Ešte pred týždňom sa na mňa Dean pri odchode z kancelárie usmial. Fakt sympoš.

Žiaden rodený „speaker“ uchvacujúci davy. Ale aj tak nás všetkých nadchol svojou prednáškou.
Ako sám o sebe povedal: „V čase, keď som uskutočnil najdlhší base jump na svete z Eigeru, nebol som vonkoncom najlepším base jumperom. Ale najinovatívnejším.“

Spolu s vývojárom NASA vyvinul svoj vlastný oblek, ktorý mu takýto zoskok umožnil. Jeho najnovšími projektmi bola spolupráca s Google či Apple. V inováciách videl budúcnosť.

Kľúčom k jeho úspechu bol podľa neho určitý podvedomý „systém“, ktorý mu umožnil uskutočňovať najextrémnejšie akcie. Aj keď jeho športovým „kolegom“ sa v tejto oblasti často veľmi nedarilo a mnoho base jumperov v jeho okolí prišlo o život, on veril, že v jeho „systéme“ je niečo viac. Bezchybný model však ešte nikto nevynašiel, nevyšlo to bohužial’ ani tento krát…

Keď som si prvý krát pozrela video, ako Dean skáče basejump so svojim psíkom v leteckých okuliaroch, mala som chuť obrátiť sa na ochrancov zvierat. Keď nám to video pustil priamo Dean, akosi som uverila, že ten psík je vlastne spokojný.

Rovnako na mňa pôsobil aj Dean – balancujúci na hrane, ale šťastný.

(Nejlepší český rozhovor s Deanem Potterem najdeš tady, pozn. red.)

“Ahoj hledám slečnu která je trošku magor a lehce závislá na lezení (lano) a nedělá ji problém chodit 4x týdně na umělku a o víkendu ještě vyrazit třeba do Jury.” (Inzerát z Lezce, 10. 5. 2015)

Nejsou to přesně takové slečny, co ten kluk hledá, ale…

Znám holku, co se vrhla na lezení, když jí bylo tolik, jako je číslo vyskytující se v názvu jedné cesty na Panťáku – a ještě o dvě víc. Přišla o manžela intelektuála, nemohla se pořád vyhrabat ze smutku, a do toho jí umřel táta, horolezec století. A tak se obrátila ke genům, co od něj dostala. Od intelektuálky k lezkyni přešla plynule. Na umělce je třikrát čtyřikrát týdně a o víkendu vyrazí kam chcete, hlavně když se bude lézt. Všechno je tak krásně nové! Spáry mrská po tatínkovi a snad se naučí zakládat i ty uzly.

Znám holku, kterou při lezení přimáčkl obrovský kus šutru tak, že jí na několikrát zlomil nohu v kotníku a pak jí taky tu nohu několikrát operovali a reoperovali a moc se jim to nepovedlo, takže má chodidlo pořád nakřivo a nemůže bez boty pořádně došlápnout. Zorganizovala holčičí expedici do Číny, na kterou se daly snáz sehnat peníze, když na šestitisícovku lezou invalidi. Vylezla na ni.

Znám holku, co když jí bylo osmdesát, při pietním shromáždění na Symbolickém cintoríně pod Ostrvou bravurně šplhala s kytkou na velký balvan položit ji u tabulky s jedním jí drahým jménem, což neunesl předseda Jamesu a v obavách, že na mokré skále uklouzne, mumlal cosi o „těžké pubertě“. Aktuálně (o tři roky starší) řeší, zda nebude moc trapné, když vyrazí na umělou stěnu. Její vnuk po ní chce, aby ho tam vzala.

A když se tak zamyslím… Před dost lety si jedna sedmnáctiletá holka magor usmyslela, že na Štít (Lomnický) přece nepojede jako turistka lanovkou a donutila kamarádku, aby si na něj s ní vyšlápla pěšky. Kámoška už takový zážitek nechtěla nikdy opakovat, ale ona se o pár let později přihlásila mezi horolezce s cílem nikoli se za některého z nich vdát, ale lézt jako oni. I děti mít chtěla, a tak pak parkovala kočárky u zdí a traverzovala je do zblbnutí tam a zpátky, aby si vytrénovala prsty. Hlavně v zimě, což se pak v sezóně hodilo. Někdy si myslela, že je skoro jediná takový magor.

Ale nebyla a není. Je nás mnoho, holky magoři byly, jsou a budou! A je to pak asi na doživotí.

