Autos: kuba-freiwald
V pátek 16. 2. se Liberec stane hlavním městem českého lezení a horolezectví.
Přijď se podívat na vyhlášení oficiální ankety „Výstup roku 2017“ kterou pořádá ČHS. Tentokrát i s krátkými přednáškami oceněných.
Povídat bude například Eliška Adamovská, Lucka Hrozová, Jáchym Srb, Mára Holeček, Terka Svobodová, Rosťa Tomanec a další…
Jasně, hlavní cenu vyhraje Adam a Mára, ale co další ocenění? Kdo vyhraje prestižní lezeckou kategorii „big wall“? Uspějí „Dvě holky ve velké stěně“?
Akce začíná od 17 hodin v Oblastní galerii města Liberec, Masarykova 723/14.
Vstup je zdarma. Moderuje Honza „Moucha“ Duchoň.
Tak na viděnou v Liberci.
V malé vesnici Kargyak v srdci indického Himálaje existuje škola, která se na první pohled liší od všech ostatních v okolí. Je energeticky nezávislá, využívá sluneční energii a je vystavěná pouze z lokálních obnovitelných zdrojů. Před deseti lety ji tu začal stavět Honza Tilinger.
Jak vznikl nápad postavit českou školu v Himálaji?
Vždycky jsem rád cestoval. K osmnáctým narozeninám jsem chtěl lístek do Anglie a jen co jsem tam dojel, tak jsem si vyčítal zbytečně vynaložených peněz, jelikož bych se tam dostal i stopem. Po létech na cestách mi došlo, že hledám další rozměr. V jednadvaceti jsem s kámoškou z Německa odjel učit angličtinu do tehdy nově otevřeného Laosu. Opravoval jsem střechy domorodcům v Súdánu a také se zapojil do aktivit různých nevládek, které pomáhaly po tsunami na Srí Lance. Tam mi došlo, že pokud pomáhat, tak aby to mělo smysl, nemůže to být velký kolos. Tak jsem si vymezil, že nejlepší bude pomáhat tam, kde to jiné organizace vzdají. Do Kargyaku se dostává velmi obtížně, několik dní v jeepu a pět dní pěšky. Tam můj projekt přinesl změnu, přinesl vzdělání dříve než Colu, mobilní signál nebo 230 V. A jako stavař jsem mohl aplikovat své stavební vzdělání a znalost místních technik a materiálů.
Jaká je tedy historie školy?
V roce 2006 jsem poprvé navštívil Kargyak a strávil měsíce seznamováním se s dalšími podobnými projekty ve státě Džammú a Kašmír. O rok později jsme po zamrzlé řece tahali kmeny, které jsem koupil za své poslední peníze a dumal, jak to celé zvládneme. V létě jsme pak s řadou dobrovolníků udělali zemní práce a začali vyrábět cihly. I když škola ještě nestála, najal jsem z nedaleké vesnice dvě učitelky, aby už začaly s výukou – ta je přeci podstatná. V roce 2008 jsme měli super stěstí na nepálské mistry, siláky z Shimly a kameníky z Dharamsaly a samozřejme absolutní dream team Čechů a náhodných dobrovolníků z celého světa. Školu jsme slavnostně otevřeli 21. září 2008 a od té doby si tam nepřetržitě podávali dveře evropští učitelé, vždy po čtyřech měsících. V posledních letech jezdí dobrovolníci spíše na léto a motivujeme místní, aby sami měli kontrolu nad provozem této školy. Aby ji sami udržovali v nejlepší formě.
Do Kargyaku se dostává velmi obtížně, několik dní v jeepu a pět dní pěšky (f: Honza Tilinger)
Čím je škola specifická?
Málokterý Čech ví, že v srdci indického Himálaje je nejvýše položená česká stavba, která je zároveň nejvýše celoročně provozovanou školou na světě. (Leží v nadmořské výšce 4 200 m n. m., pozn. red.) Stavba je vybudována z místních materiálů za pomoci místních technologií a je vytápěná samotížnou cirkulací Sluncem ohřátého vzduchu. Stavba se za dobu své existence stala ikonou oblasti a předlohou pro řadu dalších škol v údolí. Jsem přesvědčen, že pokud se má dělat rozvojová pomoc, tak tímto způsobem. Uchopit, co místní umí, poznat jejich tradice a s respektem a pokorou je přetavit do moderní stavby. Jen tak mohou místní lidé pochopit, jak se to staví, opravuje a provozuje a sami tu stavbu pak mohou replikovat, což je pro mě jako architekta největší uznání.
Jaké jsou největší výzvy spojené s jejím provozováním?
Ufinancovat to. Byť už se daří na většinu roku zapojit státní učitele, tak v období od konce října do začátku března jsou v tomto státě školní prázdniny. Škola vznikla hlavně proto, aby se mohlo učit i v zimě. Tyto čtyři měsíce jsou ve vymrzlých domácnostech prosycených štiplavým dýmem z jačího trusu pro děti strašně náročné. Dětičky se každý den ženou do školy, jen co mají hotové povinnosti doma a budí učitele, že chtejí do vyhřáté čisté školy. Naopak v létě, když probíhá normální školní rok, by se děti měly podílet na řadě jiných činností. Na jaře se čistí zavlažovací kanálky, stěhují se stáda, opravují se domy, pak někteří provází karavany nejen turistů, ale i zásobování, na podzim sklizeň, sbírání sena na zimu a stříhání jaků. Pak jsou samozřejmě pro životy místních důležité buddhistické rituály, svatby i pohřby, a to vše jsou činnosti, o kterých jsem přesvědčen, že by děti neměly minout. Takže se dělají prázdniny nepravidelně v průběhu roku v závislosti na těchto činnostech.
Nejvýše položená celoročně provozovaná škola na světě (f: Honza Tilinger)
Dají se srovnat české a indické děti?
Jasně, všechny děti mají rádi nové věci. Rády se smějí. Mají rády překvapení a když je jim ouvej, tak se o sebe hezky starají. Akorát nutno říci, že ty nové věci pro Himalájčata jsou třeba povídání učitele, knížka či hračka. Mají své hry s kamínky (či jačím trusem), hrají si na koně a jaky – zakousnou se do provazu a přetahují se. A starají se o sebe navzájem tak, že už šestileté dítě vede dva kilometry do školy mladšího brášku a rodiče vědí, že je to OK. Teď třeba bobují na zamrzlém potoce.
Jaký máš ty osobně vztah k Indii? Proč to celé vůbec děláš?
Mám rád krásná místa a lidi. Rád budu dělat podobné projekty dál i jinde na světě, tady jsem si byl jist tím, že tu školu nebude lehké postavit, a pokud se to podaří, bude to super přínos pro místní. Tady nejde jenom o pomoc lidem bez vzdělání. Věřím, že pokud se budou mít lidé v takovýchto perifériích světa dobře, budou si vážit vlastní unikátnosti ve světě. Pochopí, že jejich způsob života je třeba jiný, ale úplně v pořádku. Že stavební materiály, které mají, fungují, jídlo, které jedí, jim pomáhá a nebudou pak migrovat do měst za iPhony, McDonaldy a třemi pruhy na tričku. V neposlední řadě to dělám proto, protože mi dělá radost dělat projekty kvalitně, ve spolupráci s místními, baví mě aplikovat v praxi vědu. Fakt, že místní stavbu replikují a domluví se třemi jazyky dokazuje, že to funguje.
Surya každoročně vytváří kalendář HIMÁLAJ, jehož výtěžek jde na podporu a celoroční provoz Sluneční školy ve vesnici Kargyak v Indii. Zakoupit jej můžeš tady.
Hampi. Poprvé jsem tu byl koncem prosince 2007. Přijel jsem přímo z intenzivního meditačního ústraní a byl jsem ve stavu, kdy jsem nepotřeboval nic. Vůbec nic. Za dva týdny jsem lezečky nazul asi čtyřikrát, tak trochu kvůli pocitu, že když už tu jsem, je dobré učinit původním plánům zadost.
Bylo to dobré… ne… vlastně to bylo úplně skvělé! Ovšem to niterné nutkání k vertikálnímu pohybu, ta touha stoupat vzhůru a zkoušet přechytračit gravitaci naší matičky Země, ta touha tam prostě najednou po letech nebyla. Nějak mi došlo, že ten vertikální pohyb po skalách je jednoduše určitá náhrada – symbolismus – že asi opravdu jde o to stoupat k výšinám Ducha, což je cesta, ke které jsme tak jako tak všichni povoláni.
Stoupat k výšinám Ducha je důležitější než vertikální pohyb (f: Petr Smil)
Pak jsem tu byl během let ještě několikrát. Na skok. Takový ten pocit, jako když tě holka odmítne, ale přesto doufáš, že ti snad někdy v budoucnu dá. Pouhý příměr. Dámy prominou, chlapi pochopí.
Při poslední návštěvě před pěti lety jsem tu dokonce věnoval venkovanům svůj apendix. Jó, to bylo zvlášť dobrý. Všem zúčastněným – odhodlaným chirurgům, ošetřovateli Fajasovi, který mi pořád s pověstnou indickou ‘pečlivostí’ píchal do kapačky bublinky vzduchu, pardubickému Honzovi, který pracoval na dálku a hlavně své milované ženě – té především – i po letech děkuji. Bez vás bych tu nejspíš nebyl.
