Pacific Crest Trail se táhne Od hranic s Mexikem až po Kanadu. Víc než 4200 kilometrů PŘES POUŠTĚ I VRCHOLKY HOR… VYPRÁVĚNÍ zřejmě prvnÍCH ČechŮ, kterým se podařilo přejít ho během jediného roku.

T a F: PETR KOSEK | duben 2016

Autor článku je blázen. V tom nejpozitivnějším slova smyslu. Připrav se na pavouky, chřestýše a úplně rozbité nohy. Jestli je to na tebe moc, tak to radši rovnou vzdej, bež si udělat popcorn a natáhni se pohodlně v obýváku na gauči.

Mimochodem, tenhle článek je pokračováním první divočiny. Jestli ti unikla, najdeš ji tady.

Nedostatek vody i motivace

Po krátké desetidenní logistické a regenerační pauze stojíme opět na startu Pacific Crest Trailu, tentokrát u monumentu na mexické hranici. Batoh na zádech, spaní pod širákem a cesta samotná – už nám to chybělo.

Zbývá posledních 1000 kilometrů od mexické hranice do Walker Pass, kde všechno před pár měsíci začalo. Začínáme v malé vesničce Campo na americké straně hranice pod dohledem několika hlídkujících ozbrojených aut a naprosto nestandardně, v dešti. Místní nám říkají, že za 40 let, co tu žují, takhle pršelo jenom jednou. Jsme klikaři. Prší skoro celý den. Nohy, zvlášť klouby, po několika dnech odpočinku bolí jako čert. Markétě v sandálech praská pata a hlavou se nám začínají honit myšlenky, jestli se na to nevykašlat a nejet domů. Dost nám chybí motivace. Oba milujeme hory, jezera a hluboké lesy – teď nás čeká měsíc vyprahlé pouště a vůbec netušíme, jestli nás dlouhodobý nedostatek vody nakonec stejně nepošle domů. Začátek není ideální, ujišťujeme se ale, že to určitě nezabalíme. Za pár dní to rozcházíme, dostáváme se do tempa i vytrvalecké euforie a zase sbíráme pěknou hromádku zážitků.

Trail na jihu Kalifornie vede po hřebenech, jenže hřebeny se netáhnou severo-jižním směrem ve směru trailu, ale jsou vrstvené napříč a oddělené rozlehlými pouštními údolími. Chvíli šlapeš krásným borovým lesem ve výšce skoro 3000 metrů, pak jdeš celý den 40 kilometrů dolů z kopce téměř až na úroveň hladiny moře. Pak pro změnu následuje přechod žhavého, písčitého a větrem bičovaného údolí a zase stoupáš 40 kiláků nahoru na dalších hřeben. Tohle se opakuje několikrát za sebou.

Otravní chřestýši a křehké tarantule

Zajímavé je, že nikde není žádná voda. Prostě nikde. Vlastně to asi zase tak zajímavé není. Na jaře celá poušť Anza Borego rozkvete, připomíná barevný koberec a všude je dost vody. My tu ale jsme na podzim. Za celých 1000 kilometrů míjíme jenom jednu řeku, dva potoky a pět stružek, kde stěží najdeš trochu vody. Zbytek proto bereme z napajedel pro dobytek nebo v civilizaci. V podstatě tu vůbec neprší. Veškerá voda přichází v zimě na horách v podobě sněhu, ten brzy z jara taje a vsakuje se do půdy, aby pak v podobě vody vyvěral na okraji pouště v občasných pramenech. Bohužel pro nás je všechna pramenitá voda hned znásilněna a odvedena do zásobních tanků, měst nebo napajedel pro krávy… Její získávání je naším největším problémem i zároveň i zábavou. Kdyby nebylo nadšenců, žijících okolo trailu, kteří nám fandí a pravidelně do pouště vozí kanystry s vodou pro naši potřebu, bylo by to ještě o kus těžší. Několikrát nám ušetřili obrovskou zacházku a zpříjemnili jinak dost vyprahlý pochod. Díky, trail angels!

