Ondřej Landa
Přes Karpaty
do starých Čech

perex

Stát nohama pevně na zemi. Ať už během dvou měsíců putování po Karpatech nebo na poli vedle koliby v Banátu, kde Ondra Landa našel pravé české kořeny. Jeho cestu tvarují hodnoty jako svoboda, pravda a úcta k životu a poznání.

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: ONDŘEJ LANDA, S. MITÁČ | duben 2017

Text 1

KONČÍŠ

„Tak Ondro, teď už né, končíš. Máš ženu a narodilo se vám dítě… Docestoval jsi.“

Ondra se na něj chvíli díval…
Někde hluboko v hlavě mu probíhalo: Další omezení, další závislost, další společenský tlak…

Vyplatí se „končíš“ říkat člověku, který svá studia strávil stopováním a cestováním po celém světě?

V případě dvaatřicetiletého Ondry Landy ne.
Je to člověk, který se nebojí jít svoji cestou a který měl tou dobou jednu jasnou vizi – chtěl být dlouho a bez přerušení v horách.

Proč by to nemělo fungovat i s rodinou?

A tak se s manželkou, Japonkou Fukiko, a jejich roční dcerkou Aničkou vypravili na pěší cestu přes rumunské Karpaty. Plíny prali ručně a v průběhu dne je sušili pověšené na koni nebo večer kolem ohně. Toulali se v horách, byli jejich součástí a hlavně nikam nespěchali.

Ondra tenhle přechod bral jako trénink soběstačnosti na cestě. Jak se dočteš níže v textu, soběstačnost na místě už zvládl vyřešit. Před čtyřmi lety se odstěhoval do rumunského Banátu – oblasti, kde přežívá česká kultura se svými původními hodnotami a vztahem k půdě.
.
.

 

Koník, Anička a Fukiko na začátku cesty

Text 2

CESTA ZÁZRAKŮ

Byl to tvůj sen – vyrazit přes Karpaty právě s koněm? Nebo jsi tohle zvíře bral spíš jako pomocníka pro nošení materiálu?
Samozřejmě, praktická stránka byla, aby nám nesl bagáž. Ta druhá stránka byla, že jsme opravdu chtěli poznat koně – jaký to zvíře je. Vždycky jsme slyšeli o tom mystickým spojení koně a člověka. Tahle myšlenka – jít s ním někam daleko, začala uzrávat na jedné farmě na Novém Zélandu. Já jsem měl ten sen jít po horách a být tam dlouho. A takhle se to spojilo dohromady.

Neměl kůň problém všechno vyšlápnout s vámi?
My jsme se drželi do dvou tisíc metrů nad mořem. Jakmile jdeš nad to, dál už jsou jen skalistý hory. Dole to jsou příjemný pastviny a ještě příroda. Nahoře už to je spíš měsíční krajina, kde už se to přes skály ani s koněm nedá zvládat. Nemáš tam ani místo, kde bys ho napásl. Chodili jsme trošičku stranou a hlavní hřebeny podcházeli.

Měli jste s sebou dceru Aničku, které byl tou dobou jeden rok. Popiš prosím, jak vypadal běžný den na téhle cestě.
První jsem vstal já nebo Anička. Pak jsem šel ke své ranní meditaci – buď jsem pozoroval Slunce, tančil nebo seděl v zazenu. Pak jsem se vrátil. Fukiko mezitím obstarala Aničku. Dál jsme měli s Fukiko spojovací cvičení skrze tanec nebo hudbu – snažili jsme se propojit, aby naše mysl šlapala na jedné frekvenci. Abychom fungovali jako tým. Pak jsme balili a Anička většinou řvala, když jsme se jí přestali věnovat. Proto jsme museli vytvořit určitý rituály, abychom ji mohli nechat chvíli stranou a v klidu zabalit. Vázání věcí na koně byla taky prácička – bagáž musíš vždycky vyvážit 50 na 50. Mezitím něco ujíš, vypiješ, takže každý den převazuješ. Každý pakování byl proces. No a pak jsme šli. Šli, šli, šli…