Postřehy z Nepálu očima Víťy Bradáčka, který se tenhle týden vrátil domů. Otřesy ho zastihly při sestupu z Mera Peaku v oblasti Everestu.

Jaký to je pocit, když se pod tebou najednou rozhýbe země?
Přišlo to ve chvíli, kdy jsem stál a zrovna jsem se šel vyčůrat. Rozepnul jsem poklopec, začal jsem čůrat a samozřejmě jsem se celej poch… Představ si to, jako když tě někdo ve vlaku na záchodě čapne a začne s tebou cloumat. Že to je zemětřesení jsem si hned neuvědomil. Ten den mi bylo blbě, tak jsem měl nejdřív pocit, že se mi zamotala hlava.

Druhej pocit byl, že padá lavina, ale tohle bylo daleko silnější. Pohyby ze strany na stranu. Sem a tam. Jsi rád, že stojíš na nohou. Vedle začínají padat šutry, tak běžíš do volnějšího prostoru. Myslíš si, že pravou nohou došlápneš na nějaký místo, ale dopadneš úplně jinam – mezitím se ti ta zem pohne… Nepříjemnej pocit.

Proč jste letěli dolů vrtulníkem a ne pěšky? (Skupinu zemětřesení zastihlo u vesnice cca 4 300 m n. m., pozn. red.)
Zaprvý proto, že jsem měl omrzliny a podle doktora se na to nemělo šlapat, aby nepraskly puchýře. Zadruhý kvůli tomu, že do Lukly to bylo ještě tři dny a přes poslední sedlo už kvůli zemětřesení nikdo nechodil. Místní gajdi (horští vůdci, pozn. red.) nám řekli, že cesta je zasypaná. Musím ale říct, že ten let vrtulníkem nad Himálajem byl skvělej zážitek. (Více fotek.)

Jak vám pomohl Alpenverein?
Alpenverein nás nemile překvapil. Nejprve se na něj vůbec nedalo dovolat. Když už se to povedlo přes zaměstnankyni ambasády, sdělili, že „nejsou pojišťovna, ale klub horolezců“. Nedostali jsme od nich příslib peněz na vrtulník. Doufám, že se to vyřeší zpětně, zatím jsme s nima osobně nejednali.

Jak fungovala pomoc na letišti v Káthmándú?
Nestihli jsme první český speciál a naše ambasáda od nás dala ruce pryč: „Obraťte se na ostatní stánky EU a sežeňte si let sami.“ Na letišti přitom měla skoro každá země stánek a vlastní zastoupení v počtu jednoho až tří členů. Cizí národy se nám snažily pomoct, dávaly kontakty. Česká zástupkyně prý odletěla hned prvním letem. Nakonec nám nejvíc pomohla společnost Jet Airways, se kterou jsme přiletěli. Bez příplatků nám umožnili vrátit se domů o dva dny dříve.

– CHCI POSLAT POMOC DO NEPÁLU –

AKTUALIZOVÁNO

Odpovídá trekkingový průvodce Mim das Tamang z Káthmándú:

Jste v pořádku?
Ano, já a moje rodina jsme stále OK. Díky bohu.

Jaká je situace v Káthmándú?
Speciálně v Káthmándú je zničeno spustu památek UNECSO, ale situace se den ode dne zlepšuje. V celém Nepálu podle dnešních čísel zemřelo 7 200 lidí, ale bojím se, že počet mrtvých nakonec přesáhne 10 000.

Jak to vypadá s dopravou v zemi?
Mezi KTM a Chitwanem jezdí nějaké turistické autobusy, to je celkem bez problémů. Na většině míst jsou ale omezeny lokální autobusy pro místní lidi. V oblasti Langtangu stále pohřešujeme turisty. Spadlo tam nejvíce sesuvů půdy a lavin.

Doporučil bys návštěvu Nepálu teď v květnu?
Je to přírodní neštěstí, které se může stát kdykoliv, takže se kvůli tomu nemusíme zneklidňovat. Pokud máš už koupené letenky, není potřeba je rušit.

Máš nějakou osobní zkušenost se zemětřesením?
Ano, už jsem to zažil i předtím, ale vždycky šlo o malé záchvěvy. Tentokrát to bylo silné a šokující. Když zemětšesení přišlo, byl jsem ve své kanceláři. Měl jsem ale štěstí, a tak žiju, Díky bohu.

