I když Peter ve svém životě vykonal vizionářské počiny, veřejnost ho celý život vnímá jako „Hillaryho syna“. Jak se s tím žije? Proč se ke svému příjmení jednu dobu nehlásil? A jakou výchovu mu táta dopřával? Dozvíš se v rozhovoru s atmosférou Himálaje.

T: STANDA „SANY“ MITÁČ F: archiv Petera Hillaryho, Standa Mitáč
| duben 2019

BOŽSKÝ ÚKAZ

Přelud? Ten pohled nikdy předtím nezažili. Vypadalo to, jako kdyby k nim z hor sestupovali bohové. Lidé z odlehlé nepálské vesnice vybíhají z chatrčí a zírají vzhůru. Do jejich údolí návštěvníci vždy přicházeli odspodu. Tentokrát to je jinak – od horizontu k nim sestupuje malá skupinka vyzáblých bělochů v čele s Peterem Hillarym.

Píše se rok 1981 a syn Edmunda Hillaryho, prvního člověka na Everestu, právě pokouší jednu z posledních horských výzev svojí doby. Himálaj do té doby ještě nikdo jiný nepřešel. Peter byl vychovaný v rodině, kde dobrodružství bylo povinné, a zhostil se téhle expedice s tvrdohlavostí svého otce.

Vyrazili od nejzápadnější osmitísícovky Kančendžengy, putovali deset měsíců vkuse, 5000 kilometrů v nohou (převýšení raději nepočítali), aby se koncem roku objevili na místě zvaném Konkordia pod horou K2.

ČELOVKU NEBRAT

Vizionářský přechod Himálaje jste šli v malém týmu a alpském stylu. Jen občas jste se po cestě potkali s podpůrnou skupinou a doplnili zásoby jídla… Jak to fungovalo?
Celý přechod jsme si rozdělili na několik sekcí. Každá nám zabrala tak šest až sedm týdnů. Po každé sekci jsme potkali podpůrnou skupinu – dali nám dopisy, léky, peníze, nějaké jídlo… Začali jsme cestu s velkým množstvím lezeckého vybavení – kvůli průsmykům v oblasti Everestu, které mají přes 6000 metrů nad mořem. Nicméně, za těch deset měsíců na cestě od Kančendžengy po K2 jsme přišli na to, že toho vlastně moc nepotřebuješ – pokud víš, co děláš. Jak expedice pokračovala, měsíc za měsícem, nesli jsme toho méně a méně.

Co vám zbylo?
Úplně ke konci jsme měli jen pár bot jako jsou tyhle (ukazuje na své kecky, ve kterých sedí doma v obýváku, pozn. aut.), deštník… Když jsme šli ve sněhu, dali jsme si ponožky do igeliťáků… Žádné čelovky, žádný stan, žádný vařič… Tím pádem se napříč horami pohybuješ velmi rychle. Když to šlo, kupovali jsme si jednoduché lokální jídlo – tibetskou tsampu (pražená mouka, pozn. aut.). V pět hodin odpoledne jsme začali hledat bivakovací skálu, přinesli malé kusy dřeva a rozdělali oheň. V půl sedmé je tma, tak si uvaříš nějaké jídlo a při zbytkovém světle ohně si napíšeš deník. A jdeš spát. Pak se vzbudíš a zase jdeš. Žili jsme velmi jednoduše.

Bivakovací skály nebo převisy ale přeci nejsou všude…
To je pravda. Občas jsme nosili plachtu a napnuli ji ke skále alespoň z jedné strany.

Jak jste měli těžký batoh?
Většinou do 12 kilo. Neměli jsme nic extra. Deník, spacák, misku na jídlo… Žádné zbytečnosti, čelovky…

Čelovku tedy ne? Protože je těžká?
Čelovku ne. Podívej se – všechno je těžké. Lidí říkají: „Tohle váží jen 100 gramů, to je parádní!“ No jo, ale dvacet věcí váží 100 gramů a to už je těžké.

JEZ, POKUD MŮŽEŠ

Pamatuješ si, co jste si vařili a nosili s sebou k jídlu?
Ze začátku jsme brali trochu více západního jídla, ale plynule jsme přešli na místní stravu. Řídil jsem se pravidlem: „Pokud můžeš, sněz co nejvíc!“ Myslím si, že to tak lidé dělali za starých časů. Když někdo zabil zvíře, tak se prostě snědlo. Udělal sis tukové zásoby. A pak ses pohyboval dál. Další dva dny jsi nic moc nejedl, než se ti podařilo sehnat něco nového. Tak jsme to dělali i během přechodu – měli jsme své malé zásoby v batohu, ale když se naskytla další příležitost, snědli jsme všechno.

