Za kamarádovu pravdu
se bít
Südostwand VIIIc
na Wolfsturm

perex

„Čihula tady nic pořádného nevylezl, když jsme ho pozorovali, působil při lezení stařeckým dojmem,“ argumentovali Němci, když autorovi Údolního Kapelníka zrušili cestu SO-Wand. Zápletka pokračovala dál. Přečti si článek a podívej se na původní video.

Kredity

T: JIRKA HUŠEK PŮVODNÍ VIDEO: J. Freiwald A “Sany” Mitáč,
F: archiv Joachima Schindlera, Věry Čihulové a Miroslava Machoviče, Walter Hahn, Frank Richter a Standa Mitáč | srpen 2017

Text NULA

O cestě, kterou Němci vyfoukli Čechům, jsme psali nedávno („Big Wall“ v Labáku). V tomhle článku jde o opačnou situaci – loupežníci byli Češi. Legendární Joska Čihula v roce 1963 jako první prostoupil dominantní JV stěnu Wolfsturmu v Sasku a hned bylo zle. Zvedla se vlna předsudků, zbytečných emocí a jeho kruhy byly za dva měsíce vytlučeny. Jak to dopadlo?

Začti se do příběhu o jednom velkém kamarádství, které trvalo i po smrti, a zjisti, že ti největší přátelé se za tvé dobré jméno budou bít, dokud budou sami naživu.

Pro eMontanu leze cestu Vondřej Horáček. Text zpracoval Jirka Hušek a po jeho přečtení si možná řekneš, že historie horolezectví by se dala na vysokých školách obstojně studovat jako samostatný obor. Užij si to.

HLUCHONĚMÁ VĚŽ

Když si v sobotu 11. května roku 1963 podávali Joska Čihula a Olda Zeman ruku na vrcholu Wolfsturmu po překonání jihovýchodní stěny, jistě netušili, že příběh cesty se teprve začíná psát. Pojďme se nejdříve seznámit s místem činu.

Wolfsturm je osamoceně stojící věž ve známé saské oblasti Affensteine. Pro svou krásu a obtížnou dostupnost se řadí k významným vrcholům, které saští horolezci označují pojmem „Sternchengipfel“ (hvězdičkový vrchol, pozn. red.). Člověk poprvé vystoupil na její vrchol 25. května roku 1909. Smělými dobyvateli byli Max Doltze, Hermann Richter a Arthur Schiertz z „Taubstummen Touristen & Rodelclub Wolf Dresden 1908“ (Turistický a sáňkařský spolek hluchoněmých Wolf, založený roku 1908 v Drážďanech). Horolezecky činní členové zmíněného spolku stanuli jako první na řadě významných vrcholů v Sasku – například věže Elbtalwächter, Mädel, Wolfsspitze a Wolfsturm (pojmenování posledních dvou zmíněných je pochopitelně odvozeno od názvu klubu). Max Doltze má zářez i v české části Labských pískovců, kde se mu na Strážce Dolního Žlebu povedl výstup cestou, která v současnosti nese jeho jméno (vykřičníkové VIIb, pozn. red.).

BANNER

VIDEO

JAKÁ JE CESTA „SÜDOSTWAND“?

