Autos: kuba-freiwald

0

Pamír, třetí nejvyšší pohoří světa, leží v pomyslném stínu zájmu za navštěvovanějším Himálajem a Karákoramem. Přitom si tu můžeš užít parádní lezení, při kterém navíc často budeš úplně sám. Tom Cimr a Víťa Dubec si vybrali Pik Patkhor (6083 m.n.m.). Víťa popsal své dojmy v krátkém rozhovoru.

O Patkhoru se nedá najít moc informací. Čím vás tak zaujal?
Dá se říct že právě tím, že je o něm málo informací (směje se). Nechtěli jsme žádný moc frekventovaný kopec v obležení expedic, kde už nemusíš moc řešit otázky logistiky, protože už tam je všechno zaběhlé a funguje. Chtěli jsme si to zažít od A do Z. Pokud si dobře vzpomínám, upozornil nás na Patkhor zhruba před třemi lety kamarád Martin Ksandr a od té doby byl v našem hledáčku. Až letos se nám to povedlo zrealizovat. Je to nádherný dominantní kopec, nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu, který je navíc poměrně dobře přístupný. BC jsme měli cca 25-30km od vesnice Patkhur, takže jen jeden dlouhý den cesty.
.

Pik Patkhor leží jen den cesty od civilizace (f: Tom Cimr)

.
Jaký byl výstup nahoru?
Bylo to hodně o hledání bezpečné cesty. Nejdřív v šíleném ledovci a pak stěnou. Od 5000m to přestal být choďák. V horních pasážích až 70° ledový svah v kuloáru, kterým přes den létaly projektily a posledních cca 300 výškových metrů i jednodušší mixové lezení do 6000m. Až na první nevydařený pokus o vrchol, kdy jsme vybrali špatnou cestu a dostali se do skály, která se doslova rozsypávala pod rukama, jsme nepotkali nic neřešitelného. Původní plán byl lézt západním hřebenem, kterým údajně lezl Abalakov se svou výparvou v roce 1946 během prvovýstupu, ale nakonec se nám ten profil moc nezdál a dali jsme přednost větší porci ledu a firnu před rozchrastanou skálou.

Byl tam někdo další nebo jste měli kopec sami pro sebe?
Kopec byl celý náš! Je to opravdu místo, kam moc lidí nemíří. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli mít první evropský zářez, ale místní tvrdili, že tu a tam nějací alpinisti přijdou. Místňák s býkem, kterého jsme potkali cestou do BC, říkal, že poslední horolezci mířili k Patkhoru v roce 2006 a byli to údajně Němci nebo Poláci. Těžko říct jak důvěryhodný zdroj to byl (směje se). Na vrcholu jsme ale žádné stopy nenašli a cestou k hoře taky nebyly vidět žádné známky předešlých výprav. My jsme po sobě nechali mužika a zápis.
.

Za celou dobu jsme nenašli žádné známky předešlých výprav (f: Tom Cimr)

.
Lezete spolu s Tomem často? Měli jste na Patkhoru nějakou krizi?
Před expedicí jsme se snažili spolu lízt, co to šlo a myslím, že se docela dobře doplňujeme, ale jinak máme oba i jiné parťáky. Neřekl bych, že jsme měli nějakou větší krizi, ale občas bylo cítit lehké pnutí. Bylo krásné pozorovat, jak to z nás opadlo, když bylo po všem. Myslím, že jsme se oba snažili emoce držet na uzdě. Nějaká ta ostřejší výměna názorů sice proběhla, ale to je asi přirozené, když strčíš dva chlapy na několik dní do prťavého stanu a nutíš je jíst otřesnou ovesnou kaši ve čtyři ráno v místech, kde by si člověk nevychutnal ani šťavnatý steak (směje se).
.

Strč dva chlapy na čtrnáct dní do prťavého stanu a čekej, co se bude dít (f: Tom Cimr)

.
Láká vás Tádžikistán a střední Asie víc než třeba Nepál?
Tohle byla naše první expedice a padla volba na Tajik, ale nedokážu říct, jestli nás láká víc. Pamír jsme brali jako takovou vstupní bránu do světa velkých hor a musím říct, že potenciál lezení do 6000m je tam obrovský.

Víc informací o expedici najdeš tady. Víťu s Tomem můžeš potkat osobně v Expedičním klubu v Brně.

0

Od letních olympijských her v Tokiu nás dělí necelý rok. Zatímco snad každý lezec v Česku drží palce Adamovi, který na nich nesmí chybět, jeden česky mluvící lezec se na ně už na posledním „svěťáku“ v japonské Hačiódži kvalifikoval. A rovnou ze třetího místa, čímž si zároveň odnesl bronzovou medaili z mistrovství světa v lezecké kombinaci. U jeho jména však ve výsledkové tabulce místo tradičního CZE svítí KAZ.

Rishat Khaibullin je kazašským reprezentantem sportovního lezení, ale dost možná jsi ho potkal v Praze v BB nebo na jiné boulderovce. Studuje totiž ČVUT a už pár let o sobě dává znát v lezeckých pohárech a závodech všeho druhu.

Rishate, moje první otázka je logická, jelikož dělám rozhovor s kazašskou lezeckou celebritou v češtině, kde ses tu vzal? Proč ses rozhodl studovat zrovna u nás?


Poslali mě sem rodiče na studium, hodně jsme o Čechách slyšeli a spousta mých známých tu studuje. Do Čech jsem přijel v roce 2015, nejdřív jsem rok studoval češtinu a od té doby studuju technickou univerzitu. Teď ale zvažuju, že na rok studium přeruším, protože se chci hodně soustředit na trénink na olympiádu.

Stihl jsi už bydlet v Brně a teď jsi „Pražák“. V obou městech tě znají jako extrémně talentovaného lezce. Hádám, že závodit v lezení jsi začal už doma v Kazachstánu?

Je to tak, můj taťka je alpinista, kdysi reprezentoval Sovětský svaz, takže už když mi bylo asi šest let, tak mě a moje sestry zapsal do tréninkové lezecké skupiny. Začal jsem hodně lézt a brzo jsem začal i vyhrávat. Postupem času jsem vyhrával úplně všechno a začal jsem jezdit ven skrz repre.
 Dokud jsem byl doma v Kazachstánu, reprezentoval jsem nás na světácích v Číně a v Kanadě jsem skončil osmý na juniorském světovém poháru. Od té doby, co jsem v Čechách, je to trochu problém. Jelikož nemám české občanství, tak nemohu reprezentovat Čechy a na druhou stranu bych musel dojíždět na kvalifikační závody domů do Kazachstánu.
.

Rishat skončil třetí na nedávném MS v kombinaci a postupuje na olympiádu do Tokia (f: Lukáš Bíba)

.
To ti ale nebrání vyhrávat různé tuzemské závody. Pamatuji si tě třeba z Water Boulder Games, Urban Boulder Race nebo z Českých pohárů v boulderingu i obtížnosti. V roce 2017 jsi taky vyhrál Akademické mistrovství ČR v lezení. Z toho je vidět, že jsi hodně univerzální lezec, dalo by se tedy říct, že ti nynější olympijský model „trojboje“ v kombinaci vyhovuje?
V tom mám trochu dilema, protože ten model mi nepřijde šťastný. Jsem si vědom, že to lezce znevýhodňuje. Vynikající rychlostní lezci nemají šanci v obtížnosti a boulderu, naopak silní boulderisti nezvládají rychlost. Samozřejmě na druhou stranu, pro mě je to výhoda, protože nemusím být ve všech disciplínách nejlepší, stačí když budu ve všech hodně dobrý.


Když jsme u toho, jakou disciplínu vnímáš u sebe jako nejsilnější a jakou naopak nejslabší?

To taky není úplně jednoduché, protože rychlost se mi vůbec nelíbí. Daleko víc mě baví obtížnost a boulder, ale rychlost mě nakonec dostala na bednu, protože jsem v ní skončil sedmý. Ta disciplína je ale děsně nudná, ničíš si prsty, nehty, pořád dokola běháš jednu a tu samou cestu, ale zase ti dodá pocit rychlosti.

Překvapil tě výsledek svěťáku nebo jsi měl od začátku ambice se dostat takhle daleko?

Můj plán byl dostat se do té dvacítky nejlepších a pak už šlo jen o to, udělat co nejlepší čas v rychlostní disciplíně. Když se mi to podařilo, tak jsem věděl, že to nesmím pokazit, protože mám velkou šanci se kvalifikovat. Rychlostní lezení vlastně trénuji odjakživa a u nás se běžně závodí ve všech třech disciplínách, takže tenhle model pro mě není zase tak nový.
.

Lezení na rychlost se mi vůbec nelíbí (f: Lukáš Bíba)

.
Kdybys měl srovnat českou a kazašskou lezeckou scénu, jaké jsou u vás podmínky?

No, nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale stěny u nás nejsou zrovna moc na úrovni. V podstatě tam nejsou struktury, a chyty jsou všude stejné. Velká madla a tím to končí.

Vy nemáte struktury a dobré chyty, ale my zase nemáme závody v rychlolezení. To jste skoro víc připraveni na olympiádu než my…
Ta rychlostní stěna teda rozhodně není „stantardizovaná“, ale jinak v podstatě jo. Tu trojkombinaci znám odmala, akorát to vždycky byly samostatné disciplíny, dohromady jsem je lezl až před dvěma lety na mistrovství v Kazachstánu. No a vyhrál jsem to.

Jaká byla na tvůj výkon doma odezva? Je z tebe sportovní celebrita?

Rozhodně to tak vypadá. Já byl vždycky ve všem první a všechno vyhrával, ale to zajímalo jen lezeckou komunitu. Teď o mně ale začal psát olympijský výbor, sdíleli videa a fotky z Japonska a dělají se mnou rozhovory. Pro Kazachstán by to mohlo znamenat komerční boom pro lezení, začne se o něj zajímat daleko víc lidí než dosud.
.

V Kazachstánu začínám být lezecká celebrita (f: Lukáš Bíba)

.
Zmínil jsi, že hodláš pozastavit studium kvůli tréninku. Sehnal sis i nějakého profi trenéra? Předpokládám, že se budeš připravovat u nás. 

No, trenéra zatím nemám. Doma mě trénoval táta, takže teď budu shánět někoho, kdo mi pomůže zlepšit techniku, abych tomu dal maximum. Možná se přestěhuju zase zpátky do Brna. (směje se) Adam mi nabídl, že bychom se mohli připravovat spolu, když se přestěhuju.

Máš velké ambice?

Když se mi podaří zapracovat na té obtížnosti, tak bych se mohl umístit na bedně.

Tak to míříš vysoko, doufám že ti to vyjde, ale pořád nejsi náš, takže ti zase tak moc fandit nebudu. (smích)
Když o tom mluvíš, tak bych chtěl moc poděkovat trenérovi české repre Tomáši Binterovi, který mi v té kombinaci obrovsky fandil a povzbuzoval mě na boulderu i v obtížnosti. Slyšel jsem ho z toho davu a v tu chvíli mi to fakt pomohlo.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s outdoorovým lezením? Byl jsi někdy třeba na písku?

