Chtělo by se napsat „Mladí a staří v Orcu“, ale to by nebylo fér. Čeští lezci do 20 let vyrazili do Itálie sbírat zkušenosti od našich nejlepších alpinistů. Jak probíhalo „soustředění s frendy“, kde se studenti učili od profesorů lezení v horách?

T, F, V: Standa “Sany” Mitáč | SRPEN 2015

Vydali se na cestu od 8b+ k 6a

Sice ještě nejsou plnoletí, ale rozlezení jsou dostatečně.
„Jak se ti dařilo v Céüse?“
„Nic moc, jen dvě á pluska… A co to tvoje minulý 8bé plusko?“
“Myslím, že to bylo lehčí.” (zaznívalo občas po cestě dodávkou)

Čísla nečísla – pořádný trip za lezením po vlastním jištění ještě nikdo z nich nezažil. Budou se jim líbit ladné linie, které nehyzdí žádné navrtané jištění?

Pět mladých českých lezců odjelo do Orca, oblasti se silnou etikou. Jednu dobu se tu oblíbené cesty lezly po nýtech. Patrioti je odstranili a dnes cvakneš fixní jištění často jen v plotnách, na štandech a v místech, kde by to bez něj bylo na zabití. Spáry jsou většinou čisté, a tak se o jištění musíš postarat podle svého – buďto pomalu, ale jistě (Tereza Svobodová), nebo rychle a zběsile (Denis Pail).

Jak vlastně odjistit cestu, kde první železo je slaňák ve třiceti? Od toho tu byli starší borci, které tahle akce na týden odloudila od rodin. Ve svém volném čase a zadarmo se přijeli podělit o plné kufry materiálu a zkušeností nejlepší čeští alpinisti Vašek „Šatavis“ Šatava, Honza „Stračes“ Straka, Honza Zbranek a Dušan „Stoupa“ Janák. (Pavel “Bača” Vrtík a Mára Holeček měli jet původně také, ale omluvili se, pozn. red.)

Žádný: „Nejdu, nemůžu.“ Prostě vzhůru.

V Čechách padají tou dobou tropické rekordy. V Orcu si místní lidi fotí rozbouřenou řeku u vesnice Noasca, dvoudenní průtrž mračen tady udělala paseku. Voda teče po všech plotnách, a tak je celkem jasné, kam se půjde lézt. Převisy po chytech v Orcu nenajdeš, takže hádáš správně – převislé spáry. Nebo aspoň vlhké kolmé spáry, které nejsou tak těžké.

Za doprovodu hromů leze Matěj, Ondra a Tereza jedno zajištěné 7a. Monzun graduje a nejhorší podmínky v cestě schytává právě jediná alpinistka zájezdu. Půl hodiny bojuje ve sprše a Honza Zbranek u toho půl hodiny stojí v odtokovém kanálku s kyblíkem v ruce.

Vypadá to, že Honza se vody nemůže nabažit. Další den naprosto ladně padá do místní řeky. Hází záda, na nich má plný batoh s nápisem „Solid“. Smůla, že do vody skáče hned vedle kempu, takže se na jeho uklouznutí dívají úplně všichni. Jako správný alpinista na to jde metodicky s helmou na hlavě už od tábora.

Nejlepší výkon během deštivého úvodu předvedl Matěj Svojtka, který si střihl stropní spáru Legoland 7b+, hned na první pokus i se zakládáním. Dole v infoboxu se dělí o svoje pocity z této cesty.

Žáby, gely a Stoupova teorie 11a+

Druhý den přijíždějí Denis, Vojta, Stoupa a Stračes, kteří byli po cestě z Moravy na jeden den v Dolomitech. Tam málem poslali svoji dodávku do údolí – kluci sbírali své první alpinistické zážitky už v autě.

Ostravský Denis ve většině puklých cest předvádí všechno jiné než spárové kroky. „Asi z toho pudu!“ klepe se ve výlezu žábovice Elisir D´incastro 6b+. Raději drtí mikrolišty kolem spáry a nohama šlape na malé žulové krystálky, než aby dovnitř zasunul tutovou nohu. Namotivovaný je ale dostatečně: „Zítra musíme vylézt aspoň deset cest,“ hlásí večer v kempu. Denisův přístup k lezení se líbí Stračesovi, který s ním leze třeba vícedélkovou širočinu Fessura Della Disperazione 6a+. „Nepatlá se s tím a je rychlej, to se v horách hodí.“

Taky Vojta Vlk z Jihlavy se na soustředění učí od frendů nové fígle: „Dřív jsem ten palec neznal, ale teď už ho tam rvu a drží to…“ přemýšlí nad tím, jak do spáry dát tu správnou žábu. Šestnáctiletý lezec moc nemluví, působí zamyšleně a nedává najevo strach. „Člověče, v 7a už jsem neseděl ani nepamatuju. A že si zabojuju v 6a, to jsem nečekal…“ je jedna z mála vět, co z něj vypadávají. (V Krase má vylezený například Kašpárkův hrobeček 8b, pozn. red.) Ani jídlo ho moc nevzrušuje. „Dáš si rajče?“ „Já nejím zeleninu.“ „A tak aspoň jabko?“ „Nejím ovoce.“ Vojta zatím jí jenom maso, mořské plody, pizzu a gely.