Bez uzardění tak mohu s klidným srdcem říct, že Hampi pro mě nejsou jen skály, bouldery kam až oko dohlédne a ještě mnohem dál, ruiny tisíc let starých hinduistických památek anebo snad zevlárna s tunou skvělého jídla.
Jak bude vypadat Hampi za pár let? (f: Petr Smil)
Proč to ale všechno píšu?
Ležím v posteli na Hampi Bazaaru, zítra tu vláda zavře všechny na černo postavené restaurace a lodge (40 let je tolerovali a nejspíš to nedělali zadarmo), dost možná sem během pár týdnů vjedou buldozery a dokončí to, s čím před pár lety začaly. Zbydou tu fakt už jen ty UNESCO ruiny. Budeme sem jezdit autobusem na čumendu. Vlastně, budeme sem ještě jezdit?
Dovětek pro (ex)kamarády ze skal, kteří tu třeba někdy byli nebo se sem chystají ne. Půjde-li to dobře, což dneska nikdo neví, zůstanou na druhé straně říčky Thungabhadry snad všechny restaurace a lodge, které jsou beztak blíž skalám. To by bylo vcelku elegantní řešení. Stojí to tu fakt za to a chceš-li v zimě na skály za teplem, o zážitky nebude nouze, to mi věř. Pro nadšené dobrodruhy a třeba i prvovýstupce – žulový potenciál v jižní Indii je nevyčerpatelný. Více informací rád poskytnu na mailu.
Předpověď hlásí tři dny jasno – nedá se jinak. Ve čtyři hodiny ráno opouštím své klienty na edinburském letišti a jedu do Glasgow. Sprcha, vyprat věci po desetidenním treku, upéct buchtu, sbalit batoh, podívat se na poslední díl Game of Thrones (ano, to nebylo nutné) a po pětihodinové jízdě už stojím společně se skotským mariňákem Hamishem na parkovišti v Glen Shiel.
Před námi je 60 km a 4610 m převýšení vedoucí přes severní a jižní hřeben v Glen Shiel (mapa). Nasazujeme batohy a dle kompasu a mapy stoupáme vzhůru. Nikde žádná cesta. Nikde žádní lidé. První vrchol. Po úzké pěšince se dostáváme na hlavní hřeben s ostrými vrcholky Five Sisters of Kintail. Stoupáme a zase klesáme. Věčně zastavuji. „To je neskutečný,“ pomyslím si při pohledu na okolní hory, které dobře znám tak akorát za nedobytným závojem mlhy a mraků.
I přesto, že je červenec, oblékám zimní péřovku. Zastavujeme v úzkém větrném sedle. Nemáme jinou šanci. Stavím stan. Hamish schází do údolí hledat vodu. Ve Skotsku, kde ti k jakémukoli výšlapu stačí půllitrová lahvička, zcela bizarní situace.
Ochlazuje se. Slunce zapadá a ozařuje mořskou zátoku Loch Duich pod námi neskutečnými barvami. „Tohle ti žádný hotel nikdy nemůže nabídnout,“ pomyslím si a balím se do spacáku.
Okolní hory jsu normálně za nedobytným závojem mlhy (f: Klára Skuhravá)
Vstáváme brzy. Musíme využít dobrého počasí, které není ve Skotsku zvykem. Hamish jde opět pro vodu. Se zásobou dvou litrů pokračujeme přes vrcholky nahoru a dolu. Slunce svítí tak silně, že se brzy převlékáme do kraťasů a triček. Po několika hodinách už zase nemáme co pít.
Konečně vidíme jezero Loch Cluanie označující konec první poloviny treku. Začínáme klesat. Zcela žízniví přicházíme k malému potůčku. Pijeme, a políváme si hlavu vodou. Jsme teprve v polovině cesty. Přecházíme rušnou silnici A87 a stoupáme k jezeru. Křišťálově čistá voda, slunce a výhledy do okolí nás přesvědčují, abychom zde dnes zůstali. Stavíme stan. Koupeme se v jezeře. Večeříme venku. „Jako bychom byli v Alpách,“ pomyslím si, načež hned druhý den přichází za naše lenošení zasloužený trest.
Vnější stranu stanu pokrývají stovky tisíc malých mušek. Skotská pohroma nese jméno „Midges!“ I s vědomím, že bych neměla, vařím čaj uvnitř stanu. Venku bych se zbláznila. „Hlavně to nevylej,“ opakuji si stále dokola. Jenže jeden nepatrný pohyb a dva litry horké vody se rázem rozlévají po celé podlážce. Kleji z plných plic a rychle odhazuji zabalený batoh do kouta. Po druhém pokusu, který k mému nepochopení končí stejně jako první, se musím už jen smát.
Vycházíme ven a balíme stan. S nadějí, že odeženu kousající hmyz, házím hlavou doprava a doleva. Nic nepomáhá. Zahajujeme zuřivý úprk.
Probuzení u jezera Loch Cluanie (f: Klára Skuhravá)
Dnes má být poslední slunečný den, tak se snažíme překonat celý jižní hřeben. Po dvanáctihodinové túře a dvou tisících výškových metrech máme dost. Před námi ční poslední ostré vrcholky The Saddle. Odevzdaně pozoruji přicházející frontu. Už nemůžu. Zvedá se vítr. Dnes končíme.
Vítr a déšť lomcuje stanem. Okolní hory jsou zahaleny v mlze. Vstáváme. Balíme stan a přesto, že bychom se hlavnímu vrcholu mohli vyhnout, nakonec se rozhodujeme pro dokončení přechodu. Velmi kvalitní goretexové oblečení, boty ani návleky nedokáží vzdorovat skotským podmínkám. Po hodině cesty přes poslední vrcholky jsem na kost promočená. „Áááááááááááá,“ křičím a ulevuji si, když obyčejná domluva horám nestačí. „V klidu, nikdo na tebe nestřílí,“ oznamuje mi laxně mariňák Hamish. A já se musím chtě nechtě usmát.
Konečně scházíme z posledního vrcholku a před námi vidíme auto. Pět hodin v tradičním skotském slejváku, který se následně proměňuje ve slejvák pětidenní, mě opět ujišťuje o tom, že skotské hory nejsou pro každého.
(Chození – to je životní styl autorky článku. Sledovat ji můžeš na webu Justwalkit, pozn. red.)
Pomalu ale jistě padá tma. Podle mobilu, který se co nevidět vybije, nám pořád zbývá pár kilometrů. Ze zelených hor severoindického údolí řeky Markha, do kterého jsme poslední tři hodiny sestupovali, zbyly šedé siluety. Začínám uvažovat o tom, jestli jsou zdejší medvědi a sněžní leopardi opravdu tak plaší, jak tvrdí místní. Za celých dnešních 20 kilometrů mi nohy nekmitaly rychleji než teď. Mohli se z nás vyklubat větší amatéři? Nevím. Jisté je, že start šestidenního treku jsme si řádně osolili.
Potmě hory přestávají být hezké. Stíny a patvary ve světelném kuželu čelovky jim nepřidávají. Lepší je jít ve světle měsíce, pěšinka je celkem patrná. I když párkrát z ní sejdeme. Po divném zvuku ve křoví Pavel háže kamenem, nakonec se z neznámého nepřítele vyklube prasklá zavlažovací hadice. To jediné, co mě dělí od propuknutí plnohodnotné hysterie, jsou malá světýlka oken v dálce před námi. Mate nás jen pocit, že už jsme tam sakra podle našich výpočtů měli být nejmíň třikrát.
Autorka textu Adéla s přítelem Pavlem
Předně se sluší zodpovědět otázku, kde se stala chyba: jednoduše, s delšími treky v horách teprve začínáme koketovat. Po nádherných třech týdnech plných výzev na nepálském treku kolem Annapuren jsme se ovšem začali cítit pevní v pohorkách – co by nás na ladacké variantě „středně náročného” treku s homestay ubytováním (přespávání u místních lidí, pozn. red.) mohlo překvapit?
Osudové se nám stalo setkání s čtyřicátnicí Charlotte. V Ladakhu je doma víc než v rodné Belgii a celé týdny, co jsme spolu strávili v guesthousu v Lehu, nám v mnoha ohledech skvěle radila. A tak, když nám s dobrým úmyslem dala tip, ať trek údolím řeky Markha nezačínáme v Zinchenu jako všichni ostatní, nýbrž ať vyjdeme ze Stoku, neváhali jsme. Poznámka, že „jde o hodně dlouhý den, ale nádherný,” nás nechala klidnými.
Natolik klidnými, že jsme si jaksi zapomněli o dni zjistit jakékoliv další informace. Krom zadání trasy do Maps.me, které odhalilo, že do zamýšleného cíle – base campu Ganda La – je to nějakých 25 kilometrů. Ok, je to delší, ale proč ne. A abychom tomu nasadili korunu, vyrazili jsme až v deset.