(směje se) Na písku jsem byl jednou a lezl jsem tam nějaké pětky. Nemám moc rád, když cesta není jištěná. Pořád se bojím, že někde spadnu, zraním se a nebudu moct trénovat, takže jsem spíš sportovec než „tradiční lezec“. Na druhou stranu mě hodně lákají velké hory. U nás doma je spousta alpinistických výstupů (nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri měří 7010 m.n.m. – pozn. red.), takže až skončím „profesionální kariéru“, chtěl bych se věnovat alpinismu, i přesto s překližkou nepřestanu asi nikdy.

0

Každý člověk vnímá jídlo asi trochu jinak. Myslím, že většina se však shodne na názoru, že kvalitní a dobré jídlo musí být zároveň náležitě servírováno. A že čím kvalitnější suroviny a pečlivější příprava, tím lepší výsledný pokrm.

V lezecké komunitě se však často setkávám se zajímavým paradoxem. Lidé si v prachu a špíně na malém vařiči a neumyté pánvi kuchtí vyloženě pětihvězdičkové pokrmy. Druhá strana mince vypadá tak, že ve stěně nebo po celodenním treku kdesi vysoko na hřebeni člověku stačí ke štěstí úplný blivajz. Při jeho přípravě, a hlavně následné konzumaci však autorovi mnohdy přijde, že by za svůj kulinářský výkon měl obdržet minimálně jednu michelinskou hvězdu. Co tyto podivné skutečnosti zapříčiňuje, opravdu nevím. Myslím, že odpověď bude někde mezi potřebou alespoň zdánlivého luxusu a stavem totálního vyhladovění, kdy je člověk schopen do sebe nacpat téměř cokoli.
.

Každý pokrm si svého strávníka nakonec najde (f: Filip Zaoral)

.
První situace představuje koncept „lezec – punker“. Partička v dodávce na měsíčním roadtripu ve Španělsku vaří na plynovém vařiči pozdně odpolední obědovečeři. U přípravy hyper zdravého pokrmu ze samých biosurovin divoce gestikulují bílými konečky prstů a předvádějí kolegům klíčové pasáže svých projektů. Jídlo se jí zásadně z pánve nebo hrnce. Nezřídka kdy je k dispozici pouze dřevěná vařečka či míchací špachtle. Menu je složeno převážně z pořádných bílkovin doplněných nějakou zeleninou či lehce sacharidovou přílohou.

Druhá strana mince by šla asi nejlépe charakterizovat nálepkou „lezec – dobrodruh“. Po celodenní makačce ve stěně, kdy nebylo čas na víc, než na pár tyčinek a vodu z lahve, rychle vaří v bivaku pokrm nevalné kvality. Většinou pouze něco, co se zalije horkou vodou a hurá na to. Kýžené jídlo by však nevyměnil ani za milión a v danou chvíli si nedokáže představit větší blaho, než je onen aluminiový pytlík s kašovitým obsahem uvnitř.

Tyto dva scénáře za mě k lezení neodmyslitelně patří a neumím si bez nich žádnou lezeckou akci představit.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

0

Když dva měsíce v kuse připravuješ outdoorový lezecký závod nad hladinou vody a měsíc před termínem ti někdo doslova vypustí rybník, takže pod nástupem koukáš na čtyřmetrovou díru na dno. Nebo když ti dva dny před startem předpověď přislíbí celodenní průtrž mračen a hrozí, že nakonec nikdo nedorazí. Můžeš to celé zahodit a posunout akci jinam. Nebo můžeš věřit, že to nějak dopadne a neustoupit.
.

WBG je hlavně o setkání, ideálně s pivem v ruce (f: Matěj Pohorský)

.
Milan Salaš a jeho tým z „Lezu v Mezu“, kteří pořádají Water Boulder Games již pátým rokem, zvolili druhou variantu. A dobře udělali. Průtrž mračen sice přišla, hned s východem slunce, ale naštěstí postupně odezněla až do občasných přeháněk. Někteří tak lezli v ostrém slunci, jiní s deštěm za krkem, ale na náladě to nikomu neubralo, protože WBG není tolik o vítězství, jako o pravidelném setkání se u vody s hudbou v zádech a pivem v ruce.
.

.
Na netradiční závod pravidelně jezdí i Domča a Karin – dvě „boulder-matky“ (psali jsme o nich tady, pozn. red.). Karin odložila nosítko s šestitýdenním Edou a dolezla si pro páté místo v závodě. Domča obhajovala své dvojnásobné vítězství a nezklamala ani tentokrát, vyhrála již potřetí. Loňská vítězka závodů Áďa Bajerová se proto musela letos spokojit s místem druhým a třetí se umístila Hanka Štorkánová – „holka z plakátu“.
.

Karin odložila kočárek a dolezla si pro páté místo (f: Matěj Pohorský)

.
Mužské finále mělo favoritů hned několik, ale na nejvyšší stupeň bedny se nakonec probojoval Martin Dvorský, druhé a třetí místo obsadili bratři Jirka a Matouš Bradáčovi. Jirka tak stejně jako Áďa v ženském finále těsně minul opakování loňského vítězství.
.

Tradiční placák z topu stěny letos neproběhl (f: Matěj Pohorský)

.
V rámci akce proběhla i tradiční soutěž ve skocích do vody z topu stěny, ačkoli při ní k všobecnému smutku publika tentokrát nikdo nepředvedl placáka z devíti metrů. Finále se díky počasím přerušovanému harmonogramu protáhlo až do tmy a následnou after party podpořili jen ti nejotrlejší, kteří vydrželi být od rána na nohou.

eMontana je mediální partner závodů

0

Na úvod se Helči ptám, jak se jí vlastně teď leze a ona s odpovědí neváhá ani vteřinu! „Čím dál lépe! Porodila jsem před třemi lety a bylo to slabé, ale teďka se už konečně něco děje. Už zase můžu lézt!” Jak vypadá práce trenérky sportovního lezení?

S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného?
To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku.
Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport.

Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří?
Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty.

Myslíš výsledky v trénování, že?
Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty.
.

Tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty (f: archiv Helči Lipanské)

.
A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci…
Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí, u nich nikdo nic nepředpokládá. Když se tedy ti opravdu dobří jedinci podrobí dobrým tréninkovým plánům a mají dobrého trenéra, tak za 4-5 let jim trenér může říct třeba: „Ty budeš jenom ve finále republiky“ nebo „ty bys mohl být mistr světa.“ Ale tam je miliarda aspektů, na kterých záleží. V podstatě jsou to psychické a fyzické vlastnosti toho člověka.
Já trénuji vždycky více lidí. S dětmi začínám někdy opravdu brzy. Člověk je pozoruje, trénuje a čeká, co se z toho vyloupne. Tam je odpad skoro 100%. Většinou skončí tak v těch 16-17 letech. Ještě se mi nestalo, že by to někdo překonal.

Jak vypadá takový tvůj klasický den?
Přijdu na boulderovku – většinou chodím dřív, tak o čtvrt nebo půlhodiny, abych měla klid. Pak přijdou svěřenci, rozcvičí se a pak už se několik hodin nezastavím. Já nemám ráda takové to sezení a to, že bych si mezitím dělala něco jiného. Takže z nich vytáhnu maximum – což je zatížení jejich těla do určitého režimu, co já potřebuji. Nebo je naučím něco k technice. Oni jsou spokojení a já také.

A kolik hodin tohle všechno trvá?
Mám teď míň hodin, protože mám malé dítě. Ale je třeba den, kdy mám čtyři hodiny po sobě a tam si tak odskočím na toaletu a dejme tomu pět minut nějakého odpočinku. Z toho se pak vzpamatovávám celý další dva dny. (směje se) Je to asi proto, že do toho chci dávat všechno.
Spousta trenérů, kteří jsou dobří, tak mají problém udržet dlouhodobě takové nasazení. Já už děti trénuji asi 11 nebo 12 let. A předtím tam byl ještě Tomáš Mrázek. Každý může být trenérem, ale vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché.
.

Vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché (f: archiv Helči Lipanské)

.
Jak moc je to fyzicky a psychicky náročná práce?
Fyzicky to není náročné. Většinou tam jen tak pobíhám a komentuju bouldery. Někdy je samozřejmě fajn ukázat někoho, kdo leze technicky dobře, protože svěřenci jsou schopni toto odpozorovat a dostat to pak i do svého pohybu. Někteří závodníci mají své tréninkové plány, podle kterých jedem.

Dá se touto prací v pohodě uživit?
Je tam hodně rozdíl mezi tím, jestli je trenér muž nebo žena. Žena musí být ve všech sportech tak o 100 % lepší než muž. To tak prostě bohužel je, zvlášť když neděláme zrovna ženský sport, jako je třeba gymnastika nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olympijský sport a i svaz hodně podporuje, má i placené různé trenéry a hodně se to zlepšilo.

Trénovala si také svého životního partnera Tomáše Mrázka. Jak je to s vlastně s touto prací a osobním životem, jde to dohromady?
Jo, to je úplně bez problému. S Tomášem jsme byli takový zvláštní vzorek, kdy já jsem lezla, Tomáš lezl, pak jsme lezli dohromady a on trénoval ještě někoho přede mnou. Říkával, že nejhorší, co může být, je když jsou spolu takhle partneři i pro sportovní lezení. Říkal tehdy, že to půjde dolů, že potřebuje chlapa na tréninky. A vyvíjel na to i docela velký tlak. Ale nakonec jsme to přesto zkusili a myslím, že tohle Tomáše nastartovalo, protože při tomhle sportu jsou potřeba dva. Potřebuješ prostě pořád někoho po ruce jako jističe. A jde to vidět i teď ve světě. Když si vezmu světové úspěšné páry jako Adama Ondru a Ivu Vejlmolovou, Domen Škofic a Janja Garnbret a další… Takže ono to není špatné spojení a z dlouhodobého hlediska asi jediné, proto, aby to došlo někam daleko, když to tak řeknu.
.

Spojení pracovního a osobního života funguje bez problému (f: archiv Helči Lipanské)

.
Nestalo se ti někdy, že by se ti z oblíbené činnosti (lezení) stalo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Takže nemyslíš, že je lepší mít „normální“ práci a pak mít klid na lezení?
No, je pravda, že když mi někdo řekne, že v neděli by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řeknu: „Hele já fakt nechci být furt na té stěně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem začala chodit do sportovní školy, to byla lehká atletika a mně se všechno z toho tak líbilo od těch našich učitelů a trenérů, že jsem si řekla, že chci být učitel tělocviku nebo trenér. A tak jsem si za tím šla, vystudovala jsem vysokou školu a samo se to tak přelouplo v to, že prostě dělám práci svých snů. Takže jsem velmi spokojená, stále mě to baví a těším se na to.

Kdybys měla popsat hlavní výhody a nevýhody této práce, které by to byly?
Začnu nevýhodami. (směje se) Ty jsou takové, že trenérům není nikdy nikdo vděčen. Tam není vděčnost, je to kruté, ale je to tak a musí se s tím počítat. Je třeba si nechat tu práci také správně zaplatit. A když nějaký opravdu talentovaný člověk nebo dítě odchází, tak je potřeba se jen nadechnout, vydechnout a nechat to být. První odchod je samozřejmě vždycky nejtěžší pro trenéra.
Další nevýhoda je, že člověk pracuje v prašném prostředí. To je na dýchací cesty fakt hrozné. Není to jen maglajz, ale prach se vším možným a člověk je v tom furt.
Výhody jsou samozřejmě to, že prostě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtějí to dělat. Je to práce s lidmi, kteří si to vybrali. Trénuješ někoho, kdo chce být trénovaný. Učitel ve škole musí naučit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusímePřipravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák.

