JASNĚ, ŘÍKÁ TO KDE KDO: „NA VŠEM ŠPATNÉM HLEDEJ NĚCO DOBRÉHO,“ NEBO: „BER TO POZITIVNĚ.” TŘINECKÝ SRDCAŘ ROSŤA TOMANEC TOUHLE FILOSOFIÍ PŘÍMO ŽIJE. AŤ HO POTKÁŠ NA SKÁLE, FERRATĚ NEBO SNĚHU.

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: Pepe Piechowicz, archiv RT, Karel Svoboda, S. Mitáč
| únor 2017

Když v polovině 90. let objížděl slovenské dědiny a hledal extrémní cesty, snažil se společně s parťákem Miro Pialou proniknout do tehdejšího chaosu. Každá lezecká oblast měla svoje mýty, lokální hrdiny a hlavně jinou laťku obtížnosti.

Rosťa Tomanec chtěl mít jasno a pro Montanu tehdy sestavoval žebříčky nějtěžších cest, které se mu ve větší míře dařilo také přelézat. Informoval komunitu o špičkovém dění a zároveň ho sám tvořil (má vylezeno 8b+/8c, pozn.). Pro někoho je Rosťa „guru českého lezení“ – obzvlášť za to, co udělal v Česku a na Slovensku pro rozvoj a propagaci sportovních cest.

Proto se dalo těžko pochopit, že po roce 2010 z ničeho nic podlehl ferratám, na které se mnozí lezci dívají s pohrdavým despektem jako na „drátěné chodníky pro turisty“. Jenže, Rosťa – tak jako se kdysi uměl zakousnout do skalních projektů, začal se i ferratám věnovat naplno a napsal o nich spoustu článků.

Před pár lety přišla další fáze – skialpy. Ve spirále se vrátil zpátky do světa horolezců a osud mu do cesty přidělil dalšího parťáka s iniciály „M. P.“ – Mira Peťa. Za krátkou dobou stihl sjet nejtěžší žlaby Vysokých Tater a konečně spojil to, co se naučil za mlada na skalách, s tím, co mu ukázaly hory během svých ferratových výprav. Říká, že našel harmonickou rovnováhu a potlačil své ego…

Pojďme to vzít tentokrát pěkně popořadě.
A trochu obsáhleji, než je na eMontaně běžné – protože když jde o Rosťu, je toho vždycky hodně…
(Čtení stylem AF – s odsedáváním, je určitě dobrý nápad, pozn. autora)

INKARNACE LEZEC

Nejvíc „doma“ jsi byl vždycky na vápně. Začínal jsi na něm?
Překvapivě jsem začal v Ádru, v srpnu 1987, kam jezdili třinečtí lezci každé léto. Říkalo se tehdy u nás: „Život, to je Adršpach.” Potom mě doslova vychovala Porúbka u Žiliny a místní expert Miro Piala – to byla „základní škola”. Pak jsme se všichni přesunuli do Súlova. Tady jsem absolvoval „gymnázium lezení”. No, a za dalších asi osm let – studoval jsem dlouho, precizně – v roce 1998 nastoupilo Višňové se svoji „univerzitou”, kterou jsem dokončil v roce 2004 a občas tam zavítám dodnes. Už ovšem v jiné pozici… (směje se) Ovšem od začátku jsem rád jezdil po obou republikách a přelézal těžké cesty té doby. Například si pamatuji, jak jsem z Prahy na kole dojel na Srbsko, pohledal nějakého jističe a tuším jako první zopakoval Reschův „Boom“, tehdy 10-. Takové výpravy jsem měl rád.

V roce 1991 jsi dostal zánět šlach do obou rukou, vyřadilo tě to ze hry a byl jsi psychicky na dně. Přesto ti ten rok pomohl. Proč?
To byl nejtvrdší rok mého života a zároveň nejlepší, otevřel mi úplně novou dimenzi vnímání a potom i života! Vlastně se mi nic tak moc nedělo, nemohl jsem akorát lézt, postupně ani běhat, akorát do toho přišla havárie rodičů – to se tak mělo udát dohromady, aby to zapadlo do sebe. Dostal jsem se úplně na dno své psychiky a tam to postupně všechno spatřil a odrazil se! Tam mi přišly ty nejzásadnější a nejhlubší myšlenky, které mě nakoply nahoru jako raketu. Změnilo to úplně moje chápání reality a přístup k sobě i k druhým, tedy ke světu. Trvalo sice ještě mnoho let, než jsem si vše v sobě uspořádal, ovšem to zásadní přišlo už tam.

Co sis tehdy uvědomil? Dá se to shrnout?
Například: „Jen ty jsi zodpovědný za své štěstí!” Anebo: „Raduj se ze všeho, co prožíváš.” To byly velmi silné informace, které mě zase raketově posílaly do života. Přestal jsem se zaobírat tím, co si myslí nebo chtějí druzí i tím, co je „dobré” nebo „špatné” a plně začal věřit a následovat TO, CO CHCI! Můj život se najednou rozběhl naplno s veškerou radostí a podporou.

Tvé první 8a byla cesta „Opus Dei” na Súlově v roce 1993. Můžeš zavzpomínat na ten proces?
No, to bylo krásné období a nádherný prožitek. Všechno bylo ještě takové „nevinné”. Žádný plán, představy, jen čistá touha, sen a jeho naplňování. Říkal jsem si, „tohle vylezu a pak už nic těžkého nemusím.“ Byl jsem zcela šťastný, protože jsem neměl chvíli žádný cíl. Jenomže jsem zároveň prolomil jakousi bariéru, najednou jsem uviděl za jakousi hranici. A tam jsem viděl, že všechno je proces, který když podstoupím, tak můžu jít stále dál a dál a zachutnalo mi to. Doslova jsem tomu opojení, lézt stále těžší cesty, propadl. Není mi to líto, že jsem tolik let věnoval něčemu takovému, jednostrannému, protože jsem díky tomu poznal spoustu zajímavých krásných lidí, naučil se jazyky, procestoval lezecké země a naučil se spoustě věcí. Taky mi to dodnes v něčem ulehčuje život, že. Akorát to ego mi tam rostlo nezdravým způsobem a není sranda to včas prohlédnout. Zároveň beru jako velký dar, že jsem sportovní lezení dělal v „dřevní” době a vyrostl u těch ohňů a dechberoucích historek. A kdy lezení bylo o tom, že jsi s batohem šlapal neustále do těch skal a jen jsi to doma začal doplňovat pár shyby, visením na liště a lezením na malé stěnce. Později přišly závody a ty jsem měl taky rád, protože to ještě začínalo takové čisté. Jakmile jsem však na sklonku své dráhy poznal, kam se tento sport ubírá už mezi juniory, tak jsem se na tom už nechtěl podílet. Nechtěl jsem se podílet na tom, že jim jako vzor a trenér pomáhám ničit jejich zdraví. Adam teď sice všem ukazuje, že to jde i jinak, ale je to vzácná výjimka, které ze srdce fandím.
.

Rosťa v cestě „Zlé časy“ 10+/11-

.
Jaká je tvoje nejtěžší vytažená cesta v životě? Máš na ni i nejsilnější vzpomínky?
Tak víš, že je to „Kobra“ ve Višňovém, lehčí 8c, 10+/11-. To byl velký proces. To už jsem k lezení využíval meditaci, vizualizaci a relaxaci, na kterou se mě později mladí kluci vyptávali, aby se zlepšili. Jenomže to ti musí jít ze srdce, z nitra, ne z hlavy jako spekulace, jinak ten účinek nebude takový. O té mentální práci jsem pak trochu psal v Montaně. Ale jen trochu, protože o tom nejde psát takhle veřejně, protože když neprojdeš určitým výcvikem a nezmění se ti vnímání, tak to nepochopíš. I když dobře návodu porozumíš, tak ti esence toho sdělení unikne. A tak je stále to nejtajnější skryté nepřipraveným… (směje se) Bylo to tehdy moje velké vítězství ducha nad hmotou. Už jsem velmi málo trénoval, vnitřně mě táhl nový směr mého života, zato mnohem efektivněji. A právě díky meditaci jsem přelezl cestu ve zvláštním stavu vědomí. Nikdy na to nezapomenu.

