Stephan Siegrist s Giovannim Quiricim započali přípravy této cesty v roce 2009, loni se do ní Stephan vrátil už s Rogerem Schaelim – probojovali se poprvé nahoru, a letos, po deseti letech zrání a po týdnu práce se cesta dočkala prvního RP přelezu. Štěstí a cit pro vedení směru stálo při autorech – „Silberrücken“ vede jedinou částí stěny, která zůstává suchá i během tání sněhu nahoře. Letos s nimi ve trojici byl ještě Frank Kretschmann, který popisuje svoje dojmy.
.

Stěna Rotbrätt na čtyřtisícovku Jungfrau (f: Frank Kretschmann)

.
Pokud se nepletu, ty jsi měl při tomto výstupu roli hlavního dokumentaristy a šéfkuchaře… Co jsi klukům vařil?
Ano, byl jsem ten, který se staral o všechno kolem. Přebývali jsme v krásné bivakovací chatě „Silberhornhütte“, která se nachází asi 30 minut od paty stěny a máš v ní všechen luxus, co si umíš představit: oheň, vařiče, teplé postele… Vařil jsem typická švýcarská jídla jako třeba bramborové rösti s velkým množstvím sýra a večer těstoviny. Měli jsme s sebou jídlo na jeden týden, takže pokaždé bylo velké čerstvé jídlo. Žádné sušené.

Na fotce ze stěny vidím portaledge. Spali jste na ní vůbec?
Vzali jsme si ji jen na to, abychom si na ní přes den trochu odpočinuli. Rozumnější bylo vracet se každý den na bivak. Se spaním na portaledge máme všichni hodně zkušeností a víme, že spát tam by znamenalo o moc více práce a samozřejmě: horší jídlo. (směje se)
.

Stephan Siegrist na začátku headwallu (f: Frank Kretschmann)

.
Výstup vypadá skoro idylicky. Stalo se tam něco neplánovaného?
Haha – Roger a Steph říkali, že tohle byl jeden ze vzácných prvovýstupů v jejich životě, kdy všechno běželo prostě perfektně. Perfektní tým, perfektní počasí, perfektní podpora… Povedlo se jim vytvořit jednu z nejkrásnějších alpských sportovních cest jejich života – a to vše v podstatě za rohem od našich domovů.

Ty jsi také spokojený se svými fotkami? Jaká se ti líbí nejvíc?
Tentokrát jsem byl docela nadšený, že můj dron si skvěle poradil i s létáním ve výšce 3500 metrů. Nefoukal moc vítr, a tak jsem se mohl dostat poměrně blízko k lezcům a získat tak skvělé úhly záběru. Takže jako nejlepší bych vybral záběr z dronu, jelikož ukazuje ten prostor okolo.

The post „Mladá pani“ se dočkala prváče podle švýcarských hodinek. „Silberrücken“ za 8a+ appeared first on .

Má se člověk závodu bát, když neleze bomby? Je ta akce jenom pro profíky?
Když jsem začátečník a lezu šestky/sedmičky na stěně, určitě si vydatně zalezu. Dvě kvalifikační cesty na závody mají obtížnost 6 UIAA – nejsou tam žádné extra těžké kroky, ale přeci jen se to odehrává devět metrů nad vodou. Něco mezi bouldrem a cestou. Tyhle dvě vstupní linky můžeš lézt několikrát – i před samotným závodem, než půjdeš naostro. Na samotný měřený přelez máš pak čtyři pokusy.

Podle času se pak vybere, kdo půjde dál?
Ano, třicet dva nejlepších časů postupuje do pavouka. Stejně to mají holky, ale ty chodí do pavouka zpravidla skoro všechny.

Na co se lidi mohou těšit kromě hlavního závodu?
Máme postavenou novou stěnu pro děti – nižší a menší. Bude na ní probíhat závod dětí a pak stěnu otevřeme pro veřejnost. Do toho tam bude lanovka, plovoucí kola, exhibice bikových skoků – borci na kolech tam budou házet šílená salta na skokáncích… Nakonec, jako každý rok, uspořádáme sranda závod ve skocích do vody. Člověk si bude moct vybrat, jestli bude skákat z deseti metrů nebo z pěti…

Na posouzení skoků máte nějakou porotu?
Minule jsme měli jednoduchou porotu – čím víc řvali lidi, tím lepší. (směje se) Letos do poroty možná z legrace někoho nominujeme.

Velké Meziříčí leží na D1, což je určitě nejnepřátelštější „dálnice“ u nás. Máš nějaké tipy, jak se na ní nezaseknout?
Když pojedeš v sobotu ráno, tak se dá předpokládat, že doprava nebude úplně hrozná. Jinak je to úplně na houby. Spravují se u nás všechny pruhy dálnice, takže provoz často stojí kompletně. Je to šílené – příjezdové silnice jsou u nás také rozkopané a do toho nám zbourali most přes dálnici. Plánujeme na web udělat grafiku, jak se k nám co nejlépe dostat. A na závěr – poslední kilometr se jede lesem – polní cestou. (směje se) Jakmile to ale probojuješ, tak už tu můžeš být v klidu celý víkend. Místa na spaní máme na louce dost – za to se neplatí, člověk může vzít i karavan a užívat si pohodu.

eMontana je mediální partner závodů

The post Ostrov pohody u dálnice zmaru. Probij se na pátý ročník Water Boulder Games appeared first on .

Jak přesně vypadá tvůj běžný den? Ten dnešní je možná dobrý příklad, nebo ne?
To je pravda, dnešek byl dlouhý a docela typický. Od rána jsem v práci – dělám na ambulanci v Uhříněvsi jako fyzioterapeutka. Chodí ke mně lidé nejčastěji s bolestí zad, krku, ramen nebo nějakými úrazy – kolena, zlomeniny po bouračkách… Jim se tam věnuješ a cvičíš s nimi 45 minut, což je ještě docela fajn, někde mají na pacienta jen půl hodiny. Takhle většinou udělám devět lidí denně.

