Adam Ondra:
"Dawn Wall"
a "Project Big" 9c

perex

V tomhle rozhovoru půjde hlavně o jeho lezecké sny. Také se ale dozvíš, proč Adam letos nečetl žádnou knížku, jak snáší mediální tlak, nebo jaký trik by jednou rád zvládl na prkně.

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: CLAUDIA ZIEGLER, S. MITÁČ, Eddie Gianelloni, JAVIPEC, Beat Kammerlander | rozhovor z dubna 2016

Text 1

Adama letos čekají hodně velké projekty. V létě se chystá do norského Flatangeru, kde ve “své” jeskyni navrtal cestu s výstižným pracovním názvem „Project Big“. S trochou štěstí to bude první linka, co by mohla být za 9c francouzských.

Na podzim chce Adam odcestovat do Yosemit a začít pracovat na vylezení kilometrového „Dawn Wallu“, který místní lezec Tommy Caldwell obléhal 8 let a finální volný prvovýstup mu s parťákem Kevinem Jorgesonem zabral 19 dní. Adam by svůj přelez touto částí stěny slavného El Capitana rád stlačil pod 24 hodin – tak jak se v Yosemitech sluší a patří.

 

DAWN WALL ZA DEN = 9c NA FLATANGERU

Už máš do Yosemit letenky?
Letenky ještě nemám, ale určitě tam říjen až listopad budu a chci to zkusit. Co se mi podaří vykouzlit za ten měsíc a půl, to uvidíme. Plány jsou mlhavé, nevím zatím, s kým to polezu. Měl by tam být Jorg Verhoven, což by byl třeba dobrej partner a bylo by to motivující. (Jorg Verhoven je po Lynn Hill a Tommym Caldwellovi třetí člověk, který vylezl volně cestu “the Nose” – video, pozn. red.)

Jak si to vlastně představuješ?
Člověk musí být hodně rychlej, aby to vylezl v ten skvělej den, kdy je třeba zataženo. Když to řeknu takhle, tak můj sen je vylézt “Dawn Wall” za 24 hodin – to je ultimátní cíl u každé cesty na El Capa. Abych měl vůbec nějakou šanci, že to vylezu za dvacet čtyři hodin, tak si jsem jistej, že to bude vyžadovat měsíce přípravy. Nevěřím, že by se mi to letos za jeden den podařilo, ale někdy v budoucnu by se to snad mohlo dát zvládnout. Ono 9a+ možná nezní tak strašně, ale vylézt 30 délek za 24 hodin… (smích) Myslím si, že je jednodenní výstup “Dawn Wallem” je výkon na úrovni 9c. Hlavně dostanou zabrat lýtka a samotný prsty na nohou. Celou dobu stojíš na mikrostupech.

Na co se zaměříš z hlediska taktiky? Jak na tebe působí videa klíčových délek?
Podle mě bude nejdůležitější naučit se lézt ty lehký délky tak, aby tě vůbec neunavily. Myslím si, že nejhorší bude vylézt ty 8b kouty a nějaký širočiny. Nevím o tom nic, ale myslím si, že ty 9a délky nejsou zas tak těžký. Američani na tenhle styl nejsou zvyklí. My máme Alpy – holý zdi, kde je pár malejch lišt a poradíme si. Nejtěžší délky na “Dawn Wallu” o ničem jiném nejsou. Myslím si, že Tommy s Kevinem nejsou nejlepší plotnolezci na světě. Každopádně mají můj respekt, vůbec si nedokážu představit prolamovat prsty na těch jebkách s uříznutým ukazováčkem jak to dělá Tommy. To mi přijde šílený.

full width fotka

– “DAWN WALL BUDE STYLEM MOŽNÁ ODPOVÍDAT PLOTNĚ WOGU” (8c, co Adam vylezl v patnácti, pozn.) –

Text 2

Loni jsi zkoušel lízt několik cest podobného stylu v Krase…
Jo, zkoušel jsem v Krase na Vaňousech lézt 22 cest v kolmicích za čtyři hodiny a měl jsem z toho radost, že to docela šlo. Ani jsem z toho nebyl moc unavenej, protože ty cesty dobře znám a Vaňousy jsou můj styl. I když to pro někoho může znít strašně a říkají: „Tam jsou takový žiletky, to si musíš rozjebat kůži,“ tak když máš trochu silově navrch a víš, ve kterých chytech nemusíš rvát, tak ušetříš spoustu energie a kůže.