Byl jsem jakoby v těle i za tělem, jen jsem to pozoroval a necítil vůbec žádný odpor! Vůbec jsem přitom nebojoval, jenom plynul. Pamatuji si zcela živě, jak jsem v dětství v tomto stavu vědomí vyhrál krajské lyžařské závody rozdílem třídy. Jel jsem jakoby pomalu, v naprostém klidu, a přesto jsem v každém kole porazil i vyšší kategorii o vteřinu. Adam o tomto stavu mluví, že se mu zapne „lezecký mozek” a že přestane uvažovat ve slovech a větách a jeho pohyby jsou řízeny intuicí… K tomu dodám, že je to stav čistého vědomí, kdy se mysl zcela uklidní, neprodukuje myšlenky, kromě přítomnosti a nevytahuje tě z tvého vnitřního klidu. Nejde to většinou dosáhnout běžným klidem, kdy začneš být pasivní. Tohle je KLID, který je nejvyšší aktivitou, ale bez tvého zásahu, ovlivňování, kromě toho, že se soustředěním udržuješ v tomto stavu vědomí. Dělo se mi to i předtím, třeba na závodech. Jednou jsem takhle vyhrál mistrovství Slovenska dokonce na rychlost, v které jsem nebyl nijak dobrý a předběhl dlouhého rychlíka Kmoška i dynamika Andreje Chrastinu. Přitom jsem měl pocit, že lezu pomalu, klidně a jen to pozoruji… Začal jsem chápat, jak věci fungují, a že mohu lézt těžké cesty klidně do 50, 60 let. Uvědomil jsem si tehdy, že nechci využívat toto nové poznání jen pro svoje ego a ambice a víc se chci podívat na možnosti svého dalšího rozvoje i v jiných oblastech života, a tím jsem skončil s vrcholovým lezením. Mimo „Kobru” jsem takovým procesem prošel zejména v „Anakondě“ 10+, „Panterovi“ 10+ a kdysi v „Novém Zákonu“ 10, který je na Súlově.

Měl jsi nějaký větší pád? Jak to dopadlo a jaké bylo poučení?
Hodně pádů. Měl jsem žilinskou školu! Lezli jsme stále nadoraz až za hranicí pádu! Byl jsem zvyklý na dlouhé pády a měkké jištění parťáka. Příběhy Tefelnera, Strýčka, Martinky, Pialy…. jsem měl denně v Porúbce na talíři. Už jako začátečník jsem „musel” vypnout poslední kruh a skočit dolů na Porúbce. Taky se to tam jmenuje „Lietačky”. Je to ovšem převislé a padá se do vzduchu. Pamatuji se, jak na písku takové prokluzy běžní lezci neznali, já jsem v klidu pět metrů odskočil a ten kluk mě přizdil! Kulhal jsem tři dny, ale rozlezl to. V Porúbce i v Súlově to kdysi bylo drsné, těžké kroky pod kruhem a dlouhé odlezy. Natékalo ti, na rozdíl od písku, a nevěděl jsi, či ještě nahoru nebo radši skočit. Jaké jenom letky jsem viděl a taky dával v „Hraně 1624”, legendární devítce v Súlově. Nebo „Harakiri“ za 8+ na Porúbce. Hrozila ti zemovka, a přitom dlouhý skok do madla na vrcholu. No, úplně zemovka ne, ale bylo to tak, tak. To byla prestiž, takovou cestu vylézt a taky povinnnost, když jsi chtěl říci, že lezeš 8+. To byla škola! Ať jsem pak přijel do jakékoliv oblasti, tak jsem 8+ v klidu onsightoval. Miro Piala se jednou naštval kvůli babě, jak jinak, a dal to sólo! Tam se děly věci – asi jednou napíšu paměti, ale kdo kromě nás pár, co jsme to zažili, to bude číst, že… (směje se)

Dočetl jsem se, že v roce 1998 až 2004 jsi bydlel v jeskyni u Višňového. Co je na tom pravdy? Poustevničil jsi pod skálou?
Poustevničení mě vždycky přitahovalo. Doslova jsem kdysi chodil po té Francii pod skalami a přemýšlel, ve které jeskyni bych se natrvalo usadil a jak bych tam mohl přežívat. Vždycky jsem se těšil z toho, že tam mohu zůstat třeba 14 dní a opouštět jeskyni jen na lezení a jednou za týden na nutný „nákup” do popelnic za supermarket. Miro Piala toto dokázal i v těch zlatých časech Súlova v polovině devadesátých let. Mezi skalkami si udělal parádní doupě s igelitovou střechou. Spávat v horách, ve skalách mě baví dodnes, ale už tam nepotřebuji unikat. Už chápu život jinak a jsem šťastný tam, kde jsem. V tom Višňovém jsem však spal jen zřídka a vždy jen jednu noc. Bylo tam vlhko a šla tam vždy divná energie ze štoly a nikdo se tam, jak si pamatuji, dobře nevyspal. V tom období, jak píšeš, jsem už déle měl malou Teu a těšil jsem se na ní i na ženu. Rodinu jsem tehdy konečně začal brát vážně a přesouval ji na první místo. To dřív nebylo, viděl jsem jen lezení. Vlastně ve mě tehdy uzrálo pochopení, že věnovat se rodině a ženě – i když jsem to ještě moc neuměl – je větší výkon, než vylézt nejtěžší cestu. Potřeboval jsem dozrát…

PÍSEK – PŮJČIT SI VYBAVENÍ A ELEGANTNĚ TO VYLÉZT

Na písku jsi tedy začal a občas se na něj vrátil… Můžeš popsat, jaká tam panovala atmosféra na konci 80. let?
Tý, vole, to byl ráj a asi ještě je někde v Labáku. Spávali jsme rozloženi kolem jezírka, nazí se koupali, hořel oheň. Chytali jsme kapry v rybníku pod hospodou, kde je teď velký plot. Hlavně všichni otrhaní a špinaví, nabarvená trička a kalhoty. Naše motto tehdy bylo přijít pod skálu jako hadrák, zeptat se, kde je nejtěžší cesta, půjčit si lano a karabiny a elegantně ji vylézt. Ani jsme tolik nechlastali, já určitě ne, spíš jsme stále vymýšleli nějaká dobrodružství. V Ádru jsme v noci lezli na věže Křížáku a tahali tam holky… Napadla nás také třeba noc na Karlštejně – a tu jsme taky uskutečnil. Vylezli jsme po hradbách a vplížili se do hradu… (směje se)

Jak to dopadlo? Načapal vás někdo?
Ne, to nemohlo přijít v úvahu, byli jsme indiány. Nad ránem jsme pozorovali kastelána, jak opilý přijíždí na mopedu, protože šněroval a potichu slézali dolů. Pamatuji si ještě, jak kolem nás v noci prolétla velká sova – to bylo znamení, že jsme chráněni.

Na jaké zážitky z toho období rád vzpomínáš?
Všechny, to se nedá zúžit. Jak jsem dělal cestu v Hřensku na Belvedér pod vyhlídkou a shazoval do údolí obrovské kameny. Turisté se nakláněli přes zábradlí, co se děje, my s Mladým jsme se krčili pod převisem… A pak jsme na tu vyhlídku mezi překvapené turisty vylezli. Měl jsem rád Hudečkovy cesty, byly sice morálové, ale kruh byl vždy tam, kde měl být a padal jsi do vzduchu. Jako v „Hraně zapadajícího slunce“ IXc anebo v cestě „Bílá oblaka“ Xb v Labáku. Jel jsem do „Hrany zapadajícího slunce“ jistit kamaráda Hrčka a podívat se na jeden z tehdejších extrémů. Jemu se v bouldru nad kruhem stále smekaly lezečky, možná se i bál, protože pak následoval dlouhý rajbasový odlez. Tak jsem nastoupil, že si to zkusím s horním po kruh, který byl 14 m vysoko. Jenomže jsem hned udělal ten boulder a ocitl se pod převiskem pod dalším kruhem. Asi 6 metrů nebo víc nad jištěním. Nic jsem ale nad hlavou nemohl nahmatat, tak jsem tam jednoduše skočil a netrefil. Let byl dlouhý, pamatuji se, jak se pomalu přibližovaly stromy a diváci na chodníku. Když už jsem měl ty lidi kopnout, tak mě Hrčko zastavil. Inu, prvotřídní súlovský jistič. Perfektní prokluz. Pak jsme to pracně prolézali a dobývali křovím až na vrchol věže, abychom slanili a podívali se, co tam, k sakru, nad převisem je. Další den jsem tu cestu vylezl AF. Bylo to druhé opakování po Tefelnerovi. Za rok RP. A než jsem se vrátil do Súlova, tak to všichni věděli. To bylo asi v roce 1989.

