„Ten Adam je ale šikula, co? Teď zase vylezl nějakou skálu v Americe. Říkali, že snad obtížnost 8c+. Na první pokus.“
Na téhle výpovědi by nebylo nic zvláštního. Až na to, že editorovi lezeckého webu čerstvou informaci sděluje jeho babička a on o tom zatím nemá ani tušení. S překvapením na ni zírá – tohle by asi měl vědět jako první…
Adama v českých mainstreamových médiích přibývá – loni v nich o něm vyšlo určitě více článků než v těch lezeckých. To se dříve nestávalo. Adama přibývá i ve světě. A je to dobře – už dlouhou dobu Česko nikdo takhle zdravě nereprezentoval.
Všechno se vyvíjí – Adam už nezažívá ten bezstarostný punk, jaký to býval na začátku. Kvůli jeho výkonům se z něj chtě nechtě musela stát menší firma. Objevili se lidé, kteří kolem něj vytváří psychologický bezpečnostní štít. Odrážejí od něj sílící proud nabídek a vlny fanynek…
Jak změny posledních let vnímá on sám? Dokáže odolat pokušení sociálních sítí, když po instagramu nedávno naburácel i na facebook? Jaké druhy spolupráce vnímá pozitivně a co je pro něj „opruz“? První otázka tohoto rozhovoru je tedy celkem jasná…
Adame, jak to děláš, když tě chce mít každý?
(směje se) Když mě chce mít každý? No, je třeba se naučit říkat: „Ne.“ To já moc neumím, ale naštěstí už mám teď svůj tým, který to „ne“ říkat umí. Spíš je to tak, že jim vzkážu, ať řeknou to „ne“ za mě, čímž mi ušetří spoustu práce a jakési psychologické energie. Já bych třeba těm lidem to „ne“ říct přímo do očí nedokázal. Často jsou to totiž dobré věci – třeba když po mně někdo chce přednášku. Ty mám obecně rád, líbí se mi energie těch setkání a jsem potěšen, když se to líbí ostatním – když je to namotivuje a třeba nakopne jejich život nějakým jiným směrem… Ale zároveň vím, že se nemůžu rozpůlit. Nebo roztrojit, nebo rozpětit… (směje se) Pořád jsem profesionální sportovec a na to, abych dosahoval těch nejlepších výkonů, musím mít hlavně čas k tréninku a klid na regeneraci.
Jaké vlastnosti nebo hodnoty by měly mít firmy, se kterými se rozhodneš spojit svoje jméno?
Ten nejdůležitější faktor za mě je to, aby nabízely produkt, za kterým si stojím a který bych si sám koupil. To je to naprosto nejdůležitější. Pokud by třeba měli nějaký agresivní styl marketingu, se kterým nesouhlasím, tak bych o tom uvažoval jinak. Hranice jsou pro mě vymezené celkem jasně – pokud je to produkt ohrožující zdraví nebo návykový produkt, tak bych do toho nešel. A naštěstí mám jakýsi komfort, že na mém rozhodnutí nestojí fakt, jestli se jako lezec uživím nebo ne. Samozřejmě, je řada dalších lezců, kteří se tím živí profesionálně a stojí před volbou – buď půjdu s firmou, která se mi nelíbí a dá mi dost peněz, nebo nepůjdu, ale jako profesionální lezec se neuživím.
Kolik procent nabídek tak odmítáš?
Myslím, že odmítám třeba 80 % nabídek. Často je to i kvůli tomu, že by došlo ke konfliktům se stávajícími sponzory. Málokdy odmítám vyloženě jen kvůli tomu, že by se mi firma nelíbila. To není moc časté.
.
Stal se ti někdy průšvih vzhledem ke sponzorům – že jsi třeba lezl ve špatném oblečení a dostalo se to do časopisu?
Tyhle konflikty nastávají. Dám příklad – často se objevuji na fotkách, kde jsou jiné expresky, protože tam visí nastálo a není v mých silách si je vyměnit. To je ale naštěstí chápáno jako fakt. Když ale jde o dlouhodobý projekt, tak si je vyměním za sponzorské. Na nějaké dvoupokusové záležitosti je tam ale nechávám. Velký průser jsem asi nikdy neměl – doteď byla většina mých sponzorů z outdoorového prostředí, kde panuje humánnější způsob jednání. Donedávna jsem také neměl manažera a jednal jsem hlavně s outdoorovými firmami, kde je normální, že lezci si podmínky dojednávají sami. Když už ale jde člověk za nějakou bankou nebo jinou mainstreamovou firmou, tak vypadá daleko líp, když tě tam někdo zastupuje.