BANNER

Text 3

BOUŘKA A „BLBEJ KŮŇ“

Ve svojí knížce „Pomalu“ sis pochvaloval všechna setkání s místními lidmi. Myslíš, že by byli tak otevření, kdyby tam procházeli normální baťůžkáři?
Lidi k nám byli srdeční a pohostinní protože jsme byli zajímaví a zvláštní – už tím koněm, pak Japonka, dítě… Nejméně zajímavej jsem byl na tom asi já. Rumunsko je země dětí a země zvířat, takže dítětem a koněm jsme si je hned získali. Ovšem už z našich předchozích cest jsem věděl, že vnější svět se stává zrcadlem tvýho vnitřního prostoru. Takže to, jak jsi naladěný určuje, co potkáváš. Pokud máš v sobě strach nebo negativní smýšlení, tak potkáváš negativní záležitosti a dějou se ti problémy. V momentě, kdy se vnitřně vyladíš do pozitivna, tak ti přichází ty pozitivní věci i zvenčí. Když pojedeš s otevřeným srdcem, nic se ti nestane a bude to naprosto super. Budeš přijímat úžasný věci a zázraky. V zásadě dostaneš to, co čekáš.

Třeba tu velkou bouřku, co vás potkala na hřebeni a málem roztrhala stan, jsi taky čekal? Bál ses něčeho podobného?
Kdo ví. Spousta věcí je nevysvětlitelných. Ne vždycky vidíš tak hluboko do sebe, abys řekl, že teď je to doopravdy odrazem toho, co se děje v tobě samým. Někdy potřebuješ nějakou zkoušku, aby ses posunul dál, aniž by sis to uvědomil. Ta bouře nás myslím taky posunula hlouběji dovnitř.

Můžeš popsat, jak ta bouře probíhala?
Přišli jsme na tu louku a bylo ticho. To bylo nejlepší. Úžasný ticho asi ve dvanácti stech metrech. Netušil jsem, že je to ticho před bouří. (směje se) Postavili jsme stan, uvázali koně, nějakou meditačku jsem měl a šli jsme spát. V noci začalo vzdálený hřmění a cítil jsem, že se venku něco klepe. Zlomila se nám přední tyčka stanu, tak jsem ji rychle opravil trubičkou a ukotvil další šňůry, co nechávám normálně puštěný. Koně jsem chtěl dát „do bezpečí“ pod strom, ale on dost protestoval. Ani omylem. „Blbej koni, co to máš za vrtoch?“ říkal jsem mu. On už ale tušil, že ten strom tam ráno nebude. (směje se) A pak to přišlo. Zalezl jsem zpátky do stanu. Obrovskej vítr, dešťová smršť. Stan to připlesklo až na nás, ta stříška se nás dvě až tři hodiny dotýkala. Tekla nám dovnitř voda… Leželi jsme, já jsem objímal Fukiko a snažil se ji uklidnit. Řekl jsem jí: „Nepřipusť strach. Odevzdej se.” Byli jsme připraveni odevzdat se tomu, co nás stvořilo, připraveni na všechno…

Anička se vzbudila?
Ne, vůbec. Ta spala celou dobu…

GALERIE BOURKA

FULLWIDTH Fukiko a kůň

 – ZŮSTANE TO HLUBOKO V NICH –

TEXT 4A

Myslíš si, že ve tvojí dceři tahle cesta zanechá nějakou stopu? Nebo si všechno bude pamatovat spíš z fotek, až bude větší?
Nevím, jestli si to bude vědomě pamatovat. Ale myslím, že hluboko v ní ty zážitky budou. Myslím, že už teď to má velkej efekt na to, že je velmi svobodná. Krom toho spoustu vjemů, který získala na tý cestě, byly se zvířetem. Mám pocit, že to hodně posílilo její imunitní systém – byli jsme v přírodě, v různém počasí, prostředí. Organismus dítěte takhle rozšiřuje svoji kapacitu a přizpůsobivost.

Když ti lidi na přednáškách vytýkají, že to bylo pro dítě nebezpečné, nepromyšlené… Jak argumentuješ?
Člověk k tomu musí přistupovat preventivně a vyloučit všechny možný nebezpečí a naučit se i něco o tom koni. A hlavně, na takovouhle cestu potřebuješ mít nějakou předchozí znalost. Já jsem trekoval vlastně celej život – už od miminka mě naši brali s sebou do báglu na tůry. Později jsem pak několikrát přecházel Tatry, byl jsem v Alpách, v Japonsku a na Novém Zélandu v horách… Takže už znám to nebezpečí a přišlo mi, že si to můžu dovolit. Byl to trochu risk, vyrazit s dítětem, ale myslím, že jsme byli zodpovědní. Přirovnal bych to k tomu, že po skále nemůže lízt bez jištění začátečník, který to nikdy nedělal. Ale někdo, kdo leze už dvacet let, si to bez jištění dát může.