Trápí nás i krátké podzimní dny. Náš přísný plán vyžaduje 40 kilometrů denně, 10 hodin svěží chůze, dvě hodiny pauzu kolem oběda (kdy se fakt jít nedá) a hodinka navíc na svačiny. Celkem skoro 15 hodin. Světlo je ale jenom necelých 12 hodin, každý den proto musíme šlapat i pár hodin při čelovkách. Žádný problém, nebýt chřestýšů, kterých je tu požehnaně a rádi se i po západu slunce vyhřívají na rozpáleném písku. Morálku nám nezvedá ani zjištění, že v oblasti, kterou procházíme, žije asi nejjedovatější a nejagresivnější poddruh chřestýše, tzv. Mojave Green. Po jedné nepříjemné zkušenosti už se raději snažíme nechodit po tmě a musíme vstávat hodně brzy…

Naopak nás příjemně překvapilo, že tarantule, velké jako dlaň s nataženými prsty, jsou vlastně úplně neškodné. Můžeme je vzít do ruky, jenom musíme dávat pozor, abychom je neupustili. Jsou totiž křehké a lehce se rozlámou. Konečně nějaká uklidňující zpráva, obzvlášť pro nás, co spíme pod širákem.

16 litrů na záda

Do pouště jsme se vůbec netěšili. Hlavně jsme měli obavy ze získávání vody a vlastně jsme vůbec nevěděli, co čekat. Moc zkušenností s pouští jsme ani jeden neměli. Během desetidenní regenerační přestávky jsme se snažili získat co nejčerstvější informace o několika málo pramenech, vodních pumpách pro napájení dobytka v odlehlých oblastech nebo o funkčnosti vodovodu na odpočívadlech u několika málo silnic, které křižovaly naši trasu. Nakonec to vypadalo, že možnost nabrat vodu budeme mít celkem často, vždycky alespoň jednou za den. I tak jsme navýšili kapacitu našich zásobníků na vodu z obvyklých osmi litrů pro oba skoro na dvojnásobek a doufali, že to bude stačit. Nést víc by už stejně bylo zničující. Musíš si zvolit mezi tím, jestli poneseš málo vody, budeš postupovat rychle a přeběhneš delší úsek nebo si nabalíš víc, ale danou vzdálenost půjdeš vyrázně déle.

Běžnou rutinu – kempování, vaření a balení jsme už měli najetou z předchozích tří tisíc kilometrů. Život na trailu nás prostě baví, i tenhle poslední úsek byl proto skvělým zážitkem a velkým překvapením. Je neuvěřitelné, jak je poušť různorodá. Ve dne vedro, v noci mráz, na hřebenech borovice a medvědi, v údolí kaktusy, hadi a písek. K tomu všemu naprosto úžasné východy a západy slunce. Brzké vstávání tak nakonec bylo ze všeho nejlepší, protože nám žádný východ slunce neunikl.

Bolavé puchýře a jizvy jak po popáleninách

Přechod Mohavské pouště byl zajímavý i díky gigantickým větrným farmám. Obrovská oblast tlakové výše ve středozemí nad Arizonou a Utahem se „vyprazdňuje“ skrz pouštní údolí na západ nad oceán a v údolích neustále extrémně fouká (často i víc než 50 km/h). Mezi městy Mojave a Tehachapi tak stojí tisíce větrných elektráren všech velikostí. Když tím několik dní šlapeš, cítíš se jako na jiné planetě. Hlavně ráno, kdy se ty monstra při rozbřesku vynořují z oparu, děsně to hučí, nikde ani domek, auto, nebo cokoli živého. Jen písek, kaktusy, vítr a pravidelné otáčky gigantických větrníků.

Často jsme taky procházeli velkými spálenými oblastmi. Někdy bych chtěl na vlastní oči vidět, jak v tom větru požár řádí. Je zajímavé, že stromy většinou neshoří, jen je to bleskově sežehne, spálí listí, jehličí, kůru a jede to dál. Klidně pak 20 kilometrů šlapeš depresivní krajinou z barevného kamení, hromádek bílého a černého popela, pod stráží zčernalých, umírajících stromů. Spálená krajina se naštěstí rychle vzpamatovává a už za rok dva všechno ožívá nádherně kvetoucími květinami.

