba i v jiných oblastech, třeba u lezení?
Ano. Je to i na stěnách třeba. Než začneš lézt na stěně, musíš si udělat „certifikáty“, například, že můžeš vyvádět cesty. (Více jsme psali tady, pozn. red.) Pokud ten certifikát nemáš, tak tě pustí jen na top rope. Ale i na ten top rope musíš mít takový malý kurz – je to tam tak na všech komerčních stěnách. Taky jsem si musela certifikát udělat a zjistila jsem, že opravdu bazírují na maličkostech – nás třeba s Mathildou Beccera, několikanásobnou finalistkou světového poháru v lezení na obtížnost, při zkouškách „vylili“ na tom, že jsem skočila při pádovém testu ze špatného chytu. Myslela jsem si, že stačí skočit kousek nad expreskou a ukázat chycení pádu, tak jsme musely jit na testovaní znovu.

Je jim jedno, jestli se tam objeví Sharma nebo kdo, prostě se tě zeptají: „Umíte jistit? Tak nám to ukažte, zatím nemůžete ani na top rope.“ Mají to hodně podchycené – i právně kvůli případným soudům pro jejich obchranu kvůli pojištění. Na druhou stranu, když vidím, co se někdy děje na českých stěnám, myslím, že bychom se mohli zamyslet, jestli si z toho trochu nevzít příklad.

Byla nějaká oblast, která se ti v Kanadě lezecky hodně líbila a kam by ses chtěla vrátit?
Když jsem přijela, tak vlastně na žádné lezení nebyl čas. Hodně jsem tam pracovala i o víkendech. Jezdili jsme ven jen o svátcích – třeba přes Vánoce do Bishopu v USA. A tam se mi hodně líbilo. Nikdy předtím jsem extrémně nebouldrovala, ale tam se mi moc zalíbilo.

A jaké bouldery jsi tam lezla?
Já mám na dvakrát zlámaný a na dvakrát operovaný kotník z boulderu. Takže paradoxně asi raději lezu vyšší bouldery, jako i tady v Bishopu. Tam si pak říkám, že už je to spíš na zlomenou nohu, a že je to už jedno. Horší pro mě je, když to není ani nízko, ani vysoko a já bych si mohla zase s kotníkem něco udělat. Takže jsem lezla většinou traverzy 10 cm od země nebo něco hodně vysokého. Bishop je také skvělá oblast pro lezení s nějakou rodinkou, je to tam všude ke skalám kousek a i v lednu se tam dalo v pohodě lézt. Protože vzít rodinku v zimě v mínus nevím kolika pod ledopády to prostě nejde, to je nebezpečné.

A druhá oblast, která se mi moc zalíbila, opět v USA, byla Red River George. To je pískovec, ale velmi sportovně odjištěný a hodně tvrdý. Neřekla bych, že je to hezčí než naše písky. Čím více lezu všude po světě, tím víc si uvědomuji, jak jsou ty nasě pískovcové skály jedinečné. Tady je to lezení trošku jiné, nejsou tam žádné věže, nedolézá se na vršky. V profláknutých oblastech visí expresky jak na stěně, všude vidíš omaglajzované všechny chyty, které se drží, a často i ty, které se snad ani nedrži. Každopádně, kvalita lezení je opravdu úžasná, tou mě americký písek nadchnul!

Lucka Hrozová (f: E. Vopatová)