Jak na tebe obecně působí hory?
Beru je jako místo, kde čerpáš obrovskou sílu a kde tě to fakt povznese.

Měla tahle cesta ještě nějaký vyšší smysl?
Ano, bylo to o prohlubování vnitřní svobody a spojení se svým pravým doma… Ale vedle toho jsem tuhle cestu chápal i jako součást tréninku soběstačnosti. V momentě, kdy se naučíš být soběstačnej na jednom místě – postavíš si domeček a jsi schopen něco vypěstovat… V tom momentě si uvědomíš, že nakonec jsi stejně neustále závislej – na tý půdě. Ať chceš nebo ne, je to tvoje živná matka. A když ti tu půdu někdo vezme, přijdeš o ni, tak co pak? Jedna z alternativ je kočovnický způsob života. Ten jsme si zkusili už ve dvou, ale jako rodinná jednotka jsme tu zkušenost neměli, takže pochod přes Karpaty byl součástí tréninku soběstačnosti na cestě. Byly to krátký dva měsíce, ale ta zkušenost nám ukázala, že to je možný a že to jde. V momentě, kdybychom půdu neměli, můžeme vyrazit na cestu a de facto se uživíme.

PÍSNIČKA

Galerie 1 karpaty

Text 5

DOMA V RUMUNSKU

Ohledně soběstačnosti na místě – můžeš prosím popsat, jak ses dostal k domečku, kde teď bydlíš?
Do Banátu (oblast vesnic českých krajanů v Rumunsku na JZ okraji Karpat, více v infoboxu dole, pozn. aut.) jsem se dostal díky studiu české enklávy. Ale už v té době v mém životě hrála dost významnou roli farmařina a soběstačnost. A moc mi neseděla cesta, že bych se někde upsal na několik let a vydělával peníze, abych pak mohl začít farmařit, tak jsem to zkusil jinak. Řekl jsem si, když být soběstačnej, tak od samýho začátku. Přijeli jsme do vesnice Šumice. Neměli jsme tam žádný spojení, nikoho jsme neznali, ale to nevadilo. Rozhodli jsme se investovat svůj čas a energii do dobrých vztahů s místními lidmi. Pomáhali jsme jim na poli a to oni ocenili – žijí tam většinou staří lidé. Oni nás za to živili – přímo a bez prostředníka peněz: půjčili nám dům ve vesnici a nakonec i nabídli k žití jednu opuštěnou kolíbičku s pozemky – těch je tam spousta a nikdo je nevyužívá.

Jak jste žili, než se kolíbka povedla opravit?
Bydleli jsme nějaký čas naproti ve stáji, v zásadě ve chlívě s improvizovanýma kamínkama. Byly tam blechy a nečistoty – Fukiko tou dobou ještě kojila a její japonský tělo reagovalo na evropský blechy intenzivně. Dostala infekci, natekla jí noha a tři týdny nebyla schopná chodit. Dostala taky infekci do ňadra, ale všechno si to vyléčila přírodní metodou – bylinky a starý babský rady. Já jsem během tý doby nosil malou na zádech, stavěl jsem při tom střechu, vykopával podlahu, vařil jsem. Manželka trpěla, ale zvládli jsme to a ručně bez elektroniky kolibu opravili. Dneska máme svůj maličký domeček, kooperativní vztahy se sousedy a pole, na kterém farmařím.

Kolik teď pěstuješ na svém pozemku druhů plodin?
Teď to budu redukovat, nemůžu ti to říct přesně, ale před dvěma lety během největších experimentů jsme měli 130 druhů zeleniny, ovoce a obilovin. I třeba na zkoušku, jestli se to na tu půdu a klimatický podmínky hodí. Zkoušeli jsme třeba i japonský zeleniny. Pozemek, který máme možnost využívat, má zhruba hektar až dva. Na čem mám teď zoráno, je plocha asi 40 krát 80 metrů.

