Hluboký zážitek,
polet,
nebo obojí.
Prásknutí bičem VIIIb

perex

„Jak to nazveme? Direkta, Nedělní siesta, Přímá varianta? Pořád to není ono. Už to mám, stará cesta je Bič a tohle je PRÁSKNUTÍ BIČEM, to sedí, co?“ bavili se v roce 1972 na vrcholu Láďa Šolc a Mirek Šmíd, kterým se povedl opravdový prásk. Jaký je?

Kredity

TEXT: Standa „Sany“ Mitáč PŮVODNÍ VIDEO: Jakub Freiwald A „Sany“ Mitáč
PODĚKOVÁNÍ: JIRKA SIKA, FOTO: STANDA Mitáč, Karel Vlček, Ondra Svoboda, Craig Richard | únor 2018

Text NULA

POD KRUHEM

Znáš ten pocit, kdy už víš, že jsi na pád a jenom zbytečně oddaluješ okamžik, kdy to přijde? Převaha tě opustila. Přestáváš kontrolovat situaci. Nemůžeš nahoru a dolů už to neslezeš. Přítomnost pádu se nepříjemně vtírá… Hup! Letíš a kontrolu přebírá jistič a tvůj matroš. Pokud jsi tyhle proměnné nezanedbal – máš pozorného parťáka, dobře založené smyčky a nelezeš na veteši z kůlny, asi vyvázneš.

„Prásknutí bičem“ je vyhlášená teplická spára – známá spíše krásou své linky než vražedností. Ovšem, má jedno citlivé místo, ze kterého se nedoporučuje vypadnout… Když hypnotizuješ očima čtvrtý kruh a máš už trochu nakoupíno…

Pro eMontanu v legendární spáře ze sedmdesátých let bojoval Vašek Krejčí. Mrkni se na naše nové video a níže v článku se pokochej jednou učebnicovou tlamou – existuje totiž pár lezců, kteří to ve zmiňovaném místě zkusili poslat do smyčky v hodinách. Své o tom ví dvojka Ondra Neumann (jistil) a Roman Doležal (letěl).

Pokud doma nemáš knížku Pískaři nebo Ze života horolezce, tak se dole alespoň trochu dovzdělej v historii téhle elegantní cesty.

VIDEO

JAKÁ JE CESTA „PRÁSKNUTÍ BIČEM“?

– Mluví a leze Vašek Krejčí –

BANNER

Text 1

PŘÍBĚH TLAMY
.

POHLED JISTIČE | Ondřej Neumann z Liberce

„Nó, to je intenzivní vzpomínka. Šli jsme do toho samozřejmě strašně nabuzení a lehce nervózní – je to cesta se silným příběhem a toužili jsme ji zkusit už dlouho. Roman tenkrát spáry ještě tolik nelezl, tak to byla hrozná odvaha od něj. On tehdy vlastně lezl teprve pár let, ale je silnej a má dobrej morál, tak se strašně rychle dostal na úroveň těžších sedmiček.

No, to „Prásknutí“ – začátek jsme nakouřili úplně v pohodě, ale ta převislá spára už byla větší oříšek – po pár tempech tam trochu zpomalil, pak zastavil a víceméně řešil, co bude dělat dál. Zjistil, že to přeci jen nedá. A docela s chladnou hlavou se rozhodl do toho zkrátka jebnout. Jen se mu to úplně nepovedlo kontrolovat a šel hlavou dolů.“

FULL LET

– ROMAN DOLEŽAL LETÍ Z „PRÁSKNUTÍ“ (f: náhodní kolemlezoucí)

Text Roman

POHLED LETCE | Roman Doležal z Písku

Co jsi měl předtím vylezené za spáry, než ses pustil do „Prásknutí“?
Měl jsem vylezeno spoustu klasických spár. Začínal jsem v Ostrově a pak jsem přestoupil rovnou do Ádru. Tam jsem vylezl třeba „Papouška“, „Tréninkovou spáru“ a tak. V Ádru máš spáry v půlce cest.

O „Prásknutí“ jsi věděl něco dopředu?
Četl jsem o tom jen to povídání od Šmída (úryvky viz níže, pozn. aut.). Viděl jsem fotky a znal jsem ten příběh. No, a hlavně jsem pak tu spáru viděl. To asi rozhodlo úplně nejvíc. Původně jsem chtěl lézt jen „Bič“ (varianta bez převislé spáry, pozn. aut.), ale ta úžasná linie rozhodla, že zkusím i „Prásknutí“. Vypadalo lákavě, ale byl jsem dole trochu nervózní. (Roman pod nástupem)

Lezl jsi se spárovými rukavicemi?

