"200 slov"

Lezení v zasněženém Krase. Štěstí číhá na každém rohu, jen ho musíš najít

06.02.2019, Kuba Skočdopole

Začneme jemnou imaginací. Představ si dva lezce – lanaře a bouldristu, kteří mají chuť vyrazit do nejbližší oblasti, co najdou, krásně si zalézt a nafotit pár skvělých fotek. Zdá se to jako snadný úkol, bohužel pro ně, se tento úkol stává čím dál těžším a těžším. Proč? To se brzy dozvíš, ale nejdřív mi dovol začít od začátku.

Je neděle ráno, sraz u stěny byl dohodnut na 7:45 a tedy, jak to tak bývá, jeden ze dvou účastníků zájezdu je tam včas. Ten druhý není k nalezení. Oba se jmenují Kuba, a tak si je rozdělíme na Skočáka (bouldrista) a Konyho (lanař a příležitostně i bouldrista, stejně jako je Skočák příležitostně lanařem). Chceš si zkusit tipnout, který z těch dvou není k nalezení? Virbl, prosím… Ano, hádáš dobře! Je to Kony. Ale díky svému umu jezdit na kole na sněhu se ke stěně dostává jen s mírným zpožděním. Po cestě z domu přeletěl přes řídítka pouze jednou, a proto zpoždění nebylo větší než 10 minut. Co už, sedá se do auta a jedem.

U Olomouce telefonuji s druhou partou, která zavelela směr Říkotín, protože se vše v okolí zdá být zateklé. Pro naše hrdiny to je ale příliš daleko. Přeci jen studují, a proto si musí hlídat finance. Co teď? Probíhá debata, při které létají jména oblastí tak rychle, že to hlava nestačí pobírat. Sloup, Holštejn, Vaňousy? Jáchymka, Rudice, Rasovna? Nebo dáme ten Říkotín? Dálnice neúprosně ubíhá a počet kilometrů ke sjezdu na Prostějov se neustále zmenšuje. Kilometr před sjezdem máme jasno. Los padá na Sloup.

Cesta plynule ubíhá a za chvilku jsme v Plumlově, začíná stoupání, ale co se to děje? Z krásného zeleného údolí vzniká nepříjemně zasněžený kopec. Noha z plynu a hlemýždím tempem se auto přibližuje ke Sloupu. Aby toho nebylo málo, k závějím sněhu se přidává všemi lezci nenáviděná mlha. Auto se začíná plnit depresí a pochybnostmi. „Nebude to úplně prodojené?“ „Ne! To bude v pohodě!“ Chlácholíme se navzájem.
.

Vypadá to suše, ale není. (f: Kuba Konečný)

.
Sjíždíme poslední kopec a mlhy pomalu ubývá. Nadšení v autě se zvětšuje. Parkoviště ve Sloupu je pokryté sněhem, poblíž na hokejovém hřišti hrají místní hokej. „To vypadá nadějně! Bude dobrá podmínka,“ říkáme si. Bereme matice a pádíme sníh nesníh, led neled, ale jakmile se přibližujeme ke skalám, nadšení opadá. Je to vlhké. Nikde ani stopa po magnéziu, a jakmile se dotýkáme kteréhokoli chytu, máme mokrou ruku. Už se jen tak rozhlížíme a pomalu se přibližujeme k největšímu převisu. Ten by mohl být suchý! Bohužel pro nás, není. Za to ale objevujeme něco fascinujícího. Z jednoho z nástupových chytů stéká úžasně tvarovaný rampouch. Vaříme kafe, děláme pár fotek a s odhodláním najít kus suché skály míříme na místo, které, jak bylo Konym řečeno: „Nikdy nezateče.“

Další zastávkou je Holštejn, od parkoviště pádíme směr Vaňousovy díry. Dokonce si uvědomujeme i to, že by bylo fajn vzít si lopatu a odházet trochu sněhu z dopadu, ať máme co nejsušší matice (Vaňousy totiž nejsou moc převislé). Už z dálky vše vypadá slibně. Skála se zdá být suchá a i v téhle zimě se nám začínají potit ruce nadšením, že už si konečně zalezeme. Bohužel pro nás to, co se zdálo z dálky suché, je na omak mokré. Všechny chyty jsou nasáklé vodou a nás se začíná pomalu zmocňovat pocit, že by možná stálo za to vyrazit do hodinu vzdáleného Říkotína.
.

Když už nic, máme aspoň kafě (f: Kuba Konečný)

.
Telefonicky se spojuji s druhou partou, co už v Říkotíně nějakou dobu je. „Tak co Lyčane, jak to tam vypadá?“ ptám se. „Jde to. Pár směrů je tu suchých. Jedno 7A a jedno 8A. Zrovna jsme se rozlezli, ale ten příchod je hroznej. Dvakrát brodíš řeku! No ale přebrodili jsme to suchou nohou. Museli jsme však obětovat matici,“ odpovídá Lyčan. „Hodili jsme ji do vody a pak po ní přešli.“ Taková cena za jeden den lezení je pro nás moc. „To radši najdeme nějaký šlem tady v okolí a něco nafotíme.“

Hledání začíná. Lezeme po vršcích, na kterých jsou aspoň hroudy horniny, hledáme, kde se dá a modlíme se za kus suché skály. Není se čemu divit, přeci jenom jsme ze svého seznamu už vyřadili většinu oblastí. Rasovna ani Jáchymka po tom, co jsme zatím viděli, nemají cenu.

Jak už se všeobecně ví, hledání je samo o sobě věc čistě jen o náhodě a štěstí. No a jak to tak vypadá, naši bouldristé ho dneska moc nemají. V jedné chvíli se dostáváme i na místo, kde si připadáme spíše jako na horské túře, než na bouldrovém výjezdu. Všude sníh, nikde nikdo, jen ty a tvůj parťák, se kterým se společně brodíte sněhem, na zádech batoh, který je čím dál těžší a hledáte tu správnou cestu.
.

Po celodenní námaze si už trochu štěstí zasloužíme (f: Kuba Konečný)

.
Tam, kde je neštěstí, je i trochu štěstí, které si přeci jen po celodenní námaze a neúspěších zasloužíme. Posledním sektorem, který nás může zachránit, je stará dobrá Lidomorna. Tady už u nás nastupuje čistý pesimismus. Jakmile vidíme skálu, která nevypadá suše, chceme to otočit a vypadnout pryč. Co nejdál od téhle noční můry. Ale co to nevidíme. Pohyb. Že by nějací lezci? Ano! Parta lezců a suchá skála. Proud motivace a radosti projel jak mnou, tak Konym. Hned se ke skupince přidáváme a začínáme zkoušet vše, co se dá. Máme štěstí a za několik hodin se nám povede ukořistit několik cenných přelezů.

„Chtělo by to ještě někam zajet a něco nafotit,“ povídá Kony. „Tady kousek jsou jeskyně, tak bychom se mohli jít podívat tam.“ Času je dost a síla už není. Proto rychlá výprava pro pár fotek přijde vhod, a proto balíme své vybavení a spěcháme k parkovišti.
.

Příroda je záhadná. (f: Kuba Konečný)

.
K jeskyním vyrážíme nalehko. Přeci jen jsme za ten den nachodili s maticemi a batohy víc než dost. V první jeskyni nacházíme něco, co nás fascinuje natolik, že už do dalších ani nechceme. Tento objev se nedá popsat slovy, ale dá se zachytit krásou fotografie. Příroda je záhadná.

Možná se to bude zdát jako klišé, ale když už se zdá, že je všechno ztracené, je důležité nepřestat a pokračovat. Štěstí se skrývá na každém rohu, a pokud se ho nevyrazíme hledat, budeme nešťastní. Náš zážitek mě v tom utvrdil a není vůbec zlé si to čas od času připomínat.

Štěstí číhá na každém rohu, jen ho musíš najít. (f: Kuba Konečný)
reklamní banner

„Don’t worry my friend.“ Jak jsem si užil výstup na Toubkal

04.02.2019, Pepa Horák

Za nějaké tři hodiny mi to letí. Hodinu trvá cesta na letiště, asi je na čase začít balit, ty ostatní drobnosti vyřeším potom. S touhle myšlenkou házím foťák, bundu a spacák do batohu a vyrážím na Toubkal (4167 m n. m.). V podstatě jediný, co v tu chvíli vím, je to, že přiletim do Marrakéše, a že někde od letiště jede autobus do Imlilu. Odtamtud se dá dojít až na nejvyšší kopec severní Afriky. Ty ostatní drobnosti, jako třeba kde budu spát nebo co budu jíst, moc neřeším, však ono to nějak dopadne.

A dopadlo to hned na letišti. Místní zřízenec chce vědět, kde budu nocovat. „Nebudu v Marrakéši, jedu hned do Imlilu,“ povídám muži v uniformě a začínám v mapách hledat jméno aspoň nějakého hotelu. Možná štěstí, že mě zdržel, protože si všímám dvou mládenců z Čech, kteří přiletěli stejným spojem. Vypadá to, že vyráží taky do hor. Slovo dalo slovo a já se k nim připojuju. Kluci mají na další den zamluvené auto a tak mám aspoň čas trochu si užít místních vyhlášených trhů s příchutí pravého šafránu.
.

Marocké trhy mají příchuť pravého šafránu (f: Pepa Horák)

.
Kdo nikdy neřídil v Maroku, přišel o jednu ze zábavných kratochil, co tenhle život nabízí. Ty světýlka, co blikají zeleně, žlutě a červeně kolem silnice tu mají spíš dekorativní význam a plechový cedule s obrázkama jsou dobrej terč pro házení kamenem, jinak na ně nikdo nekouká. Stačí troubit a když proti tobě jede až moc aut, tak to otoč a jeť s nima.

I když jsem o pohostinnosti místních obyvatel už něco málo slyšel, stejně mě to trochu zaskočilo. Přijíždíme do vesnice v horách, ptáme se na hotel a hned nás místní bezzubý týpek navádí s autem do plechové garáže, kterou pak zavírá. S pocitem, že už nikdy auto neuvidíme, překračujeme potok. Most do vesnice teprve staví a vedle místní mešity máme mít ubytování po návratu dolů.

„Nechali jsme auto v nějaké garáži, patří vám?“
„Don’t worry my friend, it’s ok.“
„Nevadí, že ho tam necháme, ale bydlet tady budeme až za dva dny?“
„Don’t worry my friend, we will wait for you.“
„Tak mi teda jdeme nahoru, díky.“
„Don’t worry my friend, mint tea is coming, wait for it. Do you have a guide? You have to have a guide.“

.

První výhled na Velký Atlas (f: Pepa Horák)

.
Průvodce? Na co? Jsme tři celkem zkušení horalové, dva z nás mají dokonce i nějakou kratičku od ČHS, my to vylezeme na pohodu. Pořád nám průvodce nutí, ale my tvrdohlavě vyrážíme na cestu sami.

Těch pár kilometrů do Aroumdu, kde začíná samotnej trek, se nám jde dobře. Pak nám ale mužík v uniformě jasně říká, že dál nemůžeme, pokud nebudeme mít místního průvodce.

Před měsícem tu prý někoho zamordovali a od té doby jsou tu jistá omezení a opatření. Sice to chápu, ale mohli by to napsat někam na oficiální stránky, aby tomu člověk věřil a neměl jen pocit, že ho chtějí místní vožundračit.
.

Cesta na Toubkal (f: Pepa Horák)

.
Jsem vlastně rád, že tu nejsem sám, přece jen cena za průvodce je zhruba 900 MAD a moc se nedá usmlouvat. Je jedno, jak je skupina velká. Každopádně chlápek, kterého jsme najali, má za sebou 312 Toubkalů a jednadvacet let průvodcování všude možně po Africe. O několik kilomerů dál si dáváme večeři na Refuge du Toubkal. Jen tak mimochodem, stanovat se tu teď nikde nesmí, ale taky to nikde není napsané.