Bohužel pro nás ale chybí stín, a co je ještě horší, oheň probudí semínka rostliny „Poodle Dog bush”, která se začne rychle rozrůstat. Vypadá trochu jako marihuana, stejně intenzivně voní, krásně kvete. S tím rozdílem, že když se ji náhodou dotkneš, během několika hodin se ti udělají neskutečné bolavé puchýře, škrábáním si infekci rozneseš po celém tělě, týden to intenzivně hnisá a nakonec ti zůstanou jizvy jako po popáleninách. Jenom letos tahle rostlina poslala do nemocnice z trailu pěknou řádku lidí. My naštěstí byli hodně opatrní, měli kliku a vždycky se nám podařilo nějak vykličkovat. Klobouk dolů před dobrovolníky, kteří od tohohle svinstva trail čistí.

_

Smíšené pocity v cíli

Na rozdíl od první části trailu šlapeme úplně osamoceně. Naším směrem na sever nejde nikdo, proti nám asi pět lidí, kteří odstartovali u kanadské hranice, jdou na jih a snaží se prokousat do cíle. Je příjemné jednou za týden někoho potkat, vyměnit si čerstvé informace o vodních zdrojů. Všichni jsme už blízko cíle a víme, že se nám podaří několikaměsíční cestu dokončit.

Po 133 dnech na trailu uzavíráme naše dobrodružství opět we Walker Pass. Zvláštní pocit – končit celý trail někde ve čtvrtině. Trochu závidíme kamarádům, kteří končí tak, jak se má – v Kanadě nebo na mexické hranici. To je ale jenom drobnost, čtyři a půl měsíce na cestě jsme si i tak skvěle užili. Naším cílem byla cesta samotná, takže je vlastně jedno, kde to dobdrodružství končí. Velká úleva střídá smutek z toho, co se bude dít teď…

Každý má pro dokončení trailu jinou motivaci. Někdo hledá, jiný chce sobě nebo jiným něco dokýzat, další zase odpočívá a vrací se k sobě nebo k přírodě. Převážně je to kombinace všeho. Jisté je, že jednoduchý život, vlastně ten pravý život, je návykový. Máš cíl, vytýčenou cestu a omezené prostředky. Neřešíš zbytečnosti, funguješ efektivně, užíváš si každou maličkost, která nějak naruší pravidelnou chůzi. Jenom jdeš, jíš a spíš. Všechno naplno, nic tě při tom nerozptyluje. Jedna věc mě ale zaskočila. Vesměs všichni očekávají, že na trailu bude při hodinách „nudné“ chůze čas si důležité věci, a vlastně celý život, dobře promyslet. Opak je pravdou! Na trailu se všechno zjednodušuje, odpadá nedůležitý balast a zjišťuješ, že vlastně není nad čím přemýšlet. Všechno do sebe zapadá a život je jednoduchý. Z hromady civilizačního bordelu zase vyvstává podstata života. Nemusíš nic vymýšlet. Všechno už je, jen to musíš akceptovat a zařídit se podle toho. Pak se dostaneš tam, kam potřebuješ. Takže nakonec si na trailu od přemýšlení parádně odpočineš. Naučíš se vnímat, co je tady a teď… A teď to bohužel všechno končí. Návrat do „normální“ civilizace a neustálé přehrabování se v minulosti a plánování budoucnosti.

Naštěstí to nekončí úplně – existují totiž další zajímavé a dokonce i delší traily. Vlastně už cestou domů mluvíme o tom, že si musíme něco přečíst o “Continental Divide Trailu”, přes 5000 kilometrů středem USA, nebo o “Te Araroa” napříč Novým Zélandem. Teď nás čeká náročná „resocializace“, škola a práce… Vždyť to znáš. První krok nám usnaďnují Markétiny rodiče malým šampaňským, dortem, řízkem a pivem na oslavu. Se zbytkem už si poradíme sami…