Galerie Koliba

FULL WIDTH VYPLNIT

 – KOLÍBKA JE OPRAVENÁ Z ODPADU, ALE NENÍ TO ŽÁDNÝ ODPAD –

TEXT 6

DOTEK OPRAVDOVÝ LIDSKÝ RUKY

Říkal jsi, že k životu v Rumunsku vám jako celé rodině stačí tak dva až tři tisíce korun měsíčně. Kde si je vyděláš?
Ten základ, abych se cítil pohodlně, si vytvářím jako umělec – primárně hudbou: koncerty a prodejem cédéček. Taky vydávám knížky a další důležitou věcí jsou přednášky. Teď jsem jezdil čtyři týdny přednášet po Česku, takže nebudu muset tři čtyři měsíce řešit peníze. Pořád to ale stojí na tom jich moc nepotřebovat. Né šetřit, být skoupej, ale nepotřebovat je. A nakonec, když by se ti zrovna nějaký peníze šikly…no, prostě vyšleš přání, a když máš otevřený srdce, tak to přijde. Například, přál jsem si nedávno jet do Japonska, ale neměl jsem na letenku. Peníze jsem ale nesháněl a nijak na to netlačil. Pak, zničeho nic, bratránek si ode mě koupil 108 knížek a měl jsem na letenku. V Japonsku jsem pak zase učil angličtinu na místní škole nebo prodával na trhu svoje bylinky, třezalkovej olej…

Jaká je pro tebe vlastně největší výhoda žití v Banátu?
Ta svoboda, to je to důležitý. Teď už jsem dosáhl i materiální nezávislosti. Jsem prostě TAM a jsem pánem svýho času a prostoru. Nikdo mi neurčuje co mám a co nemám dělat. Nejsem nikým manipulovanej a nikoho nemanipuluju já. Jsem odproštěnej od těch hierarchických sociálních vazeb. V tom je to super. Pak jsem taky rád v přírodě, tam se cítím nejvíc doma. Je to přirozený prostředí člověka a když ho mám blízko, jsem blíž k sobě samýmu. Podporuje to moji duchovní praxi. Příroda v Rumunsku je navíc ještě hodně živá, člověk cítí ten život, jak proudí všude kolem. Víc než u nás. I když jsou výjimky, třeba u Beskyd a na Valašsku jsou taky úžasný místa. Ale co mám tu zkušenost, tak po celých Čechách už je ta krajina hodně kulturní. Kamkoliv jdeš, vidíš vliv člověka, dotek lidský ruky. V Rumunsku je to ještě divoký, a když už lidská ruka, cítím ten dotek opravdový, skutečný ruky. Není to dotek stroje. Lidi tam ještě oraj se zvířatama, žijou víc v harmonii s přirozeností, ne s artificialitou moderního světa. Taky ten pocit, kdy máš za chajdou hluboký, hluboký bukový lesy, který za tři čtyři dny nepřejdeš, ten s tebou taky něco dělá.

A pak ta kulturní variabilita. Jsem vlastně ve starých Čechách, v takových ještě trochu pohádkových Čechách. Když mě to omrzí, sejdu dolů a jsem v Rumunsku. Hodinka cesty a jsem v Srbsku nebo Bulharsku. Den stopuješ a jseš u Jadranskýho nebo Černýho moře. A ten Balkán je takovej živej – cítíš, že se to hodně kulturně mixovalo, přelévaly se národy. V Česku to je proti tomu takový strnulý.

Galerie Banat

Text 7 KLEC

VIDĚT KLEC ZVENČÍ

Proto jsi odsud utekl?
Neutekl jsem. Pro mě je to naopak návrat ke kořenům českýho národa. Chtěl jsem být blízko svýmu kulturnímu základu. Je dost možný, že se třeba časem vrátím úplně do Čech, ale mně to Rumunsko vyhovuje tím, že jsem tam vlastně v Čechách, a přitom dokonce blíž našim kulturním kořenům než kdekoliv jinde. Tam ti lidi ještě zachovávají starou českou kulturu z 19. století. Zároveň jsem tam ale vzdálenej tomu současnýmu českýmu systému, tomu konzumnímu, byrokratickýmu systému. Takže je to pro mě takovej zdravej kompromis. Plus ta příroda, která je úžasná. Tady je to ta strnulost společnosti, nebo možná lepší slovo – rigidnost. V Čechách se ten společenskej systém víc a víc kostnatí. Byrokracie, pravidla, Evropská unie, centralizace… Hmmm, je to víc a víc kostnatý. Pro člověka, kterej uvažuje svobodně, je tu čím dál tím míň prostoru. Je to taková čím dál tím tužší klec.