Lezl jsem to bez rukavic. To si myslím, že byl důvod, proč jsem tam hodil hubu. (směje se) Už jsem byl téměř ve výlezu a viděl jsem na kruh – měl jsem ho tak půl metru od hlavy. Stačily dvě tempa do dobrýho.

Čekal jsi, že půjdeš, nebo ti něco smeklo?
Pak už jsem cejtil, že pudu. Ruce už se mi začaly zavírat – ne otvírat. Tady je to obráceně. (směje se) Nebyl jsem schopný tu ruku natolik roztáhnout, aby udržela ve spáře. Pamatuju si tu chvilku, kdy už jsem věděl, že poletím… „Pudu!“ zavolal jsem na Ondru. „Ses zbláznil, ne? To už dolezeš!“ podíval se na mě. Nedolezu! Letěl jsem a pád mě otočil hlavou dolů. Trefil jsem trochu i parťáka – taky do hlavy.

Kdo tu tlamu takhle zachytil?
To já právě vůbec nevím – to byli nějací náhodní kluci z Nového Města, kteří si přišli vylízt spodní „Bič“, ale ani to jim moc nešlo. Už odcházeli a my jsme jim nabídli fous, ať si to vylezou na druhém. Takže čekali pod skálou, tohle vyfotili, a když nás v tom viděli, tak raději zase odešli. (směje se)

Také jsme tam ten den potkali kanadského fotografa Craiga Richarda, který tam byl jako host Fesťáku. Pobíhal tam a fotil skály. Když šel kolem nás, tak ho hrozně zaujala ta linie. Šteloval si svůj středoformát a viděl i tu naší hubu. Po tom všem mě poprosil, jestli bych pro něj ještě kousek vylezl. Tak jsem mu zapózoval v „Biči“. Fotku mám od něj zarámovanou doma a snad visela i na nějaké výstavě v Miláně.
.

Roman na fotce od Craiga Richarda

.
Co další spáry a tahání na písku po tomhle zážitku?
Přišlo mi, že jsem se oklepal celkem rychle. Měl jsem trochu větší respekt z podobných věcí, ale beru to tak, že když se nic nestalo, tak je to v pohodě. Pád byl do měkkého – měli jsme slušnou činnou délku lana.

Dolezl jsi to pak?
Hele, nedolezl jsem to. (směje se) Ten den ne. „Prásknutí“ jsem vytáhl až rok na to.
.

Vytáhl jsem to rok na to. (Roman Doležal na fotce od Ondry Svobody)

Vzpomínka AH

Vzpomínka Pavla „Alberto“ Hrubého
„Moc lidí, kteří takto v té cestě upadli a nic moc se jim nestalo, není, takže velká klika.
Většinou byly pořádně odření a dost jich mělo otřes mozku.
Strejda Roman měl prostě štěstí – ještě, že nevypad ze sedáku.“

FULL TČ

– TOMÁŠ ČADA VE SPODNÍ ČÁSTI CESTY, 1983 (f: Karel Vlček)

Vzpomínka TČ

Vzpomínka Tomáše Čady
„Lezl jsem na prvním jen „Bič“ – tuším v roce 1983
s bratry Walzelovými a už ani nevím,
jestli převis lezl Víťa nebo Jirka.
Na mě tenkrát vyšel až rajbas na vrchol…
Na té fotce jsem v ručně šitým sedáku s jistícím Milošem Kaněrou a dole je asi Bohouš Mach.“

.
.
.

„Bič“ v roce 1983. (f: Karel Vlček)

Text před koncem

LÁĎA A MÍRA – SVĚT JIM LEŽEL U NOHOU

Jak už bylo řečeno nahoře, tuhle spárařskou klasiku mají na svědomí Mirek „Lanč“ Šmíd (vynikající horolezec a zakladatel teplického Fesťáku, pozn. aut.) a Láďa Šolc. Druhý jmenovaný byl ve své době elitní spárový lezec – „škvírař“, a tak si brousil zuby na narovnání cesty „Bič“ VIIc, kterou udělal Bohumil Sýkora s druhy na Věž Jardy Berana. Na tenhle směr mělo v té době spadeno několik vynikajících lezců včetně Standy „Cikána“ Lukavského. První však byli právě Láďa a Míra.

„Byl to děsný převis. Na čtyřech metrech nabral asi tři metry. Pečlivě jsem sledoval každý lezcův pohyb. Za prvé, kdyby se něco stalo, za druhé, abych věděl, jak se to leze. Láďův styl mi byl nejbližší a byl jsem jeho žák. Za třetí proto, že to byl zážitek sledovat Šolce ve spárách, tam byl nedostižný. Stačí vzpomenout na prvovýstupy Bílá růže, Napoleon, nebo opakování Bílých myšek na Pegasu, Slunovrat, lehkost a styl, s jakým lezl obávanou Hlásku,“ popisuje Láďovy schopnosti ve svých vzpomínkách Mirek Šmíd.