NEJSEM VRCHOLOVÝ SPORTOVEC

Co tvé zranění ramene, to se stalo v Kanadě?
Vlastně stále nevím, co to je. Prostě mě začalo jednoho dne bolet – probudila jsem se a nemohla jsem dát ruku nad hlavu, ani s ní pořádně hýbat. Možná to bylo v kombinaci s tím masírováním, že se tam objevil nějaký zánět. Opravdu dosud nevím. Zpětně vlastně velmi obdivuju všechny fyzioterapeuty, nebo jen maséry, kteří ke své práci ještě lezou. Je to obrovský zápřah na šlachy a ruce celkově. To mě nikdy nenapadlo. V Kanadě jsem byla asi u třech různých fyzioterapeutů a každý mi řekl jinou diagnózu. Nebyla jsem si jistá ani v rámci pojištění a vyšetření tam. Teď doma půjdu na pořádná vyšetření. (Krátce po rozhovoru Lucce objevili rozsáhlejší zranění včetně dvou utržených vazů a čeká ji operace, pozn. red.) Je to veliký zásah do tréninku – těď vlastně netrénuji vůbec, takže forma bude pryč. Ale za vrcholového sportovce se nepovažuji, protože musím pracovat na plný úvazek a někdy ještě víc, abych zaplatila vše, co musím.

Jak upravuješ tréninkový plán, pokud se něco takového stane?
Mám nějaké tréninkové cykly, některé jsou rozvrženy dlouhodobě, a během nich nevadí, když se něco trochu změní nebo něco upraví, ale pak je tam samozřejmě spousta kratších cyklů, a to už to samozřejmě dobré není. Na druhou stranu, někdy si těmi zraněními tělo volá o trochu pozornosti a odpočinku, který potřebuje. Jen mě mrzí, že se to kvůli tomu, že jsem se v Kanadě nedostala na magnetickou resonanci, protahuje už velmi dlouho. A určtitě bych byla radší, kdyby mi to rameno dovolilo alespoň běhat – i ty běžecké otřesy ho zatěžují.

Jak vypadá tvůj klasický týdenní tréninkový plán?
U mě je veliký rozdíl v tom, jak by plán měl vypadat, a jak vypadá. (smích) Realita je taková, že po dni, kdy masíruji, ruce velmi bolí a já se nemůžu jít věšet večer na lištu. Znovu klobouk dolů před každým, kdo pracuje fyzickou prací a do toho se snaží výkonnostně trénovat. Zjistila jsem, že ten režim i regenerace musí vypadat úpně jinak, něž když jsem před odjezdem v práci seděla na židli v kanceláři a že to tedy vážně není jednoduché. Lezení je u mě stále na prvním místě, ale i s prací. Ne s kariérou, u které bych nemohla lézt. Ale s prací, kterou si musím vydělat na život. Tréninkový týden vypadá zhruba takto: dva dny trénink – den pauza – tři dny trénink – den pauza. Vím, že důležitá je pravidelnost tréninku i v rámci denních hodin. Ideálně by to mělo být tak, že se přizpůsobuješ tréninkovému plánu. U mě je to ale tak, že spíš tréninkový plán přizpůsobuji práci a času.

Baví tě vlastně trénovat?
Mě trénování sebe samotné docela baví a těším se na něj. Samozřejmě záleží, co… Když vím, že budu kroužit sama na cepínech vytrvalost (cestu „Saphira“ M15- lezla Lucka 50 minut, viz video, pozn. red.), tak to taky žádná hitparáda není, ale snažím se i na toto namotivovat a dodělat vše pořádně i s tím zapálením – ono to zapálení a takový ten náboj v tréninku má pak úplně jinou energii … Ale někdy jsem v transu sama od sebe, že bych trénovala a trénovala a cítím se při tom úplně štastná a nic jiného kolem nevnímám. Tento stav jakéhosi „flow“ je vlastně ideální i při závodění – naprosto se ponoříš do sebe, maximálně se koncentruješ a jsi tam přítomná – tím mám na mysli tvého ducha, tvoji mysl.

