Pacific Crest Trail se táhne Od hranic s Mexikem až po Kanadu. Víc než 4200 kilometrů PŘES POUŠTĚ I VRCHOLKY HOR… VYPRÁVĚNÍ zřejmě prvnÍCH ČechŮ, kterým se podařilo přejít ho během jediného roku.

T a F: PETR KOSEK | LEDEN 2016

4200 kilometrů před námi

Je 16. června něco po šesté hodině ranní, jsme v sedle Walker Pass v Kalifornii, na hřebeni nad severním výběžkem Mohavské pouště. Na východ od nás je Údolí smrti. Začíná být pořádné teplo. Procházíme posledním malým kempem a mezi houštím ho konečně vidíme. Tahle úzká pěšinka v písku mezi pichlavým křovím a jalovci je Pacific Crest Trail. Únava, stres i nervozita, které provázely roční plánování, z nás okamžitě padají. Ukrajujeme první z mnoha milionů kroků na 4200 kilometrů dlouhém dobrodružství…

Hned první den nám ukazuje, že to nebude jednoduché. Kolem poledne je přes 40°C a první dva zdroje vody jsou vyschlé. Taky potkáváme první kolegy na cestě. Shaggy je zarostlý a trochu oplácaný Ir s českými kořeny. I když jsme skvěle fyzicky připraveni, Shaggy nás i tak lehkým krokem hravě předchází. Jeho dva měsíce na cestě jsou znát.

Trail se většinou chodí směrem na sever. Startuje se v dubnu od hranic s Mexikem a prvních tisíc kilometrů pouští je tou dobou ještě snesitelných. My mohli odstartovat až v červnu, chtěli jsme to proto vzít přesně obráceně a začít na kanadských hranicích. Ještě týden před startem ale leželo na prvních 700 kilometrech víc než metr sněhu. Čekat jsme nemohli, alternativně jsme proto jako startovní bod zvolili míli 651, ležící ve čtvrtině cesty na sever od Mexika (zbylou část trailu, kterou jsme přeskočili, jsme posléze prošlápli až na úplný závěr).

Fyzicky nejnáročnější část cesty – High Sierra s balíkem

Třetí den si s úlevou vyzvedáváme první zásobovací balík v Kennedy Meadows. Kvůli medvědům musíme jídlo nosit v plastových boxech, nebo speciálních kevlarových pytlích, které medvěd nerozsápe. Vařit a skladovat jídlo bys měl alespoň 30 metrů od místa, kde spíš. Jedině tak se vyhneš neplánované noční návštěvě.

V prvních týdnech nás čeká fyzicky nejnáročnější část cesty – pohoří High Sierra – 17 sedel vyšších než 3000 metrů a dlouhé intervaly mezi zásobováním. Trasa v těchto místech téměř kopíruje John Muir Trail, považovaný za jeden z nejkrásnějších treků na světě. Na vrchol nejvyšší hory kontinentální části Spojených Států Mt. Whitney (4 421 m n. m.) je to jen 10 kilometrů, nahoru si proto vybíháme před východem slunce.

Většina cesty vede mimo civilizaci, prochází pouze dvěma malými městy a zhruba desítkou městeček. Nejdelší vzdálenost bez silnice nebo prašné cesty je přes 300 kilometrů. Balíky s jídlem si posíláš předem na různé horské chaty, malé benzínky u silnic nebo si musíš občas dostopovat do několik desítek kilometrů vzdáleného města na nákup. Podobné to je i s mapami, průvodci a dalšími zásobami, které po cestě nikde nekoupíš. Jednoduše si vyrobíš odolný balík (třeba plastový kyblík od barvy), který posíláš několik set kilometrů před sebou. Pak ho jenom vyzvedneš na poště, uložíš použité mapy a přebytečné oblečení, vezmeš nové spolu s náhradními baterkami do čelovky a balík znovu pošleš s několikatýdenním náskokem napřed.

Nejlepší místo na spaní a 28 tatranek 

Myslím, že plánování jsme nepodcenili, v důsledku změn na poslední chvíli jsme si ale poslali málo jídla a teď máme pořádný hlad. Markéta je na mě desně přísná, každý den vstáváme před pátou ráno, snažíme se i v těžkém terénu ujít alespoň 40 km denně a dostat se k dalšímu depu dřív, než nám zásoby dojdou úplně. Jídlo, které ti na 5denním treku normálně bohatě stačí, tady nepokryje ani tři dny. Šlapeš běžně 12-15 hodin denně a člověk s minimem podkožního tuku, jako já, tady potřebuje skoro 5000 kcal. Jen pro představu, při 70% využitelnosti energie to je skoro 28 tatranek na den.