Budíček ve 4: 10 není nikdy příjemný, ale aspoň pořádně nevidíme ten kopec před sebou, a tak se nám jde docela lehce, nikde nikdo, jen kupa hvězd a mráz. Až když přicházíme do sedla a začíná se lehce rozednívat, vidím pod námi první čelovky. Měli si přivstat jako my, protože východ Slunce z výšky 4167 metrů je celkem podívaná.
.

Východ Slunce stojí za to (f: Pepa Horák)

.
Z cesty dolů mám jeden poznatek. Něběhej v mačkách nebo tě budou zábst lejtka. A jak poznamenal později Paďas: „Máš štěstí, že tě nezábla holenní kost.“

Cesta dolů i pár dalších dní se nesou v pohodovém rytmu věty: „Don’t worry my friend, it’s coming,“ kterou místní umí používat vždy, všude a na všechno. Celkem fajn taky je, že se místní trhovci řídí příslovím: „Ovci můžeš stříhat, ale když ji stáhneš z kůže, vlna už nebude.“ Takže i ve smlouvání a handrkování jsou trochu mírnější než dřív, protože bez turistů by byli celkem nahraní.
.

.
Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky. Díky dvěma klukům co jsem poznal na letišti, Davidovi a Jindrovi, bez nich by mi tam asi bylo trochu smutno. Teď jen uvažuju, kam vyrazím příště.

P.S. Marocký král zrušil změnu času, takže v zimě se hodinky oproti Česku neposouvají. Udělal to týden před plánovanou změnou. Bez referenda nebo debat. Prostě řekl: „Je to pitomost, tak to od teď nebudeme dělat.“

Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky (f: Pepa Horák)

Lezu jako mimino – Řetězec je silnější než jednotlivé svaly

31.01.2019, Jakub Novotný

S fyzioterapeutem Jiřím Čumpelíkem a Adamem Ondrou jsem se seznámil před dvěma lety a toto osobní setkání a spolupráce s nimi mi změnilo náhled na lezení, lezecký pohyb a trénink jako takový. O některé zajímavé vhledy bych se rád podělil…

Zapojme celý řetězec

Proč je efektivita pohybu tak důležitá a jak velkou roli hraje ve sportovním výkonu?
Na začátek je třeba říct, že náš vrozený pohybový program nás předurčuje k určitému ideálnímu pohybu. Čím více se náš pohyb odchyluje od tohoto ideálu a čím častěji vadný stereotyp opakujeme, tím větší je šance, že se přetížíme a zraníme. To, že je tělo schopno určitého pohybu, ještě neznamená, že je pro něj předurčeno. Člověk se rodí s kyčlemi a rameny ve vnitřní rotaci, aby zabíral co nejméně prostoru. Po uzrání centrální nervové soustavy projde miminko všemi vývojovými pozicemi už ve vnější rotaci. I lézt bychom tedy chtěli ve vnějších rotacích. Při těžkých krocích nicméně může dojít k situaci, kdy tělo ještě neumí provést daný krok ve vnější rotaci (svalový řetězec není dost silný), a protože mozek použije cokoliv k dosažení cíle, může použít i jednorázově výhodnější vnitřní rotaci. Výsledkem je, že těžký krok zvládneme. Při opakování takového vzoru častěji ale začne docházet k přetížení a následně i ke zranění. Jediný pohybový vzor, pro který bylo naše tělo evolučně vymodelováno, je chůze, běh, lezení horizontální (jako dítě s koleny na zemi) a lezení vertikální – tedy rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (viz obrázek) a s tím spojená rotace žeber a úklon bederní páteře.
.

Rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (zdroj: J. Čumpelík)

.
Některé sporty pohybovou efektivitu ve smyslu podřízení se anatomickému pohybu řeší méně, např. silniční cyklistika, u některých je pohybová efektivita alfou a omegou. Jedním z těchto sportů je i lezení. Skalní lezení takové bylo vždy a moderní (cca posledních 10 let) závodní lezení je tomu také mnohem blíže než závodní styl „udrž co nejmenší lištu a udělej na ní jednoruční shyb“.

Jakých přírůstků je možné pohybovou efektivitou docílit? V lezení jsou přírůstky hůře měřitelné, a tak si pomůžeme kampusem. Adam Ondra se po aplikaci určitých prvků našeho vrozeného pohybového programu zlepšil na kampusu v závislosti na disciplíně o 50–90 % za deset dní. Ano, samozřejmě je to Adam s jeho enormním citem pro tělo. Zároveň je to ale Adam a jeho pečlivě a cíleně pilovaná efektivita pohybu, která i přesto umožnila takový progres. Dlouhodobě spolupracuji také s jedním profesionálním kajakářem, který se při poslední výraznější změně pohybového vzoru (bylo to už tuším třetí skokové zlepšení) zlepšil za týden na tréninkové trati z času 5: 30 na 5: 10, tzn. z původně produkovaných 100–110 wattů se dostal na 130–140 wattů. Zároveň se pomaleji zakyseluje a má nižší tempo záběrů za minutu. Bylo by dobré zmínit, že oba dva spolu s těmito zlepšeními přišli o dlouhodobé bolesti zad.

Výše zmíněná čísla, myslím, hezky popisují, co se s tělem při vyladění pohybu stane. Na příkladech enormně nadaných sportovců vidíme, že adaptace pohybových změn se dostaví rychleji než u běžné populace, ale díky tomu lze lépe porozumět výsledkům aplikace těchto principů, neboť lze vyloučit možnost výrazného zlepšení jinými tréninkovými způsoby, např. prací s energetickými zdroji (síla, silová vytrvalost, anaerobní vytrvalost atd.) Nicméně ne všechny zásahy do pohybového vzoru se promítnou okamžitě. U některých zásahů je třeba dlouhodobě vytvářet prostor pro opětovné zapojení některých svalů zpět do svalového řetězce, což může trvat i několik měsíců a projevuje se to nejprve mírným poklesem výkonnosti, který později přejde v růst.

To, co produkuje sílu na chyt nebo pádlo, je následující řetězec akcí: Z celého těla a senzorických částí těla (především konečky prstů, velmi důležitý je malíček) dojdou informace o nastavení a rozeznání opor do mozku a mozek podle těchto informací naplánuje další pohyb. Po naplánování pohybu je odeslán nervový impulz mozkem do svalového řetězce, který jej vykoná. Je to poměrně komplikované a nabízí se dost prostoru pro pokažení jednotlivých kroků. Sportovní trénink zatím bohužel pracuje pouze s poslední fází, kdy se snaží naposilovat co nejvíce izolované svaly (a ničí tak řetězec) a nebo se snaží naposilovat řetězec. Jenže není řetězec jako řetězec. Efektivní řetězce se neřeší na úrovni jednotlivých svalů (jestli je sval zapojen nebo ne), ale na úrovni svalových snopců (u některých svalů je klíčové, které jejich části pracují dominantně).

Jak dostat do mozku co nejvíce „správných“ informací, tak aby idea pohybu automaticky zapojila co nejefektivnější řetězec? Nejjednodušší způsob je soustředit se na to, jak zapojuji jednotlivé konečky prstů na rukou do úchopu a jak tlačím do prstů na nohou v lezečce (je lepší nemít příliš malou lezečku). A neposlouchat při pohybu hudbu, ale soustředit se na provedení pohybu.
.

TRX SE HÝBE. SKÁLA NE

Jak většina sportovců ještě stále přemýšlí o svém těle? Nějak takto: Tento sval, případně svalová skupina nepracuje, tak jak bych si představoval, musím ho tedy naposilovat. Nebo: Chci, aby mi pracovalo v pohybu co nejvíce svalů, budu posilovat tak, abych jich zapojil co nejvíc.

Řešením první myšlenky jsou izolované cviky. S nimi je ale problém – dlouhodobě rozpojují svalový řetězec. Efektivní svalová souhra totiž neprobíhá na úrovni jednotlivých svalů, ale na úrovni svalových snopců. K takové souhře není možné se dopracovat vědomou stimulací této souhry, je tedy třeba v posilování zapojit celý řetězec tak, jak jej vnímá mozek – tj. od konečků prstů na nohou po konečky prstů na rukou a dodat takové stimuly nebo podněty, které mozku umožní vytvořit efektivnější ideu pohybu, např. lépe zvědomit opory. Zároveň jsou ale izolované cviky cennými spojenci při natrénování na určitý silový krok v cestě, či při tréninku před závody, kdy je občas výhodnější krok urvat než ladit. Při aplikování takového přístupu dlouhodobě se ale dostaví zranění.

Druhá myšlenka – tedy posilovat co nejvíce svalů, je z hlediska neurologie také nedorozuměním, neboť mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, ale spouští svalový řetězec, který zná nejlépe, tzn. ten který je nejčastěji opakován. Pokud například chci co nejvíce procvičit svalový řetězec používaný při lezení, nedává moc smysl používat balanční podložky či TRX. A to z důvodu, že chyty, po kterých lezeme, jsou stabilní. (Adam Ondra už od používání TRX také upustil, pozn. red.) Labilní podložky vedou k zapojení jiného svalového zřetězení než ty stabilní. Čili procvičuji jiný pohybový vzor než lezecký – tedy ničí nám lezecký pohybový vzor, protože je možné buď svalový řetězec posilovat a nebo aplikací jiného tento ničit. Pro jistotu: Chůze i běh jsou stejný pohybový vzor jako lezecký. Ale to neznamená, že krátkodobě nám nemůže TRX zvýšit výkonnost. Může, ale dlouhodobě nám například kazí naši schopnost přenést co nejlépe těžiště na nohu, což je základ efektivního lezeckého pohybu.

Jak tedy co nejlépe trénovat pohybovou efektivitu? To je věc komplikovaná. Záleží, jaké má člověk cíle a jaký je jeho lezecký projev. Více bychom se tomuto tématu chtěli věnovat v nové sérii článků, které najdeš na eMontaně vždy koncem měsíce ve 200 slovech.

Poznámka na konec:
Většinu idejí zde prezentovaných jsem nabyl během konzultací s panem doktorem Jiřím Čumpelíkem a aplikoval je na sobě a svých svěřencích. Sice už ho někteří díky poslednímu Reel Rocku znají, nicméně by bylo dobré zmínit jeho profesní pozadí. Pan doktor je vystudovaný fyzioterapeut a téma jeho disertační práce zní „Zkoumání vztahu mezi držením těla a dechovými pohyby“. Zároveň má vlastní bohaté zkušenosti s pohybem – 20 let byl tanečníkem baletu Národního divadla a zhruba 50 let cvičí jógu. Klíčová byla i jeho čtyři desetiletí trvající spolupráce s doc. Vélem, který byl jeden ze zakladatelů oboru fyzioterapie na českých vysokých školách a vystudovaným neurologem. Pan doktor Čumpelík kromě přednášení na FTVS, DAMU a 2. Lékařské fakultě pravidelně předává své znalosti také v zahraničí.

Kuba Novotný (vlevo) rovná Kubu Skočdopoleho v ostravském Trojhalí Karolina (f: Standa Mitáč)

„Stupy mě občas jenom zdržují.“ Forma Kuby Konečného letí vzhůru

28.01.2019, Jakub Freiwald

„Catxasa“ (9a+), „Open Your Mind“ (9a) ve Špáňu nebo „Proces“ (9a) ve Višňovém na Slovensku. Kuba Konečný druhou půlku loňského roku válel neskutečně. Nové zprávy o jeho vylezených cestách jsme skoro nestíhali sledovat (v minulosti pro nás zkoušel „Čarodějova učně“ 10+, video najdeš tady, pozn. red.). Kam se posunul a jaké plány má do budoucna? Přečti si krátký úderný rozhovor.