“To se pak nedivím, že to těm klukům tak leze, když mají ani ne padesát kilo,” polemizuje Stoupa. „Mám empiricky zjištěný, že tři kila jsou malej stupeň. Takže když lezeš 7c, zlepšíš se bez tří kil na 7c+. Fakt, funguje to tak na mě a vím to i podle kamarádů.“ Kdyby Stoupa vážil stejně jako Vojta, lezl by podle své teorie 11a+.

Materiál v oběhu drží lezce pohromadě

Počasí se zlepšuje a dny získávají zdánlivě monotónní rámec – nekonečné skloňování slov spára a frend, případně omílání otázek: „Jakou tam dáš velikost?“ „Co tam založím?“ Z původně přehledných hromádek materiálu se stává nekontrolovaný bordel všech možných kusů železa. Frendy, čoky, ball nuty, šťáradla, hexy, tricamy, expresky, smyčky… Všechno začíná neřízeně kolovat mezi lezci a ještě dnes se neví, co u koho zůstalo.

„Je to fajn, aspoň to udrží lidi v kontaktu, až přijedou domů,“ neřeší zatoulané věci Honza Zbranek. Pokud se nad tím zamyslíš, musíš uznat, že je to chytrá teorie. Když máš něco u kámoše, určitě mu napíšeš a potkáte se na dalším společném lezení. V tomhle duchu se o českou skupinku zajímají večer dva Britové: „Už se kluci vrátili ze skal? Je dost hodin, stmívá se. Nestalo se jim něco?“ ptají se u svých židliček v kempu starší pánové, od kterých si kluci půjčili nablýskaný frend velikosti šest. Dostali ho zpět společně s dvěma flaškami Plzně. “Zítra si ho půjčte taky!”

Dobrý materiál je v Orcu důležitý, platí to i pro lezečky. Pokud lezeš v malých se skrčenými prsty, připrav se na nepříjemnou bolest, když je budeš páčit ve spáře. Honza Zbranek například lezl v prototypech, které navrhl yosemitský Tommy Caldwell. Nemá v nich skrčené prsty a kryjí mu i kotníky, takže ho lezení tolik nebolí. „Stejně mi ty spáry moc nejdou,“ říká Honza skoro denně. „A není trochu divný, že jsi kromě Greenspitu všechny vylezl?“ ptá se ho Terka, která si jako jedna z mála vyzkoušela menší pád do frendu. Přesto se jí spáry zalíbily a získala pocit, “že se je snad jednou naučí lézt pořádně”. V současnosti žije ve Švýcarsku, takže možností má kolem sebe spoustu.

– “V 6a JSEM SI NEZABOJOVAL ANI NEPAMATUJU” VOJTA VLK –

Seznam se – Greenspit 8b+, nejtěžší spára Evropy

Česká skupinka stoupá po málo vyšlapané cestě neudržovaným lesem plným křoví a ostružin. Je teplý italský den. Přicházejí na pěknou žulovou plotnu s bukem – plácek, který vypadá jako v Jizerkách. Až na ten stín nahoře – takovýhle žulový strop u nás nenajdeš.

Nad tebou se láme dvanáctimetrová stropní spára, kterou poprvé vylezl usměvavý Švýcar Didier Berthod ve slavném filmu First Ascent. „You have to be strong in your body… And you have to be strong in your mind,“ říká ve snímku od Petera Mortimera, odstraňuje zelené nýty a jako první přelézá cestu vkuse. Po vlastním jištění. Od roku 2008 tahle cesta moc přelezů nenasbírala. Mají ji například Tom Randall, Nico Favresse nebo Stevie Haston.

První do ní nastupuje Šatavis, který vyrůstal na písku. Jednou rukou se drží ve stropní spáře, druhou rukou vybírá nejvhodnější frend a cestu zajišťuje pro ostatní, většinou používá frendy menších velikostí. Postupně ve stropě bojují všichni, ale spára je přísná a pohyby dost nezvyklé.

„Vždyť to jsou furt velký chyty, na celou dlaň,“ přemýšlí Stoupa, ale je na něj těžká. Honza dává třetí pokus a zkouší třetí boty, taky nic. Cestu aspoň okouká a někdy v budoucnu ji škodolibě postaví na světovém poháru. Denisovi a Vojtovi chybí na dlouhý přešah na začátku pár centimetrů. Matěj zkouší bručet jako Šatavis a to celkem zabírá, dává druhý nejnadějnější pokus.

Šatavis se v Greenspitu pohybuje jednoznačně nejplynuleji. „Až vlastně po sem se dá odpočívat,“ říká od šestého frendu. Není tady poprvé, Greenspit zkoušel už před lety. „Ale nepiš o tom, když jsme to nevylezli,“ říká autorovi článku. (Zapytlit tuhle brutalitu není žádná ostuda. Většina lezců by měla problém s opuštěním nástupového madla, myslí si autor.)

Nejvíc pokusů dávají asi Ondra s Matějem – pražští kluci do frendů během zápalu boje skáčou jako do nýtů. Frendy se pomalinku vyviklávají ven, naštěstí pořád drží za dvě vačky. „To je správně, na to v tu chvíli nesmíš myslet,“ souhlasí Šatavis. “O pevnosti jištění nesmíš pochybovat, jinak cestu na svém limitu určitě nevylezeš.”

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

Anketa

Mělo by mít Česko svůj alpinistický nároďák? Hlasuj tady.