Během prvního pokusu Láďa neuspěl a přistál na hlavě Míry Šmída, a tak své snažení o pár měsíců odložili. Na začátku srpna 1972 se pak znovu sešli pod Věží Jardy Berana, vylezli ke třetímu kruhu „Biče“ a pokračovali v prvovýstupu:

„Smyčky a klín visící na těle spáraře se začínají houpat ve vzduchu, neklamné znamení velkého převisu. Tentokrát doleze jižně na hranu převisu, tam mu vypadnou nohy a bude viset jen za žáby (spárařský chvat) v prostoru nade mnou. Sleduji, co se bude dít, připravuji se na pád, ruce pevně svírají dvojité lano, vedoucí přes kruh a dvě smyčky k prvolezci. Historie se neopakuje. Láďa s rovnováhou rozhoupe nohy, hodí je zpět do spáry, trochu výš, do lepší polohy, aby se mohl vzepřít. Z čisté spáry spadne trochu listí, za okamžik se tělo přehoupne a za chvíli úplně zmizí nad převisem. „Jaký to je,“ volám plný nadšení, ale přece jen ještě ostražitě držím lano. „Dobrý, počkej, dám tady kruh.“ Nejdřív zasune do skály klín, pak si vytáhne ode mne z kovárny kladivo, to zapomněl. Pár dutých ran, cvaknutí karabiny a ulehčený výdech.“

Na Mirka Šmída pak vyšel závěrečný rajbas, který je v porovnání s převislou spárou docela lehká třešnička na dortu. Dobral Láďu nahoru.

„Podáváme si ruce. „Dobrý ne?“ Jsme na vrcholu blaha. Je nám dvacet (Láďovi trochu víc) a svět nám leží u nohou. Znovu probíráme celý výstup. Je jasné, že klíčovou délku vylezl Láďa, tam bych si ani neškrtl, ale on pořád tvrdí, že nejtěžší byl hlaďas, to by prý neudělal. Je to prostě kamarád.

Sedíme na skále, do vrcholové knížky zapisujeme prvovýstup. Spárou podél tří kruhů staré cesty přes převis, kruh a stěnou na vrchol. Jak to nazveme? Direkta, Nedělní siesta, Přímá varianta? Pořád to není ono. Už to mám, stará cesta je Bič a tohle je PRÁSKNUTÍ BIČEM, to sedí, co? Už nevím, kdo z nás na tohle přišel, ale myslím, že to byl Láďa. Pojmenování dodnes platí a mně dělá dobře, když někde v hospodě sedím v koutě a poslouchám, jak zkoušeli, nebo lezli Prásknutí, že je to těžké a že ti dva, co to lezli, museli být dobří… Do vrcholové knížky se také musí napsat obtížnost výstupu. Tehdy nám to lezlo, a přesto jsme dostali zabrat, určitě bychom dali VIIc, ale snad jsme se styděli jeden před druhým, v té době se dělalo, že tak dobrý nikdo nejsme, abychom vylezli nejvyšší obtíže, VIIc. Stupnice se nerozšiřovala nahoru, nebylo VIII ani IX nebo X. Všechno těžké bylo jen VIIc. Shodli jsme se, že Prásknutí bude VIIb. Hotovo, zapsáno. Slezli jsme ke slaňovací skobě, protáhli lano a každý na jedné půlce začali slaňovat do údolí. Bylo nám hej. To byly časy. Dole u vstupu do skal jsme se zastavili na pivo, chvíli debatovali o tom, jak nový kruh perfektně sedí a jestli se cesta bude lézt, či ne. Při cestě domů na kole jsem si na včerejší maraton už ani nevzpomněl.“

Zdroj
SÝKORA, Bohumil, LISÁK, Pavel, ed. Bohumil Sýkora: Pískaři: kapitoly z historie lezení v Adršpašsko-Teplických skalách. Náchod: Juko, 2004. Str. 136–141.

Fullw Vasek

– BYLI DOBŘÍ. O CESTĚ SE V HOSPODĚ POVÍDÁ DODNES. VAŠEK KREJČÍ, 2017 (f: Standa Mitáč)

Galerie Lezeni

Zavěr

.

_________
.

Text a video o „Prásknutí bičem” v Teplických skalách patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa o pěkných liniích, třeba o „Údolce” na Ameriku na Prachově. Děkujeme Rock Empiru za partnerství téhle rubriky bez vlivu na její obsah.

 

 

Pokud chceš ocenit naši práci, zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky.
I malá částka pro nás znamená velkou podporu.

 

 

 

Mapa

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

TOC