Rozhoduješ se pořád sám, do jaké spolupráce se pustíš, nebo už se rozhodujete spíš týmově?
Mám manažera Pavla Blažka, který to za mě dojednává. Já se těch jednání skoro neúčastním, ale rozhodnutí je potom na mně. Jsou to často dilemata i z toho důvodu, že každý další sponzor automaticky znamená další povinnosti. Hlavně na to si dávám pozor. Často odmítám nabídky, které bych mohl vzít, ale možná by člověka překvapilo, kolik práce s tím bude spojené. Jde hlavně o můj čas a jakýsi komfort. Můj hlavní cíl je lízt. A lízt pokud možno co nejlépe to půjde. Mít na to čas.
Jsou nějaké příklady spolupráce, kdy sis to vyloženě užil?
No, ta samotná práce je často opruz. Když jsme nedávno natáčeli pro European Outdoor Film Tour (analogie Reel Rocku, trailer tady pozn. red.), tak jsme byli vzhůru celou noc někde v Arcu a lezl jsem tam jedno 8c+ dokolečka dokola. Od deseti do večera do čtyř do rána. Z toho jsem byl úplně hotovej a dalších pár dní jsem nadával, protože můj trénink byl kvůli téhle únavě a vyčerpání téměř o ničem… Ale zároveň, když pak člověk vidí ten výsledek, tak retrospektivně uzná, že to stálo za to.
Jak ten klip vypadá?
Použili nějaké záběry ze „Silence“ a na místo dotáhli dýmovnicí, která za pomocí reflektorů vytvářela zvláštní atmosféru, a celé je to postavené na tom, jak moc je v mém lezení důležitá mentální stránka – uměleckým způsobem to ztvárnili tak, že při lezení se soutředím jen na následující chyty, které byly osvětlené, a vše ostatní zůstávalo ve tmě.
Já jsem postiženej – jakmile ztrácím den tréninku a netrávím ho tak efektivně, jak bych si představoval, mám výčitky. Například, kdybych tenhle víkend strávil tréninkem, tak by mi to dalo více, než když ho tady strávím závodama. (Rozhovor jsme dělali během MČR na obtížnost v Praze, pozn. red.) Takže stále řeším to, abych byl v co nejlepší formě a aby mě ta pracovní stránka co nejméně unavovala… Kdybych se nad tímhle dokázal povznést, tak by mi to ušetřilo určitě hodně psychických sil. Tohle jsou myšlenky, se kterými asi v těch pracovních záležitostech nejvíce bojuju.
A nějaká práce, která tě bavila?
To bylo určitě natáčení s Českou televizí na Balkáně – úplná pohoda. Bude z toho šestidílný dokument, který poběží příští rok na podzim (ČT 2, pozn. red.). Máme natočeno pět dílů a na ten poslední se v lednu vracíme zpátky do Makedonie a Řecka.
To asi nebude jen o lezení, což?
Bude to jak o lezení, tak se trochu i představí ta samotná země – kultura, turistika…
Čí to byl nápad?
Autorem nápadu je Ivo Cicvárek z brněnské ČT. Pozval mě a říkal, že brněnská sekce by o mě chtěla natočit něco a já jsem měl navrhnout co. Vždycky jsem se chtěl lezecky kouknout na Balkán, tak mě napadlo spojit příjemné s užitečným. Navrhl jsem šest destinací, kontaktoval místní lezce a pomalu se to rozběhlo. Trvalo to vlastně dva roky, než se projekt schválil v rámci ČT. V květnu jsme natáčeli v Rumunsku, potom byla Bosna, Chorvatsko, Makedonie a Albánie. V rámci těch šesti dílů se představí šest různých destinací a všechny různé styly lezení – bouldery, vicedélky a samozřejmě sportovky.
Jak budou ty pořady vypadat?
