"200 slov"

Povinná četba – „Vilém Heckel”. Monografie (poklad) od Karla Dvořáka

15.11.2018, Eva Trnková Janatová

„To jsou nějaké staré knihy po dědovi, zachránil jsem je, když jsme třídili jeho věci. Klidně si je projdi.“ To byla pro mě osudová věta… Nalezla jsem různé poklady a mezi nimi jeden velký (a to ještě s ručně malovaným věnováním dědovi) – kniha Karla Dvořáka o Vilému Heckelovi.

Čím je kniha zajímavá? Co ji odlišuje od ostatních knih sestavených z fotografií různých autorů?

Než se pustím do literárních a jiných ohledů, chci zmínit ještě ten čistě designerský. Jen sestavení fotografické knihy není žádná legrace. A sazba a celkový vzhled už vůbec ne. Už u přebalu knihy jsem se rozplývala. A ten když pak sejmeš, objevíš další promyšlené kouzlo, které schválně nebudu prozrazovat… A samotný obsah knihy? Nádhera! Černobílá obálka je bránou k parádně stejně laděným fotografiím, které umí vzít dech i popohnat k zamyšlení – jak v té době dokázal někdo tak úžasně zachytit zrovna tuhle chvíli? Je vidět talent naleznout ten správný okamžik, místo, úhel pohledu a vědět, kdy cvaknout.

Fotografové naleznou nejeden poklad třeba v černobílých fotografiích detailů. Cestovatelé objeví pohledy do krajin českých i vzdálených. Portréty lidí a života v jiných zemích…
.

Lidé pod Karákóramem (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Fotografie akce – ať už sportovní nebo pracovní nasazení. Horolezci si přijdou na své u fotografií hor a známých československých horolezců té doby. A lezci najdou nádherné fotografie pískovcových oblastí i lezeckého života v nich. Zkrátka naprostý poklad černobílých fotografií v jedné knize s perfektním knižním designem.

Kniha je strukturována do čtyř částí – projdeš přes Heckelovy fotografické začátky a utváření jeho fotografického cítění. V textu se setkáš s historickými fakty doby, které ještě podpoří význam mnoha fotografií. A skrytým pokladem v pokladu můžou být i fotografovi zachycené myšlenky a rady:

Kdo neprožil ony harmonické chvíle v krajině, kde se jí obdivoval a podivoval, tomu krajinářská fotografie mnoho neřekne.“

Fotograf umělec nesmí ustrnout na reprodukci, na reportáži krajiny. Musí přírodu studovat, znát třeba i filozofické základy vzniku, umět vyjádřit příčiny života v přírodě, spojitosti, řád, velikost.“

NEJEN NAŠE HORY

Třetí část knihy s názvem Člověk a jeho svět tě zavede do roku 1965, kdy se Vilém Heckel zúčastnil třetí zahraniční horolezecké výpravy jako řádný člen družstva a navíc fotograf. První československá výprava do severovýchodního Afghánistánu, o které o dva roky později vychází publikace Hindúkúš s textem Jaromíra Wolfa. Fotografie, které si cestovatelé a horolezci doslova užijí. Navazuje poslední čtvrtá část, kterou autoři věnovali horám, a to i těm českým. Ve své první publikaci Naše hory se Heckel kolikrát vyjádřil o svých počátcích horolezectví:

Před dokončením té publikace jsem zašel do horolezeckého tábora ve Vysokých Tatrách. Bylo to v zimě a horolezci z Považské Bystrice tam měli soustředění. Nabídli mně, abych s nimi zůstal. A zde jsem dostal křest. Udělali jsme několik výstupů, já si fotografoval a navázal jsem přátelství – první na laně.“
.

Kavkaz v 60. letech, Ušbinské plató (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Mimo tohle všechno si pak uvědomíš (ať už fotíš nebo ne), že tehdejší svět fotografování znamenal úplně něco jiného. A fotografování za ztížených podmínek, jako jsou třeba šestitisícové vrcholy, to bylo také něco jiného než dnes. Pro představu je tu pár faktů z knížky:

„Nosil s sebou filmy jen v tropickém balení, každý svitek ještě zvlášť zabalený ve speciálním papíru s dehtovou vložkou proti teplotním výkyvům a vlhkosti. V jednom případě nosič s jeho zavazadly upadl a bedna zmizela pod vodou. Nicméně vlastním filmům se v bedně plné vody nic nestalo.“

A jak to vypadalo z technického hlediska?
„Černobílý film používal ORVO 22 DIN a jen v některých případech žlutozeleného filtru. Ve výškách od 6000 do 7000 metrů používal jen jednoho objektivu, ale v několika případech, kdy očekával možnost panoramat nebo chtěl zachytit detaily skalních stěn, bral si širokoúhlý objektiv 65 mm a teleobjektiv 180 mm ohniskové délky.“
.

Adršpach očima Viléma Heckela (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Tahle knížka je zkrátka opravdovým pokladem v domácí knihovně a troufám si říct, že napříč různými obory zájmů.

Navíc, pokud chceš zhlédnout fotografie Vilém Heckela ve velkém formátu a prohlédnout si jeho fototechniku na vlastní oči, máš teď jedinečnou možnost v Plzni. Velká Heckelova retrospektiva potrvá do 27. ledna..
_____

Vílém Heckel (21. května 1918 Plzeň – 31. května 1970 Huascarán)
Otec Viléma Heckela byl jeřábník plzeňské Škodovky, fotografem amatérem a vedoucím skautů. Mladý Vilém díky němu získal cit pro krajinu i fotografování, jak sám kdysi řekl. Byl českým horolezcem a fotografem, autorem téměř tří desítek obrazových publikací. V roce 1970 se zúčastnil československé expedice do Peru, kde zemřel se všemi dalšími členy výpravy při zemětřesení a následné lavině, která zavalila jejich tábor pod horou Huascarán. Více najdeš v našem velkém článku.

Karel Dvořák (26. března 1911, Rynholec – 13. května 1988, Praha)
Český publicista a novinář, který se zabýval také teorií fotografie. Je autorem mnoha článků a recenzí o fotografiích a obrazových publikací a autorem řady monografií o českých fotografech. Od roku 1960, kdy se seznámil s Vilémem Heckelem osobně, soustavně sledoval jeho tvorbu.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři. 

Václav Podhorský a Vilém Heckel (vpravo) (zdroj: archiv H. Heckelové)
reklamní banner