0

Smutná zpráva, kterou už možná něktěří zachytili, zasáhla také naši redakci. Než začneme opět tvořit dál, musíme se z téhle rány trochu vzpamatovat… Největší soustrast patří rodině a nejbližším. Více o Tomášovi v textu od Martina Stolárika…

Jsou lidé, kteří byli vyvoleni k tomu přijít na svět, aby žili své sny. A ty sny žijí i přesto, že jsou si vědomi určitého vystoupení z proudu, z komfortní zóny. Realizují pak své sny, i když ví, že jim to nějakým způsobem znesnadňuje rodinný, ekonomický nebo třeba sociálně-společenský život. Ale přesto si za svými sny stále a cílevědomě jdou, protože vnitřně cítí, že jen tak mohou svůj čas zcela naplnit.

Tomáš patřil mezi ně. A je úplně jedno, jestli to bylo vydávání jediného nezávislého československého lezeckého časopisu Montana, nebo plnění si vytyčených lezeckých cílů. Rozhodně však Tomáš nebyl člověk, který by šel do jakéhokoliv objektivního rizika, protože nade všechny svoje sny miloval hlavně svou rodinu, svou ženu a své tři děti. Nešťastná náhoda tomu však chtěla a Tomáš se svým lezeckým partnerem zahynul po pádu ze stěny Trollveggen v Norsku 25. července 2019.

Pokud chcete nějak pomoct lidem, kteří na tomto světě zůstali bez Tomáše, tak si vzpomeňte na nějakou pěknou příhodu nebo zážitek, který jste s ním prožili, sepište ho ať už rukou na papír nebo do e-mailu a pošlete mi ho prosím. Rád vše předám těm, kterým to moc pomůže překonat tohle těžké období.

Martin Stolárik
Dobratice 63
739 52
[email protected]
.

0

„Nemožné je jen jednou z možností.“ Tohle motto provázelo Juraje Koreňa v průběhu celé výpravy Seven Virgin Summits do divoké Antarktidy na začátku roku 2018. Společně se sedmi kamarády, mezi kterými nechyběl třeba Mára Holeček, chtěli vylézt a sletět panenské vrcholy věčně zaledněného kontinentu. Jak se jim dařilo, se dozvíš v krátkém rozhovoru.

Jak člověka napadne odjet létat a lézt do Antarktidy?
Nápad byl Máry Holečka. My s parťákem Mišem Sabovčíkem jsme už dlouho přemýšleli o spojení lezení a létání. Tak nějak jsme to zkombinovali a vyšla z toho tahle cesta.

Cos od cesty čekal? Naplnilo se to nebo bylo všechno úplně jinak?
Čekal jsem galeje, a tak to i bylo. Přeplavba Drakeova průlivu tam i zpět byla to nejhorší, co jsem psychicky zažil. Bylo mi strašně zle, pořád jsem jenom zvracel, mořská nemoc mě úplně dostala. To jsme čekali a tak to nakonec i dopadlo.
.

Galeje v Drakeově průlivu (f: Seven Virgin Summits)

.
Kde jste čerpali inspiraci? Vím, že třeba Edmund Hillary na Antarktidě pár vrcholů vylezl…
Rozhodně se nám oběma líbí objevovat nové věci. Nová místa, nové hory a to dobrodružství s tím spojené.

Četl jsem, že sis tam ve vzduchu připadal nejistý a vystrašený. Proč?
Nejistý ve vzduchu v Antarktidě jsem byl proto, že se tam skoro vůbec nelétá. Informace o počasí, které je vhodné k létání, jsou skoro nulové. Dost často tam fouká dolů z kopce, což je pro létání hodně nebezpečná věc. Ten objevitelský pocit vždycky přináší i trochu strachu. Nebyli jsme si jistí, jak to s tím létáním bude, ale nakonec to bylo celkem v pohodě. Díky dobré předpovědi jsme dokázali vytipovat několik dní a sletět pár kopců.
.

Lezení na Antarktidě (f: Seven Virgin Summits)

.
Co všechno jste vylezli a sletěli?
Na první kopec jsme vyšli na skialpech a sletěli ho dolů, byl nad antarktickou základnou González Videla. Druhý jsme vylezli na ostrově Wiencke, ten byl vysoký zhruba 800 metrů a taky jsme ho sletěli. Třetí byl na stejném ostrově, trochu nižší, sletěli jsme ho těsně před příchodem silného větru. Poslední kopec Wild Spur (1057 m) stoupá vzhůru rovnou z moře. My ho vylezli, sletěli a tím naše expedice skončila (šlo o prvovýstup nazvaný „Život je Life“, topo najdeš tady, pozn. red.).

Byl jsi i v Himálajích, dá se to vůbec srovnat?
Létání v Himálajích je něco úplně jiného. Já jsem zatím létal jenom na kopcích, kde jsem měl odvahu se pustit, takže po přední hraně pohoří, žádné osmitisícovky. Největší výška, které jsem v Himálaji dosáhl, byla nějakých 5100 metrů, takže to nejsou žádné velké hory. Srovnávat se to rozhodně nedá, protože Himálaje jsou Himálaje, je to pevnina, monzun a jiné fenomény počasí, které fungují tam a nefungují v Antarktidě. Je to úplně něco jiného.
.

Létání v Himálaji se s Antarktidou nedá srovnat (f: Seven Virgin Summits)

.
V čem je Antarktida nejzákeřnější?
Nejzákeřnější byly asi séraky a výstup na pevninu, který je většinou skoro nemožný. Je jenom několik málo míst, kde to jde a ty musíš najít.

Na co nikdy nezapomeneš?
Na cestu domů přes Drakeův průliv ve velmi silném větru, který naší lodí mlátil jako stéblem trávy a vlny se převalovaly přes palubu.

Právě teď se Juraj připravuje na další expedici do Grónska. Až se vrátí, můžeš se těšit na velký článek z jeho cesty.

0

Nedávno jsem dočetl parádní knížku, životopis Sira Edmunda Hillaryho (psali jsme tady, pozn. red.). Shodou náhod to bylo chvíli před tím, než jsem sedl na letadlo a poprvé v životě zamířil do Nepálu, země zaslíbené pro všechny horské nadšence. Mé ambice sice nesahaly ani zdaleka tak vysoko jako projekty nejznámějšího novozélandského rodáka, těšil jsem se ale, až na sebe poprvé nechám dýchnout pověstnou nepálskou energii.

Hory mě vždycky fascinovaly. Tiší svědci historie, před kterými se člověk chtě nechtě musí sklonit a před kterými já osobně cítím obrovskou pokoru a nicotnost lidské existence. Ve chvíli, kdy jsem v Lukle vystoupil z rozvrzaného motorového letadla pro šestnáct lidí, jsem dostal první ochutnávku jejich síly. A během dalších dvou týdnů následovala ještě spousta dalších chvil němého úžasu nad tím, co příroda dokáže vytvořit.
.

Chvíle němého úžasu nad tím, co dokáže příroda vytvořit (f: J. Freiwald)

.
V podobných chvílích často kromě obdivu cítím i dost ambivalentní pocity. Stalo se mi to už hodněkrát. Když jsem se potápěl v korálových útesech a přemýšlel, jak dlouho tu ještě budou. Při úklidech nádherných tropických pláží, zaneřáděných neuvěřitelným množstvím odpadků. Nebo třeba uprostřed nekonečných plantáží palmy olejné, které platí za synonymum pomalé zkázy deštných pralesů. Pocity zmaru nad tím, jak lehce jsme my, lidi, schopni tohle fascinující dílo přírody nevratně ničit.

V Nepálu to není tak zřejmé jako na jiných místech. Když tu jsi poprvé, tak jako já, a nemáš srovnání, ničeho si nejspíš nevšimneš. Stačí se ale podívat na fotky o pár let zpátky a položit si otázku, kam se asi poděly ty nekonečné bílé plochy, jejichž místa dnes zabírá suť a štěrk.
.

Vojenský tábor v zeměpisné šířce Sahary? (f: JF)

.
„V současnosti led taje velmi rychle. V Nepálu normálně máme čtyři roční období, ale ta se všechna mění. Dřív v létě pršelo a v zimě byl mráz a sněžilo, dneska nic. Když by mělo sněžit, nesněží, a když by mělo pršet, neprší. Myslím, že je to kvůli globálnímu oteplování,“ říká mi ve výškovém táboře při cestě na vrchol Mera Peak šerpa Tenji a ukazuje kolem sebe. Z výšky skoro šesti kilometrů je ta proměna na první pohled zřejmá.

Při pomyšlení, že ani nejvyšší horští giganti na planetě nejsou vůči oteplování zemského klimatu imunní, je mi smutno.

„Pět let zpátky touhle dobou (konec května, pozn. red.) už skoro nebyla sezona, dneska už ale lidé mohou přijet i teď. Jezdí sem sice víc turistů, takže máme dobrý příjem a všichni se mají dobře, ale hory se strašně mění. Před 15 lety to tu vypadalo úplně jinak,“ dodává s pochmurným výrazem ve tváři.
.

Všichni se mají dobře, ale… Nepálský nosič v údolí Hynku Kola (f: JF)

.
O pár dní později zaregistruji na internetu fotku, která rychle obletí celý svět. Dlouhý zástup horolezců, čekajících na možnost vystoupit na nejvyšší horu světa. Když si uvědomím, co jsou někteří lidi schopni podstoupit pro tenhle skalp, chce se mi nejdřív smát. O dost smutnější jsou oproti tomu zprávy o horolezcích, kteří kvůli téhle „frontě“ zaplatili cenu nejvyšší.

Přelidněné Himálaje a rychlé tání ledovců spolu nemusí na první pohled souviset. Mně ta paralela ale přijde dost vystihující. Jít hlava nehlava za svým, stůj co stůj, nehledě na následky. A po nás potopa. Lidstvo 21. století v kostce.

Tehdy v šesti kilometrech mi Tenji řekl ještě jednu věc, která mi utkvěla v hlavě. „Když jsem začal dělat průvodce a viděl jsem všechny turisty, jak sem jezdí a brečí, ptal jsem se jich proč. Říkali, že žiju jako v nebi nebo v ráji, že tohle místo je velmi speciální a jaké mám štěstí, že jsem se narodil právě tady.“ A já si tak říkám, jak dlouho tenhle ráj asi ještě vydrží.

0

Po delší době jsem zase ve městě. Konkrétně ve Vídni. Sedím u kávy s výhledem na menší náměstíčko poblíž hlavního nádraží a moc nevěřím tomu, kde jsem se to octla. Ještě včera ráno jsem se probouzela s výhledem na El Chorro. Po čtyřicetiminutové procházce s mým šestnáctikilovým majetkem jsem našla útočiště v kavárně Aida. Tlustá postarší paní v pastelově růžové sukýnce se nad mou angličtinou nejdřív přísně mračila – nerozuměla mi ani slovo. Nakonec ji ale obměkčily moje snahy vyblekotat něco v němčině, usmála se a rukama nohama jsme se domluvily na objednání vody a kávy se šlehačkou.