Musíš je často sama polohovat, nebo spíš cvičí sami podle toho, co jim zadáš?
S tím mám právě často problém. Když mi přijdou lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, tak je to fajn a cvičíme s nimi… Ale když si někdo myslí, že půjde na masáž a celý život nic nedělal, je to vždycky trápení pro nás oba. Bohužel, většinová část lidí nechce dělat nic, což mě psychicky docela vysává.

Jak to potom funguje, když po takových pacientech máš v sobě vydolovat motivaci jít na trénink?
V práci je to doopravdy záhul psychický i fyzický – pracuješ s pacienty rukama… Přiznávám, že někdy přijdu na trénink a musím si před rozcvičkou chvíli lehnout na zem. No, a u toho třeba na deset minut usnu. (směje se) Někdo mě ale vždycky vzbudí. Teď trénuji úterý, středa, čtvrtek a o víkendu vyrážím na skály.

Jak trénuješ?
Většinou v Boulder Baru. Na lano chodím jenom zhruba jednou za tři týdny, není podle mě tak efektivní, jelikož na bouldrovce do tréninku nacpeš objem a intenzitu mnohem snáz.

Chodíš sama, nebo tě v tréninku někdo vede?
Tréninky mi kompletně píše Petr „Klofi“ Klofáč pod firmou Andrle sport. Připravuje mi kondiční i lezecký trénink. Jelikož máme kvůli mojí práci ve zdravotnictví hodně málo času, tak se snažíme kondici i lezení spojovat a cílit na největší slabiny třeba přímo ke konkrétním cestám.
.

V cestě „Sever the Wicked Hand” 9a strávila Gábina dohromady 15 dní. (f: Petr Klofáč)

.
Jaké jsou tvoje slabiny?
Já nemám slabiny, že jo. (směje se) No, popravdě, moje slabina je asi pořád celková síla v těle. Oproti holkám, které lezou 9a, třeba neudělám jednoruční shyb. Pro ně to je standard, pro mě výzva.

Stíháš v tomhle tréninkovém shonu řešit i stravu?
Ano, stravu řeším dost. Snažím se si vařit. Každé ráno před tréninkem mám palačinky. Když nemám trénink, tak si dám třeba jáhlový nákyp. K svačině mám ráda štrúdl, ale dělám si ho sama bez cukru. Už jsem si na to tak zvykla, že když si ho někde koupím, udělá se mi z něj špatně. Na oběd mám vždycky maso, zeleninu a třeba brambory jako přílohu. Během tréninku mám často připravený mošt nebo nějakou ovocnou šťávu, tyčinku…

Máš nějaký „deadline“ na večeři?
Nemám. Teď jsem dojedla a kolik máme? Půl dvanácté večer. (směje se) Dala jsem si maso, čočku a mrkev. Jídlo mám hodně pořešené. Za poslední dva roky jsem to úplně změnila. Jím teď maso průměrně dvakrát denně.

Když člověk vidí tvoje pracovní, tréninkové a jídelní nasazení, napadne ho otázka: Máš teď nějaký projekt, ke kterému svoje snažení směřuješ?
Mám, určitě. A už jsem na něm začala pracovat. Ráda bych vylezla cestu „Silbergeier“ (sportovní vícedélka za 8b+ a součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.), zatím mám vylezenou první délku (foto z místa od Jakuba Jedličky) a uvidíme, jak často se tam dostanu a co počasí. Zatím mi to přišlo těžší, než jsem čekala. Musím se na to připravit i technicky – minule jsem tam třeba poprvé v životě jűmarovala. (směje se)

The post Místo rozcvičky před tréninkem občas usnu. Gábina Vrablíková appeared first on .

Budete potřebovat:

> dobrou partu,
> vyzývavou skalní věž někde v pustině,
> holku v osmém měsíci těhotenství (nebojte, nemusí to být vaše holka a dokonce nemusí být vaše ani to dítě),
> kakao (když už budete péct bábovku, tak samozřejmě mramorovou, to dá rozum).

Příprava je jednoduchá. Začátkem léta vypijte s partou osm piv na oblíbené zahrádce, vezměte zbylé přísady a dejte věcem volný průběh.

„Vole, pojedem vole, to je jasný!“
„Ale vždyť už má břicho jako balón, ne? To už musí sotva chodit.“
„Tak aspoň bude čas lejt…“
„A není tam někde nějaký lezení?“
.

Tvarožník, Dubské skály

.
Titinka je lesní víla. Aby byla šťastná, potok musí zurčet, les šumět a obloha být hvězdná. Přesto bydlí na sídlišti, kde má její milý nepřetržitý přístup k internetu a v pracovní době tahá kabely, aby se stejně dobře mohli mít i ostatní. Toho roku většina z nás maturovala, v Čínské lidové republice byl přijat zákon opravňující vojenský zásah v případě vyhlášení samostatnosti Tchaj-wanu a Titinka čekala první dceru. Pak měla ještě další dvě, počtvrté už kluka raději nezkoušeli. Do termínu porodu jí zbývalo pár týdnů, a tak přemluvila svého bráchu, aby s ní jel na poslední čundr. Ten nechtěl jet sám, tak přemluvil nás. Jenže, co dělat celý víkend v lesích s holkou, která ujde deset kilometrů a má dost? Možná za to mohla ta kocovina, ale něco mě napadlo.

Tady do hry vstupuje první část našeho dezertu. Tvarožník. Není potřeba se s ním moc patlat, je k dostání už hotový. Vykukuje z lesa na Kokořínsku poblíž Hradčanských stěn. Písek se z něj sice sype ve velkém, ale o to je jeho chuť delikátnější. Bohužel jsem teď zjistil, že od roku 2015 není jeho konzumace povolena. Ale třeba se to zase změní. Navíc se jistě dá nahradit jinou podobnou laskominou, stačí zapojit fantazii. Nadšenci si mohou kopii uplácat na hřišti na pískovišti, kompaktní to bude asi tak stejně.

„Ty vole, von tam fakt vylez.“
„Jo, ale čistý to úplně nebylo, dva metry lezl vopřenej o ten buk, prej se bál stoupnout na ten hrot.“
„To se mu nedivim, na podobnej jsem si támhle pověsil mikinu a on se pod ní zlomil.“
.

