V Olomouci se prvního června chystá na české poměry vskutku ojedinělá lezecká událost s dobročinným přesahem, směřujícím k podpoře dárcovství kostní dřeně – Haimaom boulder cup v areálu Letního kina Olomouc (mapa). Záštitu převzala nadace Haimaom při zdejší Hemato-onkologické klinice.

Poprosil jsem hlavního organizátora, hematologa a výborného lezce Aleše Obra, aby řekl o plánovaném závodu něco víc…

Mohl bys přiblížit svoji motivaci tuto akci uspořádat a zároveň zmínit cíle, ke kterým tato událost směřuje?
Skoro osm let pracuji na Hemato-onkologické klinice FN Olomouc, kde se denně potkávám s lidmi se závažnými onemocněními krvetvorby. Po dobu své praxe spolupracuji i s nadací Haimaom, která se věnuje podpoře zlepšování podmínek pacientů během hospitalizace, zvyšování kvality zdravotnické péče a podpoře informovanosti v problematice nemocí krve. Samozřejmě, gró pomoci pozůstává z finanční podpory, například v podobě zakoupení laptopů pro hospitalizované pacienty, zřízení možnosti volného wifi připojení, atd. „Haimaom boulder cup“ má pomoci přiblížit problematiku těchto často závažných onemocnění širší veřejnosti. Část finančního výtěžku z akce věnujeme právě nadaci Haimaom.

Mohl by jsi popsat příběh, který tvému rozhodnutí předcházel a vlastně tě v tvé každodenní praxi i stále doprovází?
Začátek příběhu bych datoval ještě do vysokoškolských časů, během kterých můj spolužák a výborný přítel onemocněl a následně podstoupil terapii akutní leukémie. I přes optimistickou léčebnou odpověď po transplantaci kostní dřeně se mu nemoc vrátila a svůj boj již nevyhrál. Tato skutečnost mě vedla k tomu, abych se stal hematologem, a mohl tak pomáhat lidem s podobnými osudy. Podobný příběh mají všichni pacienti. Považuji za důležité, abychom jim věnovali adekvátní pozornost a snažili se je podpořit co nejvíce. Třeba i boulderingem a propagací problematiky dárcovství kmenových buněk.
.

Odchod kamaráda mě přivedl k tomu, abych se stal hematologem. Aleš Obr na 15. Moravském lymfomovém symposiu. (f: haimaom.cz)

.
Předpokládám, že hluboký význam a potřebu tuto akci uspořádat sdílíš s mnoha ostatními, kteří se na ní dobrovolně podílejí. Mohl bys zmínit své pořadatelské zázemí?
Tým organizátorů je poměrně široký, tak bych na někoho velice nerad zapomněl. Nejvíce se ale na přípravě celé akce podílejí kamarádi ze spolku HK TOP OL, z. s., Tomáš „Krkavec“ Doubravský a Michal Miguel Hron. Všichni mají do projektu obrovskou motivaci a investují do něj spoustu volného času. Za což jim převelice děkuji.

Na co se tedy mohou účastníci Haimaom boulder cupu v Olomouci těšit?
Závodníky bude zajímat 30 kvalifikačních bouldrů. Centrum závodu bude v areálu Letního kina a odsud se lidé rozjedou i na dvě další místa – Flash Wall a Pajkland – pro závodníky připravíme Rekola k lepšímu pohybu mezi bouldrovkami. Závodit se bude ve dvou kategoriích: ženy a muži. Ti nejlepší se utkají ve večerním finále. Několik kvalifikačních bouldrů a finále budou probíhat na profilech instalovaných na pódiu Letního kina Olomouc. Část výtěžku ze startovního bude věnováno nadaci Haimaom. Večerní program doprovodí moderátor a beaty od kluků z Electroshock sound systému a olomouckého Crackenna. Během celého dne budou probíhat také různá vystoupení a workshopy borců ze Street Workout Olomouc, těšit se můžeš na metodický den a workshop ČHS, lanové opičí dráhy pro nejmenší, slackline, možnosti testování lezeček, jídlo, pití… Afterparty proběhne v „15 Minut music club“ v Olomouci.

Jak mohou závodníci konkrétně pomoci?
Ano, to nejpodstatnější – v areálu Letního kina se bude nacházet informační stánek se sestřičkami a lékaři – hematology. Tým specialistů ti ochotně zodpoví všechny dotazy na problematiku transplantací kostní dřeně. Dokonce bude přímo na místě možnost zapsání do registru dárců kostní dřeně. Postačí ti jenom dobrý zdravotní stav a občanka. Již není nutný odběr krve z žíly. Detailnější vyšetření se provádí z nebolestivého stěru z dutiny ústní.

Mohl bys prosím vyjmenovat partnery této dobročinné akce?
Těmi jsou Flashwall Olomouc, Lezecké centrum Pajkland, Letní kino Olomouc, HUDY sport Olomouc, SPORT 2000, PILKA kameny, Tilak, Singing Rock, Under Armour, TATAI specializované stavební činnosti, ZERO barvy pro profesionály, MUSILREALITY, Elektro-Technické služby a servis s r. o. Děkujeme moc.

Chtěl bys čtenářům/lezcům/závodníkům něco vzkázat, případně vyslat nějaký signál?
Přijeďte prvního června zabouchat pro dobrou věc! Večer to pak všechno spolu spláchneme v „Patnáctce“…

(Více najdeš na oficiální stránce závodu, jehož je eMontana mediálním partnerem, pozn. red.)

_______________

MUDr. Aleš Obr, Ph. D.
Vyrůstal v Žilině, kde začal v 17 letech lézt. V roce 2011 ukončil studium všeobecného lékařství LF UP v Olomouci. Po promoci nastoupil na Hemato-onkologickou kliniku LF UP a FN Olomouc, kde dosud pracuje jako lékař se specializací v oboru Hematologie a transfuzního lékařství. Zároveň působí jako odborný asistent výuky na LF UP v Olomouci. Je členem České hematologické společnosti JEP, Kooperativní lymfomové skupiny a České skupiny pro chronickou lymfocytární leukémii. Jeho hlavní klinickou a vědeckou specializací jsou lymfoproliferativní onemocnění, zejména maligní lymfomy. Když zrovna neléčí lidi, věnuje se kromě boulderingu také lezení vícedélek nebo skialpinismu. Má rád běh, knihy a gastronomii.

Jednou z největších nočních můr každého lezce je neschopnost lézt. Může tě vyřadit nepěkný odskok ze skály či boulderovky, celá škála virů a bakterií, nedostatek dovolené v práci… Co když se ale vyřadíš ze hry sám, co když se „já“ promění v „my“?

Statistické úřady neustále straší s nízkou porodností našeho národa a čísla opravdu nevypadají pozitivně. Holky v lezeckých kruzích se ale zjevně domluvily, že národní stavy podpoří vlastními silami. Pod skálou i umělkou tak najednou potkáváš neobvyklé množství kočárků a zabalovaček. Že sis žádného zvýšeného počtu lezčat nevšiml? Vždyť tahle vlna zasáhla už i nejvyšší příčky sportovního lezení. Možná se dámy v rámci fair play kolegiálně domluvily, že na nějakou dobu přenechají „bednu“ omladině a odbudou si to najednou… Jak říká maminka Domči Dupalové: „Děti si pořiď s kamarádkami, ne s chlapem.“ Ať už je pravda kdekoli, vyzval jsem tři kamarádky, lezkyně a dlouholeté okupantky vítězných stupínků, aby popsaly svůj nový pohled na svět lezení a svět celkově.

Domča Dupalová, Peťa Růžičková a Karin Řeháková (Bílková), jsou všestranné a profesionální sportovkyně a všechny tři teď pojí jedno – mateřství. Domča svého Matyáše přivedla na svět téměř před rokem, Péťa objevila kouzlo maminkování s malým Filipem letos v lednu a Karin se přebalování svého prvního dítka dočká brzy.
.

Péťa Růžičková, Domča Dupalová a Karin Řeháková (Bílková) (f: Boulderzávody ČSL)

.

Domča Dupalová

Ač doufám, že se ze mě nestala ta šílená matka, která nedokáže myslet na nic jiného a o ničem jiném mluvit, než o dětech, tak přiznávám, že mě to určitě změnilo.

Moc si nerozumím s matkami, co si stěžují, že „s dětmi už je všechno komplikované“, a proto jsou radši pořád doma.

Věřila jsem si, že jako sportovkyně se dám do kupy po porodu opravdu rychle a začnu co nejdřív zase sportovat – žádná taková rovnice ale bohužel nefunguje a trvalo mi to déle než kdejaké vyzevlené holce. O to víc jsem se pak ale zpátky na stěnu a skálu těšila – přeci jen tři čtvrtě roku absolutní pauzu od lezení jsem asi nikdy neměla! (Chodila jsem jen na běžky a na brusle.)

Mám kolem sebe naštěstí spoustu kamarádek, co si taky pořídily děti, a ještě větší štěstí je, že jsou to taky lezkyně – takže žádné ufňukané slečinky – a i když už máme děti, víme, že všechno jde, když se chce, a že děti jsou mnohem víc šťastné, když nejsou doma v čistém bytě, ale když jsou s dalšími dětmi venku, v partě, na výletě, v přírodě a klidně ve špíně.

Ale zase co si budeme povídat, trochu organizačně náročnější to s dítětem je. Bez téhle party kamarádek: „boulder-matek“, nebo bez táty a babiček, co občas pohlídají, by to šlo těžko. Už to není trénink 3x–4x týdně jako kdysi, navíc se někdy stane, že z těch dvou hodin musím hodinu zaopatřovat Matyáše, případně děti jiných holek, ale trénovat se dá a je to furt ta stejná zábava. A to je u mě to nejdůležitější – nejlíp jsem vždycky lezla, když mě to maximálně bavilo, měla jsem skvělou partu kolem sebe a byla v pohodě – což teď na mateřské jsem. Když jsem lezla a zkoušela dodržovat nějaký tréninkový plán, bylo to spíš kontraproduktivní.

Takže pohoda a motivace by byla – co se ale změnilo, je žebříček hodnot. Lezení už není na první, druhé, páté i sedmé příčce zároveň, jako to bylo v osmnácti. Když je ale na lezení čas a podmínka, jde se lézt – přeci jen lezu už šílených 17 let a neumím si to úplně jinak představit. Mám ale partnera „nelezce“ a je pro mě teď mnohem důležitější trávit čas jako rodina.

Na skalách jsem vždycky byla trochu posera, takže teď vítám, že mám už opravdu neprůstřelnou výmluvu, proč nelézt moc vysoké bouldery s blbým dopadem, nebo neodjištěné cesty – už nezodpovídám jen za sebe, musím se přeci postarat hlavně o Matyho!

Takže když se to zrovna sejde tak, že Matyáš nebude nemocný a budeme pravidelně chodit lézt a nějakou ztracenou sílu zase najdu, na nějaké závody bych ráda šla. Protože mě to prostě baví a celý život jsem závodila. Když to ale zrovna nepůjde, závodit v lezení nebudu a svět se nezboří. Zajedu si místo toho třeba na závody na běžkách, které jezdí i hobíci všech věkových kategorií, kde mi bude jedno, že budu v půlce startovního pole. V lezení by mě asi nebavilo závodit a být mezi posledními. (směje se)

Přála bych si, aby nějaká forma vyšla na český pohár v Praze, který bude v září, a abychom se tam s holkami sešly a zase společně ozvláštnily to ultramladé startovní pole o nějaké zkušené matky závodnice. (směje se)
.

Domča a Maty (f: DD)

.
Peťa Růžičková

Některá životní období nelze předpovídat, ani se na ně připravit. Stát se matkou je bezpochyby jedním z nich. Musím přiznat, že moje představy o tom, jak to bude probíhat, se výrazně lišily od reality.

Průběh těhotenství jsem měla bezproblémový a snažila jsem se alespoň občas lézt na top rope. Těsně před porodem jsem se těšila, až sundám „závaží“ a byla jsem přesvědčená, že se mi poleze lehce. Že brzy zase budu trénovat, polezu na skalách a hned začnu jezdit na závody. Teď jsou Filipovi čtyři měsíce. Mám o 14 kg míň, žádné svaly a lezou mi žebra. Na závody jsem nejela a k mému překvapení to lezení jde nějak ztěžka.

Změnily se především moje priority. Jakoby se mi někde uvnitř spustil program „péče o miminko“ a lezení přestalo být tak nějak důležité a pro můj život nepostradatelné. V přístupu k riziku nevnímám zatím žádný rozdíl (nebojím se o sebe víc), ale možná je to taky tím, že jsem se do ničeho nebezpečného zatím nepustila. Když lezu tak spíš na TR, protože když Filip začne brečet, hned jedu dolů, ale vzhledem k tomu, že s ním jezdím po městě na bruslích, asi úplně úzkostná matka nebudu. (směje se) Někdy mě to maminkování natolik pohltí, že na konci dne zjistím, že jsem ani „nestihla“ jít na záchod.

Přestože se můj vztah k lezení změnil, je to stále láska na celý život. Pozitivní je, že motivaci mám teď větší než kdy dřív. Tato velká životní změna mě učí trpělivosti a více si vážit času. Takže jen čekám na to, až bude Filip více samostatný. Kojení, přebalování a nošení pak vyměním za lezení. Přála bych si zase lézt co nejlépe to půjde. Především hodně na skalách a možná se vrátit i k bouldrovým závodům. Věřím tomu, že je to možné. Jen nevím, jestli to bude za rok, nebo za deset let.
.

Peťa na bruslích s Filipem (f: PR)

.
Karin Řeháková (Bílková)

Jak můj přístup k lezení změní mateřství, zatím nevím, těhotenství ho ale trochu ovlivnilo. Je to asi jako, když máš nějaké zranění, se kterým jde lézt, ale víš, že to nemá cenu hrotit a nějaké kroky si radši odpustíš. Mě lezení ale i tak bavilo a lezla jsem až do sedmého měsíce. Teď už se mi i blbě obouvají lezečky, tak jsem lezení dočasně vyměnila za plavání, brusle a jógu.