Víťa Bradáček – malá česká expedice na Mera Peak

Situace je horší, než to vypadá v médiích.

Čtyři dny jsme se nemohli dostat z vesnice Tangnan, kde jsme uvízli kvůli zemětřesení.
Vesnice byla srovnaná se zemi, spali jsme v posledním baráku, který zůstal stát. Celou noc jsme vybíhali kvůli menším otřesům ven. Hrozný zážitky.

Vrchol Mera Peak jsem dal ze skupiny jako jediný, bohužel s následky, mám omrzlý palec na pravé noze, zatím nebylo možné jakékoliv ošetření, dle španělského doktora bude zřejmě nutná částečná amputace. Před hodinou jsme přistáli záchranným vrtulníkem na letišti v Lukle, snažíme se dostat do Káthmándú. Letiště je ok, pokud se stihneme do KTM dostat dnes, ráno odlétá český letecký speciál.

Tek Magar – cestovní agentura v Káthmándú, lokální outdoorová továrna

Situace v Nepálu je skutečně špatná. Nikdy jsme si nemysleli, že budeme muset čelit tak strašnému dni.

Já a moje rodina jsme přežili, ale máme problém s naším domem, kterému hrozí spadnutí. Žijeme na ulici ve stanech a je to hodně složité. Neumím to ani popsat.

Moji kamarádi a zaměstnanci mají také velké problémy. Někteří kompletně ztratili domy a své příbuzné.

Je pro mě těžké se rozhodnout, jestli teď pomáhat své rodině nebo kamarádům, kteří jsou na tom ještě hůře. Nemají dostatek jídla, vody a nemají, kde spát. Pokud můžeš ty nebo tvoji kamarádi nějak pomoci, budu si to pamatovat do konce života.

– CHCI POSLAT POMOC DO NEPÁLU –

Letos se na Padání (největší boulderový závod v Čechách, pozn. red.) těším jinak než loni. Myslím na krystaly hrubé žuly, dlouho neviděné kamarády a na postel! Už měsíc jsem nespala v posteli. (Na vině je kombinace naplňování výletnických tužeb a smůly při hledání bytu.) Pohostinnost hotelu Sklárna je pro mě lákadlem skoro na úrovni bolesti a utrpení, pro něž jsou žihelské lesy boulderisty vyhledávané.

Páteční noc patří lezení na osvětlených kamenech – specialitě, která je s Padáním spojená od loňska. Vjemy umocněné zbystřením všech smyslů kromě zraku. Oblaky mága v prostivětle reflektorů. Je to jiný pocit než ve dne.

V sobotu dopoledne si prohlédneme, co jsme v noci jenom tušili. Žula je tu opravdu ostrá. Vypadá to, že najít boulder, který končí parádním výplazem nebo překulením přes hranu, nebude problém.

Pustím se do prvního, který se mi líbí, a totálně se na něm zničím. Pocit, že chybí tak málo! Zaseknu se. Ve velmi pozdním odpoledni se horečně snažím vylézt ještě aspoň něco. Do krve rozedřeným bříškům prstů navzdory. Les se vylidňuje. Na poslední chvíli vyrážíme vstříc afterparty i my.

Na Sklárně je oheň, hudba a naprosto nevegetariánský catering. Vyhlašuje se tombola a vítězové závodu (Rosťa Štefánek a Eva Uvízlová, pozn. red.). O tom, jak dlouho do noci se žihelskými lesy nesl zpěv účastníků Padání 2015, nedokážu podat ověřenou informaci. Usnula jsem únavou.

Ve čtyři ráno odjíždím ze studeného domu do ještě chladnějšího rána. Všude panuje tma, ale rozhodně ne klid. Je totiž 25. dubna. Před sto lety tekla u Evropy australská a novozélandská krev.

Provoz je neuvěřitelně hustý. Ulicemi se blíží slavnostní průvod veteránů, dobově oděných bojovníků, na pláži jsou připravena děla k mohutné salvě. Všude postávají tisíce lidí. Australanů, Novozélanďanů i zvědavých cizinců. Pomalu se blíží východ slunce. Na vrcholku skály, kam vede stezka plná červených vlčích máků, symbolu válečných veteránů, se střídají hráči na dudy, trumpety i digeridoo.

