„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Popravdě jsem jedna z těch, kteří přeskakují předmluvy a čtou konec knihy dříve, než se k němu dostanou. Proto se budu snažit psát stručně a skončit brzy.“ Píše hned na začátku autorka knížky a přesně tohle také dodrží.

Pokud máš rád stručné a úderné čtení, tak tohle je přesně pro tebe. A když k tomu autorka ještě dokáže sem tam vmísit trochu té poetické stránky a vtipu, tak je to zkrátka dokonalé. Tohle je znak někoho, kdo prostě umí psát!

Knížka o lezecky nespoutaném životě. O tom, jak se dá žít „jinak“.

Knížka deníkových zápisků z yosemitských dobrodružství a přelezů cest El Capa. Knížka o horolezeckých zážitcích z prostředí vysokých hor Peru a o dnech v horách divoké Patagonie.

Proč číst takovou tenkou knížku? Co tam může být? Pravděpodobně žádné nové cesty nebo popsání posouvání lidských možností…

Tak proč?

Protože lezení a život není o tom dokázat si, jak jsme nejlepší – silnější než ostatní. Není to o tom, dokázat si, že jako jedinec se dostanu i tam, kam ostatní ne…

Ano, holky to možná mají v tomto ohledu jednodušší. Z přirozené podstaty prostě nepotřebují krmit své ego. Vnímáme to od přírody jinak. Pro některé z nás je zkrátka snazší zaměřit se na úplně jiné věci.

A já mám pocit, že přesně o tom tato knížka je. Nenajdeš to tam nikde napsané, ale cítit to je v každé větě.

„…kdybych mohla, žila bych na té nejvyšší hoře, abys až polezeš, viděla, že tě tam nahoře ve tvém světě stále čekám…“
.

Třeba ji někdy zahlédneš. Dent Blanche. (i: Standa Mitáč)

_____

Miriam García Pascual se narodila v roce 1963 ve španělské provincii Navarra. Lézt začala ve čtrnácti letech, ale už dávno předtím psala poezii. V roce 1986 odpromovala v oboru pedagogika a v tomtéž roce vyhrála lezecké závody v Patones – jediné závody, kterých se kdy zúčastnila. Poté odjela do Ameriky, kde spolu s Mari Carmen Magdalenou, zvanou „Coco“, vylezly cestu „The Nose“. Staly se tak první španělskou ženskou lezeckou dvojicí, která vystoupila na El Capitan.

Postupně se stala ženou, která měla ve své době největší počet výstupů na El Capitan – sedm. Její cesty také vedly do peruánksých And a do Patagonie. Po návratu do Španělska pak zamířila se svým „Risim“ Buezem a Miguelem Lausínem do Indie, na horu Meru, odkud přišla 25. května 1990 zpráva o jejich zmizení…