Jak jste komunikovali s vaší podpůrnou skupinou? Jak věděli, kde se sejdete?
Žádná komunikace neprobíhala. Občas dokázali nějak poslat zprávu, ale většinou ne. Měli jsme základní plán celého přechodu. Poté jsme ho upřesňovali na každém místě, kde jsme se s nimi setkali. To už jsme měli lepší představu, jak dlouho nám bude další úsek trvat. Někdy jsme na sebe čekali dva dny, někdy týden…

Co cesta, kterou jste šli? Jednalo se o stezky, které už byli předtím prošlápnuté alespoň místními lidmi? Nebo jste vymýšleli vlastní varianty?
Trochu od obojího. Místní lidé moc necestují – většinou zůstávají v okolí svých vesnic. Ale vždy se mezi nimi najde někdo, kdo chodí přes vysoké průsmyky – třeba dřevorubci. Takže potkáváš tyhle lidi a oni ti radí, jak by šlo přejít do dalšího údolí. Někdy jsme chodili po malých pěšinách a někdy jsme prostě jen nacházeli svoji vlastní cestu…
.

Někde už pěšiny byly, někde jsme je tvořili sami. Sikkim, 1981. (f: archiv PH)

.
A co lezecké vybavení? Šli jste třeba sedlo mezi údolími Barun a Everest, kde se určitě hodí?
Ano, na tento úsek jsme ho dostali od podpůrné skupiny. Jinak jsme šli víceméně bez něj. Také u pětitisícových sedel jsme zjistili, že nepotřebuješ mít všechno. Když víš, co děláš, není potřeba tahat těžký batoh.

Měli jste konflikty v rámci týmu?
Každý jsme měli trochu jiné názory na to, jak má expedice vypadat. Speciálně Graeme a já. Ale to je normální – lidé mají různé názory. Často jsme se přeli ohledně maličkostí: „Kempujme tady.“ „Ne, pojďme ještě o kus dál!“ Vždy jsme se ale přes to dokázali přenést a pokračovat dál.

Jsi se svými parťáky stále v kontaktu?
Graeme seděl tady na gauči asi před dvěma měsíci. Občas se vídáme, bydlí v Aucklandu. Také S. P. Čamolí se tu zhruba před měsícem objevil – potkal jsem ho i s jeho rodinou v Queenstownu, když cestovali po Novém Zélandu. Bohužel, Tashi zemřel na rakovinu. Už je to docela dlouho, tak 25 let.

V knize jsem četl, že jste občas zmátli vesničany, když jste k nim sestoupili směrem z hor… Nebyli na to vůbec zvyklí a pokládali vás za bohy…
Ano, to bylo úžasné. Dostali jsme se do velmi odlehlých míst, kam cizinci prostě nechodí… To je jedna z úžasných věcí, které tě potkají, když přecházíš Himálaj. Existuje v něm několik hlavních údolí – Everest, Annapurna, Gangotri, určitá místa v Ladakhu… A naprostá většina cizinců si vybírá tato místa. No a mezi nimi? Stovky údolí a kaňonů, kam žádní cizinci nechodí. Skoro nikdo.

Vzpomínám si, že jsme jednou v Západním Nepálu potkali mladého Američana… „To je skvělé, natrefili jsme na cizince – dozvíme se, co je nového,“ radovali jsme se. Zmínil, že nedávno zastřelili prezidenta Reagana. „Vážně? Kdy se to stalo?“ „Před nějakými dvěma měsíci.“ Prostě nám ta zpráva unikla. A kouzelné na tom je, že nás to vlastně nijak neovlivnilo. Měli jsme svůj vlastní svět.

To je dobrý příklad s ohledem na to, jak šíření zpráv funguje dnes.
Ano, jsme chyceni ve světě, kdy se zdá, že každý musí vědět, co se děje… Ale pozor, musíš to skutečně vědět? V nějakých ohledech na tom přeci vůbec nezáleží. Změní ti to život? Ne. Jen ti to způsobí stres, když to čteš. (…) Další věc – když jsme se v místních komunitách bavili s lidmi třeba o historii… Většina z nich netušila, že proběhla nějaká druhá světová válka. Vůbec nevěděli, o čem mluvíme.
.

