Autos: kuba-freiwald

0

Stala se z toho už tak trochu tradice. Počítadlo fanoušků eMontany na Facebooku s příchodem Ivo Petra překročilo další symbolický milník – 3000. A tak jsme Iva přivítali několika otázkami.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O eMontaně jsem se dozvěděl zcela jednoduše. Prostě tady na mě na FB vyskočilo okénko s jasným „rozkazem“ – označte jako To se mi líbí. Já jsem dané stránky proběhl a prostě se mi líbily, takže jasný „like“.

V čem se ti konkrétně líbí/nelíbí?
Zatím se mi zdá, že eMontana je zaměřena především na lezce (i když článek o cestě borce na lehokole mě dostal). Ale je to přirozené, klasický časopis Montana je stejného zaměření. Takže bych asi více přivítal nějaké treky (a prosím bez drastických záběrů na odřené končetiny jako tomu bylo u Pacific Crest Trail!), případně tipy na opuštěná místa na této planetě. Osobně vím, že jich je až až. Jinak dobré, vtipné, přehledné.

Co by měl podle tebe umět průměrný čtenář eMontany?
Myslím, že čtenář eMontany nemusí umět nic. Je to přece jen čtenář. Ale pokud zde najde inspiraci na nějaký projekt, už jedno jakého směru, pak musí umět vše, co je k tomu požadováno.

Co pro tebe znamená “dobrodružství”?
Dobrodružství je pro mě především odvozeno od slov „dobrý druh“, tedy je to především o přátelství na cestách, vedoucích mnohdy v drsných podmínkách někam na druhou stranu globusu. Jistě – dobrodružství si asi užijeme i jako sólisté, ale pro mě osobně to nemá ten správný „šmak“.

Děkujeme za přízeň a důvěru 2999 fanouškům, kteří byli před Ivem a i těm po něm. Vážíme si toho. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 4000. Kdo to bude, zase něžné pohlaví jako minule?

0

Zatímco velká část Indonésie donedávna bojovala s obrovskými požáry, napříč západní civilizací se rozjela kampaň za bojkot palmového oleje.

Petr Hindrich to vzal z druhé strany a už dva roky po svém bojuje s hlavní příčinou – nevzdělaností místních obyvatel, především dětí.

Jak se zrodila myšlenka založit projekt green-books.org?
Byl jsem šťastný a uvědomil jsem si, že mám všechno, co jsem kdy chtěl a nic víc nepotřebuju. Začal jsem se věnovat józe, stal se veganem a blíž se spojil s přírodou. Pak jsem si uvědomil, že bych jí to rád vrátil zpátky.

Proč zrovna v Indonésii?
Tady probíhá nejrychlejší odlesňování na světě. Každé dva měsíce se pokácí deštné pralesy o rozloze Prahy. Rybáři zničili 70 % korálových útesů kvůli rybaření dynamitem, kvete tu obchod s ohroženými druhy zvířat. Navíc místní děti ve školách nemají žádnou výchovu o přírodě. Vůbec ji neznají a bojí se jí. Nejméně 250 milionů lidí tu žije bez jakéhokoli enviromentálního povědomí a podle toho to i vypadá.

Co je podstatou aktivit green-books.org?
Snažíme se dětem zábavnou formou otevřít oči, aby se víc začaly zajímat o přírodu kolem sebe. Kupujeme ilustrované knížky v indonéštině a ve školách zakládáme knihovny. Knížky jsou takové semínko, které chceme zasadit v komunitě, přiživit ho dalšími aktivitami a postupně z něj vypěstovat strom udržitelného životního stylu.

Jak to místní přijímají?
Jde o dlouhodobý fenomén, nedá se změřit, jak moc jsme úspěšní. To se promítne nejdřív za několik desetiletí, což je problém. Indonésani jsou zvyklí žít v přítomnosti. Těžko jim vysvětlujeme, že něco, co udělají teď, bude mít nějaký následek v budoucnosti.

Máš za sebou nějaké výsledky?
Mám hlavně pocit, že to má smysl a že dělám tu nejlepší věc na světě. Za víc než dva roky existence green-books.org jsme iniciovali vznik 25 eko-knihoven po celé Indonésii a vybavili je 1250 knihami. Nedovedu si představit, že bych dělal cokoli jiného…

0

Je půl jedenácté večer. Opuštěnou lesní cestu prozařují stovky metrů před nás ostré světlomety auta. Na místě je klid. Jenom venku u stolu klábosí nad pivem prvních pár odvážlivců. O chvilku později se tu těsná skoro dvacet nedočkavců. “To je nějakej plaveckej kroužek?” drmolí ze sebe místní štamgast, který po náročném večeru sotva stojí na nohách a přidržuje se futer u dveří. Něco na ten způsob – jsem tu se skromným štábem a máme za úkol natočit reklamní spot pro americkou firmu.