Co bude po porodu, je zatím dost ve hvězdách, ale lézt bych chtěla. Když to půjde, tak bych ráda jezdila na závody, které jsem vždycky měla ráda, ať už jde o Water Boulder Games nebo ČP v Teplicích. A taky záleží, kdo bude jezdit, protože sama tam jako „zasloužilá závodnice“ jezdit nechci. (směje se)

Dostal jsem příkazem od podplukovníka J. (dále pplk. J.) sepsat hlášení z dobrovolného cvičení v tajné vojenské cvičné oblasti s přísně utajovaným názvem Affensteine (krycí název Afnštajn). Afnštajn je cvičná vojenská oblast relativně vzdálená, a tak jsme k transportu použili nenápadný vojenský výletní tančík Renault Nevada 1.8 Combi (krycí název Nevada) s objemem válců 1.74 (!) a maximálním výkonem 66 kW, což je v přepočtu přísně tajný počet vojenských koní pod kapotou.

Celá vojenská akce proběhla v přísně tajném počtu dvou (2) vojáků, a to pplk. J. a mě. Vyrazili jsme brzy zrána a do tajné vojenské oblati Afnštajn jsme dorazili brzy dopoledne. Po zaparkování vojenského tančíku Nevada poblíž kóty s názvem Beuthenfall jsme vyrazili v plné polní zbroji rázným krokem přímo do srdce vojenské oblasti Afnštajn s písní na rtech. Po cestě jsme potkali několik nepřátelských vojenských jednotek komunikujících námi neznámou vojenskou řečí. Jednotky však příjemně voněly, a tak jsme je neatakovali a nechali je jít si po svém.

V centru přísně tajné vojenské cvičné oblasti Afnštajn jsme dle dohodnutého plánu vyhledali vojenské cvičné objekty Amboss (krycí název Amboss) a Brosinnadel (krycí název Brosinova jehla). Cvičení jsme započali na cvičném objektu Amboss. Vrcholové kóty objektu jsme dosáhli v krátkém čase, a to vojenskou cvičnou trasou „Schmied und Geselle“ (krycí název Kovář a gazela) obtížnosti VIIb nepřátelské vojenské klasifikace (dále nep. voj. klas.). Na vrcholové kótě jsme rovněž potkali vojenskou jednotku cizí národnosti, přičemž dvě její podplukovnice se nám velmi zamlouvaly, a tak jsme si s nimi pěkně po vojensku podali ruce.

Poté jsme zahájili sestup z kóty s krycím názvem Amboss technikou slanění. Během sestupu slaněním se nestalo nic zvláštního. Cvičení dále pokračovalo na vojenském cvičném objektu Brosinova jehla. Průstup cvičnou trasou „Talweg“ (krycí název Talweg) byl hlavním bodem programu našeho vojenského cvičení, a to hned z několika přísně tajných důvodů. Prvním přísně tajným důvodem je bezesporu obtížnost cvičné trasy. Cvičná trasa „Talweg“ totiž dosahuje velmi vysokého přísně tajného stupně obtížnosti nepřátelské vojenské klasifikace, a tak vyžaduje po vojácích vynaložení úsilí takřka na hranici jejich vojenských schopností. Dalšími přísně tajnými důvody jsou pak značná orientační náročnost cvičné trasy, extrémní expozice a v neposlední řadě naprosto nepředvídatelná meteorologická situace. Jeden z těchto důvodů se stal naší vojenské posádce osudným, o tom však později.

Jako první jsem do cvičné trasy nastoupil já jištěn pplk. J. Postupoval jsem rychle, avšak obezřetně, držíce levé křídlo v záloze. Po cca 20 metrech svižného stoupání objektem s krycím názvem nástupová spára se mi na pokraji vyčerpání podařilo cvaknout vojenský cvičný objekt kruh. Motivován rozkazy pplk. J. pokračoval jsem bez zastavení v dalším stoupání. Po několika metrech podařilo se mi dosáhnout kóty police s vojenským cvičným objektem druhý kruh. Zde jsem zřídil první postupové stanoviště tak, abych byl schopen plynule a hlavně bezpečně jistit pplk. J. při jeho průchodu cvičným objektem nástupová spára.
.

Cvičný objekt nástupová spára (f: J. Hušek)

.
V dalším postupu se vedení z taktických důvodů ujal pplk. J. Celkem snadno dosáhl vojenského objektu třetí kruh, kde, opět z ryze taktických důvodů, zřídil druhé postupové stanoviště našeho vojenského útvaru. Již v těchto chvílích začíná naše družstvo sužovat hlad a žízeň. Rozhodnut pokračovat v boji, vyráží pplk. J. na další průzkum, z kterého se však urychleně s vysunutým pravým křídlem vrací.

Po krátké poradě nasazuje pplk. J. do boje i levé křídlo, s jehož pomocí dosahuje vojenského taktického objektu erárka. Zde krátce odpočívá a poté již jen s drobnými bojovými komplikacemi dosahuje cvičného objektu čtvrtý kruh. Zde, opět z ryze taktických důvodů, zřizuje postupové stanoviště. Následuji pplk. J. stejnou cestou kolem vojenského objektu erárka, přičemž musím uznale kvitovat bojové schopnosti pplk. J. Dále postupuje pplk. J. krátce vzhůru a poté zahajuje travers vpravo a výstup bojovou technikou „na medvěda“ až na hranu cvičného objektu Brosinova jehla, kde dosahuje vojenského objektu pátý kruh.

Následující část cvičné trasy jsme již vizuálně prozkoumali z vrcholové kóty cvičného objektu Amboss a měli jsme za to, že cvičná trasa „Talweg“ vede právě tudy. Opak byl pravdou. Netušíc paralelní navigační chybu, pokračuje naše družstvo ve výstupu. Bojovou technikou „sokolík“ vystupuji k pplk. J. na exponovanou hranu k cvičnému objektu pátý kruh a po krátké motivační poradě pokračuji ve vedení výstupu.

PARALELNÍ BOJOVÉ POLE

Další postup zdá se býti nesnadným. Zahajuji proto útok oběma křídly. Ani to však nestačí a já se v mžiku ocitám opět u pplk. J., který si nečekajíc můj rychlý ústup do zálohy spálí levé křídlo o taktický objekt lano. Po několika dalších pokusech, kdy se po jednom rychlém ústupu ocitám i výrazně pod kótou, z níž mne jistí pplk. J., motivován rázným rozkazem pplk. J., fixuji pravé křídlo v bojovém cvičném objektu jednoprda a levým křídlem dosahuji cvičného objektu šestý kruh. Zde z taktických důvodů chvíli odpočívám a pokračuji z poslední bojové pozice ve výstupu okolo bojového objektu šestý kruh k bojovému objektu sedmý kruh a dále na kótu Brosinova jehla – předvrchol. Zde dobírám pplk. J. ze zálohy, přičemž v dalším postupu pokračuje pplk. J. a zakrátko dosahuje vrcholové kóty vojenského objektu Brosinova jehla, kde mne pplk. J. dobírá.

Naše nadšení nad úspěšnou akcí nezná mezí. Provádíme krátké hlášení o našem cvičení do vrcholového cvičného objektu Gipfelbuch a sestupujeme technikou slanění opět do základního tábora na úpatí stěny. Spokojeni s průběhem cvičení vydáváme se s plnou polní zbrojí již jen na průzkum okolních cvičných terénů. U cvičného objektu Brückenturm nás však v momentě, kdy hodláme započít výstup již jen nepříliš obtížnou cvičnou trasou „Westkante“ (VIIa nep. voj. klas.), dostihuje jednotka cizí národnosti i s oběma podplukovnicemi, přičemž nás velitel této jednotky informuje o orientační chybě v našem cvičném výstupu na Brosinovu jehlu. Konfrontujeme jeho informaci s našimi podklady a zjišťujeme svou chybu. Namísto cvičné trasy „Talweg“ (obt. IXa nep. voj. klas.) jsme omylem prostoupili cvičnou trasu „Methusalem“ (krycí název Metuzalém, obt. IXb nep. voj. klas.).

Uznáváme svou chybu a stahujeme se do zálohy našeho výletního tančíku Nevada, s jehož pomocí se vracíme zdrceni do kasáren. Polehčující okolností nám budiž fakt, že jsme cvičnou trasu Metuzalém prostoupili bojovým stylem „alles frei“, ač čistota průstupu nebyla, jak patrno z popisu výše, příliš vysoká.

Z faktických důvodů cvičení považuji za neúspěšné, nicméně z důvodů takticko-motivačních a motoricko-volních bylo cvičení ve vojenské oblasti Afnštajn pro naši jednotku rozhodně přínosem. Tolik o přísně utajeném vojenském cvičení v oblasti Afnštajn a na závěr připojím snad jen malé vojenské moudro… Jak my vojáci rádi říkáme, Nemusí vojákovi pršet, stačí když vojákovi kape.

Jou, fellas. Kdykoliv je potřeba se vytrhnout ze zaběhnutého stereotypu, je dobré se poddat flow a nechat se kams strhnout. Před lety jsme se tak s inostránci shodli na slově defamiliarization, tedy zjednodušeně – ozvláštnění. Každý kdo zažil, byť jen třeba eyecontact, ví moc dobře, jak rychle se lze dostat ze zažité bubliny.

Po mnoha týdnech věnovaných preglajce na všech možných bouldrovkách v okolí 300 km, jsem se rozhodl pro změnu. Jak materiálu, tak směru pohybu. Nakonec jsem nemusel nad ničím moc hloubat, jako nejideálnější se podbídl ridgeing („hřebenování“, překlad redakce). Je svým způsobem oblíbený především na horách, nož na druhou stranu popírá logiku věci. Pro rozbití streotypu tedy ideál!

Výhodou ridgeingu je možnost neustálého nadhledu. V podstatě vždy jsi o něco výš než vše v okolí, směr je také jednoznačný a dost blbě se na úzkém hřebeni ztratíš. Ridgeing má však i druhou stránku. Často se stává, že druholezec musí zdolávat nejištěné traverzy a ještě k tomu směrem diagonálně dolů, nebo dokonce slézat věže, které měl prvolezec na toprope. Jištěním je často pouze důvěra ve zvládnutí balancu a to, že ti jížní strana hřebene nabízí suchou a vyhřátou skálu, ještě neznamená, že se v té severní nebudeš pasovat se sněhem.

V ideálním případě se ti tak nabízí možnost propojení s diggingem („rubačstvím“, překlad redakce). Je-li severní strana hřebene zafoukána sice namrzlým, ale zato sypkým sněhem, můžeš se naplno poddat propadávání sněhem, prosíváním zbylého prachu nebo jen tak naprostou nejistotou plavání v naváté mase, kdy netušíš sekundy, jež tě odporoučí do doliny.

Dle expertů na digging, má táto disciplína pět + jeden teoretický level. Mnoho horolezců, jak si většina nediggerů říká, zná možná první dva, kdy se méně, či více daná osoba propadá sněhem. Další levely však již vyžadují i jistou mentální vyzrálost jedince. Né snad proto, že to je nebezpečné (od určitého sklonu svahu/stěny to holt je), ale proto, kolik úsilí musí jedinec vyvinout pro posun. Při čtyřkovém levelu obvykle stačí i obdobný počet kroků k posunu – nutno však podotknout, že směrem dolů (!). Ve směru vzhůru počet kroků na jeden vpřed exponenciálně vzrůstá. Tato zdánlivá regrese, však vede po pár hodinách k naprostému stoickému klidu nebo také totálnímu rozbití/rozpolcení charakteru osobnosti.

Vzhledem k tomu, že jsme s parťákem (nejmenovat!) již před touto dovolenou přepli do módu no excuses (pro méně zdatné – něco ve smyslu nevychloubání se hypochondrickými vlastnostmi dotčeného jedince a tudíž značnému otupení ega), přistoupili jsme (většinou) dobrovolně na danou hru.

V ZÓNĚ NADHLEDU

Někomu se může zdát ridgeing nudný, ale zpestříš-li si jej občasným boulderingem (plezírové lezení o pár těžších krocích) ideálně ve výšce od 100 metrů nad zemí a pokud možno bez dalších závazků jako je lano (celou taškařice lze zpestřit mačkami pro zdolávání rajbasů), můžeš se do stavu stoického klidu/rozpolcení osobnosti dostat i bez zkušenosti z diggingu.

Hajlajtem našeho exkurzu pak byl jistý kopec (hlavně nejmenovat!), kde jsme po necelých 30 hodinách spánkem přerušováneho ridgeingu byli podrobení životní zkoušce každého trueschool diggera. Navátá sněhova čepice, ne nepodobná těm v Puta-goňi, nám dala možnost si nejen vyzkoušet, jak se skrz ní kope tunel (áno, i jeskyňáři si přijdou na své!), ale také se přirozeně naučit levitovat. Jak to můj parťák (probůh, nejmenovat!) dokázal, netuším, já se oddal komínové technice a pomocí lehce zmrzlé a postupně se drolící hrany tunelu jsem rozporem dovzlínal vzhůru. Stoického klidu jsem dosáhl až poté, co jsem zjistil, že jsme oba celou dobu nemohli být jištěni.

A ačkoliv i další dny přinesly spoustu zajímavých zkušeností, zastavil bych se u poslední důležité věci, která je pro diggery nezbytná. Základem stravy je totiž pořádná flákota lovečáku. Nejen proto, že v tuhém mrazu pořádně zmrzne, ale hlavně proto, že o to víc tíží na dně batohu. Newage diggeři sice tvrdí, že lze tuto disciplínu dělat i bez něj, ale to je naprosto nepřijatelné! Jak tvrdil jeden moudrý brat (naštěstí si jméno nepamatuji) – ve světě komponentů není ekvivalentů – lovečák tedy nelze nahradit! A přestože jsem se ho během těch několika dní na hraně ani nedotknul, nedokázal bych si bez něj onen výlet představit.