Ani jednomu z nás zkrátka nedošlo, že u vzdálenosti to na trecích nekončí. Cesta ze Stoku k průsmyku Ganda La totiž stoupá suťovitým terénem celých 1500 metrů ke dvěma jiným průsmykům. Lamlung La (4800 m. n m) a Stok La (4900 m n. m.). Načež zase prudce klesá přes tisíc výškových metrů do vesničky Rumbak vzdálené 19 kilometrů. Vtip je v tom, že všechny tyhle užitečné informace jsme se dozvěděli, až když jsme naprosto vysílení před devátou večer dorazili právě a pouze do Rumbaku. A byli jsme neskonale šťastní, že jsme se tam tmou doklopýtali a nebyli nucení spát bez stanu a spacáku v divočině.
Sedmdesátiletý pan Juntan z Rumbaku (ilustrační foto: Standa Mitáč)
Skutečnost, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, měla několik nesporných výhod. Zaprvé – nezalekli jsme se toho a prostě šli a šli. Zadruhé – u pana domácího v Rumbaku jsme vyvolali takovou dávku slitování, že nám večeři přinesl rovnou do postele. Zatřetí – žádný z dalších dnů nebyl tak těžký, jako ten první.
Jestli jsme se z toho poučili? Spíš ne. Oba jsme se shodli na tom, že bychom to šli znovu. Charlotte totiž měla pravdu. Byl to sice dlouhý den, zato opravdu nádherný. Barevná skaliska pod Stok La, ledová špice šestitisícovky Stok Kangri nad námi, podvečerní hra světla a stínů, kouzelný vstup do světle zeleného údolí Markha v nízkém slunci, božský klid na cestě, kterou jsme (na rozdíl od zbytku treku) šli skoro celou sami, za tu trochu adrenalinu a dřiny stály. Koneckonců, co člověka nezabije…
Stok Kangri (6 123 m, n. m.), oblíbený cíl zdatných turistů. (ilustrační foto: Standa Mitáč)
Cesty Adély a Pavla můžeš sledovat na jejich webu nebo Facebooku.
„Ako ste sa sem dostali?“ diví se maminka dvou dětí na vrcholové plošině na Lomničáku. Popáté melu stejnou písničku o „Hokejce“, v reakci na což se děti od maminky dozví: „Tieto pánové sem vyšlapali po vlastných nožkách!“
Pozoruju, jak se rodinka osměluje dál a dál na visutou vyhlídku. S každým krokem přibude pod roštem, kde stojí, několik vzdušných metrů. Musí to být obrovské dobrodružství! A já si chvíli myslel, že mám na dobrodružství patent! Jsou všichni lezci takoví egoisti?
Vrcholové kafe nechutná nijak závratně. Shlédnu z terasy železné konstrukce na obludné stožáry držící dráty, které horu ze dvou stran svazují. Jet po jednom z nich nahoru stojí 40 euro, elektrony z těch dalších mi ohřály vodu na kafčo. „Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali.“ Messner mluvil o osmitisícovkách, ale sem to zapadne výborně.
Druhý den jdeme „Obrovský kút“. Po sestupu z Kežmaráku do bivaku necítím nohy. A kamarádi na nás už čekají dole.
„Jedem lanovkou?“ zeptám se parťáka s prosbou v hlase.
„To je pro sraby.“
Je. Zatínám zuby a k 800 sešlapaných výškových metrů přidáváme dalších 1000. Naše trocha alpského stylu v nejmenších velehorách světa. Stále krásných.
Jeseň je za dverami. Opäť príde ten deň, keď sa budem po zobudení len darmo načahovať za svojím magnetom. Konštelácia má svoje zvyky. Slnečné veterné dopoludnie s príjemným pachom po rannej hmle bude súčasťou jedného z nich. Čerstvo namletá káva vyplní občasnú samotu a postupne mi pretlmočí reč spomienok. V hlave si prelistujem poslednou návštevou, neúspešnými pokusmi a mixom rozsypaných pocitov.
Káva je tmel a kofeínové žily sú tobogány eufórie, obzvlášť po dlhšej odmlke. Čo už. Šarkany si ma nikdy nezískali, ani pandrláci z gaštanov či veselé fronty na burčiak. Pre mňa je toto obdobie, a vlastne každé iné, o boulderingu. O tom, ako sa zobudím, nechám si namaľovať kávou úsmev na tvár a zabuchnem s elánom dvere.
Je to deň, možno dva ročne, ktoré klasifikujem za príležitosť. Vždy si hovorím, že musím chodiť častejšie, ale po ďalšom neúspechu je presvedčenie v hlave akési ťažkopádne. Motivácia má našťastie výbornú aerodynamiku, vždy sa spoľahlivo vráti, nech ju odhodím akokoľvek ďaleko. Chce to len čas a tú správnu konšteláciu, až znovu zabuchnem dvere s elánom.
Z domu to mám na Bratislavskú perlu asi 20 minút. Tento žulový unikát sa hrdí v listnatých lesoch nad vinohradmi. K mestu je otočený chrbtom a vyhýba sa slnku, aby si dokázal ľahšie nalákať bouldristov. Mám rád tú cestu sem. Po krátkom výšľape ma pozdraví výhľad na Bratislavu, ešte kým prejdem lesnou bránou úzkym chodníkom až pod balvan. Okrem hŕstky bouldrov, ktoré už poznám naspamäť, ma vždy privíta čerstvé chvenie v bruchu. Po roku opäť nastupujem do projektu s novou nádejou…
A po troch hodinách opäť odchádzam s novou kapituláciou. Viem, že sa to dá vyliezť, a práve ono „zákerné“ vedomie šťuchá do môjho neúspechu a veselo si ho rozotiera na chlieb. Kým si na ňom bude pochutnávať, nebude sa mi chcieť vrátiť. Čo teraz? Nestačí jednoducho zosilnieť, prísť zase o rok a boulder preliezť? Asi áno, lenže ktorý rok? Dovtedy to musím proste skúšať.
.
.
.
Napriek bezprostrednej nechuti po neúspechu sa o návrat nebojím. Správna konštelácia sa opäť objaví, viem to, lebo má v mojom živote svoje zvyklosti. Píšem to bez emócií. Zatiaľ sa neteším, ani mi to nevadí. Jednoducho prídem a dám ďalší pokus. Hlavou mi však stále beží otázka, či je dobré mať kúsok za domom takú výraznú časť svojho bouldrového života. Lebo nech to raz dopadne ako má, keď ju máte stále na dosah, paradoxne sa s ňou oveľa ťažšie nažíva.
Je to špecifický vzťah. Zvyčajne za projektmi cestujeme, keď už nie pol dňa, tak aspoň dostatočný čas na to, aby sme si uvedomili, že nám to nevadí a robíme to s radosťou. Možno sa za nimi aj o niekoľko dní vrátime a nebudeme k tomu ani potrebovať „správnu chvíľu“. Projekt Metropolitan je iný. Je veľmi ťažký a zároveň veľmi blízko. Možno oveľa bližšie ako jeho zdolanie. Pri jemných odtieňoch v boulderingu však nikdy nevieš. Bumerang sa čochvíľa vráti. Žeby čas na kávu?
(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
Nejen s lezením je spjato toto úchvatné místo s mou duší, ale hlavně s mým srdcem. Toto místo je nejen oblastí s nádhernými scenériemi zlatavého západu slunce či temně zelenými hvozdy plnými života, ale hlavně je to můj domov. Místo, kam jsem už jako malý člobrda chodíval s rodiči na dlouhé procházky a v pozdější fázi mého života s přáteli na lahvinku či dvě. Místo, kde se čas zastavil, kde je stále možnost spatřit přírodu ve své ryzí podobě. Kam ještě nedorazil chaos a uspěchanost dnešních dnů, kam můžete přijít a nechat se unášet tou čarovnou krásou jako opadlý list na hladině Šáreckého potoka.
Vždy když sem člověk přijde, musí se sklonit před tím majestátem. Nejvíce je to poznat, přicháš‑li od nádrže Džbán. Ti spící obři dohlíží na každého návštěvníka, který kolem nich prochází. Jakoby matka příroda uplácala z buližníku malé vrcholky Alp a vsadila je do samého srdce zeleného moře. V létě je zde plno zvuků – od bzučícího hmyzu, přes výskot dětí až k zurčící vodě lemující kolmé stěny. V zimě je to místo skoro až kostelního klidu, kde se sníh na skalách leskne a třpytí v ladných záhybech a zákoutích a ostré hrany a výčnělky se tyčí do blankytného nebe. Člověk má při návštěvě tohoto, dalo by se s trochou nadsázky říct posvátného místa, pocit, jako kdyby vrůstal do skal a zapouštěl kořeny. Jako by se stal součástí té nádhery. Jen si lehl do trávy a splynul s ní navěky.
Plně chápu Johanna Stüdla, že i on rozpoznal ten úžasný lezecký potenciál a s přáteli z pražské sekce DAV (Deustcher Alpenverein) zde nacházeli cvičné hřiště pro své ostré výpravy do Alp. Místní buližník je na první pohled a dojem kompaktní materiál, svádí a láká na pestrou mozaiku chytů a stupů, aby následně podvedl občasným lockerem či dutým zvukem při nejistém poklepání. O to víc je lezení v tomto prostředí vzrušující. A právě díky tomu se člověk naučí nejen dobré technice, ale i přemýšlení nad dalším krokem, jelikož ne všude se dá lézt a ne všude se dá založit solidní jištění. Proto tu naštěstí funguje aparát, který se o skály stará a další, který nám poskytuje bezpečné lezení.