Proč to všechno? Nově vzniklý australský stát se po boku Britského společenství národů zapojil do první světové války. Stovky dobrovolníků z Autrálie a Nového Zélandu vytvořily jednotky “Australian and New Zealand Army Corps” (ANZAC). Spolu se spojeneckými jednotkami se ANZAC zapojily do bitvy u Gallipolského poloostrova. Z původně plánované bleskové operace se stal masakr. 25. dubna 1915 (osmý den bojů) na bojišti padlo 751 australských vojáků. Boje u Gallipoli trvaly osm měsíců a vyžádaly si na 40 000 lidských životů. „Anzac day” dnes symbolizuje vzpomínku na všechny australské a novozélandské oběti válek.

Nad Currumbinskou pláží vychází slunce. Končí vzpomínání. Zpívá dětský sbor a tisíce hlasů se přidávají k australské hymně. Ve vzduchu se objevují vlajky. „Ztracených životů je škoda. Neoslavujeme vítězství, oslavujeme ochotu těch, kteří bojovali. Ne z radosti z války, ale kvůli svobodě. Kvůli vidině světa, kde bude svoboda pro všechny. Kde si lidé nebudou ubližovat a budou se respektovat,” hlásá s magickou silou poslední mluvčí.

Co si z toho odnáším já? Kvůli poselství, které stojí za tímto významným australským svátkem, se vyplatí jednou v roce oželet spánek. Zablokovat dopravu v ulicích a tísnit se před východem slunce v dlouhých zástupech na pláži. „Anzac day” totiž není jenom o truchlení. Oslavuje taky krásu země, o kterou se Australané dělí se všemi příchozími. Happy Anzac day!

V pátek večer začíná Petrohradské padání, největší boulderingový závod v Čechách. Na jaké linky se můžeš těšit? Zeptal jsem se Petra Resche, který celou akci připravuje.

Poslal krátký seznam, ze kterého jsme vybrali čtyři TOP směry.

„Marvin“ 3
Tohle je krásný čtyřmetrový sokolík. Co dopad? Pokud lezec spadne, je pod ním úplná rovina, takže se to dá lézt i bez bouldermatky. Ideální cesta pro děti (pro ně radši s bouldermatkou).

„Boulderistovo srdce“ 6B
Moc pěkná hladká hladká stěna, uprostřed které je díra. Na první pohled se nám zdálo, že to vůbec nepůjde lézt. Nakonec nás stěnka pustila poměrně jednoduše, tak jsme tomu dali 6B.

„Srdce ze zlata“ 7A
Shybařina v převisu. To na Petrohradě taky máte? Jo, jsou tam dobrý chyty a taky nějaký stupy. (směje se) Kupodivu tam letos podobných převislých cest, které vyžadují sílu, máme víc.

„Fangorn“ 8B
Jednoznačně jedna z nějtěžších věcí. Kdo už to přelezl? Hele, Padání dělám prakticky sám s dětma, takže zatím nic moc. Video z přelezu je tady.

Také krásné, ale skončily pod čarou:
„Alza“ 5A, oblá technická hrana
„Miss bouldering“ 6C+, oblá technická hrana
„Tvaroh“ 7A, velký převis, velké chyty
„Zafod“ 7A+, lištovačka v převisu

Pokud se někdy budeš chystat do Walesu, určitě navštiv vršek Cadair Idris v oblasti Gwynedd ve Snowdonii. S tímhle místem, pojmenovaným po obrovi, se pojí několik legend. Obr měl prý horu používat jako křeslo při pozorování hvězd a tohle místo má prostě jedinečnou atmosféru. Zejména za soumraku (foto).

Tady je pár postřehů pro lidi, co by chtěli vyrazit na pěší výlety po Walesu:

1. Wales je ale v dubnu vybarvený do krásných odstínů hnědé, žluté a zelené. Vyšlo nám počasí, takže výstup na Snowdon nás stál dva spálené obličeje a po celou tu dobu jsme si užívali takřka letních teplot a slunce, byť k večeru a přes noc bylo chladněji. Ani jednou nám nezapršelo.

2. Bez map se ve Walesu naviguje po těch méně prošláplých trasách obtížně kvůli zjednodušenému značení. Pro naše oblasti jsme si tak dopředu objednali dvě parádní mapky přímo z Velké Británie.

3. Při vyslovování velšských názvů si často zamotáte jazyk. S moderní angličtinou to nemá nic společného, ale tou se zde dorozumíte samozřejmě taky.