Slyšela někdy o druhé světové válce? Žena regionu Dolpo, Nepál (f: S. Mitáč)

POŽEHNÁNÍ V INDII

Potkaly tě během cesty i nějaké špatné zážitky? Vím, že jsi byl na chvíli uvězněn v Dolpu, nebo že tě někdo napadl v Kambě.
Často se nám stávalo, že nás zastavili úředníci a trvrdili, že nemáme ty správné dokumenty a povolení. To se stalo právě v Dolpu a bylo to docela nepříjemné. V té vesnici mě pak napadli nějací opilí vesničané. Přišli jsme na místo se špatnou dynamikou. Bylo to celkem děsivé. Zaujalo mě, že nějaké komunity, které jsme potkaly, žily lehce a šťastně… Příjemní, přátelští a štědří lidé: „Vyspěte se tady na balkónu. Prodáme vám pak mléko, med, chléb…“ Občas jsme ale vstoupili do vesnic, které nám naháněly hrůzu: „Nic vám neprodáme, cizinci! Vypadněte odsud.“ Jejich životy byly zřejmě těžké a nešťastné. Byla to zajímavá část naší zkušenosti. Musím ale říci, že většinou byli lidé velmi přátelští a pomáhali nám.

Konzultovali jste s nimi často cestu dál?
Ano, ale tehdy v Nepálu nikdo nenosil hodinky. A tak ses zeptal místního nosiče, který chodí po jednom odlehlém treku: „Za jak dlouho se dostaneme do další vesnice?“ A on odpověděl: „Za tři odpočinky.“ (směje se) Průměrný nosič na tu vzdálenost potřeboval tři odpočinky.

Jak vzpomínáš na setkání s Jeho Svatostí Dalajlámou v Manálí?
To bylo velké štěstí, že jsme se tam zrovna ocitli. Pozval nás k sobě, sedli jsme si a hovořili. Je to příjemný, štědrý muž s otevřeným srdcem. Zdálo se mi, že praktikuje to, co hlásá. Reprezentuje svá slova svými činy. Povídali jsme si o Tibetu – jestli si myslí, že se vrátí. Tou dobou byl ještě velmi optimistický. Dnes se spíše zaměřuje na to, aby Tibet fungoval v rámci čínského systému… V určitém ohledu to musíme dělat všichni – čínský vliv roste po celém světě. Bavili jsme se o jeho životě v Dharamsale (exilové sídlo, pozn. red.), zajímal se o náš přechod a atmosféra toho setkání byla velmi neformální.

Povedlo se vůbec někomu váš přechod zopakovat?
Ano. Indická armáda přešla Himálaj krátce po nás. V nižší nadmořské výšce pak také jedna manželská dvojice z Austrálie – to bylo kolem roku 2000. Nedávno pak Robin Boustead napsal knihu The Great Himalayan Trail, kterou se snaží pobídnout lidi, aby chodili i na méně známá místa Himálaje. Chce, aby z turismu profitovali i lidé v odlehlejších oblastech.

Myslíš si, že je to dobrý nápad?
Určitě se tam nebude valit tolik lidí jako třeba do Queenstownu (přeplněná dovolenková destinace na Zélandu, pozn. red.). Myslím, že rozumný turistický ruch bude pro místní komunity dobrý – propojí je s okolním světem. Podívej, můžeš argumentovat, že spojení se západním světem přinese i negativa… To určitě. Ale myslím si, že je to převážně dobré. Je to podobné, jako když potkáváš lidi z různých států na horské chatě. Vyměňujete si nápady, vtipkujete… Je to dobré propojení.

Pokud se na to podívám jejich očima, tak bych řekl, že například pro obyvatele oblasti Everestu je turismus velmi prospěšný. Ne tak pro lidi jako jsi ty nebo já, kteří chtějí navštívit odlehlé oblasti… Pro nás už je tahle oblast „zkažená“. Každý turista se v chatičkách připojuje na wi-fi a kontroluje své emaily. Naštěstí je to jen otázka pár regionů.

Kolikrát jsi byl v Nepálu?
Nikdy jsem to nepočítal, ale určitě to bylo více než stokrát. Většinou tam létám třikrát do roka.