Zezačátku se ta Česká televize přikláněla spíš k tomu, že to bude hlavně cestovatelské a to lezení bude taková třešinka na dortu, ale nakonec ho tam bude poměrně hodně. Z toho mám největší radost. Petr Horký naštěstí jako režisér opravdu vnímá potenciál lezení a myslím, že i pro nelezecké diváky to bude stále zajímavé. Konečně se lezení dostane na obrazovku ČT v té podobě, která je nejpopulárnější. Nebude to lezení na osmitisícovku a nebudou to ani závody – bude to fakt lezení ve skalách a já to vnímám jako velkou osvětu v České televizi. Plus doufáme, že se nám to podaří dostat i do lokálních televizí, což by mohlo pomoct lezení i tam – třeba ekonomicky. Protože lezení v balkánských zemích – to má obrovský potenciál! A nikdo tam neleze. Dnes už se snad ty země začínají vyhrabávat z ekonomických patálií, a tak by na lezení měli časem i peníze. Minimálně třeba Chorvati, i tam z místních lidí neleze skoro nikdo. Přitom tam mají třeba Paklenici. Oni ale nelezou a je to pro mě nepochopitelný… A hlavně, před tímhle natáčením jsem si říkal: „Ááá, že jsem na to vůbec kývl… To bude vopruz… Zas to bude řídit někdo jiný…“ Nakonec to ale probíhalo tak, že my dodáváme lezecké záběry a Česká televize jezdí okolo a loví kulturu, jídlo. Já se těch postranních akcí účastním jen, když mám čas.
Na co z těch „postranních akcí“ třeba rád vzpomínáš?
Ono to vesměs bylo docela zajímavé. V Rumunsku jsme se třeba dostali do jedné zapadlé vesničky, kde nás přivítala místní babička, která tam 70 let žije na totálním zapadákově. Uvařila nám oběd z místních surovin, které si všechny sama vypěstovala… Ty destinace byly hodně impresivní. Podívali jsme se třeba do místního kláštera, kde jsme si povídali se sestrami…
„Konečně se lezení dostane na obrazovku ČT v té podobě, která je nejpopulárnější – skály.“
Co byla největší nuda, nebo naopak nějaká nejvíc bizarní spoulpráce, co si pamatuješ za poslední dobu? Našel jsem věci typu „Esquire Man“ roku, nebo články v Blesku, otázky na Seznam TV: „Proč to děláte, když vás to bolí?“…
Různých zvláštních otázek je hodně. (směje se)
Co nemáš konkrétně rád?
Já chápu, že se musím nějak představit, když je to médium, kde většina diváků neví o lezení vůbec nic… Ale samozřejmě, když je třeba nějaké focení, tak to vážně nemusím – třeba pro ten Esquire Man…
.
.
…tam šel místo tebe radši Pavel. (směje se)
(směje se) Jo, občas si připadám spíš jako model než jako sportovec. Líčení a nafintění… To bych v životě nedělal. (směje se) Cítím se dobře v outdoorovém oblečení – tak bych to shrnul. Zároveň, když jdu do televize, tak už jsem se přestal hádat, že nechcu pudr. (směje se) Stejně mi ho vždycky dají. Někdy míň, někdy víc. V České televizi je to ale oproti třeba španělské ještě dobrý!
Beru to tak, že s některými novináři je radost spolupracovat. Když se ale omezíme na tu čistou novinařinu, tak je dost lidí, o kterých mám pocit, že svoji práci nedělají dobře. Je radost dělat rozhovor s někým, kdo si dobře připraví otázky. To je pak i radost ten rozhovor číst. Bohužel, mám pocit, že to není úplně moc často.
Navenek se mi ale zdá, že se to zlepšuje. Práce vašeho týmu je na výstupech v mainstreamových médiích pěkně vidět. Co myslíš?
Je strašně důležité, že už v mainstreamových médiích nevychází blbosti jako dříve. Funguje to teď tak, že když se něco děje, tak se napíše tisková zpráva. Novináři to dostanou, a než aby si to přepisovali, tak spíš otisknou tu tiskovou zprávu. Sice nejsou moc kreativní, ale aspoň pak vychází pravdivé informace a ne žádné zkreslené – ty mně to osobně docela vadí.
