Autos: standa

0

Lidská mysl bývá potměšilá.

Podzim se ohlásil. Dny se krátí, ale zatím ještě stále panuje bezstarostná atmosféra. Česká krajina je krásná, ohromně vřelá a skýtá spoustu radostí. A nejsou to radosti malé. Podél našich typických venkovských cest se táhnou stromové aleje, zasazené do poklidné mozaiky polí a luk. Z těch je již obvykle úroda sklizena. Řady ovocných stromů však vlídně poskytují přehršel plných, zralých plodů, jenž vybízí k utržení. Větve se prohýbají, obsypané úrodou barevných jablek, hrušek a švestek. Někdy u plotů stojí také mirabelkové stromy a keře černého bezu. Vzduch v zahradách nese lehkou stopu nahnilého ovoce. Ta příjemně štípe v nose a působí jako radostná známka hojnosti. Vzduch po ránu bývá báječně svěží. Nabíjí tělo sebejistou energií. Člověk prochází touto Zahradou, trhá těžké plody a s chutí z nich saje šťávu, někdy sladkou, někdy kyselou.

Můžeme zrovna cestovat do skal nebo se z nich vracet domů. Můžeme ale zrovna být také jen na obyčejné procházce či uzemňující vyjížďce na kole. Nebo v tréninkové jednotce. Déšť pak může znenadání začít skrápět naše záda. A můžeme se taky vléct v poledním žáru, nebo pozorovat pomalý a líný západ Slunce, kdy už trochu studí ramena. To vše je v Česku tehdy možné. Každopádně se nevyhneme tomu, že naše nozdry nasají právě specificky zabarvenou vůni tohoto období. Myslím, že mnohé z nás zrovna tato vůně uklidní.

A v ten okamžik se může také projevit ona potměšilost naší mysli.

Vědomí se trochu zastře a smysly vnímají jinou realitu. Mysl je přenesena jinam. Svaly se musí najednou více snažit, aby udržely smrtelné tělo nesoucí nekonečného ducha ve vzpřímené pozici v krajině bez života. Do kůže na obličeji drásavě dotírá nabroušený vítr, který v sobě nese sněhové krystalky. Oči jsou smrštěné do úzkých štěrbinek, aby se vyděšeně bránily tomuto tryskání. Linie horského hřebene odhaluje poházené žulové bloky. Ty tvoří tenký dinosauří hřbet. Pravá strana hory je pozvolně tvořena souvislou vrstvou ledové glazury a na levé straně pohled padá prudce do údolí, do prázdna. Tělo je nakloněno doprava nad firnovou skluzavku a vzdoruje tak pádu do strmé závětrné strany, kam vítr sype sníh. Prsty na nohách se pomalu ale jistě mění v ledové špalíčky bez citu. Mačky se vytrvale zaskřípávají do dalšího a dalšího metru. Ruce jsou schovány ve velkých neohrabaných palčácích. Snažíš se s nimi co nejvíce hýbat, ale moc to nepomáhá, mrznou. Cepín, připravený pro uklouznutí, by ti zřejmě moc nepomohl.

Jedna situace je vrcholem lidského blaha a druhá je ztělesněním strašlivého zmaru. Psychicky se přemístit z jedné do druhé lze obousměrně. Kupodivu obě příslušejí přesně opačné straně roku.

V horách sice může mrazivý nečas nastat různě, záleží jen na světovém pohoří, ale já mám v hlavě Tatry.

LETNÍ JABLKO A TVŮJ ZIMNÍ OSUD

Ve studené horské samotě (samotě, protože na horách je vždycky každý sám – uzavřen ve své hlavě a soužen svým tělem, byť v praktické rovině mnohem více odkázán a svázán se svým parťákem) sníš o ledabylé pohodě léta. Tím sice ztrácíš koncentraci, ale zároveň ti to poskytuje psychickou skrýš na přežití útrap. Uprostřed letního ovocného sadu si pak z utrženého jablka věštíš svůj zimní osud. Snažíš se rozkrýt, proč potřebuješ opakovaně lézt do extrémních situací.

Možná jsi feťák závislý na adrenalinu. Spíš ale potřebuješ cítit, že opravdu žiješ. Přiložit prst na pulzující tep života. Zamíchat trochu usazenou energií. Cítit vítr. Přiznej – v naší zemi je poměrně lehké cítit se zabezpečen (co naplat, že náš dnešní svět tolik nahrává přeskočení rodinné jistoty a kvalitních mezilidských vztahů). Po naplnění základních jistot na vrcholu pyramidy potřeb stojí touha po seberealizaci a sebetranscendenci. A právě vykročení z všedních dnů, zkušenost vrcholného zážitku (u horolezců o to příznačnější) poskytuje horské dobrodružství. Samozřejmě, není to cesta jediná. Pouze s pečením štrůdlů a vařením povidel však vnější aspekt své svobody nenaplníš. Zralé buclaté léto tedy nestačí a ty občas musíš obléct šedý kožich hladového vlka. Tento vlk však nemůže čenichat věčně. Musí ulovit a spočnout, musí!

Tíha obrazu vlastní nezodpovědnosti tě rozmetává na mentální prach. Kdyby se něco ošklivě pokazilo – co sis to dovolil? Čeho ses dopustil vůči svým blízkým? Jak jsi to mohl udělat matce, která tě vypiplala? (Nebo to aspoň zkusila.) Vzpomínáš na lidi, kteří už se z hor nevrátí. Toto denní snění není příjemné. Můžeš ale přestat takto přemítat, nastavit hráz potměšilé mysli, a místo toho změnit svůj přístup k těmto fenoménům. Přitáhneš si otěže osudu více k sobě. Probudíš se a oloupeš ze salátu vědomí nepotřebné vrstvy. Použiješ vědomost: můžeš se lépe připravit. Můžeš lépe natrénovat. Tělo i psyché. Můžeš méně riskovat. Počkáš si. Utužíš se s parťákem. A z lásky, nabyté teplem, se ohřeješ v chladu, a z mrazu lépe doceníš hřejivou vstřícnost. Můžeš si více všímat pozitivních stránek obou zážitků, rozumně je alternovat ve vzájemné synergii. Z jednoho můžeš načerpat sílu do toho dalšího. Potměšilost mysli se vytrácí. Prvním zážitkem můžeš získat nadhled nad tím druhým a naopak. Být bdělý v momentální činnosti a využít získanou rotaci k roztočení většího a stabilnějšího kola spokojenosti.

Kéž by.

0

Pro ekology katastrofa, pro pískaře sezóna století. Takový byl letošní rok ve Skaláku – podle dat na webu Hruboskalsko.cz je to zatím nejsušší sezona od roku 2005, kdy byl web spuštěn. Zelených dní bylo 102 (stav k 22. 10.) – nejblíž byl rok 2007 se 72 zelenými dny. Celkem se ale dalo lézt 139 dní, což je o měsíc víc než v doposud nejsušším roce 2015. Příležitostí k lezení bylo víc než dost a my jsme se ten čas snažili využít nejlíp, jak se dalo. Celou sezonu rozproudilo velmi suché jaro – už od konce dubna bylo jasné, že se letos ve Skaláku pojede kudla. Bohužel obnovený chod hospody na Koupáku nebyl úplně podle našich představ (zavíračka v osm hodin večer i dřív, na mejdany za dob Ilčiných jsme mohli jen s nostalgií vzpomínat), nicméně zásadní roli základny lezců ve Skaláku letos sehrála Turnovská chata. Několik kulturních víkendů (muzika s kalbou), oslav narozenin (kalby s muzikou) nebo prostě víkendových ohňů (kalby zcela bez muziky) utužily kolektiv lidí s láskou k jemnému solivému pískovci jak tenkrát.

Partička mlaďáků (z různých koutů republiky) se vrhla do sezony s chutí – hned zjara se začaly přelézat cesty, které na sobě měly pavučiny 10, 20 i více let. Cesty od bratří Meierů, Bojsy, bráchů Homolků ale i od starých mistrů Čihuly a Kuchaře. Asi největším tahákem letoška ale byly cesty od Vládi Sochora. Jméno, které moc lidí mimo Skalák nezná, ale pro místňáky jsou jeho cesty dost vyhlášené. Já jsem se s Vláďou setkal poprvé před čtyřmi lety skrze jeho cestu „Povětroň“ za VIII na Bránu. Místní lezec Honzik Šimánek mi o něm povídal: „Joo Kubí, ty cesty od Vládi Sochora, to je jenom pro fajnšmekry, většinou dost lámavej terén, solivý chyty, kruhy vysoko a dává jich málo, no prostě každá cesta od něj je zážitek.“
.

Vláďa Sochor (ve světlém) a bratři Ledabylové v roce 1970. Vláďovi bylo 18 let. (f: archiv J. Sochora)

.
Po přelezení několika jeho cest mi Sochorákův styl naprosto učaroval. Člověk pod jeho cestami dlouho chodí, nakoukává je, přemýšlí, jestli tam půjdou nějaké smyčky a jestli už nastal ten správný čas, anebo bude lepší si ještě chvilku počkat. A pak se jednoho rána probudíš po mejdanu na Turnovský a dojde ti, že dneska je ten den, kdy to půjdeš vylézt. Trocha nervozity po cestě do skal, vybereš sadu smyček, navážeš se a jedeš. A už tě nic nesundá, leda že by sis to pod prvním kruhem ještě rozmyslel nebo nějakou nerozvážností urval chyt a hodil strašnou tlamu do smyčky. A ten pocit, když tu cestu vylezeš a žiješ, ten se nedá nahradit sebetěžší sportovkou s mágem po borhácích. Samozřejmě nejsem sám, koho tenhle styl lezení baví. Bláznů, dychtivých zažít v dnešní bezpečné době trochu toho adrenalinu, je hromada. Letos se navíc ve Skaláku fotily Sochorovky do kalendáře (který bude k dostání u Vorla a Kuby Friče), takže Vláďovy cesty zažily nápor, co ještě nikdy. Nicméně ještě několik jeho cest má do deseti přelezů (přitom je dělal na začátku 70. let), speciálně ty za VIIIb a těžší. Tam člověk před sebou ve vrcholovce potká zápis maximálně od Bojsy, Magnuska nebo od Špeka.

Za největší zářezy roku (nejen moje) bych jmenoval cesty „Vláďova stěna“ VIIIc na Knihu, „Slunovrat“ VIIIc RP IX na Anebo a „Poslední mše za kamarády“ VIIIc na Mravenčí. Pro mě letos 15 Sochorovek v rozmezí VII až VIIIc, celkem jich mám 24, ještě mi jich hromada zbývá, ale těch závažnějších naštěstí už jenom pár. Ještě bych rád zmínil několik prvních přelezů cest od Meierů a od Špeka (cesty 15–20 let staré), které ukořistil drtič Lionel Burgr („Dívám se dívám“ IXc na Dračí věž, „Masožravé pole“ IXc na Dominstein a „Jamboree“ IXb na Skauta), ale to už je krapet vyšší dívčí, ten kluk má drajv jako blázen. Co se týče klasy, musím upozornit, že se jedná o skaláckou JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), která umí lecčím překvapit.

Letošní sezona na měkkým byla prostě nezapomenutelná (a nejspíš bude zase dlouho neopakovatelná). Lezlo se do roztrhání lezeček a kůže na prstech, říjen s 20 kontinuálními zelenými dny (nejsušší měsíc roku) postavil veškerou logiku ročních období na hlavu – spousta lezců si dokonce začala přát, aby konečně zapršelo a měli od lezení na chvilku pokoj. Teď nezbývá, než se ze skalácké strouhanky na pár měsíců přeorientovat na trochu pevnější terén, zpracovat motivaci nabranou v létě a během zimy ji přetavit na brutální sílu a odhodlání sundat všechny pytle, které člověk letos rozvěsil. A dá-li pámbů, ta příští sezona bude stejně boží, jako ta letošní.

0

Sedíce ve svatostánku jógy, městě Rishikesh, naplánovali jsme s kamarády týdenní výpravu s cílem přičuchnout k řídkému horskému vzduchu garhwalského Himálaje. Dojedeme místními autobusy co nejvýše, přes Joshimat k vesnici Badrinath, a pak se tak trochu pocouráme kolem. Netušili jsme, že nejsilnější zážitky může poskytnout samotná doprava. Profláknuté rčení „cesta je cílem“ v Indii platí zvláště pro příznivce thrillerů. Průměrně rostlý Evropan navíc nemá šanci vmáčknout se na standardní autobusovou sedačku – i kdyby na ní čirou náhodou bylo místo.