Nebylo ti líto, že ses tímhle krokem vzdálil kamarádům, který se tu snaží o to podobné? Nebylo by lepší zůstat tady a systém měnit zevnitř?
Já se apriori nesnažím ten systém změnit. Pro mě je vždycky nejdůležitější sebezměna: abych si udržel vlastní svobodu a flexibilitu. Ten rigidní systém beru tak trošku jako reflexi, jak bych nechtěl dopadnout. Zároveň ovšem cítím změnu systému jako důležitou, téměř nutnou, aby v něm mohli být i ostatní lidi svobodní a šťastní. A chci se na ní podílet. Ale vím, že si tuhle změnu nemůžu vzít do hlavy, protože pak otupím, zavřu se, a snadno zapomenu na to měnit se sám a udržovat si vlastní svobodu a flexibilitu. A to je na prvním místě. Koneckonců, já sám tvořím ten systém, já jsem společnost. Takže začít od sebe… Je pro mě důležitý zůstat otevřený a ve spojení s lidmi, ale zároveň si od systému snažím držet odstup, abych mohl tuhle svobodu přenášet i do současného Česka, což dělám. Přijíždím sem zhruba každé tři měsíce a vyhledávám lidi, kteří se o to pokouší tady – například se pokouší jít cestou farmaření, ale ta byrokracie jim klade neustále různý překážky. Debatuju s nima a snažíme se vzájemně něco sdílet. Snažím se jim přinést svoji čerstvost, nezávislost a svobodu, kterou mi Rumunsko pomáhá si udržet. Možná, kdybych byl pořád tady, tak rychleji podlehnu a nebudu schopen přinést nic nového.

CITAT 1

„Neutekl jsem. Vrátil jsem se do starého Česka, ke slovanským a českým kořenům.“

Text sobeckost

Napadlo mě, když chceš být soběstačný… Nebojuješ trochu s vlastností jako je sobeckost?
Soběstačnost právě nesmí být cílem. Je to nástroj. V momentě, kdy se ti stane soběstačnost cílem, tak opravdu budeš směřovat právě k sobeckosti a separaci: „Já sám! Všechno zvládnu sám!“ Hmm, to není cíl. Soběstačnost, schopnost být a dělat věci sám, je spíš takovej maják – vede tě, ale pokud si ho dáš jako cíl, zjistíš, že to je kousek betonovýho nic, kde nic nevypěstuješ, kde nic neroste. Separace uprostřed moře. Soběstačnost je důležitá jako praxe k získávání nezávislosti, protože my jsme dneska hodně závislí. Na systému, na druhých lidech… Ať už osobnostně nebo materiálně. Z mýho pohledu je potřeba se tomu trochu vzdálit, maličko se oddělit. Vybudovat si zase to svoje „já“, uchopit vlastní tělo a mysl. K tomu je ta soběstačnost dobrej prostředek. Jakmile ale člověk pocítí, že už je nezávislej a je schopnej jít svojí cestou a následovat svoje hodnoty, tak je podle mě důležitý se k tý společnosti a druhým lidem vrátit. Každej jsme součástí lidstva.

Jaká negativa mohou plynout z toho, že je člověk příliš sám?
Na rovině vnější samoty musí být člověk opatrnej. Jsme sociální bytosti. Existence našeho „já“ je podmíněna existencí „ty“ , tedy ostatních – jsme součástí lidstva. Vnější samota je něco nepřirozeného. Když k ní člověk začne přistupovat jako k asketické praktice, je to fajn, ale musí si dát pozor, aby to nepřepísknul. Když se to stane, tak přestane živit svoji mysl. Odepře si potravu pro svojí duši, kterou obstarávají hlavně druzí – odepře si prožívání lásky a sycení svého srdce. Když jsem trávil hodně času někde zavřenej v samotě, cítil jsem, že je to super, ale v momentě, kdy jsem se našel, jsem se vrátil k lidem, jinak bych vnitřně vysychal. Má to svý limity.