Jaké tréninkové zázemí mají za oceánem?
Všimla jsem si třeba, že v Kanadě mají na mnohem vyšší úrovni stěny a bouldrovky. Mnohem víc mě to tam bavilo. U nás jsem vlastně nikdy zas tak moc nebouldrovala, hlavně kvůli tomu kotníku, který jsem měla dvakrát operovaný. Ale když jsem přijela tam, tak jsem neměla na lano čas a začala jsem tedy víc bouldrovat. Chyty, a struktury, které tam mají, jsou skvělé. Ta pestrost a škála je tam obrovská. Bouldery se mění po týdnu a jsou opravdu postaveny stylem, který se leze venku na závodech. Pro mě při tréninku je to pak o větší hravosti a rozmanitosti. Je to samozřejmě také díky finančním prostředkům, které jsou tam větší. U nás se to ale pomalu taky zlepšuje.

TÁTA Z DRUHÉ STRANY

Jaké to bylo vyrůstat v lezecké rodině? Je to motivující, svazující…?
Každý to má jinak, ale myslím, že je to o tom, jestli tě tvá rodina může podpořit, ať už finančně či časově. U nás to bylo tak, že táta lezl, a my ho viděli a zkoušeli to také. Měla jsem k tomu přístup. Zároveň to u nás bylo celkově trochu komplikovanější – maminka měla úraz na padáku, když mi byly asi dva roky. Táta se pak musel starat vlastně o tři malé děti a ne jen o dvě. Bylo to pro něj obrovské vypětí. Mamka měla vlastně zcela polámané nohy, rozdrcené paty, částečně porušenou míchu…

Klobouk dolů vůči němu, že to takto všechno zvládl. Pamatuji si takové „vtipné“ historky, které táta prožíval, když jsme byli malí. Byly mi asi dva roky, když se stal ten úraz mamce a my neměli žádné babičky a dědečky, ke kterým by nás táta mohl dát na hlídání a prostě musel dál chodit normálně do práce, aby se o nás a mamču finančně postaral. Tak si pamatuji, že tehdy přišel ráno na nějaký úřad péče pro rodinu a řekl tam: „Tenhle kluk musí zítra nastoupit do školky a tahle holčička do jeslí.“ Tam mu řekli: „Takhle to nejde pane, tady si vypište tyto formuláře a my se vám do měsíce ozveme, pokud bude volno.“ Táta samozřejmě trval na tom, že to nejde, že musí zítra do té práce, a tak tam čekal do úplného konce pracovní doby. Celý den tam nešťastně seděl s náma dvěma řvoucíma dětma a nezvedl se, dokud mu neřekli, kam mě a bráchu má další den ráno odvést.

Jak vzpomínáš na trénink pod vedením táty?
Narodila jsem se v Děčíně, takže ty začátky byly určitě někde tam – věšel mě na skále na laně. První stěna, kde jsem lezla, byla v Ústí. Tehdy jsem také ještě dělala sportovní gymnastiku, která mě taky hrozně bavila. Kolem deseti let mého věku jsem si pak vybrala lezení, kterému jsem se chtěla víc věnovat. Táta tedy byl velká podpora už v takhle útlém věku třeba už jen v tom, že mě chodil jistit. Tenkrát kroužky tolik nefungovaly. A stěn tolik nebylo. Pak jsem začala i závodit ve sportovním lezení.
.

Lucka na závodech v Německu v roce 1997

.

A kdy se sportovní lezení zlomilo v ledy?
Jednou se tady u nás v Mamutu (stěna v pražských Holešovicích, pozn. aut.) pořádaly závody s cepínama. A mně to přišlo zajímavé. Jako něco nového. Někdy jsou to spíš takové náhodné okolnosti, které tě k něčemu přivedou. Například dobrá parta lidí, která chodí lézt na ledy. Tátu to vždycky táhlo do hor a my měli doma vylepené obrázky hor a horských štítů asi v každém pokoji a těch pokojů moc nebylo, takže byly nalepené vlastně úplně všude. (smích) A někdy v mých 19 letech jsem si i řekla, že bych mohla zkusit něco jiného a postupně se podívat i do hor.