Východy slunce ve skalách mě vždycky strašně bavily. Rychle zjištuju, že i noci mají něco do sebe. Kromě nás široko daleko nikdo není. Ze všech stran se ozývají táhlé neidentifikovatelné zvuky. Podle mě to musí být minimálně smečka vlků na lovu, v reálu jde spíš o jeleny v říji. Stoupáme vzhůru neprostupnou buší. S kamerou v ruce si nemůžu moc stěžovat, kluci za mnou jsou ověšení nejrůznější technikou vážící minimálně o deset kilo víc.

Každou chvilku zastavujeme. Buď absolutně netušíme, kde jsme nebo se nám líbí spadlý strom nebo husté kapradí. “Tady to natočíme. Jedno světlo proti skále, druhý na obličej z boku. Tutová imitace měsíce,” udílí pokyny kameraman Pavel, zatímco já měním objektivy a připravuju techniku.

Z protějšího kopce naši “malou” halogenovou tečku dvěma objektivy sleduje druhá část štábu. Celonoční časosběr, který mají kluci na starost, nikdo z nás nikdy netočil a ani moc nevíme, jak na to. Viděli jsme ho zatím jenom na fotce. “Musí to bejt každopádně světový. Toho se držte,” zní jediný pokyn od režiséra Petra Juračky.

V pět ráno konečně stojíme pod třímetrovým komínem vedoucím na vrchol. Na únavu nemáme ani čas, ani pomyšlení. Všem v žilách koluje směs adrenalinu ředěná velkou dávkou redbullu. Jeřáb, stativy, světla, činky, dron. Technika za stovky tisíc putuje vzduchem z ruky do ruky. Sluneční kotouč už je jenom malý kousek pod obzorem, když rejža konečně hlásí: “Všechno připraveno!”

Je dost pravděpodobné, že jsme na dlouho jediní magoři, kteří na tohle místo vynesou desítky kilo nákladu kvůli jedinému záběru z jeřábu. A i když je z naší výbavy silně cítit technologický boom 21. století, tohle se pořád musí nosit hezky po staru. Stejně jako magické východy slunce po ránu ve skalách. Ty se taky naštěstí moc nemění…

0

(Debatovali jsme v redakci, jestli zaslaný článek zveřejnit nebo ne. Sice to není dobrodružství v duchu eMontany, ale udělali jsme výjimku, pozn. editora)

Původně jsme chtěli chodit po horách na Ukrajině – čtyři lidi, čtyři batohy, deset dní, Karpaty. Když jsme se však dozvěděli, že můžeme jet pomáhat, nebyla jiná volba. Chtěli jsme ze sebe setřást všechny mediální výmysly a na vlastní kůži zjistit, jak to na místě opravdu vypadá a jací lidé vlastně uprchlíci jsou. Ráno v sedm jsme vyrazili vlakem z Pardubic směr Budapešť a jeli až do Szegedu.

Než se stačíme rozkoukat, nakládáme do aut pitnou vodou, která míří do dvanáct kilometrů vzdáleného uprchlického tábora v Röszke. Hned na to zase vykládáme kamion – práce pro 15 lidí na dvě hodiny. Žádné třídění, všechno na jednu hromadu. Večer zakončujeme pytlováním oblečení před deštěm a ve stanu vedle nádražní haly uleháme naprosto vyčerpaní.

Už v sedm ráno jsme zpátky na nohách a rozespalí míříme zpátky do Röszke. Pytlujeme a třídíme oblečení, uklízíme odpadky, rozdáváme jídlo a pití, pláštěnky nebo suché oblečení. Celý tábor připomíná kus holého zabahněného pole s několika stany. Ze všech stran se line smrad zatuchliny a spálených odpadků, o toitoikách ani nemluvě. Všude je plno lidí, všichni jsou zmrzlí až na kost, mají na sobě mokré oblečení. Přesto kde můžou, tam nám pomáhají a děkovná gesta neberou konce. Jediná dvě slovíčka, co většina lidí zná – “very good” – znějí odevšad a naším směrem míří vztyčené palce. Organizace se tlučou jedna přes druhou a dávají dobrovolníkům protichůdné instrukce. Potkáváme dobrovolníky z Maroka, Afghánistánu, Íránu i většiny Evropy.

