"200 slov"

Místo v Karpatech stavíme stan uprchlíkům

15.09.2015, Jana Jarešová

(Debatovali jsme v redakci, jestli zaslaný článek zveřejnit nebo ne. Sice to není dobrodružství v duchu eMontany, ale udělali jsme výjimku, pozn. editora)

Původně jsme chtěli chodit po horách na Ukrajině – čtyři lidi, čtyři batohy, deset dní, Karpaty. Když jsme se však dozvěděli, že můžeme jet pomáhat, nebyla jiná volba. Chtěli jsme ze sebe setřást všechny mediální výmysly a na vlastní kůži zjistit, jak to na místě opravdu vypadá a jací lidé vlastně uprchlíci jsou. Ráno v sedm jsme vyrazili vlakem z Pardubic směr Budapešť a jeli až do Szegedu.

Než se stačíme rozkoukat, nakládáme do aut pitnou vodou, která míří do dvanáct kilometrů vzdáleného uprchlického tábora v Röszke. Hned na to zase vykládáme kamion – práce pro 15 lidí na dvě hodiny. Žádné třídění, všechno na jednu hromadu. Večer zakončujeme pytlováním oblečení před deštěm a ve stanu vedle nádražní haly uleháme naprosto vyčerpaní.

Už v sedm ráno jsme zpátky na nohách a rozespalí míříme zpátky do Röszke. Pytlujeme a třídíme oblečení, uklízíme odpadky, rozdáváme jídlo a pití, pláštěnky nebo suché oblečení. Celý tábor připomíná kus holého zabahněného pole s několika stany. Ze všech stran se line smrad zatuchliny a spálených odpadků, o toitoikách ani nemluvě. Všude je plno lidí, všichni jsou zmrzlí až na kost, mají na sobě mokré oblečení. Přesto kde můžou, tam nám pomáhají a děkovná gesta neberou konce. Jediná dvě slovíčka, co většina lidí zná – “very good” – znějí odevšad a naším směrem míří vztyčené palce. Organizace se tlučou jedna přes druhou a dávají dobrovolníkům protichůdné instrukce. Potkáváme dobrovolníky z Maroka, Afghánistánu, Íránu i většiny Evropy.

V dalších kempech naše čtyřčlenná parta staví stany. I když všichni chtějí pomoct, jenom se pletou pod nohama. Postavit stan, což je pro nás naprostá samozřejmost, je pro uprchlíky včetně většiny dobrovolníků nadlidský úkol.

Z táborů uprchlíci míří v autobusech na identifikaci a odebrání otisků prstů. Kolem nich se rojí policie, která s kamennou tváří dav často dost nevybíravě usměrňuje. Mezitím po kolejích přichází další a další migranti. Po další noci před nádražní halou se rozhodujeme pro návrat domů. Nepřítomnost důležitých organizačních prvků nás ničí a problematická doprava mezi Röszke a Szegedem je strašně únavná – zkrátka na prd. Do toho neustálý déšť a zima.

A jestli té cesty lituju? Ani v nejmenším. Jsem ráda, že se konečně můžu zapojit do veřejných debat s nějakým opodstatněným názorem. Uvědomuju si, že přijmout všechny uprchlíky by bylo náročné a skoro nemožné. Je mi jasné, že ne všichni budou tak v pohodě jako ti, co jsem osobně potkala. Dokud ale budeme mít možnosti, podpořím jejich přijetí a integraci. Chaos v organizaci dobrovolníků a způsob zacházení místní policie mě znechutil a nerada bych, aby se to v Čechách opakovalo.

Uprchlíci v okolí Maďarského města Röszke (f: Jana Jarešová)
reklamní banner