Lofoty jsou pro mě něco jako instantní Chamonix. Boží lezení na žule, kde si každý může vybrat od jednodélek na pláži po seriózní, několikadenní bigwally. Letos v létě jsem se do kraje věčného světla vypravil už potřetí.

T: Honza Zahula, F: Tom Lisý
| prosinec 2017

DVA TÝDNY S JEDNÍM NÝTEM

Hlavní lezecká sezóna je tu přibližně od června do srpna, to bývá nejlepší počasí. Tak 8-15 stupňů a sem tam déšť, který předpověď moc neposlouchá. Na Lofotech se leze po vlastním. A když se řekne po vlastním, tak rozuměj, že nýtů tu moc nepotkáš. Naprosto výjimečně na štandu – pokud se cesta nedá obejít a musíš ji zpátky proslaňovat. V délce jsme za 14 dní cvakli jeden. Místní jsou na tradiční charakter lezení dost hrdí a vrtání je tu prostě zapovězeno. Jistit se dá dobře, a pokud je cesta morálová, tak to z průvodce vyčteš. Do většiny cest bereme sadu vklíněnců a zdvojenou sadu Camalotů od 0.3 po #2. Pokud je potřeba něco většího, tak se to opět dozvíš z průvodce. Štandy bývají na logických místech, kde se dá bezpečně založit a většinou dobře stát. Veškeré lofotské lezení se vejde do perfektně zpracovaného průvodčíka od Rockfaxu, ve kterém najdeš kromě tradičních cest i sportovní lezení a pár bouldrových sektorů.

Klasu tu mají svoji – norskou, kterou poznáš podle „eNka“ před číslem a je cca o půl stupně přísnější než UIAA. Ve všech oblastech, které jsme navštívili, byl široký výběr cest od N5 do N8 s tím, že si zaleze jak člověk, co friendy drží poprvé v ruce, tak třeba Magnusek s Piňonem, kteří tu před lety posekali místní osmisetmetrovou pecku „Freya“ za N8, A3+.

KUS ZA JABLONCEM

Nejprofláklejší sektory jsou na Lofotech mezi městečky Svolvær a Henningsvær a nástupy k cestám tu jsou na pár minut, prostě paráda. Jako bonus tu žije spousta blondýnek ze skandinávské opalovací repre. Když se to všechno sečte, tak zase tolik nevadí, že je to z Jablonce lehce přes 3000 km. To jsou asi dva dny v autě. Nebo šest hodin v letadle – k tomu si ale připočti několik přestupů, trajekt, půjčení auta nebo stopování, takže ona to žádná velká výhra není.

Já už jsem tu dlouhou cestu na sever Norska absolvoval dvakrát, ale když mi letos Helmut napsal, že dává dohromady partu na Lofoty, tak jsem zavolal Lisákovi a ten celkem bez váhání souhlasil, že taky pojede.

Ze začátku dáváme místní klasiku – „Vestpillaren“, kterou už jsem před lety s Márou prostoupil. Cesta byla snad ještě krásnější, než jsem si pamatoval. Skoro půl kilometru vyrovnaného lezení okolo N6. Už pro tuto cestu sem stojí za to dojet. Dál zkoušíme trochu přitvrdit a společně s Matesem lezeme ve třech nádhernou N7 – „Vårkåt“. Klíčová převislá spárka vychází na Lisáka a ten se slovy: „To bych radši sežral mrtvýho psa, než dát žábu,” neskutečně zabojuje a pošle to tam na OS po okolních lištičkách. Na závěr se nám daří sundat pytel z cesty „Silmarillion“, která vede vzdušným převískem ve stěně vysoko nad kempem.

NEKONEČNÝ DEN

Bydlíme v campside Gandalf přímo pod stejnojmennou stěnou, kde vedou super tří až šesti délkové cesty všech obtížností. Ideální místo na rozkoukání. Z procházející vodovodní roury načepuješ pitnou vodu a k moři to máš 100 metrů přes silnici. Na koupačku bez neoprenu je to ale i v letních měsících jen pro otrlé. Za spaní se tu nic neplatí a přebývají tu hlavně lezci.
 Louka, na které stanujeme, je asi čtyři kilometry od zmíněné vesničky Henningsvær, která se rozkládá na několika mosty pospojovaných ostrůvcích. Najdeš tu dva slušně zásobené obchody s jídlem, pár kaváren a hodně hospod. Jídlo v obchodě tu má většinou stejnou cenovku jako u nás, akorát že na jednu norskou korunu potřebuješ tři české. Pokud by někomu nevonělo spaní ve stanu, může si vybrat některý z místních penzionů nebo pronajmout bungalov. Další kempík podobného ražení je asi 10 kilometrů od Svolværu ve vesnici Kalle. Opět se za něj nic nevybírá a do skal na pláži je to asi 15 minut chůze.

Za celou dobu, co jsme tu byli, se díky polárnímu dni neukázala tma a to je na lofotském lezení naprosto boží. Občas se může stát, že prší, a tak vstaneš ve dvě odpoledne, v pět se nastupuje do stěny, ve tři ráno po lezení večeříš, a když potom při pár plechovkách piva rozebíráš, jak se dařilo, divíš se, že už kolem tebe procházejí lezci. Ono je totiž osm ráno.

Co je také parádní, v Norsku se vážně pořád ještě nekrade. Lidi nechávají drahá kola na střechách aut celé dny. Když zapomeneš před stanem foťák, tak první, kdo půjde kolem, ti ho schová pod plachtu, aby nezmoknul. Většina lidí je neuvěřitelně milá a vstřícná. Všichni umí perfektně anglicky. Prostě ráj – kéž by to vydrželo.

Den před odjezdem ještě stíháme koncert v našem oblíbeném Klatrekafee. Pivo tady stojí to, co u nás basa, ale to už jsme si docela zvykli a po těch čtrnácti dnech jsme tu úplně jako doma. Půlka holek nás zdraví, protože nás zná, a ta druhá půlka nás nezdraví, přesně z toho stejného důvodu, takže je asi načase jet domů.