V dalších kempech naše čtyřčlenná parta staví stany. I když všichni chtějí pomoct, jenom se pletou pod nohama. Postavit stan, což je pro nás naprostá samozřejmost, je pro uprchlíky včetně většiny dobrovolníků nadlidský úkol.

Z táborů uprchlíci míří v autobusech na identifikaci a odebrání otisků prstů. Kolem nich se rojí policie, která s kamennou tváří dav často dost nevybíravě usměrňuje. Mezitím po kolejích přichází další a další migranti. Po další noci před nádražní halou se rozhodujeme pro návrat domů. Nepřítomnost důležitých organizačních prvků nás ničí a problematická doprava mezi Röszke a Szegedem je strašně únavná – zkrátka na prd. Do toho neustálý déšť a zima.

A jestli té cesty lituju? Ani v nejmenším. Jsem ráda, že se konečně můžu zapojit do veřejných debat s nějakým opodstatněným názorem. Uvědomuju si, že přijmout všechny uprchlíky by bylo náročné a skoro nemožné. Je mi jasné, že ne všichni budou tak v pohodě jako ti, co jsem osobně potkala. Dokud ale budeme mít možnosti, podpořím jejich přijetí a integraci. Chaos v organizaci dobrovolníků a způsob zacházení místní policie mě znechutil a nerada bych, aby se to v Čechách opakovalo.

0

Je šest hodin ráno a probouzím se do prvních slunečních paprsků. “Ideální začátek dne,” řekl by si každý. Já mám ale žaludek doslova na vodě a před sebou 75 kilometrů na jedné z nejtěžších divokých řek světa. Chceme se tu pokusit sjet vertikální míli – převýšení přes 1600 metrů.

Vertikální míle, kterou je možné sjet na severoamerické řece North Fork of Payette ve státě Idaho, si kajakáři hodně cení. Úsek řeky měří 25 kilometrů a většině lidí jeho splutí bude připadat jako šílenství. My ho plánujeme sjet rovnou třikrát za jeden den. Jen tak naklesáme vertikální míli a připíšeme si cenný kajakářský skalp.

Nasedáme okolo sedmé ranní a hned se blížíme k peřejím Steepness, Nutcracker nebo Nowhere to Run. Pokračujeme rychle po proudu a snažíme se dělat minimum záběrů, abychom ušetřili síly do dalšího pokračování. Jsme u nejtěžšího místa na řece. Obávaná peřej Jacob’s Ladder si vyžádala už několik životů – její síla spočívá v rychlém spádu a délce víc než 1,5 kilometru. Mrkneme na sebe, všichni už víme, co nás čeká. Po pár minutách se naštěstí v jednom kuse potkáváme dole pod peřejí. Za necelé tři hodiny od nasednutí přijíždíme na vysedací místo. Na oslavu není čas, sedáme do auta a míříme zpátky na začátek 25 kilometrů nahoru po proudu.

Celý den probíhá dost podobně, jen průjezdy peřejí jsou víc a víc náročné. I soustředění oslabuje. Když se pak po deváté večer konečně blížíme k cíli naší cesty, euforie ze sjetí vertikální míle nezná hranic. Vysílení je obrovské, i tak ještě další půl hodinu sedíme v lodích, pijeme pivo a užíváme si západu slunce nad touhle neskutečnou řekou…

Video z “nejlehčí” spodní části úseku najdeš tady.

0

Bez řidičáku a s velkou touhou cestovat a objevovat. S tímhle se Jirka Hruška vydal v září 2014 do Indonésie na ostrov Bali. Koupil první motorku v životě a do dneška na ní po Asii nacestoval víc než 10 000 kilometrů. Teď se chystá na další cestu.

Co tě na tomhle koutě světa tak fascinuje?
Lidi – jejich úsměvy, naprostá bezprostřednost, otevřenost, ochota, radost pomáhat ostatním a taky že stále žijí dle svých starých tradic a zvyků v souznění s přírodou. Rozmanitost kultur a přírody, která je i v rámci jednoho malého ostrůvku neuvěřitelně pestrá. V Indonésii jsem za posledních 17 let strávil celkem pět let života, takže se opravdu stala mým novým domovem a rád bych tu zůstal.

Jaké největší dobrodružství jsi zažil?
Nejlepší vždy byly různé tradiční oslavy, tance a ceremonie domorodců na různých ostrovech. Se skútrem asi, když jsem projel jižní hlavní cestu na Východním Timoru, která je neuvěřitelně kamenitá. Když jsem navíc po pěti hodinách kodrcání ujel pouhých 80 kilometrů, čekal mě uprostřed cesty stržený most přes největší řeku Timoru plnou krokodýlů. V řece naštěstí bylo jen asi 50 cm vody a skútr to ustál.