Kam jsi jezdil nejraději lézt?
Na písku do Ádru a Teplického skalního města. Hodně jsem lezl i na Křižáku. Hned mě zajímaly především sportovní cesty. První jsem v Ádru vylezl „Kitzbühel“ VIIIc, potom „Zázrak“ IXc, ten jsem si hodně považoval a hodně se tam napadal. To bylo v roce 1990, tuším. Na Křížáku „Relaxační hodinka“ IXa, to byla moje oblíbená cesta, nesmírně jsem tu převislou hranu obdivoval. Mimo písek to byl hlavně Súlov.

„NA PÍSKU JE VŠECHNO LEHKÉ“

Vylezl jsi nejtěžší hrany v Ádru té doby. Specializoval ses na lezení hran a stěn, nebo jsi měl rád i spáry?
Spáry a komíny jsem neměl rád. Nepřipadalo mi fér, že tam není jištění. Hned mi bylo jasné, že tohle je lehké lezení, když se ho naučíš – a časem se ho vždy naučíš – proto mě tyhle cesty vůbec nemotivovaly, ani se mi nelíbily. Mě motivovaly cesty, které byly těžké i top rope! I když na první svoji cestu, komín za IV, ještě v „čínách” (tenisky, pozn. red) potil jsem tehdy krev a slzy, tak to nezapomenu. Mě fascinovaly hladké velké a převislé stěny jako „Bumerang“, „Klekání“ nebo …teď si nevzpomenu na název, asi první XIa v Teplicích od Sedláčka vedle Chrámovek. Krásné kroky. To byla hrana. Jinak hrany ani ne, taky mi nepřipadaly tak těžké, vždy ses měl jak postavit, či chytit, i když byly hladké. Dlouhou dobu nikdo nemohl vylézt hranu na Kance. Chodili od ní a bájili o XIc, Sedláček, Toman a další. A mně bylo jasné, proč to nemohou vylézt. Protože nebyli zvyklí na písku něco nacvičovat. Já jsem nějak tušil, že to dám a dal jsem to za tři dny. Ale v podstatě se mi tam vůbec nechtělo ztrácet čas! Až přímo tak! Protože v Súlově čekal projekt prodloužit „Nový Zákon“ a další, a co když mi to někdo vyfoukne!

Můžeš tu hranu na Kance XIa trochu popsat?
Hrana na Kance (v průvodcích jako „Rekviem pro Koulena“, pozn. red.), nebo „Powermetal“ – tak jsem ji tehdy nazval podle mé tehdejší oblíbené muziky: Stěna jako když střelí přes 40 metrů a klíčový bouldrový krok nahoře. Bočák, vysoko nastoupat, totální hnidka, nohy na vlnkách, udržet další hnidku, hrana nebo dobrý chyt a hotovo. Klíčové kroky byly stěnové lezení. Dole ještě lehký boulder asi kolem druhého. Celou cestu se dalo hodně odpočívat, jako na písku všude.

Jaké bylo nakonec samotné lezení?
Věděl jsem, že hrana bude lehká. Protože na písku je všechno lehké… Ono je tam jenom těžké přijít na to, jak. Jak vymyslet ty kroky a samozřejmě taky, jakým způsobem chytit a udržet. Tak jsem tam klasicky naběhl súlovskou technikou. Vylezl jsem pětkou nahoru – nějaký turista mě odjistil. Zafixoval jsem lano a vyřešil boulder. Udělal jsem to, do čeho se nikomu nechtělo – posedět v tom a vyřešit boulder. Pak jsem to na žumaru dvakrát top rope vylezl celé, dal den volna – spával jsem celé tři dny kousek od toho v jeskyňce – a večer šel do hospody hledat jističe. Byl tam Jirka Lautner a druhý den prvním pokusem jsem to dal. Celkově to byl ovšem nádherný zážitek, ta romantika v lese, pak povzbuzování s Jirkou. Ovšem, jak říkám, v hlavě už při dolezení jsem měl Súlov – je třeba přiznat, že až touhle cestou jsem získal respekt u českých lezců a respekt získal i Súlov. Pamatuji si, jak za mnou na závodech přišli Kubrt a Havlík a blahopřáli mi. To byl příjemný zážitek. Jirku Lautnera to nakoplo a tuším za tři měsíce tu hranu taky dal. Mezitím cestou proletěl ještě Marcel Toman.

Nepřišlo ti nacvičování cesty na „top rope” jako něco, co je proti pískovcové etice?
Ne, absolutně ne. Toto je sportovní lezení. Bral jsem ji jako normální sportovní cestu. Každý top lezec svůj projekt i na písku nacvičoval seshora. Nejtěžší tehdy bylo na písku „Vysoké napětí“ od Sedláčka, 8b+. Jak myslíš, že to dělal? Navíc to byla umělá, zato skvělá cesta. Každý ze špičkových lezců ji oceňoval. Zrušil ji jeden kamarád z egoistických pohnutek, to nemělo nic společného s čistým úmyslem. Cesta však stihla splnit svůj účel. Všechno je v pořádku. Písek mě tím ale přestal zajímat, už mě nemohl posunout dál. Atmosféra tam nebyla příjemná a ani v blízké historii se tam neděly nějak eticky inspirativní věci. Kdo viděl do zákulisí, tak ví, že etikou nebyl písek žádným vzorem!

Co ti v lezení šlo nejvíc?
Vždy to, na co jsem se zaměřil. Lezl jsem rajbasy, tak za chvíli rajbasy. Pak převisy, tak převisy. Vytrvalostní cesty mě vytrápily nejvíc, proto jsem si jich nejvíce vážil. Višňové byl pro mě nejdrahocennější klenot. I když vím, že junioři, které jsem potom chvíli vedl, měli vytrvalostní cesty právě za nejlehčí. Ne ale ve Višňovém, které je pořád ještě dost bouldrové a technické, a pak ti moji netopýři jako no-handy, to lidem dělalo potíže. Višňové byla první naše oblast, že když jsem se v ní naučil lézt, tak jsem ani na Západě pak neměl problémy.

Jakou cestu jsi na písku zkoušel a nevylezl?
„Akumulátor“ XIb, od Andreje Charstiny a ještě někoho. Myslím, že první to zase vylezl „Kubrt“ – Marcel Toman. To byla opravdu hrana a krásná hrana a hodně dlouhý krok pro mě. Udělal jsem ho, ale už se mi tomu nechtělo věnovat tolik energie, když ve Višňovém čekaly opravdu těžké projekty, kde jsem třeba ani kroky neudělal! Vápno mě motivovalo více. Představovalo pro mě absolutní vrchol lezení. Všestranně těžké, silové, technické, vytrvalostní. Věděl jsem, že „Akumulátor“ pocvičím a některým pokusem vylezu. Bude mě to stát hodně času, ale nezlepším se tím.

Jaká byla „Hrana zapadajícího Slunce” IXc od Hudyho v Teplicích?
Na tehdejší výkonnost české širší špičky, psal se rok 1988, to už byla v podstatě lehká cesta. Nebyla to ani hrana, to šlo kolem hrany, byla to stěna, bouldry byly ve stěně, akorát mně šité na míru. Prostě klasické súlovské lezení a lehké súlovské lezení, akorát morálové. Češi mi to tehdy nechtěli věřit, že v Súlově máme těžší cesty. Nebyl jsem ještě zdaleka tak dobrý, jenom jsem uměl lézt blízko svého maxima vysoko nad jištěním. Myslím, že lidi se báli dělat středně těžké kroky vysoko nad jištěním, a tak ta cesta možná ještě dnes má málo přelezů. Pamatuji si, že až několik let po mně mi volal nebo říkal Aleš Morávek, že se na to chystá, a pak, že to přelezl. A to byl teprve čtvrtý. Technický boulder v plotně za 8, a potom těsně nad druhým další trochu gymnastický boulder za 8+ a trošku morálový dolez za 7+ na vrchol. Tři kruhy, 30-40 metrů asi. Písek byl vždy především nádherné lezení, romantika a dobrodružství.