Po diskusích s místňáky jsme v Rishikeshi nalezli něco jako autobusové nádraží. Prašný plac plný odpadků (jak jinak), na němž jódlují řidiči bojující o přízeň pasažérů a zpěvavými hlasy donekonečna opakují mantru cílové stanice. Náš předem zjištěný „linkový spoj“ (haha) směrem do hor pochopitelně nikde. Pátrali jsme, zda je zamýšlená trasa vůbec průjezdná, na což se nám dostalo lakonické odpovědi místního dispečera: „Mejbí jes, mejbí nou. Sevnty prsent.“

Po dvou hodinách čekání naše notně otlučená pojízdná plechovka kupodivu dorazila. Přihodili jsme do jejích útrob pár dalších sardinek a vyrazili směr Joshimat. Vzdušnou čarou to máme 130 km, reálným tempem nejmíň deset hodin cesty. Himálaj express cestou staví na obědy, svačiny, zajížďky k městům a čůrací pauzy všude možně. Klikaté silnice stoupají proti toku Gangy a jsou stále zábavnější. Převýšení mezi silnicí a řekou se postupně zvyšuje, úměrně tomu klesá kvalita povrchu. Asfalt vystřídá prach a kamení. Svodidla neexistují, posléze začíná chybět i krajnice. Nabýváme dojmu, že vnější kola autobusu občas poruší pravidla fyziky a chvílemi jedou vzduchem. Uklidňují nás relativně velké rozměry našeho vozidla („Když do toho auťáku vrazíme, skutálí se dolů určitě on.“), leč pouze do doby, než se zpoza rohu vynoří mohutný nárazník obrovského náklaďáku značky Tata („Do prčic!“).
.

After whisky driving risky (f: Olga Hušková)

.
Do zatáček se v Indii zásadně vjíždí s mohutným zatroubením na plný plyn a pak… děj se vůle Šivova. Indové jezdí vlevo, takže cesta vzhůru do kopců s báječnou vyhlídkou pod mizející krajnici nutí slabší povahy opouštět místo u okýnka. V údolí sem tam člověk zahlédne vrak osobáku. Přibývají oficiální cedule, které jsou vcelku komické, pokud se vás zrovna netýkají. Indická správa silnic sází na humor a poezii. „After whisky driving risky.“ Hehe. „If you sleep, your family will weep“. Hm. „Leave sooner, drive slower, live longer.“ „Speed thrills, but kills.“ Ehm. „Better late than never.“ Čím dál tím lépe. Objevují se i jiné značky. Nacházejí se na počátku traverzu největších svahů a vedle sugestivních obrázků sypajícího se kamení jim dominuje nápis „Landslide and rockfall zone“. Tato cedule cestovatele nezajímá do chvíle, než jeho autobus zastaví v předlouhé koloně dalších vozidel. Co to vidí mé bystré oko kdesi v dálce vpředu? A do háje, zával. Pořádný kus svahu se rozhodl odcestovat do údolí a původní silnici přehradil v úseku 200 metrů souvislou hromadou zeminy a šutrů (foto). Pískoviště pro obry končí až dole u řeky. Pokud po cestě nějaká auta právě projížděla, nejspíš je kamenná lavina smetla s sebou. Ostatní řidiči mají jasno, tohle bude trvat. Sedí ve skupinkách na dekách, vaří jídlo a mastí karty. Kolem kolony pobíhá několik přičinlivých kluků a nabízejí občerstvení. Čas se zastavil, pár dní počkáme, nějak se to vyřeší. Co se rozčiluješ? Ty někam spěcháš? Zapomeň na Evropu, tady vládne Indie.

Autobusák nám vrací část jízdného (k nevíře) a další úsek cesty zdoláváme po svých. Pár kiláků k nejbližšímu mostu přes řeku, pár dalších po druhé straně řeky přes vesničku k jinému mostu. Přespat, a zas zpět k původní silnici, ulovit otáčející se autobus na druhé straně závalu. Dál do hor pokračujeme jiným vehiklem a s o něco horším pocitem okolo žaludku. Tak ono se to přece jen stává… Jak pojedem zpět? Na posledních kilometrech stoupání do horského Badrinathu se stařičký autobus láme v zatáčkách a občas místo trojky zařadí levitaci. Porušení přírodních zákonů už nikoho nepřekvapí, za poslední dva dny jsme notně otupěli. Místy chybí půl silnice, případně přes ni protéká menší řeka. Stádo ovcí. Čekáme. Díry, kamení, voda a znovu díry. Jsme na místě.

Pod himálajskými velikány, jimž dominuje nádherná Nílkantha, strávíme pololegálními výlety několik dní, než nás vyžene sníh. Patnáct centimetrů mokrého sajrajtu ráno na stanu – s tím nepočítáme. Vracíme se do Badrinathu, který vypadá, že se připravuje k evakuaci (foto). Nečekaně přichází zima, vesničané neprodleně balí cajky na náklaďáky a mizí do nižších poloh dřív, než bude odjezd nemožný.
.

Nílkantha 6596 m (f: Olga Hušková)

.
Horko těžko smlouváme s řidiči, abychom z hor stačili prchnout rovněž. Nakonec se soukáme do džípu, kam se nás vešlo 15, čímž významně klesá naše ekostopa (i šance na přežití). Kapotu našeho vozidla opatřil místní svatý muž červenou tečkou, stejnou, jakou si Indové malují doprostřed čela. Asi aby džíp přemluvil k poslušnosti – a všechna indická božstva k jeho ochraně. Snad hodinu drncáme 15 kilometrů dolů do Joshimatu. Mezitím přemýšlíme, jak bude vypadat náš milý zával na zpáteční cestě. Objížďka dost dobře není možná. Třeba to… ehm… uklidili.

Po dalších několika hodinách cesty je zde okamžik O. Óóóó. Óóóni to… uklidili..?? Na obou stranách závalu stojí opět fronta aut, zdá se však o něco kratší než před týdnem. Z bývalé silnice, původně zcela zasypané kamením, je u hrany svahu odhrabán úzký štěrkový pruh, na první pohled tak akorát pro motorku. Nesmrtelný indický Rambo v malém buldozeru jezdí napříč závalem po troskách cesty tam a zpět. Na hlavě má žlutou přilbu, ale střechu nad hlavou žádnou. Občas někdo na kraji závalu zapíská – signál, že shora přichází kamenná lavina. Rambo vtáhne hlavu mezi ramena a maximální možnou rychlostí 15 km/h mastí s buldozerem ke kraji. Přes silnici prosviští mohutná dávka kamení. Chvíli se čeká, načež udatný muž znovu vyjíždí do boje. Probůh, kolik tu mají rizikový příplatek? Nebo ten nebožák dostal trest smrti? K našemu překvapení po přeletu laviny kamenů přebíhají z jedné strany na druhou lidé. Nad hlavou kufry, kdyby náhodou ještě něco letělo. Vychází jim to, mrtvoly nikde. A najednou, světe div se, projely jednosměrně dva džípy. Kolona se trochu posunula. A sakra… takhle to tu chodí. Psychicky se připravujeme na přejezd. Však na nás taky dojde. V autobusu přemýšlím, jestli bych stihla vyskočit oknem, kdyby dvě zázračná levitující kola zakolísala a plechová krabice uposlechla gravitaci. Asi ne. Tak na to půjdem opět po indicku. Věř, ono to nějak vyjde. Třeba budeš v příštím životě kočka. Autobus se rozjel, indické osazenstvo na palubě začalo ponuře zpívat. „Někdy mě fakt sere, že jsem ateista,“ zasyčí vedle mě kamarádka. Tep na 200. Snad nás udrží na hraně svahu všechny čtyři ruce bohyně Kálí. Několik vteřin napětí – a je to za námi!

Dostáváme pořádnou lekci životního optimismu v zemi, kde se na osobnost nehraje. A zjišťujeme, jak silným zážitkem může být skutečně… Cesta. Doslova.

(Text se umístil na pátém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Je rok 1921. Sir Younghusband s úsměvem povstane a zdvihne sklenku jako gesto pro slávu této chvíle. Je předsedou Britského výboru pro výpravu na Mount Everest. Pečlivě oblečení pánové, kteří zastupují Královskou zeměpisnou společnost a londýnský Alpine Club, všichni, kteří tu sedí – nejodvážnější horolezec Velké Británie George Leigh-Mallory, plukovník C. K. Howard-Bury, který zná Himaláj z mnoha loveckých a horských výprav, Malloryův spolužák a druh z různých výstupů Guy Bullock. přírodovědec a lékař A. F. R. Wollastone, Harold Reaburn, zkušený lezec ve skále i ledu – ti všichni se chtějí konečně dostat tam… nahoru…

Jsme v Dárdžilingu. Tibeťanovy oči jen září a on tančí radostí kolem dokola. „Tygři!“ Ano, nesli břemena do výšky víc než 7000 metrů. Teď se konečně také mohou nazývat tím čestným titulem – tygry!

Kniha Himalájší tygři se opírá o historické skutečnosti a vykládá příběhy prvních pokusů o lezení na Mt Everest. Bez příkras, tak jak se staly. Autor knihy Fritz Rudolph nás vezme do časů, kdy ještě člověk zdaleka netušil, co ho čeká v nadmořských výškách nad 7000 metrů. A nejen to. Věnuje se komunitě těch nepostradatelným z himalájských výprav – popisuje tehdejší kulturu a vnitřní komunitu tzv. kuliů, nosičů neboli šerpů. Líčí, jak vypadalo tehdejší spojenectví členů výprav a nosičů, kteří za jeden a půl rupie na den předváděli neuvěřitelné výkony.

Okénko do historických událostí
Průzkumná výprava na Everest se uskutečnila v roce 1921 – vedl ji George Mallory. Chtěli hlavně vylepšit geografické znalosti o oblasti, jelikož na výstup na vrchol ještě neměli potřebné vybavení. Expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, odkud se všichni vrátili.

V roce 1922 se uskutečnila větší britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Tentokrát se ze Severního sedla vydali ještě výš. Během této expedice se lidí poprvé dostali nad hranici 8000 metrů. Skončila však nezdarem – horolezci strhli lavinu, ve které zemřelo sedm nosičů.

Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí opět 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči kvůli omrzlinám. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu dosáhli 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není dodnes známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od Druhého výšvihu, který je ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod Prvním výšvihem v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci už slaňovali zpět do tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který měli s sebou a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nikdo nenašel. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta moc příznivců nemá. Když však vezmeš v úvahu, že prvovýstup na Everest se povedl až v květnu 1953 (Edmund Hillary a Tenzing Norgay), uvědomíš si nadčasovost Malloryho schopností.
.

George Mallory (zdroj: Wikimedia commons)

 
A jaké je samotná knížka? Vede tě napříč historií výprav a vypráví skutečnosti opravdu poutavě. Uvědomíš si, jak moc se podoba vysokohorského lezení změnila, nebo spíš v co se změnila.

Zážitek z četby ještě umocnňují ilustrace Zdeňka Buriana – českého malíře a ilustrátora dobrodružných knih. Je to zkrátka únos do historie horolezectví se vším všudy – do doby, kdy se horské štíty objevovaly a byly opředeny tajemstvím.

Na závěr bych ráda ještě dodala úryvek z úvodu československého vydání knížky z roku 1958, který mě tolik pozitivně naladil hned na začátek. Text má název: „Jdeme všichni na jednom laně,” stojí za to ho číst celý, ale tady budu citovat jen kousek…

„Dnes se čeští a němečtí horolezci i turisté nesetkávají jen u skalních jehel mezi Děčínem a Schandau, ale také ve Vysokých Tatrách, na Ihle v masivu Ostervy, na severní stěně Ganeku nebo na hřebenových věžích Prostredného hrotu. Jejich přátelství se obnovuje v Téryho chatě stejně jako v hradu Hohnstein. Takové myšlenky mi jdou hlavou ve chvíli, kdy se moje kniha Himalájští tygři překládá prvně do jiného jazyka. Mám upřímnou radost, že ji vydává právě nakladatelství v Československu. Vždyť oblíbené pohoří našich turistů a horolezců se prostírá přes hranice naší oblasti ČSSR, pohled ze skal u Labe zalétá k sousedům, k přátelům. Srdečný pozdrav mým čtenářům v Českolovensku – mladým i starým, těm, kteří milují hory své vlasti i dálné končiny, těm, kteří chtějí být přáteli všem mírumilovným národům!” Fritz Rudolph
.
_____

George Mallory (1886–1924) Narodil se ve vesnici Mobberley v severozápadní Anglii. V roce 1911 vylezl na Mont Blanc a v roce 1913 udělal cestu na Pillar rock, která byla po několik let hodnocena jako nejtěžší v Británii. V roce 1921 se zúčastnil průzkumné expedice na Severní sedlo Mount Everestu a na tuto horu se vrátil také v roce 1922, kdy už měla expedice za úkol pokusit se vylézt na samotný vrchol. Mallory zavrhl použití kyslíkových bomb, které se mu zdály příliš nespolehlivé, a dovedl svou skupinu až do nadmořské výšky 8 225, kde to otočili kvůli pozdní hodině a špatnému počasí. Svůj poslední pokus o zlezení Everestu uskutečnil Mallory s výpravou znovu v roce 1924. Vrcholový tým tvořil s Andrew Irvinem. Kvůli zhoršujícímu počasí a příchodu monzunu byli naposledy spatřeni 8. června 1924 ve výšce kolem 8 600 metrů.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce.