A teď se vrátím o nějaký ten čas zpátky… Přijely jsme s holkama do Chorra po noci strávené na pláži v Malaze. Celou noc nás tam hlídali místní rybáři a po ránu nás probudila skupinka dvacetiletých kluků, kteří se přišli podívat na romantický východ Slunce. Rybáři ani romantici o čtyři žížaly spící na molu (čti: nás) nezavadili koutkem oka. Strávily jsme den v Malaze a ve čtyři odpoledne vyrazily přímým vlakem do naší vysněné destinace. No a v El Chorru? Vlastně jsme neměly žádné velké plány. Přečetly jsme si články na internetu z roku 2008, měly jsme s sebou čtrnáct let starého průvodce a věděly jsme, že někde ve skalách lezou naši dva kámoši – Markét s Vojtou. Po příjezdu do malé vesničky se sympatickou hospodou hned na peróně jsme se vydaly směr skály a snad i směrem k Markét a Vojtovi. „To Chorro takovou zvláštní atmosféru,“ říkali nám předtím kamarádi. Ale co to znamená, jsme doopravdy pochopily až tak o týden později.

Pomalu se stmívalo, tak jsme si dali jen takové menší rozlezení a noc jsme strávili všichni společně na parkovišti pod skalami. Není to jen tak obyčejné parkoviště. Najdeš tady kohoutek s pitnou vodou a sprchu schovanou za listy všudypřítomných palem. Pokud budeš mít opravdu velké štěstí, narazíš taky na dva příjemné Slováky (Míšu a Ivoše), kteří si s tebou každé ráno budou s úsměvem povídat. Třeba budeš mít dokonce tak velké štěstí a, stejně jako nás, tě hned první ráno osloví dva mladí lezci: „Spíme tady nahoře v lese v takovém neoficiálním kempu. Tak klidně přijďte, když budete chtít.“ Večer jsme tam byly. Vlastně byli – i s Vojtou. O dva dny později za námi přijeli naši další dva kamarádi a kemp získal toho pravého ducha. Čtyři stany, ohniště, provizorní kuchyňka, čtyři spacáky jen tak na volno, tři hamaky, dvě slackliny, lana, presky, lezky… Barča, Káťa, Marťa, Terka, Markét, Vojta, Rampa, Broňa, Zbýša, Dan a Ivo. (Později se počty různě měnily, lidé ubývali, ale i přibývali)

.

Pohoda v kempu za každého počasí (f: Terka Ševečková)

.

Některé dny byly odpočinkovější, některé zas pořádně lezecky nabité. Speciálně po těch náročných většinou přišla chuť na pivo a Červenou Karkulku. Ne, nejedli jsme místní holčičky chodící lesem za babičkou. Červená Karkulka je moc dobré a moc levné španělské červené víno. Když už jsme u těch vín, El Chorro nás naučilo, že doopravdy existuje základní rozdělení vína na tři druhy: červené, bílé a sladké.

Sem tam se naše večery vytočily do slušných obrátek a končily nočními africkými zpěvy, hraním na ukulele, bubnováním a tancem okolo ohně. Nikdy nezapomenu na Káťu sedící u ohně s roztrženým bubnem mezi koleny a kapucí na hlavě, jak na mě volá: „Nahoď tam nějaký africký song!“ K dokonalosti indiánské bubenice jí chybělo jenom orlí pírko za čelenkou.

Každé ráno se vstávalo při východu Slunka. Někdo ráno stihl sprchu na parkovišti, někdo zajít pro vodu, a byly dokonce dny, kdy přišel čas i na ranní jógu. Každopádně některé činnosti tu byly pokaždé. Příprava himálajského čaje, pořádná snídaně, dvě moka konvičky s kávou, chystání svačinek, umývání nádobí, kreativní činnost stavění mohylek a pak už následoval den ve skalách. Počasí v Chorru v průběhu února je krásné. Svítí Slunko, je příjemných 17 stupňů, všechno kolem se zelená. A taky někdy šíleně fučí, je zima, takže jsi v péřovce, mrznou ti ruce a radši se tulíš ke skále. I když není zrovna nejteplejší den, na každé cestě tě čekají nádherné výhledy do celého údolí a ještě dál za něj. A to předčí i ty zmrzlé prsty. Suizo, Monia, Mundo, Makinodromo… Spousta nádherných sektorů, které tam na tebe čekají. Makinodromo mi ukázalo, že existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.

.

Slunce, pohoda, vápno… (f: Terka Ševečková)

.

V průběhu našeho času ve Španělsku jsme zažili celou škálu emocí. Jeden večer na naše blízké parkoviště pořád dokola jezdila policejní auta. Nejdřív jsme se báli, že nás tam vyhmátnou a zakážou nám kempovat v lese. Později jsme pochopili, že kvůli nám by pořád sem a tam nejezdili. Něco se stalo ve skalách. Čtyřčlenná skupinka záchranářů vyrazila taky z našeho tábora. Nikoho nenašli a ještě se Barča vrátila s vyvrtnutým kotníkem. První pomoc ve formě Karkulky a zatejpování nohy tím pádem dostala ona. Na skalách se nikomu z nás nic nestalo. Horší to bylo všude jinde. Kromě tohohle kotníku nás potkalo ještě jedno vyhozené koleno. O opuštěných karabinách, zničeném kyblíku ani dalších materiálních ztrátách psát nebudu.

.

Sektor Makinodromo. „Existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.“ (f: Standa Mitáč)

.
Opouštěli jsme s klukama El Chorro o dva dny dřív než zbytek party. Všichni jsme šli společně do Nádr(a)žky – naší oblíbené hospody – na rozlučkové pivo. Rozlučkový večírek se protáhl až do osmi ráno. Vlak v šest prostě nepřijel. Na tohle téma jen jedna neznámá Češka žijící ve Španělsku prohodila: „No jó, na Googlu to psát můžou, ale tady jste ve Španělsku.“ Přišla i Míša s Ivošem, a nakonec jsme hráli pár písniček na ukulele a tančili na ně u nástupiště až do příjezdu vlaku. Odjížděli jsme z Chorra s čistou hlavou a africkými rytmy v uších.

Ještě pořád sedím ve vídeňské kavárně, ale srdcem i hlavou jsem pořád v Chorru. Nechce se mi do žádné jiné reality než té, která se odehrává na skalách a v lesním kempu přímo pod nimi.

Víš, ono to Chorro má takovou zvláštní atmosféru….

0

Od chvíle, kdy jsem přešla svou první highlinu, mám v sobě nekončící touhu sjet od lajny na lyžích.

To není nereálné, když máš skvělou parťačku jako je Soňa a když jako už tradičně jako dvě Květy odjíždíme za brigádou do italské oblasti Trentino, kde se tyčí impozantní pohoří Brenta. Po práci rády výletíme a tentokrát náš cíl vede pod Campanile Basso, kde Danny Menšík v roce 2017 nachystal krásnou lajničku.

Počasí předpovídá azuro, lavinová předpověď hlásí jedničku a kromě pár kamzíků je celý národní park jen náš. Nejnutnější vybavení nám buduje obstojný náklad, ke kterému přidáváme teplé oblečení, jídlo a vodu na dva až tři dny. Pokorně uctívám Soničku, která při své tělesné váze nese obdobně těžký náklad jako já.

.

Nejnutnější vybavení (f: Eva Laxová)

.

Pátá ranní ideální na snídani a s rozbřeskem hurá vzhůru. Ve spodních částech sníh místy vůbec není, a tak lyže střídavě poponášíme. V horních pasážích zase tvoří namrzlou krustu, což tě především v příkrých traverzech donutí připnout lyže na batoh a uchopit cepín. Nic pro netrpělivé, my si ale celou tuhle rozmanitou hru přírody užíváme s humorem a nadšením za ustavičného štěbetání: „Holčičí trip, jak má být.“

K rifugio Ai Brentei přicházíme v dobrý čas. Malá sváča a odlehčení batohu. Jupíí, nahoru už jen highline setup, nejnutnější výbavu na přístup ke kotvení a něco na zub. Zapínáme pípáky a kráčíme dál epickou dolinou s výhledy na impozantní skalní věže a masivy. Slunce stále šajní a my si zvesela funíme až k nástupu pod ferratu, po které se máme dostat k samotné věži.

.

Kráčíme dál epickou dolinou s impozantními výhledy (f: Eva Laxová)

.

Drobné obavy, jak asi v polovině března bude vypadat výlez na věžičky a představa, jak pod ledem marně hledám navrtané vruty byly předčasné. Sotva se blížíme k ferratce, od západu se přímo k nám ženou děsivě černé mraky a poměrně silný nárazový vítr, který nám umožní poslední „vrcholové“ foto a bez dlouhého rozmýšlení pádíme rovnou do bivaku.

Žhavíme dráty a s prosíkem žadoníme o podrobnější předpověď počasí, které se nečekaně zvrtlo. Na druhý den potřebujeme minimálně osmihodinové okno, abychom vše bezpečně zvládly a měly i trochu prostor užít si lajnu. Meteo předpověď nám dává padesátiprocentní šanci. I přesto volíme setrvat.

Vítr ustane až v osm ráno, což je na naše plány příliš pozdě. Pouštím slzu a přijímám skutečnost, že se můžeme před sestupem k autu ještě dvě hoďky kochat tímhle překrásným místem. Sotva se vyzujeme z přeskáčů a protáhneme otlačená záda, hned na druhý den přejíždíme do Arca.

.

„Holčičí trip, jak má být.“ (f: Eva Laxová)

.

Kousek od kříže a výlezu ferraty Sentiero del Colodri je nádherná exponová lajna vedoucí na skalní zub. Srdce mi buší jak o život, když slaňuji do stěny ke kotvení. Soňka společně s Kamilem – „šel náhodou kolem“ – pobíhají okolo a bedlivě vymotávají lajnu z křoví a skalních jamek.

Se západem Slunce a světly z města oslavujeme a tančíme. Hory nás sice nepustily, ale tahle krasavice je tu teď jen pro nás. Tohle česko-slovenské holčičí přátelství plné dobrodružství, smíchu a lingvistických hříček chceš žít a sdílet.

0

Je tu snad ještě někdo, kdo neslyšel o tradičních adršpašských boulderových závodech? Pokud si odpovíš jakkoli, tady máš souhrn, na co se můžeš v Ádru 9. března těšit.

Na tradiční vyladěné, nekonečně-se-posouvající, dávno-ne-amatérské, vymakané závody plné luxusních cheeta-aix-flathold chytů a struktur, pořádané nadšenci a vhodné pro každého, kdo miluje Ádr a rád vezme za vděk příležitostí podívat se do pískovcového ráje ještě před sezónou. A znovu se natěšit na to všecko a ty všechny, co ho tu v létě čekají. Plus samozřejmě vhodné pro bouchače, kteří neodolají lákadlu boulderových problémů světové úrovně od Vildy Chejna a Andreje Chrastiny, kteří noc před závody pilně vymýšlejí a staví tak, aby si každý ze závodníků našel svůj boulder – od děsivých lištovaček, po náskoky s rozběhem.