Myslím, že na písku to tehdy nebyla jenom romantika…
Je to pravda, ono v tom lezení, hochu, i když nešlo vlastně o nic, než o prestiž – žádné peníze jsi nemohl ztratit, ani získat – tak se děly dost drsné věci mezi lezci. Ta prestiž v malé komunitě dělala takové divy, že vztahy kolikrát i na skalách byly dost napjaté. Uvědomuji se, že svými ambicemi jsem k tomu přispíval, to je jasné! Divil by ses, jak i v tom Súlově jsem byl nucený řešit dost zapeklité a skličující situace. I v Moravském Krasu, nakonec i ve Višňovém, než jsem si vydobyl postavení v dané oblasti. Například jsem byl přizván ve známé oblasti na zkoušení nového projektu, a když jsem pak vyřešil boulder a chystal se na PP, tak mě kamarádi odmítli jistit – byl jsem tehdy v šoku! Navenek jsme byli všichni přátelé, aspoň jsem si to vždy myslel, a pak jsem přijel přelézt nejtěžší cestu oblasti, očekával podporu a fandění a nestačil se divit. A to šlo jen o to, kdo bude první, druhý, třetí…

Na písku jsem to sice nezažíl, protože jsem vždy potichu přijel a rychle zase zmizel. Ale tam se to asi děje dodnes. Ty historky jsem slýchával a běhal nám mráz po zádech, co lidi dělali proto, aby byli první i u bezvýznamného prvovýstupu. Nakonec Sedláček, který tehdy udělal opravdu hodně pro posunutí československého sportovního lezení, by mohl vyprávět. Že sekal cesty – to byla jen zástěrka! To dělal kde kdo, dělalo se to, dělá a dělat bude, marné. Musím říci, že většinou to však bylo přiměřené. Vidíme z toho, jací jsme, jaké je naše ego a vůbec nemusí jít o peníze… Ambice stačí… Toto se mi moc líbí na Adamovi, že takovému tlaku nepodlehne. Protože i já jsem v jednu chvíli podlehl. Nepodrážel jsem nohy, to ne, ale byl měkký v klasifikaci. Ve Višňovém už potom ne, ale v Súlově mě štvalo, abych dal cestě 10, když v Krasu stejná cesta byla 10+! Zároveň však chci dodat, že i v každé oblasti se v rozhodující chvíli vždy objevil někdo, kdo mi dal velkou a důležitou podporu! Příjemných zážitků i přátelství bylo mnohem víc. Napříč celou republikou. Nejvíc přátelství a podpory pod skalami jsem ale vždy našel na Slovensku. Za tu lásku a obětavou podporu, s jakou mi na Slovensku lezci pomáhali, velmi, velmi děkuji. Bez ní bych tolik v tom lezení nedokázal! Dnes však vidím, že mi hodně pomáhaly i ty negativní postoje a zážitky a opravdu jsem potkával a potkávám jenom samé přátelé… (směje se) Hodně bych chtěl všem lezcům nejen té doby poděkovat! Žil jsem s nimi nádherný život a žiju ho dál.

Pamatuješ si na cestu, ve které ses nejvíc bál – proč jsi se rozhodl ji lézt a jaké to bylo?
No, v mnoha cestách jsem se bál. Určitě hodně v „Hraně zapadajícího Slunce“, když jsem půl hodiny stepoval pod převískem, než jsem se tam naslepo odhodlal skočit. Pak třeba v „Absolutním vědomí“ na Beckově. To jsem se fakt hodně bál, protože jsem tam jel často sám s žumarem a stěna je do dvou stran naklopená, a když jsi spadl, tak jsi pár metrů letěl, než žumar zabral. Jednou jsem to nevydržel a chytil lano! Tak víš, co se asi dělo! Asi jsem ani neměl dole uzel na laně… V poslední chvíli jsem se vzpamatoval, odhodlal a pustil se, a tím žumar zabral. Kdo by tam totiž se mnou půl dne visel a jistil při nacvičování… Je to až v druhé délce a obtížný přístup. PP už šlo celkem hladce. Ta cesta má taky stále jen pár opakování, a to jsem pochyboval vůbec o 8b, 10! Cesta klasifikována 10+. Pro mě tam ale byl dlouhý křížový krok a 10 to bylo. Nakonec to Kraken Peter Doležaj potvrdil – těch 10 UIAA. Samozřejmě i na písku jsem se vybál dosyta, hlavně v těch lehkých cestách – pětkách na rozlezení a podobných…
A proč jsem je lezl? Chěl jsem vylézt všechny nejtěžší cesty, to byla moje motivace. A taky posunout se o další stupeň dál. Možná, když se jednalo o zvednutí výkonnosti z VI na VII, tak jsem absolvoval v Súlově a Porúbce vůbec ty nejmorálovější cesty na starém řídkém jištění. Pamatuji se, jak jsem se bál „Vaniček“ za 7- tuším. Asi dva kruhy v celé 20metrové cestě…

Jaký byl tvůj prvovýstup „Itakaduana” IXb v Labáku v roce 1988?
Tam jsem se hodně bál. Dělali jsme to fakt odspodu, ačkoli kruh jsem tam potom dodával shora. Shazoval jsem obrovské balvany z převisu, dole se jistič ve stěně třepal a uhýbal. Visel jsem v háčcích a na malých skobkách. Sotva jsem dokázal zavrtat prvovýstupák a do něho jsem pak padal. Nebylo to těžké, jen asi 8+, ale probít se vzhůru, to bylo něco! Nakonec mi zavolali ze Žlebu, že to vytlučou, pokud tam nedám všude kruhy. Kde já bych tam jel přes celou republiku. Ale vůbec mi to nevadí, své dobrodružství jsme si tam prožili. Z boku stěny jsem udělal další cesty, taky jen s malými kroužky. Krásné a krátké. Asi to taky vytloukli. Myslím, že než to vytloukat, tak mohli aspoň přetlouct „Itakaduanu”, to by zabralo stejný čas a mělo větší efekt i účet za kruhy bych jim zaplatil. Ale je a bylo mi to jedno. Akorát bych teď rád poděkoval Standovi Ratajovi, který mi dal výzbroj a vysvětlil, jak se kruh a ty prvovýstupáky vrtají. Byl jedním z těch, kteří mi v začátcích hodně a nezištně pomáhali. Bylo jich tehdy víc, v každé oblasti mi někdo nezištně pomáhal. Opravdu funguje zákon, že když máš touhu, pro kterou jsi nadšený a dáváš do toho celé své srdce, tak se celý Vesmír spojí, aby ti pomohl ji naplnit!
.

Rosťa ve své cestě „Itakaduana” IXb v Labáku

.
Co by sis přál, aby se z období před revolucí na písek vrátilo a co ti naopak přijde lepší dnes?
Nechci, aby se nic vracelo, všechno má smysl jen v tom čase a prostoru, kdy to probíhá! Dnes to je dobré tak, jak to je a i tihle mladí lezci jednou budou vzpomínat, jaké to bylo za jejich mladých časů… (směje se) Každá doba je super a přináší příležitosti pro růst i dobrodružství. Záleží na tobě, jak k ní přistoupíš a co vytvoříš! Prožívám dnes podobná dobrodružství a prožitky jako tehdy, jenom jinde a jinak. Byl jsem na skalkách a usmíval jsem se nad tím, jak všichni lezli i šestky v přilbách a co my jsme všechno přestáli. Zároveň jsem si uvědomoval, že tohle je zase jejich dobrodružství a jejich svět a takhle se usmívali staří klasici nad námi, když jsme začali cvakat kruhy a borháky. Pamatuji ještě, jak se neslo Súlovem: „Vytahováky už máme vyrobené…” (směje se) A tehdy jsme z toho skutečně měli strach.

INKARNACE FERRATISTA

Pro spoustu lezců to byla nepochopitelná věc, jelikož ferratami často opovrhují. Co vedlo extrémního lezce k tomu, aby začal jezdit na ferraty?
(Směje se) Opovrhují jen ti, kteří mají nějaké komplexy, chtějí si udržet nějakou výjimečnost. Zase se jedná o vlastní prestiž! Já jsem se vždy dokázal těšit z lehkých cest a jenom z toho krásného pohybu po skále. Navíc jsem po letech lezení zjistil, že i ti lidé, co se lezení bojí, jsou stejně „dobří” a hodnotní lidé a je příjemné i přínosné s nimi něco zažít. Mě už potom totiž víc bavilo někomu pomoci vylézt cestu a těšit se z jeho radosti, než jen ze svého úspěchu. Takže, jakmile jsem v Jamesáku uviděl první ferraty na fotce, tak jsem věděl, že tohle je hudba mé budoucnosti. Chtěl jsem být ve stěně a zároveň prožívat něco, co může se mnou i moje druhá žena a další přátelé bez zvláštní a mnohaleté přípravy. I když je důležité poznamenat, že to, co se mnou moje žena přelezla sólo v horách, před tím smekám. Nebavilo by ji samozřejmě stát na štandu a jistit. Zatímco na ferratách můžeme lézt současně a víc si to společně užívat. Byl jsem překvapený, do jak nádherných a velkých stěn jsem se dostal a jak už to je v mé povaze, brzy jsem si i tady nalezl svoje extrémy. Třeba sólo Jubileumsgrat za jeden den z údolí, což je 5kilometrový hřeben a téměř 2 kilometry šlapání z doliny! Lezení do 3- mezi Alpspitze a Zugspitze a ferrata “D”. A žena mnohé z těch fakt těžkých a náročných lezla se mnou. Například jeden den celý Königsjodler a druhý den Leogang Süd a Nord, první obtížnost D a 1600 výškových metrů (hm) z údolí na vrchol a druhá E a 1 400 hm. A zažili jsme u toho tolik báječných zážitků a poznali tolik oblastí a horských skupin Alp! A mimochodem, ferraty mě fakt naučily pohybovat se v horách i ve velkých stěnách. Vylezl jsem se, ochutnal tu výšku, a pak jsem i nějaké tři sta metrové stěny vylezl sólo. To byl zážitek, i když se jednalo o III až IV!