– Ondra „Vondřej” Horáček popisuje cestu –

Text 1

POPRVÉ NAHOŘE

Vraťme se však k Wolfsturmu. Protože Doltze a jeho kumpáni použili nepovolených umělých pomůcek (což údajně pro členy jejich spolku nebylo nikterak výjimečné), nebyl jim výstup uznán a jako prvovýstupci jsou dnes uváděni Rudolf Klemm, Johannes Seibt, Bernhard Klemm a E. Augst z „Kletter-Riege Jung-Schandau“, kteří na věž v duchu pravidel čistého lezení vystoupili 1. října roku 1915. Pokud ti jméno Klemm připadá povědomé, není se co divit. Bratři Klemmové byli zásadními postavami saského lezeckého sportu počátku 20. století. Zejména Rudolf (1897-1916) se jako náctiletý před svou smrtí na frontě první světové války něco „naškodil“ na pískovcích kolem Labe – připsal si kupříkladu třetí přelez obávané „Weinertwand“ na Vexierturm nebo krásné a tehdy ceněné „Südriß“ na Falkenstein. Je také autorem patrně prvního přeskoku klasifikace 4, který se mu roku 1915 povedl mezi vrcholky Schrammtürme a hned následující rok svou skokanskou formu potvrdil, když společně s E. Augstem přelétl na vrchol už vzpomínané Wolfsspitze. Klemmovci jsou podepsáni mimo jiné pod monumentální „Westwand“ na Bloßstock, „Schandauer Weg“ na Falkenstein udřenou „Klemmweg“ na Frienstein či oblíbenou „Ostkante“ na Rauschenstein. Vyřádili se i na území Českosaského Švýcarska, kde se jim povedl významný výstup na Loveckou trubku.

Po prvním dostoupení Wolfsturm opět usnula, aby byla ze spánku jen zřídka vyrušena návštěvou lezců. Těžko už dnes zjistíme, kdo první upřel svůj zrak na systém vyznívajících trhlin v jihovýchodní stěně s myšlenkou na prvovýstup. Jisté však je, že tím začal příběh naší cesty. Příběh, který už od začátku halí spousta tajemství, polopravd i po generace tradovaných omylů. Příběh, kdy zápletkou byla květnová sobota léta páně 1963, tragickým zlomem 7. únor 1966 a oficiální tečkou 5. listopad téhož roku. Co těmto datům předcházelo a co po nich následovalo, se pokusím shrnout v navazujícím textu. Ctěnému čtenáři předkládám pohled na historii cesty, k jehož konečné podobě vedlo pátrání takřka detektivní.

Galerka nová

Text 2

STĚNA ROZBŘESKU

První pokus o vylezení stěny přišel začátkem padesátých let. Troufalcem, který se odvážil vstoupit do „nelezitelné“ stěny, nebyl ani často uváděný Karlheinz Gonda, ani jeho neméně známý oddílový kolega Wulf Scheffler (informací posloužil přímo W. S., takže ji lze považovat za ověřenou, pozn. aut.). Proč se ani jeden z těchto špičkových lezců své doby o stěnu nepokusil, nevíme. Oba přitom měli za sebou významné výstupy – Gonda namátkou spáry všech rozměrů v „Talweg“ na Rokokoturm nebo jemný traverz v „Bergfinkenweg“ na tu samou věž, opět tvrdě spárovou „Pfingstweg“ na Heringstein, veleodvážný „Dolch“ neboli „Märchentürmerweg“ na Rohnspitze a zatraceně vzdušnou „Gondakante“ na Rauschenstein.

Na Schefflera sice jeho první velké prvovýstupy ještě čekaly, ale seznam cest, které v průběhu padesátých let vytvořil, jistě nenechá nikoho na pochybách, že Wolfsturm byla v jeho možnostech. Jisté je, že tím, kdo vykonal ve stěně první vážný pokus, byl Gerhard Walpert. Mladší z bratrů Walpertových se svými lezeckými kvalitami dvěma výše zmíněným borcům bezpochyby vyrovnal. V následujících letech si jako autor připsal několik obtížných cest, mezi kterými vyčnívají náročný rajbasový „Ostwand“ na Schrammtorwächter a monumentální „Walpertriße“ na Bloßstock. Gerhard každopádně naburácel do nástupové spáry a patrně do nejvyššího místa, kam dolezl, osadil kruh. Slanil dolů, odebral se do některého z restauračních zařízení a naše stěna opět na několik let usnula. Pokud v průběhu padesátých let probíhaly pokusy o pokračování v započatém směru, nemáme o nich zprávy.