Byly i okolnosti, které byly trochu proti, jako třeba to, že tam budu někde mrznout v zimě. A já jsem vlastně dost zimomřivá. Jednou v Alpách mi v mačkách omrzly prsty na nohou. Ty prsty se mi nafoukly a celé zfialověly. Dlouhou dobu jsem si píchala injekce do břicha a brala dalšíh „x“ léků, aby se to dostalo zpátky do co nejlepšího stavu. Pamatuju si, že jsem se po tom chystala na nějaký maturiťák, měla jsem slezlé všechny nehty a říkala jsem si, jak to budu řešit, jestli tam teda vyrazím v sandálích nebo jak…? (smích)

PUBERŤAČKA SMĚR DĚČÍN

Jsi ráda za to, co ti rodiče dali?
U té mamky je spíš nějaké to duchovno – to zamýšlení se nad tím. Když mamku vidím, tak si říkám: „Tohle se může stát.“ Vidíš a vnímáš to denně. Jsi trochu více „dokopaná“ k tomu, aby ses víc zamyslela nad těmi „moudrými, relativně jednoduchými radami, které se tak nelehko aplikují“ – žij v přítomností, vezmi si něco z každého prožitého dne a koukej sakra pracovat na tom být zas o kousek lepším člověkem, tou „o kousek lepší Luckou“. O kousek méně toho ega, chtění, strachu a o kousek více pokory a radosti, lásky v tom každém dni…

Táta je jiný než mamka. Dal mi spoustu jiných věcí. Je extrémně pohotový a šikovný ve spoustě věcí. Jednou byl ve vlaku a všiml si, že nějaký kluk venku pod ten vlak spadnul. Táta nezaváhal ani chvilku. Zatáhl za brzdu, zakřičel na spolucestující, ať volají záchranku, vyskočil z jedoucího vlaku a doběhl zpátky, kde našel kluka s přejetýma nohama. Okamžitě přiškrtil co se dalo, aby zastavil krvácení.

Když jsme spolu byli u jiné bouračky, dokázal okamžitě zhodnotit co a jak a všechny rázně a na povel zaúkolovat. I když se stane průšvih na horách, je rázný, přesný, racionální, klidný a vše přesně zhodnotí. Takový asi ten pravý opak některých jeho diskusních příspěvků. (smích) Vím, že má šílenou pověst.

Jaký byl na tebe?
S náma se taky nikdy moc nepáral, takže když mnou začla cloumat puberta, běžně mě vysazoval u silnice po cestě z ústecké stěny: „Dojdi si to do Děčína těch 20 kilometrů zpátky sama.“ A já šla. Je pravda, že jsem byla v tom autě opravdu držkatá a že mě varoval. (směje se) Stalo se mi, že během jednoho z mých pěších pochodů domů začalo silně pršet. Tátovi se mě zželelo, otočil to a vrátil se. Jenže já byla tak paličatá, že jsem nechtěla za žádnou cenu nasednout. A tak čtyřicetiletý chlapík začal kdesi u hranic s Německem tahat do své dodávky čtrnáctiletou holčičku. Ona se držela za zábradlí. Někdo tuhle scénu viděl z protějšího domu a zavolal rychlou. „Já toho pána neznám,“ držkovala jsem i po tom, co přijela záchranka… (směje se)

V horách a na skalách s ním lezu často, moc ráda a je mým dobrým parťákem, ale třeba bydlet – to bych s ním určitě nevydržela a ani jsem to vlastně moc dlouho nevydržela. (směje se) Od našich jsem se odstěhovala v necelých šestnácti, rok jsem strávila na církevním internátě a pak už jsem klasicky bydlela po podnájmech, kamarádech a po stěnách, což má vlastně i své tréninkové výhody. (smích) Pamatuji si také jednu historku z internátu, když se mě jeptišky ptaly, kde se vzaly ty dva přivrtané chyty ve sklepení a já jim v době mě největší puberty a vzdoru odpověděla, že o tom nic nevím: „Asi se stal zázrak boží.“ Tak mě tam pak jeptiška nejeptiška málem přetáhla něčím, co měla zrovna po ruce! Ale jinak jsem je měla v úctě a byly nám ve spoustě věcí velmi nápomocné.