Dát nohu vysoko a pak na ní ještě přenést váhu je snem každého druhého lezce. No jo, ale jak na to? A jak to, že někdo je schopen udělat rozštěp, a přesto nohu vysoko na stěně/skále nedá? A kdy a jak dělat strečink? Strečovat vůbec?

Půjdeme na to zase od lesa. Od neurologického lesa. Mozek z hlediska aktivace rozeznává tři stavy. Relaxaci, přechodnou fázi a aktivaci. Jeden by si myslel, že pokud drtím malou lištu ve visu nebo se snažím udělat co nejdelší krok na kampusu, mozku je jasné, že je třeba nastavit tělo do fáze aktivace. Nicméně není tomu tak. Mozek totiž kontroluje aktivaci přes jiné informace proudící do mozku. K aktivaci je třeba dodat mozku záměr k pohybu a dostatek správných informací z opory. Pokud má například lezec propadlou patu na stupu, nedostane dost informací z opory, a tím pádem hrozí, že leze, když si jeho mozek myslí, že relaxuje. Také při strečinku se chceme dostat do fáze aktivace. Pokud mozku nedodáme informace o oporách a záměru k pohybu, žádné prodloužení svalů se totiž nekoná. V relaxaci můžeme protáhnout měkké tkáně související se svalem – šlachy, vazy a úpony, ale délku svalu neovlivníme.

Jak ovlivní flexibilitu dodání opory do cviku, si můžeš vyzkoušet tak, že si lehneš na záda a zvedáš jednu propnutou nohu směrem k hlavě, druhou necháš na zemi. Pozoruj, kdy to začne táhnout na zadní straně stehen nebo zádech. Pokud potom zatlačíš prsty na nohou (nohy, která zůstala na zemi) např. do zdi, propnutou nohu ve vzduchu dostaneš dál. Ještě dál se dostaneš, pokud zatlačíš malíkem na noze proti odporu, tím se nastaví koleno a kyčel nohy stojné do vnější rotace a mobilita kročné kyčle se ještě zvýší.
.

Rozštěp se hodí. Když ho umíš ovládat. (f: Standa Mitáč)

.
V prosinci loňského roku jsem se potkal s bývalým mistrem světa a jedním z nejlepších současných boulderistů Alexeyem Rubtsovem. Říkal mi, že jeho plán na další sezónu je zlepšení mobility kyčlí, takže začal dlouze strečovat. Zhruba po třech měsících intenzivního strečování byl schopen téměř dokonalého rozštěpu, ale nohu výš postavit pořád neuměl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že při rozštěpu, tak jak ho provádí, nemá nastavenou oporu a záměr, tudíž neovlivňuje délku svalu. Jeho problém při lezení tkví v ploché noze a malých lezečkách, takže jeho mozek nerozeznává nohu jako dobrou oporu a tím pádem se na ní odmítá postavit a zvětšit tak mobilitu kročné (zvedající se) nohy. Mimochodem, jeho plánem pro tuto sezónu bylo lézt ve velkých lezečkách po vzoru japonských lezců.

Při nerespektování základních principů nejenže nedochází ke zlepšení mobility v pohybu, ale hrozí i vznik zranění. Na stěnách často vídám, jak se lidé snaží dotknout špiček prstů propnutých nohou rukami, popřípadě provádí tento cvik v sedě na zemi. Při tomto cviku je nejdůležitější udržet rovná záda a provést ohnutí trupu otočením pánve. Pokud máš kyčle zatuhlé a ohnutí trupu vytvoříš ohnutím páteře, hrozí, že si vyhřezneš plotýnku. Místo toho si raději zkus cvik na obrázku. Váhu máš na prstech na nohou, sedací kost přitahuješ za sebe a přes ruce se snažíš protáhnout dopředu.
.

Vlevo špatně, vpravo dobře. (f: archiv JN)

.
Problém se zkrácenými svaly je nejefektivnější řešit odstraněním příčiny a tou je nefyziologický pohyb. Jak zkorigovat pohyb ses dočetl v předchozích dílech. Pokud chceš jít uvolnění a protažení svalů ještě víc naproti, dej se do strečinku. Dnes se řeší především, jak dlouho, jestli statický nebo dynamický a jestli před nebo po výkonu. Jenže v žádných výzkumech na dané téma se nepracovalo se záměrem a oporou ve cviku. Je tedy otázka, jakých výsledků by se ve svých studiích výzkumníci dobrali, pokud by byla tyto kritéria zohledňována. I jóga funguje na základě záměru a opory. Zkus to a uvidíš.

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Třetí. Pokračování zveřejníme koncem příštího měsíce.

„Tak jo, můžeme si zavolat, ale potřeboval bych, aby to bylo přesně po půl osmé,“ ozve se z telefonu Juráš, „jakmile uložíme syna, tak určitě můžem.“

Juráš Šefl je horským vůdcem, pro kterého je tohle povolání logickým posledním krokem jeho vzdělávání. Jak to vypadá, když spojíš směr svého života s tvou prací?

Říkal jsi, že budeš mít čas na rozhovor, až uložíte synka… První otázka je tedy jasná – jak jde tvoje práce spojit s rodinným životem?
Je to samozřejmě trošku zvláštní režim. Má to svoje výhody i nevýhody. Nevýhody jsou takové, že jsem dost často třeba měsíc a půl nebo dva měsíce v sezóně pryč, kdy prostě rodinu nevidím. Ale pak jsem zase schopný být v mezisezóně s rodinou měsíc od rána do večera, když chci. A tenhle jiný režim mi docela vyhovuje, protože si můžeme v klidu dovolit jet na tři týdny na dovolenou, ať už si jet zalízt nebo někam za teplem… A hlavně se mi líbí, jak teď můžu vidět synátorovy pokroky. Každý den.

Ty jsi propadl lásce k lezení a horám už dávno…
No, na dnešní poměry to úplně mladá léta nejsou. Začínal jsem lézt ve 14 letech na skalách se strejdou a hnedka mě to chytlo, tak jsem tomu potom začal věnovat víc a ubírat se tím směrem. Brigády jsem měl v Hudy sportu a pak hned, jak to šlo, tak jsem si udělal instruktorský papíry a začal jsem dělat instruktora na stěně.

To si asi teda prošel víc „lezeckých prací“…
Jo, taky jsem třeba stavěl stěny s jabloneckým Makakem a podílel jsem se na pořádání nějakých lezeckých a boulderových závodů a stavění cest na stěnách. Pak jsem začal dělat kurzy a mám svou horoškolu pro děti a dospělé, takže se to pořád tak nějak vyvíjelo dál, až nezbývalo nic jiného, než se stát horským vůdcem a posunout se ze stěn a ze skal do hor.
S tím, že záběr vůdce může být velice široký – od dělání instruktora na stěně přes skály a přes vodění na kopečky v Alpách až po nějaké expedice v Himálajích nebo lítání heliskiingu někde na Aljašce nebo bůhví kde.

To zní jako naprosto splněný sen…
Pro mě určitě. Já jsem se vždycky snažil, abych dělal to, co mě baví, a musím říct (a zaťukat to), že se mi to vždycky povedlo. Měl jsem možnost také hodně pracovat se svými kamarády. Když jsem začal dělat vejškovky, tak jsem je dělal jenom s kámošema a jen takový výškový práce, který mě bavily.

Cítil jsi někdy, že by se ti z oblíbeného lezení nebo výstupů na různé kopce stala rutina nebo povinnost? Není lepší mít nějakou „normální práci“ a pak mít klid na to si zalézt?
Tahle rutina, kdy mě práce trochu štvala, nastala spíš na umělé stěně, kdy jsem pět dní v týdnu byl šest až osm hodin na stěně, aniž bych já si zalezl. Člověk tam vlastně jen stojí a říká lidem, že mají zvednout nohu a postavit se na ní a kouká na ně a mrzne pod stěnou, aniž by se hejbnul… Což se ale naštěstí tím horským vůdcem zlepšilo a nastala nějaká změna. Těžko ale říct, jestli to za pět nebo deset let nebude úplně stejný, kdy to pro mě bude rutina. Je tady ale ten rozdíl, který už jsem říkal – horský vůdce má výhodu v tom, že je to hrozně pestré zaměstnání a oborů, které člověk pak vykonává, je strašně moc. A také je to hodně na tobě, co z toho si vybereš. Já jsem ještě nikdy nebyl v Himálaji, nebo v Jižní Americe. Takže teď tady můžu klidně pět let vodit v Alpách, pak pět let v Jižní Americe a deset let v Himálaji. A je pravda, že se snažím tento obor dělat tak, aby mě to bavilo. Nikdy jsem nechodil jeden kopec celou sezónu… Třeba že bych šel 15krát za sezónu na Mont Blanc, i když by to samozřejmě bylo jednodušší, co se vydělání peněz týče. Vždycky jsem se snažil to mít pestřejší a vodit třeba lidi do míst, kde jsem sám nikdy nebyl. Což teda klienty občas překvapí. Ale mě to takhle právě baví – i s tím, že člověk musí udělat přípravu a to všechno okolo..
.

Dát si patnáctkrát Mt Blanc? To by bylo jednodušší. (f: Juráš Šefl)

.
Stát se horským vůdcem je běh na dlouhou trať. Když se na to podíváš zpětně, šel bys do toho znova?
Určitě bych do toho šel znova, jenom bych neztrácel čas na vysoké škole a šel bych do toho rovnou. Ale i ta vejška mě vlastně bavila moc, dělal jsem sportovní FTVS a byla to super léta. A potom průběh zkoušek a výcvik na vůdce pro mě byly jedny z nejlepších let. Mě to strašně bavilo. A to na každém tom kurzu. I když to byla třeba umělá stěna, na které jsem měl obrovskou praxi – to jsem třeba byl na stěně častěji než ty lidi, kteří mě školili… Ale pokaždé jsem se naučil něco nového, protože každý předává své zkušenosti a na určitých odvětvích jsem se toho naučil hrozně moc nového a šíleně mě to bavilo.

Jak dlouho myslíš, že jde povolání horského vůdce dělat? Vnímáš tam nějaké věkové omezení?
Já tam v tomhle rozhodně žádný limit necítím. Česká asociace horských vůdců tady zase tak moc dlouho není, ale už i tam jsou starší kluci… Ale vůbec si nedokážu přestavit, že by mi třeba někde nestačili. (smích) A pak když člověk vidí ve světě opravdu staré vůdce, třeba přes 70 let, jak jdou s mladýma klukama a ty kluci jim skoro nestačí, tak pak je vidět, že limit stáří tady určitě není. Samozřejmě je otázkou, co každému jeho tělo vydrží, ale to je u každého sportu. Když ti odejdou kolena, tak je jasné, že nebudeš vodit lidi na kopec.

Je pravda, že těch zkušeností, co za takovýhle život máš, je neskutečně moc…
Stoprocentně.

Je to stresové zaměstnání?
Je to velmi stresové zaměstnání a taky si myslím, že rozhodně není pro každého. Dost často třeba mladí lezci, kteří mohou být úplně skvělí v horách, tak tohle stejně dělat nemůžou… Je to za prvé stresové z toho důvodu, že se pohybuješ v podstatě pořád v nějakém nebezpečném terénu. Za druhé jdeš s člověkem, kterého vůbec neznáš a nevíš, co udělá. Nejde jenom o tvou hlavu, ale i o hlavu toho druhého člověka, který jde za tebou, je s tebou přivázaný na laně. Když jdeš po skalním hřebeni a jsi míň jištěný, tak kdyby klient najednou skočil ze skály, tak já jdu s ním a umřeme oba dva. To je taková věc, kterou si člověk musí taky promyslet, když chce začít tohle dělat. Je to hrozně moc práce s klientama – s lidma. Musíš se umět s člověkem domluvit. Dost často mají kluci problémy s tím, že si s klientem nesednou. Lidi jsou různý a občas se stane, že horský vůdce řekne, že se podmínky zhoršily a že to musíme otočit a na kopec prostě nevyjdeme…nebo řekne: ty na to nemáš, já to vidím, je to nebezpečný pro tebe i pro mě, otáčíme to a jdeme dolů. A lidi někdy řeknou – tak já ti to ale nezaplatím.

A už se ti tohle stalo? Stává se to často?
Stávají se takové situace. Mně se to zatím nikdy nestalo. Jsou to takový právní věci tohohle zaměstnání, kdy ty máš zodpovědnost za někoho jiného.

Napadá mě, že tohle zrovna opět hodně souvisí s rodinným životem – to, že se tohle může znenadání stát – si asi musí dobře uvědomovat i tvá partnerka, že?
Určitě. To je jasné. Naštěstí moje žena je také horolezkyně, takže ona pro to má pochopení.
Klient je další nebezpečný prvek, ale nemůžu na to koukat jenom tak, že mi přijde člověk, který najednou skočí ze skály. Ono je to o tom, že horský vůdce musí být také schopný trochu svého klienta poznat. Je to také instinkt vůdce – jestli si to s tímhle konkrétním člověkem a túrou, kterou má vybranou, může dovolit a nebo ne. Je to hodně také o tom umět pozorovat lidi. Nespěchat a nejdříve je poznat na něčem lehčím či zajištěném, aby člověk viděl, co klient udělá v krizové situaci. A samozřejmě v průběhu výstupu musím svého klienta pořád sledovat – musím vidět, jak funguje, jestli je unavený, jestli není malátný, jestli na něj nějakým způsobem působí nadmořská výška, jestli se mu klepou nohy, a to všechno v rámci bezpečnosti. Když zakopne mačkou někde v blbém terénu, tak můžeme oba spadnout.