Dá se na takový skútr vůbec spolehnout?
Naprosto! I když po 7 000 km se mi porouchala nějaká součástka svírající řemen (motorům vůbec nerozumím), která se má normálně měnit až po 20 000 km.  I tak jsem s tím pak najezdil bez problému ještě 3 000 km. Dokonce jsem měl za celou dobu jenom jeden defekt.

Co plánuješ teď?
Na Bali jsem se před pár dny připojil k expedici žlutých Trabantů, kterým tak trochu pomáhám s organizací jejich timorské a indonéské části cesty. Nyní společně přejíždíme Jávu a pomalu se chystáme na celou Sumatru. V Medanu se Trabanti nalodí na dřevěný škuner a poplují do Malajsie, já pak budu sám pokračovat až na nejzápadnější bod Indonésie – ostrůvek Weh. Pak přes Sumatru, Jávu a okolní ostrovy zpátky na Bali. Opět mě čeká minimálně 10.000 kilometrů a dva měsíce na cestách. Zatím máme co dělat, abychom v místním šíleném provozu dali víc jak 200 kilometrů denně…

Jirkovu cestu můžeš sledovat na jeho webu nebo na Facebooku.

0

Normálně je Outdoortrophy týmová hra – běh do vrchu, paraglide, kajak a horské kolo. Každý borec má jeden úkol.

Michalovi Krystovi bylo líto závodit jen v jedné disciplíně (umí toho víc), a tak se přihlásil do šílené kategorie SÓLO – “všechno zvládnu sám”.

A vyhrál. Včera byl rakouském Lingenau nejrychlejší ze všech sólistů-čtyřbojařů a vydělal si na pokutu za telefonování po cestě na závody.

Při první disciplíně – běhu do vrchu, byl nejprve druhý, potom se společně se soupeři na chvíli ztratili v husté mlze, kde se Michal zorientoval nejlépe a dostal se na první místo. Kvůli špatnému počasí se nelétalo, a tak pokračoval rovnou na kajak, který zvládl v pohodě. Nejdrsnější bylo přežít kilometrové převýšení do horského krupobití: “Byla mi v tom tílku strašná zima, úplně mě to rozklepalo – dvakrát jsem při sjezdu spadnul z kola,” popisuje s pokračujícím svalovým třesem v cíli.

Michala jsme odchytili přímo po závodech, povídali si o extrémních přeletech Pyrenejí, Dolomitenmannovi, jeho veganské stravě nebo o nejsilnějších zážitcích při pokusu o prvovýstup na Changabang (6864 m) v indickém Himálaji.

Rozhovor najdeš na eMontaně, až se nám povede ho trochu zkrátit – Michal ještě plave, jezdí na silničce, leze, zakládá pivovar a k tomu hraje hokej…

O něco víc fotek najdeš u nás na Facebooku.

0

V italském údolí Orco tenhle týden řádí mladí čeští lezci, kteří tu sbírají alpinistické zkušenosti od Honzy Zbranka, Šatavise, Stračese a Stoupy. “Vydrží ten frend odsednutí?” báli se ze začátku. Včera už do vlastního jištění padali jako do nýtů, zdomácnili hodně rychle.

První dva dny jim hodně pršelo, ale lezlo se – většinou po vlastním jištění. Například Matěj Svojitka pokosil na první pokus stropovou spáru Legoland za 7b+. Jinde než ve stropech a převisech se lézt nedalo. Od úterý už bylo slunečno, takže se lezlo a fotilo až do noci. “Musíme vylézt aspoň deset cest,” hlásil každé ráno namotivovaný Denis Pail.

Dnes odpoledne má do údolí přijít další déšť, a tak se skupina nejspíš přesune pod sportovní převisy u švýcarské Bellinzony.

Autor příspěvku zavírá počítač a jde se zase někam pověsit…

Těšte se brzy na větší článek s fotkami na eMontaně.

Rychlou ukázku fotek do té doby najdeš u nás na Facebooku.

0

Vstáváme brzy ráno. Zatímco voda na čaj pomalu pobublává pod plechovou pokličkou ešusu, prohrabávám se hromadou karabin a přemýšlím, co kam patří. Hrdým majitelem sedáku jsem teprve od včerejška, ale už jsme si k sobě stihli najít cestu. Myslím, že si budeme rozumět.