Jak to všechno začalo? To se takhle dal Mája (alias Ředitel) do akce a uspořádál závody pro místní bandu, aby nebyla v zimě nuda. Na naší skromné boulderovce (rozuměj jednomu naklápěcímu profilu) o velikosti 5 x 3,5 metru, tedy asi 17 metrů čtverečních. Další rok už stála uprostřed tělocvičny mobilní boulderovka – kostka půjčená od kluků z AIXu, ale ani to nebylo dost. A tak pro třetí ročník vznikly zbrusu nové profily, které otevřely prostor tělocvičny pro bezmála padesát přihlášených. Velký dík Lukasovi a Hroňovi za to, jak to všecko nakreslili, uřezali a pak smontovali. Klobouk dolů. Víc profilů už se nám do tělocvičny nevešlo a jeden by si mohl myslet, že už nemáme čím překvapit.

Loni ale vznikly pro kvalifikaci prďácké problémy za použití zbrusu nových chytů a struktur od Flathold, Cheeta a AIX. Vilda a Andrej se vyřádili a nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat, rozbíhat se, googlit, co je to parkur, a jak si dát na prsty Herkules. O zábavu bylo zkrátka postaráno, jako každoročně pak i na megasuperskvělé afterpárty na Kalírně, kde se to do rána nezastavilo. Bylo nás loni už skoro sto bouldrujících. Dokonce jsme zařadli novou tradici – pozávodovou shybovací soutěž, takže v hospodě se to začlo míhat polonahými těly a vítěz obdržel originální španělskou srnčí kýtu.
.

Nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat. (f: Pepa Horák)

.
Původní záměr letošního ročníku byl zároveň se závody pokřtít novou boulderovku v Adršpachu, na které makáme v rámci projektu Ádrboudler, a na kterou jsi možná přispěl v rámci projektu na startovači, který probíhal loni. Úřady se ale neptají a byrokratické soukolí udělilo poslední razítko a povolení ke stavbě až letos v lednu. Novou boulderovku nám tedy nezbyde než omaglajzovat až na přesrok. Nevadí, hlavně, že se to děje!

Chceš taky vědět, čím překvapí letošní šestý ročník? Chceš si osahat zbrusu nové modely chytů a struktur světových výrobců aix, flathold, cheeta? Chceš vyhrát srnčí kýtu? Nebo si prostě jenom pořádně zalézt, kouknout se na pár osvalených těl a pak protančit celou noc?

Ještě by se nemělo zapomenout, že celou akcičkou provází, taky už tradičně, nejpopulárnější komentátor lezeckých závodů Brťák, u kterého se královsky pobavíš, pokud ovšem jeho zrak nepadne při přelezu právě na tebe a jeho neomylné oko neodhalí pravý stav tvojí formy. Jo a taky máme haldu sponzorů, díky kterým si odneseš hodnotné ceny – a to opravdu každý, protože afterpárty začíná tombolou. Pro vítěze závodů taky nějaký ty prize money, že jo.

Registrace už je sice uzavřená a počet závodníků naplněný, pořád ale ve vzduchu visí 20 divokých karet. Takže o tvé účasti rozhodne sám Ředitel závodu! Neváhej, všechny informace najdeš tady.

eMontana je mediální partner závodů

0

Domluvilo se nás nakonec pět. Plán je jasný. V sobotu v pět hodin ráno odjíždíme na Großglockner. Na skialpech vyšlápneme na Stüdlhütte a další den se vydáme na vrchol cestou „Stüdlgrat“.

Ráno nás kamarád nabírá jednoho po druhém doma, takže okolo šesté hodiny konečně opouštíme Prahu a ujíždíme směrem na Plzeň. Cesta je dlouhá a vyčerpávající, avšak po asi deseti hodinách se ocitáme na parkovišti pod Glockem.

Převlékáme se, nandaváme skialpy a začínáme stoupat. Po pár kilometrech ale zjišťujeme, že podmínka nebude. Sněhová pokrývka vykazuje znaky nestability a hodnotíme, že naše trasa se nachází ve svahu, který může spadnout. Otáčíme to a zhruba okolo sedmé hodiny jsme zpět u auta. Teď jsme rádi, že jsme po cestě nakoupili nějaké ty dobroty a víno. Sedíme v autě, baštíme a vymýšlíme náhradní program. Předpověď na Tre Cime vypadá slibně a není to moc daleko.
.

Předpověď na Tre Cime vypadá slibně. (f: Tomáš Javorský)

.
Problém nastává při výjezdu z parkoviště, automat nám sežral parkovací lístek a už nám ani nedovolil zaplatit. U závory voláme asistenta, který nám oznamuje, že máme zkusit vhodit do automatu ještě drobné. To se ale nedaří, takže když mu voláme znovu, ozve se z té bedny jen: “Ich bin schon unterwegs.” Po chvíli přichází, otevírá nám závoru a my míříme směr Itálie.

Jelikož už umíráme hlady, cesta nás zavede do pizzerie Quint. Po pizze, výborném tiramisu a svařeném víně přeparkujeme auto a okolo půlnoci začínáme šlapat nahoru na Rifugio Auronzo. Před druhou hodinou ranní otvíráme dveře bivaku. Ještě než stihnu vejít dovnitř, křičí na mě kamarád: „Máme tu trochu problém, jsou tu jen čtyři postele,“ protože vchazím jako poslední, nezbývá mi nic jiného, než se s někým o postel podělit.
.

Kouzelné barvy vycházejícího Slunce (f: Anička Šebestíková)

.
Budík máme na 6:04. Po necelých čtyřech hodinách spánku se všichni cítíme velmi svěže, tudíž se nám chce opravdu vstávat. „Haha!“ Odkládám tedy budíka. O deset minut později se však odhodlám a jdu rozpustit sníh na čaj a na kaši. Venku mě uvítají kouzelné barvy vycházejícího sluníčka. To mi dodá trochu energie a začnu chystat věci. V plánu je Normálka na Cimu Grande, ale vzhledem k aktuální týmové morálce to vypadá, že budeme rádi, když všichni vylezou z postele. Na otázku, jestli někdo vstane, až uvařím čaj, se mi dostane odpovědi, že asi jo. Vařím tedy čaj a následně i kášu. Kamarádku obsluhuji snídaní do postele a ostatní už vstávají. Okolo půl deváté máme nachystané věci a vyrážíme pěšo pod nástup.

Zprvu po dvou, poté po čtyřech, se nám podaří dostat k nastupového žlabu. Vyndaváme sedáky a lana a začínáme vzlínat. Po prvních několika délkách, kdy máme přelézt za roh na zasněženou plotnu, si mírně promrzlí uvědomujeme, že to na vrchol opravdu nedáme. Rozhlédnu se a povídám: „Co si vylézt alespoň tady vlevo na to předskalí?“ Kamarádi souhlasí a tak všichni staneme na zasněžené čepici na předskalí a užíváme si výhledy na romantické zimní Dolomity. „Kéž by tu tak nefoukal ten vítr,“ to si můžeme jen přát. Pár rychlých selfíček a slaníme dolů. Když doslaníme, vydáváme se zasněženým žlabem zpět. Nejprve to jede po zadku, potom už přecházím k běhu z kopce i k válení sudů. Po pěšince dojdeme k bivaku, zabalíme věci a na lyžích sjíždíme dolů k autu.
.

Ve žlabu Cimy Grande (f: Tomáš Javorský)

.
Přicházíme už za tmy. Začneme nakládat věci a kamarád se snaží nastartovat. To se ale nedaří. Je tu další problém, vybitá baterka. Naštěstí máme startovací kabely a v místní hospodě nacházíme živáčky s autem, kteří nám pomohou. Dáváme si ještě pizzu na cestu a po deváté večer razíme nazpět. Cesta je ještě vcelku zajímavá, chumelí a silnice je zasněžená a slušně namrzlá.

Každý příběh má svůj konec. Ten náš končí v pondělí ráno okolo sedmé hodiny, kdy dorážíme do Prahy a kamarád nás jednoho po druhém rozváží domů. Čeká nás pár hodin spánku a hned potom do práce či do školy.

0

Začneme jemnou imaginací. Představ si dva lezce – lanaře a bouldristu, kteří mají chuť vyrazit do nejbližší oblasti, co najdou, krásně si zalézt a nafotit pár skvělých fotek. Zdá se to jako snadný úkol, bohužel pro ně, se tento úkol stává čím dál těžším a těžším. Proč? To se brzy dozvíš, ale nejdřív mi dovol začít od začátku.

Je neděle ráno, sraz u stěny byl dohodnut na 7:45 a tedy, jak to tak bývá, jeden ze dvou účastníků zájezdu je tam včas. Ten druhý není k nalezení. Oba se jmenují Kuba, a tak si je rozdělíme na Skočáka (bouldrista) a Konyho (lanař a příležitostně i bouldrista, stejně jako je Skočák příležitostně lanařem). Chceš si zkusit tipnout, který z těch dvou není k nalezení? Virbl, prosím… Ano, hádáš dobře! Je to Kony. Ale díky svému umu jezdit na kole na sněhu se ke stěně dostává jen s mírným zpožděním. Po cestě z domu přeletěl přes řídítka pouze jednou, a proto zpoždění nebylo větší než 10 minut. Co už, sedá se do auta a jedem.

U Olomouce telefonuji s druhou partou, která zavelela směr Říkotín, protože se vše v okolí zdá být zateklé. Pro naše hrdiny to je ale příliš daleko. Přeci jen studují, a proto si musí hlídat finance. Co teď? Probíhá debata, při které létají jména oblastí tak rychle, že to hlava nestačí pobírat. Sloup, Holštejn, Vaňousy? Jáchymka, Rudice, Rasovna? Nebo dáme ten Říkotín? Dálnice neúprosně ubíhá a počet kilometrů ke sjezdu na Prostějov se neustále zmenšuje. Kilometr před sjezdem máme jasno. Los padá na Sloup.

Cesta plynule ubíhá a za chvilku jsme v Plumlově, začíná stoupání, ale co se to děje? Z krásného zeleného údolí vzniká nepříjemně zasněžený kopec. Noha z plynu a hlemýždím tempem se auto přibližuje ke Sloupu. Aby toho nebylo málo, k závějím sněhu se přidává všemi lezci nenáviděná mlha. Auto se začíná plnit depresí a pochybnostmi. „Nebude to úplně prodojené?“ „Ne! To bude v pohodě!“ Chlácholíme se navzájem.
.

Vypadá to suše, ale není. (f: Kuba Konečný)

.
Sjíždíme poslední kopec a mlhy pomalu ubývá. Nadšení v autě se zvětšuje. Parkoviště ve Sloupu je pokryté sněhem, poblíž na hokejovém hřišti hrají místní hokej. „To vypadá nadějně! Bude dobrá podmínka,“ říkáme si. Bereme matice a pádíme sníh nesníh, led neled, ale jakmile se přibližujeme ke skalám, nadšení opadá. Je to vlhké. Nikde ani stopa po magnéziu, a jakmile se dotýkáme kteréhokoli chytu, máme mokrou ruku. Už se jen tak rozhlížíme a pomalu se přibližujeme k největšímu převisu. Ten by mohl být suchý! Bohužel pro nás, není. Za to ale objevujeme něco fascinujícího. Z jednoho z nástupových chytů stéká úžasně tvarovaný rampouch. Vaříme kafe, děláme pár fotek a s odhodláním najít kus suché skály míříme na místo, které, jak bylo Konym řečeno: „Nikdy nezateče.“

Další zastávkou je Holštejn, od parkoviště pádíme směr Vaňousovy díry. Dokonce si uvědomujeme i to, že by bylo fajn vzít si lopatu a odházet trochu sněhu z dopadu, ať máme co nejsušší matice (Vaňousy totiž nejsou moc převislé). Už z dálky vše vypadá slibně. Skála se zdá být suchá a i v téhle zimě se nám začínají potit ruce nadšením, že už si konečně zalezeme. Bohužel pro nás to, co se zdálo z dálky suché, je na omak mokré. Všechny chyty jsou nasáklé vodou a nás se začíná pomalu zmocňovat pocit, že by možná stálo za to vyrazit do hodinu vzdáleného Říkotína.
.