Je to hromada vlastností, kterými musí horský vůdce oplývat..
Taky proto nedostaneš licenci horského vůdce za dva týdny… Už v průběhu výuky horského vůdce je na konci každého bloku nějaká zkouška, kde se zkoušející snaží dostat aspiranta na horského vůdce do nějakého stresu, už jenom z tohohle důvodu. Není to jen fyzické, co musí člověk splnit. To vůbec ne. Nebo umět uvázat uzel nebo zacvaknout karabinu. Ale v rámci zkoušek je velký důraz na to, aby budoucí vůdci byli pod nějakým stresem. Jsou třeba vypsané určité limity, které je potřeba výstup zvládnout, a to i v nebezpečném terénu. A je to právě z toho důvodu, aby aspiranti byli pod tlakem a aby se sami dostali do stresu a zkoušející viděl, jak se s tím stresem umí vypořádat.

Dá se realita takhle „nacvičit“?
Jde to určitým způsobem asi nacvičit. Ale nejdůležitější na tom je, že vidíš, jak na to reaguješ a uvědomíš si to zpětně sám, jestli si byl v komfortní zóně nebo ne. A pokud se i takhle cítíš ohrožený na životě, tak si to pak člověk alespoň rozmyslí. Nějaký pud sebezáchovy většina z nás má, takže si pak můžeš uvědomit, jestli je tahle práce doopravdy pro tebe. A samozřejmě po výcviku jako takovém, kdy už dostanu licenci horského vůdce, tak nikdy nejsem „stoprocentní horský vůdce“, nebo jak to říct… To člověk není nikdy! Protože zkušenosti sbíráš naprosto pořád, celý život. Nepřetržitě se něco učíš a zjišťuješ nové věci o lidech a o horách.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V téhle rubrice se na to budeme ptát lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov.

„Lezení s cepínama? To nemůže být vůbec těžké, když furt držíš madla!“

Tak a tohle si myslí každý trouba s bouldermatkou a já nebyl výjimkou. Pak jsem si jednou zajel na drytool a byl jsem rychle vyveden z omylu… Bohužel jsem ve drytoolingu (škrábání se cepíny v rozchrastané skále) nenašel žádné potěšení, a tak jsem dogmaticky celé lezení v zimním terénu narval do pomyslného šuplíku, kopnutím jsem ho zavřel a označil jsem ho cedulkou: „kravina pro divný existence.“

Uběhlo pár let, během kterých jsem si vytvořil pěkný vztah k několikasetmetrovým žulovým stěnám. To mě nakonec přivedlo až k Sokolíkům. O našem loňském výjezdu do Val di Mella už tady pár slov padlo, takže to přeskočím. Důležité je, že mi bylo oznámeno, že mě čeká zimní soustředění v Tatrách na Brnčálce.

Nejprve jsem chtěl popřát Sokolíkům hodně štěstí do těch Tater a dát jím navždy sbohem, ale pak jsem se kdesi dočetl, že bez těch cepínů se v Patagonii nehnu. A pokud nejsi „okresním idiotem“, tak do Patagonie prostě chceš! Po rychlém rozmyšlení, které mi zabralo pět nádechů, jsem se rozhodl dát celému tomu cirkusu druhou šanci! Svého rozhodnutí jsem nelitoval, když jsem se pak o pár měsíců později ocitnul v Severní stěně Malého Kežmarského štítu, kde jsem si užíval slovutných tatranských drnů. Uznávám, že místní terény ve stěně a následně v chatě byly tak trochu „polished“ (přemíra Poláků, pozn. red.) ale ty výhledy, ty teda stály za to!

A jaké to lezení s piklama vlastně je? No, připomnělo mi to časy, když jsem bydlel v osmém patře v paneláku a nejezdil výtah; dále dlouhé letní hrabání rukama v mražáku a hledání bájného nanukáče, který by se tam měl snad ještě někde schovávat, ale nikde ho není; no a nakonec ranní čekání v zimě na šalinu, kdy úplně promrzneš a následné pocení, když všechny radiátory v šalině jedou na maximum. Čtenář by snad mohl pojmout podezření, že celá ta činnost vůbec není příjemná a mohl by se ptát proč to vlastně lezec podstupuje?

Na tuhle otázku nemohu odpověď. Sám nechápu, proč to děláme. Jediné, co vím, je, že mě lezení v zimě baví a už teď se těším na příští výlet do zimních hor!
.

KLIKNI PRO VSTUP DO FOTOGALERIE

.
Druhý pohled na zimní soustředění od Juraje Kováčika najdeš tady.

Hlavním partnerem Sokolíků je firma Mountain Equipment.

„Víš, kdo má dneska narozeniny?“
„Nevím. Kdo?“
„eMontana… Má čtyři roky.“
„Haha, super. Tak co jí dáme?“ probíhal víkendový rozhovor v redakci.

Odpoveď přišla také hned: „Programátora, který tu holku trochu zrychlí.“

Sháníme tedy někoho, kdo se dobře vyzná v redakčním systému WordPress a bude nám schopný udělat diagnostiku současného stavu. Posoudit, co se na našem webu dá zlepšit, aby se lépe načítal a byl uživatelsky příjemnější. Přijmout tenhle úkol jako výzvu. Základy PHP programování se hodí, ale nejsou podmínkou.

Za dárek pro naši milovanou jsme ochotni adekvátně zaplatit. Tak dej prosím vědět, pokud jsme narazili přímo na tebe… Nebo se nestyď doporučit své šikovné kamarády. My už je zkusíme zpracovat.

Odpovědi prosím piš na [email protected]. Rychlou a stabilní eMontanu snad v budoucnu ocení celá lezecká komunita.

Po delší době jsem zase ve městě. Konkrétně ve Vídni. Sedím u kávy s výhledem na menší náměstíčko poblíž hlavního nádraží a moc nevěřím tomu, kde jsem se to octla. Ještě včera ráno jsem se probouzela s výhledem na El Chorro. Po čtyřicetiminutové procházce s mým šestnáctikilovým majetkem jsem našla útočiště v kavárně Aida. Tlustá postarší paní v pastelově růžové sukýnce se nad mou angličtinou nejdřív přísně mračila – nerozuměla mi ani slovo. Nakonec ji ale obměkčily moje snahy vyblekotat něco v němčině, usmála se a rukama nohama jsme se domluvily na objednání vody a kávy se šlehačkou.

A teď se vrátím o nějaký ten čas zpátky… Přijely jsme s holkama do Chorra po noci strávené na pláži v Malaze. Celou noc nás tam hlídali místní rybáři a po ránu nás probudila skupinka dvacetiletých kluků, kteří se přišli podívat na romantický východ Slunce. Rybáři ani romantici o čtyři žížaly spící na molu (čti: nás) nezavadili koutkem oka. Strávily jsme den v Malaze a ve čtyři odpoledne vyrazily přímým vlakem do naší vysněné destinace. No a v El Chorru? Vlastně jsme neměly žádné velké plány. Přečetly jsme si články na internetu z roku 2008, měly jsme s sebou čtrnáct let starého průvodce a věděly jsme, že někde ve skalách lezou naši dva kámoši – Markét s Vojtou. Po příjezdu do malé vesničky se sympatickou hospodou hned na peróně jsme se vydaly směr skály a snad i směrem k Markét a Vojtovi. „To Chorro takovou zvláštní atmosféru,“ říkali nám předtím kamarádi. Ale co to znamená, jsme doopravdy pochopily až tak o týden později.

Pomalu se stmívalo, tak jsme si dali jen takové menší rozlezení a noc jsme strávili všichni společně na parkovišti pod skalami. Není to jen tak obyčejné parkoviště. Najdeš tady kohoutek s pitnou vodou a sprchu schovanou za listy všudypřítomných palem. Pokud budeš mít opravdu velké štěstí, narazíš taky na dva příjemné Slováky (Míšu a Ivoše), kteří si s tebou každé ráno budou s úsměvem povídat. Třeba budeš mít dokonce tak velké štěstí a, stejně jako nás, tě hned první ráno osloví dva mladí lezci: „Spíme tady nahoře v lese v takovém neoficiálním kempu. Tak klidně přijďte, když budete chtít.“ Večer jsme tam byly. Vlastně byli – i s Vojtou. O dva dny později za námi přijeli naši další dva kamarádi a kemp získal toho pravého ducha. Čtyři stany, ohniště, provizorní kuchyňka, čtyři spacáky jen tak na volno, tři hamaky, dvě slackliny, lana, presky, lezky… Barča, Káťa, Marťa, Terka, Markét, Vojta, Rampa, Broňa, Zbýša, Dan a Ivo. (Později se počty různě měnily, lidé ubývali, ale i přibývali)

.

Pohoda v kempu za každého počasí (f: Terka Ševečková)

.

Některé dny byly odpočinkovější, některé zas pořádně lezecky nabité. Speciálně po těch náročných většinou přišla chuť na pivo a Červenou Karkulku. Ne, nejedli jsme místní holčičky chodící lesem za babičkou. Červená Karkulka je moc dobré a moc levné španělské červené víno. Když už jsme u těch vín, El Chorro nás naučilo, že doopravdy existuje základní rozdělení vína na tři druhy: červené, bílé a sladké.

Sem tam se naše večery vytočily do slušných obrátek a končily nočními africkými zpěvy, hraním na ukulele, bubnováním a tancem okolo ohně. Nikdy nezapomenu na Káťu sedící u ohně s roztrženým bubnem mezi koleny a kapucí na hlavě, jak na mě volá: „Nahoď tam nějaký africký song!“ K dokonalosti indiánské bubenice jí chybělo jenom orlí pírko za čelenkou.

Každé ráno se vstávalo při východu Slunka. Někdo ráno stihl sprchu na parkovišti, někdo zajít pro vodu, a byly dokonce dny, kdy přišel čas i na ranní jógu. Každopádně některé činnosti tu byly pokaždé. Příprava himálajského čaje, pořádná snídaně, dvě moka konvičky s kávou, chystání svačinek, umývání nádobí, kreativní činnost stavění mohylek a pak už následoval den ve skalách. Počasí v Chorru v průběhu února je krásné. Svítí Slunko, je příjemných 17 stupňů, všechno kolem se zelená. A taky někdy šíleně fučí, je zima, takže jsi v péřovce, mrznou ti ruce a radši se tulíš ke skále. I když není zrovna nejteplejší den, na každé cestě tě čekají nádherné výhledy do celého údolí a ještě dál za něj. A to předčí i ty zmrzlé prsty. Suizo, Monia, Mundo, Makinodromo… Spousta nádherných sektorů, které tam na tebe čekají. Makinodromo mi ukázalo, že existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.

.

Slunce, pohoda, vápno… (f: Terka Ševečková)

.

V průběhu našeho času ve Španělsku jsme zažili celou škálu emocí. Jeden večer na naše blízké parkoviště pořád dokola jezdila policejní auta. Nejdřív jsme se báli, že nás tam vyhmátnou a zakážou nám kempovat v lese. Později jsme pochopili, že kvůli nám by pořád sem a tam nejezdili. Něco se stalo ve skalách. Čtyřčlenná skupinka záchranářů vyrazila taky z našeho tábora. Nikoho nenašli a ještě se Barča vrátila s vyvrtnutým kotníkem. První pomoc ve formě Karkulky a zatejpování nohy tím pádem dostala ona. Na skalách se nikomu z nás nic nestalo. Horší to bylo všude jinde. Kromě tohohle kotníku nás potkalo ještě jedno vyhozené koleno. O opuštěných karabinách, zničeném kyblíku ani dalších materiálních ztrátách psát nebudu.

.

Sektor Makinodromo. „Existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.“ (f: Standa Mitáč)

.
Opouštěli jsme s klukama El Chorro o dva dny dřív než zbytek party. Všichni jsme šli společně do Nádr(a)žky – naší oblíbené hospody – na rozlučkové pivo. Rozlučkový večírek se protáhl až do osmi ráno. Vlak v šest prostě nepřijel. Na tohle téma jen jedna neznámá Češka žijící ve Španělsku prohodila: „No jó, na Googlu to psát můžou, ale tady jste ve Španělsku.“ Přišla i Míša s Ivošem, a nakonec jsme hráli pár písniček na ukulele a tančili na ně u nástupiště až do příjezdu vlaku. Odjížděli jsme z Chorra s čistou hlavou a africkými rytmy v uších.

Ještě pořád sedím ve vídeňské kavárně, ale srdcem i hlavou jsem pořád v Chorru. Nechce se mi do žádné jiné reality než té, která se odehrává na skalách a v lesním kempu přímo pod nimi.

Víš, ono to Chorro má takovou zvláštní atmosféru….

Když člověk neví, o co jde, a prochází pod masivy Pravého břehu Labáku, ten pohled se mu může jevit podivně – ale zdálky vcelku vesele. Například lano, které míří k vrcholu Velké bašty, ale má několik různých barev opletu….

Výmluva: „Do Labáku bych vyrazil, ale nemám dost dlouhý špagát.“ Ta už dnes neobstojí. A v jarních skalách to začíná být vidět čím dál tím častěji. O co jde? ….

Podobně jako vychytávka Beal Escaper nedávno prolomila jednu psychologickou bariéru (lze díky ní slanit na jednoduchém laně a pak ho stáhnout, pozn. red.), v letošním roce připravila švýcarská firma Gütermann Klettern další novinku.

Fixaci Connectus (díky níž můžeš spojovat lana podobného průměru, pozn. red.) představili na veletrhu v Basileji teprve začátkem roku. A nápad, který ušetří peněženku lezců, se v Česku velmi rychle uchytil.