PROBUZENÍ STĚNY A VÁŠNÍ

Walpertův kruh vesele požírala rez až do roku 1961. Tehdy se poprvé pod Wolfsturmem objevil Joska Čihula. Pokusil se stěnu přelézt, ale pro špatné počasí byl nucen ustoupit. Stejně se mu vedlo i o rok později. Až v květnu roku 1963 dokázal spolu s Oldřichem Zemanem po dvou dnech snažení překonat problém jihovýchodní stěny. Při svém výstupu odstranil původní Walpertův kruh, protože se pod ním nacházela možnost jištění o vklíněný kámen ve spáře, a výše osadil dva nové kruhy. Po více než padesáti letech se tak Wolfsturm dočkala nové cesty. Tím se skončila jedna část příběhu jihovýchodní stěny, a začala část druhá, kde hlavní roli hrály emoce.

Originálni popis cesty ve vrcholové knížce od Čihuly z roku 1963 (archiv Joachima Schindlera)

.
Už 18. června poslal Wolfgang „Malo“ Preuß – tehdejší předseda Bezirksfachkommission Felsklettern Dresden (obdoba našich oblastních vrcholových komisí, dále jen „BFK“) krátký dopis Čihulovi, ve kterém mu jedním dechem blahopřeje a zároveň jej viní z „ukořistění“ (v originále „erbeutet“) jednoho z posledních problémů oblasti a porušení pravidel pro tvorbu prvovýstupů. Vyzývá jej proto, aby svůj výstup podložil věrohodnými informacemi. Těžko soudit, co Preuße vedlo k takto ostrému napadení a sám už nám to povědět nemůže. Jeho známí se však shodují v názoru, že dopis vznikl z popudu skupiny samozvaných strážců pravidel, kteří nebyli schopni uznat, že by někdo mimo okruh saské lezecké špičky dokázal vyřešit problém pověstné stěny.

V neděli 11. srpna 1963 vystoupilo na vrchol Wolfsturmu lezecké družstvo ve složení Gerhard Walpert, Heinz Walpert, Gottfried Entrich, Manfred Miersch a Werner Schlenkrich. Ve vrcholové knize se dočetli o prvovýstupu Čihuly a Zemana a jejich reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Už příští sobotu Gerhard Walpert spolu s Wernerem Schlenkrichem opět vystoupili „Starou cestou“ na vrchol, spustili se do jihovýchodní stěny a oba Čihulovy kruhy vytloukli. Do vrcholové knihy potom provedli zápis přibližně tohoto znění: „Odstraněny kruhy z jihovýchodní stěny. Výstup z 10. 5. 1963 nebyl proveden v souladu s pravidly saského lezeckého sportu. Mimo jiné byl druhý kruh osazen s pomocí skoby. Mimo to je vzdálenost mezi kruhy přiliš nízká.“ Tečka, konec. Stěna opět několik dlouhých let neměla poznat dotek lidské ruky.

Německá odpověď po dvou měsících: „Odstranili jsme kruhy.“ (archiv Joachima Schindlera)

.
O necelé dva roky později se v pátém čísle měsíčníku Alpinismus (z roku 1965) objevil komentář s titulkem „Hakenkletterei im Elbsandsteingebirge?“, podepsaný „-hd-“. Pod touto zkratkou se patrně skrývá Hubertus Richter (pozor na záměnu s osobou Herberta Richtera, který se v našem příběhu rovněž objeví, pozn. aut.). Komentář poskytuje čtenáři základní vhled do filosofie osazování zajišťovacích kruhů a komentuje dnes už obtížně pochopitelnou problematiku skobování v oblasti saských pískovců. Autor rovněž na příkladu Čihulovy cesty na Wolfsturm dokumentuje střet mezi lezci, kteří do cest osazují až nadbytečné množství kruhů a těmi, kteří tyto kruhy následně odstraňují. Poprvé se zde veřejně objevuje informace, že Čihula při svém výstupu osadil čtyři kruhy. Těžko říci, zda se jednalo o omyl či lež účelově rozšiřovanou těmi, kteří chtěli ospravedlnit „vyčištění“ jihovýchodní stěny. Zmíněný komentář vyvolal první reakci prvovýstupců, kterou se mi povedlo dohledat.