Šárecké údolí se chlubí ale i velice zajímavou historií, nejen spjatou s notoricky známým příběhem z Jiráskových pověstí o nešťastné lásce Šárky a Ctirada, která tuto památkově střeženou oblast proslavila. Historií, která se datuje od dob paleolitu, kdy tu vznikala první sídliště, přes slovanská hradiště až do nedávné doby, kdy si zde nacisté vybudovali pod polním letištěm 400 metrů dlouhé podzemní prostory. Můžu tedy s hrdostí říct, že jsem šťastný a pyšný na místo, kde žiju. Jelikož člověka nevychovávají jen rodiče a společnost, ale i příroda okolo něj. Této krásy si musíme vážit a starat se o ní, aby i budoucí generace měla tu možnost kochat se a lézt v oblastech, které představují pravý klenot naší vlasti. Ať už se jedná o přírodu živou či neživou. Tohle je můj domov, můj lezecký ráj.
(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
„Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami jedno malé království…“ Tuhle frázi zná snad každé malé dítě i dospělý. Vždyť tak začíná skoro každá pohádka a příběh, kterým jsme jako děti bedlivě naslouchali, ať už z knížek, z vyprávění od babiček či televize. Jak však člověk roste a stává se tím ‚vytouženým‘ dospělým, pohádek postupem času ubývá, práce a starostí přibývá.
No, zkrátka a dobře: „Život není prostě pohádka.“
Když jsem já poslouchal staré příběhy a pověsti, vždy jsem se snažil co nejvíce se vžít do role hrdiny, nebojsy, udatného rytíře či chrabrého prince, který musí překonávat překážky a nástrahy na cestě k osvobození líbezné princezny. V posteli jsem sebou cukal a bál se, když Bajaja uhýbal nebezpečným výpadům sedmihlavé saně. Drama až do poslední chvíle, vždy ale s dobrým koncem. Princ si vzal princeznu, zdědil půl království, a žili spolu šťastně až do smrti. Co si budeme nalhávat, prostě život jako v ráji.
Vím však o jednom místě, které je mnohem blíže než za sedmero horami a sedmero řekami, kde se cítím jako v pohádce. Není to daleko. Stačí při cestě po dálnici směrem na Mladou Boleslav odbočit na exitu 44 na Jičín a také se tam octnete v ráji – konkrétně v tom „Českém Ráji“ na Prachovským skalách. Zde se v překrásné a jedinečné scenérii všudypřítomného království skal nechám unášet melancholií přírody a zažívám opravdová a z mysli nesmazatelná dobrodružství, tak jako ta, která jsou vepsána v knihách. Zde se vžívám do role chrabrého a udatného lezce, který vyhlíží a zdolává vysoce čnící vrcholky věží. Zde čelím nebezpečným nástrahám v podobě dlouhých odlezů, nepříjemných – nervy drásajících výlezů a mělkých spár. Místo meče u pasu, kmitá mi pod u nohou šťáradlo. Teď sebou však již necukám v posteli při vyprávění, ale dva metry nad kruhem při zakládání smyčky a bojí se hlavně můj spolulezec. Drama až do poslední chvíle, ale s dobrým koncem. A když za tebou ještě vyleze tvoje vysněná princezna, odmění ji za vaši chrabrost líbezným pohledem, zapíšete se spolu do vrcholové knížky…
Budeš se třeba možná jen na chvíli cítit jako v pohádce, ale za ten okamžik to stojí, ne? Neváhej, vyraz proto někdy – ať už železným ořem (myšleno autem – pozn. aut.), na kole, pěšky – se svojí princeznou do toho svého koutu ‚Ráje‘ a prožijte spolu takovou malou lezeckou, ale krásnou pohádku daleko od všech starostí.
– K textu nám Tomáš poslal i video (točila Katka Šulcová) –
.
.
.
(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
.
Mestia, Batumi, Gori a podobné masovky letos v Gruzii vidět nepotřebujeme. Více nás zlákaly pyramidy na severu, nedaleko hranice s Ruskem. Horu Tetnuldi (4858 m) tu zná každý, na jejím špičatém vrcholu však byl jenom málokdo.
Probouzíme se do ledové, tmavé jeskyně v našem plátěném domečku. Vykouknu ze stanu směrem k vrcholku, nad kterým září hvězdy. Super, takže rychle ven ze stanu a jdeme na věc. S Julčou se potácíme po ledovci k první sněhové vertikále. Najednou naše robotické kroky přeruší záblesky v dálce. Musíme se otočit na zpět. Hraji si na detektiva a ve stále silnějším sněžení hledám naše stopy. Vpadneme do příbytku a je hotovo. Země se otřásá sílou hromů a upadáme znovu do spánkové letargie. Nic moc, ten alpinismus.
Špičaté pyramidy na severu Gruzie (f: Lukáš Ondrášek)
Ráno odhazujeme stan připlácnutý sněhem a obnovujeme přívody vzduchu. Dva Litevci vedle balí stan a jdou do údolí. V nohách se mi hromadí energie čekající na startovní výstřel. „Musím ven!“ Jdu se projít na sněžné vrcholky nad náš stan. Sníh se boří… „A sakra! Rychle dolů.“ Cítím vzduch nasycený elektřinou a nad hlavou mi začíná jiskřit. Mokrá čepice je jako hromosvod. Utíkám zpět a začíná sněžit. Julča kouká, co se děje a shodujeme se, že musíme dolů. Přichází studená fronta s vydatným sněžením.
Po sestupu do údolí a odpočinku ve městě se morálka v týmu zlepšuje. Místní chlebové speciality a minerální voda nám dodávají sílu a předpověď dvou dnů dobrého počasí i naději na vrchol. Zahajujeme v bleskovém tempu druhý útok na kopec. V odpolední kaši si to hrneme zpět do tábora, kde potkáváme čtyři zmrzlé Litevce. Vypadají dosti zničeně a zítra jdou dolů. Jejich chatrné spacáky a fish food, které si namíchali doma, jim asi neudělaly dobře. Rty plné puchýřů vypadají odporně, ale borci s dobrou náladou jsou příjemným zpestřením.
V údolí se morálka týmu zlepšila (f: Lukáš Ondrášek)
Spíme asi dvě hodiny a pořád se vrtíme jako dvě kukly. Julča klepe kosu, ale můj spacák drží teplo v pohodě. Puzení ranního průjmu nás vyhání v půl třetí na cestu. Sníh je jako beton a podmínky nemůžou být lepší. Bohové nás obdařili měsíčním svitem, takže ani čelovky nejsou třeba. Kličkujeme mezi katakombami, které se otevírají v podobě trhlin. Navazujeme se na pupeční šňůru, protože průzkum do útrob bychom absolvovali neradi.
Mraky v údolí se líně povalují a na vzdáleném Elbrusu vidíme čelovky. „Proč je tady zase taková zima?“ Vyšší kopce dělají z lezení noční sport. Musíme si zvykat a začínáme škrabkat mačkami skálu na hřbetu této čtyřboké krásky. Hřebínek se přiostřuje a dívám se na gps. Zatajuji Julče údaje, že ještě zbývá tři sta výškových metrů. „Jo, jo, už tam budeme“ přitakávám jako dítěti v autě při rodinném výletu. Sluníčko pálí a zvedá se vítr. Tvrdý firn se mění v led a teď chápu, proč Litevci měli ve výbavě šrouby do ledu.
Julča na vrchol došla na autopilota (f: Lukáš Ondrášek)
Letíme jako ledové krystalky a za čtyři hodiny od stanu stojíme na vrcholové převěji s podivným pocitem v žaludku. O tisíc výškových metrů výše se zmrzlá tyčinka vpravuje do žaludku o poznání hůř. Pohádkové výhledy na čtyři strany si vychutnáváme díky zimě jen chvíli. Zahajujeme sestup ve svižném tempu. Bolest v kolenou mi Julča dává značně najevo a zapíná autopilota. První slova prohazujeme spokojeně ve stanu. Hora nás odměnila po předešlé tryzně. Bruslíme v kaši na prosluněné louky s voňavými květy a kravskými lejny.
Zbytek výletu se řídí heslem: Už nikam neutečeme. Kolínko nedovolí zběsilé výstupy, takže doháníme stravovací deficit v přímořském městě Kobuleti. Užíváme si slunečných plání, kamenných mostů v blízkých horách a gruzínsko‑ruskou společnost. Bílá pyramida Tetnuldi umí být nedotknutelná a umí připravit i spoustu pěkných chvil.
Ještě jeden krok dolů a spustím se do madla, odtamtud už se snad nějak dostanu zpátky…
Lezečka klouže po zrncích písku a neúspěch pokusu o založení žáby mě posílá o 4 metry níž. Zem se zatřese a já zase sedím na udusaným písku a koukám na spáru ubíhající do výšky nade mnou. Nově je ozdobená klubkem smyc: jedna z nich je volně položená na hnízdo ve spáře, kde nějak silou vůle drží, zbytek se houpe důle. Lano není cvaklé nikam.