Lezci teď po hospodách a na facebookových skupinách řeší, kdo se s kým spojí, a nové možnosti jim otevírají nové cesty. Dnes stačí, když se domluví čtyři lezci s třicítkou na umělku a už si pohodlně vylezou „Ligu neregistrovaných“ i na top rope… Technologie, zdá se, vyslyšela poptávku a naladění Čechů – domácích kutilů.
.s

Zjednodušená vizualizace principu šití. Technologie Kern-anbringen. Pracuje se přímo s jádrem, takže spojení by podle výrobce mělo být bezpečné. (zdroj: www.guetermann.com)

.
Toho, že novinka se ujala hlavně v Česku, na Slovensku a v Polsku, si všímají outdooroví prodejci. Důvodem může být ekonomická situace: za průměrný měsíční plat si lidé v Česku mohou koupit 796 metrů nového lana, kdežto například v sousedním Německu si pořídí 2388 metrů, což už je obstojná délka i na himálajský výstup v expedičním stylu. (zdroj: data OECD, převedeno kurzy ČNB platným k 15. 3. 2019, pozn. red.) Němci tedy místo Connectusu stále raději investují do lan nových.

U nás začala švýcarská technologie trh s lany výrazně měnit. „Mírný pokles tržeb jsme sledovali už v loňském roce, ale teď očekáváme ještě slabší sezónu. Trend pozoruji i sama – mnoho lezců z mého okolí se rozhodlo stará lana recyklovat,“ přiznává Monika Godická, marketingová zástupkyně značky Tendon, největšího českého výrobce lan.

Používat „secondhandové“ lano se zdá být cool, což také odpovídá měnící se společenské náladě. Důvodem nakonec nemusí být fakt, že čeští lezci chtějí šetřit, ale spíše jejich nechuť vyhazovat zkrácená lana a tvořit tím další odpad.
.

Pokud máš konopné lano po dědečkovi, rozhodně ho nevyhazuj! Při správném průměru lze napojit pomocí setu Gütermann Grundlage. (zdroj: www.guetermann.com)

.
„Connectus jsem se rozhodl vyzkoušet, jelikož se mi to zdá jako výborné řešení pro planetu, která už je teď zanesená odpadem. Mírně navíc může přispět i ke snížení populace lezců.“ říká alpinista s duší ekologa Honza Polášek (autor článku „Máš na míň“, pozn. red.).

Možná tě napadla otázka: „Co pak budu dělat se 120metrovým lanem?“ Ve Švýcarsku na to mysleli a nabízejí elegantní řešení. Když si koupíš dražší verzi spojení (Connectus Fachmann, pozn. red.), můžeš ji po ukončení lezení rozvázat a vrátit kamarádům jejich třicetimetrová lana. Jak je vidět – ono „pevné přátelství na laně“ už jde dnes pohodlně ukončit. Žijeme v nezávazné svobodné době…

A tahle doba nabízí nové možnosti, které mohou vyústit v nové zážitky. Na závěr se sluší uvést poznámka, že zatím jde spíše o technologii budoucnosti. V současné době se do všech tří modelů („Basis“, „Grundlage“ a „Fachmann“, pozn. red.) nedoporučuje padat ani odsedávat. Zatím je spojení dimenzováno jen na tzv. „mírné odsednutí*“. Prošitá místa také s obtížemi procházejí jisticími pomůckami jako je kýbl nebo gri-gri. Výrobce doporučuje používat klasickou osmu.

__________

Pro tvoji jistotu a dobrý pocit… Až budeš lézt s kamarádem na jeho dvoubarevném laně, zeptej se ho raději, jestli jde o technologii Bicolor nebo Connectus. A když už budeš v tom, mrkni také, jestli jsi provázal celou osmičku a druhý konec máš přivázaný k plachtě nebo parťákovi.

(* „Mírné odsednutí“ bylo na krabici definováno příliš malým písmem. Autor článku ho nerozluštil ani s lupou, pozn.)‘

„Nikam ti to neuteče. Když se na tu cestu necítíš, nech si ji na příště…“

Jak je vidět, tenhle „rozumný přístup“ by se asi neměl přehánět. Ono to „příště“ třeba nikdy nenastane: „Zírám nahoru jako blázen… Prostě chybí Separátka,“ reportoval Martin Kufa, který v týdnu procházel Ostrovem, když tvořil nákresy do nového průvodce…

Pravá půlka slavné stropní spáry upadla na zem. Kdo stihl, stihl. Kdo si zvětralou krasavici nechával na příští sezónu, toho čeká převislý lámavý kout… Všechny erární smyčky také vypadly… Podle fotky nový směr nevypadá na žádnou hitparádu.
.

„Separátka“ na konci března 2019 (f: Martin Kufa)

.
eMontana točila příběh „Separátky“ loni na podzim. Zprávy ze skal zastihly také autora cesty Jirku „Prcase“ Slavíka, který původní směr vylezl s jedním kruhem v roce 1982. Do mailu v reakci na čerstvý výlom napsal:

„No, aspoň vznikne jinej rozměr té cesty. Ale je to škoda, neb to byla nejdelší stropová spára na pískovci tady u nás… Časy se mění, a nejenom časy, ale i lidi, cesty, skály… Ale dokud žijem, je všechno OK.“.

V předchozím díle našeho miniseriálku jsme končili tím, že pokud se chceš zaměřit na efektivitu pohybu, je třeba pohrát si se svou motivací. Podívali jsme se na nějaké konkrétní tipy na zlepšení pohybu. Je třeba ale také porozumět rozvoji efektivního pohybu v kontextu celkového rozvoje lezeckých dovedností. Doufám, že tento článek a celý seriál poslouží k rozšíření pohledu na tvůj lezecký rozvoj, protože se často setkávám s přístupem: „Nemám sílu v prstech, budu posilovat prsty. Izolovaně.“ Nebo: „Nemám vytrvalost, musím lézt intervalový trénink.“ Většinou je to ale proto, že se neumí postavit pořádně na nohu, takže si myslí, že se neudrží na prstech a nemají vytrvalost, protože to celé tahají rukama a nepomohou si přenosem váhy na nohu. Kdyby ten intervalový trénink zařadili až potom, co se naučí stát na nohách, měl by mnohem větší účinek..

V rozvoji lezeckých dovedností je totiž třeba ctít určitou posloupnost. Určitě jsi už slyšel, že je třeba nejprve zvládnout základy lezeckého pohybu a až potom trénovat sílu, neboť v obráceném pořadí je to těžší. Nevím, jestli je to těžší, ale určitě máš po vyladění pohybu možnost zesílit víc. Pokud se nejprve zaměříš na pohyb, máš možnost si pohrát s nastavením opor v méně intenzivní zátěži než je kampus nebo deska na visení. Zesílení totiž záleží především na síle impulzu, který mozek vyšle do svalového řetězce. Síla tohoto impulzu, resp. rychlost a míra zesílení, je závislá na zpětné vazbě, kterou mozek obdrží od opor. Pokud je zpětná vazba z opor pozitivní, tzn. opory jsou dobře nastaveny, mozek si dovolí poslat silnější impulz a dojde k zesílení. Pokud jsou opory nastaveny špatně, mozek i přes intenzivní stimulaci, kterou kampus umí být, do svalového řetězce silnější impulz nepošle. Totéž platí pro vytrvalost – účinek vytrvalostních prostředků je výrazně lepší, pokud dojde k jejich použití, po vyladění pohybu.

Stejně tak je dobré nejprve zvládnout statický pohyb a až po té dynamický. Neboť nebezpečí pravidelného nácviku dynamických prvků před obstojným zvládnutím statického pohybu tkví ve větší zátěži na pohybový aparát a zároveň dynamický pohyb umožňuje zamaskovat nefunkčnost některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core trainingu ale nepovede k jejich zapojení v řetězci. Neboť jak už jsme si řekli v minulých dílech, mozek nepracuje tak, že by vyvolával silné svaly těle, on vyvolává ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Pokud ti nějaký sval v tom tvém řetězci chybí a tušíš, že by tam měl být, je třeba odstranit příčinu, proč centrální nervová soustava sval vypnula. Nejčastěji bývá na vině vadné držení těla.
.

POZOR NA TO, KDO TI RADÍ

Na webu jsme už dnes a denně bombardováni články a tréninkovými videi nejlepších lezců a lezkyň. Každý z nich má svůj názor, na co by ses měl soustředit, a rád ti předá několik tipů, které jemu pomohly a tobě určitě pomohou také. Je dobré mít na paměti, že v takových videích se zobrazují prvky, které především dobře vypadají. Jejich cílem není objektivně informovat o složení tréninku, ale vizuálně zaujmout. Stejně tak je super, že se Adam Ondra snaží lézt z podvědomí, ale jeho snaha o optimalizaci svých lezeckých dovedností, v tomto případě mentálních, je postavena na základech výborného lezeckého pohybu. Pokud se bude snažit naučit lézt z podvědomí člověk, který je schopen po několika letech tréninku vylézt max. 6 UIAA, bude si dál ničit tělo ve svém neefektivním pohybu. Jen to bude dělat podvědomě.

Při skládání si vlastního obrázku o lezení, pohybu a tréninku je třeba znát i pozadí člověka, který ti informace předává, proto jsem to svoje popsal v první díle a je na tobě, jak s informací naložíš. Že je někdo schopen vylézt 9a neznamená, že to je zároveň nejlepší trenér nebo rádce. Dost často se stává, že pokud má od přírody talent na pohyb, příliš nápomocen jiným s pohybem nebude, protože si neumí představit, jaké všechny problémy řeší člověk od přírody tímto směrem netalentovaný. Pokud naopak takový člověk zápasí s taktikou, skladbou tréninku, nebo psychikou a věnuje danému tématu nějaký čas a dosáhne určitého pokroku, může v daném tématu být výborným učitelem. Jen hrozí, že bude daný prvek výkonu nadhodnocovat a že v případě výrazně odlišných úrovní mezi mentorem a studentem dojde k pominutí klíčových prvků výkonu, se kterými svěřenec zápasí a pro mentora byly přirozené a snadné a místo toho dojde k soustředění na detail, který pro svěřence zatím není na pořadu dne.

Je také pravdou, že práce na pohybové efektivitě je nástrojem spíše dlouhodobým, a pokud máš těsně před závody nebo přelezem svého vysněného projektu, je třeba se soustředit na svůj cíl a používat takové prostředky, které sice mohou z dlouhodobého hlediska přivodit zdravotní potíže, ale při krátkodobém použití a správném načasování mohou pomoci k dosažení kýženého cíle. Jen je třeba si být vědom negativních dlouhodobých důsledků špatně prováděných silových cvičení a chápat, že chronické bolesti prstů nebo lokte nebo čehokoliv nejsou logickou daní za přelezy těžkých cest, ale výsledkem špatně složeného tréninku nebo pohybového vzoru.

Všemi výše zmíněnými příklady jsem se snažil poukázat na to, že při lezeckém tréninku je třeba dodržovat určitou posloupnost a že je podle mě dobré snažit se nejprve soustředit na korekci pohybu. Je totiž jedno, jestli je tvůj cíl na závodech, na písku, v boulderingu nebo si chceš jen tak popolézat pro radost. Správný lezecký pohyb je základem a prvním krokem ke všem těmto cílům.

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Pokračování zveřejníme koncem dubna.

Od chvíle, kdy jsem přešla svou první highlinu, mám v sobě nekončící touhu sjet od lajny na lyžích.

To není nereálné, když máš skvělou parťačku jako je Soňa a když jako už tradičně jako dvě Květy odjíždíme za brigádou do italské oblasti Trentino, kde se tyčí impozantní pohoří Brenta. Po práci rády výletíme a tentokrát náš cíl vede pod Campanile Basso, kde Danny Menšík v roce 2017 nachystal krásnou lajničku.

Počasí předpovídá azuro, lavinová předpověď hlásí jedničku a kromě pár kamzíků je celý národní park jen náš. Nejnutnější vybavení nám buduje obstojný náklad, ke kterému přidáváme teplé oblečení, jídlo a vodu na dva až tři dny. Pokorně uctívám Soničku, která při své tělesné váze nese obdobně těžký náklad jako já.

.

Nejnutnější vybavení (f: Eva Laxová)

.

Pátá ranní ideální na snídani a s rozbřeskem hurá vzhůru. Ve spodních částech sníh místy vůbec není, a tak lyže střídavě poponášíme. V horních pasážích zase tvoří namrzlou krustu, což tě především v příkrých traverzech donutí připnout lyže na batoh a uchopit cepín. Nic pro netrpělivé, my si ale celou tuhle rozmanitou hru přírody užíváme s humorem a nadšením za ustavičného štěbetání: „Holčičí trip, jak má být.“

K rifugio Ai Brentei přicházíme v dobrý čas. Malá sváča a odlehčení batohu. Jupíí, nahoru už jen highline setup, nejnutnější výbavu na přístup ke kotvení a něco na zub. Zapínáme pípáky a kráčíme dál epickou dolinou s výhledy na impozantní skalní věže a masivy. Slunce stále šajní a my si zvesela funíme až k nástupu pod ferratu, po které se máme dostat k samotné věži.

.

Kráčíme dál epickou dolinou s impozantními výhledy (f: Eva Laxová)

.

Drobné obavy, jak asi v polovině března bude vypadat výlez na věžičky a představa, jak pod ledem marně hledám navrtané vruty byly předčasné. Sotva se blížíme k ferratce, od západu se přímo k nám ženou děsivě černé mraky a poměrně silný nárazový vítr, který nám umožní poslední „vrcholové“ foto a bez dlouhého rozmýšlení pádíme rovnou do bivaku.

Žhavíme dráty a s prosíkem žadoníme o podrobnější předpověď počasí, které se nečekaně zvrtlo. Na druhý den potřebujeme minimálně osmihodinové okno, abychom vše bezpečně zvládly a měly i trochu prostor užít si lajnu. Meteo předpověď nám dává padesátiprocentní šanci. I přesto volíme setrvat.

Vítr ustane až v osm ráno, což je na naše plány příliš pozdě. Pouštím slzu a přijímám skutečnost, že se můžeme před sestupem k autu ještě dvě hoďky kochat tímhle překrásným místem. Sotva se vyzujeme z přeskáčů a protáhneme otlačená záda, hned na druhý den přejíždíme do Arca.

.

„Holčičí trip, jak má být.“ (f: Eva Laxová)

.