V nohách máme prvních 1200 výškových metrů. V barevných helmách s karabinama u pasu vypadáme jako banda horníků. Co naplat. Konečně stojíme před začátkem cesty na Persailhorn (obtížnost C). Co mě na tom baví nejvíc? Nikde ani noha. V pohodovém tempu postupujeme k vrcholu. Holky vynechávají poslední, nejexponovanější úsek cesty, a přicházejí tak o pomyslnou třešničku. Já si ji dal – první zářez na pažbě. Super!

Celou noc s přestávkama prší. Vybíráme proto na pohled jednodušší s’Schuasta Gangl (B/C) na Steinplatte. Klestíme si cestu po úzké pěšince mezi borůvčím a po zhruba hodinovém výstupu zalamujeme krky před kolmou stěnou. Lezu první. Z ptačí perspektivy pozoruju barevné helmy parťáků pod sebou. Na prakticky holé stěně o pár desítek metrů výš poprvé pociťuju zvláštní šimrání v žaludku. Něco mezi strachem a nadšením. Cvakám odsedku a ještě ten pocit umocňuju. Pomalu začínám chápat, co na tom lezení všichni vidí. Poslední metry k vrcholu jsou jen takovou milou povinností. Nejlepší je totiž zážitek z cesty samotné. Přichází pořádná průtrž. Pláštěnku nemám a za chvilku si připadám jako chodící cedník. Vysmátý od ucha k uchu.

Je zvláštní, jak ten pocit graduje. Zatímco únava třetí den ráno je větší a větší, něco uvnitř mojí hlavy ji záměrně vytěsňuje. Míříme lanovkou k vrcholu Alberfeldkogel u Ebensee. Nástup na ferratu HTL Wels (C+) je docela brutální sešup dolů po kluzké pěšině. Párkrát mám co dělat, abych nesletěl dolů. Během výstupu občas ručkuju po laně – chyty pro ruce nejsou. “Když to zvládne dvanáctiletá holka přede mnou, já taky,” říkám si. Výšek se nebojím, před strmým srázem dolů mám ale respekt. Stejně jako před nadšenci, co tyhle cesty vytvářejí.

Dokážu si představit, že velká část lezců může brát tuhle horskou turistiku jako hyzdění skal a hor, já v tom ale vidím něco trochu jiného. Možnost, jak si k tomu všemu přičichnout. A důvod, proč začít plánovat další dny ve skalách bez uvozovek.

0

Anča a Petr – dvojka, která miluje cestování. Žádní extremisti – divoké řeky nesjíždějí, na osmitisícovkách je taky nejspíš nenajdeš. Prostě jenom rádi nezávisle cestují a jsou ukázkovým příkladem, že kde je vůle, nejsou překážky. Stačí chtít.

“Před deseti měsíci, v září 2014, jsme vyrazili na časově neomezenou výpravu z Čech na Nový Zéland. Proč? Po zhruba 20 procestovaných zemích jsme konečně chtěli zažít pocit, kdy nemusíme nikam spěchat, můžeme si užívat přítomnost bez obav o blízkou budoucnost a hodit trable hektického evropského života za hlavu. Zatím jsme projeli Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Arménii, Írán, SAE, Omán, Indii, Thajsko, Barmu a Kambodžu. Nyní pokračujeme Vietnamem, v pořadí už 15. zemí. Co je hlavní – jsme stále nadšeni.

K nejlepším a nejsilnějším zážitkům (v duchu hesla, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný) určitě patří ty, které jsou spojené s lidmi. Často nás překvapí, jak hodní a pohostinní lidé ve světě žijí. Váží si základních životních hodnot, které v našem stylu života bohužel už ztratily na důležitosti. Pomineme-li nespočet autostopů, zajímavých setkání a drobných obdarování, můžeme uvést pár příkladů, které nám nejvíc utkvěly v paměti. Hovězí zabíjačka ze zásob na zimu v Arménii; třídenní “all-inclusive” pobyt u íránské rodiny bez znalosti angličtiny, která si nás tak oblíbila, že nám dokonce zatajila odjezd našeho autobusu; v bohatém Ománu zase naprosto nechápou stopování nebo spaní pod stanem, tak nám radši zaplatili hotel; nebo pozvání na hostinu oslavující prostě a jenom pátek, které nás mile překvapilo v malé lesní svatyni v Kambodže (dokonce uvažujeme o zavedení podobné tradice u nás :).