Co všechno se ti podařilo v poslední době přelezt? Čeho si ceníš nejvíc?
Nejvíc si určitě cením „Catxasy“ (9a+), to je nářez cesta. Dvacet kroků do bouldru, velkej převis, jednoprda, spoďáky, kozy, atletika, koleno a i ladičku tam najdeš… Po pár dnech zkoušení jsem si říkal – buď se mi to povede v pár dalších pokusech, nebo nikdy. Během tripu šla i síla do háje a nevěděli jsme, co s počasím. Sluníčko 31. prosince a velké štěstí považuju za haluz, ale ono to bylo takhle s více cestama. Hodně si taky cením cesty „Pure Dreaming“ (9a) v letním Arcu – úžasná linka, ze které jsem měl velkou radost.

Jaký je pro tebe rozdíl mezi 8c a 9a? Jen formalita nebo nářez?
Asi to je daný i tím, jaká obtížnost je tvoje maximum, ale řekl bych, že ne až tak velký. Pocitově jsem někdy i víc udřel osmu, ale rozhodně jsou větší skoky u devítek než u osmiček. I to lomítko tam dělá takovej bordel. 9a není taky vždycky jako 9a – ve smyslu mazec. Moje nejtěžší cesty, co jsem přelezl, byly všechny můj styl – šly relativně rychle, ale je to těžký, kolikrát jsem zapytlil třeba nějaké cejdo („osm cejdo”, pozn. red.). Nebo třeba šestky v Ádru.

Už ses naučil lézt nohama?
Ale jo. (směje se) Nejsem tak marnej, jak to nejspíš vypadá. Myslím, že jsem i na tomhle trochu zapracoval, ale občas jsou prostě cesty, kde stupy nejsou, nebo tě jen zdržují. To je prostě zvykem a stylem, jak lezeš. Je ti jedno, jestli to je dvacet nebo čtyřicet kroků, ale jak dlouho v cestě visíš, cesta od cesty. Na závodech to hraje roli – radši krok urveš z první, než ještě promáguješ, vyklepeš nebo než spadneš. Moje lezení je takhle nejefektivnější. (směje se)
.

„Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko (f: Vojtěch Vrzba)

.
Inspiruješ se třeba tím, jak trénuje Adam, nebo máš nějaký vlastní osvědčený způsob přípravy?
Bez inspirace by to nešlo, samozřejmě jsem okoukal vše, co se dalo, ale vždycky si musíš přijít na to, co funguje tobě samotnému. Systém je základ – i to že jsem si od minulého roku byl donucen archivovat své plány, bylo zpětně zajímavé, a taky tě to kopne. Jedeš systém dvou fází, dokud to jde… A když se necítíš, jdeš běhat, spát. Takhle po nějakým tom týdnu to otestuješ a výsledek tě kopne ještě dál. Potom si vlastně nedokážeš představit, že by den měl vypadat jinak – to mě na tom hodně baví. Momentálně se do toho snažím zase dostat. (směje)

Kdy se pustíš do nějakých spár v Ádru? Třeba VIIa a výš?
Někdy v létě? Rozhodně to je plán, ale v reálu to bude spíš tak, že se radši zrakvím ve stěnách. Tam je vlastně jedno, co lezeš. Všechno stojí za to. Stydím se, ale asi mě to víc táhne třeba do Labáku.

Co je tvým lezeckým snem? Nebo vysněným číslem v tabulce?
Takovou jako motivací by bylo přelézt 9a za jeden den, to by byl mazec. Vysněné je béčko, to je už jinej svět – spousta přípravy. Zatím to vidím tak, že když bude možnost se podívat na skály, tak tolik času obětovat jedné cestě se mi nechce, navíc s velkou možností neúspěchu. Snová linka je „Biografie“ (9a+) nebo „La Rambla“ (9a+). Snad letos těch dní ve skalách bude víc. Skály ti vlastně nikam neutečou, ale závody ano – ty mě zatím motivují nejvíc a je to priorita.
.

Kuba v cestě „La Fabela“ (9a), Santa Linya, Španělsko (f: Eliška Adamovská)

.
Seznam francouzských devítek, které Kuba za poslední dobu posekal:

5/1/2019 – „Seleccion Natural“ 9a, Santa Linya, Španělsko
31/12/2018 – „Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko
24/12/2018 – „La Fabela Pa La Enmienda“ 9a, Santa Linya, Španělsko
23/12/2018 – „Ciudad De Dios“ 9a, Santa Linya, Španělsko
19/12/2018 – „Open Your Mind“ 9a, Santa Linya, Španělsko
03/10/2018 – „Martin Krpan“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
30/09/2018 – „Sanjski Par 2“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
28/07/2018 – „Pure Dreaming“ 9a, Massone, Itálie
25/07/2018 – „Under Vibes“ 9a, Massone, Itálie
23/07/2018 – „Underground“ 9a, Massone, Itálie
24/06/2018 – „Procesor“ 9a/9a+, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)
24/06/2018 – „Proces“ 9a, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)

„Underground“ 9a, Massone, Itálie (f: Honza Kendík)

Vánoce podle zajeté šablony? Letos ne. Mallorský vápenec pořád není klišé

24.01.2019, Martin Dunaj

Stát se může cokoliv. Vypne tě zranění, odstěhuješ se na samotu, práce tě zavane do Finska, vydáš se na vejlet do nějaký tramtárie. Lezecká sezóna ti každopádně skončí už v průběhu září a ty předpokládáš, že se nejdřív bude v triku a teplákách běhat po skalách až s vůní jarních prvosenek.

I když, proč by?

Štrádoval jsem si to Vietnamem, když mi Káča s Kubou začali posílat fotky ze skal. S mořem za zády. Pche, podzimní dovolenkáři na Kalymnosu. Závistivě jsem pozdvihl obočí. A vzpomněl si na naše srpnový velikášský hlášky o házení vidlí do Vánoc v Čechách.

Tak si je proklepnu. A hle, silácký řeči nebyly žádným tlučením prázdný slámy. Názor rodin raději předem nezjišťujeme. Ještě by se příbuzenstvo projevilo jako okázale kyselý a nám akorát poskytlo výmluvu, proč si penízky raději ušetřit a letos si koledu teda ještě zazpívat.

Nejdřív byla v hledáčku Sicílie. Nic moc levnýho. Trocha brouzdání pro internetech dovedla Kubu na stopu Mallorcy. Pro mě devadesátková destinace z bookletu cestovky Fischer. Větší brácha Ibizy. Německý důchodci a všude samá diskotéka.

Ale vyměnit kapra v trojobalu, rozpačitý: „Jé, děkůjů,“ nad dárky a bezútěšně rozčvachtaný ulice za přímořský sluníčko, patnáct stupňů a pět dní pohybu ve svislým směru?
.

U mysu Formentor najdeš pěknou oblast La Creveta. (ilustrační foto S. Mitáč)

 

.
LETÍME, JEDEME, LEZEME

Ryanair je sice velmistr ve vydřidušství, ale doveze tě za pár šlupek z Berlína až do Palmy. Týdenní parkování v Německu u letiště je za hubičku. A byť to prý ve Španělsku není úplně košer, i na Vánoce se dá sehnat rozumně zpoplatněný kutloch přes Airbnb. Už o tom ani nevedeme diskuze – letenka je na mailu.

Nával přímořskýho kyslíku vystřídá boj s letištními autopůjčovnami. Když nemáš kreditku, jako bys nebyl. Externě sjednanému pojištění se vysmějou: „Haha, dobrej pokus, moulové.“ Předběžný rozpočet se začíná mírně přifukovat. Nakonec vyhandlujeme káru z nejlevnější kategorie. Tři mrknutí na dámu za přepážkou a pochvala její dokonalý angličtiny bez přízvuku (lhát se nemá, nebo účel světí prostředky?) a místo Fiatu 500 nám přihraje celkem prostorný Nissan.

Pět dní na mallorských vápencích může začít.

A teď bych se měl možná hnout k faktografickýmu výkladu. A zahrnout tě fundovaným popisem lezeckých oblastí, jejich předností a neduhů, tipů a triků jak se k nim dostat, či kterou zkratkou to vzít a vyfasovat při tom od místního farmáře sud pomerančový pálenky zdarma…

Ale servírovat nějaký učený rady, když jsme přitom sami stihli polízt sotva zlomek toho, co se na Mallorce dá, není pointa týdle zkazky. Internety už jsou toho stejně plný. Nebudu tu ani hýřit kvantem fórků, humorných okamžiků a nejapnejch situací, který Vánoce na skalách ve Špáňu přinesly. Navíc mi dochází množství doporučených slov.
.

Mallorcu a její vápno si zamiluješ jednoduše. (ilustrační foto S. Mitáč)

.
Dělat věci podle zvyku, v zajetým rytmu i naučeným sledu je komfortní. Komfort není sám o sobě špatná věc. Ale udělat spontánní úhybnej manévr z nalajnovaný, předvídatelný štreky přináší chvíle, který jsou silný už jen tím, že vůbec jsou.

Nemusíš bušit 8céčka, abys kdykoliv (psáno tučně a podtrženě) sbalil bágl, vercajk a nějaký fajn vokurky (čti kámoše), a vyrazil do nečitelných zítřků. Existuje spousta klišoidních hlášek, který by se tady daly použít.

Třeba jako krajně otřepaný: „Dělej, co tě baví.“ Když to budeš dělat i nějak jinak a někde jinde, bude tě to možná bavit ještě víc. Třeba jako lezení – na Boží hod, u tyrkysovýho moře. Paráda.

Vertikální pohyby v jednom z nejoblíbenějších Sektorů – Sa Gubia (ilustrační foto S. Mitáč)

Jak jsem zažila náboj hluboké lásky a přijetí. Ve vzduchu mezi věžemi Castletown a Rectory

21.01.2019, Evka Laxová

(O projektu Castletown už na eMontaně nedávno psala Anče, jejích 200 slov čti tady. Nebyla tam však jediná Češka. Svůj pohled na tuhle mega hajlajnovou událost nám poslala i Evka Laxová, pozn. red.)

Obvykle jezdím na výlety se samými muži a je to moc fajn. Tentokrát ale osm žen,
tří národností, které si se vším poradí, nebojí se vzít za práci, podat úctyhodný sportovní výkon, dobře uvařit a u toho být vždy společenské, usměvavé, něžné a krásné… Pánové prominou! Já se do těhle Bábovek zamilovala…

Týden jsme kreslily realizační plán, sestrojily celý highline setup a cvičně ho naply na nedalekém Fruitbowlu (známý highline spot, kam se sjíždějí lajneři z celého světa, pozn. red.) Tohle vše po sedmi měsících příprav a vydělávání peněz. Každá členka týmu má svou důležitou roli…

Vyrážíme! Násyp pod věžemi tvoří nestabilní suť. Při sebemenší chybce nechci pomýšlet na důsledky. V pozemním týmu, částečně omezeném na dvě holky, vrávoráme se čtyřmi batohy s lajnou. Je nutné ji pečlivě rozprostřít. Holky po trojičkách lezou na věže. Kromě toho, že lezení je fakt náročné a nebezpečné pro samou zimu a vítr, mají na těch spárových rukavicích ještě ty lyžařské…
.

Přípravy (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Opakované a komplikované spojení s leteckými úřady zajišťuje fotografka Katrin. Vyhlídková letadla ráda létají mezi věžemi. Lajna i přes snahu reflexních pruhů není vůbec vidět. My jen tiše doufáme, že to nějaké letadlo nepošle mezi věže.

Hauování batohů pro desetičlenný tým trvalo jeden a půl dne. Na vrchol Rectory si totiž musíš donést i dříví, kterým rozděláš oheň. My tam bydleli pět dní při průměrné teplotě šest stupňů.

Lajna je napnutá a my vyčerpané… Přesto nás neopouští humor, láska a nadšení…
.

Musely jsme zpracovat půl kilometru lajny… (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Světla je málo, účastnic mnoho: Itinerář zní jasně! Od světla do světla pořád někdo na lajně. Mrazí mě, když se probouzím v 6: 30, na spacáku mám jinovatku a Louisa se z vesela přivazuje na odsedku. Tak to pokračuje až do soumraku.