Kousek od kříže a výlezu ferraty Sentiero del Colodri je nádherná exponová lajna vedoucí na skalní zub. Srdce mi buší jak o život, když slaňuji do stěny ke kotvení. Soňka společně s Kamilem – „šel náhodou kolem“ – pobíhají okolo a bedlivě vymotávají lajnu z křoví a skalních jamek.

Se západem Slunce a světly z města oslavujeme a tančíme. Hory nás sice nepustily, ale tahle krasavice je tu teď jen pro nás. Tohle česko-slovenské holčičí přátelství plné dobrodružství, smíchu a lingvistických hříček chceš žít a sdílet.

Je to už přes dvacet let, co jsem se začal zajímat o ten zvláštní, vertikální pohyb po skalách. Nepočítal jsem však jen kroky v Rockplastu na Impulsu v Havířově a minuty na hrazdě v pokoji u rodičů, ale četl jsem taky všechno, co jsem o horolezectví dostal do ruky. První knihy od Rakoncaje a Messnera mi půjčoval v začátcích strejda. Pak přišlo Jištění je jistota od nějakého Růžičky a Šilhana, přednáška jakéhosi Holečka v Šumperku v tělocvičně, už si ani nepamatuji, jestli to byl Pákistán nebo Patagonie, jen jsem nechápal, že někdo mohl být ve stěně v takovém počasí osm dní, ale přesto jsem byl absolutně lapen do dobrodružství zvaného lezení. A s tím jsem objevil i Montanu. První úžasné články zase toho Filipa Šilhana a také první precizně zpracované rozhovory, které pro Montanu připravoval Martin Krejsa, a které tak krásně hrály na jednu z mých strun, tedy zájem o historii. Apropo jméno Martin Krejsa se až nápadně shodovalo se jménem jednoho odborného asistenta na Stavební fakultě v Ostravě, kde jsem studoval.

Pak ten Filip Šilhan naráz, nečekaně a v plné síle odešel z toho krásného světa a já několikrát za sebou četl knihu Cesta do hor. Stejně tak mi učarovala kniha Báječná léta na laně od Jiřího Růžičky, ze které některé pasáže znám i nazpaměť. A i tento zakladatel československé horolezecké žurnalistiky odešel tam nahoru, kam se s lanem vylézt nedá, ale příběh, který začal, ten pokračoval dál. Nikdy bych však nečekal, že součástí toho příběhu, který spojuje všechna zmíněná jména, budu jednou i já.

Po dvaceti letech sedím ve třetí řadě, ve VIP zóně v kině Vesmír v Ostravě vedle Tomáše Roubala, nynějšího vydavatele Montany. Kolem pobíhá s fotoaparátem Pepe Piechowicz, na pódiu vidím vedle Máry Holečka taky Martina Krejsu a těším se. Ve svých skoro 40 letech se těším jak malé dítě. A na co? No jasně, Mára nám povypráví něco ze svého života, který by mu mohl kde jaký smrtelník závidět, ale trochu zainteresovaní lidé moc dobře ví, že takový život není jen procházkou růžovým sadem a ne vše je v něm zadarmo, jak by se mohlo zdát. Ale Marousek se svým uvolněným a ležérním stylem je pro tentokrát pouze předskokanem. To hlavní teprve přijde.
.

„To hlavní“ na papíře. (f: Martin Stolárik)

.
Legendy! Lidé, kteří formovali horolezectví v Československu. Ano. Martin Krejsa, který před dvaceti lety začal pracovat na prvních rozhovorech s předními československými horolezci, dokončil svou knihu Navždy první a dnes je slavnostní křest. Ale není to jen tak obyčejný křest. Na pódium je postupně za velkého potlesku pozváno šestnáct žijících „Hvězd“, které nejen v mých očích stále září. Nikdy bych nečekal, že si budu moct podat ruku s 91letým Františkem Plškem, který, ač zdravotně indisponovaný, se mi ochotně podepisuje do právě pokřtěné knihy od Martina Krejsy. Vybavuje se mi, jak jsem před patnácti lety s Brunem bojoval v „Hokejce“, kterou Plšek se Zachovalem vylezli v roce 1950! A ožívají i další vzpomínky. Třeba na krásnou „Orolínovu hranu“ na Rabštejně, kterou jsem lezl ve svých začátcích se Staroušem, a teď se přímo od Michala Orolína dozvídám, jak v ní při prvovýstupu spadnul skoro až na zem. Nebo takový „Kývala-Zeitler“ na Ošarpancích, kterého jsme před jedenácti lety lezli s Makym. A tady teď vidím oba prvovýstupce a poslouchám jejich historky. A samozřejmě další známá jména jako třeba Červinka, Páleníček, Záhoranský. No a nesmím zapomenout na jedinou ženu večera, horolezeckou královnu Dinu Šterbovou!

Ano, příběh, který pro mě tehdy začal nástupem ke studiu na vysokou školu, pokračuje dál a já jsem jeho součástí a jsem za to hrozně rád. Buďte taky součástí tohoto příběhu, utvářejte příběhy nové a hlavně je nezapomínejte předávat taky dál, tak jak to udělal Martin Krejsa ve své knize Navždy první, která bezesporu patří mezi to absolutně nejlepší, co o československém horolezectví vyšlo!

Potkáš-li na boulderovce lezce, jak urputně shybuje na dvoumilimetrové liště a prokládá to sérií cviků na břicho, můžeš si být jistý, že nenápadně ladí formu. To aby mohl v létě ve Skaláku ledabyle odhodit triko, nonšalantně kývnout na nervózně přešlapující slečnu, kterou si vyhlédl na Offu, vytáhl ji poprvé ven a svěřil jí svůj olezlej kýbl, aby hrdinně nastoupil do sedmy, kterou už má tak nachozenou, že ji může lézt poslepu… Ale to ona neví!

Je poprvé na písku a obdivně vzhlíží na kampusem vyrýsovaná záda, zpoza nichž se ozve varovné: „Tady pozor,” když borec předstírá obtížný krok metr nad tutovou smycí. Za pár týdnů frajera prokoukne, ale zároveň zjistí, že se spolu s ním zamilovala do lezení, což jí převrátí život naruby.

My to víme, on to ví a ty to určitě víš taky. Lezkyně jsou prostě nejkrásnější a nejskvělejší ženy na světě. A když není po ruce žádná dostupná, musíš si vytrénovat svou vlastní. V čem je ale jejich kouzlo? Důvodů jsou stovky, ale abychom si ponechali trochu tajemna, rozkryjeme si jen deset hlavních bodů, proč by sis měl svou lezkyni hýčkat, anebo se naopak aktivně po nějaké ohlížet, pokud ji ještě nemáš po svém boku.

.

.
.
1. Lezkyně není dámička.

Když je podmínka a lepí to, tak s tebou klidně jede boulderovat. Jiná by radši zalezla pod peřinu s hrnkem kakaa a knížkou, ale ona má priority jasně postavené a ví, že kakaa se dočká, až bude venku pršet. Do jarního Arca si přibalí péřovku, aby dole nezmrzla, až budeš půl hodiny hledat kroky ve vysluněné plotně, a nevadí jí ani čtyřicetistupňové vedro na Prachově, kde ji nutíš rvát se nahoru sypajícím se komínem. Nerozhází ji zlomený nehet ani modřiny na kolenou a nebude chtít domů, protože ji štípou komáři..

2. Lezkyně pije pivo.

Všechny ty slečinky s jejich Aperolem a melounovou vodkou se můžou jít zahrabat, lezkyně si s tebou po pekelném dni v Ádru sedne do Kalírny a žíznivě se ponoří do půllitru Bernarda.

3. Lezkyně se nestydí.

Lezci tak nějak celkově postrádají základní podstatu studu, převlékají se kdekoli a kdykoli, koupají se nazí, a v bivaku ve stěně si ležérně půjčují mobilní záchod v podobě gumového pytle. Lezkyně pak není výjimkou, konvenční přístup k soukromí rychle vymění za nenapodobitelnou atmosféru lezeckého života. Což je o něco rozumnější, než když po půl roce stráveném s tebou nemůže jít čůrat, protože bys ji mohl slyšet z vedlejší místnosti.

.


.
4. Šminky a make up zapomeň.

Na řasenky, pudřenky, tužky na oči, laky na nehty, oční stíny, rtěnky a kondicionéry není v krosně místo, lezkyně si s sebou zabalí kartáček na zuby a deodorant, protože je dáma, a opalovací krém, protože není blbá, narozdíl od tebe, kterému ho bude muset zbytek výjezdu půjčovat. No, a když už nepotřebuje L’oreal ve skalách, tak se mu vyhýbá i doma. Díky tomu vypadá ráno stejně jako večer, nestráví každý den hodinu malováním se, a za ušetřené peníze si koupí lezečky.

5. Lezkyně miluje přírodu.

Upřímně, lezení a příroda jsou dvě neodlučitelné esence. Každý, kdo jednou sejde z asfaltky a sáhne si na skálu, nutně propadne lásce k přírodě a zvířatům. Miluje ji, chrání ji a žije v co největším souladu s ní. No řekni, chtěl bys snad doma holku, co se nosí v norkovém kožichu a příroda jí evokuje sennou rýmu a psí lejna?

6. Plánování dovolené s lezkyní je sen.

Každý ve „smíšeném páru“ to dobře zná – ty chceš do Finale, jenže ona by radši courala po Římě, shodnete se kompromisně na Paříži, protože Fontáč, ale nakonec se budete stejně celý den táhnout od Eiffelovky k Sacre Coeur a na bouldery nezbyde čas, neboť „vona s tebou chodí furt někam, tak nevotravuj.“ V lezeckém páru se najde čas na všechno, ráno se leze, odpoledne se flákáte u moře a večer testujete kvalitu místního vína – červeného, protože „je dobrý na krvinky.“

7. Lezkyně ti prozáří den.

Nenech se zmást, i když má ramena širší než ty a vlasy jí trčí do všech stran, protože se už týden myjete v potoce, lezkyně je pořád něžné stvoření a chce se líbit. No, a jelikož „koktejlky“ nejsou v Labáku zrovna praktické a lodičky s podpatky vzdala už dávno, dá si záležet, aby aspoň její lezecký šatník měl styl. Takže zatímco ty máš na sobě už čtvrtý den jedno triko, které vypadá jako bys v něm prolez ostnatým plotem, ona si pečlivě sladí sportovní top s barvou opletu lana, oblékne si legíny s květinovým vzorem a navrch se na tebe zářivě usměje. Z nějakého důvodu se takový spolulezec jistí příjemněji než Karel v pláťákách se záplatou na zadku.

.
.
.
8. Lezkyně není nána.

Ne vážně, to nejde říct jemněji, lezkyně spolu neprobírají s kým zrovna randí Ariana Grande a že se Pepa z Ordinace v minulém díle pohádal se svým šéfem. Nemyslí si, že Země je plochá, nenechává si věštit od Jolandy a nemá hysterický záchvat, když v lese není signál. Lezení tak nějak přirozeně přitahuje inteligentní lidi, takže když ji potkáš ve skalách, můžeš si celkem vsadit na její intelekt.

9. Lezkyně je nekonečně trpělivá.

Vydržela tě tři hodiny jistit, zatímco jsi nadával na výrobce lezeček, autora cesty a svoje rodiče, že ti do vínku nepřidali o pět centimetrů víc. Už si nějak zvykla, že jsi ve stěně a na stěně víc než doma. Přežila i všechny tvé stejně vyšinuté kamarády a naslouchá tvým hodinovým monologům o naplánovaných projektech. A jestli si tě po tom všem nakonec i vezme, co víc chtít?

10. Konečně, lezkyně dodá tvému (lezeckému) životu, smysl.

K čemu by ti všechna ta čísla a projekty byly, kdyby ses nemohl doma pochlubit a sklidit za ně pochvalu? S kým bys po večerech po úmorném dni ve skalách sdílel éterickou chuť hvězdného nebe a ojíněné louky? Kdo by ti rozmasírovával zatuhlá ramena a předloktí? Komu bys mužně tahal morálovky na písku, aby si je mohl bezpečně zkusit na druhém? Komu bys ráno v bivaku mlel čerstvou kávu a natrhal kvítí cestou pro vodu? Jasně, dobrej parťák většinu z toho zdatně pokryje, ale nakonec, nechybí tomu něco?

.
__________
.

Neříkám, že žena, která neleze, nemůže splňovat žádný, nebo všechny z výše uvedených bodů. Možná je to u vás doma všechno jinak a možná je to tak lepší.

Tak či tak by si každý muž měl dnes najít chvilku, aby poděkoval nějaké ženě v jeho životě – protože to s námi nemají vůbec lehký!

Je drobná, bloňdatá, vypadá nevinně, ale nejspíš tě přeshybuje. Její zbraní je cepín a nejčastěji ji uvidíš zabalenou v bundě. Ne, není to Lucka, ale pochází ze stejné závodní stáje.

Aneta Loužecká už druhým rokem reprezentuje Česko na evropských mistrovstvích v ledolezení na obtížnost a na rychlost. V jednom z posledních evropských pohárů dokonce skončila třetí v obtížnosti. Letos se poprvé probojovala až na mistrovství světa a nevypadá to, že by se chystala polevit na tempu.

Vím, že lezeš i klasické bouldery a lano – v těchto disciplínách jsi dřív závodila za mládežnickou reprezentaci. Kdy tě začalo lákat ledolezení?
No, ledolezení a drytooling mě lákal hned, jak jsem začala lézt, což jsou zhruba čtyři roky zpátky. Ale k ledům mě pustili až loni, když si byli jistí, že jsem dostatečně vylezená a nezabiju se při tom. No a hned svým prvním závodem loni jsem se kvalifikovala do reprezentace, letos jsem český pohár vyhrála, čímž jsem se nominovala do evropských mistráků a na svůj první světák.