Lezení na Tvarožník

.
Nahoru jsme nelezli všichni a jedna cesta nám bohatě stačila. Když jsme slanili, měli jsme před sebou ještě celé odpoledne. Lezení je ale i o odpočinku, regeneraci a vyváženém jídelníčku. A tady se ke slovu dostává druhá pochoutka, bábovka.

Už nevím přesně kdo a kdy, ale jeden z našich kamarádů kdysi machroval, že ve žhavém uhlí z ohniště upekl perník. Já mu moc nevěřil, že je něco takového možné a pořád čekal na příležitost si to sám vyzkoušet. No a kdy jindy tahat všechno to potřebné harampádí, než na akci, kdy se stejně moc daleko chodit nebude? Pravda, přidat si k tomu ještě věci na lezení, to už byla docela síla. Batoh jsem měl na víkend těžší, než na čtrnáct dní v rumunských Karpatech, ale kde je vůle, tam je i cesta. Navíc jsme si v těch osmnácti připadali docela „hustý“. A kdo je správně „hustej“, ten se těžkého batohu neleká. A hlavně nepeče obyčejný perník, že ano.
.

Vše je připraveno.

.
„Tady nahoře je to trochu chycený, ale jinak je to fakt upečený a vypadá to dobře.“
„Počkej, ještě jí pocukruju.“
„Mě by hlavně zajímalo, jak umeješ ten zapatlanej ešus, co jsem ti půjčil, když nám skoro došla voda.“

A co dál? Náš recept má otevřený konec. Někdo je hodně mlsný a bude potřebovat ještě nějakou třešničku na vrch a jiný třeba vymyslí dietní verzi. To nechám na vás. Jen nezapomeňte, že kromě jídla je potřeba i pít.

PS. Takový malý tip pro gramaře, nebo třeba do bivaku ve stěně. Pokud také chcete být „hustý“, ale nechcete tahat víc jak lehounký vařič a titanový hrníček, zkuste přibalit hrst kukuřice na popcorn a pytlíček soli z bufetu na poslední benzínce. Úspěch zaručen.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

The post Tvarožník s bábovkou appeared first on .

Protože na festival každoročně jezdí lidi z různých koutů světa, kteří nejen že jsou skvělí highlineři, ale zároveň mají v záloze ještě spoustu dalších dovedností, nabídnou tak prostory zámecké zahrady několik vedených workshopů, jako třeba Acro a Slack Yoga, Longline a Highline triky, Akrobacie v závěsných šálách a další. V sobotu také proběhne jedna zastávka divácky úspěšného Českého poháru trickline, kde mohou účastníci závodu vyhrát věcné ceny od našich partnerů.

Uvnitř zámku máme připravenou přednáškovou místnost, ve které se můžete těšit na vybrané hosty a zároveň naše kamarády lezce a slacklinery. Mezi nimi budou třeba filmař Honza Šimánek, umělec Vojta Fröhlich, kluci ze Slackshow – Luky a Mišo, slacklinerka Anička Kuchařová, bývalý československý reprezentant a účastník velehorských expedic Zdeněk Brabec a další. Kromě toho bude zámecká zahrada (potažmo celý Adršpach) propletená lajnami všech délek a z oken zámku povedou tři highline. Večery budou patřit hudbě, v pátek pojedeme na vlnách reggae, v sobotu pak přivítáme Xaviera Baumaxu a hradeckou kapelu New Sound Orchestra. Na víkend hlásí zatím tropy, tak se přijďte zchladit na bar, kde pro vás bude celý den připravený na výčepu Krakonoš 11° a varnsdorfské pivo Kocour. V noci se párty přesouvá do nedaleké stodoly.
.

Highline (Ape – Maják) na Křížáku (f: Jim Gregory)

.
Letos jsme v podstatě jediný organizovaný slacklinový festival v Česku, a děláme ho tak právě proto, že chceme, aby se slacklineři ze všech koutů republiky měli kde jednou za rok sejít. S AHM máme další plány do budoucna, proto věříme, že vás akce bude bavit. Doražte proto 18.–21. 7. na zámek Adršpach, víc informací a program najdete na facebooku nebo na www.adrlines.cz.

Rádi bychom poděkovali obcím Adršpach a Teplice nad Metují, že nám věří a podporují nás. Dále děkujeme našim partnerům (viz plakát) a v neposlední řadě děkujeme naší rodině a kamarádům, zejména Ondrovi, Kájovi a Lukáši Krecbachovi a Jirkovi Nešporovi, bez jejichž pomoci by nebylo možné akci vůbec uskutečnit.

(eMontana je mediálním partnerem setkání)

The post Lajneři o víkendu omotají Ádr. Přijeď na otevřené setkání appeared first on .

Honza Zozulák se kolem lezení pohybuje spoustu let. Kromě starosti o Pardubický oddíl také spoluzaložil organizaci České sportovní lezení a už několikátý rok po sobě má na starosti největší boulderingový závod u nás – festivalové Teplice nad Metují…

Dá se říct, Honzo, že tě živí lezení?
A co to je – živí? (smích)

Jestli je to tvoje každodenní práce, která ti zaručí, že máš co do pusy…
Pro mě vlastně není důležité, jestli mě něco živí finančně, ale je důležité, jestli mě to baví… Lezení nedělám každý den. Mám ještě jiné věci, lezení mi dává část peněz. Mění se to zatím každým rokem. Ale peníze se lezením vydělat dají.

Ví se o tobě, že jsi šikovný, co se týče zapojení grantů do financování lezeckých aktivit. Jak tohle vzniklo? Je to hodně složité?
Začnu trochu víc zeširoka: máme už opravdu velký oddíl. Lezci tomu říkají oddíl, ale dá se tomu říkat i „sportovní klub“. To je to, z čeho žiješ. To živí všechny lidi, kteří tady pracují. A já jsem se kdysi dávno živil sháněním peněz a penězi okolo Evropské unie. Tam jsem si sice zažil takové papírovací peklo, ale taky se něco naučil…

Pro mě a mnoho dalších lezců je myslím papírování spíš noční můra, pro tebe tedy ne?
Když člověk prvně přijde a otevře související stránky od EU, tak se v tom vůbec nemůže vyznat, to chápu. A když MŠMT rozdělovalo granty přímo do klubů – to začalo dělat asi před třemi lety, myslím – tak jsme byli jediný lezecký oddíl, který to v Čechách dostal. Nebo nejspíš jediný, kdo požádal.