Není v silách nikoho jít tam i zpět najednou… Na Castletown je po celou dobu Rescue balíček (péřová deka, ochranná folie, pití a tyčinky) na 497 m si dáváme znamení rozpětí rukou Y (můžu jít) N (odpočívám dál) – to dává možnost další v pořadí vlézt na lajnu.

Výškový rozdíl mezi Castletown a Rectory je 30 metrů. Holky jdoucí z Castletown užasle hlásí: „Ty, já při chůzi po té lajně normálně ujížděla.“
.

Nahoře, kde končí přípravy a začíná vesmír. Je tu zima! (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Držím se jak klíště! Prvně na 497 metrů dlouhé lajně (pro zajímavost chodím highline do 40 m a to s pády). Ten kopec nahoru při pohledu zpět mě odrazuje od jakéhokoliv pohybu vpřed. Přesto po tom neskonale toužím. Už jen z toho důvodu, že vidím, jaká krása září z mých kámošek a nerozumím tomu, co říkají… Po dvou dnech vnitřního přemlouvání odhazuji vše, co mě sužuje, a drandím na kladce za třetinu vzdálenosti. Sedím na ohromné lajně v nevídaném prostoru, mávám rukami a až zpětně z videa rozeznávám, že vytvářím kmit nahoru a dolů v rozpětí bezmála pěti metrů. Lítám jako pták!

Při chongu (podřep, kterým se zvedá na highline, pozn. red.) cítím rychlé a cukavé pohyby lajny tam i zpět… Woow, co tohle je?! Další novinka? Při zvednutí se to krásně uklidní.

Náhle stojím v ohromném magickém prostoru a pokorně se ptám: „Můžu?“ Tuhle nekonečnou prádelní šňůru před sebou i za sebou teď ovládám „já”?

Můžu, co chci!
Ten prostor je teď jenom můj…
Je v něm vše a zároveň nic…

Po pěti dnech strávených na věži máš pocit, že bouráš dětský tábor. Nestíháš psát deníček, nechápeš sílu ani magii, která je tolik hmatatelná a osobitá pro každou z nás.

Lajnu sundaváme ještě za tmy. Není to jednoduché. Vše ale dobře dopadne a my se druhý den totálně vyčerpané a zároveň tolik šťastné těšíme všemu, co bylo, je a bude.

Mega lajna a mega atmosféra (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

Když se křičelo. Napůl emocemi, napůl vyčerpáním… První 9a Vojty Trojana

16.01.2019, Vojta Trojan

Už jako malej kluk, kterej začínal lízt, jsem sjížděl videa s Adamem a Mrázou a byl to můj takovej velkej, hodně vzdálenej sen, jednou vylízt 9a…

Na skály nebyl dlouhou dobu vůbec čas (zranění, závody apod.) Až jsem se najednou ocitnul v situaci a lezecký formě, že by to 9a vlastně šlo.

Minulý podzim jsem intenzivně zkoušel cestu „der Heilige Gral“ (9a) v Juře, která mě naprosto uchvátila. Bohužel i přesto, že k přelezu chyběl jen malej kousek, to nedopadlo a teď už jen čekám, až bude zase suchá.

(…)

Do Španělska jsem odjížděl s ambicema si hlavně zalízt a nic moc nehrotit, ale pořád jsem se nemohl ubránit myšlence, že by něco těžkýho mohlo padnout.

Zhruba po deseti dnech lezení jsme se vydali do Can Piqui Pugui (sektor, kde se nachází „A Muerte“).

Tahle linka se mi od prvního prolezu mega líbila.. Boulderový charakter, po dírkách, dynamické kroky, úplně můj styl.

Klíčem k přelezení téhle cesty je vydržet 25 těžkých kroků, které se postupně ztežují až do posledního nejtěžšího dynama, kterým skáčeš do restovacího místa. Pak si užiješ rest a ještě tě čeká jeden už lehčí bouldřík v kolmáči.

Na téhle cestě bylo nejdůležitější dostat kroky do těla, tak abych v nich byl schopnej být komfortní, jelikož se dá téměř v každém kroku spadnout (dlouhé nejisté kroky po dírkách).

Pak už jsem jen čekal na ideální pokus, až se všechno sejde, že a do posledního klíčového dynama dolezu v takovém komfortu, že budu schopnej ho skočit.

Samotný přelez pro mě byl hodně emotivní, hodně jsem si zakřičel, když jsem udržel dynamo… Napůl z toho důvodu, že to byl těžkej krok, napůl emocema. Dolez už jsem si jen užíval a moc jsem tomu nemohl uvěřit. Cesta mi zabrala pět dní.

Chtěl bych poděkovat Olinovi za neskutečnou obětavost, když se mnou musel chodit do sektoru, kam vůbec nechtěl, a skoro vůbec si nestěžoval.

(Vojtovi je 19 let a cestu přelezl 6. ledna. Za redakci moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Honza Zbranek, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš, nebo Jakub Konečný, pozn.)

Vojta Trojan v „A Muerte" (f: Martin Pelikán)

Vanda Michalková a Adam Ondra. Brněnský Hangár vydal první legendy

13.01.2019, Jakub Skočdopole

Minulý pátek v Brně proběhlo otevření jedné z nejmodernějších bouldrovek v Evropě s názvem Hangar. Lidi se těšili hlavně na exhibiční závod nejsilnějších a zároveň nejlepších lezců a lezkyň z Česka a Slovenska. Stěna se veřejnosti otevřela v čtyři odpoledne a přesně v pět začala exhibiční kvalifikace, která se skládala z šestnácti bouldrů. Osm pro chlapy, osm pro ženy a na vylezení všech bouldrů měli závodníci hodinu a půl.

Kvalifikace byla hodně pěkná už jen z toho důvodu, že všechny bouldry požadovaly po lezci jak nutnou dávku síly, tak techniky. Až k neuvěření byl fakt, že i když byli diváci společně se závodníky v prostoru stěny, tak díky velikosti jakou Hangár nabízí, si nikdo nepřekážel a každý se mohl soustředit na to své – ať už to bylo lezení, natáčení videí, pořizování fotek nebo fandění. V průběhu celého závodu probíhala přátelská atmosféra a byla to spíš tréninková session než závod. Každý se chtěl předvést a ukázat, že si privilegium závodit v Hangáru zaslouží.
.

Autor článku si užívá svého privilegia. (f: Lukáš Bíba)

.
S poslední minutou kvalifikace měla nadpoloviční většina závodníků sedm topů a sedm zón, pouze tři lezci vylezli vše. Bylo jasné, že o postup do finále budou rozhodovat pokusy a počty zón. Jakmile skončila exhibiční kvalifikace, nastal krátká pauza, během které se na stěnu slétla lezecká veřejnost a začala zkoušet všechny různé problémy, které jsou na stěně postaveny. V současné době by na stěně mělo být postaveno cca 260 bouldrů.

Po uplynutí času vyhrazeného veřejnosti nastal zlatý hřeb večera – finále prvního ročníku „Hangar legends“. Pro každou kategorii byly nachystané čtyři bouldry a celý systém závodu probíhal zcela netradičním způsobem. První polovina byla vyřazovací. Odlezly se první dva bouldry a dva finalisté, co si na nich vedli nejhůře, vypadli. Zbylí finalisté se posunuli na dva poslední problémy. Tady se opět změnil styl hry. Každý závodník měl pouze tři ostré pokusy na zdolání bouldru a pokud daný problém nevylezl na první pokus, vrátil se do izolace, a počkal, dokud neodlezou ostatní závodníci svůj jeden pokus, a poté byl opět na řadě. (Stejným systémem probíhají závody La Sportiva Legends Only, pozn. red.)
.

Adam a závěrečný skokový boulder (f: Lukáš Bíba)

.
V mužích mezi sebou svedli boj o první místo Adam Ondra a Martin Stráník. Nakonec zvítězil Adam, který svým posledním pokusem dne vylezl jako jediný soutěžící závěrečný skokový bouldr a Martin bral stříbrnou pozici. Třetí místo obsadil slovenský bušič Štefan Bednár. Ženy s naprostou lehkostí ovládla Vanda Michalková, druhá byla Iva Vejmolová a Třetí místo obsadila Jana Ondřejová.

Po vyhlášení výsledků, jak už to tak bývá, se polovina lezců rozprchla domů a ta druhá obsadila bar. Diváci si odnesli spoustu motivace a finalisté věcné ceny, za které zaplatili vlastní kůží, krví a potem…. Ale to už tak na závodech bývá.

Do Hangáru se toho vejde... (f: Lukáš Bíba)

Babská jízda v Yosemitech. Jak mi lezení s frendy padlo (přímo) do oka

06.01.2019, Tereza Svobodová

Ano, je začátek roku a zkouškové období se blíží… Vím, že bych měla něco dělat, ale moje mysl je zasněná úplně jinde…

JOSEMITY… YOSEMITE…

…magické údolí, které ti vyrazí dech hned po příjezdu. Kam až oko dohlédne jsou skalní stěny. To vše ale rychle zapomeneš, když stojíš na louce pod El Capitanem, krk zalonemý až hrůza a sleduješ mravenčí trasy lezců-bigwóllistů, štrachajících se strastiplně vzhůru… Ach, tam tak jednou být, umět všechny triky… A hlavně, vykadit se jim nad hlavama do pytlíku a stanout na vršku tohohle krásného šutru a nejlépe nějakým pěkným stylem…

…zmateni jetlagem s kamarádkou Illonou nadšeně odsouhlasíme dvoudenní úvod do bigwallového a technického lezení… Po premiéře filmu Dawn Wall si říkáme, že to přece nebude až tak zlé, že nevadí, že jsme celý rok nešáhly na spáru a frendy držely v ruce naposled loni v létě. Místo balení pak usínáme nad otevřeným a stále plným pivem, naštěstí za mě parťačka balí, kope do mě, ať se taky sbalím, a na závěr s radostí dojíždí moje pivo…
.

Josemity… Yosemite… (f: Ilona Gaweda)

.

„Bigwall“ #1 – žížaly a dárečky

Ráno se nám ale dobře vstává, aspoň něco. Hodinový přístup se sviní není až tak zlý, prostě sklonit hlavu a šlapat, ale jumarování by to teda chtělo trochu procvičit… Leaning Tower je opravdu šikmá a to šplhání ve vzduchu, nic moc. No, na první den až překvapivě bez větších potíží, na spací polici dolézáme mírně po poledni, dělíme se o ni s Amíky, co si myslí na Half Dome a vyhrávají z repráčku. A tak za taktů amerického folku fixujeme ještě další dvě délky. Noc na polici je taky fajn, skála od odpoledního Slunce drží teplo, a tak si libujeme v teplíčku pod hvězdnou oblohou.

Na ranní červánky a východ Slunce nic nemá, tak nadšeně vyrážíme vzhůru. Nadšení mírně opadá po 120 metrech jumarování – Amíci s reprákem nám však šlapou na paty a občas se vynoří na štandu, tak se jistička může aspoň družit a zjišťovat tipy a triky. Mírné drama přichází ve stropové délce, kde pod mylným dojmem úlevně třímáme zapomenutý frend, jen aby se nám zteřelá smyčka začala párat pod rukama, a tak radši honem dál! V poslední délce se metodou pokusu a omylu učíme jumarovat v traverzu a procvičujeme vyprošťování frendů pomocí známého triku žížala (polsky dżdżownica – abych zachránila frenda, musela jsem si lehnout na polici a sunout se zpět jako píďalka, pozn. aut.) Sestup vcelku pohoda, žádné hledání jako v Alpách… Dole už jen radostně balíme lano, když tu náhle nám Amíci posílají „dáreček“ – šutr půl metru na půl metru. Naštěstí nás obě s parťačkou míjí, tak honem pryč.

Další tři dny prší, ale to nás neodradí od zběsilého útoku na místní jednodélky, odkud ve strašném slejváku po dvou cestách prcháme. Parťačka zdatně čistí poslední cestu v průtrži, zatímco mi v kapse mikiny mokne telefon, který se do konce zájezdu bude bránit funkčnosti (promiň, mami…).