Takže jsi nelezla od mala? Co tví rodiče, nejsou lezci?
(směje se) Já vyrůstala v zoologické zahradě, takže místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu a hrála si s žirafama, moji rodiče tam oba pracují. K lezení jsem se dostala úplnou náhodou, když v Kralupech otvírali nový lezecký klub a já si to šla zkusit. Jako jediná jsem tam tenkrát vylezla nějakou cestu a oni mě poslali na závody.
…

Místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu. (f: archiv AL)

.
Po první cestě v tvém životě tě poslali na závody?
Jo, neměla jsem ani lezečky, ty jsem začala shánět teprve den před tím závodem a náhodou jsem při tom narazila na holešovické stěně na mého budoucího trenéra Libora Hrozu staršího, který na mě při mém dotazu vyvalil oči.
„Tady neprodáváme lezečky, tady jsi na stěně, na co je vůbec potřebuješ?“
„No, mám jet na závody v boulderingu, nemohl byste mi vysvětlit, co to vlastně ten bouldering je?“

Tehdy ti nabídl, že tě bude trénovat?
Postupně, začala jsem pravidelně lézt a učit se vše od základu. Trénují mě Libor i Lucka Hrozovi a holešovická stěna je mým tréninkovým zázemím.

Což vyvolává otázku, jak se vlastně trénuje na ledy?
Blbě. Ve spoustě zemí na to mají ohromné tréninkové stěny ze dřeva, do kterých lze zakopávat mačky, u nás nic takového nemáme. Na jiné stěny mě pochopitelně nepustí vůbec, protože cepíny by ničily chyty, takže jsem si od Lucky půjčila její staré tréninkové chyty a postavila si tady v Mammutu na boulderovce tréninkové kolečko, na kterém lezu do úmoru. Doma jsem si postavila vlastní malou zakopávací stěnu, kde mám pověšené pařezy na trénink paragánu a tak.

V čem vidíš největší rozdíl proti normálnímu lezení?
No, minimálně je to mnohem silovější, na začátku jsem si říkala, že přece pořád držíš madlo, takže ti nemůže „natýct“… No, nateklo mi asi tak do dvou minut, takže nejtěžší část je pro mě výdrž. Musíš si najít způsob, jak vyklepat, a zároveň nepustit cepín.
.

Hlavně nepustit cepín. (f: Pepe Piechowicz)

.
Jaké je pro to pravidlo při závodech? Kdyby ti vypadl cepín?
Tak končíš. Ty cepíny nesmíš mít jištěné, držíš je volně, takže když ti spadne, krom toho, že jsi diskvalifikován, riskuješ, že si dole zabiješ jističe… Celkově závodní ledolezení na obtížnost je úplně jiné než venku. Led je většinou jen ve spodní pasáži a zbytek lezeš přes kamenné nebo kovové mikrochyty, za které se musíš přesně pověsit – vůbec cepín nezasekáváš.

Jaká jsou tam pravidla pro bodování?
Nejvíc se počítají cvaknuté presky, to je úplně jiné než u klasického lezení, tam cvakáš jen z povinnosti.

Loni jste s Luckou byly na lezeckém zájezdu na Aljašce, jaký to byl zážitek?
Bylo to tam super, ale je tam zima, mně je vůbec pořád strašná zima.

Tak to jsi zvolila ideální sport.
No, moje teorie je taková, že jelikož je mi zima furt, tak už je jedno, jestli při normálním lezení nebo na ledech. (směje se) Lucka na Aljašku odjela chvíli po operaci kolene, takže sotva chodila, ale stejně to tam všechno přebušila a já si to jen užívala jako druholezec.

Takže zatím nemá strach z toho, že by žák překonal svého učitele?
No, to fakt nehrozí. Spíš je jako moje starší sestra.
.

Aneta s Luckou Hrozovou (f: Pepe Piechowicz)

.
Jaké jsou tvoje cíle? Láká tě třeba zopakovat si některé Lucčiny přelezy v drytoolu?
Určitě, výhledově bych ráda lezla víc venku, zatím se ale maximálně soustředím na závodní lezení a ven se moc nedostanu, taky bych musela dostudovat dost metodiky, protože na Aljašce ze mě byli chvílemi na nervy. (směje se)

Takže až vyhraješ svěťák, tak přijde ten správný čas na lezení venku?
Přesně! (směje se) Nejdřív zlato na svěťáku.

Co bys poradila zájemci o ledolezení?
No, když ti trenér doporučí vzít si k helmě plexisklo, tak se s ním nedohaduj. Já si takhle uštípla kus předního zubu, když jsem zabrala za spoďák a ten cepín mi vyletěl přímo proti obličeji. Od té doby už plexisklo radši nosím.

__________

Otázka pod čarou.

Co půjdeš studovat, až odmaturuješ?
Medicínu, konkrétně patologii…

Proč patologii?
Protože tam už není co zkazit. (smích)

V prvním díle naší rubriky ses dočetl o tom, jak lépe přemýšlet o pohybu a tréninku, čemu se třeba vyhnout. Problém s naším tématem je, že je to záležitost zkušenosti. Dokud nemáš zkušenost s tím, jak ti pouhé pomyšlení na bříško malíčku u ruky zpevní ruku tím, že se automaticky opře o žebra a nohu, netušíš, jak velký rozdíl to ve skutečnosti je. Když si otevřeš Knihu pěti kruhů od Mijamota Musašiho, legendárního samurajského mistra žijícího na přelomu 16. a 17. století, a nalistuješ kapitolu týkající se jednotlivých úderů a technik, popis je poměrně krátký, ale téměř každá tato minikapitola je zakončena formulkou ve stylu: „Je třeba to prozkoumat,“ nebo „pro lepší porozumění je třeba pravidelně praktikovat.“ I zde v naší rubrice je třeba vše prozkoumat s otevřenou myslí a pro lepší porozumění pravidelně praktikovat.

Pokud jsi někdy v nedávné době absolvoval přednášku u Jirky Baláše (působí na FTVS UK, pozn. red.), možná ti ukazoval i slide s jedenácterem instrukcí pro lezce začátečníky od Jeffa McNamee a Jeffa Steffena vycházející z jejich článku The Effect of Performance Cues on Beginning Indoor Rock Climbing Performance publikovaném ve Physical Educator. Tyto body jsou dle mého názoru výborné, k některým mám výhrady, ale to je proto, že pánové tyto body vyvodili z praxe, kdežto pohled mnou protežovaný je založen na fyzioterapeuticko-neurologickém přístupu doktora Čumpelíka, který vychází z docenta Véleho a profesora Vojty.

Čili autoři nevědí o strategiích řízení pohybu nervovou soustavou, takže volí na první pohled nejlehčí cestu (např. tříoporové lezení, které ale dlouhodobě povede k přerušení funkčního svalového spojení rukou a nohou, což povede k přetěžování, bolestem a zranění). Tato cesta je ale z dlouhodobého hlediska nefunkční. Body vypsané a přeložené Jirkou jsem okomentoval.
.

JEDENÁCTERO INSTRUKCÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY
.

1. Váha je na nohou
Klíčová věc. Váhu na nohy je možné dostat, pouze pokud mozek rozeznává nohu jako dobrou oporu. Pokud lezec trpí plochou nohou, má příliš malou lezečku nebo našlapuje na stupy špatně, mozek vyhodnotí nohu jako špatnou oporu. Dobrou oporu je možné vytvořit, pokud pořádně zatlačíme do prstů na nohou (měla by na to zareagovat pánev mírným natočením předních spin nahoru a napřímením páteře). I proto je výhodnější nemít příliš malé lezečky. Je pak možné lépe pracovat v botě se svaly chodidla a zároveň náš mozek získává více senzorických informací z konečků prstů na nohou, takže vytvoří lepší ideu pohybu, která nebude ničit souhru rukou a nohou. Další možnost, jak zlepšit oporu nohy, je zatlačením do malíkové hrany v lezečce, aniž by došlo k natočení lezečky. Koleno a kyčel se tím nastaví do vnější rotace. Pokud by ses snažil jen poslat koleno ven bez tlačení do malíkové hrany, nebude to dlouhodobě fungovat. Pro mozek začíná řetězec v konečcích prstů na nohou a končí na rukou. Pokud sáhneš doprostřed řetězce, přerušíš náš vrozený pohybový program.

2. Při pohybu tlačíme do nohou, nepřitahujeme se rukama
Konkretizoval bych toto heslo tak, že tlačíme do prstů na nohou, do malíkové hrany na noze a koleno od těla (reálně se to koleno nepohne, tlačíme „jen v hlavě“, tímto povelem přeneseme mnohem víc váhy na nohu a zároveň se tím dostane kyčel do vnější rotace). Pohyb by měl vycházet z nohy. Zároveň se odtlačujeme od ruky, která drží chyt (stojná ruka). Určitě se k ní nepřitahujeme.
.

Jak se dobře postavená noha projeví na celkové pozici na stěně. Vlevo špatně, vpravo lépe. (Měl jsem si vzít jiný trenky, pozn. aut.)

.
3. Dvouoporové postavení
Kolika končetinami se dotýkat stěny? Tříoporový styl lezení (Jirka Baláš ho má v prezentaci, pozn. aut.) dává smysl pouze, pokud člověk leze v nejištěném terénu a potřebuje lézt co nejvíce na jistotu. Pokud neřešíš bezpečí, je třeba lézt dvouoporově. To tvrdí mj. i Klaus Isele, fyzioterapeut Adama Ondry a bývalý fyzioterapeut rakouského lezeckého týmu. Důvod byl popsán v minulém díle. Naše tělo je uzpůsobeno jen na jeden pohybový vzor, a to je střídání páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (stejně jako v chůzi). V případě tříoporového lezení mozek neví, ke které noze má přenést těžiště a postupně dochází k funkčnímu odpojení pánve od hrudníku, což vede k deaktivaci některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core tréninku však nepovede k jejich opětovnému zapojení. Jak ses dočetl v minulém díle naší rubriky, mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, zapojuje ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Svaly, které jsou v protežovaném řetězci, pak zesílí. Opačným způsobem to nefunguje.

4. Uvědomění si těžiště během lezení
Správný přenos těžiště v těle je základem efektivního lezeckého pohybu. Pokud lezec dbá na dvouoporové lezení, ještě pořád nemá vyhráno. Že stojíme na jedné noze, ještě neznamená, že na ni máme přenesenou váhu. Pokud je noha špatně nastavena, mozek ji rozeznává jako špatnou oporu a odmítá na ní přenést váhu.

(Podívej, jak se povedlo přenést váhu Chon Jongwonovi. Alexei Rubtsov ve výrazně horší pozici, mj. má váhu na pravé noze, ideálně by ji měl mít stejně jako Chon na levé. Chon se hezky odtlačuje od ruky.)
.

Vlevo špatně, vpravo dobře (screenshot z videa světového poháru)

.
5. Postavení nohou na stupech
O postavení nohy na stupech už jsme se něco dozvěděli v prvním bodu. Ještě bych doplnil, že bota by neměla být na kolmo proti stěně, to opět znemožňuje efektivní přenos těžiště. Je tedy třeba, aby směr chodidla vůči stěně byl v souladu se směrem pohybu těla.

6. Pohyb začíná nohama
Spousta lezců zahajuje pohyb z rukou. Naším cílem by mělo být zahájení pohybu z nohy. Obvykle lze toto rozeznat z trajektorie těla při lezeckém pohybu. Pokud tělo nejprve směřuje k ruce, která drží chyt, byl pohyb zahájen z ruky. Pokud nejprve pánev směřuje nad chodidlo a až pak tělo zamíří k dalšímu chytu, jedná se o pohyb z nohy.

7. Menší kroky
Obecně se snažíme dělat kratší kroky nohami, aby se nám snáz přenášelo těžiště z nohy na nohu. Je tedy lepší vybírat si stupy, které jsou blízko vertikální osy těla.

8. Mírně pokrčené ruce
Jak se držet? Natažené ruce vylučují následující prvek našeho jedenáctera, který je klíčový. Navíc natažené ruce většinou vedou k visení (přenosu váhy na ruce). Někdo by mohl oponovat, že na natažených rukou člověk déle vydrží, neboť mu svaly tolik nepracují. To ale za prvé znamená, že přetěžuje vazy, a za druhé nebere v potaz stání na nohou a celý pohybový vzor, který vyžaduje odtlačování od ruky. Energeticky by to navíc mělo vyjít stejně jako mírně pokrčené ruce. I proto, že na vyvěšené ruce svalový řetězec končí v rameni, při mírně pokrčené ruce svalový řetězec zabírá až k pánvi.
.

„Slečna je to hezká, ale moc dobře tam není.“ Až moc pokrčené ruce. (f: Standa Mitáč)

.
9. Lezení odtlačováním
Klíčový prvek. Spousta lezců se přitahuje k ruce, kterou se drží, obzvláště v převise. To má za následek rotaci trupu ke špatné ruce. My se ale potřebujeme odtlačovat od ruky, která drží chyt. Praktikuje se to takto: Najdi si kolmici, kde budeš moct udělat klasický frontální krok (pánev a tělo je přímo proti stěně, ne bokem) a zkus nastavit správně nohu a odtlačit se od loktu ruky, která se drží.

10. Maximalizovat tření
Pokud lezeme nohama po strukturách, je třeba mít paty níže (u obyčejného stupu bys měl tlačit do prstů na nohou tolik, aby pata byla nad úrovní špičky) a tlačit do malíkové hrany na nohou. Pokud je chyt velký, tak se ale nestavíme celou botou nebo co největší částí, ale stále jen na palec nebo malíkovou hranu, podle toho, jestli jsme ve frontální pozici nebo bokem.