Sledovala jsi diskuze ohledně táty někde na fórech a podobně?
Sledovala. A bylo mi to líto. Na jednu stranu ty lidi chápu. Táta není rozený diplomat – křičí, neumí věci podat, aby se daly lépe vzít, pochopit. Já pravdu z jeho strany vidím. Někdo to vidí zase ze své strany. Já viděla i to, co ostatní neviděli – všechny ty ostatní okolnosti. Do určitého věku mi to bylo hodně líto. Později jsem se nad tím dokázala povznést už úplně bez emocí.

KDYŽ PŘÍTEL NELEZE

Plánuješ jezdit do budoucna lézt i s rodinou?
Byla by to taková ta idylka. Přítel ale neleze. Je to lyžař. Takže vím, že to bude spíše o těch kompromisech. Mě to ale baví i v přírodě. Zkrátka raduju se pouze z toho, že jsem venku.

Kde jste se potkali s přítelem?
Přítel dělá závodně slalom a sjezd. Potkali jsem se na akci „Praha v pohybu“, kdy já tam byla za lezení a on za lyžování.

Jsi ráda, že to není lezec?
To se nedá říct. (smích) Někdy (někdy hodně) bych samozřejmě byla raději, kdybychom o víkendu jeli do skal… (Více o vztazích ve skalách najdeš v článku „Vlasta“, pozn. red.)

A zkoušel někdy lézt, nebo vůbec neleze?
Myslím, že v době největší zamilovanosti. (smích) Myslím, že mě sbalil na to, má ten sedák někde doma. (smích)

Zajímalo tě někdy, jestli nebudeš víc vypadat jako kluk než holka vzhledem k tréninkům a podobně?
Napadlo mě to. Ale já nejsem ten typ, kterýmu by svaly nějak rostly. A pak si myslím, že ani těch pár svalů navíc vůbec nevadí. Zvlášt když z té holky bude vyzařovat určitá ženská energie.

Máš nějaký speciální jídelníček?
Speciální jídelníček sepsaný nemám. Za ta léta, co se pohybuji okolo trénování, ale samozřejmě vím, jak by měl zhruba vypadat. Věc druhá je, jestli se dodržuje. (smích) Když se podívám na mého přítele, který to řeší třeba z našeho lezeckého pohledu z opačného hlediska… Například jsme nikdy doma neměli váhu a on povídá, že by ji potřeboval… Nejdříve jsem si myslela, že asi potřebuje zhubnout – přeci jen se mi těch jeho 90 kg při tom občasném jištění trochu pronese. Jenže, on šílel, že někde zhubl kilo a kroutí se na té váze zprava zleva, jestli tam aspoň to půl kilo navíc někde není. Lyžaři si potřebují váhu hlídat spíš opačně, aby jim to jelo. (smích)

SEKAT DO LEDU, LÉZT NA PÍSKU

Ty fotky z islandské ledové jeskyně jsou krásné, ale napadlo mě, jestli i v ledolezení člověk přemýšlí, jestli tu přírodní věc nějak neponičí… Jsou nějaká pravidla?
To je zrovna jeskyně, která není chráněná. Nachází se v oblasti přístupné všem běžným turistům i cestovním agenturám. Tyto ledové jeskyně se mění velkou rychlostí dle zimy nebo tepla. Za týden tam ta jeskyně být nemusí, nebo je tam nová, jiná. Tam jestli zaseknu cepín kamkoli, tak to nevadí a samozřejmě jsme vše, co tam chceme vykonávat, konzultovali s místními správci.

A napadají tě takovéhle podobné otázky někdy? Ohledně ochrany přírody?
Ledopády se formují každou zimu. Tam tě napadá určitě to, jaké jsou na ty ledy podmínky a jestli to je nebo není v chráněné oblasti – podle toho se musíš řídit. Napadá mě to u drytoolingu. Ale nikdy bych si nedovolila lézt někde, kde se to nesmí.