Galerie stare

Text 3

ODPOVĚĎ Z ČESKA

V dopisu adresovaném redakci Alpinismu z 1. července 1965 (originál psaný rukopisem Miroslava Machoviče nese dataci už 31. května) je uvedeno, že prvovýstup na Wolfsturm byl uskutečněn „přesně podle saských pravidel lezení na pískovci“. Dopis též obsahuje informaci, že „zapuštění prvního kruhu dle saských pravidel dalo plných šest hodin těžké práce“. Machovič rovněž píše, že v odpovědi na dopis Wolfganga Preuße byl BFK zaslán přesný popis prvovýstupu, stejně jako ohrazení se proti nařčení z „ukořistění“ cesty (tento dokument, který měl být psán perem samotného Čihuly a nebyla z něj pořízena kopie, se bohužel nepodařilo dohledat). Autoři prvovýstupu dále uvádějí, že podle jejich informací nebyly kruhy vytlučeny „neznámými horolezci“, jak je uvedeno v Richterově komentáři, ale přímo na příkaz BFK. Objevuje se zde i narážka na aspekt mezinárodní řevnivosti, která je podle názoru Čihuly a Zemana hlavním – dokonce snad jediným – důvodem zrušení cesty. Z vyznění dopisu lze usuzovat na sloh Miroslava Machoviče, který byl Čihulovým bratrancem, přítelem a ze svého titulu člena výboru HO Lokomotiva Liberec i člověkem schopným vytvářet podobné dokumenty na požadované úrovni. Pod dopisem byl podepsán Josef Čihula a pravděpodobně i Oldřich Zeman.

Výňatky z tohoto textu byly uveřejněny v čísle 11/1965 časopisu Alpinismus spolu s dalším komentářem Hubertuse Richtera, kde byla zopakována mylná informace o čtyřech kruzích a dále uvedeno, že osazení posledního kruhu je z hlediska saských pravidel nepřekonatelný problém, který Čihula vyřešil tím, že kruh zatloukl ze dvou fichtlí umístěných ve spáře, což pravidlům odporuje. Rovněž Richter ve svém komentáři chválí všechny, „kdo chtějí hájit poctivé saské lezení a znemožňují takové nečisté způsoby lezení, které se běžně používají v Alpách a Vysokých Tatrách k vyřešení posledních problémů“. Dále zmiňuje, že kruhy byly odstraněny při druhém přelezení cesty, které provedl W. Schlenkrich s druhy. My však dnes víme, že se žádný takový výstup nekonal a zápisy z historické vrcholové knihy toto potvrzují. Tedy jen další omyly a nepravdy.
.

BOJ O JMÉNO ZAČÍNÁ

Mezitím se v Sasku věci opět pohnuly. S ohledem na fakt, že byl prvovýstup proveden příslušníky jiného státu, převzala celou věc k vyřízení Zentrale Fachkommission Felsklettern der DDR (obdoba naší Centrální vrcholové komise, dále jen „ZFK“), která s Čihulou dohodla předvedení prvovýstupu přímo na místě. Do předváděčky byl tedy „případ Wolfsturm“ uložen k ledu.

Těžko soudit, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby nepřišel 7. únor 1966 ve Vysokých Tatrách. Tehdy byli Joska Čihula spolu s jabloneckým Erichem Soukupem z východní stěny Baraních rohů strženi lavinou, kterou pravděpodobně uvolnilo družstvo lezců pohybující se výše. Oba našli v horách smrt. Joskovi bylo tehdy 27 let, Erichovi o šest let více. Tato tragédie zasáhla celou horolezeckou společnost. Nejsilněji se však dotkla právě zmiňovaného Mirka Machoviče. Pro něj byl Joska téměř nedotknutelnou modlou, a není proto divu, že své úsilí v následujících měsících napřel mimo jiné směrem k očištění Čihulova jména a uznání prvovýstupu na Wolfsturm.