Navzdory hladu si naše dobrodružství neuvěřitelně užíváme. Trail prochází národními parky Sequoia, Kings Canyon a Yosemite. Všude je bílá žula, průzračná jezera a stovky potůčků z tajícího sněhu. I když v noci mrzne, spíme zásadně pod širákem a kocháme se zářivou noční oblohou, jakou v Evropě kvůli malé nadmořské výšce a světelnému smogu nikdy neuvidíš. Stejně dechberoucí tu jsou i západy a východy slunce. Nejlepší zábava je vlastně vybírání místa na spaní. Ostré hřebínky, horská sedla s neomezeným výhledem, útulné obýváčky pod staletými stromy, kamenné police nad jezery, to všechno můžeme na jednu noc mít.

V Yosemitech několikrát potkáváme chlapíka s přezdívkou Fallrisk – je mu odhadem třicet a s jeho nohama je evidentně něco špatně. Od narození nemohl normálně chodit a až po víc než 20 operacích se dokázal postavit na vlastní nohy. Jeho batůžek má bez jídla jenom tři kila, víc by neunesl. I tak ho nohy neposlouchají a občas nekontrolovaně padá. Přesto s námi několik dní dokáže držet tempo. Jeho odhodlání nám dodává tolik potřebnou sílu. Postupně vychytáváme i zásobování. Skoro při každé zastávce se koupeme v křišťálově čistých jezerech a čteme pár stránek z knížky. Ta je kromě deníku a několika tužek jediným “zbytečným” luxusem, který s sebou máme.

Z Kalifornie do Oregonu – je nám do zpěvu 

Téměř o týden dříve, než jsme plánovali, se dostáváme k úpatí sopky Mt. Shasta (4 320 m n. m.) v horké severní Kalifornii. Bílý kužel sopky vystupuje z okolní krajiny a už několik dní se na něj těšíme. Na poště si vyzvedáváme balík s pohorkami, mačkami a teplejšími rukavicemi a pouštíme se do výstupu strmým žlabem. Ve výškovém táboře u Helen Lake slavíme při úplňku moje narozeniny. Druhý den za úsvitu už stojíme na vrcholku.

Každý rok má nějaké specifikum. Někdy je dobrodružství na trailu znásobeno velkým množstvím sněhu v horských sedlech, někdy povodněmi nebo sněhovými bouřemi. Naším letošním “společníkem” je sucho a delší úseky bez vody, stejně jako mnoho lesních požárů. Kvůli nim je trail na mnoha místech uzavřen. Daří se nám tyto uzavírky obcházet, někteří méně šťastní jedinci za námi dokonce musí některé sekce úplně vynechat. Po 54 dnech konečně opouštíme Kalifornii, vstupujeme do Oregonu a s úlevou si zpíváme:

Legenda trailu – 81letý UltraBuns, který to celé uběhl

Nekonečné, hluboké lesy Oregonu jsou po horkém severu Kalifornie příjemným osvěžením. Terén je spíš zvlněný než vyloženě hornatý, jezera nejsou tak čistá, ale kilometry tady příjemně ubíhají. Čeká nás několik přírodních skvostů – obrovský zatopený kráter sopky Crater Lake nebo lávová pole kolem řetězce špičatých, sněhem pokrytých sopek Sisters. Dáváme si dost do těla a pořád se snažíme dělat přes 40 kilometrů za den.

Pomalu se začíná projevovat citelná únava. Nejvíc překvapivá je pro nás neskutečná bolest chodidel. Objevila se hned na počátku a místo, aby mizela, tak se naopak stupňuje. Nezbývá nám, než si na ni zvyknout. Krize přichází na všechny, oproti mnoha odpadlíkům jsme na tom pořád dobře. Je to hlavně o vůli. Mám za sebou závodní kariéru na kole, pár docela pěkných horolezeckých výstupů, dlouhé treky v jižní Americe, ale tohle je úplně jiná liga. A Marky? Ta je nezničitelná! Mám pocit, že se nezastaví, ani když jí upadne noha. Bolest je prý dobrá. Aspoň jí už neteče každý den krev z nosu jako první měsíc.

Jako posel z nebes v nelehké době se před námi objevuje zjevení. Běží. Zastavujeme ho na kus řeči. Představuje se jako UltraBuns, je mu 81 let a dává si právě svých pravidelných osm mil. Jakoby nic nám vypráví, že celý trail před 25 lety běžel. Byl první, kdo to dokázal. Bez podpůrného týmu, maraton denně. Aby šetřil gramy, neměl spacák ani stan, jen bivakovací pytel. Navíc si vůbec nevařil. Naše fňukání mi najednou přijde strašně trapný. Když navíc zjišťujeme, že v úctyhodných 80 letech loni trail dokončil podruhé, jsme najednou odhodlání naši cestu dokončit stůj co stůj. Zase se šlape o něco lépe.

Náboženství ostružinového koláče

Od začátku jdu v lehkých běžeckých botách, Markéta v sandálech. Těžké a tvrdé pohorky, ve kterých se noha navíc extrémně potí, by nohy zbytečně trápily. I takhle dost protestují. Další zásobovací zastávka – národní park Crater Lake, se kvůli velkému požáru topí v hustém dýmu. Společně s ostatními si dáváme krátký oraz a s radostí konzumuje jejich přebytky proviantu. I když jsme spolu strávili maximálně pár minut, vnímáme se jako staří přátelé. Všichni máme stejnou cestu a to, čím jsme si prošli, nás spojuje dohromady.