Jaké zkušenosti pro život ti ferraty daly?
Pronikl jsem rychle do lůna velkých hor a naučil jsem se je vnímat, chápat, doslova rozumět jejich komunikaci a hodně mi taky vysvětlily a ukázaly nebo ukazují, jak funguje naše mysl a svět. A hlavně, jak vyučují a vychovávají lidi a toto využívám ve svých vzdělávacích programech. Velmi pomohly také mé ženě překonat různé psychické bariéry a lidem, které jsem do nich přivedl a přivádím. Taky jsem poznal, jak nás energeticky pozvedají výš. Lidé, kteří tam chodí často, v sobě probouzejí, a také i cítí více lásky! To je největší dar hor! A takové ty řeči, že jsou „nebezpečné” a „killer mountains” to jsou výplody naši nevědomé mysli. Znám jen „killer ego”, ale i to jen symbolicky, ovšem ne „killer mountain”! Mýtus o nebezpečí hor vznikl tím, že ony usnadňují vnitřnímu vědomí přejít do jiné dimenze vnímání, to je taky pomoc! Rozhodne o tom ovšem naše vlastní vnitřní vědomí, ne hory! Hory tě naučí naslouchat svému nitru a pochopit život, pokud jim to dovolíš!

Která ferrata se ti líbila nejvíc?
No, to je otázka… Asi ten Königsjodler na Hochkönig je stále top. Potom třeba Bert Rinesch v Totes Gebirge, který jsem přelezl v zimních podmínkách a dost pasáží jsem byl nucený přelézat sólo bez maček a cepínu, protože lano zmizelo pod sněhem a mačky jsem schoval v kosodřevině v domnění, že nahoře ve skalách sníh nebude! To byla velká škola. Taky Tabaretta, E, 500 hm na hřeben Ortleru je dost těžká. Rote Saule, D/E na Rote Saule ve Virgentalu a pochopitelně klasika Anna a Johann, D a E na Dachstein, to jsou perly. Ze sportovních třeba Fallbach, E, v Maltatalu a z horských Detmolder, B/C na Hochalmspitze, 3360 m n. m..

Zažil jsi někdy na ferratách nějakou nehodu?
Ne, nikdy jsem v horách nezažil žádnou nehodu, ne aspoň přímo u mě, protože si přeji bezpečí a vyučování lidí jiným způsobem! Přistupuji k horám s důvěrou a pokorou a naslouchám jim a ony mi to oplácejí, chrání mě a odpovídají mi – pochopitelně! Jednostranný rozhovor je to jen pro toho, kdo nechce změnit svoje vnímání a názory! Jasné, že někdy dostávám pár facek, s láskou, ale vždy mě na to dopředu upozorní, a je to jen, když nestačím poslechnout… Pochopil jsem, že tohle hory a příroda nedělá, že ubližuje! Jenom tehdy, když odmítáš naslouchat a trváš na svých přesvědčeních, pak tě třeba potřebují zastavit… Je nutné učit se sledovat svoje pocity a myšlenky! Inspiroval jsem se u mé ženy, jak ona nic pořádně v horách neuměla a přesto se vždy pohybovala s důvěrou i v terénu, na který nemohla mít zkušenosti a hory jí vždy podržely a podrží. Proč? Protože ona tam nemá to ego, něco dosáhnout, jenom si prožívá svou přítomnost. Jasně, pokud jí v hlavě začnou skákat nezdravé myšlenky, tak taky hned dostane pohlavek, třeba se někde bouchne, apod. Zároveň však také prožívá a cítí jejich ochranu. Všechno je to jinak, než se říká!

Myslíš, že lidi podceňují riziko pádu do ferratového setu?
Ne, vůbec. Lidi se až zbytečně a hodně bojí, to taky vytváří riziko a všude se příliš jistí, někdy i to vytváří rizikové situace, protože vytvářejí zácpy. Spíš vidím nebezpečí v tom strašení lidí, které se různými metodiky děje. To je opravdu rizikové, protože lidé pak ztrácejí kontakt se svým nitrem, které je bezpečně vede! Například to, co je napsáno na tabulkách pod českými ferratami, viděl jsem to v Táboře, to přímo navádí k nehodě, protože necvičenou mysl doslova nutí myslet na to nejhorší a bát se! Vyvolává to v mysli strach, který přitahuje riziko, namísto pohody a bezpečí! To není o ferratovém setu, či jiných bezpečnostních pomůckách a metodice, je to o nastavení ve tvé hlavě a sledování a vyhodnocování svých pocitů, to je klíčové! Oddělení těch myšlenek, co jdou z hlavy a následování těch, které vystupují z větší hlubiny, ze Srdce. Není to lehké rozeznat a stále se to učíme. Naštěstí intuice, když máš záměr jí naslouchat, ti to sdělí mnoha způsoby. Pamatuji se, jak se dva lezci honili na ferratě “E” bez sedáku a v teniskách a ještě předbíhali ferratisty. Hráli si prostě jako kluci s naprosto dobrým úmyslem a důvěrou a čistou hlavou! A to se pak přiznali, že jim začalo „natékat”. Myslíš, že se jim mohlo něco stát? Absolutně ne! Ledaže by začali přemýšlet a spekulovat…

Ty ses jistil, nebo to chodil sólově?
Tak jasné, že na začátku jsem o ferratových setech nic moc nevěděl a první ferratu jsme lezli “E”, že… (směje se) Janičce jsem řekl, že lehké, a tím věděl, že to vyleze… Pro ní jsem asi už nějaké originál smyčky měl, ale sám jsem lezl skálou čistě a jistil se odsedávátkem a ještě na laně přitom jistil ženu! Pak už jsme si sety pořídili oba. Do “B” leze sólo i moje žena, já do “C”, ale spíš jsem lozil tak, že jsem se o lano jen jistil a lezl čistě skálou i třeba v lezečkách. Hodně dobře jsem si zalozil a někdy to bylo i pár kroků za 6 UIAA! Ale většinou jen III až IV.

Jsou ferraty obecně dobrou věcí věc pro životní období, kdy třeba lezci zakládají rodiny a nechtějí chodit do zbytečně velkého rizika?
Jasně, víš kolik i známých starších lezců jsem tam potkal? Hlavně oceňují i to, že sednou sami do auta, vezmou ten set a poběhají si sami nějaké stěny, vyčistí se a jedou spokojeně domů. Žádné velké plánování a domlouvání! Ferraty nad “D” lezou skoro všechno lezci. Ti nelezci se v tom pak moc neumí hýbat. Ferraty mají také svoji techniku. Nejhorší, když ty laiky do “D” a výš vezmou vůdci a ti se pak motají na místě a blokují cestu. Jako lezec jsem vždy řekl : „Klid, nebojte se,” a celé družstvo oblezl vedle skálou…

Bral jsi někdy s sebou na ferraty svoje dcery?
S druhou ženou jsme měli doma smíšené děti, které normálně bydlely u druhého rodiče. Takže Tea zažila ještě jen lezení a to s první ženou, i když sama nikdy moc nelezla, a teprve Viktorka zažila moji proměnu. Takže jí v pěti letech a od Janičky 12letého Jeníka jsme vzali do Višňového. Tam je ferrata. Oba se tam rozbrečeli strachy a pak jsme je nikam dlouho nedostali. „Nebudeme šlapat do kopce,“ říkali. Jeník však celou ferratu vylezl, Viktorka ještě ne. O čtyři roky později s námi Viktorka, už jako lezkyně, přeběhla novou “C” ferratu na Martinských holích. Líbilo se jí to moc, ale dalo to přemlouvání, aby tam vyšla do kopce, takže žádné Alpy. Prostě do hor jsme je dostali jen, když byla na pořadu Bešeňová – termální bazény a hlavně tobogány a hory jen z dálky v údolí. Já jsem v dětství také nerad chodil do kopce. Vlastně i později… (směje se)