Joska Čihula ve V stěně Watzmannu (archiv V. Čihulové)

.
V posledním březnovém dni se objevuje další dopis, zřejmě opět z Machovičovy iniciativy. Okresní sekce ČSTV v Liberci zaslala prostřednictvím svého předsedy Jiřího Šimona (výborného lezce své doby, mimo jiné spoluautora „Údolní cesty“ na Kapelníka a otce fenomenálního lezce Jana Šimona) na ÚV ČSTV – sekci horolezectví v Praze – dosti emotivně psaný podnět ve věci protiprávního zrušení prvovýstupu na Wolfsturm, ve kterém se dožaduje „urovnání této záležitosti cestou mezinárodního práva“. Nyní se tedy začalo nabíjet opravdu ostrými. Zda k nějakým krokům ze strany ÚV ČSTV došlo, však známo není – zdroje mlčí.

FULL 2

– „SÜDOSTWAND“ VIIIc, první česká stopa v Sasku (f: S. Mitáč) –

Text 4

„TEN ČECH NA TO NEMÁ.“ NEBO ANO?

Dalším dokumentem s vazbou na náš případ je až reakce Herberta Richtera na výše uvedený komentář Hubertuse Richtera z Alpinismu 11/65, která byla uveřejněna v Alpinismu 6/1966. Ve svém textu Herbert na jedné straně napadá stanoviska Hubertuse a konstatuje, že kruhy z Čihulovy cesty byly „vytlučeny klikou zestárlých pionýrů, která k tomu nebyla oprávněna“. Na straně druhé pochybuje o Čihulových schopnostech s poukazem na fakt, že nevylezl žádnou z významných saských cest a v těch, na kterých byl pozorován, působil při lezení chvílemi „stařeckým“ dojmem (v originále „…hat bisweilen ziemlich alt ausgesehen.“).

To je možná trochu příkré konstatování, když si uvědomíme, že Joska byl prvním Čechem, který provedl výstup cestou „Talseite na věž Barbarine nebo udělal první opakování jednoho ze saských meisterwegů – obávané „Ostweg“ na Ostervorturm (v současnosti známé pod názvem „Urbanquergang“), která se vyznačuje jemným a obtížně jistitelným traverzem. K tomuto přelezu mu, dle vyjádření Miroslava Machoviče, gratuloval sám prvovýstupce Heinz Urban, který výstupu přihlížel. Ostatní experti saského lezení údajně výstup neuznali a, můžeme-li věřit informacím podaným Machovičem, tvrdě po Čihulovi šli i nadále. Snad prý dokonce vymazávali jeho jméno z vrcholových knih. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že některé Čihulovy prvovýstupy doprovázela určitá kontroverze. Kupříkladu jeho postup nad kruhem při prvovýstupu údolní stěnou Kapelníka se mírně řečeno odchýlil od zásad čistého lezení a v Sasku by bylo takové jednání nepřípustné. Nelze se tedy až tak divit a priori opatrnému pohledu saských lezců na Čihulovy výkony. Následující Machovičův otevřený dopis Herbertu Richterovi odmítl Alpinismus uveřejnit s poukazem na to, že takto by si mohly obě strany sporu dopisovat do nekonečna a počet čtenářů, které tato problematika zajímá, je omezený. Poté si ještě v přátelském duchu Machovič s Herbertem Richterem vyměnili pár dopisů. Herbert v té době své dopisy do Čech formuloval v češtině – jde o opravdu roztomilé čtení a sympatické gesto.

Mirek Machovič v dolezu „Měsíční cesty“ na Polední stěně (Jizerky). (zdroj: archiv Miroslava Machoviče)