Věděl jsem zkrátka, že tyhle možnosti tu jsou a nebál jsem se toho. Věděl jsem, že to nějak zvládnu vyúčtovat a tak. Občas slyším, že vyúčtování pro MŠMT je složité…. A přitom, kdybych to sečetl, tak mě to přibližně stálo 10 hodin práce a dostal jsem 170 tisíc korun. Teď už žádá víc klubů. Existuje transparentní vzoreček, se kterým si můžeš spočítat, kolik s největší pravděpodobností dostaneš peněz.

Asi jste také měli naprosto jasno v tom, na co peníze použijete…
My sice máme stěnu, ale vlastně jsme chtěli dělat něco jiného. Vždycky jsme chtěli trénovat děti… Je to tak, že na lezení nám teď aktuálně chodí asi 220 dětí. Také jsme teď začali kombinovat lezení s parkourem. Takže začneš zkrátka hledat, kde všude se na takovéhle plány dají sehnat peníze. A jsou tady zdroje, které pravděpodobně má každý kraj nebo město, liší se podmínkami. Pak je tady už zmíněné MŠMT a pak taky něco dostaneš od dětí. To, co tady popisuju, už je ale rozjetý kolos…
.

Rád kombinuji lezení s parkourem. (f: archiv JZ)

.
A jaké byly začátky tohohle „kolosu“?
Kdysi jsem chodil na dětský kroužek pomáhat a za pár let jsme s přítelkyní Míšou přišli, že bychom chtěli kroužek vést. Pak jsme v létě jeli na soustředění a už se nám začal tvořit tenhle nápad v hlavě, že chceme vlastní prostor, vlastní stěnu pro trénování a tak dále. Lezecký Tým je oddíl, který jede aktivity v Pardubicích. České sportovní lezení je pakt přesahující naše oddíly, který jsme před lety s klukama vytvořili (ČSL: Honza Zozulák, Jirka „Oliváč“ Oliva a Jirka Žák, pozn. red.), je super a skvěle se v něm doplňujeme.

Pracuješ hodně s dětmi – máte lezecké kurzy, kroužky, tábory a prý s nima jezdíte i na písek. Jaké to je?
Máme pravidelnou činnost přes rok – tréninky a kroužky. V létě pak s dětmi jedeme někam do skal. Je to super kombinace tréninků a toho, že vezmeš děti ven. Prakticky vždycky, když jsme vzali děti na skály, tak všechny nám pak řekly, že to byl snad nejlepší týden jejich života! Vykryjeme tím pomlku léta, kdy nejsou kroužky, a lidi míň chodí na stěnu.
A v neposlední řadě jsou tábory důležité proto, že s dětmi chceme chodit na skály a ukazovat jim tak lezení komplexně.

Jak moc a v čem je to náročné vyjet s dětmi na skály? Je to stres, nebo je to pohodička?
Je to o nátuře samozřejmě. (smích) Pro mě to náročné vnitřně není. Nejhorší pro mě je, když musím před táborem strávit čtyři hodiny v Globusu a nakoupit tam všechno to jídlo. (smích) Ale když už jsi tam na místě, tak to je krása. Dřív jsme jezdili na Vysočinu a teď jsme jeli na písek, poprvé se všemi do Ádru. Samozřejmě, že menším dětem všechno taháš a nenecháš je lézt na prvním. A děti přirozeně vidí, že je to jiné, než jinde na skalách, že kruhy jsou dál. Ptají se na to a zajímá je to. Když věříš, že to dobře dopadne, tak vybrané pustíš něco si i vytáhnout nebo jim tam pověsíš smyčky. A ty starší děti tahaly víc a víc. Rozhodně to neděláme tak, že bychom tam brousili skálu! Když pak vidíš, že děti něco vytáhnou, tak to je pecka! Ty máš strach v sobě vrytý, ale to u dětí ještě neplatí.
.

Mlaďoši v Tepličkách. (f: archiv JZ)

.
Organizace lezeckých závodů je asi také něco hodně náročného…
Závody jsem dělal ještě dřív, než jsem začal dělat s dětmi. Je to hrozně dávno, co jsem si pronajal H-centrum a udělal tam Český pohár s lanem… Myslím, že to jsem byl ještě na vejšce. Měsíc přípravy všeho okolo a pak mi z toho zbylo deset tisíc. Byl jsem nadšený!
Pak byl i nějaký neúspěch a já musel dělat vejškovky, abych si něco přivydělal. (smích) A pak přišly Teplice. Ty jako boulderové závody začínal Oliváč, před ním tam byly závody s lanem. Dělal je třikrát a pak si přáli zase někoho jiného. A tak jsem Teplice dělal už asi osmkrát nebo devětkrát.

Spojení s klukama formou ČSL vzniklo tak, že je prostě daleko zajímavější mít spojení závodů, ne jenom jeden. Pomáháš si navzájem a pořídíš si i společné věci a hlavně je to zajímavé v tom, že je to celistvý produkt. Závody jsou vlastně jen marketingový produkt. Dotace na to nějaké seženeš, ale je to hrozně málo. ČHS na závody nedávalo skoro nic a předtím to bylo třeba 20 tisíc. Ale uspořádat boulderový venkovní závod stojí mezi 400 až 600 tisíci. A to říkám ceny bez daně.

Takže pořádání závodů je vlastně asi docela „nelezecká práce“, kde je spoustu aktivit okolo…
Jojo, na boulderové závody jsme tři a vždycky je jeden jako hlavní guru závodu a dva zbylí mají nějaké úkoly okolo, a pak se to na jiném místě zase otočí.
.