JMENUJI SE PETER HILL

Osobně se mi zdá, že přechod Himáláje – 300 dní na nohou – je větší výzva než vylezení Everestu, na který poprvé vstoupil tvůj táta v roce 1953…
To si nemyslím, my jsme to sice měli fyzicky obtížné, ale Everest byl v té době i technicky obtížný. Těžké lezení v ledu, expozice… Lezli do neznáma. Nebylo ani fyziologicky jasné, jestli je to vůbec možné… Překonávali významné milníky své generace.

Mám pravdu, když řeknu tohle: Cokoliv bys ve svém životě udělal, tak pro širokou veřejnost navždy zůstaneš vnímán jako „Hillaryho syn“?
Souhlasím. I teď, když mi je 64 a mám vlastní děti, lidé mě vnímají jako „Hillaryho syna“.

Bylo to pro tebe někdy těžké?
Beru to takhle – dává ti to obrovskou lekci ve smyslu: „Co je na tom špatného?“ Podle mě to je lepší než být „nějaký chlapík z Aucklandu“. Musíš jen změnit svůj způsob uvažování. Můj táta byl dobrý chlap, poprvé vylezl Everest, po zemi dorazil na Jižní pól, vedl spousty expedic… Postavil školy a nemocnice… Dal nám dětem úžasný život, vzdělání… Takže co je špatného na tom být identifikován jako syn tohoto člověka… V dnešní době se lidé často chovají takto: „Já chci být sám sebou! Musím být ta centrální postava!“ (předvádí rázně, pozn. aut.) No, a já si myslím, že to tak být nemusí. Organizoval jsem spoustu samostatných expedic, ale jsem pořád „Hillaryho syn“. A je to v pořádku.

.

Edmund Hillary na novozélandské bankovce. Letos by mu bylo 100 let.

.
Skutečně jsi nikdy nepocítil nevýhody tohoto příjmení? Třeba, že se lidé chtěli spojovat více se tvým příjmením než s tebou samotným?
To se určitě stávalo. Když jsem byl mladý, měl jsem toho dost. Nechtěl jsem vybočovat. Toužil jsem „být sám sebou“. Během svých letních brigád za studií jsem se na farmách představoval takhle: „Ahoj, jmenuji se Peter Hill.“ Tím pádem nenásledovaly žádné úžasy ohledně táty a bylo to pro mě lehčí. Teď už jsem ale šťastný – přijímám to. Zároveň mám svoji ženu, vlastní rodinu…

Nejsem si úplně jistý, jestli o tom budeš chtít mluvit, ale vzpomněl jsem si na nešťastnou událost ohledně tvé matky a sestry (v roce 1975 se s nimi zřítilo malé letadlo krátce po vzletu z Káthmándú, Peter přišel o matku a sestru, pozn. aut.). Tehdy ti bylo 22 let. Je to něco, na co se stále nedá zvyknout?
Nedá. Má to co dočinění s lidskou přirozeností – jsme sociální tvorové se spoustou emocí. Máme silné vztahy mezi sebou. Je to součást našeho bohatstvi. Krásná věc. A když se něco pokazí, jako například s mojí matkou a sestrou, je to zdrcující zkušenost, která zůstane. Ano, naučíš se, jak pokračovat dál, máš dobrý život… Ale už nikdy nebude tak bohatý. I teď, po 40 letech.

NECHAT SE ZAHANBIT

Podobné tvrdé zážitky máš také z hor, kde jsi viděl lidi umírat. Jakou stopu to v tobě zanechalo?
Byl jsem svědkem mnoha nehod – například na hoře Ama Dablam, kde jsem byl i těžce zraněný… Krutá situace. Nebylo vůbec jisté, jestli se dostanu ve zdraví dolů. Dostali jsme zásah lavinou a jeden z nás zemřel na místě. Zbyli tři zranění, co museli proslanit celou stěnu. To nám trvalo tři dny. Každou hodinu jsem si říkal: „Přežiju tohle?“ V tu chvíli se zaměříš čistě jen na to, že chceš přežít…

Po roce 1984 (smrt kamaráda Marka Moorheada na Z hřebenu Everestu, pozn. aut.) sis dal tříletou pauzu od alpinismu. Co tě přimělo vrátit se zpátky do hry?
Zjistil jsem, že je to součást mého života, bez které se nedokážu obejít. Rozvedl jsem se se ženou, která byla proti horolezectví, a vrátil jsem se mezi kamarády. Zpět na lano a na ta krásná místa, do dynamiky týmu, prožívat intenzivní zážitky…