Den volna i společnost přátel pomohly. Nerozhází nás ani další požár a fakt, že den zahajujeme 30kilometrovou “objížďkou” po asfaltce. Nálada v týmu je skvělá. Aby nám nezakrněl mozek (nebo možná proto, že už zakrněl) vymýšlíme a do detailu vypracováváme nové náboženství, jehož jádrem je ostružinový koláč – asi reakce na bezdomovce, se kterým jsme v městečku Shasta sbírali ostružiny a básnili o tom, že si z nich upečeme koláč. Dokonce jsme sestavili i zpěvník písní, ideálních k vonící, nažhavené troubě.

Naše další meta, hranice se státem Washington, se rychle blíží. Z vrcholu South Sister je možná nejhezčí pohled, co jsme zatím viděli. Řetěz zasněžených sopek se odtud táhne téměř až ke kanadské hranici. Rozmanitou krajinou lávových polí a zelených luk se kolem bílých vulkánů Mt. Jeferson a Mt. Hood ženeme až do městečka Cascade Locks, ležícím na řece Columbia River, která tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy.

Pošta je na další tři dny zavřená, na náš “bounce box” s mapami a teplým oblečením si tak musíme neplánovaně počkat. Jsme zklamaní. Kdybychom využili služeb některého z trail angelů (člověk, který poskytuje lidem zázemí, místo k přespání, pračku nebo internet), mohli jsme být vysmátí a pokračovat v cestě. I když jsou takových “andělů” po celé délce cesty desítky, my jejich služby nevyužívali. Chtěli jsme být co nejvíc soběstační. Žádné hotely, žádní trail angels a žádné placení za věci, které můžeme vyřešit s pomocí toho, co si neseme s sebou.

Footprint a Illusion – to jsme my

Nohy jsou po třech dnech nečinnosti neuvěřitelně ztuhlé a kolena bolí o hodně víc než před odpočinkem. Výškový profil trailu tady ve Washingtonu vypadá jako zuby pily. Těžká kamenitá stoupání a všudypřítomný štiplavý kouř z mnoha okolních požárů nám cestu neusnadňují. Dny se krátí a my máme problém udržet tempo alespoň na 35 kilometrech za den. Markéta si poprvé stěžuje na bolest kolene. Se zaťatými zuby ukrajujeme další dva týdny a 130 kilometrů před kanadskou hranicí si děláme poslední zastávku ve Stehekinu, malé vesničce na jezeře Lake Chelan. Mají tu nejlepší a nejvyhlášenější pekárnu na trailu. Blízkost cíle všem dává novou energii, je však cítit i obrovská melancholie. Něco tak neuvěřitelně krásného, návykového a skutečného se blíží ke konci. Loučíme se s přáteli – Sunday, Supergirl, Mad dog Murph, nebo Pineapple Express. Každý si z treku odváží svoji přezdívku, máme ji i my. Footprint a Illusion.

Během posledních čtyř dnů se konečně zvedá vítr, rozfoukává kouř a naplno nám ukazuje “americké Alpy” v podzimních barvách. Užíváme si i fakt, že pošta nejspíš zapomněla náš balík s jídlem někde na slunci a kompletně se zkazilo. Olej, tyčinky, vločky, ořechy. Dokonce i nutela je žluklá. 

“Život je mnohem jednodušší, než nám vštěpují do hlavy”

Na kanadskou hranici k monumentu 78 dorážíme stošestý den od startu. Cesta pokračuje ještě 14 kilometrů za hranici, kvůli vízům tam už ale nemůžeme. Zapisujeme se do registru, připíjíme douškem whiskey a míříme vstříc civilizaci. Marky se svěřuje, že jí kolena bolela tak, že to chtěla den před koncem zabalit. Má můj obdiv, že to vydržela!

Jedinečnost Pacific Crest Trailu není v přírodních scenériích, ty jsou stejné i pro víkendové návštěvníky.

Jedinečnost spočívá v možnosti strávit pět měsíců v kuse v přírodě, v nutnosti vystačit si pouze s tím, co uneseš v batohu, v přítomnosti dlouhodobého jasného cíle nebo v odhodlání nevzdat se a splnit si svůj sen.

Zjistíš, že život je mnohem jednodušší, než nám v “civilizované” společnosti vštěpují do hlavy. Když si něco přeješ a moc to přemýšlením nekomplikuješ, věci do sebe krásně zapadají a všechno funguje. A jestli máš potřebu se ptát, proč to všechno děláme, nejspíš bys ani nedokázal pochopit odpověď…

Po krátké regenerační pauze se vrháme do pouštní sekce trailu. Ta je natolik jiná, intenzivní a rozmanitá, že si zaslouží samostatné povídání. Čeká nás vypořádání se s chřestýši, tarantulemi, nočními mrazy a denním horkem nebo s několika stoupáními a klesáními o 3000 výškových metrů za jediný den…