Letos se budeš nějak speciálně připravovat?
Myslím, že nebudu mít čas se na to nějak specificky zaměřovat. Léto bude o lezení na skalkách. Mám taky projekty na Flatangeru. Myslím, že na ty Yosemity není třeba úplně trénovat. Ve formě každopádně budu z těch skalek a to přetransformování se na kolmici a spáry nějak zvládnu. Spíš půjde o to zdomácnět na blbým tření, ale to snad z Krasu budu zvyklej. (smích) Naštěstí v „Dawn Wallu“ není těch širočin nebo hrozivých spár moc. Je to spíš plotnovitý lezení a koutovitý lezení, což mi snad nějak sedí. Je tam taky hodně sokolíků se smekavýma nohama.

Jak to bude probíhat, až dorazíš do Yosemit?
Chci si tam týden zalézt a nějak se zadaptovat, pak zkusím „Salathé“ (alias Salát, pozn. Adama) na OS. To se může zdát, že by to nemělo být žádnej problém, ale určitě to bude na OS velmi vážná cesta. Na konci se ten headwall dá lézt na dvě délky 8a a 8a+, nebo vkuse od police na polici bez závěsnýho štandu, což se mi zdá logičtější a znamená to 60metrový 8b. To bych chtěl zkusit. (El Capitan ještě nikdy nebyl poctivě onsightovaný. Cédric Lachat vylezl všechny délky „Freeridera“ na OS, ale spadl při zkoušení jedné z variant. Když v ní spadl, pokračoval za pár dní tou druhou, pozn. red.)

BANNER

Text 3

FLATANGER: NAVRTÁŠ A HNED LEZEŠ

V létě se chystáš zase na Flatanger. Budeš spíš lézt stávající projekty, nebo vrtat nový?
Zábavy je tam dost. Myslím si, že něco ještě navrtám, ale cíle jsou jasně daný. Je tam projekt „Kangaroo Dyno“, kterej sice bude jen 9b, ale je to skok, kterej pro mě bude znamenat asi nejtěžší cestu. Pak tam mám variantu Change – takové těžší 9b+. A nakonec tam je „Project Big“, kterej bude možná 9c. Těžko říct, do čeho se pustím první a jaká bude priorita. Všechno záleží na tom, jak se budu cítit na místě.

Můžeš trochu popsat cestu “Project Big”? Jak je dlouhá a co je v ní nejtěžšího?
„Project Big“ má celkem zhruba 60 metrů, ale začátek je tak 20 metrů nádhernýho 7a, který ubíhá tak rychle a přirozeně, že tě ani po mnoha pokusech nezačne štvát. Následuje nouhend a hned za ním těžký boulder za patu, samostatně asi 8A+. Pak je další, dost nepohodlný nouhand v koutě a přichází to nejlepší a nejtěžší. Zhruba 15metrová sekvence bez odpočinku, komplexní lezení po spoďácích, oblinách. Pár lišt a pár skoků mezi. Celé to graduje posledními kroky za velkou sklopenou oblinu. Po téhle sekvenci už máš v podstatě vyhráno, lezením za 8a se dostaneš na hranu jeskyně, koukneš se na uchvátnou scenérii za zády a je ti hej.

Tyhle cesty jsou asi i těžký navrtat, co?
Ani ne, většinou cestu navrtám za odpoledne. To je v pohodě. Tam je nejhorší spíš se dostat do místa slaňáku, na což používám 200metrový lano, slaním 80 metrů na hranu stropu jeskyně, pak jedu od vršku a za chvilku je hotovo. Obrovská výhoda lezení na Flatangeru je, že se tam nemusí vůbec čistit. Jenom to navrtáš a lezeš.