0

Lezení přímo uprostřed veřejného dění. Rafiki Urban Boulder Race je originální český lezecký závod, který se koná v centru Prahy. Leze se po věcech jako jsou sloupy od nákupního centra či mosty držící dálnici, po zdech všeho druhu nebo třeba na pódiu v divadle. Je to akce zcela ojedinělá. Pokusím se trochu přiblížit letošní ročník ze svého pohledu.

Letošní, už třetí ročník se konal v sobotu 6. 10. a zúčastnilo se celkem přes 300 závodníků. Všechno začalo prezencí závodníků, která byla vedle finálové destinace u lodě Altenburg 1964, kotvící na Vltavě, téměř pod Trojským mostem. Závodníci dostali veškeré informace k závodu a mohli se rozprchnout k boulderům. Kvalifikační bouldery byly „postaveny“ nebo spíš vymyšleny na čtyřech destinacích.
.

Pohybově náročné kroky před vstupem do obchoďáku (f: Adam Mašík)

.
Prvním místem, kde se nacházely bouldery, byl palác Akropolis. Lezlo se vevnitř v sále. Druhou destinací byly Riegrovy sady, kde se lezlo po zídce, kromě kolmic zde byl připraven i stropový silový výlez z jeskyňky, Další byl OD Kotva, centrum Prahy, lezlo se venku u vstupu, okolo obchodního domu i na střeše. Poslední kvalifikační destinací byla náplavka pod Nemocnicí Na Františku – tady byl těžký skok, kde bylo možné uplatnit svou kreativitu při vymýšlení programu, jak to vylézt, aniž by se muselo skákat. Vzpomínám, jak mi radil gumový Marin Jeliga: „No, to musíš zvednout tu levou nohu támhle na tu sklopenou lištu u hlavy.“… „Super, a teď si zvedni tu pravou nohu, aby ses zvedla, a tu musíš dát nahoru, až k tý ruce.“ Jo, díky a můžeš mi říct, jak to mám asi udělat? Nějakou záhadou se mi to nepodařilo, nevadí, třeba příště.
.

Parádní Es Pontas v centru Prahy (f: Tony Výborný)

.
Od devíti do čtyř, kdy probíhala kvalifikace, se široká nelezecká veřejnost mohla bavit nejen tím, že sledovala „šašky“, co se snaží vylézt například na vstupní dveře OD Kotva, ale i pohledy na zástup lidí nesoucí si „postel“ na zádech. Třeba na autobusové zastávce se nám stalo, že na nás nějací kluci pokřikovali: „Vy si sem jdete lehnout, nebo plánujete spát až v autobuse?“ haha, moc jsme se zasmáli. Všichni jsme se pohybovali po Praze hromadnou dopravou, takže příležitostí pobavit veřejnost bylo opravdu plno.

Po skončení kvalifikace se přesunula většina závodníků zpět k lodi Altenburg 1964, kde od šesti večer probíhalo finále. Do něj postoupilo šest nejlepších kluků a holek. Bouldery měli kluci i holky podobné, první se lezlo finále holek a kluci, aby to měli těžší, nesměli používat velkou část chytů a stupů, které holky mohly.

Byly připraveny čtyři velmi originální finálové bouldery. První a druhý byl uvnitř lodi. První vedl podél boku lodi – byl to zajímavý, techničtější a zároveň, dle počtu přelezů, nejtěžší boulder. Druhý začínal nátahem, nebo spíše skokem do zavěšeného skateboardu a pokračoval po tlusté kulaté traverze do topu uprostřed lodi. Třetí boulder byl venku na pografitované zídce u lodi, dle mě esteticky nejhezčí. Lezec se zdí díky graffitům téměř splynul, byla to krásná podívaná. V zídce bylo pár vysekaných lištiček a přivrtaných chytů. Po ukázání všech chytů organizátor Juráš Šefl dodal: „Brát můžete, co chcete, ale je to na vás, třeba se to s váma udrolí, tak bacha, je to prostě něco jako na písku.“ Naštěstí se to nikomu nepovedlo, maximálně nějaký malý kousíček.
.

Na zídce lezci s graffiti skoro slpynuli. (f: Tony Výborný)

.
Večer pak vygradoval posledním finálovým boulderem. Byl divácky určitě nejatraktivnější, lezecky nejzajímavější a nejoriginálnější. Lezlo se po přídi lodi. Když si vzpomenu na prohlídku tohoto boulderu s holkama před finále, bylo to docela vtipné. „Co to má být? Jak se tohle sakra poleze?“ ptá se jedna a druhá na to: „No tak to fakt nevím, řekla bych, že po těch oranžových páskách, třeba ta kotva… Ale vidíš někde START? A počkat… Já nemám věci na převlečení!“ Start byl náskok do díry v lodi a pak se pokračovalo přes kotvu a kýl. Topem byl výlez za kýlem do lodi. Říkáš si, že by se padalo do vody? Možná. Organizátoři vymysleli systém, kterým posouvali celou dobu pod závodníky nafukovací člun, do kterého mohli případně padat. Po dolezení finále borců bylo vyhlášení výsledků. Zvítězili Martin Dvorský a Verča Šimková. Poté následovala párty – především ve znamení jídla, pití a hlavně klábosení s kamarády.

Letošní UBR se povedla. Myslím, že si závod užil každý. Respekt organizátorům za to, co museli udělat – nejen najít a domluvit lokality, vymyslet bouldery, ale i zapisovat výsledky, nechat potisknout trička a batůžky… Opravdu díky za tuhle skvělou akci a těším se na další ročník.

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je další díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Babí léto, páteční odpoledne. Chytáš zářijové sluníčko na lavičce před boudičkou. Právě si to otočila v první desetině výletu za kulturou. Díry ve výfuku se neptají… Na dvojku do kopce, pět tisíc otáček, vůně pálící se spojky… To znamená jediné, rychlou otočku zpátky. Ty jsi teda byla odhodlaná dojet 70 kiláků až do Jičína, kde byl příslib autoopraváře… Proto tě trochu překvapil naléhavý tón kluků z vedlejších sedadel, ať to koukáš co nejrychleji v první zatáčce otočit, než začne hořet motor…

A tak o deset minut později sedíte na kempu, kluci balí špeka a ty posloucháš moudrá slova jako: „Dej to rovnou sešrotovat“ nebo „budeš ráda, když to vyjede první kopec“. Iva Bittová a randění holt musí počkat a na programu víkendu je dlooouho nezažité norování (pro ty co neznají – i když tací pravděpodobně ani nejsou – zalezeš do čehokoliv, čemu říkáš postel, přikryješ se čímkoliv, čemu říkáš peřina, najdeš nejbližší věc podobnou fungujícímu notebooku a pouštíš si pohádky). Tenhle plán ti vystačí na následujících 36 hodin… Správné norování poznáš tak, že pohádky prokládáš svačinami a spánkem. V tvém případě i přemítáním nad dalším létem v Ádru…

Co ti teda další (už třetí) sezóna v Ádru přinesla? No… Ze začátku si nemůžeš pomoct nemyslet spíš na ty věci, který ti vzala. Teda, ruku na srdce, který si poztrácela díky tomu, že často zapomínáš mít hlavu na krku, kam patří…

Začalo to v květnu, kdy zmizela tvoje první naspořená kupička peněz. Respektive – ty jsi ji nechala zmizet… Škoda 30 tisíc, výškovky neděláš, takže ani týden ani měsíc v práci to nezachrání…

Následovala ztráta vidiny lezecké sezóny, když sis kombinací práce, lezení a vlastní hlouposti odpálila rameno a počet vylezených cest se tak pro tebe letos zastavil na osmi. V průběhu léta si pak stihla ztratit celkem novej telefon, pro jistotu ne tvůj ale rovnou pracovní, kterej si měla na konci září vrátit šéfovi. Oukej, necháš mu místo něj tablet, ať maj holky na Kalírně z čeho pouštět hudbu. Ahá – nenecháš, protože je to zhruba 14 dní, co si ho viděla naposled…

Co dál? Dvě nohy, dvě ruce a psa pořád máš, tak to snad nebude ještě tak hrozný. Po výčtu ztrát ti navíc začíná docházet, že všechny věci, který jsi poztrácela, byli převážně materiálního rázu. Najednou ti začínají v hlavě vylézat věci, který ti letošní Ádr přinesl… A ty rozhodně tak materiální nebudou.

Definitivně sis potvrdila, že miluješ lezení, a přes to si musíš přiznat, že jde žít i bez něj. Přesvědčilo tě o tom hlavně to, že jsi celé léto na kempu (doma) a na Kalírně (v práci), takže 24/7 existovala mezi desítkami lezců, jejichž slovník se stává ze slov maglajz, eurožába, tutová smyčka, lištovačka a pivo. A přesto, že si k jejich debatám neměla čím přispět, netrávila si noci plačící omotaná svojí novou osdmesátkou, kterou si musela narvat klukům na „Cikánskej guláš“, abys měla záminku ji vytáhnout z obalu.

Definitivně ses rozhodla přestat snít a jsi pevně odhodlaná letos konečně odpálit na zimu na alespoň pár měsíců trvající ozdravný výlet do Špáňa. Proto si taky využila nově nabyté zkušenosti a celou obálku se sezónníma úsporama uložila na účet do banky…

Navzdory všem pravidlům vesmíru ti taky letošek přivál do cesty další neuvěřitelné a nádherné lidské existence – kamarády do deště, na které se můžeš vždycky spolehnout, že ti koupí čokoládu a štangli Vysočiny.

A nakonec ta nejméně pravdpodobná věc, kterou už si nenechala ani na své fantazii… Do života ti skočil princ v bílým tranďáku. Ba co víc – v dodávce dvakrát tak veliký! Takže odvoz na španělskej výlet se vyřešil sám…

Právě díky těmhle přátelům a princům si se začala znovu učit, že jako holka z plesnivý chaloupky v Ádru nemusíš mít pořád pocit, že bys měla na všecko stačit sama. Že si můžeš nechat pomoct se zapojením vařiče, nechat si odtáhnout auto nebo si nechat uvařit čaj a odnést si ho do vypůjčených peřin a postele, když si rozbitá jak cikánský hračky. Už sama sebe neoblafneš tím, že když nosíš růžový trika, jsi bábovka. Tohle léto bylo ve znamení zkušenosti, že bejt bábovkou není žádná hanba, že je to po čertech příjemný a že ty si kurnik vždycky byla, jsi a budeš bábovka.

RESUMÉ
počet ztracených peněz: 30 tisíc
počet ztracené elektroniky: 3
počet zdravých končetin: 3
počet nových přátel: nespočet
počet princů v bílý dodáce: 1

Teď už tě nečeká většího úkolu než přežít v boudičce do listopadu, kdy máš naplánovanej odjezd na vejlet… Jedno podzimní ráno už zahlásilo čtyři stupně, ale vyšší moc (princ s dodávkou) zasáhla a půjčila ti expediční spacák plnej peří, takže v noci zatím mrznul jenom nos, čouhající ven. Takže musíš akorát vyřešit, kam narveš přes zimu všechno svoje harampádí z chaloupky, sbalit lano a lezečky a… Uvidíme se v Ádru příští sezónu?

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Už není úniku. Nejde to dolů, vpravo ani vlevo. Mohu jen vzhůru. Myslím, že nepřeháním, kombinovaný terén skály, sněhu a ledu má sklon kolem osmdesáti pěti až devadesáti stupňů. Už dávno lezu bez rukavic, jsem úplně v transu, vzdálenější svět nevnímám,“ popisuje Mirek Šmíd stavy během svého sólového prvovýstupu na pyramidu Ama Dablamu v Nepálu v roce 1986. Tehdy mu bylo 34 let a drzé nápady ho neopouštěly.