.
Ledy se hnuly i na oficiální úrovni. V neděli 30. října 1966 se pod Wolfsturmem konalo jednání, kterému byli přítomni za „oficiály“ Hans Pankotsch (předseda ZFK) a Alfred Fritzsch (předseda BFK), za stranu prvovýstupců Oldřich Zeman, Adolf „Adix“ Mai a snad i Joskova manželka Věra (v tomto se zdroje různí), za stranu akčních vytloukačů pak Werner Schlenkrich a Gottfried Entrich, a dále Armin Gehrisch (ani u něj není účast jednoznačně potvrzena). Zeman zopakoval svůj popis prvovýstupu a uvedl, že osazování prvního kruhu se dělo z čisté pozice. Pokaždé, když Čihulovi došly síly, vrátil se asi tři metry zpět, kde měl na konci spáry uzel, ve kterém odpočíval. Proto osazení kruhu trvalo zmíněných 6 hodin. Při osazování druhého kruhu bylo postupováno obdobně (zajištění pro jeho osazení bylo provedeno v trhlinách vpravo), přičemž s ohledem na menší rozměry tohoto kruhu trvala práce pouze 2,5 hodiny.

Podané vysvětlení bylo přítomnými přijato. Už 5. listopadu tedy ZFK vydala zápis z jednání, ve kterém uvádí, že cesta známá pod názvem „Südostwand“ na Wolfsturm klasifikace VIIc autorů Čihuly a Zemana je uznána a pochyby o sportovně čistém provedení tohoto výstupu, které někteří lezci vyslovili, nejsou podložené. ZFK rovněž souhlasila s opětovným umístěním kruhů a uvedla, že infomace o tomto rozhodnutí bude uveřejněna ve zpravodaji „Der Tourist“ 12/1967. Dopis, shrnující výstupy tohoto jednání, byl odeslán 16. listopadu Zemanovi a bylo v něm opětovně zdůrazněno, že názor, že spor vznikl jen na základě české státní příslušnosti prvovýstupců, je zcela neopodstatněný.

V Alpinismu 9/1967 se tak mohl v sekci Informationen objevit komentář psaný Mirkem Machovičem, který nesl titulek „Čihula rehabilitiert“. Za svůj příspěvek obdržel Machovič standardní autorský honorář 5 (západo)německých marek, což po odečtení 25 % daně činilo 3,75 DM.

Odzvoněno, opona jde dolů, příběh končí. Že ti v něm něco chybí? Už jsme tu měli první klasiky, hvězdy padesátých (Gonda, Walpert) a šedesátých let (Scheffler, Richter). No jistě! Co by to bylo za příběh o saských pískovcích bez osoby legendárního Bernda Arnolda? Čtenář by se vcelku oprávněně cítil podveden. Inu dobrá, přidám ještě jedno dějství.

Mapa

Text POSLEDNI FB

NADHLED DVACÁTNÍKA

Scénu jsme opustili v okamžiku, kdy oficiální místa prvovýstup uznala. Ve stěně se však nic nezměnilo. Jen dvě světlejší skvrny po zamáznutých dírách vypovídaly o někdejším umístění kruhů. Rozvířené vášně postupně utichaly po celý zbytek šedesátých let a nikdo se neměl k tomu, aby naplnil rozhodnutí vrcholové komise a kruhy opětovně instaloval. Nyní tedy přichází ke slovu zmíněný Bernd Arnold. V sobotu 2. října 1971 nastoupil do stěny, z pozice volného lezení natloukl oba kruhy do stejných míst, kam je umístil Čihula, čímž mimo jiné potvrdil, že kruhy bylo možné osadit v souladu s pravidly pro tvorbu prvovýstupů na saských pískovcích, a udělal tak první opakování Südostwand. Do vrcholové knihy potom k zápisu výstupu připsal „Der Wahrheit eine Lanze“. Jde o variaci na německý idiom, kterou bychom mohli volně přeložit jako „Za pravdu se bít.“ Dodnes je v saském prostředí Čihulova cesta známa také pod tímto názvem.
.

„Za pravdu se bít,“ Bernd Arnold po návratu kruhů na místo. 1971 (archiv JS)

.
Byl to od tehdy čtyřiadvacetiletého Arnolda dosti odvážný a šlechetný čin, kterým se postavil proti přetrvávajícímu pochybovačnému mínění. Poté, co byly do stěny vráceny kruhy, se cesta dočkala mnoha opakování. Jen v roce 1972 jí prostoupilo šest družstev a do června roku 1976 měla už 14 opakování. Dlužno podotknout, že většina přelezců se rekrutovala z řad tehdejší saské elity. Poprvé byla cesta autorů Čihuly a Zemana uvedena v průvodci „Kletterführer Elbsandsteingebirge Sächsische Schweiz, Ostteil“, vydání z roku 1982. A tím náš příběh už opravdu končí.