Myslíš si, že máš nějakou vlastnost, která ti zajistila, že jsi teď po všech expedicích živý a zdravý? Poslouchání intuice, nelpění na vrcholu? (Na expedici na K2 v roce 1995 zahynulo pět horolezců. Peter zůstal mezi třemi živými, pozn. aut.)
Myslím, že to má co dočinění se skromností a pokorou. Je dobré být otevřený a občas se nechat zahanbit. Pro horolezce je to komplexní věc. Určitě musíš mít ego, protože chceš uspět. Musíš ale vědět, proč chceš uspět. Francouzský alpinista Lionel Terray napsal knihu Dobyvatelé zbytečného. A měl pravdu. Co dobýváš? Vyděláváš si tím peníze? Ne. Staneš se slavným? Ne. K čemu to je? Je to něco pro tebe… To je důležité.

Mimochodem, aby člověk přežil, je určitě dobré být pragmatický a pochopit, že před horou jsme docela křehcí. Jestli budeme žít nebo ne, horu vůbec nezajímá. Potřebuješ vědět, kdy vyrazit, nebo kdy se naopak stáhnout domů… Faktem je, že se můžeš vrátit příští rok a zkusit to znovu. Když na to ale tlačíš moc, můžeš se zabít nebo zranit, a tím pádem žádný další pokus nedostaneš.

U HILLARYOVÝCH DOMA

Co zaujme pozorovatele?

Jeden pokoj se jmenuje Everest Room a najdeš v něm asi všechny knížky,
které byly kdy vydány o Himálaji a Antarktidě.
Na zdi visí originální cepíny z expedice na Everest 1953.
„Tátův cepín jsme věnovali do muzea,“ říká Peter.

Na konferenčním stole leží knížka Hillary’s Anctarctica
a ze zdi shlíží černobílý nadživotní portrét Sira Eda
– jako kdyby ho fotil Vilém Heckel.

Pan domácí chodí v domě v nízké trekové obuvi.

Když přijde manželka Yvonne s fenkou Pehou, je pejsek celý mokrý.
„Koupala se ve vodě. Ale ne záměrně – už je to starší paní,“
vysvětluje Yvonne.

Stropní okna propouštějí spoustu rozptýleného světla
– atmosféra je otevřená a přátelská.

Zadním průchodem přes zahradu člověk může dojít přímo
na pastviny One Tree Hill 138 m n. m. – snad jediný kopec v Aucklandu
s kruhovým rozhledem a obeliskem na vrcholu.

Jak moc pomáhá optimismus?
Optimismus musíš mít. To absolutně musíš. Pozitivní vnímání je nutností. Proč bys tam vlastně jinak chodil a akceptoval tyhle výzvy?

Učil tě to táta, nebo takový byl prostě duch rodiny?
Táta miloval expedice a různé cesty. Dělal jich nespočet a já jsem měl jako kluk to štěstí jezdit s ním. A poté jsem s ním jezdil ke konci jeho expediční kariéry (například tryskovámi loděmi od oceánu k pramenům Gangy, pozn. aut.). Kolem otce se shromažďovalo spoustu pozitivních lidí. Létala spousta vtípků… Přijímali výzvy, které dokázali překonat. Užívali si prostředí, ve kterém se pohybovali… Měli na mě velký vliv během mého mládí a byli to dobří lezci. Skvělá skupina.

Když jsi pak měl odjet po prázdninách zpátky na univerzitu, jako jeden z mála ses dokázal postavit svému otci, abys mohl zůstat déle. Bylo to tak?
To je pravda. Táta na mě: „Musíš se vrátit zpátky do školy, aby z tebe byl inženýr! Měl bys to tak udělat!“ Tak jsem se mu podíval přímo do očí: „Ano, to bych mohl… Ale já bych raději dělal ty věci, které děláš ty.“ S odstupem času jsem potěšený, že moje děti mají také rády hory, ale studovaly už vzorně. To je dobrý vývoj.