„Tuhle knížku si určitě sežeň,“ doporučoval před lety kamarád a vůbec se nemýlil. Je to exkurze po sbírce extrémních výkonů v horách, která u nás nemá obdoby. Zakladatel teplického Fesťáku v ní popisuje své výpravy na limity tehdejšího lezení, jako kdyby o nic nešlo. Bez příkras, věcně, lidsky. V tom spočívá asi hlavní síla této knihy. A že by se mohl čím chlubit – Severní stěna Trollů v zimě, třikrát Mount McKinley, Cerro Torre, účast na úspěšné expedici Dhaulágiri 1984… Jenže chlubení, to nebyl styl Míry „Lanče“ Šmída:

„Moje generace povětšinou chápe hory jako kolbiště seberealizace, slávy a uznání. Ale mně se zdá přinejmenším podivné být lepší než ten druhý, někoho přetrumfnout, ukázat mu záda,“ píše v závěru knihy, kde přiznává, že jeho velkým vzorem byl romantik Julius Kugy – jeden z průkopníků horolezectví, botanik (*1858) a autor původní knihy Ze života horolezce. Obě dvě sdílí naladění lidí, kteří nad svoje výkony obdivují východy a západy Slunce, pestré horské louky a úžasné vysoké stěny.
.

Mirek Šmíd (f: archiv Petra Schnabla)

.
„Míru si pamatuju z Fesťáků, když se tam ještě rozdávaly chleby se sádlem,“ vzpomíná himálajský horolezec Pepa Šimůnek, který se shodou okolností tento týden chystá také na Ama Dablam. „Tehdy mi bylo dvacet, byl jsem zelenáč – koukal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, ikona, borec. Už za komančů byl v Yosemitech! Já byl tehdy nejdál na Prachově a v Tatrách. Postava z kategorie snů.“

S „Lančem“ tehdy lezl například doktor Mirek Novotný. „Nejlepší bylo společné Chamonix, tuším 1981. Měli jsme 14 dní exkluzivního počasí. Lezli jsme ve třech, ještě společně s „Prcasem“ Slavíkem na Aiguille de Blatière a byla to velká pohoda. Táhli jsme si s sebou koženej měch s vínem. A na štandech jsme popíjeli…

Když Míru srovnám s Joskou Rakoncajem, tak ten byl puntičkář a rychlý. Mirek byl free a velký pohodář. Na těch zájezdech většinou chodil sóla, ale když se zrovna chtěl družit, tak za mnou přišel a povídal: ‘Hele, vole, doktore, pojď si něco přelízt.’

Pamatuju si také jeho hlášku, kterou užívám velmi často, když někdo spěchá: ‘Hele, vole, pomalu. Rychle se ani pes nevysere.’ (směje se) To byla jeho oblíbená.“

Pokud se chceš Mírovými myšlenkami nechat inspirovat i ty, určitě ještě nějaký výtisk jeho knížky v antikvariátu seženeš. Nebo si ho připomeň alespoň filmem. Větší vzpomínání nedávno zachytil štáb pod vedením Libora Duška. Pokud ti tenhle povedený medailon unikl, tady máš šanci to napravit:
.

.
_____

Mirek Šmíd (*11. května 1952 – 11. září 1993) byl český samorost z Police nad Metují. Sám sebe viděl nejen jako horolezce, ale také jako dokumentaristu a fotografa. Právě díky němu můžeš během každého konce srpna navštívit největší český filmový festival, který se zaměřuje na horolezeckou tematiku. V životě i v horách si razil vlastní cestu – svými sólovýstupy (zejména na Kavkaze) rozčiloval tehdejší funkcionáře. Jako jeden z prvních přinesl do Česka také paraglide nebo horská kola. Zemřel za nevyjasněných okolností během sólového výstupu na Lost Arrow Spire v Yosemitech.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor.

0

To jsem jednou tak prohodil, když jsme se bavili v Ádru o tom, jaký je náš velký cíl, že pro mě by byl úspěch vytáhnout si jakoukoliv spáru. Jakmile to zaslechl Vítek Lachman, hned zbystřil a povídá: „No tak tady za rohem máš spáru – pěknou, tu si dej, lezou jí i holky.“ Tak na ní tak koukám a v hlavě se mi honí myšlenky: „No jako nevypadá tak zle – do jeskyňky lehké, a z ní tutová eurožába, to by se možná dalo.“ Nádech, výdech a už potvrzuji, že pokus dám. „Ale co jištení?“ povídám. „Na deset metrů spáry nic, kindráč nemám, ufona taky ne… Takže bych to musel lézt na sólo a to se mi zrovna nechce, pádu na zem bych se rád vyvaroval.“ Ještě že má Vítek pro všechno řešení a z batohu vytahuje své ufony. „Já si to vylezu na sólo a dám ti je tam.“ No bájo! Vše do sebe krásně zapadá, ani to moje hlava nestíhá vstřebávat.

Než se naděju, Vítek je nahoře, já se navazuji a připravuji na pokus. S žábami mám praxi z boulderzávodů (chlapi měli v kvaldě jednu převislou spáru, pozn. red.), tak to přeci nebude v ničem jiné. Překontroluji si jističe Kubu Konečného a vznesu důležitý dotaz: „Dáš si to za mnou na druhém?“ „No, jako nevím, nechci si zkazit pěkný lezecký den nějakou spárou,“ namítá Kuba.

Otáčím se čelem ke spáře, nadechnu se a vyrazím. Pádluji (ještě po chytech) v široké spáře do výklenku, ze které se má cvakat první ufo. Založím vcelku kvalitní žábu a snažím se cvakat. Bože! Co to je? Hlava plná strachu mi dělá problém trefit se expreskou do ufona. Po chvilkovém boji konečně cvakám expresku a vzápětí do ní lano. Pokouším se postavit a udělat dalších pár temp ve spáře, ale hlava panikaří a ruce mě nechtějí poslouchat. Vím, jak založit žábu, proč to tedy dělám na opak? Kuráž je ta tam a stres i nervy se dostavují rychle. Neotálím, valím si to nahoru a přitom bojuji o holý život. Tempo za tempem, žába za žábou. Jen se co nejrychleji dostat k dalšímu jištění. Zastavuje mě až crux, kde se musí zvednout pravá noha vysoko, postavit se a je vylezeno. Žába už jede, hlava s tělem jsou unavené, a tak z posledního zbytku morálu udělám vysoký krok. Pomalu se připravuji na pád, když najednou stojím na velkém stupu a žába sama od sebe drží. Teď už jen lehkým terénem na vrch.

Po mně si to nakonec na druhém dává i Kuba Konečný, akorát v cruxovém místě místo žáby využije sokola. No když má tu sílu vola… Vrchol a zápis do knížky byla ta nejsladší odměna. Poslední cesta před odjezdem je vylezena.

Kráčíme si po kolejích a najednou na nás někdo volá. A hele, Standa Mitáč leze „Údolku“ na Tři obry (VIIb od Herberta Richtera, pozn. red.). O téhle spáře si můžeme nechat zdát. To je na nás sporťáky moc silná káva. A co jsme to vlastně lezli za cestu? No přece „Tomášku“ za V na Hroche v Království. Tu snad každý v Ádru zná.

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je třetí díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

V jednom máme jasno – v Ádru žijou bábovky. A ty se snaží přežít – samy, spolu nebo s kamarádama – s velkejma bráchama, kteří se slitujou a koupí jim ten správnej vařič, co pasuje na pětilitrovou plynovou bombu. Nebyly by to však úplný bábovky, kdyby nepokukovaly po chlapech… Oukej, nepokukujou, trpělivě (čti spíš zoufale) čekají na prince v bílým tranďáku. A jaký prince že to do Ádru sezóna zavane?

KLASIK
Chodí v roztrhanejch teplákách s kytičkovanýma záplatama na koulenou a kostkované košili. Matroš má v báglu od Ádrdesignu, v jednom z prvních modelů. Nepoužívá mágo ani ufony, má sadu chlupatých smyček dáávno za zenitem, ale protože do nich nepadá, používá je už patnáct let. Z jeho batohu nikdy netrčí žádnej matroš, takže nejde poznat, že je to lezec! Holky ho zdánlivě nezajímají. Jeho výběr lezeckých cest se skládá z vykřičníků od Cikána a Arnolda. Svačina: dvě lahve Krakonoše a jablko, v lepším případě kousek štangle Vysočiny.

Jistí se zásadně osmou. Když vezme bábovku do skal, zapomene, že je to holka. Vlastně zapomene brát v potaz lezecké schopnosti parťáka vůbec… Výsledek: koláče na rukách, koláče na ramenou, koláče na kolenech.

K večeři má fazole a sedm až dvanáct piv. První přelez po dvaceti pěti letech ve vrcholovce je sice lákavý, délce hojení strupů ovšem neúměrný, a tak si dvakrát rozmyslíš, jestli s ním ještě někdy půjdeš do skal…

SPORTOVNÍ TEPLOUŠEK
Chodí v kraťasech (dokonce v nich leze!), růžovejch botaskách od adidas a s báglem od BéDéčka. Nosí maglajz, spárovky i ufony, i když leze zásadně stěnovky. Průvodce nenosí, protože nový desítky tam stejně nejsou. Když tě vezme do skal, rozlízáte se na devětáčku (po pár měsících se dozvíš, že si tě testoval). Nevadí mu, když pindáš – zvedá mu to sebevědomí. V krocích, kde padal, musíš spadnout taky.

Jako jeho holka si taky musíš pořídit pořádný krční svaly a grigrinu, aby jsi zvládla hodiny chytání pádů při nacvičování nejnovější desítky od Brťáka. Do vrcholovky se zapíšeš málokdy, protože cesty končí u posledního kruhu (a pro tebe často u prvního). Zápisy jsou hodnotný až od Xa, nikdy nechybí poznámka „OS“, i když mu na tom nezáleží! Den lezení končí: rýží s mrkví a večerkou v devět, protože podmínka je ráno od osmi do desíti.

CHAMELEON
Kříženec Klasika a Sportovního teplouška. Leze v dlouhejch žlutejch kalhotách E9 s kytičkovanýma zálatama na kolenou. V báglu má mágo, ufony, za který se stydí, a průvodce s ručně dopsanejma desítkama v Himalájích. Ve stěně dá devětajdo na osnajt a večer se doleze na Tréningovce. Na svačinu nosí Krakonoše, papriku, oříškovou tyčinku a cizrnovou pomazánku. Když s ním jdeš lízt, můžeš se zúčastnit rozhodování o tom, kam se dneska půjde. Buďto na devítkový hrany do Teplic nebo na Berušky. Večer dá čtyři pivka, rizoto s vepřovou konzervou a jde spát, protože vstává na spárovou podmínku na devátou.

ZELENÁČ
Na písek přijel z vápna, letos poprvé. Je mu dvacet, má nový spárovky od Ocúnu a maglajz, kterej nebude používat, protože na písku se to nesmí. Cajky má v báglu od Ádrdesignu, protože ten nosí všichni klasici. Lano nosí na batohu, je na to zvyklej z Krasu. Dokáže přijít do hospody s oblečeným sedákem (protože si dá jen pivko a pak jde zpátky do skal). Když si musí odsednout do erárky, pořádně v ní zaskáče, aby se ujistil, že je tutová.

Přijel lízt spáry, ale neumí zakládat, takže po prvním zážitku stávajícího se z třiceti metrů smrtelného hekání se rozhodneš, že budeš radši tahat. Večer si dáš v hospodě šest piv na nervy a zítra půjdeš radši lízt s klukama sportovky.

RESUMÉ
Pro každýho z výše uvedených lezců jsi pořád „jen“ bábovka, kterou samozřejmě jednou vezme na vícedélky, a tak večer zase sedíš sama před chaloupkou a plánuješ, jakou pětku bys ještě mohla vytáhnout. Všechny data na telefonu už padly na hledání tranďáka na bazoši. Tvůj bude žlutej.

PS. Jestli si se ve výše zmíněné typologii nenašel, prosím neváhej rozšířit bábovčí obzory, ať nekoupíme prvního tranďáka, kterej na tom bazoši najdem!

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Poslouchám písničku „Riders on the Storm“ od skupiny The Doors Je fantastická, tak dlouho jsem ji neslyšela!