Často se mi stává, že se mnou mainstreamový novinář udělá rozhovor po telefonu a ani si to nenahrává – jenom si píše poznámky. Potom to přepíše vlastními slovy, což znamená, že to vůbec nejsem já… Používá slovní zásobu, kterou bych v životě nepoužil a tak podobně. Pak mi to pošle na autorizaci, jenže abych byl spokojený, tak bych to musel celé přepsat. Když jim pak řekneme, že takhle to fungovat nemůže, tak jsou dotčení… Myslím si, že slovní zásoba o nás nějak vypovídá, a za druhé – nazývat chyty úchytama… (směje se) Mimochodem, mým vnitřním cílem je třeba za pár let naučit mainstreamovou veřejnost používat reálné lezecké termíny. (směje se) (U babičky autora rozhovoru se mu to daří, pozn.)
Do čeho bys rozhodně nešel za dva miliony na ruku? Nějaká lezecká přehlídka pro čínskou vládu… Respektive, jakou roli hrají ve tvém rozhodování peníze?
Určitě, nějakou roli hrají. Ohledně přehlídky – záleží, jak moc by to bylo politicky orientované. Věřím, že kdyby taková nabídka byla, tak je těžké mě nějak politicky využít. I na tom Balkáně se místní politici chtěli předvést, když se dozvěděli, že tam přijedu. Udělat si se mnou fotku na Instagram a postnout to. Naštěstí jim moji místní kamarádi dali jasně najevo: „Zůstaňte doma!“ (směje se)
Jinak těžko říct – záleží na konkrétní situaci. Beru to tak, že mám ten čas dost limitovaný, a teď jsou určité faktory, jestli řeknu jo, nebo ne. Jeden faktor může být – přinese to nějaké společenské dobro? (směje se) A pokud to společenské dobro vnímáme na stejné úrovní, tak potom ano, přiznávám, rozhodují peníze. Jaké jiné kritérium bych potom měl využít…
Bylo to někdy za tvoji kariéru i obráceně – že bys ty přišel za firmou: „Jsem Adam Ondra, líbí se mi váš produkt a chci s vámi spolupracovat.“ Stalo se to?
Ano, bylo to párkrát i naopak. Třeba teď jsem oslovil Volkswagen. Stejně VW používám mnoho let a je to auto, které bych si koupil tak jako tak.
Jak se tvoje auto jmenuje – něco se sněhem, že?
Lední medvěd. (směje se) Zatím jsem s ním byl na prvním výjezdu jen teď v Makedonii a Albánii. Měl jsem už podobné auto předtím, ale to nebylo sponzorské.
.
„Všestranný automobil mu bude sloužit mimo jiné i jako „základní tábor“ pro jeho outdoorové aktivity a zdolávání skalních stěn. Trojnásobný mistr světa ve sportovním lezení má na svém kontě řadu výjimečných výkonů, jimiž ohromuje celý svět.“ (zdroj: autoperiskop.cz)
.
Proč ses rozhodl pro „osvěžující kávovou limonádu s příchutí citrusu“?
(směje se) Ano, tam se nabízí paralela s tím jiným známým energetickým nápojem, kterým je většina lezců sponzorovaná… (Adam před lety odmítl nabídku Red Bullu, pozn. red.) Tohle mi přišlo, že je naopak nápoj, který bych si i sám koupil. A příjde mně to jako daleko zdravější a rozumnější alternativa oproti němu. S tím jsem neměl problém. Opět – natáčení téhle reklamy na Hudy v Brně probíhalo přes noc, protože stěna musela být zavřená… Relativní opruz, ale s těmi videi, co z toho vyšly, jsem relativně spokojený.
.
.
Pak jsem se dočetl, že „ING, stejně jako Adam Ondra letos oslavilo 25 let.“ Nemůže ti podobná reklama jako tahle třeba i uškodit?
Určitě to vnímám – je sorta lidí, kteří si myslí, že bych měl být sponzorovaný jen outdoorovým světem a nezaprodávat příliš svoji duši tomu mainstreamu. Na druhou stranu – každý člověk banku a automobilku stejně využívá. Třeba u cigaret je to o našem svobodném rozhodnutí – jestli je kupujeme nebo ne. U banky nebo automobilky vlastně nemáme na výběr. Takže když si vyberu tu, se kterou souhlasím, tak proč ne.
.
.
Je to tedy tak, že když už s někým spolupracuješ, tak jejich produkty sám používáš? Třeba spořící účet?