A vysloveně negativní zkušenost? Ta byla zatím naštěstí jen jedna. Pod tureckým Araratem na nás dva mladíci vytáhli nůž a dožadovali se peněz. Vyvázli jsme jen díky ochotnému Turkovi, který jel náhodou okolo, nechal nás naskočit do auta a odjel.

Pokaždé, když se k nám někdo zachová hezky, pomůže, obdaruje, pozve, nebo se jen zeptá, jestli něco nepotřebujeme, si říkáme, kolik lidí by se tak asi zachovalo k cizincům v Čechách? To je podle nás jedno z největších kouzel cestování – sbližuje a boří jazykové i jiné bariéry. Tak proč by i stydlivý Čech nemohl projednou odhodit zábrany a tím nejjednodušším způsobem – projevením zájmu – nemohl pomoct bezradnému cizinci?”

Cestu Anči a Petra můžeš sledovat na jejich Facebooku nebo na webu

0

Je tomu pět roků, co jsem začal tahat a byl poprvé okouzlen „kváky“ (malými skalními oblastmi) mého rodného Hořovicka – Dehetník, Mrtnická, Jindřichova skála, Žďár a mnohé další…

Jak se člověk zlepšoval a poznával nové lidi, leccos se od nich dozvěděl: „Musíš do Srbska (Český kras), to ti dá techniku a je to úplně jiná liga,“ říkali mi pořád.

Nechtělo se mi, ale kluci asi věděli, co říkají, a tak jsem poprvé lezl na vápně. Časem jsme do Srbska začali opravdu jezdit a přelézat postupně další a další „klasiky“ – Ivanovu dolní, Duely, Zlobivé dítě, úžasné lištovačky na „Vlastě“, boulderový Osp 88 – a spolu s rostoucí formou zavítali i do dalších sportovních oblastí a začali taky pískařit.

Nikdy jsem nechápal, proč všichni průměrní lezci jezdí lézt jednodélkové, sportovní cesty do zahraničí. K čemu, když „sedmiček“ a „osmiček“, popř. „devítek“ máme i u nás mraky. Např. na divoké vodě je to horší, to člověk skutečně musí někam za hranice, jelikož u nás se sveze tak maximálně za jarního tání. Když jsem ale letos na začátku své páté sezony zavítal poprvé do „Jury“, byl jsem překvapen charakterem tamních skal. Neskutečně mi „natékalo“. Většina cest převislých, po dobrých dirkách, kde člověk prsty nezalomí a vše musí oddřít jeho flexory předloktí. A jak mi zase potvrdili nadneseně zkušenější kamarádi: „Jo Miki, takový lezení jako v Juře, je na většině skalách po světě.“ Holt budu taky asi muset za hranice…

0

„Jsem ten nejdůležitější,“ zní z úst druholezce. Každej blbec umí lézt na prvním laně a vytáhnout nějakou „vraždu“, ale vždycky potřebuje jističe – mě!

Prvolezec se chce vytáhnout před zbytkem skupiny, hlavně před tou dámskou částí. Má to tak jednoduchý, prostě dá na chvíli svůj život do božích rukou, pořádně se dole nadechne a vydechne až na vrcholu.

„Toproper“ je naproti tomu skromný, nemá zapotřebí machrovat nad ostatními, je jako rytíř, který přijde, rád odjistí a nikdy „není“ tak „blbej“, aby riskoval kvůli holce. To ji radši pozve na „pívo“, až bude prvolezec spát, jelikož ten je po celodenní „lezbě“ velmi „unavený“ po fyzické i morální stránce. Prostě nastoupí, když už je to na prvolezce moc, a stará se mu večer o jeho společnice. Ještě navíc je takový charakter, že se „tahačovi“ ráno ani nechlubí svým skalpem ze stanu, aby měl dotyčný čistou hlavu a mohl vyvádět nové extrémně náročné „morálovky“ na hranici svých možností.

Ten chudák ani netuší, že zatímco spal, jeho vysněná láska začala patřit jinému, který ji teď balí svými vtipy, zatímco on tráví hodiny ve stěně, kde se potí na hranici pádu. V práscích, kde kruhy jsou v nedohlednu a smyčku nezaložíš.

Takže kámo, příště až přijdeš pod věž, neváhej a zaujmi své místo hrdě u „grigriny“, ostatní už půjde samo!