11. Plynulý přenos váhy
To znamená, že je nejprve třeba zvládnout statický pohyb a na jeho správných základech budovat pohyb dynamický. Dynamický pohyb je samozřejmě platnou součástí lezeckého projevu, ale využitím kinetické energie při dynamickém kroku často maskujeme nefunkčnost některých svalových skupin trupu. Plynulý přenos těžiště vychází z dobrého rozeznání opory stojné ruky a stojné nohy a jejich ideálnímu propojení. Pokud trénuješ core, trénuješ stabilizaci těžiště uprostřed těla. K efektivnímu přenosu těžiště ale potřebuješ být schopen těžiště přenášet uvnitř těla ze strany na stranu (z nohy na nohu) a takovou svalovou souhru není možné vytvářet při core tréninku. Problematice core tréninku se budeme věnovat v některém z dalších dílů seriálu.

.
RESUMÉ = TĚŽKÝ NÁVRAT DO LEHČÍCH CEST

Prvků, které byly vysvětleny, je tu poměrně dost. Vyber si jeden a začni na něm pracovat. Budeš potřebovat lézt lehčí cesty, abys měl nad cestou navrch a mohl se vědomě soustředit na daný prvek. Časem přejde toto vědomé úsilí do podvědomí. Jak rychle to bude, bude záležet na tom, jakou máš pohybovou inteligenci a jaký máš poměr správně provedených kroků vůči těm, kde se ti to úplně nepovedlo. Čím víc je těch prvních, tím rychleji to jde. Moje osobní zkušenost je následující: Kromě jednoho tréninku týdně lezu pouze lehké cesty a bouldery, zlepšuji se takto každý rok o stupeň a nic mě nebolí. Jen je potřeba nastavit hlavu z módu „je zábava vylézt něco těžkého“ na „je zábava vylézt něco efektivně“.

V tomto seriálu jde o věci, které se obtížně popisují slovy. Postupuj tedy opatrně a pečlivě vše zkoumej, ať se nezraníš. Vybral jsem jen takové prvky, které mi přijdou poměrně lehké na provedení, i přesto pokud si nejsi jistý, raději vyhledej pomoc odborníků. Technice zdar!

První díl této rubriky vyšel minulý měsíc a najdeš ho tady. Pokračování zveřejníme koncem března.

Je tu snad ještě někdo, kdo neslyšel o tradičních adršpašských boulderových závodech? Pokud si odpovíš jakkoli, tady máš souhrn, na co se můžeš v Ádru 9. března těšit.

Na tradiční vyladěné, nekonečně-se-posouvající, dávno-ne-amatérské, vymakané závody plné luxusních cheeta-aix-flathold chytů a struktur, pořádané nadšenci a vhodné pro každého, kdo miluje Ádr a rád vezme za vděk příležitostí podívat se do pískovcového ráje ještě před sezónou. A znovu se natěšit na to všecko a ty všechny, co ho tu v létě čekají. Plus samozřejmě vhodné pro bouchače, kteří neodolají lákadlu boulderových problémů světové úrovně od Vildy Chejna a Andreje Chrastiny, kteří noc před závody pilně vymýšlejí a staví tak, aby si každý ze závodníků našel svůj boulder – od děsivých lištovaček, po náskoky s rozběhem.

Jak to všechno začalo? To se takhle dal Mája (alias Ředitel) do akce a uspořádál závody pro místní bandu, aby nebyla v zimě nuda. Na naší skromné boulderovce (rozuměj jednomu naklápěcímu profilu) o velikosti 5 x 3,5 metru, tedy asi 17 metrů čtverečních. Další rok už stála uprostřed tělocvičny mobilní boulderovka – kostka půjčená od kluků z AIXu, ale ani to nebylo dost. A tak pro třetí ročník vznikly zbrusu nové profily, které otevřely prostor tělocvičny pro bezmála padesát přihlášených. Velký dík Lukasovi a Hroňovi za to, jak to všecko nakreslili, uřezali a pak smontovali. Klobouk dolů. Víc profilů už se nám do tělocvičny nevešlo a jeden by si mohl myslet, že už nemáme čím překvapit.

Loni ale vznikly pro kvalifikaci prďácké problémy za použití zbrusu nových chytů a struktur od Flathold, Cheeta a AIX. Vilda a Andrej se vyřádili a nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat, rozbíhat se, googlit, co je to parkur, a jak si dát na prsty Herkules. O zábavu bylo zkrátka postaráno, jako každoročně pak i na megasuperskvělé afterpárty na Kalírně, kde se to do rána nezastavilo. Bylo nás loni už skoro sto bouldrujících. Dokonce jsme zařadli novou tradici – pozávodovou shybovací soutěž, takže v hospodě se to začlo míhat polonahými těly a vítěz obdržel originální španělskou srnčí kýtu.
.

Nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat. (f: Pepa Horák)

.
Původní záměr letošního ročníku byl zároveň se závody pokřtít novou boulderovku v Adršpachu, na které makáme v rámci projektu Ádrboudler, a na kterou jsi možná přispěl v rámci projektu na startovači, který probíhal loni. Úřady se ale neptají a byrokratické soukolí udělilo poslední razítko a povolení ke stavbě až letos v lednu. Novou boulderovku nám tedy nezbyde než omaglajzovat až na přesrok. Nevadí, hlavně, že se to děje!

Chceš taky vědět, čím překvapí letošní šestý ročník? Chceš si osahat zbrusu nové modely chytů a struktur světových výrobců aix, flathold, cheeta? Chceš vyhrát srnčí kýtu? Nebo si prostě jenom pořádně zalézt, kouknout se na pár osvalených těl a pak protančit celou noc?

Ještě by se nemělo zapomenout, že celou akcičkou provází, taky už tradičně, nejpopulárnější komentátor lezeckých závodů Brťák, u kterého se královsky pobavíš, pokud ovšem jeho zrak nepadne při přelezu právě na tebe a jeho neomylné oko neodhalí pravý stav tvojí formy. Jo a taky máme haldu sponzorů, díky kterým si odneseš hodnotné ceny – a to opravdu každý, protože afterpárty začíná tombolou. Pro vítěze závodů taky nějaký ty prize money, že jo.

Registrace už je sice uzavřená a počet závodníků naplněný, pořád ale ve vzduchu visí 20 divokých karet. Takže o tvé účasti rozhodne sám Ředitel závodu! Neváhej, všechny informace najdeš tady.

eMontana je mediální partner závodů

Praha-Ústí-Tisá-Berlín-Akaba. Nevidim nic, jedem v pěti, zavalen haulbagy. Nechápu, jak se nám to podařilo zabalit a vejít se do váhovýho limitu. V letadle už tasím brýlky a sundavám vrstvy. Po příletu na místo se ale zase rychle oblíkám. Od vystoupení z letadla je mi týden vkuse pořád jenom zima. Saleem nás ubytovává u sebe. Uplně skvělý místo, hned si tam připadám jak doma. Další den už společně objíždíme možnosti na prváč, kvůli kterýmu jsme tady. Nejvíc na nás zapůsobila linka v kaňonu Rad Al Beidah. Kaňon sám o sobě ale moc nezapůsobil, všude se válej pet flašky, kozí nohy, kůže a vůbec spoustu bordelu. Stín a zima. Škoda. Široká převislá stěna s jasnou linkou v černý skále uprostřed to ale přebije.
.

Jordánská rána (f: Ondra Tůma)

.
Výšku nedokážeme odhadnout, obtíže už vůbec. Rozbíjíme BC a hned další den už nastupujeme (ve fast alpine style žabkách) do stěny, se střídáme po dvojicích. Oproti prvovýstupům na našem písku je tohle vrtání uplně jinde, když ti něco spadne (a že mi spadlo! kladivo, vrták…), čeká tě dlouhý jumarování (díky Ondro!). U každýho vrtání jsem tam tak trochu blbě a dost často na brzdy, ale pocit právě vytvořený nový dýlky v panenský skále se nedá popsat. Máš ten nejvíc intenzivní pocit že žiješ, něco jako když vylezeš z ledový vody. Víšjak. Po sedmi dnech dřiny, strachu a zažívání pocitů, co jinde nezažiješ, jsme všichni čtyři na vršku. „Morning Sun Street“ (aka Cesta Štrýtu) 7c+ RP je na světě. 15 dýlek, 550 m, z toho 9 dýlek mezi 7a–7c+. Opojení. Takhle nějak si představuju narození dítěte. TOPO

Další týden pak trávíme chvíli v Akabě u moře, kde se dva dny přejídáme nejlepšim jídlem, a taky lezenim cest v okoli Wadi Rum, kde se už cítíme jak lokálové. Díky Saleemovi už vím, co to znamená bejt high jako Saleem! Poslední týden pak už zase v poušti kousek za vesnicí, kde lezem spíš tradiční a dobrodružný cesty. Skvělý zážitky, ale moc rád bych tu zase měl za pasem bohrmašinku!
.

Ondra Tůma a v temném pozadí Ondra Beneš

.
Jordánsko skvělý, díky moc parto: O.B. (ředitel, delegát, co má všechno zmáklý, swiss engineering), Matějko (týpek, co jede kudlu a má to v paži), Ian (strýc, kterýho chceš mít v horách! skvělá atmosféra, ať se děje cokoli) Zdeny a Pája (největší pohodáři, co opravdu uměj žít) no a Fido… Nechápu, kde se tyhle lidi roděj, je to asi dar od boha, umět takhle hlásit.

Domluvilo se nás nakonec pět. Plán je jasný. V sobotu v pět hodin ráno odjíždíme na Großglockner. Na skialpech vyšlápneme na Stüdlhütte a další den se vydáme na vrchol cestou „Stüdlgrat“.

Ráno nás kamarád nabírá jednoho po druhém doma, takže okolo šesté hodiny konečně opouštíme Prahu a ujíždíme směrem na Plzeň. Cesta je dlouhá a vyčerpávající, avšak po asi deseti hodinách se ocitáme na parkovišti pod Glockem.

Převlékáme se, nandaváme skialpy a začínáme stoupat. Po pár kilometrech ale zjišťujeme, že podmínka nebude. Sněhová pokrývka vykazuje znaky nestability a hodnotíme, že naše trasa se nachází ve svahu, který může spadnout. Otáčíme to a zhruba okolo sedmé hodiny jsme zpět u auta. Teď jsme rádi, že jsme po cestě nakoupili nějaké ty dobroty a víno. Sedíme v autě, baštíme a vymýšlíme náhradní program. Předpověď na Tre Cime vypadá slibně a není to moc daleko.
.

Předpověď na Tre Cime vypadá slibně. (f: Tomáš Javorský)

.
Problém nastává při výjezdu z parkoviště, automat nám sežral parkovací lístek a už nám ani nedovolil zaplatit. U závory voláme asistenta, který nám oznamuje, že máme zkusit vhodit do automatu ještě drobné. To se ale nedaří, takže když mu voláme znovu, ozve se z té bedny jen: “Ich bin schon unterwegs.” Po chvíli přichází, otevírá nám závoru a my míříme směr Itálie.

Jelikož už umíráme hlady, cesta nás zavede do pizzerie Quint. Po pizze, výborném tiramisu a svařeném víně přeparkujeme auto a okolo půlnoci začínáme šlapat nahoru na Rifugio Auronzo. Před druhou hodinou ranní otvíráme dveře bivaku. Ještě než stihnu vejít dovnitř, křičí na mě kamarád: „Máme tu trochu problém, jsou tu jen čtyři postele,“ protože vchazím jako poslední, nezbývá mi nic jiného, než se s někým o postel podělit.
.

Kouzelné barvy vycházejícího Slunce (f: Anička Šebestíková)

.
Budík máme na 6:04. Po necelých čtyřech hodinách spánku se všichni cítíme velmi svěže, tudíž se nám chce opravdu vstávat. „Haha!“ Odkládám tedy budíka. O deset minut později se však odhodlám a jdu rozpustit sníh na čaj a na kaši. Venku mě uvítají kouzelné barvy vycházejícího sluníčka. To mi dodá trochu energie a začnu chystat věci. V plánu je Normálka na Cimu Grande, ale vzhledem k aktuální týmové morálce to vypadá, že budeme rádi, když všichni vylezou z postele. Na otázku, jestli někdo vstane, až uvařím čaj, se mi dostane odpovědi, že asi jo. Vařím tedy čaj a následně i kášu. Kamarádku obsluhuji snídaní do postele a ostatní už vstávají. Okolo půl deváté máme nachystané věci a vyrážíme pěšo pod nástup.

Zprvu po dvou, poté po čtyřech, se nám podaří dostat k nastupového žlabu. Vyndaváme sedáky a lana a začínáme vzlínat. Po prvních několika délkách, kdy máme přelézt za roh na zasněženou plotnu, si mírně promrzlí uvědomujeme, že to na vrchol opravdu nedáme. Rozhlédnu se a povídám: „Co si vylézt alespoň tady vlevo na to předskalí?“ Kamarádi souhlasí a tak všichni staneme na zasněžené čepici na předskalí a užíváme si výhledy na romantické zimní Dolomity. „Kéž by tu tak nefoukal ten vítr,“ to si můžeme jen přát. Pár rychlých selfíček a slaníme dolů. Když doslaníme, vydáváme se zasněženým žlabem zpět. Nejprve to jede po zadku, potom už přecházím k běhu z kopce i k válení sudů. Po pěšince dojdeme k bivaku, zabalíme věci a na lyžích sjíždíme dolů k autu.
.

Ve žlabu Cimy Grande (f: Tomáš Javorský)

.
Přicházíme už za tmy. Začneme nakládat věci a kamarád se snaží nastartovat. To se ale nedaří. Je tu další problém, vybitá baterka. Naštěstí máme startovací kabely a v místní hospodě nacházíme živáčky s autem, kteří nám pomohou. Dáváme si ještě pizzu na cestu a po deváté večer razíme nazpět. Cesta je ještě vcelku zajímavá, chumelí a silnice je zasněžená a slušně namrzlá.

Každý příběh má svůj konec. Ten náš končí v pondělí ráno okolo sedmé hodiny, kdy dorážíme do Prahy a kamarád nás jednoho po druhém rozváží domů. Čeká nás pár hodin spánku a hned potom do práce či do školy.