Když už nic, máme aspoň kafě (f: Kuba Konečný)

.
Telefonicky se spojuji s druhou partou, co už v Říkotíně nějakou dobu je. „Tak co Lyčane, jak to tam vypadá?“ ptám se. „Jde to. Pár směrů je tu suchých. Jedno 7A a jedno 8A. Zrovna jsme se rozlezli, ale ten příchod je hroznej. Dvakrát brodíš řeku! No ale přebrodili jsme to suchou nohou. Museli jsme však obětovat matici,“ odpovídá Lyčan. „Hodili jsme ji do vody a pak po ní přešli.“ Taková cena za jeden den lezení je pro nás moc. „To radši najdeme nějaký šlem tady v okolí a něco nafotíme.“

Hledání začíná. Lezeme po vršcích, na kterých jsou aspoň hroudy horniny, hledáme, kde se dá a modlíme se za kus suché skály. Není se čemu divit, přeci jenom jsme ze svého seznamu už vyřadili většinu oblastí. Rasovna ani Jáchymka po tom, co jsme zatím viděli, nemají cenu.

Jak už se všeobecně ví, hledání je samo o sobě věc čistě jen o náhodě a štěstí. No a jak to tak vypadá, naši bouldristé ho dneska moc nemají. V jedné chvíli se dostáváme i na místo, kde si připadáme spíše jako na horské túře, než na bouldrovém výjezdu. Všude sníh, nikde nikdo, jen ty a tvůj parťák, se kterým se společně brodíte sněhem, na zádech batoh, který je čím dál těžší a hledáte tu správnou cestu.
.

Po celodenní námaze si už trochu štěstí zasloužíme (f: Kuba Konečný)

.
Tam, kde je neštěstí, je i trochu štěstí, které si přeci jen po celodenní námaze a neúspěších zasloužíme. Posledním sektorem, který nás může zachránit, je stará dobrá Lidomorna. Tady už u nás nastupuje čistý pesimismus. Jakmile vidíme skálu, která nevypadá suše, chceme to otočit a vypadnout pryč. Co nejdál od téhle noční můry. Ale co to nevidíme. Pohyb. Že by nějací lezci? Ano! Parta lezců a suchá skála. Proud motivace a radosti projel jak mnou, tak Konym. Hned se ke skupince přidáváme a začínáme zkoušet vše, co se dá. Máme štěstí a za několik hodin se nám povede ukořistit několik cenných přelezů.

„Chtělo by to ještě někam zajet a něco nafotit,“ povídá Kony. „Tady kousek jsou jeskyně, tak bychom se mohli jít podívat tam.“ Času je dost a síla už není. Proto rychlá výprava pro pár fotek přijde vhod, a proto balíme své vybavení a spěcháme k parkovišti.
.

Příroda je záhadná. (f: Kuba Konečný)

.
K jeskyním vyrážíme nalehko. Přeci jen jsme za ten den nachodili s maticemi a batohy víc než dost. V první jeskyni nacházíme něco, co nás fascinuje natolik, že už do dalších ani nechceme. Tento objev se nedá popsat slovy, ale dá se zachytit krásou fotografie. Příroda je záhadná.

Možná se to bude zdát jako klišé, ale když už se zdá, že je všechno ztracené, je důležité nepřestat a pokračovat. Štěstí se skrývá na každém rohu, a pokud se ho nevyrazíme hledat, budeme nešťastní. Náš zážitek mě v tom utvrdil a není vůbec zlé si to čas od času připomínat.

0

Za nějaké tři hodiny mi to letí. Hodinu trvá cesta na letiště, asi je na čase začít balit, ty ostatní drobnosti vyřeším potom. S touhle myšlenkou házím foťák, bundu a spacák do batohu a vyrážím na Toubkal (4167 m n. m.). V podstatě jediný, co v tu chvíli vím, je to, že přiletim do Marrakéše, a že někde od letiště jede autobus do Imlilu. Odtamtud se dá dojít až na nejvyšší kopec severní Afriky. Ty ostatní drobnosti, jako třeba kde budu spát nebo co budu jíst, moc neřeším, však ono to nějak dopadne.

A dopadlo to hned na letišti. Místní zřízenec chce vědět, kde budu nocovat. „Nebudu v Marrakéši, jedu hned do Imlilu,“ povídám muži v uniformě a začínám v mapách hledat jméno aspoň nějakého hotelu. Možná štěstí, že mě zdržel, protože si všímám dvou mládenců z Čech, kteří přiletěli stejným spojem. Vypadá to, že vyráží taky do hor. Slovo dalo slovo a já se k nim připojuju. Kluci mají na další den zamluvené auto a tak mám aspoň čas trochu si užít místních vyhlášených trhů s příchutí pravého šafránu.
.

Marocké trhy mají příchuť pravého šafránu (f: Pepa Horák)

.
Kdo nikdy neřídil v Maroku, přišel o jednu ze zábavných kratochil, co tenhle život nabízí. Ty světýlka, co blikají zeleně, žlutě a červeně kolem silnice tu mají spíš dekorativní význam a plechový cedule s obrázkama jsou dobrej terč pro házení kamenem, jinak na ně nikdo nekouká. Stačí troubit a když proti tobě jede až moc aut, tak to otoč a jeť s nima.

I když jsem o pohostinnosti místních obyvatel už něco málo slyšel, stejně mě to trochu zaskočilo. Přijíždíme do vesnice v horách, ptáme se na hotel a hned nás místní bezzubý týpek navádí s autem do plechové garáže, kterou pak zavírá. S pocitem, že už nikdy auto neuvidíme, překračujeme potok. Most do vesnice teprve staví a vedle místní mešity máme mít ubytování po návratu dolů.

„Nechali jsme auto v nějaké garáži, patří vám?“
„Don’t worry my friend, it’s ok.“
„Nevadí, že ho tam necháme, ale bydlet tady budeme až za dva dny?“
„Don’t worry my friend, we will wait for you.“
„Tak mi teda jdeme nahoru, díky.“
„Don’t worry my friend, mint tea is coming, wait for it. Do you have a guide? You have to have a guide.“

.

První výhled na Velký Atlas (f: Pepa Horák)

.
Průvodce? Na co? Jsme tři celkem zkušení horalové, dva z nás mají dokonce i nějakou kratičku od ČHS, my to vylezeme na pohodu. Pořád nám průvodce nutí, ale my tvrdohlavě vyrážíme na cestu sami.

Těch pár kilometrů do Aroumdu, kde začíná samotnej trek, se nám jde dobře. Pak nám ale mužík v uniformě jasně říká, že dál nemůžeme, pokud nebudeme mít místního průvodce.

Před měsícem tu prý někoho zamordovali a od té doby jsou tu jistá omezení a opatření. Sice to chápu, ale mohli by to napsat někam na oficiální stránky, aby tomu člověk věřil a neměl jen pocit, že ho chtějí místní vožundračit.
.

Cesta na Toubkal (f: Pepa Horák)

.
Jsem vlastně rád, že tu nejsem sám, přece jen cena za průvodce je zhruba 900 MAD a moc se nedá usmlouvat. Je jedno, jak je skupina velká. Každopádně chlápek, kterého jsme najali, má za sebou 312 Toubkalů a jednadvacet let průvodcování všude možně po Africe. O několik kilomerů dál si dáváme večeři na Refuge du Toubkal. Jen tak mimochodem, stanovat se tu teď nikde nesmí, ale taky to nikde není napsané.

Budíček ve 4: 10 není nikdy příjemný, ale aspoň pořádně nevidíme ten kopec před sebou, a tak se nám jde docela lehce, nikde nikdo, jen kupa hvězd a mráz. Až když přicházíme do sedla a začíná se lehce rozednívat, vidím pod námi první čelovky. Měli si přivstat jako my, protože východ Slunce z výšky 4167 metrů je celkem podívaná.
.

Východ Slunce stojí za to (f: Pepa Horák)

.
Z cesty dolů mám jeden poznatek. Něběhej v mačkách nebo tě budou zábst lejtka. A jak poznamenal později Paďas: „Máš štěstí, že tě nezábla holenní kost.“

Cesta dolů i pár dalších dní se nesou v pohodovém rytmu věty: „Don’t worry my friend, it’s coming,“ kterou místní umí používat vždy, všude a na všechno. Celkem fajn taky je, že se místní trhovci řídí příslovím: „Ovci můžeš stříhat, ale když ji stáhneš z kůže, vlna už nebude.“ Takže i ve smlouvání a handrkování jsou trochu mírnější než dřív, protože bez turistů by byli celkem nahraní.
.

.
Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky. Díky dvěma klukům co jsem poznal na letišti, Davidovi a Jindrovi, bez nich by mi tam asi bylo trochu smutno. Teď jen uvažuju, kam vyrazím příště.

P.S. Marocký král zrušil změnu času, takže v zimě se hodinky oproti Česku neposouvají. Udělal to týden před plánovanou změnou. Bez referenda nebo debat. Prostě řekl: „Je to pitomost, tak to od teď nebudeme dělat.“

0

„Catxasa“ (9a+), „Open Your Mind“ (9a) ve Špáňu nebo „Proces“ (9a) ve Višňovém na Slovensku. Kuba Konečný druhou půlku loňského roku válel neskutečně. Nové zprávy o jeho vylezených cestách jsme skoro nestíhali sledovat (v minulosti pro nás zkoušel „Čarodějova učně“ 10+, video najdeš tady, pozn. red.). Kam se posunul a jaké plány má do budoucna? Přečti si krátký úderný rozhovor.

Co všechno se ti podařilo v poslední době přelezt? Čeho si ceníš nejvíc?
Nejvíc si určitě cením „Catxasy“ (9a+), to je nářez cesta. Dvacet kroků do bouldru, velkej převis, jednoprda, spoďáky, kozy, atletika, koleno a i ladičku tam najdeš… Po pár dnech zkoušení jsem si říkal – buď se mi to povede v pár dalších pokusech, nebo nikdy. Během tripu šla i síla do háje a nevěděli jsme, co s počasím. Sluníčko 31. prosince a velké štěstí považuju za haluz, ale ono to bylo takhle s více cestama. Hodně si taky cením cesty „Pure Dreaming“ (9a) v letním Arcu – úžasná linka, ze které jsem měl velkou radost.