Takto mě „veľmi pekná, dobre odistená a ľahká“ (cit. Pískaři) „Stará cesta“ na Bakchuse vyškolila. Inu chlapče, osmy na překližce ani sedmy v horách v Ádru nic neznamenají.
Po krátké poradě velíme k ústupu. Lucka udělá pár elegantních temp v úzkém komínku, jehož hranu jsem drtil na sokola, a natažená jako kytarové éčko cvakne lano do dlouhé smyčky, co se houpe nejníž. Následnými pokusy o vytřesení ze země pak smyčku zkušeně zajebeme do hnízda. Takže plakat do Tošůvky se ještě hned tak nejde.
Na dálku založené jišťo prochází ze země zkouškou pevnosti. Tak jo, vypadá to dobře. Plán je jasný: dolezu k prvnímu, smyčky vyberu a pryč odsud.
Jde se na to! Protáhnout lano sedákem, poplácat sokola, zatímco cvičky pomalu postupují na tření hůre. Opatrně odsednout do smyčky a přidat ještě jednu. Třesoucíma se rukama žábovat tempo za tempem. S každým dalším nohy těžknou a zrychlující se tep buší v uších. Dlaně vlhnou. Šluchta dole se zvětšuje.
Najednou je hypnotizovaný kroužek na dosah. Konečně můžu těžkým klepadlem znovu otevřít bránu mezi živáčky. Cvaknout šroubovku. Otočit. Nabrat lano a…
Cvak. Ten zvuk mi konečně začal snižovat tepovou frekvenci. Najednou jsem úplně v jiném světě. Ta úzká vyplouvací žába je vlastně docela příjemná. Nohy si přestaly hrát na šicí stroj a stojí celkem stabilně. Celá cesta vypadá docela krásně. Vlastně se mi odsud vůbec nechce utíkat, chci si zkusit aspoň tenhle parádně vypadající traverz.
V tranzu míjím těžké místo nad kruhem, rozkročím se v koutě a soukám se nahoru. Leze se parádně. Vedle rakoviny, která je zajebaná tak, že ani nejde cvaknout, zakládám svoji třetí smyčku v životě. Vypadá dobře, nevypadne. S lehkou hlavou vzlínám, morfokrokem oblézám zúžení, přidávám uzlík a po pár tempech cvakám druhý. „Nad ním hrozivě vyhlížející převislá širočina jde překvapivě snadno“ (cit. Pískaři) – nevěřil jsem, že tyhle slova můžou jít dohromady, ale fakt to jde! Ještě 2 tempa. Ještě jedno. Madlo u vršku a hurónský potlesk z turistické nasazuje téhle euforii korunu.
A já jsem nikdy nebyl šťastnější. Tak dobře, byl. Ale jen o trochu…
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
„Hele, Pepo, ty teď pořád fotíš ty lajny, co?“
„No, jako jo…“
„Z toho musí být asi dost peněz, ne?“
„No… Ne.“
Pořád se tomu říká mladý sport, i když už ho provozují lidé řadu let i u nás. V parku to vidíš v jednom kuse, nataženej špagát mezi stromy, pár lidí kolem, padaj z toho a doufaj, že si nešlápnou do dárku od pejskaře.
Jirka „Máslick“ Máslo – Air na trickline (f: Pepa Horák)
Bejvávaly časy, kdy po tom chodilo pár lidí, ale dneska potkáváš úplně neznámé lidi, kteří po lajně cupitají fakt hezky. O to víc mě pak překvapí situace, jako třeba teď na slacklinovém festivalu na Bišíku. Stojím, rozmýšlím obrázek a přimotá se ke mně klučina, kterého jsem viděl, jak se prochází na fakt dlouhý lajně: „Hele, simtě, to bude jako závod v rychlosti? To se fakt dělá? A to jako běží proti sobě?“
Možná za to mohl včerejší večírek, možná mu to prostě nesepnulo, ale nevypadal na někoho, kdo se bude takhle ptát. Takže abych to uvedl na pravou míru. Jo, na tomhle kusu textílie se pořádají závody v rychlosti. Prostě dva lidi maj každej svojí stejně dlouhou lajnu a utíkaj, co jim nohy stačej, až na konec, kde se parádně rozplácnou o strom.
Pak se na tom taky skáče do vzduchu, salta, rotace, podržhnáty a takovýhle kejkle. Vlastně podobně jako na trampolíně, akorát ta lajna má jen pět centimetrů na šířku.
Danny Menšík chytá diobolo – Kost highline (f: Pepa Horák)
Jsem rád, že jsem k tomu přimotal v době, kdy je kolem lajn super parta lidí, taková skoro až rodina. Lidi, kteří si navzájem věří, podporují se a pomáhají si, ať už ve sportu, nebo jen tak.
A že si tím nevydělám na chleba? No co, naučim se baštit pránu a budu si dál užívat, že se mi před objektivem třepetá lajna a že mě sem tam někdo vezme na výlet, protože by se mu líbila fotka ode mě.
(U lajn se chvíli zdržíme. Na příští týden chystáme velký článek – nech se překvapit, bude to EPIC! pozn. red.)
Ve Skaláku se nachází majestátní věž jménem Dračí zub – dominanta Dračích skal, která zřejmě dala celé oblasti i jméno. Na tuto věž vede „Tajná cesta“. Název mysteriózní a poetický, lákající k vylezení. Cesta vznikla už téměř před sto lety, autory jsou páni Josef Baudys, Václav Náhlovský a Karel Čabelka, oklasifikována jest číslicí III. Varování jsme dostali a rozhodli se ho ignorovat.
Naše družstvo sestává z mé přítelkyně Míši, dobrého kamaráda Matouše a mé maličkosti. Matouš tahá bez potíží úvodní širočinu a dobírá zbytek družstva na předskalíčko. Zatím nic neobvyklého. Dál máme prý prolézt do vnitřního komína a velmi úzkým komínem se vydat na vrchol.
A tady to začíná doopravdy: V jeskyni hledíme marně vzhůru. Všude tma a rozměr přinejlepším širočinový. Máme málo fantazie na myšlenku, že se tudy dá nějak procpat nahoru. Už nyní je zřejmé, že tohle nebude jen tak. Jediná šance, jak se dostat výš, je udělat pár temp zužujícím se komínem a vlézt do jakési vertikální skuliny. Co dál je nám díky tmě záhadou.
Vyloženě to neláká, ale navazuji se s myšlenkou, že je to přeci za tři a třeba bude výš lépe. Ani omylem! V díře jsem napasován nějak nezvykle horizontálně, při nádechu se mi zrna skály zakusují do těla a pátrání po dalším postupu mi poněkud znepříjemňuje nemožnost otočit hlavou – vejde se mi sem totiž jen bokem. Svírá se mi žaludek, ale nějak pokračuji. Čím výš, tím hůř – zdá se, že se bude bojovat o milimetry.
Nakonec nelze jinak: Nějak se mi podaří sundat si v té škvíře mezi masami písku sedák. Navazuji ho metr pod sebe na lano, které jsem si přivázal na kotník a soukám se dál. Cestou potkávám zánovní lezečku. Odřené uši už jsem řešit přestal. Mám obavy, že zalezu do místa, kde se nepůjde nadechnout, strašně nepříjemným způsobem tady zahynu a vyhniju jako kaz v zubu. Jak příhodný je název téhle skály. Nostalgicky vzpomínám na cesty, ve kterých jsem se bál, že spadnu.
Alespoň zabloudit se dá těžko a tak se nyní, opět zcela horizontálně, vynořuji v jakémsi výklenku, ze kterého údajný „komín“ pokračuje nahoru již podél stěny. Denní světlo! Připadám si jako krtek, co se vyhrabal z podzemí. Nebo jako dítě, když se rodí. Je tu dokonce kruh. Nevím, jestli mám radost nebo strach, nejspíš obojí a spoustu dalšího. Třeba touhu si strašně nafackovat. Zvažuji, co dál.
Obléknout si sedák někde 20 metrů nad zemí není sranda, ale nakonec se zadaří. Když pak o pět metrů výše bojuji s vlastním hrudníkem, který je prostě širší než ten komín, jsem rád, že případný výlet nebude podlaha. Hodiny pod vrcholem nemám už sílu ani chuť provazovat a nahoře se ze všech sil snažím nepozvracet.
Žiju! Já žiju a tohle už nikdy v životě nemusím lézt!
Míšu, která jde po mně, jsem takhle řvát ještě neslyšel, a to jsme spolu prožili už leccos. Kluci na vedlejší Dračí věži vypadají z těch zvuků dost vyděšeně. Míša nakonec rezignuje a nějak se jí podaří vrátit se na předskalí, kde čeká na vysvobození. Matouš se zřejmě baví úplně stejně jako já, včetně legrace s úvazkem. Cesta ho kromě nervů připravila i o oblíbené lezecké tričko. Podáváme si ruce a přísaháme si, že už budeme lézt jen šestky a výš. Zbývá zachránit Míšu. Slaňák je naštěstí vhodně umístěn, takže je to oproti výstupu hračka.