A jakou to má souvislost s knížkou pro tento měsíc?
„Riders on the Storm – teď už jsem chápal, že název té jejich cesty není žádný hold Morrisonovi, ale přesný popis reality. Ještě v hospodě v Puerto Nateles jsme u třetího piva vedli svalnaté řeči, jako že: ‘Všechno musí jít přelézt čistě, koneckonců i Güllich s Albertem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme neměli co říci. Ono také co říkat ve chvíli, kdy vítr venku uhání takovou rychlostí, že člověk sotva stojí na nohou. Dojít si na záchod znamenalo namočit si do obličeje. Představa lezení po skále byla směšně absurdní.“

Možná už poznáváš, že se jedná o sloh Filipa Šilhana z knížky Cesta do hor, kterou vydala Montana v roce 2001. Filip v této části knížky popisuje výlet za lezením v jihoamerické Patagonii v žulovém terénu v Torres del Paine. A já si přesně dokážu představit, jak to myslel Morrison i Filip.

To je také jedno z velkých kouzel Filipova psaní. Člověk ani neví jak, ale Filip Šilhan dokázal slovy vystihnout okamžik tak, jako bys na skále byl s ním. Lezeš na písku se všemi třemi expreskami, co máš. Lezeš a touláš se po Americe. Vydáš se do Tater, kde nejprve sotva popadáš dech, ale v Himálaji ti dojde, že už je to vážné. Zavítáš do skalisek divoké Patagonie a sluníš se na boulderech v jižní Africe…

V druhé části knížky tě čeká Filipův „Lezbiář aneb o čem se v metodických příručkách nepíše”. Najdeš tady lezecké poznámky definované slovy autora takto: „Kdo je přesvědčený, že se ho poznámky netýkají, patří nejspíš k oné bezproblémové části lezeckého spektra… Naopak ten, kdo prohlásí, že mu jsou podobné problémy buřt, a pozdě v noci si je potom bude pročítat na záchodě, ten patří k nejohroženějšímu druhu. Pro zbytek světa je lezbiář inspirací, informací, anebo také idiotskou hovadinou.”

Komunita lezců – rebelantů establishmentu, kteří mají svůj svět a svoje náhledy na to, co je důležité. Vřele doporučuji přečíst, i pokud si myslíš, že se tě tahle část netýká. Troufám si totiž říct, že některé lezecké problémy se v čase nemění. Vzadu knížky najdeš také Filipovy krátké úvahy nad různými tématy a publikované příspěvky do Montany, které stojí za přečtení.

Proč jsme tady? (Filipova odpověď za Montanu)
„Pro pocit komunity, pospolitosti, informace, proto, že děláme něco smysluplného, něco, co nás baví. Jací budeme, je částečně věcí každého z nás. I proto jsme tady! Za smysluplnost existence lezeckého periodika, a potažmo za Montanu.”

Jedním z největších přátel a parťáků Filipa Šilhana byl svého času Mára Holeček (Napsal o něm také vzpomínkový text Panta rei do Montany č. 2, 2002, pozn. red.)…

Máro, jaká je první věc, která tě napadne, když se řekne Filip Šilhan?
Jednoznačně vzpomínka na parádní a výjimečné časy. Dobu, kdy se naše společné představy jednoduše přetavovaly do reálných kroků, přičemž „problém”, byl pojem jen pro pochybovače, či věčný kverulanty. Připomínka kamaráda a lezce, který mi chybí. Dokonce ani za více jak patnáct let zub času nezacelil ztrátu a nezaneslo ho ani jediné smítko prachu zapomnění.

Na jakou situaci/na jaký moment s Filipem vzpomínáš nejraději?
Vyberte z nádoby plné směsicí svých oblíbených laskomin jednu či druhou a řekněte: tuhle bezvýhradně preferuji. Připomínám jen, že nádoba i s víčkem vám celá patří. Pokud ovšem budu chtít vypíchnout jednu chuť, musíte počkat, až vše zdlábnu. Pak možná vydám resumé. Je to obdoba vydržet odvyprávět celý mnohaletý příběh. Je ale dost možné, že na konci budeme zcela bez výsledku, stejně tak, jak na samotném začátku. Vyberete jednotlivost, když vše chutná, respektive vzpomínky jsou stále živé.

Bylo na něm něco pro lezce a horolezce opravdu typické/netypické?
Jasně…, pro horské lezení nebyl knižním ideálem. Dlouhý jak sám týden, vyhublý, byla mu zima a každý den vybil baterky svých sil až na samé dno. Nicméně ráno se vždy vzbudil čertík na péru, usměvavý a pro okolí nejspíš nebezpečný optimista. Nikoli však pro mě. Já mu za to budu do své nejdelší smrti vděčný. Naučil mě i ve srágorách vždy koukat na horizont zalitý Sluncem. Neboli, problémy nejsou okolnosti, ale rezervy vždy hledej v sobě, než přijde definitivní „tma“. Howgh.

_____

Filip Šilhan (3. 12. 1969 Plzeň – 13. 1. 2001 Ötzalské Alpy)
Publicista, novinář, redaktor České televize a výjimečný spolupracovník Montany. Kromě toho byl výborným lezec – na sportovkách dosáhl obtížnosti 10 UIAA a z horských počinů se sluší zmínit třeba prvovýstup na pákistánský Amin Brakk (9-, A4) nebo novou variantu na Cerro Torre Central v Patagonii (8, A3+). Jako lezec procestoval obrovský kus světa a všechno dokázal ostatním zprostředkovat svým jedinečným jazykem.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism.

0

Už je to víc jak rok, co jsme s Luckou dělali pro eMontanu větší rozhovor „Co ostatní nevidí“. Tou dobou se léčila s bolavým ramenem. Znovu jsme se potkali, a tak jsem se mohla zeptat, jak je na tom teď.

Lucko, jak dlouho si nemohla lézt a proč vlastně?
Dlouho mě zlobilo pravé rameno. V září loňského roku po magnetické resonanci se konečně potvrdila diagnóza, že mám utržený biceps a labrum s chrupavkou, a tak jsem musela na operaci. Léčím a rehabilituji s tím vlastně doteď. Stále se do ruky nemohu plně vyvěsit nebo udělat jakýkoliv dynamický krok nebo drobný poskok. Lézt jsem od operace byla opravdu párkrát (s lanem na top rope) a to ještě z toho důvodu, že se mi to zkomplikovalo zlomeninou kolene a utrženým meniskem – to když jsem vyrazila skialpovat na Island v březnu, protože jsem nemohla lézt, že jo… Takže jsem napochodovala zpátky do stejné nemocnice a čekala mě pro změnu operace kolene, které stále není dobré a se kterým rehabilituji společně s ramenem doteď. Čili už to je asi deset měsíců, což je opravdu dlouhá, dlouhá pauza od lezení.

Jak ti bylo a jak jsi ten čas bez lezení využila?
Především mě poprvé zaskočily úplně jiné, daleko hlubší a silnější myšlenky, než které máš například v době, kdy si uděláš nějaké drobné zranění. Poprvé jsem se musela zamyslet nad tím, že kvůli tomu ramenu už taky třeba nikdy znovu nepolezu, že už to prostě nepůjde. Díky tomu, že chodím regulérně do práce, jsem čas nazbyt kvůli rehabilitacím stejně žádný neměla. Vymýšlela jsem, co všechno jiného budu dělat. Člověk najednou v hlavě rekapituluje celý dosavadní život, který naplňovalo především lezení. Přijmout myšlenku, že už nepoleze na dobré úrovni, nakonec není vůbec tak těžké. Ale přijmout to, že nepolezeš vůbec, je těžší než se zdá. Každopádně rehabilituju dál, určitě to nevzdávám, ale vím, že to v těch skalách je pořád stejně krásné i při čtení knížky.

Začala jsi také více jezdit na lyžích, dokonce i na závodech… Budeš v tom pokračovat?
Víc jsem lyžovala díky příteli, který se tomu věnuje závodně, a po té operaci ramene to byla jedna z možností, jak trávit aktivně čas v přírodě. Závodila jsem vlastně jen na jednom závodě v obřím slalomu, kdy jsem skončila osmnáctá. Věnovat víc se tomu ale určitě neplánuju. Každopádně je změna poslouchat na startovním poli opačný problém, než řeší lezci – většina lyžařek si tam stěžuje: „Jsem moc hubená a nemůžu přibrat!“ (směje se)

0

Jsou věci, které musíš zkusit. Je jedno, kolikrát tě od nich někdo odrazuje. Víš, že dokud to nezkusíš, nebudeš mít klid na duši a budeš si svou nečinnost vyčítat.

Vždycky jsem chtěl zkusit stop. Vyzkoušel jsem to jednou kdysi a pak až před rokem v Teplicích při cestě s kámoškou Ančí do Ádru. Ujel nám vlak a na autobus bychom museli čekat. Tak jsem se přemohl, ignoroval nesouhlas Ančí a zahodil ostych. Zvedl jsem palec. Kárka zastavila a ochotně nás svezla. Pak přišlo pár dalších stopů – zase se odhodlat a překonat ten trapnej pocit v žaludku. Loni v létě jsme do toho už oba spadli naplno a začali plně čerpat jeho výhody. A letos na jaře jsme pak podnikli low cost climb trip se vším všudy…

Domluvil jsem se s Ančí, vybral volno před maturou a tradá dvě hodinky po závodech na offu do Arca. Kamarád nás svezl do Innsbrucku, dále stopem. Stíháme přesně otvíračku Tarify (vyhlášená cukrárna, pozn. red.) a jdeme se po dlouhé zimě rozlézt na Belvedere. S prvním dotekem skály jsem přestal vnímat čas a dny v týdnu ztratily význam.
.

Zbyšek a Ančí v Arcu

.
Lezli jsme převážně sportovky, okořeněné vícedélkou „Zanzarou“ (7a+, 300 m, 14 délek, pozn. red.). Začal nám klasický lezecký zájezd, však to znáš. Myšlenky všedního dne odletí a ty řešíš stále jen ty samé příjemné problémky. Co a kdy polezeš, kolik nálezů za den je OK, kdy si uděláš kafe a co bude k večeři. V našem podání přibyla otázka, kdy se půjde na zmrzlinu a kde budeme spát. Většinou to vyřešil olivový háj pod hradem, za deště Massone, hradní věž či kamarádi.

Stopování po Arcu má rozhodně své kouzlo. Nezažili jsme tam kamenné tváře jako v Praze. Když tě nevezmou, aspoň mávnou. Klidně tě nabere mladá a usměvavá Italka, která neumí ani slovo anglicky, a doveze tě až pod skálu. Jediné, čemu rozuměla, bylo Massone.

Zažil jsem už různé lezecké tripy, ale tentokrát jsem se dostal do trochu jiné dimenze. Nic jsme nemuseli a na nikoho jsme nebyli vázaní. Dělali jsme jen to, co nás baví a naplňuje. Nejspíš jsme měli co do činění s čistou svobodou… Oblíbil jsem si ji a nesmírně si ji užíval.

Tak jako každá pohádka má svůj konec, tak i ta naše skončila. V Massone jsme sehnali kárku zpět a vyrazili plnit svoje školní povinnosti. Zpět do pražské reality. Končíme stejně jak jsme začali – zmrzlinou.

______________
.
SHRNUTÍ NÁKLADŮ:

Cesta: 300,- (z Prahy do Innsbrucku, dále už jen stop a hodní kamarádi)
Ubytování: 0,- (olivový háj pod hradem, v případě deště se schovat v hradní věžičce, v Massone v jeskyni či u hodných kamarádů)
Víno: 300,-
Zmrzlina: 400,-
Ostatní jídlo: 700,- (zahrnuje i domácí tiramisu a lahodné kozí a ovčí sýry)
Tričko Rock&Ice: 300,-
Celkem: 2000 Kč za 9 dní na jednoho (pozn. více o low cost lezení jsme psali tady.)

0

Máme se dobře, tak vymýšlíme hlouposti jak se zabavit – třeba lézt na kopce. Často se setkávám s tím, že lidé pod horami nechápou, proč se zbytečně vydáváme nebezpečí a nejdeme raději pracovat pro obživu rodiny. Pro ně je nebezpečí, když neseženou dostatek prostředků a jídla pro chod života. My si můžeme koupit vše v supermarketu, a když máme nadbytek prostředků, tak prostě jedeme na hory.

K tomu potřebujeme kapku odvahy, zdravého rozumu, štěstí a přebytek prostředků. Nedávno jsem se vrátil z výletu na Matterhorn a Mont Blanc. Na normální výstupové trasy – „normálky“ jezdí několik skupin lidí: horolezci, pro které je hora „povinností“, nadšení turisti, snílci a exoti.

