Svezl se snad s každým druhým člověkem na světě. Tomáš Poláček je v současnosti určitě nejznámější stopař v Česku. Píše neobyčejně vtipné a neotřelé články pro časopisy a noviny – nejen ze svých dalekých cest v cizích autech.


T: STANDA “SANY” MITÁČ F: TOMÁŠ POLÁČEK | DUBEN 2016

Než začne Tomáš pracovat na svém dalším rozhovoru, má v pražské redakci chvíli volno. Na půl hodiny si dnes vyzkouší roli zpovídaného. V cestovatelské košili sedí u svého stolu s vrstvami papírů a poznámek. Mluví pomalu a rozvážně. Působí to jako, když vypráví pohádku.

“KDYBY TÁTA NEZEMŘEL, ASI BYCH BYL HOROLEZEC”

Na cestování se tě ptá kde kdo. Lezeš?
Nikdy jsem nelezl, ale můj táta, to byl vášnivej horolezec. Umřel, když mi bylo pět půl, a kdyby se to nestalo, možná bych dnes horolezec byl. Těch prvních pět let života jsem strávil ve skalách a koukal se do výšky na tátu, jak leze. Mám z toho fotky, bydleli jsme v Teplicích a o víkendech jezdili na pískovce. Pak umřel a moje matka si našla po roce sice skvělýho partnera, který už ale k horám a skalám žádný vztah neměl. Je spíš intelektuál, což trochu změnilo můj život.

Tvůj táta zemřel někde na horách, na expedici?
Ne, úplně banálně – při havárii. Jako spolujezdec.

Co z něj v tobě zůstalo?
Jak říkám, táta lezl po skalách a objevoval nový jeskyně, takže jakousi čundráckou romantiku mám asi po něm. Po mámě a taky po otčímovi, se kterým jsem prožil většinu života, mám spíš lásku ke knížkám a k psaní.

Sám píšeš výhradně o pozitivních věcech. Neprodukuješ klasické zprávy, kterým člověk musí v médiích denně čelit. Proč ses tak rozhodl?
To není úmysl. Já neumím psát investigativní články, které by odhalovaly nějaké zločiny, a tak mi nezbývá nic jiného, než psát o vtipných, bláznivých nebo nezvyklých věcech. Politice nebo ekonomice jsem se vlastně nikdy pořádně nevěnoval.

HORY A PLÁN A

Na jaké hory rád jezdíš?
Líbí se mi Kavkaz. Asi pětkrát jsem byli ve Svanetii, pod horou Ušba. (Gruzie, pozn. red.) Někdy to probíhalo tak, že mi místní lidi v městečku Mestia půjčili psa. „Půjde s tebou,“ řekli mi. Tak jsme šli jeden den se psem pořád nahoru a druhej den pořád dolů… Ale na Kavkaze jsem byl taky z druhé strany – vůbec nejhezčí hory, které jsem kdy poznal, jsou v Dagestánu.

Čím byl Dagestán nejhezčí?
Je strašně odlehlý, divoký, v každým údolí se mluví jiným jazykem, žijí tam muslimové, kteří jsou na jednu stranu tvrdí, přísní, ale na druhou hrozně pohostinní. Když jsem k někomu přišel, oni si šli lehnout na zem a mně dali jedinou postel, kterou měli. Zařízli berana a tak podobně…

Musím říct, že takhle ortodoxní muslimy jsem potkal málokde – v Dagestánu brali víru hodně vážně, vzpomínám, že jsem třeba nemohl kouřit nebo pít pivo před jejich očima… Ty hory jsou neuvěřitelný, kolem té hranice s Ázerbajdžánem vidíš neskutečný propasti. Teď nedávno jsem byl v Andách – Kolumbii nebo Ekvádoru, a tam to bylo taky. Kilometrová propast pode mnou a hory nade mnou. Ale to jsem se většinou vezl v autě… po slušné asfaltce, takže jsem se nebál.

Do jaké země by ses teď bál?
Do každé, kde mně hrozí smrt. Do války. Na místa, kde se hodně a doopravdy střílí. Ale tam se asi bojí každý.

Jaké máš plány?
Přemýšlím, že bych jel ještě na jednu poslední cestu stopem. Lákalo by mě jet z Jižní Afriky domů. Ale samozřejmě, mám z těch afrických zemí velký respekt. Trochu se bát budu.

To bys jel příští rok?
Asi příští rok. Protože mi bude 39 a kdysi jsem si řekl, že do čtyřiceti bych chtěl projet celý svět  – a zbývá mi ta Afrika. Jednou už jsem tam stopoval, ale jenom po severních státech – Lybie, Tunisko, Egypt.

– KUDY PŘESNĚ TOMÁŠ JEL? | MAPA –

– TOMÁŠ POPISUJE CESTU V PRVNÍ OSOBĚ | VIDEO –

XXX 
XXX

UKÁZAT JIM SVĚT

Máš doma dvě malé děti. Co odpovíš dceři, až ti řekne, že chce jet poprvé do ciziny stopem?
Aby jela se mnou. Určitě bych nechtěl, aby jela sama, takže buď si bude muset najít nějakýho dobrýho kluka, nebo vyrazit se mnou.