Příběh text

„BUĎ SOBĚSTAČNÝ JEN DO TÉ MÍRY,
DOKUD TĚ TO ČINÍ ŠŤASTNÝM“

Audio 3 PŘÍBĚH

Text vnitřní samostatnost

Ovšem když si pak vezmeš samotu na vnitřní rovině, tak tu chápu jako jeden z atributů božství. Bůh je sám, je jediný. Stojí vždycky sám. A slovo „sám“ pochází z indoevropského základu a znamená to „jediný – celistvý.“ Když tohle v sobě najdeš, tak v tom na oplátku nejsou žádný limity…

Galerie pruser

Text závislosti

Jaký jsou podle tebe nejhorší závislosti lidí?
Jedna z primárních je třeba závislost na vlastní mysli. Na myšlenkových schématech, zvycích, zaběhnutých strukturách chování… Taky na vlastních tužbách, strachu, iluzích. Na čemkoli, s čím se ztotožníme, k čemu se připoutáme, a co se stane naším „já“. Tohle „já“ je pak ta nejdrsnější a nejobtížněji překonatelná závislost. Ale ať už má jakoukoli formu, my bychom to naše „já“ měli vzít jen jako jeden z kabátů, do kterého se tu navlékáme, ale kterej si beztak jednou svlíkneme. Ovšem tenhle kabát je často hodně těžkej a ta skutečnost, že kabát nejsme my, se přes něj těžko vidí. To je ta základní závislost… No, a pak už závislost na „já“ druhých nebo dneska třeba závislost na moderním konzumním společenským systému, což nás vede k environmentální a sociální krizi – to je ten vnější průser číslo jedna.

Studoval jsi a praktikoval několik světových náboženství. V čem jsou stejné?
Každé náboženství nebo spíše duchovní směr, je cesta vedoucí k jednomu společnému cíli. Nezáleží, jak si ho nazveš – jestli je to Bůh, kvantový pole, pravý „já“, nirvána a spoustu dalších… Každé náboženství to vezme trochu jinou cestou, ale cíl je vždycky dostat se na „vrchol hory“. Všechny cesty by tam měly jít, i když se stáčí a klikatí trošku jinak.

Je náboženství vůbec potřeba, aby ses na ten „vrchol hory“ dostal?
Hmm, je taky otázka, jak si náboženství definuješ. Dnes se na něj často nahlíží jako na sociální strukturu, způsob sociální kontroly… Myslím, že člověk potřebuje nějakou „duchovní praxi“, aby šel po své cestě. Něco, co ho na ní udrží. Představ si takový ty pásy na letišti, který se posouvaj po zemi, abys šel rychleji. Je to dobrá metafora. Každej člověk je na cestě ke svýmu pravýmu „já“, ke svýmu pravýmu doma. Ať už si to vybral nebo ne. Už to, že ses narodil a že tady dýcháš, znamená, že jsi na duchovní cestě. Ten pás jede, bere nás s sebou a my v něm máme zaseknutou nohavici. Co se většině z nás děje, je, že z téhle cesty neustále uhýbáme. Jsme na ní nevědomě a neustále se snažíme utrhnout z toho pásu, odejít pryč… Ale ono nás to nenechá. Můžu se snažit přeskočit na někoho jinýho nebo odeběhnout někam jinam, utíkat od sebe sama a od života, ale ono mě to stejně nakonec stáhne zpátky.

Když si je člověk své cesty vědomý a má duchovní praxi, která brání těmhle ůtěkům, hezky se veze a jede tam, kam ho život nese. A třebas i nakonec vyvlíkne tu nohavici, přidá do kroku a dostane se tak rychleji na druhý konec letiště. Nebo na „vrchol hory“, jak kdo chce… Na nás je, abychom si uvědomili, že ta duchovní cesta našeho života je dobrá a je tu pro nás. Pak můžeme vyrazit dobrovolně, otevřít se jí a odevzdat se jí… To je pro mě smysl duchovní praxe. Jsme totiž strháváni různými touhami, strachy a různými, jak to říci – pokušeními (směje se), taky druhými lidmi a společností, která nezachovává hodnoty pravdy a svobody, a tak z toho pásu neustále uhýbáme. Potřebujeme nějakou silnou praxi, která by nás přivedla zpátky. V tom třeba soběstačnost může pomoct.
.