Máš nějaké oblíbené oblasti na písku?
Mám vztah k Labáku. Líbí se mi tam příroda Českosaského Švýcarska a lezla jsem tam spoustu krásných cest.

Co třeba?
Pamatuju si, že když mi bylo myslím okolo 12 let, tak jsem vylezla svoje první Xa. Kluci mi pak říkali: „Tak to už s náma můžeš chodit na pivo!” Z cest si vzpomínám třeba na „Římské lázně“ (Xa na Velkou Ostrovní stěnu, pozn. red.) – to byla jedna z mých prvních cest a lezla jsem ji ještě jako malej špunt. Líbily se mi také „Skotské střiky“ (Xb tamtéž, pozn. red.). Pravda, čísla už jsem od té doby moc nezvedla – v Labáku mám maximálně Xb. Ale bylo to asi i kvůli tomu, že jsem se písku nikdy nevěnovala a nic těžšího ani nezkoušela.

KAŽDÝ JSME JINDE

Bojíš se zranění od cepínu nebo mačky?
Bojím se, že se stane nějaký průšvih a já tam umřu. Někdy se bojím, že si zlámu ruce a nohy, ale spíš se bojím toho, jestli se to se mnou utrhne nebo ne. Jestli je to lavinézní nebo není. Primární strach mám ze smrti. A trochu se bojím těch omrzlin.

Která zranění se ti třeba v rámci ledolezení stala?
Stalo se mi, že jsem si propíchla lýtko mačkou. To jsem si říkala: „To je nějaký divný.“ Ale v rámci adrenalinu jsem si toho všimla až za chvíli. (smích)

Máš lezecké plány do budoucna?
Baví mě lézt na vrcholové úrovni. Chci do toho dávat všechen svůj volný čas. Plánujeme s Editou Vopatovou a Petrou Růžičkovou jednu holčičí expedici. U mě se uvidí, jak to bude s ramenem, ale je pravda, že jsme něco naplánovaly.

Myslíš, že díky lezeckému životu něco v životě normálním vnímáš jinak?
Vím, že mě to utváří. Často se mě lidé ptají na motto, které bych předala dál, ale to není jednoduché, já to vnímám tak, že každý jsme na té naší cestě jinak daleko a každý jdeme trochu jinam a já tu jejich cestu neznám, je těžké pak formulovat radu nebo moto „za dalších deset metrů se dej vpravo“.

O čem často přemýšlíš?
Poslední dobou nad svým cestováním. Uvedu jeden příklad: Byla jsem na Islandu s kamarády z Ameriky společně s jednou ledolezkyní, která prodává svou lezecko-cestovatelskou osobnost tím, že tíhne k ekologii. Její práce je tedy ta, že cestuje po všech koutech světa a říká, že má ráda přírodu a chrání ji. Ale jakou po sobě zanecháváme reálně stopu tím, že takhle cestujeme? Někdy v tom prezentování některých „cestovatelů-milovníků přírody“ jak to říct, zkrátka v tom nalézám určité pokrytectví. Abys přeci mohla cestovat, všude se podívat a vyfotit se se všemi tučňáky, tuleni, slony, zanecháváš po sobě obrovskou stopu. Svojí dopravou na různá místa zanecháváme daleko větší stopu než někdo, kdo chodí každý den do práce a o víkendu pojede na chatu. Často se zamýšlím ohledně mě samotné – co komu dá, to že lezu někde po Islandu? Jakou přináším hodnotu světu? Jezdím tam kvůli hezkým obrázkům, které prezentuji? Plním si tam svoje sny. Mám ráda přirodu, ráda v ním jsem, ale má to i druhou stránku…
.
.
.
.

Kéž aspoň pár lidem vytvořím úsměv na tváři,
až budu ty fotky z Islandu prezentovat.
.
.