Jaký je pro tebe rozdíl mezi 8c a 9a? Jen formalita nebo nářez?
Asi to je daný i tím, jaká obtížnost je tvoje maximum, ale řekl bych, že ne až tak velký. Pocitově jsem někdy i víc udřel osmu, ale rozhodně jsou větší skoky u devítek než u osmiček. I to lomítko tam dělá takovej bordel. 9a není taky vždycky jako 9a – ve smyslu mazec. Moje nejtěžší cesty, co jsem přelezl, byly všechny můj styl – šly relativně rychle, ale je to těžký, kolikrát jsem zapytlil třeba nějaké cejdo („osm cejdo”, pozn. red.). Nebo třeba šestky v Ádru.

Už ses naučil lézt nohama?
Ale jo. (směje se) Nejsem tak marnej, jak to nejspíš vypadá. Myslím, že jsem i na tomhle trochu zapracoval, ale občas jsou prostě cesty, kde stupy nejsou, nebo tě jen zdržují. To je prostě zvykem a stylem, jak lezeš. Je ti jedno, jestli to je dvacet nebo čtyřicet kroků, ale jak dlouho v cestě visíš, cesta od cesty. Na závodech to hraje roli – radši krok urveš z první, než ještě promáguješ, vyklepeš nebo než spadneš. Moje lezení je takhle nejefektivnější. (směje se)
.

„Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko (f: Vojtěch Vrzba)

.
Inspiruješ se třeba tím, jak trénuje Adam, nebo máš nějaký vlastní osvědčený způsob přípravy?
Bez inspirace by to nešlo, samozřejmě jsem okoukal vše, co se dalo, ale vždycky si musíš přijít na to, co funguje tobě samotnému. Systém je základ – i to že jsem si od minulého roku byl donucen archivovat své plány, bylo zpětně zajímavé, a taky tě to kopne. Jedeš systém dvou fází, dokud to jde… A když se necítíš, jdeš běhat, spát. Takhle po nějakým tom týdnu to otestuješ a výsledek tě kopne ještě dál. Potom si vlastně nedokážeš představit, že by den měl vypadat jinak – to mě na tom hodně baví. Momentálně se do toho snažím zase dostat. (směje)

Kdy se pustíš do nějakých spár v Ádru? Třeba VIIa a výš?
Někdy v létě? Rozhodně to je plán, ale v reálu to bude spíš tak, že se radši zrakvím ve stěnách. Tam je vlastně jedno, co lezeš. Všechno stojí za to. Stydím se, ale asi mě to víc táhne třeba do Labáku.

Co je tvým lezeckým snem? Nebo vysněným číslem v tabulce?
Takovou jako motivací by bylo přelézt 9a za jeden den, to by byl mazec. Vysněné je béčko, to je už jinej svět – spousta přípravy. Zatím to vidím tak, že když bude možnost se podívat na skály, tak tolik času obětovat jedné cestě se mi nechce, navíc s velkou možností neúspěchu. Snová linka je „Biografie“ (9a+) nebo „La Rambla“ (9a+). Snad letos těch dní ve skalách bude víc. Skály ti vlastně nikam neutečou, ale závody ano – ty mě zatím motivují nejvíc a je to priorita.
.

Kuba v cestě „La Fabela“ (9a), Santa Linya, Španělsko (f: Eliška Adamovská)

.
Seznam francouzských devítek, které Kuba za poslední dobu posekal:

5/1/2019 – „Seleccion Natural“ 9a, Santa Linya, Španělsko
31/12/2018 – „Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko
24/12/2018 – „La Fabela Pa La Enmienda“ 9a, Santa Linya, Španělsko
23/12/2018 – „Ciudad De Dios“ 9a, Santa Linya, Španělsko
19/12/2018 – „Open Your Mind“ 9a, Santa Linya, Španělsko
03/10/2018 – „Martin Krpan“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
30/09/2018 – „Sanjski Par 2“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
28/07/2018 – „Pure Dreaming“ 9a, Massone, Itálie
25/07/2018 – „Under Vibes“ 9a, Massone, Itálie
23/07/2018 – „Underground“ 9a, Massone, Itálie
24/06/2018 – „Procesor“ 9a/9a+, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)
24/06/2018 – „Proces“ 9a, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)

0

Když Pája vyhrabal Malinu ze suti, zeptal se ho, co chce. Malina řekl, že ve vrchní kapse batohu by měly být prášky proti bolesti. Vzal si dva brufeny a polkl je na sucho. „Zbytek si bohužel budeš muset užít beze mě. Za chvílí přiletí,“ dodal.

Ne všechno končí tak, jak sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu.

Rychlost je bezpečí

Nacházíme se ve výběžku Julských Alp v Itálii, výchozí bod Malga Saisera. Hřebenovka od západu na východ je nádherná, nabízí střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod, proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu. Dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel, když máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Na vrcholu Foronon del Buinz čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku. Nejdřív dá Malinovi napít vody s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý, ale pouze pytlík. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. „Za hodinu jste v důležitém sedle a za tři hodiny u auta,“ ubezpečuje nás.

Jsme nadšení a s vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky se spíše klesajícím profilem. Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, Jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem. Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po třech a půl hodinách po nekonečném traverzu na Slunci, s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou, a že pojedeme od benzínky k benzínce.

Ze sedla začínáme scházet načechraným 250 metrů vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se štípe a loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Jsme blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou, na kterou teď tak myslíme. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize. Má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.
 Přesně tam po chvíli taky dopadá.

Pak je to mžik a vše je jak, když přetáčíš reklamu, ale nechytneš pokračování. A na nebi vzdalující se vrtulník.

Jdu se sviní na zádech (batoh atakuje hranici 20 kilogramů), sám, dehydrovanej, bez mapy, bez mobilu. Ten jsem vytrousil cestou, zatímco jsem se snažil dělat „hezký fotky“. Před očima se mi promítájí poslední okamžiky, šutr, suť a vrtulník.

Jak pes, co hledá stopu, hledám cestu na parkoviště, kde máme auto. Snažím se uvažovat racionálně a být nad věcí.
.

Výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu (f: Pavel Richtr)

.
Bez slin nepolkneš



Snažím se tu cereální mrchu spolknout, už dobrou minutu ale koušu jen do suché kaše. Bez slin to nejde. Zuby jsou jako kola drtičky, chybí pojivo. Nakonec to vyplivnu, smutně se podívám za sebe a do nebe, mám pořád pocit, že slyším vrtulník a přemýšlím, jak na tom ten druhej je. Cesta mě zavede na kamené pole, kam se mi vůbec nechce. Když skutečně narazím na potok, který je utvářen zbytky tajícího sněhu, stále se snažím myslet na to, že budu pít pomalu a jen trochu. Po několikahodinovém pochodu jsem už vysušený jak rajče. Když poprvé ochutnám vodu, rozum je ten tam. Chlemtám jak čokl a nemůžu zastavit.

Naberu vodu do PETky a šourám se dál, za nedlouho mě začne bolet břicho, ale zase nacházím značku. Něco za něco, aby byl svět v rovnováze.

Už jdu nějakou dobu a přicházející měkké světlo mi naznačuje, že mám tak hodinu a půl do tmy. Rekapituluji si situaci – klíče od auta mám, mapu nemám, vodu už mám, mobil stále nemám, zbytek proteinové tyčinky mám a bolest v břiše taky. V té maringotce, co mám na zádech, mám péřovku a spacák, takže v úvahách pracuji s plánem na noc pod hvězdami. Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru.
.

Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru (f: Pavel Richtr)

.

Rozcestník, přítel zoufalce

Po nějaké době potkávám rozcestník, a když na něm vidím Val Saisera a směr, dávám se do běhu. Podivná postava s pohorkama na nohách, na zádech batoh o objemu 60 litrů, zlomená v půli, rudá jak rajče, která se drží za břicho a snaží se běžet. V hlavě upírám veškeré soustředění na to dostat se k autu.

Se setměním vycházím na poslední kopeček k parkovišti, a když za horizontem vykoukne bílá škodovka, cítím se štastně a zároveň prázdně.

Spánek za moc nestojí a když přeci jen usnu, budí mě baterka, kterou mi někdo svítí do obličeje a cosi na mě huláká. Jen stěží chápu situaci. V kuželu světla vidím obrys postavy a jen pomalu mi dochází, že to není přepadení, ale Carabinier, který se mě snaží identifikovat. Když mu povím, kdo jsem, ptá se mě: „Proč jste nedal někomu vědět, že žijete?“ S vysvětlením, že jsem ztratil mobil a parťáka odvezl vrtulník, se spokojí a odjíždí.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě příliš. Když se rozední, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem nacházím lístek s informací, že Jirkův batoh je na policejní stanici v Tarvisiu.

Jsou na něm napsané GPS souřadnice s názvem ulice. Sedám do auta a jedu k první ceduli s mapou, snažím se zorientovat. Po cca 20 minutách přijíždím do horského a stále ještě spícího města.
Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vybírám si hotovost, abych měl na mýtné a benzín, a chodím městem v naději, že najdu někoho vzhůru.



Místní blázen



Potkávám chlapíka arabského vzhledu. Vyprávím mu, co se stalo, a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, mlčí. Načež začne kopat do balónu.

„Do pr*ele, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna, co si se mnou chce zahrát fotbal!“ To, že neumí anglicky, netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi dojde, že prostoduchej jsem já – myslí fotbalový stadion.

Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po pár minutách nacházím fotbalový stadion a po chvilce i policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhá policajt. Nepustím ho ke slovu a začnu mu vyprávět svůj příběh.

Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Znova mu pomalu vysvětluju, co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejné, jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přichází vyšší šarže. Velmi klidnou až otcovskou intonací se mě ptá, co potřebuju. Po chvílí dostávám Jirkův batoh a volám domů.

Když slyším ženu na druhém konci, zlomí se mi hlas. Ujišťuji ji, že jsem v pořádku a za chvíli budu doma. S tím se loučíme.

Jirku nacházím v nemocnici v Udine. Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám v očích slzičky. Probereme jeho zdravotní stav a začínáme vyjednávat o převozu. Ukazuju doktorce svoji spálenou ruku, která je oteklá a vypadá, jako bych si pod kůži narval housku. „To máte od sluníčka, nebo od ohně?“ ptá se mě. Když odpovídám, že od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý.

Jirka nemá nic zlomeného, má pár stehů na zadnici a nohu fialovou až ke kotníku. Objem zvětšila trojnásobně, ale nakonec je připraven k převozu a na cestu dostává 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký rauš na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Adrenalin vyprchává a já začínám zjišťovat, že mě ta spálená ruka pořádně pálí. Takže zatímco si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají Autobahn Höhe Tauern, ale dneska z toho nic nebude.

(Text se umístil na 7.–8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

0

Vychází to, letos lezu, co chci. Žádné dary z nebes, když to nečekáš a není kam uhnout. Občas chybí spolulezec, ale to ke klasickému lezení, kterým jsem uchvácen, asi patří. Cítím se komfortně do šestek, nemám problém si tam chvíli „vystát“ a vyřešit to. Nemám problém si to sám odjistit. Když se plány sejdou s realitou, je to klišé, ale potěší to. Parťáci se potí a hledají „něco“ jiného. Ale ty jsi tam, kde to máš rád, kde tě to k smrti baví, tak proč bys pořád odcházel?