Cestu bych doporučil všem speleologům pro trénink, masochistům pro radost a klaustrofobikům jakožto léčbu šokem.
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
Hned mi bylo jasné, o čem budu psát. Tohle místo totiž fakt mám za barákem. Dokonce na něj vidím z ložnice. Je teda pravda, že minulou neděli vidět nebylo, protože mlha skryla naprosto všechno, co bylo dál než naše zahrada. Jako kdyby nám ten Vrabinec někdo prostě vzal a z ranního romantického pohledu udělal poloprázdné nic.
Ano, přesně tak, není to žádný Labák ani Sasko. Psát budu o neobyčejně obyčejném čedičovém Vrabinci, zřícenině strážního hradu v obci Těchlovice, mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Bydlím pod ním prakticky pátým rokem. Jenže. Jak už to tak bývá, pod svícnem je největší tma a kovářova kobyla chodí bosa. A v tomto trendu šel i můj vztah s Vrabincem.
Člověk pár let trajdá kolem, do kopce, z kopce. Funí kudy chodí, protože, ač ten krpál je celkem krátký, furt je to krpál. Ještě, že jsou po cestě dvě lavičky. A takhle to těch pár let bylo. Říkáš si, že támhle by to šlo a támhle je vrcholová kniha. Jenže pak si vzpomeneš, že na lezečky a sedák se už nějaký ten pátek pěkně práší a myšlenka, která se s trochou nostalgie namlsaného a věčného začátečníka z dob minulých zrodila, stejnou rychlostí i zhyne. Život plynul dál a dál.
Jak se časem člověk utváří, tak se s ním utváří i jeho okolí. Takže se dost často stává, že ti do života vstoupí někdo nový, anebo někdo starý se z něj zase vytratí. Tak to prostě je. No a když se k tobě přichomýtne někdo, koho si vědomě pamatovat rozhodně nemůžeš, ale on s tebou ležel v porodnici přesně před více než 26 lety, tak je více než jasné, že takové shledání se prostě mělo z nějakého důvodu uskutečnit. A jeden z těch důvodu byl pravděpodobně i Vrabinec.
Ale zpět k lezbě. Nebo lesbě? Nutno podotknout, že v těchto řádcích, je to vlastně o obou. A obě jsou trvale udržitelné. Každá krapet jinak, ale obě jsou šetrné k přírodě. Uznávám, že Vrabinec asi nepoužívá bio prací prášek, nevypíná vodu při čištění zubů, ani netřídí odpad. Tu udržitelnost tak nějak asi vytváříme my, ne? Takže jistě stojí za to (když se parta lidí rozhodne dorazit), že každý z vlastní pohodlnosti nepřijede svým autem a nezapíchne to někam podél cesty. Jde to i jinak, a o dost šetrněji.
Takže, když se prostě vydáš vlakmo, pěšmo, běžmo, busmo či zapřáhneš svého psa (který ovšem musí milovat běhání do kopce a neřeší, že ty máš plnou polní), tak se ti naskytne fajn místo k lezení. Tam nahoře najdeš spoustu cest, náročnosti končí někde kolem úrovně 6-7, ale i tak se dost vyřádíš a najdeš tam jistě i nějakou výzvu. Fakt ale nečekej pískovec a mysli na to, že se ti místy může i lámat pod rukama. Takže dostatek opatrnosti a vědomého pohybu je více než žádoucí. Jenže co bychom chtěli víc? Vždyť co člověk sám sobě může dát víc než to, že bude žít v přítomném okamžiku tady a teď? A celou svou bytostí si to lezení prostě užije?
Tož, pokud bydlíš v okolí, nebo dokonce v těsné blízkosti, tak neváhej a jednoduše to zkus. Je to odevšud kousek. Jasně, já vím. Bydlím pod kopcem, a dostala jsem se tam až teď (!). Všechno má svůj čas, takže to, že se k nám nevydáš hned, ještě neznamená, že tvoje ruce jednou neokusí vrabincový čedič a že tvoje oči neuvidí ten skvělý výhled, který tě tam nahoře čeká. Protože večerní výstup a pohled na Labe, když se okolím rozlije zlatá sluneční zář prostě stojí za to a horko těžko omrzí.
Jo a počítej s tím, že pod kopcem na tebe nečeká hospoda. Pokud si chceš něco vzít s sebou, tak si to s sebou i odnes. Dík! Za odměnu si tam můžeš něco opéct, jelikož je tam fajn pergolka s ohništěm a menším grilem. (možná i příbor tam bude, ale co najdeš, tam zase nech – pač tam je trvalá udržitelnost pěkně zaběhnutá už místními)
(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
Ostrov zažil veselku, na kterou se jen tak nezapomene. Protože když se berou dva neobyčejní lidé, tak se dá očekávat i neobyčejná veselka.
V pátek 9. června si řekli své ANO Anička „Anče“ Kuchařová a Jakub „Kwjeták“ Hanuš. A řekli si ho hned dvakrát. Nejdřív v lese u kempu Pod Císařem proběhla formální část pro rodiny, pak se ale velký svatební průvod vypravil do Tisé na Dogu.
„Farář nazul lezečky a vylezl náhorkou na Dogu.“ (f: Pepa Horák)
Farář i svědek si obuli lezečky a vylezli náhorkou k vrcholu. A novomanželé si vzali sedáky a společně vykročili po dvou highlajnách do nové části společného života…
Sakra, když to píšu, tak to zní jako strašné klišé.
Každopádně to byla Veselka s velkým V a slavilo se dlouho a bujaře. A podle lunárního kalendáře bude manželství uzavřené v tento den založené na harmonii.
Tak ať vám to klape, kamarádi.
„Na Bajerku? To fakt né, File. Na Holštejn nebo do Slópa, to bych jel, ale na Bajerku se mnou nepočítej…“ Takovýto začátek rozhovoru jsem poslední dobou slýchával poměrně často. Mě už ale omrzely všechny ty „Číny“ a „Epity“. Vždyť Kras může nabídnout mnohem víc než jen tyhle cesty.
Někoho jsem naštěstí vždycky ukecal a několik výjezdů na onen zapomenutý kousek skály hned u Brna podnikl. Vždy mě přivítal stinný a tichý les a na Kras docela neoklouzaná skála. Zdejší lezení nabízí všechny obtížnostní stupně, od položených trojek až po jedenáctku s dírkami za poslední článek malíčku. Zalezou si všichni, ale musí se vědět co. Některé lehké cesty jsou totiž poměrně vypečené. Například taková „Bílá šipka“ (dříve psaná za 6), je bouldrový kotel za malé až žádné chyty. Nebo nástup do jinak krásné cesty „Podzimní“ také neviděl šestku ani z rychlíku.
Na druhou stranu se zde nacházejí jedny z nejlezitelnějších osmiček na jižní Moravě. Technickou „Přeříznutou“ nebo silovou „Stromovou“ a „Povolávák“ stojí jistě za to nevynechat. Lezeš-li do obtížnosti 5 UIAA, nezoufej. I pro tebe se tu najde pěkných pár cest. V sektoru U kříže můžeš vyzkoušet například „Plotničku“ 5- nebo „Levé kouty“ 5-. Za navštívení, nebo spíše pro pobavení jistě poslouží sektor Poslední. Zhruba 20 metrů dlouhá a čtyři metry vysoká skála nabízí pěkné technické ladičky většinou přes jeden borhák („Aprílové počasí“ 6, „Pravý kout“ 5+).
Moji pozornost však upoutal zejména dolní sektor se svými čtyřmi krátkými a údernými cestami. Loni se mi povedlo přelézt „Rozpětí kondora“ 9-/9, u kterého je klíčová hybnost v kyčlích. Druhá na řadu přišla „Jednonýtová“ 9+, o které se říká, že je to cesta za jeden krok. Jelikož jsem nenarostl a nemám potřebné rozpětí, nepřipadal pro mě onen krok/skok v úvahu. A to jsem to zkoušel dokonce s levou nohou v tenisce, abych byl o pár centimetrů výš než v lezečce. Musel jsem si tedy vymyslet jiný program přes zprvu naprosto neberoucí oblinu.
Další linii jsem vybral „Červeného trpaslíka“ 9+. Klíčový krok mi naštěstí vyšel na milimetry, musel jsem však při dynamickém šáhu vydechnout, čímž se mi zmenšil hrudník, já se víc přilepil na skálu a byl jsem schopen dosáhnout na chyt. Čtyřlístek se uzavřel přelezem cesty „Zloprásk“ 9, která mi přišla ze všech výše zmíněných cest nejtěžší. Dva dlouhé tahy ze špatného spoďáčku, kam se mi málem nevešly prsty, jsou prostě peklo a noční můra v jednom. A to nemluvím o posledním kroku do malé lištičky.
Tak co? Nalákal jsem tě na tuto opomíjenou oblast Moravského Krasu? Doufám, že se tam příště potkáme a třeba se i začnou stát fronty na cesty jako je tomu na hřišti ve Sloupu nebo na Lidomorně.