Jsme na něm nevědomě (f: SM)

 

Audio 2 NABOR

Galerie Jidlo

Text Slunce

„JÁ“ A STRACH

Dokážeš se třeba půl hodiny dívat do Slunce. Můžeš popsat, v čem to spočívá?
Prostě koukám do Slunce, otevírám se mu a otevírám se tomu, co z něj přichází. Zase je to záležitost přístupu a zase je hlavní překážkou strach. Je to podobný jako s jídlem. Jsou různý mistři, kteří dokážou jíst i jedy a nic jim to neudělá. „Jak je to možný? Jak je možný, že já se můžu dívat 45 minut do Slunce a nic mi to neudělá, když někomu jinému by to vypálilo sítnici?“ můžeš si říct. Je to o schopnosti otevřít se. Dostat ze sebe všechen strach, veškerou touhu, odevzdat to svoje „já“ čemukoliv, co přichází. Slunce je jedním z tréninků. Maoři na Zélandu mají jedno pěkné přísloví: „Špatné jídlo nezmění dobrého člověka, ale dobrý člověk změní špatné jídlo.“ To pro mě přesně vyjadřuje onen proces schopnosti otevřít se a pohlížet na všechno „špatné“ jako na součást života a na něco, co je v zásadě dobré. Všechno je to jedna skutečnost a rozdělování věcí na dobré a špatné nezřídka přináší jen problémy. Měl jsem například dlouho zdravotní těžkosti se žaludkem a zjistil jsem, že jsem si to vlastně uhnal sám. Separoval jsem: „Tohle bych neměl jíst! Tohle taky ne!“ A stejně jsem si třeba trochu dal. V ten moment jsem jedl věci, ke kterým jsem měl vlastně vnitřní odpor. Pak začal konflikt. A ten vygradoval v nemoc. Dnes něco přijmu, vím, že to pro mě není třebas úplně ono, ale když není vyhnutí, prostě to sním a neřeším to. Otevřu se. Řeknu si: „Nakonec je to stejně jedna energie. Vše je dobré. Jsem zdráv.“ Pak mi nic není a jsem úplně v pohodě. Jiný třebas, ale v pohodě. Velmi zajímavý proces. Stejně je to i u toho Slunce. Když si začnu myslet: „Hej, vždyť mi to může vypálit sítnici!“ tak je to průšvih, pak se to fakt může stát. Když se tomu ale otevřu, když překonám ten strach, tak nemám problém.

Ale musí to být „celo-odevzdání“, člověk nesmí žít v iluzi odevzdání se, nesmí si to pouze myslet, ale opravdu to prožít. Tělem. Musíš být vědomě v těle, abys ho byl schopen odevzdat. Na to se často zapomíná. Tělo je samotný základ nás samých jako lidských bytostí, je to základ našeho „já“ – v japonštině ten znak pro tělo znamená „kořen člověka“. Aby ses mohl plně odevzdat, tak se musíš nejdřív plně uchopit. A to znamená uchopit a odevzdat i své tělo. Když koukám do Slunce a začnu být příliš v myšlenkách, přemýšlet třebas i o tom odevzdávání, ztrácím spojení. Proto například začnu tančit, a zase tak svoje tělo získám. A jakmile ho získám, tak ho můžu tomu Slunci dát. Teprve když něco dám, začnu opravdu získávat.

Jaký je tvůj největší strach?
Hmmm… dlouho jsem měl napřiklad jeden, kterej se mě dost držel, byl mi v patách, schovanej, aby kdykoli vystartoval: strach z nevlastnictví mojí kolíbky. Není totiž moje a nemám ji ani pronajatou. Veškeré moje bydlení je postavený na vztahu s konkrétníma lidma. A když tyhle vztahy najednou nebudou dobrý, tak můžeš mít „ádios“ velmi rychle. Můžou ti to vzít a nebudeš mít místo k životu.
.