0

Je sobota dopoledne a spolu s Chadem, couchsurferem z amerického Colorada, kterého jsem na tři dny ubytoval u sebe doma, stojíme na startu bikového maratonu na 55 kilometrů. Kdyby nebylo něj, nejspíš tu ani nejsem a radši se šetřím na běžecké závody. V první lajně společně s dalšími 700 závodníky netrpělivě čekáme na startovní výstřel a naplno si vychutnáváme závodní atmosféru. Zatímco můj parťák je vzhledem ke své bikové kariéře jedním z adeptů na přední umístění, já vůbec netuším, co od sebe čekat.

Od prvních metrů cítím, že mě moje běžecké nohy nezklamou. Jde to i na kole. V terénních pasážích jedu opatrně, na kořenech a kamenech bych se nerad zranil. Na 16. kilometru už mě závod úplně pohlcuje a já propadám euforii. Na obyčejné lesní cestě se řítím dolů strmým sjezdem. Tachometr v tu chvíli ukazuje rychlost něco přes 60 km/h.

Nechávám se unést stoupajícím závodním odhodláním a ztrácím koncentraci. Přichází chyba. Ta vteřina, kdy tělo v rychlosti neovladatelně letí vzduchem a dopad už nemůžete ovlivnit, je bleskurychlá a zároveň nekonečně dlouhá. Hned po tvrdém pádu se poháněn adrenalinem snažím zprovoznit kolo a pokračovat v závodě. Až po několika metrech mi dochází, že jsem pro dnešek skončil.

Vím, že zranění a pády jsou nedílnou součástí hry. Tak to prostě je. Nutí mě to ale zamyslet se nad tím, jestli je skutečně potřeba jít až za hranu svých rychlostních možností. Vždyť pro velkou část závodníků je výzvou už jen samotný start a dokončení závodu ve zdraví. Není potřeba hrotit každou vteřinu.

I přes to, že si kvůli zranění chvíli nezazávodím, uvědomuju si, že jsem měl velké štěstí. Koleno mám hluboko rozseknuté a nějaký čas ho nebudu moct pořádně ohnout. Poranil jsem si i rameno, což kvůli vyplavenému adrenalinu v krvi zjistil až doktor při následné prohlídce.

Řídím se mottem: “Život je od toho, abych něco zažil, a ne svůj čas jen nějak opatrně promarnil.” Každý ale máme hranice – v outdoorových sportech i v “normálním” životě. Občas je důležité si tyhle hranice uvědomovat a nepohybovat se až zbytečně příliš blízko…

0

Renáta Géciová je nenápadná holka z Prahy, která převážně stopem objela velkou část světa. Původně chtěla vyjet na půl roku. Teď už jsou to ale roky dva a jí se vůbec nechce domů. Jaký je život na cestě? A co to s člověkem udělá?

Kde všude jsi byla?
Za dva roky jsem stihla navštívit Ukrajinu, Rumunsko, Moldávii, Turecko, Gruzii, Arménii, Náhorní Karabach, Irán, Nový Zéland, Austrálii, Vanuatu, Šalamounovy Ostrovy, Indonésii, Brunej, Nepál, Malajsii, Singapur, Barmu, Laos, Thajsko, Argentinu, Chile a Bolívii. Zbývá Peru a Ekvádor. Jestli se tam dostanu, netuším. Už v Bolívii jsem musela uplatit úředníky na hranici, aby mě tam s provizorním pasem vůbec pustili.

Kde se zrodila myšlenka na tak dlouho odjet?
Chtěla jsem si prostě dát oddych. 15 let práce, konec desetiletého vztahu. Přemýšlela jsem, co mi v životě chybí, co bych chtěla, a proč nechci být tlačená společností někam, kam nechci jen proto, že to všichni očekávají a že je to normální. Pořád mi něco chybělo, a protože ráda cestuji, tak jsem si chtěla prostě odpočinout. Že budu na cestě tak dlouho, jsem sama netušila, ale je hrozně těžké přestat. Jednou jsem měla sen, že jsem se týden před odletem z Thajska do Argentiny vzbudila doma, a to byl fakt horor.

Jakým stylem cestuješ?
Začala jsem stopem a stanováním, děsně mě to baví. Člověk není vázaný na autobusy nebo hotely. Dělá si prostě co chce. V zemích jako Gruzie, Arménie nebo Írán jsou lidé tak pohostinní, že jsem většinu času strávila s jejich rodinami u nich doma. Jedli jsme tradiční jídla dobře se bavili. Zřídka využívám vlaky nebo autobusy. V Bolívii, Peru a Ekvádoru mi asi kvůli bezpečnosti nic jiného nezbyde.