Pořádání lezeckých závodů je dřina. (f: S. Mitáč)

.
Stalo se ti někdy, že by tě tvá práce odradila od lezení?
Když jsme otevřeli stěnu, tak jsem půl roku nelezl… Protože mě to opravdu s****. (smích)
Hýbal jsem se jinak, cvičil jsem hodně jógu… A pak jsem se vrátil k lezení a objevil další vesmír dál. Jsem sice docela starý a lezu už řádku let, ale přijde mi, že některé věci teprve začínám objevovat.

Říkal jsi, že sis také založil barefoot firmu a že cítíš, že je s tím lezení provázané… Jak jsi to myslel?
S barefootama to začalo mojí hrozně širokou nohou, kdy jsem asi 12 let zpátky začal hledat nějaké „jiné boty”. A to jsem vůbec nevěděl, co to barefoot je. První jsem si objednal z Anglie, odkud je vlastně ta největší firma. No a najednou jsem objevil, že mě boty nemusí tlačit.
Noha ti zkrátka naprosto ožije! Trvá to teda asi dva roky, ale opravdu se ti změní noha. Mění se, protože sílí a mění se ti i vnímání toho, co je pod tebou, po čem jdeš. Já už takhle existuju asi těch 12 let a tehdy barefooty tady v Pardubicích nikdo neznal. A mě to tak hrozně bavilo, že jsme říkali, že zkusíme barefootky tady na stěně paralelně začít nabízet také. Mysleli jsme si, že se budeme hodně trefovat do nátury lezců. Je přece hrozné, že jdeš do skal a necítíš své nohy, po čem jdou… Komu nohy „ožijou“, tak si nedokáže představit, že by necítil. Jedna známá fyzioterapeutka říká, že nohy jsou stvořené na to, aby cítily. Když pozoruješ malé děti, tak vidíš, co všechno dělají nohama. My dospělí máme „mrtvé nohy“. Ono to teď dost letí, že by děti měly nosit tyhle boty a mamky se o to zajímají hodně. Chtějí pro své děti udělat to nejlepší, ale zajímavé je, že pro sebe to neudělají. (smích)
Mysleli jsme, že to tedy spojíme s lezením… Spoustu lezců jsme chytli, ale bylo to takové přemlouvání. Klientela barefootu je zatím prostě jiná. Ale když tvoje noha ožije, tak do roka tě začnou štvát všechny tvoje boty. A marketingově je to skvělé! (smích), přijdeš si pro další.
Můj osobní názor je, že se svět přezuje. Podle mě tak 50 let chodíme ve špatných botách.
.

Honza na přednášce o správném pohybu v Ostravě. (f: S. Mitáč)

.
A řešíte to i v rámci lezeček?
Na to se tady každý ptá, když vidí naši nabídku lezeček a hned u toho barefoot…(smích) Je to tak, že lezečka je sportovní bota a ty ji máš obouvat jen na sportovní výkon. Děti si u nás povinně mezi lezením musí lezečky sundávat. Jak je to důležité, o tom jsme se i bavili s fyzioterapeutkou. A ještě je dobré, když sundáš lezečky, tak si ještě strčit mezi prsty od nohou prsty od rukou. Protože, když si sundáš lezečky, tak máš k sobě prsty slepené a je to nepříjemné. Takhle si je znova oživíš. Dají se taky rozhodně vybírat lezečky podle tvaru nohy – třeba La Sportiva má naprosto perfektně vymyšlené lezečky a mají několik druhů kopyt, které si můžeš vybrat dle své nohy. Mně sedí, když palec není nikam tlačený. Kdo chce mít nohu „živou“ a má ji třeba poměrově širší, tak jsou naprosto skvělé La Sportiva Skwama. Je i taková měkčí a netlačí palec nikam pryč. Mají už i dětskou lezečku La Sportiva Gripit, která je skvělá, a údajně teď půjdou ven s dospěláckou barefootovou lezečkou. Do lezečky podle mě není potřeba nohu tak rvát.

Kdybys měl na závěr říct hlavní výhody a nevýhody tvé práce, jaké by to byly?
Vážně to nemyslím jako frázi, i když to tak bude znít – já si opravdu myslím, že nepracuju. Žiju to, co chci, a to dělám. Kdyby někdo přišel, že mi dá miliardu, tak bych nic neměnil. Dělal bych to samé. Je to moc fajn, že to takhle zatím můžu mít, i když je to občas velkej punk. A nevýhoda toho je pro mě trošku v tom, že tahle práce vyžaduje neustálý kontakt s komunitou lidí. A já popravdě nejsem tak společenský člověk – mám rád svůj klid, takže když je třeba poslední slanění nebo podobná akce, tak tam prostě už raději nejdu.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl, „Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme.

The post Zaměstnání lezec: Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák appeared first on .

Popel pomalu odpadá a krátký, kouřový teplo uvnitř hrudi začíná střídat chlad. Ten se tě bude držet další čtyři hodiny, zatímco na okružní polici Cimy Grande potrápíš své tělo soustavou cviků, které si sotva pamatuješ z jinošských let v Sokolu Zlíchov – přípaž, úpaž, dřep a klik – cílem ale není provést dokonalou soustavu, tak, aby tě bratr Dima pochválil, ale vehnat trochu tepla i do těch vzdálených a zanedbaných výčnělků tvýho těla. Tvé počínání budou sledovat dva páry očí.

Kristiana jsi vzal, protože je machr na balení cigárek. Ubalí ho například během jištění, ubalí ho i pod vodopádem (a že se to v posledních délkách hodilo). I při lezení by to zvládl, ale to nemůže, protože tabák je v batohu, který nese druholezec. Kristian je taky horský zvíře, „true mountain strýc“ jak říká Ondra Tůma, ale to se rozumí samo sebou.

Na druhém konci cigárka sedí Matěj. Další čtyři hodiny tě bude terorizovat snahou zahřát si kolena mezi tvejma lopatkama, ale teď je to ještě kámoš: přelez je přelez, to lidi sblíží. Matěj je strong strýc. Je tu, protože umí v těžký dýlce zapnout lezeckej dýzlagregát, drtit lišty a generovat přelezy. A to se v cestě jako „Phantom der Zinne“ (9+ UIAA, 550 m, pozn. red.) hodí. Teď drtí mezi svejma kovářskejma prstama titěrný cigárko a klábosíte o tom, jak bude noční bivak na hovno. Z posledních třech dýlek jste všichni promočení durch a i to poslední suchý kolečko na zadku rychle nasává vlhkost z lana, na kterým sedíš.