Takže to není jak v Krase…
Jsou i daleko horší skály než je Kras. Třeba v Santa Linii navrtáš podobnou cestu a pak dva dny čistíš. A pak se to ještě další týden sype. Případně pár let ještě. (smích)

V čem se vlastně rozlézáš, než jdeš zkoušet cesty na svém limitu?
Většinou tak třeba 7c+ nebo 8a. Třeba v 8c už se nerozlézám, tam by mi nateklo a ztratil bych pro ten den svoji maximální bouldrovou sílu. Když zkouším fakt nějakou tu nejtěžší cestu, tak před reálným pokusem jdu nahoru po expreskách a ještě jednou si opakuju kroky. Dotknu se klíčových chytů v té nejtěžší pasáži. Pro mě je důležitý sedět v tom laně a takhle si je znova ošahat.

full width fotka FLATA

 

– “TAHLE FOTKA MĚ FASCINUJE. NEKONEČNÁ A PERFEKTNÍ SKÁLA FLATANGERU” –

Text 4

AO COMPANY – “CESTY PRO NIKOHO”

Když jsem tě fotil na Srbsku, byla to celkem mela: kameramani, režiséři, tady dron, tady fotograf, Adame úsměv, počkej na dron, znova záběr, vrať se… Kdy jsi naposledy lezl na laně sám a jak vnímáš spolupráci s fotografy?
Jó, že lezu úplně sám, se stává docela často, překvapivě. (směje se) Nejlepší spolupráce s fotografem je, že si lezu jako kdyby tam nebyl, a on se podle toho zařídí. To mě nijak neomezuje a dokážu se dostat do psychickýho módu, kdy nevnímám, že mě někdo fotí. Nejvíc si vážím fotografa, který dokáže na „on sight“ vypíchnout tu nejlepší fotku z pokusu.

Adam Ondra_IMG_1230

Natáčení videa s Adamem na Srbsku, Český kras (2015)


A co videa?

Co se týče videí, tak nejlepší záběr je stejně z přelezu. To podle mě lidi zajímá nejvíc. Myslím si, že když dnes kameramani natáčí nějakou těžkou cestu, tak se možná příliš soustředí na nějakou technickou dokonalost. Já osobně radši sleduju samotný lezení než jeden krok z deseti různých úhlů. To mně nic nepřináší. Zpomalovačky se mi vůbec nelíbí. Obecně k tomu natáčení – ono často spíš zatěžuje lidi, co jsou ve skalách se mnou. Když se pak dotáčí třeba nějaká sekvence, tak to třeba trvá dvě hodiny a jistič tam dvě hodiny stojí. To si často kameramani ani neuvědomují – že největší pruda je to pro ty lidi kolem. A rozhodně během lezení vnímám dron, ten dělá hluk.

Jak na tebe působí fakt, že jsi vzorem pro ostatní lezce/lidi?
Tak to je spíš pozitivní věc. Přináší mi to jakousi zodpovědnost, ale to je asi nějaký můj úkol. Bylo mi nějak dáno, že můžu dělat to, co dělám a to je to, co přináším – teď nevím komu – zpátky. (směje se) V podstatě jsem profesionální lezec, nic nevyrábím, nic nikomu nedávám a lezu si pro sebe… A jediný, co můžu dělat, je ostatní nějak motivovat a být vzorem. To je pro mě určitě pozitivum.

„Nic nevyrábíš“. To bych nesouhlasil. (směje se)
Moje lezení nemá žádnou trvalou hodnotu. (směje se) Maximálně nějaká ta cesta, ale to je stejně věc, kterou si moc lidí nezaleze. (směje se)

FULW JAPONSKO

 

– “MOJE LEZENÍ NEMÁ ŽÁDNOU TRVALOU HODNOTU,” cesta “Flat Mountain” 9a/9a+, Japonsko –

Text 5 BAKALÁŘKA

LETOS NEČTU. ŤUKÁM

Co zrovna čteš?
Letos jsem nepřečetl vůbec nic, protože ve volných chvílích tak nějak ťukám do počítače bakalářku. (směje se) Stránky už asi mám, ale nějaké kapitoly mi stejně chybí a musím to vyladit.

Jaké je tvoje téma a kolik tomu dáváš energie?
Týká se to konkurenceschopnosti jednoho podniku. Ještě mám asi 14 dní. Kdybych měl odevzdávat příští týden, tak to asi nějak splichtím, aby to bylo akceptovatelný. Na „A“ to asi nebude, ale to už by bylo mimo moje momentální schopnosti. A asi mně to je hlavně jedno. (směje se) Už jsem nějak trošku ztratil motivaci. Moje motivace je to dokončit a nazdar. (směje se) (Bakalářka už je úspěšně odevzdaná, pozn. red.)