Poprvé je jen jednou a o horách to platí také. Jen je třeba být na pozoru a vše pečlivě promyslet. Nadšení smíšené se špatným počasím dokáže z jinak pohodového výstupu udělat seriózní bojovku. Takové počasí jsme naštěstí zažili z tepla chaty Carrel na italské straně Matterhornu:

Ráno vystupujeme na bivakovací chatu Carrel do výšky 3835 metrů. Potkáváme českou skupinu, která dnes dala pokus o vrchol, ale kvůli pozdnímu nástupu to otočili. Na kopci jsou prý ještě čtyři Ukrajinci, kteří to asi dnes vylezou až nahoru.

Mráčky hrají na honěnou a na chatě nacházíme čtyři spacáky od lezců na kopci. Vyhlížíme je a jdeme pomalu spát asi v šest hodin. Silné poryvy větru a bubnování na přístřešek nám nedávají moc naději na klidnou noc. K tomu všemu myslíme na lidi, kteří jsou někde nahoře. Brrrr, až je mi zima.

Okolo desáté hodiny už za tmy slyšíme vrtulník. Aha, tak přece si zavolali taxík, honí se mi hlavou. Musíme hned zalehnout, protože ráno vyrážíme brzo k vrcholu. Vstávání jde skoro samo, ale otáčíme se na patě zpět do tepla během pár sekund. V bouřce napadlo 30 cm krup, stěna je pokryta ledovou glazurou a ochladilo se. V šest ráno opět létá u věží nad chatou vrtulník. Tentokrát úspěšně nalézá pasažéry a odlétá vstříc teplu v údolí. Scházíme dolů bez vrcholu.
.

Matterhorn – Lví hřeben (f: Lukáš Ondrášek)

.

Vaříme, užíváme si tepla a potkáváme Čechy, které jsme střetli při jejich sestupu. Bouřka je stihla u Lvích schodů. Trochu nesměle vyprávěli, jak při sestupu zabloudili, promokli a zavolali si na záchranu vrtulník. Bohužel se k nim dostala i špatná zpráva. Čtveřice, která musela bivakovat na kopci – dva kluci a dvě holky měla těžkou noc. Jednu holčinu zasáhnul blesk a zemřela. Zamrazilo nás a myšlenky na tu událost jsme si nesli i do našeho druhhého pokusu o vrchol o dva dny později. Při úspěšném výstupu jsme ještě za tmy prošli okolo míst, kde se bivakující schovávali. Zůstalo tam po nich krátké lano a zmrzlá PET láhev s vodou. Jejich materiál si na chatě nikdo nevyzvedl.

Být připraven znamená hodně. Z informací, které se k nám dostaly, mohu udělat jen malou analýzu, proč se to stalo. Největší problém bylo pomalé tempo a pozdní nástup. Krátké lano jim zřejmě udělalo díru do plánu i při sestupu, protože nemohli bezpečně slanit najednou celých třicet metrů. Předpověď počasí byla buď a nebo, na což jsme také sázeli. Rozvržení sil a rychlosti bylo v tomto případě zásadní – kdyby byli rychlejší, bouřka by je zasáhla v méně exponovaném terénu, nebo už v bezpečí chaty.

Vždy se snažím eliminovat na našich výletech rizika spojená s pobytem v horách. Na takto oblíbených a ikonických kopcích je vidět lecos. Pozdní nástup není pro každého. Kilian Jornet nastupoval ještě trochu později. Ve tři odpoledne dole v údolí a nahoře byl za hodinu a 52 minut. Je to borec, který měl počasí zřejmě vyladěné. Nám pozemšlapkům nezbývá, než si dávat pozor a myslet na zadní vrátka.

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Tahle je jiná, než jsme dosud měli. Není to knížka o legendárních horolezcích. Sice je to knížka od velkého amerického alpinisty, ale tentokrát je spíše o tobě. Respektive o tom, co si z ní dokážeš vzít.

Někdo ji přezdívá biblí alpinismu. Zřejmě proto, že jde o metodiku psanou přímo škrábanci hor: hloupými chybami, bolestí, neúspěchy a vyčerpáním.

Autor Mark Twight ji rozdělil do kapitol: Přístup, Trénink, Vybavení a Technika. A podkapitoly nesou trefné názvy jako například: Zůstat naživu, Parťáci nebo Budování fyzických základů.

Alpinismus se tu řeší ze všech možných úhlů pohledu. Hodit se ti určitě bude praktická tabulka pro zabalení vhodného jídla nebo seznamy vybavení do různých typů vícedélek… Teorie je čtivě, vtipně a řízně napsaná, takže se nudit nebudeš. K tomu ji Mark Twight ještě čas od času doplňuje krátkými příběhy z hor (různá ponaučení z chyb, které se přihodily jemu nebo kamarádům).

Které myšlenky a rady zaujaly autora tohoto příspěvku během čtení?
.

První den na Mt Hunteru v cestě „Deprivation“, která bude zmíněná níže. „Naše batohy vážily 12 kilo bez materiálu na lezení.“ (f: Mark Twight)

VÝBĚR TIPŮ

– Rychlost je bezpečí.

– Panika blokuje myšlenky.

– Pracuj s naprogramovanou únavou – většinou ji cítíš v posledních délkách. „Když lezu 500 metrovou stěnu, jsem po 500 metrech unavený. Když lezu 2000 metrovou stěnu, po 500 metrech jsem v pohodě. Podvědomě se tedy dopředu rozhoduji, kdy se unavím. Tenhle zlozvyk je těžké prolomit.“ Podle Marka to ale jde. Soustřeď se na svůj aktuální stav na nestresuj se tím, co tě ještě čeká.

– Pokud nepadá mokrý sníh nebo neprší, kašli na GORE-TEX. Jeho prodyšnost je mýtus.

– Nejlepší materiál na drtič mrazu na štandu je syntetický Polyguard 3D. Péřovka ti v zimních horách vydrží fungovat maximálně dva dny, pak slehne a ztěžkne.

– Spacák do zimních Alp stačí kilový s komfortem do +7 stupňů Celsia. Zalez si do něj v oblečení.

– Počítej, že na průměrný den lezení v horách spotřebuješ 5,5 litrů vody. Pokud jsou svaly jen z 5 % dehydratované, jejich výkonnost se sníží o 30 %.

– Stan do velké stěny stlač do dvou kilo. Batoh (když se nepočítá matroš) pak neměj těžší než 16 kilo. Jinak si koleduješ o neúspěch.

– Zbytečně se neoblékej, ať nepřehřeješ svaly během tahání.

– Pokud jdeš nalehko v alpském stylu, jdeš na riziko. To znamená, že při prvním průšvihu to musíš otočit.

– Když při zimním mixovém lezení do hor přijde teplo a teploty jdou nad nulu, na nic nečekej a stáhni se domů.

– Pozor na vertikální hroty maček – není rozumné je brát do firnu, protože jím projedou a bude ti to klouzat. Používej je výhradně na ledy a mixy.

– Zkus si naprogramovat do mozku relaxační pocit po cvaknutí expresky. Aby se ti ulevilo pokaždé, když něco cvakneš.

– Spoléhej sám na sebe – nechoď slepě v cizích stopách.

– Demokracie v týmu někdy zdržuje a ohrožuje.

– Simultánní lezení často šetří čas. Nemáš štand a jsi v lehkém terénu? Zariskuj a jděte oba o kus dál.

– Pokud při slaňování fouká, raději se spouštějte, ať se vám lano nezasekne někde daleko za hranou.

– Pokud slaňuješ jako první, je tvojí povinností vyzkoušet, jestli jde lano stáhnout.

– Když se vrátíš z vrcholu do údolí, zpětně vyhodnoť, jestli šlo skutečně o tvůj úspěch, nebo jsi měl prostě jenom štěstí.

– A jeden skvělý kus filosofie na závěr. Pokud někdy budeš muset otočit dřív, než bylo v plánu, nic si z toho nedělej. Jak říká Mark Twight: „Alpinismus není sport orientovaný na úspěch, ale na získávání zkušeností.“ Skvělá myšlenka, která tě osvobodí od strachu z neúspěchu.

_____

Mark F. Twight (*2. listopadu 1961) je přední americký alpinista, který patřil v druhé polovině 90. let vůbec k těm nejlepším. Rodák z Yosemitů má vylezené obtížné cesty na Mt. Hunter na Aljašce – třeba cestu „Deprivation“, kterou lezl 72 hodin a o polovinu tak zkrátil nejrychlejší čas průstupu částí North Buttress. Vysóloval „Českou cestu“ na Pik Komunismu 7 495 m n. m. Dvakrát byl nominován na prestižní ocenění Piolet d’Or. Jeho knížka Extreme Alpinism vyhrála cenu Mountain Exposition na mezinárodním filmovém festivalu v kanadském Banffu. Mnoho jeho cest v horách zůstává dodnes bez opakování.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc.

0

A jsem tam, opět.

Tiše se rozlévá blaženost mým tělem.
Jsem lehká. Kůže jako průhledný závoj pomalu nechává prostupovat to, co mohu nazývat sebou, do prostoru.

Vzduch nasycen oranžovým světlem zapadajícího Slunce mě drží v náručí. V tu chvíli je ta nejpřirozenější věc na světě kráčet po lajně několik set metrů nad zemí. Už jdu dlouho a ještě dlouho půjdu. Párkrát spadnu. Ale ani let vzduchem nemůže ohrozit ten hluboký vnitřní klid. Jsem nezranitelná. Něžně pokládám chodidla na dvousetmetrovou lajnu pode mnou. Už zase se to děje. Zábrany padají. Přestávám existovat. Nevadí mi to. Čím míň jsem samostatnou jednotkou, tím víc je ve mně jednoty. Dál kladu chodidlo za chodidlem. Tohle je pravý outdoor – prostor za dveřmi, které stačí otevřít.
.

Anče Kuchařová na 220 metrů dlouhé lajně ve Verdonu (f: Tomáš Kovalčík)

.
Asi si umíš představit, jak široký úsměv mě zdobí od návratu z Francie. Možná jsem naivní, ale myslím, že ten vnitřní outdoor může člověk zažívat nezávisle na čase, místě a činnosti. Verdon, západ Slunce a vysoká lajna nejsou podmínkou.
.

Francouzka Dune a její kšiltovka. (f: Anče Kuchařová)

.
A kde že jsem to byla? V jižní Francii v kaňonu Verdon. Místo, kde před mnoha lety pukla zem. Ta obří puklina s kroužícími supy ti trochu vezme dech a vede člověka k myšlenkám na vlastní nicotnost. Lezení a lajnění zase vede k pochopení, že i s tou nicotností toho můžeme hodně zvládnout. My jsme si zachodili na lajnách 60, 130, 170 a 220 metrů dlouhých. Ve výšce nějakých 300 metrů. (Video – Anče padá na lajně, pozn. red.) Češi, Francouzi, Kanaďani a Angláni. Sešli jsme se tam náhodou, ale natahovali jsme společně, jak kdybychom se znali roky.
.

Lajnovací session ve Verdonu (f: Anče Kuchařová)

.
Kdo chce ve Verdonu lajnit, musí napsat mail místním ochranářům. Několikrát nás velmi slušně přijeli zkontrolovat. Je to pochopitelné – jedná se totiž o jedno z nejdostupnějších míst pro velké lajny. Od auta ke kotvení je to asi 300 metrů chůze. Což se hodí. Já třeba svou novou 600 m dlouhou lajnu najednou neunesu. Mám jí zapakovanou ve dvou krosnách. A když jsem ji nakládala do auta, vzala jsem nejdřív jednu a pak druhou půlku. V mezičase se lajna táhla z kufru přes tři patra až do našeho bytu…

0

Technické parametry lezeckého výletu

Kde: Cima Grande, Dolomity, Itálie
Co: „Das Erbe Der Väter“ 9- (TOPO)
Rozlez a dolez: „Gelbe Mauer Weg“ 8+/9- (oficiálně 9- ale je to lehčí), „Ötzi Trifft Yeti“ 7a+
Jak: sada frendů, vklíněnců, expresek a smyček
Ve zkratce: pět dní, tři cesty, dva lezci, prolezené prsty a podělané trenky

Vyrážíme na již tradiční výjezd za účelem plašení duchů. Jde o duchy v našich hlavách vzniklé po chmurném období na překližce. Směřuji společně s Filem Zaoralem na Tre Cime, neboli legoland, do Itálie. Struktura zdejšího dolomitu připomíná známou stavebnici, která se dá snadno rozebrat. Výběr cest volíme na základě hodin strávených v hale a visech na liště. Takže velmi opatrně. První bude cesta na rozlez, potom něco ostřejšího a do třetice romantika na vyčerpání zbylého morálu. Hned se opřu do vyprávění o našem hlavním cíli a cesty po nýtech si nechám na jindy.

