Letíme pozdě v noci, venku je pořád světlo. Koukáme z okýnek a vidíme rozvětvené řeky, které tvoří široká údolí zasněžených hor. Pustoprázdná krajina. Když začne Boeing klesat na malou ranvej, je to vcelku fofr. Přistáli jsme na Špicberkách.

T: Káča Šedivá F: Petr Polášek | DUBEN 2015

Všechny představy, získané z článků od jiných cestovatelů nebo našich předchozích návštěv Norska, se otřásly v základech hned při čekání na letišti ve Stockholmu. Hlavním tématem dne byli medvědi. A vzhledem k tomu, že jsme měli společný let ještě se skupinou studentů Přírodovědeckých fakult z UK a JČU, kteří v jejich základně střídali jiné studenty a měli od nich informace o pobytu, dozvěděli jsme se i my o pohybu medvědů kolem zátoky Petunia Bukta.
Co následovalo? Hned na letišti v Longyerbyenu na nás jeden vycpaný koukal…

Také nás přivítalo nevlídné počasí a zděšení v očích slečny, u které jsme si jen pro jistotu zjišťovali, jak je to tam s pitelností vody. Odpověděla nám, že se ve vodě může vyskytovat bakterie, která po vypití může způsobit i smrt. Během několika dní, anebo až třeba za osm let. Možná jsme před slečnou vypadali přibližně takto – osm turistů s hodně nacpanými batohy, co se chce vydat do pusté a prázdné přírody, kde na ně za každým kamenem může vybafnout lední medvěd, roztrhat je a sežrat, a pokud na ně nevybafne on, tak si zákonitě odvezou v těle bakterii, která jim provrtá střeva a zabije je. Kdyby ani na jeden scénář náhodou nedošlo, tak co tu jen chtějí dělat? Vždyť tu nic není a v noci bývá zima…

Ozbrojujeme se jídlem a mauzerovkou

V Longyerbyenu jsme zařizovali půjčení zbraní – chtěli jsme s sebou mít mauzerovku a signální pistoli. Přitom jsme se rovnou vydali na cvičnou střelnici, kde jsme si každý zkusili vystřelit dva náboje. Měli jsme možnost použít sluchátka, díky nimž jsme nepřišli o sluch. Puška, kterou jsme měli, byla sice už prehistorická s vyraženou říšskou orlicí, ale rána, kterou vydala, zněla i po tolika letech jak z děla! Potřebovali jsme také na něčem vařit, tudíž jsme sháněli plynové bomby nebo benzín. Každá dvojice podle typu svého vařiče a s ohledem na to, jestli bude převařovat vodu a kolik toho vlastně bude vařit. Když jsme to všechno měli, vyrazili jsme z města. Měli jsme před sebou 17 dní bez civilizace – jen my a polární krajina.

Každý z těch dní přinesl něco nového. Spali jsme ve stanech po dvojicích a v těchto dvojicích jsme i vařili. A hned první večer se ukázaly rozdíly v pojetí stravování na takovémto treku.

Dalo by se říci, že co skupinka, to jiný jídelníček.

1. Dvě dvojice si na úkor sytosti vzaly k snídani Sladký moment, k obědu polystyrenové chlebíčky s malou paštikou a k večeři pytlíkovou polévku… Nejvíce se gastronomicky pochlapili, když si dali kuskus, to byla výjimečná příležitost. Ke konci treku někde sehnali česnek, tak si vařili česnečku (rozuměj vodu s česnekem). Jak dopadli? Přežili, ale zhubli zhruba dvakrát víc než ostatní. Jeden kamarád ztratil osm kilo.

2. Další zvolili opačnou strategii a na úkor váhy batohu si nesli dostatek potravin. Snídali ovesnou kaši, obědvali velkou část výletu chléb se sýrem nebo nějakou pomazánkou a k večeři někdy vařili polévku a druhé jídlo. I sladkého měli dostatek, takže docházelo k různým sázkám, výměnám a ochutnávkám. Jednou jsme se třeba vsázeli: „Jaký je obsah víčka od ešusu? Je půllitrové nebo menší?“

3. Poslední klučičí dvojice se na celý výlet vybavila nezměrnými kily pohanky, jáhel, rýže a těstovin. Tyto suroviny střídavě vařili na slano či sladko, k snídani, obědu i večeři. Pro jistotu hned první večer u stanu kompletně vybalili batohy a s notýskem v ruce dělali první revizi potravin. Ani ne po týdnu si už při jídle chválili své kuchařské umění: „Brácho, my si dneska žerem!“

Není divu, že o jídle jsme se často bavili a vtipkovali. “Co by sis teď nejradši dal, kdybys byl doma?” Dokonce jsme někdy pro samé chutě upozadili téma medvěd, a co bychom si s ním případně počali.

Od ledového oceánu k rozehřátým kamnům

Večer jsme u stanů drželi hlídku a obcházeli s puškou v ruce spící kamarády. Povrch se relativně střídal z blátivé trávy po štěrkové koryto řeky, případně nějaký přeskok přes vodu. Další den se k tomu přidaly girlandové půdy a podmáčený suchopýr. Nakonec jsme šli deltou řeky a došlo i na brody. Vzhledem k tomu, že jsme zde byli na začátku srpna a počasí se nám vydařilo nad očekávání, tak nám nejvyšší voda sahala jen nad kolena a vždy jsme se potom rychle zahřáli.

Cestou jsme několikrát narazili na dřevěné chaty, kde jsme si mohli lehnout na postel a uvařit na kamnech. Slouží hlavně v zimě, když se po místních kopcích pohybují skialpinisté. I my jsme ale první chatu nadšeně uvítali a dokonce se v ní zdrželi dvě noci. Díky těmto chatám se z původně zamýšlené stanovací dovolené stal relativně luxusní zájezd a po koupání v Severním ledovém oceánu jsme měli možnost utíkat k rozehřátým kamnům.

Vždy, když jsme vystoupali na pár vrcholků, bylo vidět moře na jedné i na druhé straně, u nohou splaz ledovce rozrytý prasklinami a v údolí blýskající se proužek nějaké řeky.

Ke konci treku jsme procházeli po kolejích staré železniční vlečky a nakonec i po pláži podél moře, k čemuž se váže také jeden ze silných zážitků. Znali jsme časy největšího odlivu a rozhodli jsme se nejít vnitrozemím. Pláž se nejprve změnila v balvanité pobřeží, poté se objevily místy skály, které nešly přejít suchou nohou, a bonbonkem na závěr byl úsek, před nímž jsme si stáhli i kalhoty a pustili se do studené vody naboso. Voda Severního ledového oceánu nepříjemně studila a nevyzpytatelný byl také příboj, který ji hnal na skály. Rozprskávala se o ně a sprchovala nás od pasu nahoru. Takže brodit moře? Pro mě nečekaná zkušenost…

Brzy poté jsme už stavěli stany a lezli do spacáku, abychom se zahřáli. Moc ráda vzpomínám na návrat do civilizace, naše nadšené výrazy při vstupu do obchodu mluvily za vše. Ovoce, zelenina, sýry, čerstvé pečivo, čokoláda…!!!

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.