INKARNACE SKIALPINISTA

Co tě přivedlo k lyžování – lyžoval jsi už dříve?
Lyže byla moje první láska a lezení až druhá, která tu první později přebila, aby za určitý počet let zvítězily obě dohromady a to je ski – alpinismus. Jsem do toho zamilován až po uši, tedy až po mé ženě, ale už si to ego hlídám a jsem schopen dělat i jiné věci… (směje se) Naštěstí se žena zamilovala také a také až po mně (směje se). Je zajímavé, že pár lezců mě na skialpy hodně zvalo od počátku, ale z nějakého, mně dnes pochopitelného důvodu, jsem odolával až donedávna. Tehdy jsem na to ještě nebyl dost zralý. Lezení bylo pro mě bezpečnější a hlavně mě na to připravilo. Je až s podivem, kolik toho extrémní skialpinista nalozí. A je potom fajn se na té skále s lyžemi na zádech cítit dobře. Skialpinismus tě zavede do nové dimenze prožitků v panenské přírodě, tomu je těžké odolat!

Povedlo se ti spoustu těžkých sjezdů za relativně krátkou dobu. Nepřijde ti divné, že jsi ještě naživu? (směje se)
(směje se) Ne. Ještě se moje duše nerozhodla odejít, ještě tu má úkoly! To není se smrtí tak, jak si lidé myslí. Hory i vlastní Já má i jiné nástroje, jak člověka vést a vyučovat. Je velký předsudek a iluze si myslet, že extrémním sportem se smrtí přibližuješ, vůbec ne! Ale pokud se v něm zapomeneš a ztratíš ochotu a schopnost rozvíjet se všestranně, tak se může stát, že si tě duše prostě „stáhne“. A potom, když přijde tvůj čas. Jenomže to je potom krásné, odejít v horách a tuhle možnost duše využívají. Je to potom od hor dar a ne tragédie! Tragédie se dějí jen v naší hlavě, ve skutečnosti ne. Je to takové směšné a nezralé myslet si, že někdo zemřel, protože dělal nebezpečné sporty. Všechno je jinak. Mnohem víc jich odejde předčasně v posteli nebo na ulici, protože se odmítají učit a rozvíjet i třeba takovýmto sportem. Smrt není o žádných chybách, jak si nevědomě lidé vykládají. Smrt je narození do jiné dimenze a narození je smrt v jiné dimenzi, ale i tohle vysvětlení je zkreslené. Ve skutečnosti není to, ani to. Jenom v sobě zmáčkneš tlačítko od jiné frekvence, kterou pak vnímáš a prožíváš, to je všechno. Naštěstí si to vše každý sám může ověřit v bezpečí svého pokoje, pokud dostatečně vytrvale bude trénovat svoji pozornost! Pozornost je největší síla ve Vesmíru! A je nám proto i vrozená. Zvláštní, že se o tom nikde neučí, že? Kromě úzkých skupin.

Když hodnotíš lavinové riziko v horách, řídíš se převážně intuicí?
Přesně, učím se číst terén, mluvit s tím prostorem. Jsi ve vzájemné komunikaci i s tou lavinou a je tvoje povinnost, aby ses to naučil vnímat. Staří borci to vědí, ale raději to moc nikomu neříkají, aby neslízli pomluvy. I Bohuš Štofan v soukromém rozhovoru říkal: „Musíš tam ísť a pozrieť sa.” To znamená přečíst a vnímat tu situaci. Samozřejmě, že u toho i sleduji vývoj teplot a sněžení a tak dále, abych tam nejel zbytečně. Stalo se mi v začátcích, že jsem potkal známého záchranáře a ten mi říkal: „Teď do Tater, jsi blázen? Podívej se, jaký tu je pod sněhem led.” Tušil jsem, že to tak není, ale jel jsem tam potom s malou dušičkou, protože do mě zasel strach. Ten strach ti zastírá vnímání, v tom je škodlivý. Přijel jsem tam a viděl, že vše je tady jinak a drží to. Zajezdil jsem výborně a bezpečně. I kdyby to bylo lavinézní, tak ty svou energií situaci naprosto ovlivňuješ! Ačkoli se ti může stát, že situaci přečteš mylně, tak tvoje vnitřní nastavení teprve rozhodne, co se stane! Proto kladu lidem na srdce, aby si hlídali svoje myšlenky a vytvářeli a udržovali v sobě čisté emoce! Je důležité, pokud je člověk spojený „se srdcem”, poznám to u lidí a s takovými pak mohu jít. Hory a příroda tohle milují a chrání! Tohle jsem zažil na vlastní kůži mnohokrát a také slyšel vyprávět od lidí, kteří takto se svým srdcem spojeni jsou a mají aspoň trošku hlubší vnímání. Ti lidé milují hory a hory milují je. Všichni máme spoustu „krizových” zážitků v horách, a také hory nám je pomohly zvládnout spolu s naším odhodláním. Těch příběhů, co jsem slyšel od mnoha známých horolezců a skialpinistů, včetně Mira Peťa, je spousta. Laviny, které jim jezdily za patkami lyží, kutálení přes skály a zastavení o batoh bez zranění, kotrmelec na strmém a zmrzlém a zastavení o zapíchnutou lyži, a podobně. Úraz je, až když přestaneš naslouchat, jinak k němu vůbec nemusí docházet, ani při pádech!

Co je podle tebe základ pro dobré „čtení terénu”?
Znát svoji duši. Být zvyklý obracet se pro odpovědi do nitra a mít a cítit autoritu v nitru a ne venku! Všechno ostatní tě už příroda a hory i samotný sníh naučí. Když mi někdo vyprávěl o tom, že jel „bezpečně v lavině“, tak jsem se v duchu ptal: „Co to znamená?” A pak už snad druhý den jsem v maličké jel a vyjel z ní. Pamatuji si ten pocit předtím. Také jsem se ptal: „Jak vypadá lavina?” A pak cítil, že se do takového terénu přibližuji. Schoval jsem se pod skálu a projela kolem mě. Od té doby už to nechci zažívat, a tak se to neděje. Vídám to samozřejmě v dálce, kde to i v těch podmínkách čekám, ale nejdu tam. Ono to ale není tak, že hrozí laviny a hned všude kolem padají, spíše to dost dlouho drží a trvá, než nějaká fakt spadne. Splazy jezdí, ale laviny jsou zřídkavé.

Můžeš popsat stavy tvé mysli, kdy se rozhoduješ, jestli žlab bude bezpečný nebo ne?
Položím otázku a čekám, až ve mně zazní klid, rozprostře se ticho a zvláštní příjemná energie uvnitř, pokud ji nemám, nejedu. Popsal bych to jako „spojení”, potřebuji cítit toto „spojení”, a pak vím, že je to bezpečné, ba dokonce někdy, že už to proběhlo a já si to jdu už jenom užít! Proto občas jezdím radši sám, zvlášť velmi těžké věci. Protože se pak dovedu víc soustředit do svého nitra. Ovšem, občas se mi stává v lehkém dojezdu, že do něčeho vjedu, mám „blbý” pocit, a protože je to fakt lehké, tak ten pocit zkouším a jedu dál, a pak se vymelu a trochu si natluču. Byl tam třeba nečekaný led!

S kým do Tater nejraději vyrážíš a proč?
Sám, protože vím, že nikdy nejsem sám a příroda mě vždy s někým spojí, především se sebou. Hory jsou mými přáteli! Teď však začínám být známý i v tom lyžování a přitahuji skvělé lidi. Rád se vždy setkávám s Mirem Peťem, i když je to vzácné, protože teprve dobíhám cíle, které on má za sebou. V začátcích mi ovšem hodně pomohl, nakonec i teď mi nepřímo i přímo pomáhá. Jsme ve spojení. Vidíš a zase je to „MP”, tak jako kdysi v lezení (předtím Miro Piala, pozn. red.). Teď začínám mít stálé partnery na větší dobrodružství, Karla Svobodu z Beton Ski z Prahy a Martina Eliase někde od Spiše. S každým z nich jsem se potkal spontánně a takovému spojení věřím. Vidím, že oba milují hory a rozumí tomu, co dělají. Zachováváme si však svobodu následovat svůj vlastní pocit, klidně něco odmítnu jet, anebo někdo z nich a na chvíli se rozdělíme! To je důležité, na sobě neviset a věřit sobě! Také někdy jedu s Víťou Strouhalem z Climbing Technology, který nás podporuje, a je s ním fajn.