Das Erbe der Väter – Dědictví předků

Prvovýstupce Simon Gietl se spolulezci přelezli linku během několika měsíců za urputného tlučení skob. (Dodělali ji v roce 2016, pozn. red.) Cesta se nachází v severní stěně Cimy Grande v Dolomitech a začátek je pár metrů vpravo od oblíbené cesty „Comici/Dimai“. Tvář cesty tvoří logická linie a je poctou tradičním hodnotám raného vývoje lezení na Tre Cime v 20. století. Borci jako Comici, Dimai nebo Cassin tu zanechali spousty skob, klínů a krásných lezeckých výzev, které nás stále lákají.

Je začátek června a turistická sezóna se ještě nerozběhla. V krajině se po letošní drsné zimě nachází stále spousta sněhu a v našem Old-school-punk-style-thousand-stars bivaku panuje dobrá atmosféra. První den jsme se pro seznámení s materiálem pověsili do „Gelbe Mauer“ na Cimu Piccolu. Teď odpočíváme a hypnotizujeme spáry ve skále nad námi s otázkami, co znamená, že v cestě není použit jediný nýt a jak přísná je klasa. No a ty skoby – budou držet?

Je ráno a šlapeme sněhem pod nástup, jako dva ledoborci. Mraky v dáli hrají škodolibou hru, ale vycházející Slunce nám dává naději úspěchu. Šlapu si po svém chodníčku v trojkovém terénu k prvnímu štandu, kde již čeká natěšený spolulezec. Začíná tortura prvních metrů v nekompaktní skále. Fil leze jako doktor, který zkoumá lupovými brýlemi každý chyt. Opatrně poklepává a rozhodnutí vzít/nebrat trvá milisekundy.
.

Třetí traverzová délka, kterou jsme viděli na plakátě v obchodě Salewa. (f: Lukáš Ondrášek)

.
,,To nééé, na tu kývající se věžičku ani nešáhnu“, říká si. Za pár okamžiků již na ni stojí oběma nohama a hledá méně pochybné struktury. Lezecká klasifikace odpovídá danému stupni. Trend zlehčování klasifikace pod tlakem moderního lezce se zde neprojevil.

Nesměle nakukuji do nákresu třetí délky a jako sehraný tým si předáváme štafetu. Spěchám nahoru, co mi plíce dovolí. Poklepávám rutinně na lupeny dunícího materiálu. Křup! Najednou letím. Přemýšlím o spravedlnosti a frendu, za kterým po pěti metrech následuje skoba. Frend udržel a visím jako kapr na udici. Nádech, výdech, kontrola končetin a leze se dál. Jištění posichruju ještě vklíněncem a jdu čekat na ostrov jistoty tvořený pěti tutovými skobami.

Na cestě pod stěnou pochodují první dvojice turistické buržoazie spící na chatách. Směřují na místní skvostné ferraty. Startujeme vzhůru vstříc zdánlivě nejobtížnější části. Los vyšel na mě.

„Hej, ale co ten vodopád v cestě?“
„To dáš,“ povzbuzuje parťák.

Problém celé cesty ještě nezačal a už se sápu do mokrého boulderu. Skoby jako dýky přitahující moji pozornost a provádí mne skvostným příběhem. Verdikt je jasný a padám v posledním těžkém kroku po třiceti metrech lezení… Po třetím pokusu přelézám problém z nohandu, a to díky totálnímu nasazení všech smyslů. ,,Tý jo, je to tam!“

Fil na štandu akademicky hodnotí situaci a dostávám zasloužený pamlsek. Čeká nás právě lezení jako z plakátu v obchodě Salewy. Parťák brousí poslední metry atletické délky. Zlověstné mraky dokreslují atmosféru horní třetiny cesty. Lehkým blouděním nacházím správný směr.
Na dalším štandu jsme v dobré náladě, že vyběhneme bez problému zbylé metry. Začíná zlehka pršet a vytahuji prst z nosu. V předposlední délce nás čeká překvapení v podobě vrcholové knížky. Jsme v pořadí čtvrtou dvojicí dolézající k cíli této cesty. Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.

.

Sbírají se mraky. ,,Dopoledne luxus a odpoledne hnus, jak hlásila předpověď počasí.“ (f: Lukáš Ondrášek)

.
V tempu nadopovaných šneků lezeme po okružní polici na hlavní vrchol kopce. Vzduch nasycený elektřinou už přesáhl svoji hladinu a vrcholový kříž vydává nespokojené bzučení. Eliáš je tu, tak honem foto a zdrháme. Hledím s vírou k nebi a kličkujeme labyrintem tisíce věžiček. Nespočet slanění, bloudění a scrambling trojkovým terénem do nižších poloh. Parťák zatopí pod kotlem a dostáváme se pryč z houpajícího se světa zpět do bivaku. Výlet zakončujeme jízdou do údolí ve společnosti Japonců, kteří díky našemu horskému odéru skáčou z oken.

Jak si vysvětlujeme úspěšný den bez „větších“ komplikací?

1. Dobrý time management, brzké vstávání a vydatná strava v průběhu lezení.
2. Jako tým jsme jeli na 120%. Když jeden katruje lano, druhý převěšuje vánoční ozdoby na parťáka.
3. Nepodcenění dramatického charakteru místní skály.
4. Úplata vyšší moci ve jménu solidního počasí.

„Cesta Das Erbe Der Väter“ má potenciál stát se oblíbenou klasikou v dané obtížnosti. Nejsem metodik, ale 99 procent skob je tutových. Proto sbal krosnu a běž si také hrát do přírody. Jen před odjezdem příliš nesleduj počasí, protože Norové se pletou. Z katastrofální předpovědi jsme měli pěkný týden.

0

Tehdy to byl vážně „proces“. Nejlepší sportovkáři minulé generace zkoušeli tuhle slovenskou linku už na konci 90. let. Odolávala zruba šest let, a to byl v nejtěžším místě ještě přivrtaný jeden umělý chyt. V roce 2004 „Proces“ (9a, 11 UIAA, pozn.) poprvé volně přelezl Juraj Repčík. „Ten byl silově úplně jinde než my všichni,“ vzpomíná Rosťa Tomanec, který cestu také zkoušel, ale nebyl schopný ji zkrokovat. Odolala i Tomášovi Mrázkovi.

Co včera poblíž Žiliny předvedl Kuba Konečný, snad vůči těmto chlapům není ani fér. Kluk z Lipníku nad Bečvou suše ukázal, kam se sportovní lezení za uplynulých 14 let posunulo.

Nejen, že vylezl originální „Proces“, ale deset minut po cvaknutí řetězu se do cesty vrátil, přelezl ji znovu a nahoře odbočil do těžší výlezové varianty od Adama Ondry z roku 2016 – „Procesor“ (9a/9a+, 11/11+ UIAA, pozn.).

Jak se vůbec přihodí to, že člověk vyleze dvě 9a za sebou?
Popisuje Eliška Adamovská, která tam byla s Kubou: „Úplně jsem to nepochopila. Kuba cestu dolezl a pak tam tak seděl dole… ‘Uděláš mi ještě fotky?’ napadlo ho a někdo ho znovu vzal do jištění. Já jsem moc nevěnovala pozornost tomu, že to opět leze vkuse, spíš jsem se soustředila na foťák. Najednou byl Jakub znovu nahoře za těmi bouldry a napadlo ho, že vyzkouší tu těžší variantu… Do toho hrozně pršelo, tak i výlez byl mokrý. Nicméně, úplně se v tom prošel… “
.

Kuba Konečný v „Procesoru“, 9a/9a+, 11/11+ UIAA (f: Eliška Adamovská)

.
Mimochodem, i ono původní 9a místní lezci od začátku považovali za „těžké 9a“ – nejen z toho důvodu, jak dlouho odolávalo. „Navíc, dnes už v cestě není ten umělý chyt. Po tom, co ho vyhodili, to ztěžklo tak o půl stupně,“ říká Rosťa. Vyseklé chyty jsou teď cestě nejspíš jen dva, jinak se jedná o přírodní, 25 metrů dlouhý směr.

Přestože v diskusi na Lezci si můžeš přečíst, že jde o „škaredý kombinačný kvak“, za redakci Kubovi moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš nebo Honza Zbranek.

Krásnou tečku za „silným víkendem“ pak udělala zmíněná Eliška Adamovská, která přelezla „Pantera“ (8b+, 10+ UIAA, pozn.) a postarala se tak po Lence Mičicové o druhý ženský přelez. „Byla to hrozně silová – chlapská cesta,“ popisuje Eliška. S Kubou plánuje společně opět škodit o prázdninách v Chamonix. Na vícedélkách v žule je ale nepotkáš, budou reprezentovat Česko na svěťáku ve sportovním lezení.

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je druhý díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Kde jsi to skončila? Jo, v květnu sis udělala první volný slunečný den, který vyústil ve výron kotníku – jako vystřižený z historky o tom, jak si vypadla z Berušek přímo pod kruhem. Škoda, že jsi jen udělala špatný krok ven ze dveří. Oukej, tak si dáš oraz.
Oraz v Ádru – to znamená pár týdnů terminátorovského pracovního tempa, během kterýho se snažíš uspokojit stovky, v tvých očích statisíce turistů a lezců, kteří se z nepochopitelných důvodů rozhodli prodloužit květnové svátky na pekelně ostrou třítýdenní nostop jízdu.

Uff, tři týdny za tebou, kotník pořád nateklej, spánek v nedohlednu a začínáš vypadat jako erárka v „Tenkým psaní“ (kterou si zatím viděla jen zespodu). Kamarád se slituje a večer ti namasíruje záda. Paráda, necháš se rozmazlit! Další den nádherný lezení, pětková spára, čtyřkovej choďák na romantickou věžičku. Zase taháš! Zatím netušíš, že tím smrtonosnou jízdu posuneš na novej level, když se ráno probudíš a nemůžeš pohnout rukou.
.

Tom Randall v erárce na  „Tenkém psaní“ VIIIb (f: Standa Mitáč)

.
V myšlenkách se vracíš o pár týdnů zpátky a říkáš si, co sakra děláš špatně… Není to tak dlouho, co se ti v jeden den podařilo rozflákat pracovní telefon asi 15 vteřin po té, co si na něj nalepila ochranné tvrzené sklo a o pár minut později zjistila, že už několik dní žiješ v přeludu, že sis svoji obálku s úsporama nechala schovanou ve skříňce. Omyl. Bylo v ní asi třicet tisíc. Postupně ty a další lidi, kteří tě moc dobře znaj, obrátí na ruby chaloupku, auto a nakonec i Kalírnu. Bez úspěchu…

A k tomuhle vrcholnému de-mentálnímu výkonu sis teď ještě rozsekala rameno. Nevadí, že si loni přišla o podzimní sezónu na Chrámovkách a půl roku nelezla, protože sis ho léčila. Zase prosíš kolegu v práci, aby ti udělal culík.

Začínáš z toho mít trochu depku, ale najednou se objeví kamarád a zařídí ti několikadenní ozdravný pobyt v peřinách. S televizí! Vyspíš se asi tak dvacet hodin. V práci se na tebe nedá koukat, a tak ti nařídí dovolenou. Ve dnech volna nemáš co by, tak se připotácíš do práce a snažíš se být užitečná. Neklape to…

Co máš sakra asi dělat s tolika volnem, když nemůžeš do skal, na lajnu a pomalu ani na záchod (ano, i holky se utíraj levačkou?) Procházíš se z Kalírny do kempu, otevíráš a zavíráš knížky, posloucháš muziku a ráno se ti nechce vstávat.

Postupně ale začneš přicházet na to, že den může být i HEZKY dlouhej. Třeba když máš to štěstí vidět Cikána a Standu Čejpů dělat novou cestu. A smát se tomu, že Cikán v komíně je ukňouranej jako stará bábovka. Najednou začneš večer zívat únavou. Najednou, než aby jsi šla rovnou do postele, posedíš na terase a dáš si s holkama sklenku vína. Oprášíš foťák a zase si začneš užívat lezení. Ne tu nejevidentnější část – třeba nádech a výdech před nálezem do finální širočiny s poslední smyčkou dvanáct metrů pod tebou.
.