Třetí den deště už je v celém kempu, ba i údolí, znát nervozita z počasí. Lezci, přikovaní k zemi, nervózně pendlují mezi bouldry, internetem, sprchou a obchodem se suvenýry, kde si stejně nic nekoupí. Večer je v celém kempu cítit, a hlavně slyšet, to hemžení a přípravy. Počasí se zlepší.
.

Když se zrovna neleze… (f: Dan Easton)

.
„Bigwall“ #2 – Obousměrný provoz po frendech

Plán je jasný. Po zdárně vylezené Leaning Tower naše sebevědomí stoupá, a tak chceme pokusit Washington Column. Jelikož si s parťačkou uvědomujeme, že tam nebudeme samy, volíme následující strategii – půjde se nalehko, dokud to půjde, poleze se, a až to nepůjde, začne se tahat za frendíky, a až nás to obě přestane bavit, slaníme a hurá do kempu na večeři. Plán je to brilantní. Při skoro hodinovém přístupu nepotkáme ani nohu a začínáme tak doufat v prázdnou stěnu. O půl sedmé s prvním světlem stojíme pod nástupem a zjišťujeme, že jsme asi tak osmý tým na nástupu.

No nic, prsty svrbí, chceme lézt! Volíme tak varianty variant a zdárně předjíždíme. Na spací polici (zvané Dining Ledge) dorážíme asi po dvou hodinách, kdy nám na paty opět funí silná, tentokrát britská dvojka. Zatím nás však nepředběhli. Na polici dáváme snídani a výhled na Half Dome – ten docela ujde. Paráda, tady si dovedeme představit snídani, oběd i večeři… Další tři délky opět volíme variantu zleva, a tím pádem vynecháváme známou stropovou délku a kyvadlo. Během těch délek pustíme Anglány před sebe a doháníme první dvojku ve stěně – dvě Američanky, které na to jdou trochu jako my, jsou ale domácí – nemají lano na slanění. Necháme je teda lézt první, a tak sedíme na štandu i s jističkou asi dvě hoďky. Začíná fičet, Slunko nikde, začíná být pěkná kláda, tak vymýšlíme, co asi dělat, abychom nemusely myslet na zimu. Rozjíždí se babská jízda. To by člověk nevěřil, co všechno se dá probrat na štandu. Od doporučení cest, přes čůrání ve stěně až po dobré sprchy v Údolí. No bábovky ve stěně – znáš to. Anebo ne?
.

Bábovky ve stěně (f: Ilona Gaweda)

.
Když jistička odsupí na jumarech, pouštím se do své délky, statečně a dokonce i rychle (!) stoupám a frendy za sebou čistím jako z učebnice! Už ani není zima, jsem ve své bublině – v ráji. Když v tom prásk, plesk, offsetová 0.1-0.2 letí a já s ní…

Frend končí v mém víčku a hlavou dolů koukám na parťačku z jiné perspektivy: „Mno, tak jsem myslela, že už jsem chytla grif… No nic, nedá se svítit, musím dál.“ Spára se mi však nelíbí a pin scars (mělká vhloubení tvaru vajíčka tvořící spáru, ve kterých nic pořádně nedrží, pozn. aut.) na tak malé velikosti mě začínají děsit víc a víc. Vydržím ještě pár metrů, pak to ale vzdávám – došel morál. Úprk je tady! Ale jak se dostat dolů, aniž bychom tam musely nechat matroš?

A tak krabím způsobem slézám pozpátku na štand. Už jsi viděl někoho slézat po frendech dolů? Obzvlášť, když je máš po sobě vybírat? Ne? Já taky ne… Ale zkusila jsem to… No, nic moc to nebylo… S velkou úlevou se ocitám zpátky na štandu a začínáme slaňovat. Při kontrole materiálu zjišťujeme, že jsem si taky rozbila sedák. Naštěstí jen trochu, furt je funkční a co by kobercovka nespravila, že? (foto)

Ve školní knihovně teď kuju plány na letošní rok – kam na písek, kam na žulu procvičit se před dalším zájezdem do Yosemite, kolik stojí letenky, kde a jak postavit tréninkovou spáru z překližky, co za frendy či průvodce k narozeninám… Znáš to, ne? Jasně, mezitím se sem tam učím. A už se nemůžu dočkat jara a prvních skal.
.

DEVATERO POUČENÍ PRO PŘÍŠTĚ

1) Nenech se zmanipulovat parťáky a jetlagem. Nevěř nikomu!

2) Nenech se zmanipulovat fixními frendy a smyčkami. Nevěř ničemu!

3) Nenech se zmanipulovat vlastní hlavou – když si myslíš, že už umíš tahat za frendy či lézt spáry, ještě pořád to neumíš. Nevěř sama sobě!

4) Nenech se zmanipulovat yosemitskou klasou. Když je něco 5.9, může to být ku*va těžký… Asi jako VII ze šedesátejch v ÁDRU. Anebo to bude pěkný a lehký. Kdo ví? Nevěř průvodcům!

5) Nenech se zmanipulovat dlouhými dny. Nos s sebou čelovku. VŽDY a VŠUDE. Nevěř Slunci!

6) Nenech se zmanipulovat tím, že ti jdou sportovky. Lišta je lišta, spáry jsou spáry a trad je trad. Nevěř na nýty (anebo na mýty?)!

7) Nenech se zmanipulovat vápnem. Zajeď si na žulu nebo písek a rozlez se ve spárách. Nevěř si… NE! Věř si a ono to přijde! (Snad.)

P.S. pokud ještě stále nelezeš, tak:

8) Nenech se zmanipulovat kamarádkama, co ti tvrdí, že lezení je skvělý sport. Není, je to dřina, bolest a utrpení. A ty výhledy a fotky za to rozhodně NEstojí.

9) Nevěř (horo)lezkyním!

Tereza Svobodová žížaluje na Leaning Tower. (f: Ilona Gaweda)

Kámen, který věděl, kam spadnout… A rande na rakouské dálnici

28.12.2018, Pavel Richtr (redakčně kráceno)

Když Pája vyhrabal Malinu ze suti, zeptal se ho, co chce. Malina řekl, že ve vrchní kapse batohu by měly být prášky proti bolesti. Vzal si dva brufeny a polkl je na sucho. „Zbytek si bohužel budeš muset užít beze mě. Za chvílí přiletí,“ dodal.

Ne všechno končí tak, jak sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu.

Rychlost je bezpečí

Nacházíme se ve výběžku Julských Alp v Itálii, výchozí bod Malga Saisera. Hřebenovka od západu na východ je nádherná, nabízí střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod, proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu. Dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel, když máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Na vrcholu Foronon del Buinz čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku. Nejdřív dá Malinovi napít vody s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý, ale pouze pytlík. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. „Za hodinu jste v důležitém sedle a za tři hodiny u auta,“ ubezpečuje nás.

Jsme nadšení a s vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky se spíše klesajícím profilem. Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, Jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem. Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po třech a půl hodinách po nekonečném traverzu na Slunci, s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou, a že pojedeme od benzínky k benzínce.

Ze sedla začínáme scházet načechraným 250 metrů vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se štípe a loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Jsme blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou, na kterou teď tak myslíme. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize. Má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.
 Přesně tam po chvíli taky dopadá.

Pak je to mžik a vše je jak, když přetáčíš reklamu, ale nechytneš pokračování. A na nebi vzdalující se vrtulník.

Jdu se sviní na zádech (batoh atakuje hranici 20 kilogramů), sám, dehydrovanej, bez mapy, bez mobilu. Ten jsem vytrousil cestou, zatímco jsem se snažil dělat „hezký fotky“. Před očima se mi promítájí poslední okamžiky, šutr, suť a vrtulník.

Jak pes, co hledá stopu, hledám cestu na parkoviště, kde máme auto. Snažím se uvažovat racionálně a být nad věcí.
.

Výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu (f: Pavel Richtr)

.
Bez slin nepolkneš



Snažím se tu cereální mrchu spolknout, už dobrou minutu ale koušu jen do suché kaše. Bez slin to nejde. Zuby jsou jako kola drtičky, chybí pojivo. Nakonec to vyplivnu, smutně se podívám za sebe a do nebe, mám pořád pocit, že slyším vrtulník a přemýšlím, jak na tom ten druhej je. Cesta mě zavede na kamené pole, kam se mi vůbec nechce. Když skutečně narazím na potok, který je utvářen zbytky tajícího sněhu, stále se snažím myslet na to, že budu pít pomalu a jen trochu. Po několikahodinovém pochodu jsem už vysušený jak rajče. Když poprvé ochutnám vodu, rozum je ten tam. Chlemtám jak čokl a nemůžu zastavit.

Naberu vodu do PETky a šourám se dál, za nedlouho mě začne bolet břicho, ale zase nacházím značku. Něco za něco, aby byl svět v rovnováze.

Už jdu nějakou dobu a přicházející měkké světlo mi naznačuje, že mám tak hodinu a půl do tmy. Rekapituluji si situaci – klíče od auta mám, mapu nemám, vodu už mám, mobil stále nemám, zbytek proteinové tyčinky mám a bolest v břiše taky. V té maringotce, co mám na zádech, mám péřovku a spacák, takže v úvahách pracuji s plánem na noc pod hvězdami. Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru.
.

Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru (f: Pavel Richtr)

.

Rozcestník, přítel zoufalce

Po nějaké době potkávám rozcestník, a když na něm vidím Val Saisera a směr, dávám se do běhu. Podivná postava s pohorkama na nohách, na zádech batoh o objemu 60 litrů, zlomená v půli, rudá jak rajče, která se drží za břicho a snaží se běžet. V hlavě upírám veškeré soustředění na to dostat se k autu.

Se setměním vycházím na poslední kopeček k parkovišti, a když za horizontem vykoukne bílá škodovka, cítím se štastně a zároveň prázdně.

Spánek za moc nestojí a když přeci jen usnu, budí mě baterka, kterou mi někdo svítí do obličeje a cosi na mě huláká. Jen stěží chápu situaci. V kuželu světla vidím obrys postavy a jen pomalu mi dochází, že to není přepadení, ale Carabinier, který se mě snaží identifikovat. Když mu povím, kdo jsem, ptá se mě: „Proč jste nedal někomu vědět, že žijete?“ S vysvětlením, že jsem ztratil mobil a parťáka odvezl vrtulník, se spokojí a odjíždí.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě příliš. Když se rozední, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem nacházím lístek s informací, že Jirkův batoh je na policejní stanici v Tarvisiu.

Jsou na něm napsané GPS souřadnice s názvem ulice. Sedám do auta a jedu k první ceduli s mapou, snažím se zorientovat. Po cca 20 minutách přijíždím do horského a stále ještě spícího města.
Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vybírám si hotovost, abych měl na mýtné a benzín, a chodím městem v naději, že najdu někoho vzhůru.



Místní blázen



Potkávám chlapíka arabského vzhledu. Vyprávím mu, co se stalo, a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, mlčí. Načež začne kopat do balónu.

„Do pr*ele, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna, co si se mnou chce zahrát fotbal!“ To, že neumí anglicky, netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi dojde, že prostoduchej jsem já – myslí fotbalový stadion.

Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po pár minutách nacházím fotbalový stadion a po chvilce i policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhá policajt. Nepustím ho ke slovu a začnu mu vyprávět svůj příběh.

Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Znova mu pomalu vysvětluju, co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejné, jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přichází vyšší šarže. Velmi klidnou až otcovskou intonací se mě ptá, co potřebuju. Po chvílí dostávám Jirkův batoh a volám domů.

Když slyším ženu na druhém konci, zlomí se mi hlas. Ujišťuji ji, že jsem v pořádku a za chvíli budu doma. S tím se loučíme.