Když nepíšeš bakalářku, co čteš za noviny/časopisy?
Noviny nečtu. Z časopisů čtu Reflex, Respekt. Na internetu hlavně Neviditelný pes (směje se), Echo24.

Audio 2

Galerie 1

Text 6 HLAVA

PRÁZDNOU HLAVU NALADÍŠ LEHCE

Máš v pořádku prsty a nikdy jsi nebyl delší dobu mimo hru. Jaký je tvůj návod na šťastný život bez zranění?
Nejdůležitější je začínat pomalu a postupně. V tom jsem měl strašnou výhodu, že jsem začal lézt jako strašně malej a ta výkonnost se nějak zvedala sama. To tělo mělo strašně moc času se adaptovat na to samotný lezení. Troufám si tvrdit, že dnes po 18 letech mého lezení asi nikdo jinej není tomu tréninku tak adaptovanej jako moje prsty, moje klouby, moje tělo… Taky se snažím svoje tělo poslouchat – když mě něco bolelo, dal jsem dva dny pauzu a nepřepínal jsem to.

To přepínání vidíš jako riziko pro ostatní?
Určitě. Myslím si, že největší nebezpečí dneska je, když lidi začnou v pozdějším věku a chcou se co nejrychleji zlepšit. To se určitě dá – začít pracovat na síle, vlítnout na campus… Všechno přispěje k rychlému zlepšení, ale ty prsty to dřív nebo později odnesou. Tréninkové plány a podobný přístup v lezení podle mě fungují možná až na té nejvyšší úrovni. Ale pokud tohle trenér doporučí začátečníkovi, tak je to nejrychlejší cesta do pekel. Vede to ke zraněním i ztrátě motivace.

Jak kompenzuješ?
Myslím, že stačí, když se člověk občas protáhne a občas si zajde na TRX (závěsný posilovací systém, pozn. red.) – na něm je potřeba všechny cviky dělat technicky správně. Spíš než se tam zničit. Radši toho udělat míň a o to kvalitněji. Ideálně cvičit průběžně, já se na TRX protahuji tak jednou týdně.

Adam Ondra_claudiaziegler-9781

Adam doma na TRX (f: Claudia Ziegler)


Jak tvoje kůže snáší střídání umělky a skály?

Není to moc dobrý. (směje se) Když se leze jenom na skalách, tak je kůže tvrdá a pak to klouže na umělce. A když se leze jenom na umělce, tak je zase moc měkká na skály. Já mám někdy kůži perfektní a nic pro to nedělám a někdy je na hovno a ať dělám cokoliv, tak je stále na hovno. (směje se) Spíš se mi střídají periody – třeba extrémně potivé kůže nebo extrémně suché kůže, kdy jsem si na bouldry nosil misku s vodou. Nějaký krémy používám a přijde mi nejlepší to všechno nejvíc střídat. (směje se) Když se někomu hodně potí ruce, tak určitě pomáhá Antihydral. (chemický vysušovač rukou ve formě krému, pozn. red.)

Což je docela prasárna…
Každopádně, prasárna to je, doporučuju to používat jenom s velkým rozumem. Ale zároveň musím říct, že některý cesty bych bez toho nevylezl. Určitě „Duru Duru“ bych bez Antihydralu nevylezl. Když dvacet kroků za malý lišty nenamaglajzuješ, tak to jinak nejde.

Jak vypadá tvůj ideální lezecký den? Třeba o Velikonocích jsi ve Slovinsku dal 8c OS, 8c+ OS a 9a PP v jeden den. Jak se na něco podobného mentálně naladíš?
To bylo až po tom, co jsem den před tím vylezl 9a+/b „Viscious circle“, a tak jsem byl uvolněnej. Mám to obecně tak, že když už na tripu něco vylezu, tak se mě leze strašně dobře a strašně uvolněně. A když se vyleze ten den další 8c, tak pak se leze ještě víc uvolněně a pak už jsem neměl vůbec co ztratit a na třetí pokus v tom 9a se mi taky lezlo parádně. Určitě jsem byl unavenej, ale když je hlava prázdná, tak se lehce naladí do správného psychologického módu.