A pak tu jsi ty. Duše roztěkaná do všech stran, s trochou hřejivýho kouře v plicích. Proč tu vlastně jsi? Proč jsi odjel od svých nevyřešených otázek a nešťastných lásek, od svého života, který se ti jako ten dolomitský vápenec drolí pod rukama tím více, čím úporněji se ho snažíš uchopit. Vyfoukneš obláček blaženosti do nočního větru a ten ti ho krade hned od úst. Pak si poposedneš na laně, který už máš záhyb vedle záhybu vylisovaný do hýždí. Je to snad utrpení, co tě sem láká? Nebo ta čísla? Předvádět svoji zdatnost před sebou a před světem se ti zachtělo, Jáchyme? Vyměnit nejistotu svý existence za poplácání ramen?

Sleduješ jiskru na konci cigarety, další potáhnutí, pak jiskra putuje dál. Jakej jsi vlastně ty strýc? Proč tě ti dva na druhé straně cigarety berou s sebou? Matěj s Ianem se odmlčují a zavinují se do sebe. Tvůj vnitřní monolog je celkem pochopitelně neoslovil. Zůstáváš ve tmě s cigaretovým oharkem a pod nohama ti šumí půlkilometrová stěna. Jsi zas sám v tomhle nejistým světě, do kterýho jsi se sám narodil a sám z něj odejdeš. V neklidným světě trápeným dešti a suchy, válkami a lidskou bezohledností, koleny v zádech a studenými nocemi na kamenité zemi. Sám ve svý neklidný duši na obřím menhiru, který někdo zabořil doprostřed mlčenlivýho bojiště italsko-rakouský fronty, snad aby alespoň na kilometr oddělil vraždící se strany. A najednou, na malý okamžik, ti ta skála připadá jako pevný ostrov uprostřed toho všeho a ty se chvíli cítíš klidný a celý. Pak se ti zas do myšlenek zakousne mráz.

Svatí Matěj a Ian, kapuce převázané svatozářemi značky Petzl, ti mezitím usli v zádech. Každý ve svých vlastních myšlenkách, obývající jiné světy, s jinými barvami a vůněmi, každý na vlastním vrcholu odlišném od toho tvého. Anebo jsou jen tím, čím se být zdají: dvěma teplokrevnými živočichy, které tma a chlad zredukovaly na tu nejprostší žádost tepla. I ty sám se tam pomalu přesouváš.

_____

Na horizontu se rozsvěcí nový den. Popel noci pomalu odpadá a horký oharek slunce, rozfoukávaný ranními poryvy větru ze směru Paternkofelu, ti konečně vhání teplo do hrudi. Obklopí tě oranžová záře, jak se světlo rozpouští v roztrhaných chuchvalcích mlhy, které vítr donáší k vrcholu. Země se zase jednou protočila kolem své neviditelné osy a ty stále ještě žiješ.

The post Cigárko na vrcholu Cimy Grande appeared first on .

S tím se, myslím, dá v zásadě souhlasit. A to samé platí pro posilování středu těla. Pokud chceš propojit funkčně nohy s rukama, je třeba je posilovat, tak jak je používáme na stěně. Co to tedy znamená?

Platí ty samé zásady, které jsme si řekli u strečinku. Dodej oporu a záměr k pohybu. Tzn. že například v planku se zasoustřeď na bříška prstů u nohou, jakoby roztáhni chodidlo, dlaň si rozevřenou polož na zem a snaž se protáhnout malíček, podívej se před sebe a aniž by ses pohnul, se snaž protáhnout dopředu. Takto se dají upravit téměř všechny cviky na střed těla. Perfektní nastavení opory a záměr.

Možná se ptáš, proč je nastavení opory tak důležité? Proč to tím komplikovat? Háček je v tom, že sval má dva konce. Jeden pevný a druhý pohybující se. Který se nastaví jako pevný a který se bude pohybovat, určuje mozek. Podle toho, kde vytvoříš oporu. Sval se může stáhnout vždy jen k opoře. Pokud se podíváš na všechny lezce ze světové špičky, všichni mají oporu v konečcích prstů. Svaly celé horní poloviny těla pracují směrem nahoru k této opoře. Tomu odpovídá i tvar těla, který je do písmene V. Pokud budeš posilovat břicho sklapovačkami, sedy lehy, nebo jinými core cviky, vytváříš oporu v dutině břišní. A svaly horní poloviny budou pracovat směrem dolů – k opoře. Podívej se na Adama, jak má rovná záda – nemá tím pádem na výběr – je svými zádovými svaly táhnut nahoru, jako když vymačkáváš pastu na zuby.

Při pohybu vzhůru potřebuješ, aby všechny svaly v těle spolupracovaly a táhly směrem nahoru. Když k tomu ale posiluješ břicho směrem dolů (taková je povaha core tréninku), nebude ti břicho při pohybu vzhůru pomáhat. Naopak, hodí ti do programu vidle.

Pokud miminko nebo třeba Adam Ondra leží na zádech a zvednou nohy, nejdřív se opřou o lopatky. Nohy pak zvedají náramně lehce, jakoby zadarmo. Většině lidí ale tělo ujede dolů a zapne se jim přímý břišní sval směrem dolů. Mají vadný pohybový vzor, už neumí vytvořit správnou oporu na lopatkách. Důsledkem je, že se jim hůř dýchá, nemají sílu v ruce a pravidelné opakování takového pohybu povede k přetížení. Když pak takový člověk visí v převise a trénuje nakopávání nohou zpět na stěnu, nepomáhá si, naopak, ubližuje si. Při vadné souhře svalů trupu si totiž můžeš uhnat třeba kýlu. Zároveň posilování svalů trupu směrem dolů působí kompresně na páteř, což může vést k výhřezu plotýnky.