Jirku nacházím v nemocnici v Udine. Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám v očích slzičky. Probereme jeho zdravotní stav a začínáme vyjednávat o převozu. Ukazuju doktorce svoji spálenou ruku, která je oteklá a vypadá, jako bych si pod kůži narval housku. „To máte od sluníčka, nebo od ohně?“ ptá se mě. Když odpovídám, že od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý.

Jirka nemá nic zlomeného, má pár stehů na zadnici a nohu fialovou až ke kotníku. Objem zvětšila trojnásobně, ale nakonec je připraven k převozu a na cestu dostává 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký rauš na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Adrenalin vyprchává a já začínám zjišťovat, že mě ta spálená ruka pořádně pálí. Takže zatímco si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají Autobahn Höhe Tauern, ale dneska z toho nic nebude.

(Text se umístil na 7.–8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ (f: Pavel Richtr)

Konečně v horách. Hokejka na Lomničák otvírá novou kapitolu mého lezení

26.12.2018, Jiří Malík

Vychází to, letos lezu, co chci. Žádné dary z nebes, když to nečekáš a není kam uhnout. Občas chybí spolulezec, ale to ke klasickému lezení, kterým jsem uchvácen, asi patří. Cítím se komfortně do šestek, nemám problém si tam chvíli „vystát“ a vyřešit to. Nemám problém si to sám odjistit. Když se plány sejdou s realitou, je to klišé, ale potěší to. Parťáci se potí a hledají „něco“ jiného. Ale ty jsi tam, kde to máš rád, kde tě to k smrti baví, tak proč bys pořád odcházel?

Raději toho vylezu více, než udělat zbrklý úsudek z nějakého chtíče. Hodí se občas potlačit tygra v sobě a zapojit trochu více pragmatismu. Oblíbené motto bych tedy rád upravil: „Trochu bych s tím být tygrem šetřil, ale pořád je to lepší, než být navěky červem!“

Mohu fungovat ve větší stěně než ve dvou délkových kvacích na Bořni?
Budu v pohodě zavěšen ve štandu nad 200 metrovou šluchtou a věnuji veškeré soustředění komunikaci se spolulezcem?
Nerozklepou se mi pod těžším místem nebo rovnou hned pod nástupem kolena a spodní čelist?
Užiju si to?
Vezmu si z toho nějakou zkušenost a další motivaci?

Otázek je mnoho. Udělat si odpovědi můžu jen jedním způsobem. Sebrat svačinu a štěstí do báglu, najít termín a volné místo v lůžkovým voze, trochu potrénovat, trochu toho tahu na bránu. A 22. srpna kolem 10: 30 stojíme první pod nástupem do cesty. Nad námi dobré počasí a západní stěna „Maličké“.

Zaujala mě už dávno při túrách kolem Téryho chaty. Neuvěřitelná, vysoko nad okolním terénem. Se spoustou klasických cest. Ve střední části „Hokejka“, legendární cesta z roku 1950. Je tomu přesně 68 let, kdy byla tahle fascinující linie technicky slezena. Teorie, topa, fotky, blogy, články a vyprávění by existovaly. Správný moment ne. Nechávám to uležet a čekám na správný okamžik. Okamžik, kdy se rozhodnu s plným vědomím a rezervou řešit problémy, které mohou nastat.

Konečně stojíme pod nástupem. Kontrola proběhla. To důležité na sedácích, to méně důležité v batozích, to nejdůležitější v hlavě. Parťák Gero leze jak umí nejlíp – rychle a plynule. Jištění zakládá s přehledem, často na první pokus. Lano vůbec netáhne. Radost se na něj při akci dívat, ještě větší radost po něm vybírat jištění ze skály. Hipster v Západní Lomnici.

Štandy dělá jednoduše a spolehlivě. Vše srozumitelně a na svém místě. Dělá mi radost, když vidím, že bych to vyřešil stejně nebo obdobně. Žasnu třeba nad stylem, jakým přelézá a odjišťuje těžký traverz. Linii drží jak dirigent orchestr. Pro mě je to všechno maturita lezení, která mě ale nestresuje, naopak si ji užívám.

Na průšvih není místo, počasí drží. Skála až na výjimky zcela suchá. Všechna těžká místa přelezena volně. Letošní lezení je znát a nad klíčovou převislou spárou mám možnost vylejt bandasku a zamávat ke štandu.
.

S Gerem na vrcholu Lomnického štítu (f: Jiří Malík)

.
Čím výš jsem, tím víc si uvědomuji každý krok, každý chyt, každý stup nebo rutinní práci s materiálem. Není třeba se nuceně soustředit. Všechna rozhodnutí přichází na řadu zcela automaticky a ve správný čas. Nemá cenu rozepisovat jednotlivé detaily z devíti lanových délek, ale rád bych vzdal hold panu Plškovi a panu Zachovali, kteří tuhle linku před téměř 70 lety vytyčili.

Vylézáme nahoru, přehupujeme se přes zábradlí mezi lidi s chytrými telefony, selfie tyčemi a podšálky s kávou. Někde tam u paní s Coca-Colou a novými džínsami milník v mém lezeckém životě končí a zároveň, zdá se, otevírá novou kapitolu lezení.

Kapitolu, ve které se z boulderingové haly stává uzavřená, zaprášená tělocvična gymnastiky, z umělé stěny barevná továrna na prodej vstupného a místo, kde ti půjčí lezečky a z jakékoli indoorové aktivity se stává trénink, který ty tak nenávidíš. A i z těch oblíbených skal půl hoďky autem od baráku se stává zahrádku s dobře odjištěným šutrem.

Konečně v horách, konkrétně v milovaných Tatrách, poznávám lezení s nádechem skutečného dobrodružství, kde společnou cestu nebo den nesmazatelně zapíšeš hluboko do svých memoárů. Nikdo ti to neonsajtne, nikdo ti to neomaglajzuje, nikdo ti to neshodí, že to je pro děti.

Kopec. Skála. Tady a teď. Tak abstraktní, přitom jednoduchý stav věcí, kterému rozumíš. Ráno pod lanovkou: „Co jdete lízt? Hokejku? Tak to hodně štěstí!“ Přesně o tom to je. Žádné hecování, žádná prestiž, žádné holedbání. Přesně to je mi nejbližší.

Tedy pane Plšku, pane Zachovale, Gero, díky za inspiraci a ukázání směru.

(Text se umístil na 7.-8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Kopec. Skála. Tady a teď. Začíná nová kapitola mého lezení (f: Jiří Malík)

PF 2019 – Mnoho chvil, kdy slova nejsou potřeba

23.12.2018, redakce

Ti do nového roku přeje redakce eMontany.

Rok 2018 byl plný krásných zážitků a příjemných překvapení.

Děkujeme za čtenářskou přízeň a těšíme se společně, co přinese rok následující – 2019.

Večerní momentka po výstupu na Emily peak na Novém Zélandu (f: SM)

Hory papírů. Jak vypadá život lezce po přestěhování do Rakouska?

21.12.2018, Eva Trnková Janatová

Krásně! Celé dny jenom lezeš a neslezeš z hor a ze skály.

Jo, dobrý, a teď ta realita…

Jsme tu už dva týdny. „Zítra před osmou sedáme do auta,“ píše mi jeden večer manžel a já se nadšeně začínám těšit do hor. „Jedeme na úřady,“ vrací mě zpátky na zem.

Od té doby, co jsme imigranti v Rakousku, mám pocit, že neřešíme nic jiného než papírování. Pro volnomyšlenkáře jako jsem já, je to jako peklo s nadstavbou. Pojištění sebe, bytu, pronájem, smlouvy, podepsat, další papíry na úřady… Prostě nelezecká realita.

Bydlíme u obrovského jezera. To zní jako sen, ne? A jak to vypadá ve skutečnosti? Klagenfurtské jezero je opředeno mýty. Ne, počkat, Klagenfurtské jezero je mýtus! Možná, kdybychom potkali nějakého opravdu starého obyvatele Klagenfurtu, byl by nám sdělil asi tohle: „Ano, můj děd říkával, že tu to jezero opravdu někde je. A že ta mlha pochází z něj.“ (…) Zkrátka jsme tu týden a ještě jsme ho neviděli. Začínám si myslet, že název Klagenfurt vznikl nějak takhle: Klagen­‑Furt­‑Mlha.
.

Opravdu tu někde je. Klagenfurtské jezero Wörthersee (f: Eva Trnková Janatová)

.
Naštěstí už jsme byli bouldrovat. Při zastávce v Linzi jsme měli od manželova nového zaměstnavatele zaplacené ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Velký nezvyk. Abychom to vydýchali, hledáme v okolí nějakou lezeckou stěnu nebo boulder. Máme štěstí, asi 200 metrů od nás přes silnici je krásná venkovní i vnitřní stěna i s bouldrovkou.

Scéna jako z filmu – venku prší a my právě přijeli. „Miláčku, uděláme si romantický večer.“ Házíme tašku do pokoje, bereme lezky a z cestovního se nepřevlékáme – stejně budeme smrdět. Vedeme se za ruce a s sebou hrdě neseme lezečky. Krásná blondýnka na recepci kouká trochu udiveně.

Dočasně bydlíme na starých kolejích a hledáme naše budoucí bydlení na jihu Rakouska, v srdci Korutan. Nabídky pronájmů nejsou špatné a my vybíráme hlavní kandidáty. „A co tenhle?“ „Jo, pěkný, ale nevím, je to docela daleko od práce. Počkej! Je mezi stěnou a bouldrovkou, honem tam napiš!“

V době, kdy všichni více méně prožívají Vánoce, my konečně vyrážíme obhlédnout přilehlé hory pěkně zblízka. Říkáme si, že na běžky to ještě nebude a máme vyhlédlou hezkou hřebenovku. V průběhu cesty hore zjišťujeme, že sněhu není málo a začíná sněžit, skoro až solidní vánice. Smutně to otáčíme dolů, přeci jenom jsme si narychlo nevzali žádné vybavení a nevíme, co nás čeká nahoře. Nakonec to stíháme akorát – převléknout a honem na obhlídku dalšího bytu. Krásné horské štíty máme ještě před očima a jedeme zpět ke své jediné vánoční výzdobě – dobré skotské whisky.

Bodental – pohled na vysněné horské štíty (f: Eva Trnková Janatová)

„Byl to holčičí duševní grupáč.“ Anče Kuchařová o půlkilometrové lajně v Utahu

18.12.2018, Anče Kuchařová / Slacklineacademy.org

5 týdnů, 8 žen, 0 hádek, 497 metrů dlouhá highline, 5 dní na vršku věže, 27 vyhaulovaných batohů, 1724 vřelých objetí a 53 společných ohýnků. Hrníček, možná dva, uroněných slz. A všechny z lásky.

Highline mezi Castleton a Rectory tower byla prvně natažena v roce 2015, a když ji Theo Sanson přešel, byl z toho světový rekord. Loni jsme provedli s Kanaďany první opakování a Mia Noblet tam poslala taky svěťák. Pro mě byl tenhle půl kilometr bránou k velkým lajnám. Abych došla s pár pády do třetiny, musela jsem zahodit vše, co mě tíží a zmenšuje. A už když se lajna sundávala, bylo mi jasné, že na ni chci znovu. Tak jsem si koupila 600 metrů dlouhou slackline, začala shánět parťáky a vydělávat.
.

Vysněná, 497 dlouhá highline mezi Castleton a Rectory Tower v americkém Utahu (f: Anče Kuchařová)

.
Lajna do Utahu přiletěla ze tří míst. Na parkovišti u spojování jednotlivých kusů se sešel dívčí tým – pět Francouzek, dvě Češky a jedna Kanaďanka. Spojenou lajnu jsme dokonale ploše nasoukaly do čtyř batohů. Tři a tři holky lezly na věže, čtyři zůstaly dole a rozprostřely lajnu po celé délce – ano, počítáš správně, s napínáním nám pomohly ještě dvě americké bábovky.
.
Napínací pátek začal ve 4:30 ráno. Nejlehčí cesta na Rectory je „Dirty Chimney and Loose Rocks“ (5.9, 6/6+ UIAA, pozn.). Založit moc nejde, všechno se hýbe a nebo je to sakra široký osolený komín. Aurélie to vyběhla se dvěma dynamikami a jednou statikou pro fotografa na sedáku. Holky na Castleton už vykomínovaly taky. Vytáhly lajnu první, pak jsme začaly my. Pozemní tým lajnu chránil před zaseknutím. Vše šlo krásně. Pak padla tma, chlad a hrál si s námi vítr. Končili jsme naprosto zmrzlé a hladové v 10 večer.