Standa „Cikán“ Lukavský v nové cestě na novou věž, zatím nepojmenováno. (f: Anča Havelková)

.
Vzpomeneš si na jinou věc, kterou na lezení miluješ. Lidi. To je to, díky čemu je lezení nejlepší zábava a posedlost ze všech. Zapocená banda otrhanců plahočící se s těžkejma báglama pod skálu, sprostý vtípky, povzbuzování, zatajenej dech a úleva, když kámoš cvaká. To všechno si můžeš užívat i zezdola. A samozřejmě svačiny.

Korunu tomuhle zběsilýmu měsíci nasadí tvoje narozky, a to když ti v rukách přistane obálka. Kolovala po kamarádech, kteří s tebou udělají dohodu – když najdeš tu svoji, uspořádáš za jejich sbírku parádní večírek.

Sama sis dala za dobu v Ádru hodně přezdívek a taky si jich hodně dostala. Třeba „Emocionální ploštice“ nebo „kostka ledu“.

Ten večer ale sedíš před chaloupkou a brečíš smíchem a štěstím. Díky, lidi!

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

A je to tady znova. Otevírám další knížku. Čtu zase nové řádky.

Šivova velká noc – knížka o československé expedici roku 1976, o prvovýstupu jihozápadním pilířem na vrchol Makalu. Očekávám podobné čtení, které můžeš často najít v knihách o expedicích a provýstupech. Popis přípravy na expedici, seznámení se s členy týmu expedice a podrobný či méně podrobný popis cesty až tam – nahoru a do neznáma. Ano, tyto řádky tady také jsou.
Jenomže končí dřív, než bys to čekal.

Tahle „skutková podstata dějů“, jak ji autor nazývá, je dlouhá asi tak na tři stránky téhle knížky.
A pak ti Jaromír Wolf dovolí začíst se do něčeho, co možná spoustu dobrodruhů a horolezců na svých cestách vidí, nebo nevidí, možná nosí celé roky v hlavě, ale nikdy nenapíše…

NADHLED VLKA

Co tě tedy hned po skutkové podstatě expedice čeká? V průběhu vyprávění najdeš například zamyšlení:

„Proč lidé ze Západu – a je lhostejné, zda-li je to skutečný geografický západ, či Západ, do něhož patří i tak vyspělá východní země jako je Japonsko – proč lidé z bohatých, přesycených a rozporuplných civilizací utíkají do poledního ráje chudoby, bídy a hygieny? Snad proto, že zde ještě dojdou klidu a radosti z těch nejprostších věcí života, jako je mísa plná rýže a rudý květ rododendronu v černých vlasech dívek.“

„…Hromady odpadků, o něž mívali zájem nosiči, hledajíc plechovku, kterou lze ještě použít co nádobí na vodu či kotlík na vaření rýže, a zteřelé boty, v nichž možná lze přejít ještě naposled Barunské sedlo. Ale dnes v nich sotva klovou usmolení havrani a opelichaný orlosup a odpadky z plechu, papíru a polyvinylchloridu bez jakékoli naděje na jakýkoli užitečný osud a zneškodnění milosrdným faktorem času tvoří nejmladší geologickou vrstvu, jež bude nazvána ČLOVĚKIEN či LIDOHORY!“

Člověk si uvědomí, že kniha nebyla psaná zrovna „včera“, že čte knihu starou několik desítek let… Jak to ve výškových táborech a v horách ještě výš vypadá dnes? S příčtením let milosrdného faktoru času? Asi si každý z nás právě nerad představuje. A to samé se mi honí hlavou, když čtu řádky o tom, jak nás civilizace mění. Jak moc nás mění. Měnila už tenkrát…

A ještě jedna věc se mi na této knize tolik líbí. A to, že jsou zde konečně jmenovaní také nosiči expedice. A nejen to. Autor se zamýšlí nad tím, proč vlastně nejsou také označováni tím honosným názvem „members“, když bez nich, by mnoho expedic nemohlo ani vykročit směrem ke svému cíli. Autor knihy nás seznamuje s každým nosičem československé expedice – s jeho minulostí, vývojem a příběhy.
.

Během téhle expedice to byli lidé s vlastními osudy a příběhy. (f: Jan Červinka)

.
Dalším malým překvapením této knihy je jedno schované jméno. Pokud jsi pozorným čtenářem, možná si všimneš jednoho ze členů expedice – Jan Červinka. Ano, je to přesně ten Jan Červinka, se kterým Standa Mitáč dělal rozhovor pro tištěnou Montanu číslo 5/2017.

„Na Makalu v roce 1973 už jste měli zkušenějšího vedoucího – Ivana Gálfyho. Jak probíhala expedice?
Ano, to už se vypracoval jako vedoucí a roce 1973 jsme dolezli až sto metrů pod jižní vrchol. To byla dělaná nová cesta pilířem a sto metrů pod vrcholem došlo k neštěstí – Honzovi Kounickýmu zamrzl ventil u kyslíku, musel si sundat přístroj, na moment ztratil rovnováhu a sesunul se do skalního komínu. Zadržela ho krosna a poranila mu páteř. Pak tam ještě čtyři dny žil ve výšce 7.900 metrů. No, snažili jsme se ho nějak zachraňovat, ovšem nebylo to reálný kvůli jeho zraněním. Tak se k němu chodilo a po čtyřech dnech umřel. Expedice skončila, poněvadž už byl monzun. Vrátili jsme se tam v roce 1976, kdy byla cesta dokončena na jižní vrchol. Na hlavní vrchol se dostali dva naši: Milan Kriššák a Karel Schubert. Vedle nás tehdy tábořila španělská expedice a domluvilo se, že jeden Španěl (Jorge Camprudi, pozn. red.) bude moct přespat v našem šestém stanu a půjde s našima klukama na vrchol. Michal Orolín to otáčel ve výšce 8.300, protože se u něj začala projevovat trombóza v noze. Čekal tehdy na vrcholový tým v šestém táboře. Schubert se na zpáteční cestě zpozdil a sám přenocoval ve výšce 8.300 metrů. Zpátky se nevrátil. Ráno ho snad ještě slyšeli pozpěvovat, ale nešli za ním, protože byli sami vyřízení. Dostali příkaz okamžitě dolů, poněvadž jinak by tam určitě zůstal i Michal Orolín. Schubert tam je do dneška.“
.

Známá fotka Honzy Červinky – v druhém výškovém táboře pod Makalu se právě dočítá, že se mu doma narodila dcera. 1973 (f: archiv JČ)

.
Ano, je to tak. Expedici, o které Velká Šivova noc vypráví, předcházela československá expedice z roku 1973, kde se stalo neštěstí, při němž zahynul Jan Kounický. Tehdy byla expedice neúspěšná, i kvůli následnému příchodu monzunu.

Už nebudu více prozrazovat… Začti se a najdi tady třeba i rady pro organizaci vlastní expedice. Že je knížka stará? Ano, je. Ale o to překvapivější je možná to, že stará horská moudrost může být někdy tolik potřebná:

> Nepodléhejte nikdy (alespoň ne příliš) iracionálnímu optimismu, který je nepřítelem rozvahy a střízlivosti. Choďte s tužkou a zápisníkem, a než cokoli rozhodnete a učiníte, tak o tom hodně přemýšlejte, ale zase ne příliš dlouho, neboť nemáte času nazbyt.
> Počítejte vždy s tím, že počasí bude špatné a nikoli krásné, jak si přejete…
> Snažte se chápat chyby svých druhů a spolulezců a nežádejte, aby oni chápali ty vaše.

.

Doktor Jaromír Wolf v Tatrách – 50. léta. (f: Vilém Heckel; archiv Heleny Heckelové)

_____

Jaromír „Vlk“ Wolf (24. března 1919 – 29. dubna 1990) byl český horolezec a československý expediční lékař, sportovní funkcionář a publicista. V 70. letech byl vedoucím tělovýchovného lékařského oddělení Fakultní nemocnice II v Praze.
Byl také výraznou postavou českého woodcraftu – školy lesní moudrosti po vzoru indiánských kmenů. Byl jedním ze zakládajících členů kmene Wahpeton v Praze. Působil také jako předseda HO Lokomotiva Děčín. Na expedicích na Makalu roku 1973 a 1976 byl zástupcem vedoucího výpravy.
K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal průvodní texty (např. úžasná kniha Horolezecká zastavení, pozn. red.). Zanechal po sobě také stovky článků a knih, ve kterých najdeš čtení mimořádně vytříbené, praktické, ale i poetické. Texty autora prozrazují, že byl nejen výborný pozorovatel a psycholog, ale především moudrý člověk, který dokázal vidět krásu v přirozené podstatě.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí.

0

Určitě to taky znáš, je krásný slunečný den, Skalák je suchý, tak proč bych chodila do práce a seděla tam celý den za počítačem. Žhavím telefon a volám Špicálovi: „Co kdybychom si dneska vzali home office?“ „Super, stejně se mi nechce pracovat. Za hodinu tě vyzvednu u vás,“ chápe Špicál okamžitě, kam mířím. Můj muž se na mě sice dívá trochu pohoršeně, když mu říkám, že dneska do práce nepůjdu, ale nakonec se s tím smíří, dá mi pusu, řekne, ať jsem opatrná a užiju si to. Dojím snídani, sbalím batoh, napíšu šéfové, že dnes nepřijdu, a za chvíli slyším zvonek. Už se nemůžu dočkat.

Klasika, parkujeme u Turnovský chaty, nahazujeme batohy a vyrážíme, tentokrát směr Dračky. „Nepolezeme dneska žádný pekla, stejně nemůžeš moc jistit a ještě by sis v nějaký těžký stěnovce mohla odřít břicho. Pojďme si dát na rozlez ‘Nedodělanou’ (VII, pozn. red.).“ „Jasně, tak si holt ‘Pulp Fiction’ (XIa, pozn.) necháme až na jindy,“ nasazuji na stejně vtipnou notu. Jistit můžu úplně v pohodě, ale za lehčí cestu jsem ráda. I když i ta sedmička, kterou bych normálně byla schopná vytáhnout, mi dá v tomhle stavu i na druhém pořádně zabrat. Ne, nejsem ani opilá, ani zhulená, ani nemám kocovinu po bujarém večírku. Toho jsem se předchozí večer sice s kolegy z práce sice účastnila, ale měla jsem jen jedno malé pivo na začátek. Celý zbytek večera jsem seděla, pila džus a hladila si své rostoucí břicho. Jo, jsem těhotná!

Na internetu se o těhotenství dočteš úplně VŠECHNO. Chtěla jsem to rozepsat, jakože od početí přes těhotenské kontroly, až po šestinedělí, ale to přesně nevystihuje, co slovo VŠECHNO v tomto případě znamená. Zkrátka se smiř se VŠÍM! Dokonce je možné nalézt i nějaké rady, které se týkají lezení. Jasně, ženská leze, dokud jí to je příjemné, pohodlné a cítí se dobře. Zní to logicky, ale kdybych se měla řídit touhle radou, tak jsem přestala lézt v okamžiku, kdy se mi vypouklo bříško a já už se nevešla do sedáku.

Nejnepohodlnější věc na celém těhotenství je totiž lezení v celotěláku! Tento skvělý vynález všude řeže, divně se stahuje a posouvá, potom zase roztahuje a škrtí. Lézt se v tom ještě docela dá, i když padat bych do toho určitě nechtěla. Ještěže se na písku nepadá a na druhým už vůbec ne. Největší peklo ovšem nastává, když dojde na slaňování. Celotělák tě drží ve více než vzpřímené poloze, takže se nemůžeš dívat ani dolů, ani nahoru, ale jen přímo před sebe. Jenže! Kyblík máš přímo u obličeje, takže si musíš dávat sakra pozor, aby sis do něj nezapletla vlasy, přestože je máš stažené do culíku, nebo třeba nos, jako v mém případě. V této nepřirozené poloze, kdy se nemůžeš v podstatě ani hnout, se pouze spouštíš dolů a doufáš, že to děláš dobře a že za chvíli snad přistaneš zase na měkké písečné zemi.

„No jo, na to jsi měla myslet dřív,“ oznamuje mi doma můj muž, když si mu po návratu z celodenního lezení stěžuji, jak strašně nepohodlné to v tom celotěláku je. Jasně. Na to už nemám co říct. Takže dámy, až si příště budete užívat romantické chvilky s vaším chlapem, myslete na to, že ještě nevynalezli pohodlný celotělák.