Měl jsi v Tatrách už nějakou nehodu? Co se případně stalo a co uděláš příště lépe?
Jak jsem psal, pořád se něco děje, ale ne něco “vážného”, ačkoli pro někoho by to mohlo být vážné! To fakt záleží, jak to máš nastavené v hlavě. Co udělám lépe? Není nic lépe, všechno je správné, nemohu říci, že bych nějakou zkušenost nechtěl, velmi mě to učí rozumět. Jasně, rád bych dokázal spočívat stále v Přítomnosti a lépe číst své pocity, jenomže to prostě ještě nedokážu. Nakonec ani nevím, jestli je „špatně” následovat svůj „negativní” pocit, protože bych o tu zkušenost i obohacení přišel. Teď jsme s celou „trojkou” zažili vypjatější chvíle ve stěně a hodně nám to dalo, ačkoli takové situace nechci opakovat. Někdy si říkám, že možná to přesně tak moje duše chtěla! I s tím „kiksem”. Nemohl bych vnímat radost tak intenzívně, kdybych nezažíval bolest, takže občas tu je i ta bolest a její zvládání. Nejvíc jsou to pády a kotrmelce, hlavně už na rovině v dolině, prostě popustíš uzdu euforii, možná se cítíš jako hrdina, že jsi něco sjel a lup, příroda tě posadí na zadek a taky ti na něj nařeže a hned víš. Je to chvíle, kdy se odpojíš od Přítomnosti, od klidu v sobě. Největší pád jsem měl na sjezdovce po sjezdu. Předváděl jsem se tam. Byl to veliký pád a dlouho to bolelo. Také jsem už spadl v extrému, ale v lehčím místě, abych to ten den otočil. Zapomněl jsem na jasnou výstrahu, kterou jsem dole dostal. Taky jsem jednou dostal fest kamenem pod koleno, abych jasně pochopil, že ten den tam nemám jít, i když jsem to věděl už doma, a přesto mi zvědavost nedala. Kdybych ani potom neposlechl, tak možná… Ale to už snad nedělám… V Malém Ledovém štítu jsem narazil při skoku jednou lyží lehce o skálu a ta mi vypla a vyletěla do vzduchu a dopadla přesně za mě a zapíchla se do sněhu za mnou tak, že na fotce nic vidět není. Fotil mě Karel. Přistál jsem v pohodě na jedné lyži a není vidět, že druhou nemám… (směje se) To mělo trošku přbrzdit moji přílišnou odvahu ten den!

Na jaký sjezd nejraději vzpomínáš?
Vždy na ten čerstvý. Ačkoli přeci jen, Predná Bednarzova lávka ční nad všemi. Tam jsem sám, a potom i s Karlem Svobodou, zažil nejsilnější zážitky a nezapomenutelné dojmy. Nakonec jsme se právě tam poznali a sblížili. Považuji to pořád za svůj nejtěžší sjezd. Ačkoli jsem sjel většinu nejtěžších tatranských sjezdů. Pamatuji se, jak mě dole natáčel a já jsem mu najednou vyjel z obrazu do nějakého žlábku, skrytého ve skalách a on udiveně zvolal: „Kam jede ten cvok?” Vypadalo to, že jsem zmizel ve skále. Slyšel jsem to až doma ve videu. Smál jsem se tomu. Tak jsme se poznávali… Společně jsme prožili hodně zážitků a další letos s Martinem Eliasem, drakem. Když máš takové kamarády vedle sebe, tak je to ještě dobrodružnější. Ale nehecujeme se! Tady je nejdůležitější pokora a respektovat svoje vnitřní pocity!

Co cítíš, když sjíždíš nějaký 50stupňový svah, který se nahoru leze po předních hrotech s cepíny?
Jsou to mocné, nepopsatelné a povznášející pocity, které však vždy souvisí s plným soustředěním a „vnitřním klidem”. Chvilkově tam však může vstoupit i tíseň a pocit takové nějaké síly kolem mě z toho, jak bytostně cítím moc těch hor, skal a sněhové stěny, či žlabu. V té Bednarzově lávce to byla až posvátná úcta při pohledu na ty monstrózní kulisy a nekonečnou hloubku, do které se stále hlouběji nořím. Všechny pocity ovšem prostupuje ten vnitřní prostor klidu. Ten se pak mocně dostavuje po sjezdu a často i před sjezdem a je součásti důvodu, proč to dělám: Chci prožívat v sobě hlubší klid… Zní to paradoxně, že? A dále, prožívám tak nějak plněji život po takových sjezdech. Jsem víc nabitý energií a všechno mě potom víc baví. Ono, když se dotýkáš smrti, tak potom intenzívněji prožíváš a vážiš si života a všeho v něm!

Jezdíš vždy s pípákem a výbavou nebo jenom někdy?
Protože se umím naladit na ten pocit a skutečnost, že je vše v pořádku, nic nespadne, tak mi pak připadá zbytečné, tahat další zátěž. Navíc nejezdím do lavinózních podmínek. Přátelé jezdí s lavinovými batohy, přesto mě respektují. Ví, že je to o něčem jiném, ale batoh jim dává dobrý pocit, tak s ním jezdí. Ten pocit je důležitý. Někdy si tu výbavu beru, zvlášť na začátku sezóny, kdy je ještě sníh dost nestabilní. Karel letěl s lavinou velkou stěnou, poznal, že jeho život závisel na něčem jiném, než je lavinová výbava… Rozhoduje se o tom jinde, sice v nás, ale jinde, mimo rozum. Martin měl také zážitek s lavinou. Viděl, jak se ta bílá stěna na něho valí… A potom nic. Přejelo mu to za patkami. Takové věci mi vyprávěl i Miro. Prostě jiná síla v tobě rozhodne, co se nakonec bude dít… Já jen vím, že to nerozhoduje výbava, to je iluze, kterou se lidé rádi opájejí. Chtějí mít jistotu. Samozřejmě i já považuji lavinovou výbavu za potřebnou, ale ne rozhodující, to je celé.

Lavinový batoh podle tebe může být nebezpečný. Můžeš to vysvětlit?
Nebezpečný ne, žádná věc sama o sobě není nebezpečná, jenom upozorňuji na to, že když se na něho příliš spoléhá, tak se člověk odpojí od svých pocitů, což může nebezpečné být! Hodně případů ukazuje, že když se vnitřní síla rozhodne, tak je jedno, zda ho máš, či ne.

Jaké tři tvé oblíbené sjezdy v Tatrách bys doporučil méně zkušeným skialpinistům?
Mé oblíbené bych nedoporučoval… (směje se) Z těch lehkých, na které rád vzpomínám – a jsou to vlastně taky extrémy v mezinárodním hodnocení – je Královský žlab ze Slavkovského štítu a sjezd z Baraního sedla, nejlíp až z Baraních rohů, přes Brnčálku na zastávku Biela Voda. A třetí? Asi Štrbský štít do Mlynické doliny přes Kozí dolinku a na Štrbské pleso. Je to už velký štít a přitom relativně ještě přijatelný sjezd pro běžného zkušeného skialpinistu. A pro méně zkušeného? Bystré sedlo naproti a Generál ve Velké Studené dolině.

TVRDÁ PRÁCE UVNITŘ MYSLI

Někde jsem četl, že v člověku se za sedm let promění všechny buňky. Staré odumřou na nahradí je nové, takže vznikne vlastně „nový člověk”. U tebe proběhly tyhle „tři inkarnace” postupně, nebo ses například prostě jednoho dne probudil, skončil s lezením a dal se na ferraty?
Je nutné, aby přitom proběhla zásadní změna myšlení, jinak se buňky uspořádají zase stejně a člověku se znovu třeba vytvoří stejná nemoc. U mě to skutečně proběhlo třikrát zásadně. Poprvé, že jsem pochopil, že nemusím jíst maso a začal lézt. Podruhé, že moje životní touhy a potřeby vyřeší meditace a přešel v pohodě (po letech) k ferratám a potřetí, když jsem se vydal na cestu učení a provozování psychoterapie – a skialpinismus je nyní mojí největší vlastní psychoterapií… (směje se) Trochu si dělám legraci.