Ano. Musím si uvědomit, jestli je to ten produkt, který chci podporovat… A pak jde o druhou věc – jestli ta samotná forma propagace je pro mě akceptovatelná nebo ne… To už je situace, která může vyvolávat nějaké negativní reakce uvnitř lezecké komunity… Ale myslím, že jsou spíše menšinové. Určitě chceme mít rozhodovací pravomoce v tom, jaká ta forma propagace bude.
Už tě oslovila Coca-Cola? Influenceři jsou prý v kurzu.
Naštěstí mě Coca Cola neoslovila. Myslím, že bych do toho nešel. (směje se)
Je to docela blázinec, když si člověk představí tvůj denní režim. Kolik hodin průměrně spíš?
Určitě teďka spím víc než třeba před třemi lety, když jsem ještě chodil do školy. Tak těch osm hodin většinou.
Když by se tvůj den rozdělil na čtyři složky – lezení, spánek, „byrokracii“ a volný čas – jak by to dopadlo?
Tak, když trénuju, tak tím trávím 5–6 hodin denně. Je to vlastně šest hodin, pokud do toho beru veškeré kompenzační cviky a protahování… Většinou, v průměrný tréninkový den, mi byrokracie víc jak hodinu nezabere. Pak je samozřejmě nějaký další rest day, kdy zabiju byrokracií celý den – třeba účastí na nějakém eventu. Zbytek odpočívám a spím. Potom je samozřejmě spousta dní, kdy je můj lezecký trénink nějakým způsoben ovlivněn – třeba se natáčí nějaké video a u toho zároveň trénuju. Záleží na situaci – někdy ti lidi jen drží kameru a já si trénuju podle sebe, a někdy mě ovlivňují. Když je to jeden den, tak to nevadí, ale když je toho hodně, tak je to pro mě psychicky náročnější.
Kolik těch čistých tréninkových dnů tak týdně zvládneš?
Třeba v srpnu, když jsem trénoval na mistrovství světa, tak to byla naprostá většina. Šest ze sedmi. Ale na jaře jich naopak byla naprostá menšina. (směje se) Zvolil jsem si to tak, že jaro 2018 bylo méně důležité – během něj jsem si dohnal povinnosti a v srpnu jsem si udělal volno, abych se mohl připravit na mistrovství světa. Takovým způsobem funguju.
Ještě ohledně spánku. Prý ses naučil používat jóga-nidru – cviky na uklidnění mysli. Můžeš popsat, v čem to spočívá?
To je paráda. Půl hodiny jenom ležíš a nic neděláš. Můžeš si k tomu pustit na youtube nějaké video, které tě trochu vede. Jde o to, že se vědomě soustředíš na nějakou část těla. Projedeš všechny jeho části. Pár sekund se soustředíš na palec u nohy, pak na patu… Je to příjemná úleva a hluboká relaxace po celém těle. A pomáhá mi usnout.
Co teď čteš?
Mám rozečteno vícero knížek a nějak se k nim nemůžu pořád dostat. (směje se) Leží tam Biografie od Manola v italštině, pak tam mám trochu bulvární knihu o Trumpovi od Woodwarda. Ale překvapilo mě, že je trochu méně bulvární, než jsem očekával… V Americe to asi dočtu. Myslím, že dřív Manola než Trumpa.
Jak to máš s facebookem?
Mám vlastní fanstránku a stará se o ni moje asistentka Zuzka. Je to vesměs o tom, že tam akorát kopíruje moje posty z Instagramu. Tam píšu v drtivé většině já. Maximálně, když zrovna není čas a je potřeba něco postovat pro sponzory, tak jí třeba jen něco namluvím na mikrofon a ona to přepíše. Jinak, na facebook mi spousta lidí píše a Zuzka dělá filtr, co je pro mě relevantní a čas od času mi něco přepošle. Pak odpovím na to, co mi přijde vhodné.
Tvůj facebookový profil měl předtím někdo jiný a loni na jaře jste z něj udělali oficiální. Je to tak?
Ano, měl to jeden fajn chlapík, Ondra Synčák. Nově se stal i členem našeho týmu.
Koukal jsem, že do toho na facebooku začínáte šlapat. Dřív se tam objevoval tak jeden post týdně. Teď už tam přibývá obsah třeba třikrát nebo čtyřikrát za týden.