FULLW FOTO zeleň

 

– “UŽ PO DVOU DNECH ODPOČINKU CÍTÍM, ŽE JSEM JAKOBY ZAPOMNĚL LÉZT” –

Text 7

LEZU “JAKO HOVADO” A STOJÍM SI ZA TÍM

Někteří lezci si dávají před vygradováním formy rest day. Co s tebou udělá například třídenní restday?
Když dám tři dny oraz, tak další tři dny se necítím dobře. Ale potom to třeba může být lepší než předtím. Každopádně už po dvou dnech cítím, že jsem jakoby zapomněl lézt. Ideální oraz je třeba lézt jedna-jedna-jedna. (Tedy lezení-oraz-lezení…) A nebo mít dva dny odpočinek a pak jeden den lézt na pohodu. Což třeba pro mě znamená třeba tři 7c až 8a. Tím se zaktivuju a další den jsem v pohodě. Ale jako vybušit něco po dvou dnech restdaye, to vůbec mně nefunguje. Moje tělo je zatuhlý. To bych si musel oba dny jít třeba aspoň zaběhat.

Máš čtyřfázové tréninky. Jak se dokážeš motivovat na tu poslední fázi?
Když mě nic nebolí, tak jdu trénovat, nechuť je stejně jenom psychická. Ta poslední fáze je většinou vytrvalost a tam zjistím, že vylezu podobný kolečka i s určitým stavem únavy. Když jsem psychicky dostatečně silnej, abych se dostal do tréninku a zapomenul na únavu a bolest kůže, tak to odlezu podobně.

Znamená podle tebe „lézt technicky“, také lézt dobře?
Můžeš říct, že někdo leze pěkně-technicky, ale to neznamená, že leze efektivně. Třeba francouzský styl lezení 90. let vypadá sice velmi krásně, ladně, ale není to podle mě efektivní styl.

Když to srovnám s tím, jak lezu já, tak někdo může říct, že lezu jak hovado a dávám nepřesně nohy, ale je to ten styl, za kterým si stojím. Jó, smekají mně třeba nohy, to přiznávám. Je to jakýsi vědomý risk. Pracuju nohama tak rychle a za určitých podmínek jsem dostatečně přesný, aby mi na stupech vydržely. Občas mi ta noha smekne, ale bez toho, aniž bych šel do určitýho rizika, nikdy nemůžu lézt na svojí hranici výkonnosti. To prostě nejde.

Jak se mění tvůj poměr síly a techniky?
Na každé úrovni síly potřebuje člověk mít jinou techniku. Takže tím, jak sílím, třeba v hrubé síle na campusu, tak se musí odvíjet technika. S každou úrovní síly se vlastně znovu učím lézt.

Jak to funguje v praxi?
Třeba na závodech jsou ty cesty takový, že 99 procent lidí tam neodpočine. Ale když je člověk tak silnej, potom dokáže vyklepávat i na blbých chytech. Dřív jsem ty závodní cesty lezl na jedno nadechnutí a sprintoval jsem nahoru, dokud mi nedošlo. Teď jsem silnější a můžu si dovolit i na těch blbejch chytech trošku sklepat. Takže jsem ten styl musel/mohl změnit, abych dosáhl efektivity.

Myslíš na něco během lezení?
Občas jo, ale je to špatně. Když jsem v tom správným psychologickým módu, tak nemyslím na nic. Na závodech je to tak fifty fifty, ale když přijde těžká sekvence, tak už na to nemyslím. Na skalách je to asi ještě horší. Tam na mě působí to, že tu cestu znáš. Víš, že tam je jeden pitomej krok, kde jdeš úplně na max, kde smeká noha… Nebo tam máš deset míst, kterejch se bojíš. Na závodech je to jiný, tam ty noční můry v hlavě nemám, spíš se těším na to, že si zalezu novou cestu. Pro někoho jinýho na skalách může být uklidňující, že tu cestu zná. Já to mám přesně naopak.

 

Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.