Ze zpráv a vyjádření pamětníků, které se ke mně dostaly, lze soudit, že celá „kauza“ nebyla nikomu ze zúčastněných příjemná a asi nikdo na ni nevzpomíná rád. Malá porce uražené ješitnosti na straně jedné a zbytečně velká porce ofenzivních postojů na obou stranách sporu měly za následek dlouhotrvající nevraživost. Dnes, více než čtyřiapadesát let po prvovýstupu, už emoce ochladly a zůstala krásná a hodnotná cesta. Cesta ze zlatého fondu saské pískařiny.

Infobox

Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kdo se na vzniku tohoto textu nějakým způsobem podíleli.

Předně patří dík Ivovi Machovičovi, který Jiřímu Huškovi poskytl archivní materiály z pozůstalosti svého otce. Dokumenty obsažené v tomto pečlivě vedeném archivu byly zcela zásadními příspěvky a stály u samotného zrodu myšlenky zmapovat historii prvovýstupu.

Obrovský dík náleží Joachimovi Schindlerovi, který z pozice archiváře Saského horolezeckého svazu (Sächsischer Bergsteigerbund – SBB) trpělivě snášel mé dotazy formulované tak svéráznou němčinou, že si nad ní každý ctitel Goethova jazyka musí rvát vlasy, a poskytoval na ně neobyčejně cenné odpovědi. Nebál se námahy a propátral pro mě archiv SBB, sáhl do vlastního bohatého archivu, hovořil s pamětníky popsaných událostí a zprostředkovával mi jejich vzpomínky. Jen díky němu jsem mohl doprovodit text unikátní obrazovou dokumentací z historické vrcholové knihy. Budiž mu připsáno ke cti, že tak činil zcela nezištně, neboť materiály, které jsem mohl ve věci Wolfsturm archivu SBB poskytnout, jsou jen skromnou protislužbou.

Stejně tak je mi potěšením poděkovat Dietmarovi Heinickeovi, který byl od roku 1958 členem a místopředsedou BFK Felsklettern Dresden a vedoucím pracovní skupiny „Neue Wege“. Podobně jako Joachim i on probral svůj archiv a hovořil se zúčastněnými. Závěrečné shrnutí současného poznání, které k 15. 6. 2017 s pečlivostí sobě vlastní vytvořil, je materiálem, ze kterého byla radost čerpat.

Mé díky patří také Albrechtovi Kittlerovi za konzultace v počátcích pátrání po dokumentech z archivu SBB, Otokarovi Simmovi za pomoc při zjišťování informací v českém prostředí, bohužel již zesnulé Věře Čihulové za poskytnutí unikátních diapozitivů prostřednictvím Petra Němce, a souhlas s jejich publikováním, Pavlovi Ščevlíkovi za revizi textu a osobní vzpomínky na Josefa Čihulu, Miroslavovi „Bojsovi“ Dědkovi za zprostředkování informací ve věci Čihulova působení v oblasti Hruboskalska, Vladimírovi „Hlínovi“ Vršovskému za konzultace z prostředí německého jazyka a zapůjčení důležité literatury a v nepslední řadě Standovi Mitáčovi za sice nevtíravé, ale vytrvalé připomínání, že bych už mohl splnit svůj slib a článek dodat. A samozřejmě za prostor k jeho publikování.

Bez pomoci výše uvedených by tento text nevznikl. Ctěným čtenářům a spanilomyslným čtenářkám, kteří se dočetli až na jeho konec, náleží též dík a obdiv.