Osobně – já se na ten facebook nedívám. Je tam asi všechno, co dávám na instagram, plus něco navíc.
Komentáře nečteš?
Vůbec. Jen na instagramu. Myslím si, že je to velká ztráta času a dávám si na to velký pozor. Když je člověk na víc než dvou sociálních sítích, tak je trochu ztracen. (směje se) Pořád by se to mělo udržovat v mezích rozumnosti… Když teď jezdím sám autem, tak poslouchám mluvené slovo. Chodím na stránky Českého rozhlasu a tam se dají najít velmi kvalitní rozhovory o všech možných tématech – jimi strávím třeba celou cestu do Itálie. Poslouchal jsem si různé psychology a ti poukazovali, že dnes lidi zapomněli „lelkovat“. Myslím tím „nic nedělat“. Pro mozek je prý strašně důležité mít těch 20 minut denně, kdy člověk kouká do blba a přemýšlí.
Můžeš to rozvést?
Dnes máme všichni v kapse mobil, a když nemáme co dělat, pořád nám tam něco bliká (Adamovi vedle na gauči bliká mobil, pozn. aut.) a upozorňuje, že bychom se měli na něco koukat. To, že se koukneme, co dělá našich 50 přátel na facebooku, považujeme za efektivní čas, který využijeme během čekání na vlak… Ale ve výsledku nám to v životě vůbec nepomůže. Dřív si alespoň člověk vytáhl noviny a něco přečetl. Tohle je daleko rychlejší konzumování informací, které může mít daleko menší hodnotu pro náš život.
Na facebooku existuje stránka „the Church of Adam Ondra“. Mrkneš na ni občas?
Ale jo, párkrát jsem na té stránce byl. (směje se) Je to docela vtipný. Nedávno po mně chtěli, abych jim udělal nějaký krátký videjko, tak asi něco vymyslím. Ale ani nevím, kdo ji dělá. (směje se) Jednou se stalo, že autoři té stránky v Arcu vyfotili moje rodiče. Ale naši si nepamatují, kdo je vlastně vyfotil. (směje se) Příspěvek byl potom: „Potkali jsme rodiče samotného mistra v Arcu, takže možná i samotný lord se nachází někde blízko.“ (směje se)
Už jsi taková menší firma. Mohl bys tedy trochu představit lidi ve svém týmu?
Nejblíže spolupracuju s manažerem Pavlem Blažkem – ten jedná s novými i stávajícími sponzory. Posílá fotky a videa, abych na to nemusel myslet, a tak dále. Potom mám asistentku Zuzku Musilovou z Řeže, která se stará o komunikaci s médii. Je to hodně práce a dělá ji během svojí mateřské. Teď jsme ještě přibrali dalšího kluka, Kubu Pínu, který bude pomáhat Pavlovi s organizací natáčení videí. Dříve totiž natáčeli videa přímo moji sponzoři. Mně jen bylo řečeno: „Buď tam a tam,“ a o zbytek jsem se nestaral. To už je jinak. Nedávno jsme založili „AO Production“, platíme si kameramany a obsah si produkujeme sami – nápady pochází z mé nebo Pavlovy hlavy. Pro sponzory je to takhle jednodušší.
Pak tu ještě jsou géniové, kteří se starají o to, aby správně fungovalo tvoje tělo… Klaus Isele a pan doktor Čumpelík.
S Klausem jsme se domluvili, že začneme ještě trochu užší spolupráci. Byl tam problém, že doteď byl fyzioterapeutem rakouské reprezentace, takže tam vznikaly konflikty uvnitř Rakušáků. Museli jsme to nějak rozseknout… Takže od rakouské reprezentace odchází a bude se starat o mě. (směje se) Pan Čumpelík – k tomu chodím jednou dvakrát za měsíc a působí na mě doopravdy jako génius! (směje se) Vždycky, když k němu jdu, tak se dozvím něco nového a revolučního. Vždycky mám nad čím přemýšlet. Ještě je tu Pavel Vích, který se o mě stará jako akupunkturista…
.
A máš už i kuchaře, nebo si pořád děláš vlastní mišmaš, jak jsi to nazval před lety?
Kuchaře nemám. (směje se) Když jsem doma, tak není problém si jídlo připravit. Dá se to brát i jako součást relaxace. (směje se)
.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.