Jakou cestu bys jí doporučil?
Nejlepší je začít postupně, aspoň já to tak dělal. Nejdřív Rumunsko, pak Turecko, Kavkaz… Jako gymnazisti jsme třeba na jediné místo do Banátu stopovali snad patnáctkrát, a to mi přijde lepší, než si rovnou naplánovat cestu do Číny.

Co tvůj společný cestovatelský cíl s rodinou?
Kam bych je vzal? Kdybych měl dost peněz, můj sen je vzít je tam, kde se mi nejvíc líbilo – na Kamčatku, k Bajkalu, na Aljašku a do severní Kanady. Pak se mi líbila Montana, mexické Chiapas, Salvador, Ekvádor…

To je hodně míst.
A hlavně jsou všechny dost drahý pro rodinu s několika dětmi – kdyby třeba do Ekvádoru celá naše rodina vyjela na tři týdny, stálo by nás to sto padesát tisíc korun, což jaksi nemám, takže jezdíme klasicky do Řecka a do Chorvatska. Ale kdybych vyhrál ve sportce, tak těch míst, která bych chtěl svým blízkým ukázat, mám dost.

Pomůže ti v tom nová knížka?
Pokud se jí prodá 5000 výtisků, už by z toho jedna hezká dovolená někde daleko být mohla. Ale to se nestane. Prodal jsem dva tisíce, jedna tisícovka je ještě v obchodech, na jaře už to mizí pomaleji. Další dotisk vydávat nebudeme. Spíš jednou další knížku o mém posledním stopu Afrikou.

Vyprávění o stopu z léta 2015

MOJE TĚLO VŽDYCKY NĚJAK VYDRŽÍ

Jaké hory jsi projel na cestě stopem kolem světa?
Dlouhou dobou byla nejvyšším pohořím Českomoravská vrchovina a pak až po Ural jenom rovina, a i ten Ural byl menší, než jsem čekal. A za ním zase dlouhá rovina, Sibiř… Pořádné hory jsem viděl až na východě Ruska, v Kanadě, ve státě Montana a v Mexiku. No, a v Jižní Americe jsme jeli pořád Andami – když jsem projížděl mezi Chile a Argentinou, dostal jsem se do výšky skoro pěti tisíc. Tam jsem si udělal stopařský osobák v nadmořské výšce. Ale v autě, samozřejmě, po svých jsem na žádnou vysokou horu nevylezl…

I když, jindy vlastně jo… Mě třeba baví Beskydská sedmička. Dvakrát jsem přešel těch asi sedm nejvyšších vrcholů Beskyd včetně Lysé hory. To mě vážně bavilo. Sice ne v tu chvíli, to jsem byl naštvanej, ale o tři dny později se mi vždycky začalo stýskat. Zaplavil mě po tom nějaký zvláštní adrenalin.

Trénoval jsi na to?
Když vím, že půjdu na Beskydskou sedmičku, tak třeba měsíc před tím si jdu pětkrát zaběhat a chodím po schodech pěšky. Soustavně neběhám, ale mám docela dobrou vůli a tělo, které drží pohormadě. Kamarádům se tam obvykle utrhl nějaký vaz nebo sval, ale moje tělo vydrželo. A mně to hlavně nedá, abych závod vzdal. I když už nemůžu a omdlévám, tak nakonec do cíle dojdu.

Tímhle “zarputilým” stylem taky stopuješ? Když jsi někde úplně v háji?
Spousta jiných lidí by tu cestu asi vzdala. V Rusku jsem třeba čekal na auto osm hodin a nic nejelo, ale to mi tolik nevadilo. Hodina a půl stopování v kostarické prádelně byla daleko horší. Tam už jsem byl i nakloněnej k tomu, že to vzdám. Unavenej – na cestě dva měsíce. Zničenej. Zažil jsem velkou zimu i velký vedro a každý den deset hodin seděl v různých autech, ve kterých meleš pořád to samý… Dohromady mě svezlo 250 řidičů.

ZNOVU LÉTAT

Chápu, že horolezec z tebe nebude. Co jiné aktivity?
Jsem docela nešikovnej – to je důvod, proč se ani nesnažím být horolezcem, já bych se z toho lana okamžitě urval. Jen jednou, ale to bylo novinářsky, mě vzal Radek Jaroš na ferratu. Což mi potvrdilo, že na lezení nemám, protože jsem měl strach i tam. Jakmile jsem neviděl žádnou plošinku, kde bych si mohl stoupnout, byl jsem podělanej, nic moc pocit nad tou propastí…

Díky svý profesi jsem si zkusil víc věcí, a kdybych si mohl vybrat, tak bych se znovu proletěl třeba na paraglidu. To mě bavilo. Lítal jsem pět dnů v řadě, první den jsem byl úplně v háji, druhej nic, ale v těch posledních dvou jsem si to už strašně dával. Takže to bych si rád zopakoval…