Předložený text má být co možná nejvěrnějším popisem historie, která se váže k prvovýstupu cestou „Südostwand“ na Wolfsturm v oblasti Affensteine. Cílem určitě není budit dávno vyhaslé emoce, tím méně hodnotit motivaci a činy aktérů příběhu (pokud tak autor výjimečně činí, pak po důkladném zvážení na základě studia korespondence či zprostředkovaného vyjádření pamětníků) a spekulovat o oprávněnosti pochyb o sportovní čistotě prvovýstupu. Je možné, a dokonce pravděpodobné, že řada zúčastněných by se na celou situaci dnes dívala zcela odlišným pohledem.

Proto text, prosím, ber jako popis jednoho příběhu, který vychází z omezených – většinou písemných zdrojů. Za případné chyby či dezinterpretace se předem omlouvám a budu pozorným čtenářům vděčen za opravy a doplnění.

(Verze pro tisk i s poznámkovým aparátem je ke stažení tady, pozn. red.)

Soukromé a veřejně dostupné archivy
archiv Miroslava Machoviče
archiv Joachima Schindlera
archiv Dietmara Heinicka
archiv Jiřího Huška ml.
archiv SBB

Použitá literatura
anonym: Elbsandsteingebirge / Hakenkletterei, in Alpinismus 11/1965, s. 56, Mnichov
Däweritz Karl: Klettern im Sächsischen Fels, Sportverlag Berlin, 1979
Fajgl Pavel, Simm Otokar, Vrkoslav Milan: Horolezecký průvodce Jizerské hory, 2. vydání – 2010, NH Savana, 2009
Hauschild Wolfgang: 100 JAHRE JUNG: Historie der „Kletterriege Schandau 06“, in Der neue Sächsische Bergsteiger – Mitteilungsblatt des SBB 2/2006, ss. 44-47, dostupné z http://bergsteigerbund.de/2015/wp-content/uploads/2016/01/mtb_2006_2.pdf
Hasse Dietrich, Stutte Heinz Lothar: Felsenheimat Elbsandsteingebirge, Heinz Lothar Stutte Fotografie und Verlag Wolfratshausen/Obb., 1979
Heinicke Dietmar a kol.: Kletterführer Sächsische Schweiz – Band Affensteine/Kleiner Zschand, Berg- & NaturVerlag Peter Rölke, Drážďany 2002
Heinicke Dietmar a kol.: Kletterführer Sächsische Schweiz – Band Gebiet der Steine, Berg- & NaturVerlag Peter Rölke, Drážďany 2001
Heinicke Dietmar a kol.: Kletterführer Sächsische Schweiz – Band Schrammsteine/Schmilkaer Gebiet, Berg- & NaturVerlag Peter Rölke, Drážďany 2002
-hd-: Hakenkletterei im Elbsandsteingebirge?, in Alpinismus 5/1965, Mnichov
Machovič Miroslav: Čihula rehabilitiert, in Alpinismus 9/1967, s. 34, Mnichov
Richter Herbert: Elbsandsteingebirge / Hakenkletterei (11/65), in Alpinismus 6/1966, Mnichov
Schindler Joachim: Frühe „Sächsische Bayerländer“, dostupné z http://www.alpenverein-bayerland.de/?active_module=bayerlaender&year=2005
Simm Otokar: Joskovi Čihulovi k nedožitým 75. narozeninám, in Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2013, ss. 181-188, Jizersko-ještědský horský spolek, Liberec, 2014

Použité internetové stránky
www.deaf-dresden.de
www.sandsteinklettern.de
www.skalnioblasti.cz
www.bergsteigerbund.de

FB podpora

._________
.

Text a video o tomhle saském šperku patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa, třeba o klasice na Dogu. Děkujeme Hanibalu za partnerství téhle rubriky bez vlivu na její obsah.

Hanibal logo

Pokud chceš ocenit naši práci, zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky.
I malá částka pro nás znamená velkou podporu.

 

Autor

Jirka Hušek

Autor

Vyznavač „vertikálního trampingu“
se slabostí pro cesty s příběhem –
ať už v rodných jizerských hvozdech, českých a saských pískovcích,
či horách.
Žije v Liberci.

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

TOC