Jakých zkušeností za všechny tři období si nejvíc vážíš?
Všech. Bylo úžasné, co jsem prožil a poznal v lezení, včetně lidí, dodnes je miluji a rád na ně vzpomínám a těším se ze spontánních setkání s nimi, často dnes na lyžích v horách. Stejně fantastické byly ferraty a hory a lidé, ke kterým jsme se s ženou díky ferratám dostali a co všechno jsme tam prožili. A teď na skialpu? To je asi třetí mládí a objevování zcela nové dimenze sebe sama, hor a přírody, a také i lidí. Skialpinismus je asi nyní taková moje smyčka, kterou se vracím s novými zkušenostmi a poznáním do „starého” horolezeckého světa. A je to také nová podoba učení, kterou mi život předkládá.

Často míváš přednášky pro lidi. Jednu jsi měl například na téma „Bohatství”. Čeho si na světě nejvíc vážíš a co bys nikdy v životě nevyměnil?
Poznání vlastního Já pomocí otázky: „Kdo jsem já?” která ve mně zněla od dospívání a teprve kniha Ramany Maharšiho mi ji až ve třiceti čtyřech letech pomohla řešit i nakonec vyřešit. Ne s konečnou platností, zato s trvalým prožíváním. Tím jsem poznal a prožívám, jak je člověk neskutečně bohatý, jak si své bohatství zastírá, utíká před ním a jak jej může znovu odhalovat, využívat (ne zneužívat, to nejde, to se hned zastře…) a prožívat! To bohatství spočívá v “Já” samotném, ale to je pro běžného člověka málo zajímavé a nezábavné zkoumat, takže raději dál prozkoumává cimrmanovské „slepé uličky”, například se rád honí za vyděláváním peněz a věří, že až jich bude mít dost, tak bude šťastný… (směje se) Jenomže mít štěstí a být šťastný, znamená odvést tvrdou práci ve své mysli. Pak i peníze v pohodě přicházejí anebo přicházejí rovnou ty věci a příležitosti, které potřebuješ anebo po nich toužíš… Jednou jsme s ženou například váhali, jestli letět do té Indie a téměř vzápětí mi zavolal kamarád, s kterým jsem se dlouho neviděl, že by mi rád udělal radost a věnuje nám letenku, kterou si můžeme vypsat kamkoliv na světě… (směje se) A bylo to… V životě to funguje jinak, než si lidé myslí. Rád přednáším, i když ne často. Pravě toto poznání, poznání svého „Já“ pomocí meditace, a porozumění meditaci samotné, je moje největší vítězství v životě. Této skutečnosti si nejvíce vážím!

Uznáváš v lezení nějaké autority? Koho a proč?
Určitě dnes Adama Ondru, protože přirozeně do lezení vnáší to, o čem mluvím. Z horolezců třeba odkaz Herberta Tichého. Také Reinhold Messner dozrál a v mnohém se mi líbí, zároveň však mě inspirují méně známí horolezci, či sportovci anebo prostě lidé. Ze sportovních lezců to byl třeba Stefan Glowacz, Yuji Hirayama – jeho japonština mě inspirovala k objevení slova „ABADŽIKRA” (Rosťa dlouho vymýšlel silové slovo pro povzbuzování ve skalách, které by nebylo vulgarismem, pozn. red.) nebo Chris Sharma a také jsem je osobně poznal. S Glowaczem jsme hodně mluvili a rozebírali sportovní lezení. Taky s Legrandem – ukazoval mi vytrvalostní trénink a mnoha dalšími a každý mě něčím inspiroval, či obohatil. Pamatuji se taky, jak byl pro nás modlou Toni Yaniro, už to jméno samo o sobě vyvolávalo ve mně posvátnou úctu, stejně jako jeho cesta „Grand Illusion“. A potom se stalo, že jsme ještě s první ženou Lenkou přijeli stopem do Finale Ligure a pod skalami s námi pobýval právě Yaniro s celou rodinkou. Jednu dceru měli. Pár dní jsme potom spolu lezli. A pochopitelně i mým lezeckým bohem nad všemi byl v té době Patrick Edlinger – a to ho zřejmě dostalo, ta sláva…

A mimo lezení?
Tady hlavně uznávám autority, které sdělují, že tvé srdce je pro tebe největší autoritou. Například zmíněný Ramana Maharši, i když už nežil, a potom Bert Hellinger mě hodně naučil a inspiroval. S ním jsem se už setkal. Ve svém životě se často setkávám s mimořádnými osobnostmi. Začalo to už v dětství u hudby a rozhovorem s Ritchie Blackmoorem, kterého jsem tehdy bezmezně obdivoval. Meditace a terapie mě přivedla k lidem, kteří mají vyšší stupeň moudrosti, ačkoli jim lidé moc nerozumí. Jako třeba Marcelka z hor, s kterou jsme přátelé. Bhagat, ten mi otevřel oči, velký terapeut. Peter Urbanec, jako byznysmen srdcem, psycholog a motivátor mi v poslední době také hodně ukázal. Hlavně to, že byznys může být taky čistý a vlastně je to do budoucna jediná možná cesta! Mám ho moc rád a taky se známe osobně. Moje žena je mi autoritou, její vnímání je úplně jiné než moje a velmi mě obohacuje, stejně tak naše děti a je jedno, že je nemáme společné. Děti jsou pro nás autoritou, protože často nám sdělí něco, na co bychom sami hned tak nepřišli. Nakonec od malých dětí jsem se vždy rád v dospělosti učil, protože ony ještě ví! Občas tím zlobím jejich rodiče, když je upozorňuji, že příliš své dítě brzdí svými strachy, že ono ví, co má dělat. Já jsem vždy svou malou dceru především pozoroval, a potom žasl, jaké mi ukázala řešení. Hlavně do čtyř let! U Tey ne, to jsem ještě tomu nerozuměl, aspoň jsem jí však dával svobodu. Lásku a svobodu potřebuje dítě od rodičů nejvíc, s ostatním si už poradí samo.

Co tě vlastně živí?
Život mě živí. Život vždy živí sám sebe. Když se mu odevzdáš, tak to poznáváš. Vždy, když jsem vyšel na nějakou pro lidi „nenormální” cestu, tak jsem žasl, jak se život zase o mě postaral. I když jsem řekl, že teď (po škole) chci cestovat a lézt, tak od počátku přicházely i peníze. Peníze a příležitosti, jak je vydělat v souladu s lezeckými plány přicházely. A tak je to dodnes. Dnes miluji nejvíc pobyt v horách, a tak přicházejí občas i nabídky, abych někoho školil přímo v horách… Dvanáct let dělám terapii a konzultace v oblasti vztahů a osobního rozvíjení. Navíc ještě v létě výškové práce. Ale ne celé léto! A ty jsem kdysi vůbec nedělal. Začal jsem s nimi až ve čtyřiceti… (směje se) Přednášky dělám, semináře, workshopy a někdy i  „nic” a i za to dostanu peníze, když to dělám pořádně… (směje se) Život neustále podporuje sám sebe, pokud mu v tom nepřekážíš! Celý život se vlastně učím nepřekážet a plynout s proudem přítomnosti.. (usmívá se) To má velikou moc. Myslím, že mi velmi v životě pomohlo, že jsem nikdy nechtěl ztrácet čas vyděláváním peněz způsobem, který mě nenaplňoval, a který jsem nechtěl dělat. Život velmi oceňuje, pokud člověk naplno dělá to, co chce dělat. A to jsem si ujasnil už na vysoké škole. Díky tomu jsem vždy cítil svůj život jako bohatý a všechno, co jsem potřeboval nebo po tom toužil, ke mně přišlo a přichází.

Jsi svobodný člověk?
Každý člověk je svobodný, ale neví o tom. Já o tom vím od dětství, od dětství – až na nějaké neúspěšné vlastní pokusy se spoutat, pro domnělé blaho druhých – jsem svobodný a prožívám svobodu. V každé době jsem ji cítil, prožíval a budu prožívat. Je to totiž přirozenost člověka. Od dětství ve mně znělo: „Potřebuješ objevit cíl, záměr a jít za ním, peníze přijdou samy.” Jasně, vidím, že pro většinu lidí je přirozené, že si vymyslí svoje vězení a drží se v něm pomocí svých přesvědčení, kterých se nechtějí pustit. I v tom leží naše svoboda. Ta možnost tu je.
.