4. Stanování není ve velšských národních parcích dovoleno, ale zároveň není zakázáno. Jak nám řekli v jednom informačním centru: „Oficiálně ne, ale neoficiálně je to v pohodě.“ Hlavně po sobě nechat pořádek v lese – to je ve Velké Británii mimořádně chráněné místo.

5. Velšani i Angličani jsou moc sympatičtí a ochotní lidé, bez problémů poradí a leckde si s vámi rádi popovídají. Nekoukají při tom na hodinky.

(zápisník z cesty severní Indií)

Děravá asfaltka, na kterou se stěží vejde jedno auto, se pomalu mění v prašnou pouštní cestu. Rozvrzaným jeepem zdoláváme přívaly písku a vjíždíme mezi první stavení vesnice Tej Malta na severu Indie.

Stařenka v červených šatech důsledně uplácává hroudy kravího trusu do jednolité plochy. Zatím to tak nevypadá, ale během pár dní na ostrém pouštním slunci se hmota změní v pevnou podlahu. K tomu obvodové zdi a střecha ze suchých větví a je hotovo. Takhle se tu staví domy. Vydrží to? Ptám se našeho kamaráda Hamwatha. “Neboj, tohle nás všechny přežije,” odpovídá s úsměvem.

Kontakt s místními je obtížný. Bělocha většina z nich nikdy neviděla. Hamwathova rozvětvená rodina tvoří asi třetinu populace celé vesnice. “Tady je to v pohodě. U ostatních ale moc vřelé přijetí nečekejte,” udílí nám pokyny Honey, náš couchsurfingový hostitel.

Jeho děda měl mezi zdejšími Indy velké jméno. Nebyl ani doktor, ani obchodník nebo učitel. V celém kraji platil za obávaného zloděje. Jeho opuštěný dům dnes stojí v centru vesnice a ani roky po jeho smrti na jeho konto nikdo neřekne nic špatného.

Všichni obyvatelé se celý den připravují na velkou událost. Zítra se koná svatba. Z celého kraje se proto sjeli ti nejlepší hudebníci. “To jsem ani já ještě neviděl. A to jsem kluk z pouště. Važ si toho a všechno natoč. Ať o nás všichni ví,” hlásí Honey. Byl bych radši, kdyby o vás nikdo nevěděl. Ignoruju jeho pokyn a po druhé písničce schovávám foťák.

Několik let byly mezi Hrubou Skálou a Sedmihorkami na začátku Myší díry vyvrácené a rozlámané schody. Orgány státní správy (kraj, obce, Lesy a další majitelé…) se nemohly rozhodnout, kdo je vlastně opraví. Do čí kompetence to spadá? – Hádali se mezi sebou.

Nakonec se horolezci rozhodli tento odstrašující příklad správy naší krajiny vyřešit sami. Sehnali sponzora a schody opravili. Dnes se po nich dá chodit bez rizika podvrtnutí kotníku.

Díky tomu se trochu můžeme přihlásit k průvodci Hrubá skála a okolí, který vydal nakladatel Pavel Körber v roce 1906. V něm píše:

„Nejen v naší, Tvůrcem tak bohatě obmyšlené vlasti, ale i v cizích zemích sotva bychom nalezli kraje, v němž by bylo na poměrně malém prostoru nakupeno tolik krásy, lahody a něhy, jako na Turnovsku, jež nazváno bylo „českým rájem“. Rozhlížíme-li se s některé výšiny, na něž je zdejší zákoutí tak bohato, po tom Bohem tak požehnaném kraji, pociťujeme, jak jsme tu nebi blíže, mysl se povznáší a zapomíná ne všecky starosti a útrapy, oko noří se v krásy před ním tu rozprostřené a vše to připadá nám, ak krásný, luzný sen, z něhož se bojíme se býti probuzeni. Připadá nám vše jako v pohádce a ani nám nenapadne pomýšleti na to, že z těch hor, jež obzor daleko ohraničují, přivalilo se do tohoto ráje a do té naší drahé země tolik běd a pohrom. (…)

Kéž bychom byli toho stále pomětlivi a zařídili veškeré své počínání tak, abychom dědictví svých otců mohli řádně odevzdati nezkrácené potomkům!“

Otevírání Skaláku proběhlo 11. dubna a dorazilo přes 160 lidí. Brigádníci sbírali odpadky po celém Skalním městě, zametali schody, čistili lázeňské prameny, uklízeli po polomech kolem Kapelníka, opravovali zábradlí a zpevňovali cesty, které trpí obrovskou erozí.