OTEC A SYN

Jaké jsou tvé oblíbené výstupy na Jižním ostrově?
Mám rád velké klasiky jako třeba stěna Balfour na Mt Tasman, Jižní stěna hory Douglas nebo Východní hřeben na Mt Cook. To jsou úžasné túry… Ze skalních cest potom stěna Marianne na Barrier Knob v Darran mountains (1000 metrů vysoká, pozn. aut.).

Skalkařil jsi také?
Jednu dobu ano, ale spíš mě vždy lákaly hory.

Myslíš si, že Jižní Alpy člověku zajistí lepší výcvik než ty evropské?
Jižní Alpy mají jednu velkou výhodu – jsou velmi podobné Himálaji. Sice nemají nadmořskou výšku, ale většina výstupů má dlouhý a obtížný přístup – na mnoho kopců potřebuješ třeba týden volna… Dále se tu potýkáš s hodně krutým počasím, velkým zaledněním, hodně špatnou skálou… Evropa? Ta je pro horolezce prostě úžasná. Ráno se svezeš lanovkou na Midi, vylezeš si krásnou cestu v žule nad ledovci a večer se svezeš zpátky… Dále tam máte úžasné velké chaty, kde ti i uvaří… Neskutečně šťastná kombinace. Na druhou stranu, jak jsem říkal, Zéland tě podle mě lépe připraví na Himálaj – už máš znalosti, jak bivakovat, jak udělat oheň z mokrého dřeva… Brodit obtížné řeky, prosekávat se buší…

Jaké jsou tvé současné výzvy?
Začal jsem trochu lézt se svým synem – nedávno jsme například byli na Mt Earnslaw. Máme v plánu vylézt si spolu Seven summits (nejvyšší vrcholy všech kontinentů, pozn. aut.). Moc si to užíváme. Vylezli jsme spolu třeba už Carstenz pyramid na Papue.

Šli jste skrz tu nebezpečnou džungli?
Ne, nechali jsme se vysadit helikoptérou. Na treku skrz vesnice byli nedávno uneseni nějací cizinci…

Jaká hora ze Seven summits byla pro tebe nejtěžší?
Everest – určitě. Je tam i nebezpečné lezení, ledopády, exponovaný hřeben… Velké výzvy ve velké výšce, kde už jsi hodně ovlivněn nedostatkem kyslíku. Byl jsem nahoře dvakrát a vždy jsem si trochu pomohl „umělým kyslíkem“.

Jaké procento času vlastně trávíš doma?
Ano, docela dost cestuji, ale nakonec mysílm, že většinu času jsem doma. Cestuji tak čtyři měsíce do roka.
.

Se synem na Mt Earnslaw, Nový Zéland 2019 (f: PH)

.
Pamatuješ si nějakou radu, nebo přímou řeč, kterou ti často opakoval tvůj táta?
Myslím si, že jeho nejznámější citát je: „Není to hora, ale my samotní, koho dobýváme.“ Tím nás vždy inspiroval. Že jde hlavně o to, co si z té zkušenosti odneseš. Že se o sobě hodně naučíš.

Myslím si, že hlavní zodpovědnoust rodičů je dopřát svým dětem vzdělání v co nejširším slova smyslu… A zároveň jim poskytnout bohatství zážitků. Když jsi schopný pomoci jim, aby s tebou cestovali a zažívali dobrodružství, je to velmi silná věc.

Každopádně, vůbec nejde o to cestovat s nimi někam daleko. To někdy může být moc drahé nebo těžké zorganizovat. Nevadí. Můžeš jim vymyslet skvělý život v okolí domova. Můžete jít lézt, chodit po hřebenech, můžeš je seznamovat s různými dalšími lidmi…

A nemuset tím pádem pořád někde létat letadly…
Ano, musíme přijít s něčím novým – chytřejším. Není to o tom, že bychom se cestování měli vzdát. Co třeba vzducholodě? Místo 30 hodin by ti to do Evropy trvalo 100 hodin, ale bylo by to mnohem pohodlnější a téměr bez emisí. Určitě souhlasím s tím, že musíme zlepšit svůj vliv na naši planetu. Neznamená to ale podle mě, že se máme vrátit zpátky k životu v jeskyních. Musíme jen být více kreativní. Používat méně energie, bydlet v moderních domech… S cestováním je to stejné. Vzducholodě jsou sice pomalejší, ale spotřebují mnohem méně energie a uvezou daleko více lidí, kteří by byli v pohodlí a mohli třeba během cesty pracovat na internetu.