Jaký byl tvůj nejlepší a nejhorší zážitek?
Zážitků mám hrozně moc, je těžké říct, který byl nejlepší a který nejhorší. Spousta jich byla úsměvných. Nejhorší zkušenost byla určitě, když mě okradli. V tu chvíli jsem se o sebe poprvé začala bát. Naštěstí jen tak na dva týdny a pak zase převážila krása krajiny, hory, lidé, jídlo… Ukradli mi i pas a to celé cestování dost zkomplikovalo. V Gruzii jsem se zase i s celou krosnou vykoupala při brodění ledovcové řeky, na turecké dálnici jsem 150 kilometrů řídila kamion, protože řidič byl moc unavený, taky jsem třeba dojila krávu… Hodně zajímavé byly i rozhovory s lidmi v Náhorním Karabachu, kteří zažili válku. Nebo když jsem pomáhala v Chile lidem postiženým povodněmi.

Změní taková cesta člověka?
Záleží asi v jakém věku se člověk na cestu vydá, co od ní očekává, jaké má životní zkušenosti… Po osobní stránce mě asi moc nezměnila. Samozřejmě mi hodně otevřela obzory. Co se mi dřív zdálo jako sen, je realita. Člověk začne vnímat spoustu věcí jinak, je víc otevřený a nápomocný…

V srpnu se Renáta plánuje nedobrovolně vrátit zpátky do Čech. Až se tu trochu aklimatizuje, můžeš se těšit na hlubší rozhovor z celé cesty.

0

(zápisník z cesty severní Indií)

Děravá asfaltka, na kterou se stěží vejde jedno auto, se pomalu mění v prašnou pouštní cestu. Rozvrzaným jeepem zdoláváme přívaly písku a vjíždíme mezi první stavení vesnice Tej Malta na severu Indie.

Stařenka v červených šatech důsledně uplácává hroudy kravího trusu do jednolité plochy. Zatím to tak nevypadá, ale během pár dní na ostrém pouštním slunci se hmota změní v pevnou podlahu. K tomu obvodové zdi a střecha ze suchých větví a je hotovo. Takhle se tu staví domy. Vydrží to? Ptám se našeho kamaráda Hamwatha. “Neboj, tohle nás všechny přežije,” odpovídá s úsměvem.

Kontakt s místními je obtížný. Bělocha většina z nich nikdy neviděla. Hamwathova rozvětvená rodina tvoří asi třetinu populace celé vesnice. “Tady je to v pohodě. U ostatních ale moc vřelé přijetí nečekejte,” udílí nám pokyny Honey, náš couchsurfingový hostitel.

Jeho děda měl mezi zdejšími Indy velké jméno. Nebyl ani doktor, ani obchodník nebo učitel. V celém kraji platil za obávaného zloděje. Jeho opuštěný dům dnes stojí v centru vesnice a ani roky po jeho smrti na jeho konto nikdo neřekne nic špatného.

Všichni obyvatelé se celý den připravují na velkou událost. Zítra se koná svatba. Z celého kraje se proto sjeli ti nejlepší hudebníci. “To jsem ani já ještě neviděl. A to jsem kluk z pouště. Važ si toho a všechno natoč. Ať o nás všichni ví,” hlásí Honey. Byl bych radši, kdyby o vás nikdo nevěděl. Ignoruju jeho pokyn a po druhé písničce schovávám foťák.

0

Otvíráme barevnou branku a vítá nás prošedivělý sympaťák Jim. Se svojí ženou a dcerou Claire se před 15 lety odstěhovali do Indie a založili tu léčebnou stanici pro opuštěná zvířata, která se v hrozivém stavu bezradně potulují ulicemi měst v Rádžastánu na severu Indie.

Vpravo jsou psi, vlevo ostatní zvířata. Mezi nimi vidím krávy, kozy, osli, prasata nebo opice. Taková malá zoo. Padesáti dobrovolníkům každý měsíc projde rukama až 400 zvířat. Když je vyléčí, musí je bohužel pustit zpátky na ulici. I když by chtěli, nemůžou si nechat všechny. Za dobu existence stanice jejich rukama prošlo více než 15 000 zvířat.

Proč to vlastně děláš? Ptám se nenápadné zrzky. „Neuvěřitelně mě to naplňuje,“ odpovídá bez rozmyslu a rychle dodává: „Navíc si myslím, že to má smysl.“ Během toho krmí kojeneckou lahví desetidenní telátko. Přijela sem z Anglie na tři měsíce. Spolu s ní tu pracují dobrovolníci ze všech koutů světa. Díky nim a příspěvkům dárců se snad i indickým zvířatům začíná blýskat na lepší časy.