Sobota. Jsme dead. Ale nahoře máme lajnu a na bedrech zodpovědnost za ní. Takže hurá, vynést nahoru jídlo, vodu a materiál na pět dní. Byla jsem tak unavená, že jsem hodinový trek šla dvakrát tak dlouho. 120 metrů žumarování a 700 dřepů v několika hodinách haulování. Končily jsme v jednu ráno za sněžné vánice. Druhá půlka party nosila a haulovala v neděli.

Sundávat jsme měly ve čtvrtek, ale blížící se bouře nás donutila sundat ve středu v noci.
Co se dělo mezi tím, je snad z jiné reality. Zažila jsem hodně úžasných týmů. Ale do těchto holek jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do každé z nich, do každého pohybu, úsměvu, pohledu. Bylo to vzájemné. Byl to duševní grupáč.

A do toho se sem tam projdeš po své vysněné lajně. Mimi a Louisa si udělaly boží osobáčky. Já se třemi pády poprvé stanula na vršku Castletonu. Nezbylo mi nic jiného, než se smát. Bylo ve mně tolik radosti, že jsem se smála dvacet minut v kuse.
.

Byl to duševní grupáč (f: Anče Kuchařová)

Povinná četba – „Kdo neriskuje, nevyhraje”. Jak sir Ed prožíval své „těžko na bojišti“

16.12.2018, Standa „Sany” Mitáč

Když Edmund Hillary přijel pár let po druhé světové válce zlézat evropské hory, asi se trochu nudil. „Přestože nás místní vůdci varovali, připadal nám výstup příjemný a nepříliš obtížný,“ popisuje v knize třeba výpravu na čtyřtisícovku Lyskamm. Tou dobou už měl nasbírané nějaké zkušenosti z rodného Nového Zélandu a na starý kontinent vyrazil s paroplavební společností „P&O“ (cca dva měsíce na lodi, pozn.) navštívit rodiče, kteří byli v Evropě na dovolené. Po čase s nimi nasedl v Paříži na vlak a za 22 hodin se ocitl v Insbrucku, odkud mohl začít objevovat krásy našich Alp. Za krátkou dobu a bez větších komplikací vylezl čtyřtisícovky Jungfrau, Mnich, Finsteraarhorn, Aletschhorn, Lyskamm a Weisshorn.

Jak se dočteš v knize „Kdo neriskuje, nevyhraje“, sir Edmund měl skvělou alpinistickou školu. I když byl samouk, první lekce dostával od Jižních Alp Nového Zélandu – a ty člověka školí neustále a důkladně. Musíš tady počítat s vlivem oceánu, který ti často servíruje vítr a srážky ze všech možných stran. Pokud ti foukne od Antarktidy nebo západu, všimneš si toho… Pokud se probojuješ nástupovou buší, tak měj na paměti, že na dvoutisícovky se tu běžně leze se dvěma lezeckými cepíny. A to i v letní sezóně.

Co mě zaujalo na této knize, je právě popis počátku cesty, která slavného Edmunda Hillaryho do hor přivedla. Pracoval pro tatínka včelaře na rodinné farmě, kde v průběhu zdejšího léta musel hodně pomáhat (často sedm dní v týdnu, i o Vánocích, pozn.) a otec mu dával volno spíše v zimě. Hillary se snažil využít každé volné chvíle, a tak za našetřené dolary vyrážel do místních hor hodně v průběhu zimy, kdy dostával propustky a kdy jsou podmínky ještě drsnější. Něco jako, kdyby se zimní Tatry přesunuly k Sevenímu moři?

I když to byl na základní škole hubený kluk s pocitem méněcennosti, přes plachého vysokoškoláka se díky utužování své tělesné kondice v horách vypracoval v devadesátikilového, skoro metr devadesát vysokého hromotluka–ragbistu, který se pomalu přestával bát výzev. Začal je vyhledávat.
.

Celou válku se také toužil dostat ke Královskému letectvu. Podařilo se mu to až v závěru. 1945, Blenheim. (f: Creative commons)

.
První stan si nechal ušít od kamaráda pláteníka a už to jelo. Jeho prvním výraznějším kopcem byla izolovaná hora Tapuaenuku a brzy na to se podíval normálkou na objektivně nebezpečný Mt. Cook (3724 m n. m., nejvyšší hora Zélandu, psali jsme 200 slov, pozn.). Pro jeho další himálajskou kariéru bylo asi klíčové, že se seznámil s místním horským vůdcem Harrym Ayresem, který ho vzal do skupiny, která se měla pokusit o prvovýstup Jižním hřebenem Mt. Cooku. Jižním – tedy tím ledovým a studeným, otočeným k pólu. Záměr se podařil a k úspěšnému výstupu jim tehdy na vrchol gratulovali dvanácti obřími zrcadly přímo z nedaleké chaty. Přestože výpravu v roce 1948 vedl Ayres, hřeben se dnes jmenuje „Hillaryho“.

Díky důvěře a přátelství s Ayresem a později Georgem Lowem, kteří byli členové britského horolezeckého spolku (British Mountaineering Council, pozn.), se v pozdějších letech mohl Hillary vydat ještě výš. Sice byl z Nového Zélandu, ale tou dobou se podle svých slov cítil více Britem, až poté Novozélanďanem. Díky tomu mohl využívat výhod koloniální mocnosti a v roce 1953 se účastnil slavné expedice na Mt. Everest.

Everest je ta známější a už několikrát omílaná část jeho života. Kouzlo téhle knihy spočívá možná spíše v tom, že z ní můžeš pochopit jeho kořeny a vztah k domovskému hřišti: „Teprve, když jsem se častěji dostával za moře, začal jsem plně oceňovat novozélandské hory jak pro jejich krásu, tak pro jejich horolezeckou obtížnost. Jižní Alpy se táhnou stovky kilometrů na sever i na jih a tvoří mocnou hradbu proti vlhkým západním větrům, jež dují z Tasmanova moře. (…) Počasí je jednu chvíli teplé a příjemné, a v příštím okamžiku divoké a bouřlivé. Zuřící severozápadní bouře je obávanější než himálajské vichřice se sněhem. Přístup do hor je často dlouhý a obtížný – nebo alespoň býval, než se začalo běžně používat letadel a helikoptér. Zdatný horolezec se musí na Novém Zélandě dobře vyznat v buši, musí umět přecházet prudké toky a nosit těžká břemena.“

_____

Edmund Hillary (20. července 1919 Tuakau – 11. ledna 2008 Auckland)
Rodák z Nového Zélandu, který celosvětově proslul tím, že se mu společně s Tenzingem Norgayem podařilo jako prvním lidem stanout na vrcholku Mt. Everestu. Stalo se tak 29. května během bristké expedice, kterou v roce 1953 vedl John Hunt. Později se Hillary zúčastnil výpravy na Severní pól (mimochodem s prvním člověkem na Měsíci Neilem Armstrongem) a na Jižní pól – pozemní cestou! Stal se tím pádem prvním člověkem, který stanul na všech třech pólech, tzv. „Three Poles Challenge“, konkrétně v roce 1985. Je držitelem Řádu britského impéria a nositelem titulu „sir“. (Na příští rok pro tebe na eMontaně chystáme jedno hillaryovské překvapení. Drž palce, ať to vyjde, pozn.)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři, Vilém Heckel.

Edmund Hillary v roce 1953 (f: Creative commons)

Hory k sobě nepustí každého. Test fyzických sil ve švýcarském Hardergratu

10.12.2018, Pepa Horák

Ahoj Pepo, jak se daří? Mám už nějakou dobu v záloze plán na nelezecký den, a když jsem dnes znovu koukala do mapy, vzpomněla jsem si na tebe.“

Když mi přišla tahle zpráva, rozkliknul jsem článek, podíval se na fotky a hned si řekl, že do toho chci jít. Nebo spíš přeběhnout.

Až potom jsem si přečetl následující detaily:

Vzdálenost: 35 kilometrů
Převýšení: 3000 metrů
Obtížnost: Velmi náročné a exponované
.

Majestátní výhledy na švýcarské Alpy (f: Pepa Horák)

.
No co, párkrát jsem letos přeběhl Krkonoše, tak tohle bude jen o kus vyšší. Navíc první zážitek s běháním v Alpách a rovnou ve Švýcarsku, prostě pecka. Za chvíli sedám do nočního autobusu směr Zürich, pak na vlak za Helčou a rovnou na skály, lezení tu mají velký, vzdušný a s výhledama, to se mi líbí.

Času na spánek je málo, všude straší, že vyrážet na Hardergrat později než v pět ráno se nevyplácí, takže v osm vystupujeme z vlaku a vybíháme. Za celých těch 35 kilometrů není jediné místo, kde se dá nabrat voda nebo koupit horká polívka. Všechno si neseme v pidi batůžku na zádech. Já k tomu přidávám ještě foťák a dva objektivy.

První kilometry jdou příkře vzhůru, Helča je zvyklá, žije tu a z místních přístupovek k lezení má natrénováno. To není jak u nás, kde si dojdeš pod věž skoro po rovině.

Tenhle stoupák za to naštěstí vážně stojí. Výhled na zasněžené vrcholy Jungfrau a Eiger, blankytné jezero Brienzersee a celý majestátný hřeben, který chceme překonat.
.

Helča to tu má v malíku. (f: Pepa Horák)

.
Utíkáme dál a dál, nahoru a dolů, je to houpavé, hezké, místy les, jinde planina, začíná být vedro a já občas pokukuju po jezeře dole, jak rád bych se v něm vykoupal.

Na 22. kilometru moje tělo najednou zavelí: „A dost!“ Voda, čokoláda ani mágo nepomáhají. Plahočím se k nejvyššímu bodu celého trailu a smutně koukám, jak se moje nohy nechtějí zvednout. Předchází mě skotačící pár turistů, kteří sem sice vyjeli lanovkou, i tak jsou ale rychlejší než já. Nahoře se sunu k zemi. Těžce oddechuju a zmůžu se jenom na omluvu Helče, že dál už to prostě nepůjde.

Naplno si uvědomuju, jak ty hory umít být vysoké, dlouhé a ne každého přes sebe prostě pustí.

Když jsem se po koupačce v jezeře přivedl aspoň trochu v životu, koupil jsem si zmrzlinu. Jedno z mouder místních běžců totiž zní: „Remember, ice cream awaits at the finish.“

Hory k sobě nepustí každého (f: Pepa Horák)

Ze života nadšeného (ne)pískaře

06.12.2018, Petr Janata

Odbil první duben, vysněný termín všech pískařů. Je to právě „apríl“, kdy se můžeš konečně vypravit do věží. Celou zimu se těšíš, až odložíš lyže, vytáhneš ze skříně smyčky a vrhneš se na to. Prohlížíš fotky, co jsi lezl a čteš průvodce, co nového si vylezeš.

Vykoukne sluníčko a ty se začneš rozlézat s kočárem pod skálou, na místních kvacích. No co, optimismus tě neopouští. Hlavně že jsi venku, ve skalách. Máš doma skvělou ženskou a dva super kluky, jenže ti jsou ještě moc mrňaví a druhý pilíř rodiny a spolehlivý parťák je plně vytížen péčí o potěr. Takže konstelace k výjezdu na písky není úplně ideální. Tak se dál snažíš na těch skalkách okolo baráku.