Zlatý cepín Piolet d´Or získali o víkendu dva Američané – Alex Honnold a Tommy Caldwell za traverz masivu Fitz Roy. Oba dva jsou spíše bigwalloví specialisté než tradiční alpinisté (Alex měl na noze mačky párkrát a s cepínem se učil loni.) Ukazuje to nějakou změnu trendu? Zeptal jsem se zkušeného českého alpinisty Dušana „Stoupy“ Janáka.

Pro koho z nominovaných bys hlasoval ty?
Hmm, tos mě trochu zaskočil. Možná tě to překvapí, ale kromě toho, že v širší nominaci byl jeden český výstup (Bača + Stračena), nevím o letošních soutěžních výstupech vůbec nic. Mám na tu soutěž svůj kritický názor, i když to neznamená, že bych se bránil oceněním nebo je zavrhoval. Své hlasování bych mohl říct ve chvíli, až bych měl před sebou informace o všech nominacích, což nemám. Neznám větší nesmysl v oceňování horolezeckých výkonů, než urputnou snahu vybrat jeden výstup, o kterém prohlásíme, že je nejlepší. To lze říci pouze výjimečně. Většinou jsme schopni vybrat skupinu top výstupů, ale mezi nimi už srovnáváme nesrovnatelné.

Co se ti na výstupu Alexe a Tommyho líbí nejvíc?
Perfektní žula.

Lákala by tě podobná věc v Patagonii nebo Alpách?
Ano, třeba ta Patagonie. V Alpách vlastně nevím o podobném hřebenu, který by byl skutečně lezecký a ne z větší části chodecký. Jednou jako veterán bych rád zkusil přechod Tater.

Myslíš si, že je to náznak směru, jak se bude alpinismus v budoucnu hodnotit? Místo jedné extrémní cesty raději rychlé pospojování několika klasik?
Je to do určité míry módní vlna a teprve uvidíme, jestli z ní zůstane něco trvalejšího než několik vyhlášených závodních tratí, na kterých si budou alpinisté testovat svoji momentální kondici. Nepochybně se zde hlásí o slovo jedna disciplína – rychlostní lezení. Nepůjde v ní ale o to pospojovat klasiky, nýbrž pospojovat poměrně těžké cesty. Lezení na obtížnost ale rychlosti jen tak neustoupí.

Tommy Caldwell a Alex Honnold dostali o víkendu v Chamonix ocenění za nejlepší výstup loňského roku, kdy v únoru přelezli za pět dní masiv patagonského Fitz Roye (foto). Ptal jsem se Tommyho Caldwella:

Jaké jsou tvoje tipy pro lidi, co by chtěli následovat váš „light style“. Co nechat doma?
Speciálně pro traverz Fitz Roye musíš osekat všechno. Bylo by milé mít druhý spacák, ale neměli jsme ho… Nicméně tohle bylo kvůli Alexovi, on nemá lehký spacák, tak jsme vzali jeden teplý kilový dohromady. Raději bych ale příště vzal dva půlkilové. Nebrali jsme si karimatky, izolovali jsme se lanem.

Jak bylo v noci?
Celkem zima, kolem minus deseti stupňů. Ale celou dobu téměř nefoukalo, takže to bylo úžasný. Na počasí jsme měli vážně štěstí.

Co jištění, voda a další materiál?
Hodí se mít hodně zkušeností s lezením širočin, aby sis na ně nemusel brát žádné těžké jištění. Náš největší frend byl Camalot 2 a ten jsme měli jen jeden. Vzali jsme si s sebou tři plynové bomby a vařič Reactor. Taky jsme si vzali brčka, abychom mohli pít tající vodu ze skály. Kdykoli jsme přes den viděli tekoucí vodu, tak jsme se jimi maximálně napili. Vody jsme na zádech nosili maximálně 1,5 litru dohromady. To není moc, takže jsme museli lézt rychle, abychom se včas dostali k dalšímu zdroji vody.
Taky jsme si vzali First Light stan, který váží jedno kilo. Batoh pro prvolezce vážil na začátku asi 11 kg a druholezcův 15 kg. Nebrali jsme jűmary, jelikož jsme lezli souběžně. Na výstup po laně jsme používali Micro Traxion a podobné malé vychytávky. Na druhou stranu jsme měli celkem dost jídla. Sesypali jsme si třeba brambůrky z osmi pytlíků.