Raději toho vylezu více, než udělat zbrklý úsudek z nějakého chtíče. Hodí se občas potlačit tygra v sobě a zapojit trochu více pragmatismu. Oblíbené motto bych tedy rád upravil: „Trochu bych s tím být tygrem šetřil, ale pořád je to lepší, než být navěky červem!“

Mohu fungovat ve větší stěně než ve dvou délkových kvacích na Bořni?
Budu v pohodě zavěšen ve štandu nad 200 metrovou šluchtou a věnuji veškeré soustředění komunikaci se spolulezcem?
Nerozklepou se mi pod těžším místem nebo rovnou hned pod nástupem kolena a spodní čelist?
Užiju si to?
Vezmu si z toho nějakou zkušenost a další motivaci?

Otázek je mnoho. Udělat si odpovědi můžu jen jedním způsobem. Sebrat svačinu a štěstí do báglu, najít termín a volné místo v lůžkovým voze, trochu potrénovat, trochu toho tahu na bránu. A 22. srpna kolem 10: 30 stojíme první pod nástupem do cesty. Nad námi dobré počasí a západní stěna „Maličké“.

Zaujala mě už dávno při túrách kolem Téryho chaty. Neuvěřitelná, vysoko nad okolním terénem. Se spoustou klasických cest. Ve střední části „Hokejka“, legendární cesta z roku 1950. Je tomu přesně 68 let, kdy byla tahle fascinující linie technicky slezena. Teorie, topa, fotky, blogy, články a vyprávění by existovaly. Správný moment ne. Nechávám to uležet a čekám na správný okamžik. Okamžik, kdy se rozhodnu s plným vědomím a rezervou řešit problémy, které mohou nastat.

Konečně stojíme pod nástupem. Kontrola proběhla. To důležité na sedácích, to méně důležité v batozích, to nejdůležitější v hlavě. Parťák Gero leze jak umí nejlíp – rychle a plynule. Jištění zakládá s přehledem, často na první pokus. Lano vůbec netáhne. Radost se na něj při akci dívat, ještě větší radost po něm vybírat jištění ze skály. Hipster v Západní Lomnici.

Štandy dělá jednoduše a spolehlivě. Vše srozumitelně a na svém místě. Dělá mi radost, když vidím, že bych to vyřešil stejně nebo obdobně. Žasnu třeba nad stylem, jakým přelézá a odjišťuje těžký traverz. Linii drží jak dirigent orchestr. Pro mě je to všechno maturita lezení, která mě ale nestresuje, naopak si ji užívám.

Na průšvih není místo, počasí drží. Skála až na výjimky zcela suchá. Všechna těžká místa přelezena volně. Letošní lezení je znát a nad klíčovou převislou spárou mám možnost vylejt bandasku a zamávat ke štandu.
.

S Gerem na vrcholu Lomnického štítu (f: Jiří Malík)

.
Čím výš jsem, tím víc si uvědomuji každý krok, každý chyt, každý stup nebo rutinní práci s materiálem. Není třeba se nuceně soustředit. Všechna rozhodnutí přichází na řadu zcela automaticky a ve správný čas. Nemá cenu rozepisovat jednotlivé detaily z devíti lanových délek, ale rád bych vzdal hold panu Plškovi a panu Zachovali, kteří tuhle linku před téměř 70 lety vytyčili.

Vylézáme nahoru, přehupujeme se přes zábradlí mezi lidi s chytrými telefony, selfie tyčemi a podšálky s kávou. Někde tam u paní s Coca-Colou a novými džínsami milník v mém lezeckém životě končí a zároveň, zdá se, otevírá novou kapitolu lezení.

Kapitolu, ve které se z boulderingové haly stává uzavřená, zaprášená tělocvična gymnastiky, z umělé stěny barevná továrna na prodej vstupného a místo, kde ti půjčí lezečky a z jakékoli indoorové aktivity se stává trénink, který ty tak nenávidíš. A i z těch oblíbených skal půl hoďky autem od baráku se stává zahrádku s dobře odjištěným šutrem.

Konečně v horách, konkrétně v milovaných Tatrách, poznávám lezení s nádechem skutečného dobrodružství, kde společnou cestu nebo den nesmazatelně zapíšeš hluboko do svých memoárů. Nikdo ti to neonsajtne, nikdo ti to neomaglajzuje, nikdo ti to neshodí, že to je pro děti.

Kopec. Skála. Tady a teď. Tak abstraktní, přitom jednoduchý stav věcí, kterému rozumíš. Ráno pod lanovkou: „Co jdete lízt? Hokejku? Tak to hodně štěstí!“ Přesně o tom to je. Žádné hecování, žádná prestiž, žádné holedbání. Přesně to je mi nejbližší.

Tedy pane Plšku, pane Zachovale, Gero, díky za inspiraci a ukázání směru.

(Text se umístil na 7.-8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

0

Ti do nového roku přeje redakce eMontany.

Rok 2018 byl plný krásných zážitků a příjemných překvapení.

Děkujeme za čtenářskou přízeň a těšíme se společně, co přinese rok následující – 2019.

0

Krásně! Celé dny jenom lezeš a neslezeš z hor a ze skály.

Jo, dobrý, a teď ta realita…

Jsme tu už dva týdny. „Zítra před osmou sedáme do auta,“ píše mi jeden večer manžel a já se nadšeně začínám těšit do hor. „Jedeme na úřady,“ vrací mě zpátky na zem.

Od té doby, co jsme imigranti v Rakousku, mám pocit, že neřešíme nic jiného než papírování. Pro volnomyšlenkáře jako jsem já, je to jako peklo s nadstavbou. Pojištění sebe, bytu, pronájem, smlouvy, podepsat, další papíry na úřady… Prostě nelezecká realita.

Bydlíme u obrovského jezera. To zní jako sen, ne? A jak to vypadá ve skutečnosti? Klagenfurtské jezero je opředeno mýty. Ne, počkat, Klagenfurtské jezero je mýtus! Možná, kdybychom potkali nějakého opravdu starého obyvatele Klagenfurtu, byl by nám sdělil asi tohle: „Ano, můj děd říkával, že tu to jezero opravdu někde je. A že ta mlha pochází z něj.“ (…) Zkrátka jsme tu týden a ještě jsme ho neviděli. Začínám si myslet, že název Klagenfurt vznikl nějak takhle: Klagen­‑Furt­‑Mlha.
.

Opravdu tu někde je. Klagenfurtské jezero Wörthersee (f: Eva Trnková Janatová)

.
Naštěstí už jsme byli bouldrovat. Při zastávce v Linzi jsme měli od manželova nového zaměstnavatele zaplacené ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Velký nezvyk. Abychom to vydýchali, hledáme v okolí nějakou lezeckou stěnu nebo boulder. Máme štěstí, asi 200 metrů od nás přes silnici je krásná venkovní i vnitřní stěna i s bouldrovkou.

Scéna jako z filmu – venku prší a my právě přijeli. „Miláčku, uděláme si romantický večer.“ Házíme tašku do pokoje, bereme lezky a z cestovního se nepřevlékáme – stejně budeme smrdět. Vedeme se za ruce a s sebou hrdě neseme lezečky. Krásná blondýnka na recepci kouká trochu udiveně.

Dočasně bydlíme na starých kolejích a hledáme naše budoucí bydlení na jihu Rakouska, v srdci Korutan. Nabídky pronájmů nejsou špatné a my vybíráme hlavní kandidáty. „A co tenhle?“ „Jo, pěkný, ale nevím, je to docela daleko od práce. Počkej! Je mezi stěnou a bouldrovkou, honem tam napiš!“

V době, kdy všichni více méně prožívají Vánoce, my konečně vyrážíme obhlédnout přilehlé hory pěkně zblízka. Říkáme si, že na běžky to ještě nebude a máme vyhlédlou hezkou hřebenovku. V průběhu cesty hore zjišťujeme, že sněhu není málo a začíná sněžit, skoro až solidní vánice. Smutně to otáčíme dolů, přeci jenom jsme si narychlo nevzali žádné vybavení a nevíme, co nás čeká nahoře. Nakonec to stíháme akorát – převléknout a honem na obhlídku dalšího bytu. Krásné horské štíty máme ještě před očima a jedeme zpět ke své jediné vánoční výzdobě – dobré skotské whisky.

0

5 týdnů, 8 žen, 0 hádek, 497 metrů dlouhá highline, 5 dní na vršku věže, 27 vyhaulovaných batohů, 1724 vřelých objetí a 53 společných ohýnků. Hrníček, možná dva, uroněných slz. A všechny z lásky.

Highline mezi Castleton a Rectory tower byla prvně natažena v roce 2015, a když ji Theo Sanson přešel, byl z toho světový rekord. Loni jsme provedli s Kanaďany první opakování a Mia Noblet tam poslala taky svěťák. Pro mě byl tenhle půl kilometr bránou k velkým lajnám. Abych došla s pár pády do třetiny, musela jsem zahodit vše, co mě tíží a zmenšuje. A už když se lajna sundávala, bylo mi jasné, že na ni chci znovu. Tak jsem si koupila 600 metrů dlouhou slackline, začala shánět parťáky a vydělávat.
.

Vysněná, 497 dlouhá highline mezi Castleton a Rectory Tower v americkém Utahu (f: Anče Kuchařová)

.
Lajna do Utahu přiletěla ze tří míst. Na parkovišti u spojování jednotlivých kusů se sešel dívčí tým – pět Francouzek, dvě Češky a jedna Kanaďanka. Spojenou lajnu jsme dokonale ploše nasoukaly do čtyř batohů. Tři a tři holky lezly na věže, čtyři zůstaly dole a rozprostřely lajnu po celé délce – ano, počítáš správně, s napínáním nám pomohly ještě dvě americké bábovky.
.
Napínací pátek začal ve 4:30 ráno. Nejlehčí cesta na Rectory je „Dirty Chimney and Loose Rocks“ (5.9, 6/6+ UIAA, pozn.). Založit moc nejde, všechno se hýbe a nebo je to sakra široký osolený komín. Aurélie to vyběhla se dvěma dynamikami a jednou statikou pro fotografa na sedáku. Holky na Castleton už vykomínovaly taky. Vytáhly lajnu první, pak jsme začaly my. Pozemní tým lajnu chránil před zaseknutím. Vše šlo krásně. Pak padla tma, chlad a hrál si s námi vítr. Končili jsme naprosto zmrzlé a hladové v 10 večer.

Sobota. Jsme dead. Ale nahoře máme lajnu a na bedrech zodpovědnost za ní. Takže hurá, vynést nahoru jídlo, vodu a materiál na pět dní. Byla jsem tak unavená, že jsem hodinový trek šla dvakrát tak dlouho. 120 metrů žumarování a 700 dřepů v několika hodinách haulování. Končily jsme v jednu ráno za sněžné vánice. Druhá půlka party nosila a haulovala v neděli.

Sundávat jsme měly ve čtvrtek, ale blížící se bouře nás donutila sundat ve středu v noci.
Co se dělo mezi tím, je snad z jiné reality. Zažila jsem hodně úžasných týmů. Ale do těchto holek jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do každé z nich, do každého pohybu, úsměvu, pohledu. Bylo to vzájemné. Byl to duševní grupáč.

A do toho se sem tam projdeš po své vysněné lajně. Mimi a Louisa si udělaly boží osobáčky. Já se třemi pády poprvé stanula na vršku Castletonu. Nezbylo mi nic jiného, než se smát. Bylo ve mně tolik radosti, že jsem se smála dvacet minut v kuse.
.