Audio dobrodružství

Infobox pěkný s fotkou v pozadí

DOPLNĚNÍ A PÁR OTÁZEK OD ČTENÁŘŮ

Co tě láká na českém písku?
Labák je jedinej, kterej mě může tak nějak zajímat, vzhledem k tomu, že se tam může prášit. Teď tam jsou nějaký nový cesty od Benešáka, tak ty bych zkusil na onsajtík. Třeba „Černou perlu“ nebo „Betom“.

Slyšel jsem, že se chystáš i do Saska…
To je pravda, ale tam půjde jen o reklamní video pro Hudy. Nejdřív jsme mysleli, že pojedeme do Labáku na pravej, ale tam jsem nechtěl mágovat. Nakonec to bude Sasko. Myslím si, že tam budu lízt nějakou hranu, ve který je nafocenej Hudy v knížce Rockstars na druhý straně. Leze to tam ve fialovym tílku a modrých kalhotech. Je to nějaký Xc. Lízt v Sasku bez maglajzu dává větší smysl, když tam jsou chyty.

Kdy uděláš nějakou cestu za 9a bez mága na českém písku?
Jak jsem říkal, na písku bez mága… Ne, že by to nešlo, přiznávám, že to jde, ale není to pro mě zábava. Pokud si můžu vybrat, jestli lézt na vápně zábavné cesty s mágem, nebo na písku bez mága, tak si vyberu vždycky to mágování…

Mezi fotky do článku jsi vybral i Yujiho Hirayamu, kterého jsi potkal v březnu na lezeckém tripu v Japonsku. Jak na tebe tenhle lezecký guru působí?
Yuji je v Japonsku strašně uznávaná osobnost. Všichni k němu vzhlíží a on se v té pozici guru či senseje cítí evidentně velmi dobře. Vlastní stěny, pořádá závody, dělá nějakou práci pro svaz, má spokojenou rodinu a do toho si leze a pořád má v lezení smělé plány (ještě by chtěl prý vylézt 9a+). Mně asi nejvíc fascinuje jeho naprostá vyrovnanost a uvolněnost, kterou proplouvá životem. Pro Japonce je to asi typické, ale on v tom vyniká. Prostě na něm jde sakra vidět, že dělá co jej baví.
V tomto ohledu mám jediné srovnání – Heinz Zak. Taky týpek, kterej má všechno absolutně v hlavě srovnaný, užívá si vše na sto procent a už jen z jeho z přístupu k práci, životu či lezení srší cosi, co způsobuje, že na co šáhne, v tom je úspěšnej.

Co si myslíš o společnosti založené na konzumu?
Nic lepšího než kapitalismus vymyšleno nebylo a asi nebude.. Spíš než na změně politického systému je to na změně myšlení lidí… Nic víc motivujícího než vlastní zisk asi nikdy nikdo nevymyslí, ale je třeba si uvědomovat, že ne vždycky ten zisk musí být na prvním místě. Hodnoty si evropská civilizace za posledních pár tisíciletí vytvořila, jen je v dnešní době konzumu nesmíme ztratit a zapomenout na ně vlivem nových konzumních hodnot. 

Jezdíš na snowboardu. Jaký umíš triky?
Já triky neumím. Umím maximálně stoosmdesátku. Třistašede bych někdy chtěl skočit, ale nikdy se mi to nepovedlo. (směje se) Vždycky jsem měl psychickej blok. Asi stokrát jsem najel na skokánek, že to teda zkusím, ale párkrát jsem se rozplác. (směje se)

Jaký je tvůj vztah k matematice?
Matematika byla můj oblíbený předmět možná na základce, pak už mi to nešlo tak lehce a přirozeně a musel jsem se ji poměrně dost drtit. No, co říct, jsou věci, co mi jdou lépe, a proto mě i víc baví. Ve vztahu k ekonomii si myslím, že role matematiky je sice důležitá, ale dost možná přeceňovaná. Podle mého názoru snaha vecpat vše do čísel vede často ke zkreslení a chybným závěrům. Mám raději teoretickou ekonomii s náběhem až do filosofie. Čísla v lezení mám ovšem rád, a rád si počítám cestičky, hlavně co nejvyšších stupňů, to je jasný.

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)