Na začátku bych připomenul, co o posilování prohlásil Alex Huber v rozhovoru pro eMontanu:
„Měl jsem dojem, že po campusu jsi silný, což je dobré, ale lezení není visení. Je to především pohyb v převislém terénu, fixovaný nohama a prsty. To znamená jiný druh koordinace. Dnes vidím, že ten názor byl správný. Když se chci na campusu srovnat se současnými frankenjurskými lezci, nemám žádnou šanci. Vůbec. Ale na skalách jsem silnější, (zvedá tázavě obočí, pozn. aut.). Takže si myslím, že samostatné visení neznamená nic. Musíš do svého těla dostat tu specifickou koordinaci. Vliv campusu končí u prsou, kdežto systém board jde až dolů.“

S tím se, myslím, dá v zásadě souhlasit. A to samé platí pro posilování středu těla. Pokud chceš propojit funkčně nohy s rukama, je třeba je posilovat, tak jak je používáme na stěně. Co to tedy znamená?

Platí ty samé zásady, které jsme si řekli u strečinku. Dodej oporu a záměr k pohybu. Tzn. že například v planku se zasoustřeď na bříška prstů u nohou, jakoby roztáhni chodidlo, dlaň si rozevřenou polož na zem a snaž se protáhnout malíček, podívej se před sebe a aniž by ses pohnul, se snaž protáhnout dopředu. Takto se dají upravit téměř všechny cviky na střed těla. Perfektní nastavení opory a záměr.

Možná se ptáš, proč je nastavení opory tak důležité? Proč to tím komplikovat? Háček je v tom, že sval má dva konce. Jeden pevný a druhý pohybující se. Který se nastaví jako pevný a který se bude pohybovat, určuje mozek. Podle toho, kde vytvoříš oporu. Sval se může stáhnout vždy jen k opoře. Pokud se podíváš na všechny lezce ze světové špičky, všichni mají oporu v konečcích prstů. Svaly celé horní poloviny těla pracují směrem nahoru k této opoře. Tomu odpovídá i tvar těla, který je do písmene V. Pokud budeš posilovat břicho sklapovačkami, sedy lehy, nebo jinými core cviky, vytváříš oporu v dutině břišní. A svaly horní poloviny budou pracovat směrem dolů – k opoře. Podívej se na Adama, jak má rovná záda – nemá tím pádem na výběr – je svými zádovými svaly táhnut nahoru, jako když vymačkáváš pastu na zuby.

Při pohybu vzhůru potřebuješ, aby všechny svaly v těle spolupracovaly a táhly směrem nahoru. Když k tomu ale posiluješ břicho směrem dolů (taková je povaha core tréninku), nebude ti břicho při pohybu vzhůru pomáhat. Naopak, hodí ti do programu vidle.

Pokud miminko nebo třeba Adam Ondra leží na zádech a zvednou nohy, nejdřív se opřou o lopatky. Nohy pak zvedají náramně lehce, jakoby zadarmo. Většině lidí ale tělo ujede dolů a zapne se jim přímý břišní sval směrem dolů. Mají vadný pohybový vzor, už neumí vytvořit správnou oporu na lopatkách. Důsledkem je, že se jim hůř dýchá, nemají sílu v ruce a pravidelné opakování takového pohybu povede k přetížení. Když pak takový člověk visí v převise a trénuje nakopávání nohou zpět na stěnu, nepomáhá si, naopak, ubližuje si. Při vadné souhře svalů trupu si totiž můžeš uhnat třeba kýlu. Zároveň posilování svalů trupu směrem dolů působí kompresně na páteř, což může vést k výhřezu plotýnky.

Logika core tréninku i izolovaných cviků vychází z předpokladu, že pohyb je reflex. Pohyb je ale program. Pokud by byl pohyb reflex, chodili bychom jako zombie z filmů, nebo pokusná zvířata bez mozkové kůry. (Viz minulý díl, pozn. aut.)

Z krátkodobého hlediska ti core může pomoct, z dlouhodobého hlediska to ale není ta nejlepší cesta ke zdraví a síle. Tak zdar a sílu!

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pátý – core training. Pokračování zveřejníme po prázdninách.