Úryvek z rozhovoru s Tommy Caldwellem, který vyšel v tištěné Montaně 3/2014. Kompletní rozhovor o přechodu Fitz Roye najdeš tady (v angličtině).

Otvíráme barevnou branku a vítá nás prošedivělý sympaťák Jim. Se svojí ženou a dcerou Claire se před 15 lety odstěhovali do Indie a založili tu léčebnou stanici pro opuštěná zvířata, která se v hrozivém stavu bezradně potulují ulicemi měst v Rádžastánu na severu Indie.

Vpravo jsou psi, vlevo ostatní zvířata. Mezi nimi vidím krávy, kozy, osli, prasata nebo opice. Taková malá zoo. Padesáti dobrovolníkům každý měsíc projde rukama až 400 zvířat. Když je vyléčí, musí je bohužel pustit zpátky na ulici. I když by chtěli, nemůžou si nechat všechny. Za dobu existence stanice jejich rukama prošlo více než 15 000 zvířat.

Proč to vlastně děláš? Ptám se nenápadné zrzky. „Neuvěřitelně mě to naplňuje,“ odpovídá bez rozmyslu a rychle dodává: „Navíc si myslím, že to má smysl.“ Během toho krmí kojeneckou lahví desetidenní telátko. Přijela sem z Anglie na tři měsíce. Spolu s ní tu pracují dobrovolníci ze všech koutů světa. Díky nim a příspěvkům dárců se snad i indickým zvířatům začíná blýskat na lepší časy.

Na článek o Berndovi Arnoldovi v Adršpachu (foto) se vážně těším. O tom, že má nahraný rozhovor s pískovcovým polobohem, mluvil Alešák už někdy před rokem. Vyzpovídal Arnolda o jeho cestách v Adršpachu. Moc se toho o těchto linkách neví a hlavně je asi moc lidí neleze. Co je na tom nejlepší? Autor článku Alešák v rámci přípravy textu všechny tyhle cesty přelezl, aby se s nimi seznámil osobně. Díky tomu s Arnoldem pokecal skutečně na úrovni.

Skvěle vypadá taky článek, který se dá pracovně nazvat “U Adama Ondry doma”. Campus u vstupních dvěří, boulderovka v obýváku, posilovací gumy v pokojíku… Super dokumentární fotky od Pepeho Piechowicze.

Tištěná Montana jde do oběhu dnes. Jak znám rychlost pošty na Drsném Severu, budu marně obhlížet schránku do příští středy. Dnes jsem s obhlídkou pro jistotu začal. Přestože si jarní číslo můžu přečíst teď hned v pédéefku, rád si těch pár dní počkám.

Ve španělské Andalusii, v lezecké oblasti El Chorro před Velikonoci slavnostně otevřeli 25 let zavřenou stezku Caminito del Rey. Skvělá zpráva? Jak pro koho.

Přestože byla exponovaná stezka oficiálně zavřená, vedly podél ní ocelová lana a lezci ji běžně využívali jako via ferratu. Místní lidé a policisté to tolerovali. I autor článku po visutých traverzách s kamarády chodil ze skal pro rohlíky do vesnice El Chorro. Stezka sloužila jako přístup do vzdálenějších sektorů, např. Makinodromo.

Pro spoustu lidí byl průchod napůl rozbitou stezkou zážitek na celý život. Po opravě za 55 milionů Kč (v přepočtu) to bude jinak. Pokud si chceš projít Caminito dnes, musíš se zaregistrovat na internetu. Na chodník se zábradlím se bude pouštět až 600 lidí za den. V budoucnosti Španělé chtějí za průchod vybírat peníze… Kudy se pak dostanou lezci ke skalám?

Více informací najdeš tady.

Praha, Česká republika a potažmo i Slovensko dnes zažily velký den. Odpoledne se rozjely soupravy s cestujícími do nových stanic metra A, po devíti letech od minulé úpravy zelené linky. Na místě byly důležité ruce, které stříhaly nasvícené pásky…

Ten samý den, trochu v ústraní, odstartovala také eMontana – dlouho očekávaná stránka, zelená informační tepna, která bude sloužit lezcům a dobrodruhům. I tento projekt všem nabídne bezbariérový přístup, přestože byl zhruba o 22,5 miliardy levnější.

Co popřát eMontaně a jejím čtenářům? Ať důsledky našich aktivit nevedou do nemocnice Motol.