Logika core tréninku i izolovaných cviků vychází z předpokladu, že pohyb je reflex. Pohyb je ale program. Pokud by byl pohyb reflex, chodili bychom jako zombie z filmů, nebo pokusná zvířata bez mozkové kůry. (Viz minulý díl, pozn. aut.)

Z krátkodobého hlediska ti core může pomoct, z dlouhodobého hlediska to ale není ta nejlepší cesta ke zdraví a síle. Tak zdar a sílu!

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pátý – core training. Pokračování zveřejníme po prázdninách.

The post Lezu jako mimino – Ať tě záda vytáhnou nahoru appeared first on .

„Já na jógu prostě jít nemůžu – nejsem dost flexibilní,“ odbydeš kámošku, když tě svádí na lekci. Bohužel je tento výrok asi stejně smysluplný jako kdybys řekl: „Dneska si tu pizzu na večeři nedám – na to mám moc velký hlad.“ Účel svědčí prostředky! Jde jen o to, udělat malý krůček ze své komfortní zóny a vydat se na cestu za lepším fungováním celého těla (včetně tvojí hlavy, amen!). To, že jde o krůček malý, ovšem neznamená, že je jednoduché se k němu rozhoupat.
.

Alča Čepelková relaxuje ve Wadi Rum. (f: Standa Mitáč)

.
Do vyvoňánkovaného jógového studia je to od zaprášené bouldrovky, kterou se line vůně zajetých lezeček, prostě na hony daleko. Studiové lekce jógy byly prostě ještě donedávna dominantou něžného pohlaví, přestože ve starověké Indii praktikovali jógu výhradně muži. Věci se už ale mají jinak a mužů na podložkách přibývá. Sdělení je jasné: seber po tréninku kraťasy a vyraz na lov prány (absolutní životní energie) do nejbližšího studia. Sám v tom určitě nebudeš, a kdyby přece jen náhodou ano – doporučuji zadní řady. Co myslíš, že sem přilákalo frajery před tebou? Zkus to zkontrolovat v psovi hlavou dolů pohledem před sebe. Karma!

Kdyby ti tahle motivace byla málo, mysli na to, že protažení po tréninku je nejčastěji zanedbávaná část sportovní přípravy, přičemž správně prováděný strečink výrazně zkracuje dobu regenerace a vytváří prevenci proti sportovním zraněním. Jóga svaly po jednostranné zátěži nejen protahuje a uvolňuje, ale také zapojuje, jen jinak, než si zvyklý. Celkově působí pozitivně na svalovou koordinaci a zlepšení mobility v pohybu. Víc se o flexibilitě můžeš dočíst tady.
.

Výzva pro tebe? Jana Moravíková a její astavakrasana. (f: Marek Jedlička)

.
Jóga ti zkrátka pomůže posílit to, co je slabé, a naopak přináší uvolnění tam, kde je ztuhlost. Vyraz o pohybu přemýšlet z trochu jiného úhlu. Pojď udělat něco pro sebe a pro svůj trénink. Jo, a kdybys to nevěděl – bábovky milují borce s pořádně protaženými kyčlemi. Nebo je to naopak? Už nevím… Možná, že po první lekci hnedka nepolezeš desítky, ale alespoň se příště vyhneš tomu trapnému momentu, kdy se při výlezu stavíš na koleno…

The post Karma zdarma. Jak dostat chlapy na jógu appeared first on .

Dostáváš se na skály nebo hory?
Asi stále stejně jako dřív – pořád jsem schopná si víkendy na skály vyšetřit a do hor se také dostanu jednou dvakrát za rok. Je to asi spíš otázka věku a životní fáze než čehokoli jiného.

Co obnáší práce generální sekretářky ČHS?
Je to docela obvyklá funkce všech sportovních svazů. Zaujímá ji člověk, který má na starosti administrativní a organizační řízení svazu. Je to zaměstnanecká funkce, není to funkce volená. Jsem tedy člověk, který řídí sekretariát a má na starosti vnitřní předpisy ČHS, legislativní agendu, spolupracuje s výkonným výborem a tak dále. Na jednotlivé oblasti tu máme specialisty – třeba ekonomku, nebo kolegy, poskytující zázemí závodnímu sportu, mládeži a podobně. Ale někdo je musí koordinovat a zastřešovat, což je moje práce.

Můžeš to prosím víc přiblížit?
Na jedné straně je to třeba zapisování členské základny do rejstříku sportu nebo podávání žádostí o dotace, čili úřad jak má být. Na druhé straně například připravujeme vyhlášení výsledků ankety Výstup roku. Komise alpinismu vybírá ty nejlepší výstupy a komunikace se všemi, kteří posílají nominace, jde hodně za mnou… Toto má opravdu blízko k horolezectví. Také mám na starosti oblast ochrany přírody a vyjednávání povolení lezení, takže jsem neustále v kontaktu jednak s orgány ochrany přírody, tak hlavně s našimi oblastními vrcholovými komisemi – zastřešuji je a dělám pro ně tento úřad. Jednám se správci oblastí, nebo třeba jedeme společně na nějaké terénní šetření, no a to už jsem zase zpátky ve skalách. (smích) Určitě to tedy není jen čistý úřad. Je to také komunikace s oddíly, kterým poskytujeme granty a tak dále.

Je to tedy spíše práce s lidmi, nebo papírování?
Papírování a dokumenty zaberou hodně času, ale je to i práce s lidmi. Vzhledem k tomu, že horosvaz je sportovní svaz a máme tisíce členů – vím, že dneska máme v evidenci přes 20 tisíc členů, nějakých 400 oddílů a řadu odborných komisí, které mají své předsedy – zkrátka je to neustálá komunikace s těmi všemi. Tahle stránka věci je daleko silnější než v jakémkoli jiném úřadu.

Takže toho máte asi celkem dost na práci, jak poslouchám…
Ano, práce je opravdu celkem hodně. Musím říct, že představy lidí, že horosvaz je vlastně jen taková nezisková organizace a všechno tady máme hodně na pohodu, co se týče pracovního tempa a vytížení, určitě nejsou pravdivé. (smích) Myslím, že tady máme všichni co dělat.
.