Když jsme s Markem „Reganem“ Raganowiczem dělali vloni na podzim rozhovor, měl spoustu plánů a slíbil nám, že o něm brzy zase uslyšíme. Slib každopádně splnil. Před pár dny se vrátil z Kanady, konkrétně z Baffinova ostrova, kde udělal dvě nové cesty „MantraMandala“ VI, A3+, 450 m a „Secret of Silence“ VI, A4, 600 m. K oběma výstupům nám poslal krátký komentář.
„Třetího března jsem společně s parťákem Marcinem Tomaszewskim dorazil do Sam Ford Fjordu s jasným cílem vytvořit novou linii. Extrémně studené podmínky (pocitově kolem -50 °C) a silný vítr nás ale donutily to hned na začátku vzdát. Marcin se vrátil do Polska a já odjel dál na sever do tábora u severní stěny Ship’s Prow na Scottově ostrově.
Základní tábor pod severní stěnou Ship’s Prow (f: Marek Raganowicz)
Několik dní jsem strávil zkoumáním okolí a pokukováním po místech, kde by mohly vést nové linie. Když jsem objevil svoji perfektní cestu, byla pořád moc velká zima na lezení. Při čekání jsem zjistil, že ve východní straně byly několik hodin denně, když zrovna svítilo Slunce, přijatelné podmínky a zima se dala zvládnout. Chtěl jsem původně lézt severní stěnu, která je vyšší a strmější, ale na dobré podmínky bych musel čekat moc dlouho. Proto jsem se sbalil, neztrácel dál čas a vyrazil do východní stěny.
Hlavně bez vrtání (f: Marek Raganowicz)
Hlavním cílem bylo lézt bez vrtání. Chtěl jsem zachovat původní charakter svých cest. Po 17 dnech ve východní stěně jsem nakonec vylezl novou cestu, kterou jsem pojmenoval „MantraMandala“ (VI, A3+).
Po týdenním odpočinku jsem opět vyrazil zkusit štěstí do severní stěny a vylezl první délku nové cesty. Vítr se opět začal zvedat a lezení hodně ztěžklo. Na vrchol jsem se dostal 1. května 2017 a cestu pojmenoval „Secret of Silence“ (VI, A4). Poslední den se podmínky výrazně zhoršily a napadlo hodně čerstvého sněhu. Společně s extrémně silným větrem mě donutily sestoupit zpátky dolů – a to hodně riskantním způsobem.
Po 17 dnech namaloval do fotky Mandalu (f: Marek Raganovicz)
„MantraMandala“, VI, A3+, 450 m, východní stěna Ship’s Prow, Scottův ostrov.
6 bathooků, žádné nýty, žádné kruhy, přírodní jištění.
„MantraMandala“, VI, A3+
„Secret of Silence“, VI, A4, 600 m, severní stěna Ship’s Prow, Scottův ostrov.
Žádné vrtání, 4 délky zafixovány.
„Secret of Silence“, VI, A4 (červeně), „Hinayama“ (Mike Libecki, 1999) (zeleně)
Vždycky, když se počítadlo fanoušků na našem Facebooku začne blížit dalšímu kulatému milníku (teď číslu 7000), jsme mírně nervózní a zvědaví zároveň.
„Jaký bude náš další ‘kulatý’ fanoušek? Stejně super jako ti před ním?“ honí se nám v redakci hlavou, protože s každým tisícím děláme malý rozhovor.
Tady je další a názor si udělej sám. Franta Urban.
Franto, jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
Na eMontanu jsem se poprvé dostal díky cestovateli Matěji Balgovi. Už delší dobu sleduji jeho ohromné cesty po světě a vždycky, když zveřejní nějaký další kousek svého dobrodružného příběhu, si ho hned s nadšením přečtu. Nedávno se na jeho stránce objevil článek, který Matěj sepsal právě pro eMontanu. Ten se pro mne stal směrovkou, která mne přivedla i sem.
Co se ti na eMontaně líbí a co bys naopak zlepšil?
Líbí se mi články o výpravách a expedicích, ke kterým jsou vždycky připojené i pěkné fotky. Protože jsem spíš cestovatel než horolezec, nejvíce mne nadchly příběhy v rubrice Horizont. Taky se mi líbí tematické citáty na hlavní stránce.
O čem čteš nejraději?
O velkých cestách. O lidech, ve kterých hoří touha poznávat nové kraje; o těch, kdo dokážou s odvahou a odhodláním jít za svými sny.
Koukám, že rád cestuješ. Kam tě to láká nejvíc?
Mou vysněnou zemí je Gruzie, malá zemička, sevřená pod horskými štíty Velkého Kavkazu. Na první letmý pohled se vedle jiných světových lákadel může zdát nezajímavá, ale potom otevřeš mapu a uvidíš obrovské zasněžené vrcholky kavkazských hor, osamocené vesničky s kamennými strážními věžemi, dravé horské řeky i prastaré kostelíky. O něco dál zase najdeš skalní města, mohutné pevnosti a širé lesy. Tahle země se pro mě stala opravdovým cestovatelským snem.
Lezeš? Jestli ano, kdy jsi byl naposledy a jaké to bylo?
Občas slaňuju nebo vyrazím na ferraty. Naposledy jsem byl na podzim v rakouském Hohe Wandu. Ačkoliv už byla polovina října, počasí nám přálo, a tak jsme stoupali na hory s modrou oblohou nad hlavou i širokými výhledy do okolního kraje.
Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Dobrodružství jsou chvíle, které vnímáš všemi smysly a naplno je prožíváš. Chvíle, kdy myslíš jen na přítomnost, jež se vymyká obyčejnému každodennímu světu. Pro mě to byla například bouře na nízkotatranském hřebeni; pozorování ohnivého západu Slunce z vrcholku rozhledny; setkání se zmijí či orlem. Každý z těchto okamžiků zůstane navždy vyrytý do mé paměti, kde dohromady vytvoří mozaiku zážitků, na něž se nezapomíná.
Děkujeme za přízeň a důvěru 6999 fanouškům, kteří byli před Františkem a i těm po něm. Vážíme si vás, protože jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 8000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?
Matěje Balgu už nejspíš znáš – na cestě kolem světa je se svým kolem přes dva roky. Spojil se s námi z Jižní Ameriky a podělil se o několik zápisků ze svého deníku.
21. únor | Vesnice říčních dětí
1
Takovéhle rána bych s tebou chtěl sdílet. Probudíš se dřív než ptáci. Protože ještě nezpívají, pustíš si Debussyho Clair de la lune a zmizíš v mlžném oparu džungle, svěže zelené jako nikdy. Na varhanovitými mraky poseté obloze jsou rozprostřené všechny tóny spektrální světelné symfonie a dírou v oblacích spatříš skrz to božské oko duši světa a v ní jiskru zažehávající oheň nového dne.
2
Snažím se zlomit rekord, pádlovat a moc neodpočívat, ale řeka Napo je teď přes dva kilometry široká, se stovkama ostrůvků a proud citelně zpomalil. Navíc se začala kroutit a vzhledem k tomu, že kilometry počítám vzdušnou čarou, jsem docela demoralizovaný. Vlastně docela dost.
Včera jsem překonal půlku, to jest, vzdušnou čarou je to teď do Iquitosu blíž než zpátky do Orellany. Je to už jedenáct dní – a prvotní nadšení opadá. Jedenáct dní, kdy ráno vstaneš, uvaříš kafe a rýži, sbalíš tábor. Jedenáct dní pádluješ a skoro vůbec nikam se neblížíš. Jedenáct dní a je tu pořád jenom řeka. Pořád ta stejná řeka. Můžeš být kdekoliv a je to úplně jedno, protože za tímhle záhybem tě čeká jenom další záhyb. Ať popluju jak chci dlouho, neuvidím skoro nic, co bych už neviděl. Stejné vesničky, stejné loďky, stejný jazyk. Stejné stromy, stejné barvy. Tisíce a tisíce kilometrů zdánlivě nekonečné džungle. Kontempluju nad vytočením čísla doktora Chocholouška.
„Tisíce a tisíce kilometrů zdánlivě nekonečné džungle. Kontempluju nad vytočením čísla doktora Chocholouška.“ (f: Matěj Balga)
3
Kolem oběda, snad protože mě Cesta chtěla jako své ubručené rozmazlené dítě ukonejšit nějakým vyjímečným pamlskem, jsem dostal důvod to přehodnotit: z džungle na pravém břehu se vynořilo několik domorodců a volají na mě, ať se jdu napít chichy (alkoholický nápoj starých Inků, pozn. red). Zapluju mezi naplavené kmeny, které chrání jejich provizorní pralesní přístav a s námahou vyšplhám po rozbahněné strmé stěně břehu k nim.
Chicha kterou pijí, usazeni na mýtince u doutnajícího ohně na palmových listech, tu poprvé neznamená pálenku, ale jenom zlehka (den a něco, ale v tom horku to stačí) fermentovaný nápoj, který mají jako první chod skromného oběda.
4
Vždycky, když někoho potkám, jak žije takhle uprostřed ničeho, nedokážu pochopit, co tam tak celý život může dělat, ale je to samozřejmě ani nenapadne, protože život vnímají na úplně jiných základech, možná racionálnějších než náš konzumeristický závod k nule.