Mohu o ni kdykoliv přijít

.
Jako lidi si obecně moc nedůvěřujeme. Ideální by bylo, kdybychom všichni následovali hodnotu bratrství, lásky a vědomí, že na tomhle světě nic skutečně nemůžeme vlastnit. Přirozeně sdílet něco, co máme navíc… Jenže, ne všichni smýšlíme takhle. Když to pak tak jeden má a druhý ne, tak ten co v to věří, je v nebezpečí. Ten druhej toho zneužije. (V Banátu je příkladem výstavba větrných elektráren nad vesnicí Svatá Helena, pozn. aut.) Neustále tam fungujou tyhle nedůvěry a strachy. Já jsem to měl podobně. Potom jsem se naučil té rodině, od které kolíbku máme, důvěřovat a dívat se na ně jako na úžasný lidi. Ovšem zároveň i přijmout fakt, že o tu kolíbku mohu kdykoliv přijít.

O odkoupení jsi neuvažoval? Nebo by to vypadalo jako akt nedůvěry?
Když jsme ty vztahy ještě neměli tak rozvinutý, tak jsem jim to navrhoval. V tu chvíli odmítli. Ale já jsem k nim v ten moment naopak pocítil větší důvěru, jelikož to odůvodnili: „Tohle je rodinná půda po dědečkovi, to se neprodává.“ Bylo tam cítit, že ten člověk stojí nohama na zemi a spíš než materiální vlastnictví jsou pro něj důležitý vztahy s lidma a tradiční hodnoty rodiny, domova a půdy. Řekl: „Ne, to neprodám,“ ale pokračoval, „žijte si tam, jsem strašně rád, že na tom pozemku jste a buďte tam.“ Dali nám spoustu věcí, prkna ke stavbě, tašky… V Banátu má tahle rodina ještě dva domy, který nikdo nevyužívá a protože jsou to dobrý lidi, tak je jim líto, že ta místa leží ladem. Myslím si, že jsou rádi, že tam jsme, ale pořád mám v hlavě tu možnost, že to můžu kdykoliv ztratit. Koneckonců, není to „moje“. Tak zvaně to nevlastním…

Jenže, v momentě, kdy dneska něco vlastníš, taky o to můžeš kdykoliv přijít. Když má člověk hypotéku a myslí si, že je na svým, je to taky iluze – ten domeček patří bance a velmi lehce se to může zvrátit. Takže já jsem se už na začátku rozhodl, že spíš než dávat svoji důvěru a energii sociálnímu systému, který je dneska velmi vratký a který je ovládán mocemi ziskuchtivého charakteru, tak se jí pokusím vložit do konkrétních lidí, do lásky, do přátelství… Na tom chci stavět svoje živobytí a svůj základ na týhle planetě. Z materialistického pohledu je to možná mnohem vratší a nejisté, ale takhle nějak bych si přál prožívat svůj čas a vztahy na téhle Zemi.

 

 

CITAT 2

„Místo do realitních kanceláří jsem investoval do sousedských vztahů.“

infobox tabulka obyč

Narodil se 5. května 1985 v České Lípě.

Studoval Sociální antropologii a Environmentální studia na FSS MU v Brně a Klaunskou tvorbu na JAMU tamtéž. Bez titulu.

O soběstačnosti, umění a cestování občas píše na svůj web Offcompany.

Přes deset let se zabývá meditační praxí, žil s Maory na Novém Zélandě a v různých klášterech východní Asie, Indievýchodní Evropy.

Se svým japonským přítelem hraje v kapele Duokerlek.

Jeho dceři Aničce jsou čtyři roky.

Žije v kolibě poblíž vesnice Šumice v rumunském Banátu.

Na internet se připojuje přes tablet, který nabíjí solární energií. Mobil nemá.
.

Ondra Landa (f: S. Mitáč)

Oblast na jihozápadě Rumunska v podhůří Karpat nedaleko Dunaje, kam po roce 1823 odešli čeští krajané za levnou půdou.

Díky odloučení tu došlo k určité konzervaci staročeského jazyka a katolických tradic. Oblast se za posledních dvacet let poměrně změnila (výstavba větrníků – dokument ČT, turismus, nové silnice…) a mladí odtud prchají do měst. Přesto se tu dodnes velká část lidí živí polním hospodářstvím a respektuje slovanské hodnoty.

V Banátu najdeš šest českých vesnic: Svatá Helena, Rovensko, Gerník, Bígr, EibenthálŠumice (mapa).

„Místním lidem ubývají síly,“ zmiňuje během rozhovoru Ondra, který by si přál, aby se do Banátu vrátilo více mladých českých párů, kteří si tenhle způsob života chtějí vyzkoušet.

Audio 1

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)