Máme co dělat, ale na hory si vyčlením čas každý rok. (f: archiv BV)

.
Je něco, co tě na téhle práci štve?
To je těžká otázka… Čas od času mně třeba vadí, že se věci nedaří udělat na takové úrovni, nebo tak rychle, jak by bylo potřeba. Částečně je to dáno tím, že horosvaz je spolek a spousta práce je závislá na tom, kdo se dobrovolně do něčeho zapojí, vezme si na svoje bedra splnění nějakého úkolu, a to ve volném čase, zdarma nebo za symbolickou odměnu. Bez těchto obětavců a nadšenců v oddílech, v komisích apod. by ale horosvaz vůbec nefungoval, mají můj velký obdiv.

Jak ses vůbec dostala k této práci?
Já už to dělám vlastně 10 let. V době, kdy jsem pracovala ve svém oboru, přišlo mi, že už mi to úplně nesedne, jsem si koupila oblíbenou Montanu a najednou na mě vykoukla nabídka – tehdejší výkonný výbor vypsal výběrové řízení na tajemníka. Řekla jsem si tenkrát, že už mám věk na to, abych mohla začít dělat něco, co mně bude vyhovovat a souviset s mými koníčky… Takže jsem to zkusila a ono to vyšlo.

Co se všechno změnilo za těch 10 let v horosvazu? Vidíš tam kroky kupředu, mohlo by něco jít rychleji?
Jsou to určitě velké kroky kupředu. Když jsem začínala, tak na sekretariátu byl tajemník (tedy moje pozice) a pak jen sekretářka kombinovaná s účetní. ČHS měl tehdy nějakých 10 tisíc členů, všechna ta ostatní práce byla čistě na bázi dobrovolnictví a ještě jsme pracovali s rozpočtem, který byl v rozsahu třeba 5–6 milionů korun. Dneska máme zhruba trojnásobný rozpočet. Řešení státních dotací dnes už vyžaduje specialistu, takže máme vynikající ekonomku, která se tomu věnuje. Celkově se také rozrostla agenda horosvazu. Máme třeba úplně samostatně zaměřené programy na podporu mládeže a mládežnických oddílů. Opravdu hodně se rozšířila agenda soutěžního lezení a s ní spojený „úřad“. Přibývá členů, přibývají produkty, které jim nabízíme – což je třeba balíček ČHS Trio.

Za ty roky jsme tedy doplnili sekretariát, ale i tak mám pocit, že personální kapacita, kterou máme k dispozici, není dostatečná. Určitě je to ale velikánský posun od té doby, co jsem nastupovala, tedy od roku 2008. Můj vnitřní pocit je, že spousta věcí je ještě potřeba dát víc do pořádku – dát tomu větší řád, věnovat určitým záležitostem větší péči a podobně. Ale personální kapacity nám to teď bohužel neumožňují.
.

Papíry, ale i hodně povídání. (f: archiv BV)

.

ČHS nedávno opět stěhoval svou základnu, už je tedy v lepších podmínkách?
Za ty poslední roky jsme změnili sídlo dvakrát, v roce 2015 jsme se stěhovali na Strahov, kde jsme byli dlouhou dobu. Kanceláře už tam ale začaly být v neúnosném stavu – kdo nás navštívil, tak ví, že když mělo hodně pršet, tak jsme dávali igelit na tiskárnu, protože stála u zdi, po které teklo. Pak jsme sídlili ve Vršovicích, ale tam nám skončila nájemní smlouva, takže jsme hledali dál a teď jsme na výborném místě na Smíchově u metra Anděl. Tak doufám, že tady nějakou chvilku vydržíme.

Jsou v něčem lezci v práci nebo v kanceláři jiní než normální populace?
Momentálně pracují na sekretariátu dvě lezkyně a obě jsou úplně „vzorné“ – zkrátka žádné „klasické“ vlastnosti, které jsou spojovány s lezci, jako že jsou trošku mimo realitu, se jich netýkají. (smích) Asi je to opravdu člověk od člověka. Ale asi všichni víme, že mezi lezci najdeme opravdu „krystaly“. (smích).

Nestalo se někdy, že by toho tématu lezení bylo až moc? Myslím třeba potřeba bavit se ve volných chvílích o čemkoli jiném než o lezení….
Ne, to určitě ne. Stále je to pro mě téma číslo jedna. Skoro všechny dovolené mám lezecké. Takže klasické večery, kdy probíráš, co jste vylezli a co polezete zítra a jak člověk nemohl něco přelézt, protože se bál nebo nemohl najít klíčový chyt a podobně… A ještě navíc o víkendech kamarádům běžně vysvětluji, jak funguje pojištění nebo proč jsou nějaké problémy s povolením lezení v určité oblasti a podobně. Ale já mám prostě pořád pocit, že mě to baví!
.

Normální dovolenou už moc neznám. (f: archiv BV)

.
Mohla bys shrnout výhody a nevýhody svojí práce?
První výhoda je samozřejmě to, že se mi práce prolíná s koníčkem. Pak vidím také výhodu, která plyne spíš z mé konkrétní pozice generálního sekretáře – mám trošku volnější prostor v tom, čemu dám prioritu, jak si práci uspořádám a tak podobně. Člověk se v kanceláři někdy zasekne na 10 hodin, ale není to tak, že by byl každý jeho pohyb monitorován, kdy a kde přesně je, v kolik jde na oběd atd. Píchačky tedy nemáme, ale práce je opravdu hodně. Také pocit, že to není velký úřad se všemi striktními pravidly, ale že to je malé pracoviště, kde se všichni domluví, a to velmi přátelsky, tak to je velké plus. Komunikace s lidmi tu probíhá na jedné vlně, což je skvělé.

Nevýhoda je v tom, že jsme spolek čili nezisková organizace a trápíme se tím, abychom měli peníze na činnost a odpovídající personální obsazení. Pokud by se jednalo o běžnou podobně velkou firmu, která pracuje s cílem dosáhnout co největšího zisku, byla by finanční odměna na vyšší úrovni než tady. To platí pro všechny, kdo jsou tady zaměstnaní.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl.  „Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil.

The post Zaměstnání lezec: Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme appeared first on .