My žijeme v blahobytné společnosti, která nás učí si toho blahobytu nevšímat, být nespokojení, neúspěšně se snažit dosáhnout nějaké absolutní mety a tím ho pomáhat vytvářet. TO je zvláštní.
Chicha nesmí při setkání s domorodci chybět (f: Matěj Balga)
5
Odpoledne se ranní oblačné nebe úplně vyjasní a Slunce do mě pere vším, co má. Přepadla mě nesnesitelná únava. Pádluju minutu dvě a pak se ve svém sedátku zase sesunu do polohy vleže, kde zůstanu, až mě probudí předspánkový tik, který mě skoro převrátí a já si uvědomím, že už chrápu. Snažím se s tím bojovat tak, že rozproudím krev zběsilým pádlováním, ale opakuje se to ještě asi třikrát a já už prostě nemůžu dál. Všude kolem je ale jenom hustá džungle a vysoký břeh, takže se nemůžu zastavit a vleže jenom koriguju směr a vyhýbám se naplaveným kmenům. Až hrozba blížíci se bouřky a vzdálená osada na pravém břehu mě vybičují k akci: už jenom hodinu a budeš tam, možná se ti povede sehnat colu, a až přejde déšť, budeš jako znovuzrozený…
6
Když konečně přistanu v Puerto Elbira, je šílené předbouřkové dusno. Uvážu člun, vyšplhám na břeh (břehy jsou tu teď všude vysoké) a jdu hledat obchůdek s vysněnou colou. Jenomže v osadě vůbec nikdo není. Kolem prázdných, křivých domů na dřevěných kůlech, jejichž prázdnotu prozrazují a podtrhují chybějící stěny, pobíhají slepice a na chodníku se vyhřívají dva psi. Až na samém konci chodníku, jež domky na břehu spojuje, najdu asi patnáct dětí, které mi ale jsou schopné říct jenom to, že majitel obchůdku tu taky není, stejně jako celý zbytek vesnice. Je to scéna jako vystřižená z nějaké magické pasáže Marquézovy knihy. Vesnice, kde žijou jenom děti.
Zkroušeně jdu v tom obrovském dusnu asi kilometr zpátky k místu, kde jsem uvázal člun, pletou se mi nohy, mám vyplazený jazyk a přemýšlím, jestli bych za tu Coca-Colu byl schopen zabít. Asi jo. Ach není tu, není.
Po cestě zpátky si všimnu v jednom domě beze stěn staré svraštělé ženy, sedící pod bílou moskytiérou v pozici lotosu a pozdravím ji. Pohnou se jenom její oči a její výraz zůstává apatický, jakoby byla golemem čekajícím až konečně někdo najde správný šém.
Téměř u lodi, z dalšího domu vyběhnou dva kluci a nabídnou se přinést mi alespoň vodu, protože já už jsem tak slabý (snad to není malárie), že těch pět minut k nádrži sám nedojdu. Když se asi dvanáctiletý Jesús Papá (to jméno je naprosto neuvěřitelné, ale našel jsem ho i na jeho školních sešitech), vrací s hrncem dešťovky (které na posezení vypiju přes litr), nabídne mi, ať si uvážu hamaku v jeho domě a přespím tam. S radostí souhlasím, a když opatrně našlapuju mezi kuřaty pobíhajícími všude okolo a otevírám primitivní dřevěné vrátka, všimnu si, že na nich opravdu stojí (dětským písmem): Bienvenido a la casa de Jesús… Magický realismus.
Na návštěvě u obyvatel Amazonie (f: Matěj Balga)
7
Mimochodem, otázka odkud přicházíš je zásadní, ale její smysl tady trochu uniká. Jak chceš vysvětlit, že jsi sem přijel po dvou a půl letech cesty z nějakého Česka a že Evropa, kterou se to snažíš zachránit, není název státu… Vysvětluješ to někomu, kdo hrdě vystavuje na svojí nástěnce fotografie (visící hned nad stolkem s posvátně nazdobenou Pannou Marií ve skleněné vitríně), jak jednou, když byl mladý (prý bratr), byl až ve tři sta kilometrů a dva dny vzdáleném Iquitosu?
8
Džungle chodí spát brzy a bez elektřiny, takže se klimbající babička nakonec přece jenom probere k životu a v sousední světnici vypráví dětem před usnutím klidným kolébajícím hlasem příběhy z Velkého světa.
Kolo, běh, lezení, kánoe… Máš rád od každého trochu a rád pokoušíš svoje limity? Nebo chceš jenom strávit čas s kámoši a trochu si zamakat? Zkus Hannah EPO Survival.
Ondra Růžek už má za sebou kolem dvacítky závodů, „kde jde o přežití“. Tenhle borec závodil ve španělských Pyrenejích, švýcarských Alpách nebo ve francouzském Auvergne.
Co tě na podobných závodech láká?
Skupina. Vybízí ke komunikaci, k vzájemné pomoci, k povzbuzení. 30 hodin v promočeném oblečení jednoho nerozesměje, ale když se o ty nuzné chvíle můžeš podělit s druhými, stejně trpícími, je to vlastně legrace. Rovněž velmi rád vystupuji ze své komfortní zóny, protože právě to je cesta, jak lépe poznat sebe sama. Letošní Krkonošský survival mě na dlouhých 14 dní poslal do kytek, ale zároveň mi nabídl dvě vteřiny, které mě posunuly o roky dále. Je to děsně rajcovní, jedinečné.
Co se stalo?
Nebyl jsem v dobré kondici, ale nechtěl jsem zklamat kolegu, kterého jsem do závodu naverboval. Po první časovce a cirka pěti hodinách závodu jsem na kopci zažil takovou zimnici, že by mě mohl Lada namalovat. Prosil jsem vše okolo, ať je mi alespoň trošililinku teplo. Ve Velké Úpě došlo při pauze na lámání chleba – buď pokračuji, nebo volám odvoz. Zvedl jsem se a šel.
Bereš survival závody jako výzvu?
Vůbec je neberu jako výzvu. Jsem při nich šťastný (pokud zrovna nepátrám zrakem po sanitce), a i když při nich přichází nejedna krize, kterou je třeba překonat, člověk se vždy kousne (nebo si něčeho kousne) a užívá si je dál. U této otázky mě napadlo, že mi survivaly umožňují být zase klukem a hrát si. Jsou pro mě hrou, a proto mě děsně baví. Výsledek je pomíjivý, zážitek trvá, a proto je samotná cesta cílem.
Ondra pohledem loví břeh při plavecké části EPO Survivalu (f: Ondra Růžek)
Jak se dá na tak různororodý závod připravit?
Primárně výběrem parťáků. Pro mě jsou lidé jako třeba Péťa Ťulda Nováková zárukou, že když je v týmu, bude se makat a bude i zábava. Je taky dobře se adekvátně vybavit. Jasně, dáš to i ve vlněném svetru a Prestižích, ale když chceš desítky hodin trošku dřít, je komfortní oblečení a vybavení cenným benefitem. A fyzická příprava? Vypustíš ze života auto a hromadnou dopravu. Všude se dopravuješ po svých, či na kole, koloběžce, bruslích, občas zajdeš na bazén, na boulder nebo na lezeckou stěnu, na orienťák, abys potrénoval na vložené disciplíny a šup, forma je na světě. Já osobně trénuji dvoufázově, někdy i tří, no a někdy i nulafázově. Chce to disciplínu a sebekázeň. Kdo kvalitně a dostatečně trénuje, ten nebere závod jako výzvu, ale právě jako odměnu za tu dřinu.
Jak vypadají tvoje tři dny po závodě?
Tak zpravidla se startujte v pátek, čímž dozávodíš v sobotu nebo neděli a první tři dny po závodě se tak převážná většina startovního pole zotavuje u pracovního stolu (smích). Jistá je vždy jen první noc po závodě – tu vždy probdím. Pro regeneraci v prvních dnech volím kryoterapii, saunu s dlouhým zachlazením, kompenzační cviky, skládající se primárně z dechové gymnastiky a prvků jógy. Má osobní zkušenost říká zachlazovat a zachlazovat a jakmile ti to umožní bolestivost schránky, nastoupit do neintenzivních výklusů. Jistě se na zotavení po závodě podílí příprava. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Počítáš i s možností, že bys závod nepřežil? (přece jenom má v názvu „survival“)
Ještě v únoru bych ti tvrdil, že „survival je jen zábava“, ale jak už jsem zmínil, po letošním krkonošském survivalu se přikláním ke kladné odpovědi. Zmítala mnou zimnice, třásly se mi i kosti a v hlavě jsem měl jen myšlenky na rychlý transport do tepla. Podcenil jsem svůj zdravotní stav a to významně. Ptáš se proč? Protože jsem nechtěl přijít o možnost trávit tak jedinečné chvíle s těmi nejlepšími parťáky, s jakými jsem kdy byl v týmu.
6. ročník Hannah EPO Survivalu se koná 12.-13. května 2017. Startuje se ve 3:00 ráno a do cíle to musíš stihnout nejpozději za 13 hodin. Více informací najdeš na stránkách závodu.
eMontana je mediálním partnerem závodu.