Spásná myšlenka! Přece jen už je tomu staršímu víc jak dva roky. Koukej, co ti táta přivezl, kouká nevěřícně. „Do tohohle postroje pro koníky si mám jako vlézt?“ V mžiku se s úsměvem houpá ve smyčce, hozené přes balknu.

Hned druhý den chvátáš k nejbližší dvojce. Přijdeš pod skálu, přivážeš ho na konec lana a zjistíš, že dvouleté dítě tě neodjistí. No nic, pár obratných pohybů a jsi na 15 metrové věži. Borec v helmičce pod skálou nevěřícně kouká, co to má znamenat. Dobereš, ke slaňáku píchneš lízátko a voláš. „Jako po žebříku. Máš tu překvapení!“ V tom vidíš záblesk v jeho očích a skoro nestíháš dobírat. Najednou máš malýho kámoše vedle sebe a rozbaluješ lízátko s krtkem. Hlavou ti najednou bleskne, že neumí slaňovat. Necháš ho dolízat tu dobrotu a vyměříš místo, kam ho pošleš. Tak, aby ti nespadl ze stráně nebo do potoka. Nohy před sebe, nohy před sebe, nohy před sebe! Ťuk, ťuk, ťuk do helmičky… Uf, je dole. Rychle to slezeš na „raka“ tou dvojkou dolů a obejmeš vysmáté horolezče. Hurá domů na večeři vysvětlovat, kde jsi celý odpoledne byl. Na poprvé dobrý, ale na písky to asi nebude.

Už není apríl, ale začátek května. Konečně! Český ráj s rodinou. V Kacanovech je to fajn, točí Konráda, do skal kousek a pár věží i okolo chalupy. To půjde. První den dáš výlet do Skaláku. Na zádech krosnu, v ní ten starší, co se mu dnes zrovna nechce moc šlapat. Tlačíš kočár s tím menším, v podvozku narvaný lano a pár hraček na písek. Tvoje super žena táhne bágl s cajkama. Plný nadšení po půl dni zjistíš, že dnešní vrchol bude tak maximálně vyhlídka u Lvíčka. Nepropadáš panice, zítra je taky den. Další ráno to bereš z druhého směru od Sedmihorek pod Maják. Obětavá žena hlídá a zároveň jistí, stíháš vylézt jednu cestu. Na oběd jsi v chalupě. Nedá ti to, droboť usíná – v pravé poledne běžíš najít něco schůdného.

Potkáváš první věže. Odhodlán lézt sólo, házíš kletr pod první cestou, na kterou si od pohledu troufáš. Vybíráš si pěknou, mírně převislou hranku. Navazuješ se na lano, vypínáš mozek a cestou si jen tak broukáš Ivana Mládka a koukáš, kolik pentlí by tam šlo pěkně namontovat. A je to tady! To, že sis od spodu myslel, že ve výlezu cvakneš slaňák, byl omyl. Stojíš na osolené poličce, ruce na oblém břichu. Slaňák daleko a do toho ti zapne mozek. Pohledem dolů vyměřuješ, mezi které pařezy to z těch 15 metrů pošleš, aby ses doplazil k báglu pro telefon a nenašel tě tady na podzim nějaký zbloudilý houbař. Nakonec se ti povede ten mozek zase deaktivovat. Pár temp a zjistíš, že se ani nemůžeš zapsat do knížky, protože se ti třepou ruce ještě po 10 minutách, co sedíš na vrcholu. Dáš retko a jdeš na pivo. U třetího Konráda koukáš k chalupě, že je nutné se jít věnovat otcovským povinnostem.
.

Hlavně že jsi venku, ve skalách (f: Petr Janata)

.
Den třetí je zlomový, dva kámoši jedou na Sušky. Milovaná žena je opět milionová a vysílá tě na celý den do skal. Ráno čekáš na parťáky a protože jsi byl včera nesmrtelný, preventivně si vysóluješ už xkrát lezenou Frýdlantskou na Vlajkovou. Slaníš, loupneš kuželku Rohozce a říkáš si, už budu hodnej. Za chvilku tě kámoši probírají z agónie a jdeš s nimi konečně na lano, jak nádherný pocit!

Doma sotva vstřebáš zážitky, a už je zase pátek. Zvoní zvonek, sedáš do lezeckého korábu. Nějaký kuželky pod nohy, dopíjíš třetí a najednou tě vítá nápis „Pod Císařem“. Svět je ještě v pořádku, nekončící ostrovská pohoda tu je stále nenarušena. Večer pozdravíš pár kapacit a ráno jdeš na to. „Rozlezeme se na nějakých klasikách, co známe.“ Celý den se to daří. Až do chvíle, než se rozhodneš vydrápnout na závěr dne Údolku na Popravčí Kámen. Lezeš celý den šestky, protože na víc v hlavě nemáš, ale tohle VIIa na konec by mohlo být fajn. Ve spáře nad kruhem proklínáš svoje pitomý nápady, ale nahoře nakonec zažíváš ten pocit, proč to vlastně děláš.

Jsme ty oblíbený klasiky za včerejšek nějak nestačily polámat, tak zpátky tam, kde jsme skončili. Ta holka, co s námi leze podruhé v životě, a hned na písku, na to asi nezapomene. V hladkém rajbáku, nevím jestli ujely nervy, nebo cvičky. Pendl, pic do řepy.

„Měla helmu? Ne.“
„Jsi celá? Jo.“

„Pohoda.“

Postupujeme věž od věže. Půl šestá večer, už tolik? Puf, odšpuntovaná flaška červeného na poslední věži, s náznakem zapadajícího slunce. Retko, pohoda, nekonečný klid.

Třetí den je kritickej. Dáme procházku po hranici, okoukneme to v Rájci, dáme pivo na domečku v Tisé a koupíme maso na gril. „Nevezmeme si s sebou cajky?“ říkáme si při odchodu. Třeba potkáme něco pěkného. Odpočinkový den se přetavil v lezení do tmy. Pivo v Tisé jsme ale stihli.

Čtvrtý den, ospalý ráno. Divný pocit v loktu. Vytáhneš ruku ze spacáku a bambule o velikosti poloviny tenisáku zdobí tvůj ctěný levý horní úd. Kluci lezou dál a ty je můžeš tak akorát fotit. Diagnóza pískař zní jasně – zánět šlach. Konečně jsi nabral morál a tři dny jsi měl pocit, že si už fakt tak trochu pískař. Teď čekáš, až se zahojí rány, pozoruješ lezoucí manželku, hlídáš děti a píšeš články o ničem. Přitom doufáš, že budeš moct co nejdřív zase začít.

(Text se umístil na šestém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Otcovským povinnostem se ve skalách nevyhneš (f: Petr Janata)

Život je ako Tombola. Nečakané dobrodružstvo v Tatrách

01.12.2018, Mišo Žilka

„Ujček, vstávaj,“ budí ma Méďo. Je skoré zimné ráno a my si dávame rýchle raňajky v panelákovom byte. Batohy máme zabalené od večera, len zbehneme dolu schodmi a nakladáme vymrznuté auto. Na oblohe je nekonečno hviezd a sneh vŕzga pod botami. Padám na prednom sedadle na chvíľku do driemot a prebudím sa na parkovisku pri zastávke „Popradské pleso“. Vyrážame pomaličky do Váhy. Máme dnes v pláne vyliezť severnú stenu Vysokej Stanislawského cestou (klas. IV-V.). Podľa aktuálnych informácií má byť v excelentnej podmienke.

Nad Žabími plesami začína pomaly svitať a mesiac spadol za Satana (foto). Lúče slnka na hrebeni. Cítim svet všade naokolo, som jeho súčasťou. Človek, molekula v ohromnom priestore hôr.

Dáme mačky a robíme opatrné kroky v zmrznutom firne na reťaziach na Chatu pod Rysmi. Zdravíme sa s Viktorom. Poďme, poďme, naháňa Méďo, lezci tam už isto budú v takejto podmienke. Sme relatívne rýchli a vo Váhe sme o pol siedmej. No na lezcov z chaty nemáme šancu. Prehupneme sa cez sedlo na sever a pozeráme do steny. Dve, možno tri dvojky idú pod stenu. Méďovi sa to nezdá, davy neobľubuje. Navyše, kto vie aké družstvá nalákala do steny vyhlásená podmienka.

Ja som však namotaný a v hlave mám jedine cestu a stenu. Už keď sme tu, poďme sa tam aspoň pozrieť, možno nás pustia dopredu, možno ich ukecáme, alebo ich predbehneme v prvých dĺžkach, alebo… Vymýšľam plány a šprintujem na nástup. Parťák sa podvoľuje, za chvíľu sme pod stenou.

Vyzerá to na dve dvojky nad nami. „To je blbosť ujček, pustia nám niečo na hlavu,“ hovorí Méďo a díva sa smerom hore. Prvá je trojka Poliakov, chalan ťahá a dvaja lezú súbežne za ním. Celkom to hrnú. Za nimi slovenská dvojka a potom ešte dvaja Česi. Poliaci sú už vysoko, no aj tak z toho hľadí pekný průser, varuje ma rozum. „Dole sú ľahké dĺžky, poď, tam ich obehneme,“ počujem sám seba hovoriť. Ajajáj, ozval sa čertík. „Prinajhoršom zlaníme z prvého štandu,“ vymýšľam ďalej. „Ta ja, keď už tam raz naleziem, ta už odtiaľ nebudem zlaňovať. Ani bohovi,“ mračí sa parťák.
.

Ráno v horách (f: Mišo Žilka)

.
Hurá, chytil sa. „Tak hybaj, to vybehneme, keď už som tu z tých Čiech,“ zatlačím na city. „Tak poďme, ale vieš sám, že je to blbosť ujček a keď sa tam hore niečo poserie, tak sa smiechu nezdržíme,“ veští parťák. Ja neviem odolať. Prvé ľahké dĺžky ma lákajú do steny.

Pomaličky stúpam v prvej dĺžke. Istenia moc nie je, je to predsa len sever ale zbrane držia super. Tutti podmienka, všetko pretečené ľadíkmi a firnami. Keď vyťahujem zbrane tak vŕzgajú, ako by som ich ťahal z polystyrénu. Wuá tak toto bude pecka, päťsto metrov v tejto podmienke. To je krása. Ide nám to. Eufória z lezenia už chytila aj Méďa a vyškiera sa od ucha k uchu.

No na štandoch sa vždy lezecké vláčiky zaseknú. Náš plán s obiehaním sa nestretol u ostatných lezcov s nadšením a nevrlo na nás zazerajú pri každom pokuse o šprint. Navyše nie je jednoduché nájsť istenia, zaľadnenie má dostatočnú hrúbku na lezenie ale šrúby držia len na pár miestach, a špáry sú zaliate ľadom. Štandujeme preto všetci vždy na rovnakých miestach v jednej línii cesty.

Teraz stojíme na štande pod kľúčovou dĺžkou. Méďo zaštandoval hodne vľavo od vyľadneného kúta ktorým ide linka a tak máme dobrý výhľad na situáciu. A zároveň sme mimo spádnice slovenskej dvojky. S údivom a narastajúcimi obavami pozeráme ako to lezú. Majú aký­‑taký štand vpravo od nás, pod kútom. Po pár krokoch cvaká prvolezec starú smycu, dáva neistý šrób a prelieza s vypätím síl kľúčové kroky. Nad ním cítim vľavo pilierik, kde by som ja robil štand. Vpravo totiž pokračuje cesta strmým skalným a zaľadneným korytom, kde bude nafúknutý sneh, ktorý sa postupne pokladá. Ak nalezie do neho, nijak už druholezca neodistí a navyše hrozí, že sa pod ním sneh môže odtrhnúť. „Počúj, leziem ďalej, neviem tu zaštandovať, tam dačo budé,“ kričí prvolezec dole a pokračuje do žľabu. „To teda nebude, neverím tomu,“ konštatuje kľudne Méďo. Kľudne preto, lebo sme mimo ich spádnice.

Všetky naše jednotlivé rozhodnutia nás doviedli až sem a pripadá mi, že od začátku nevyhnuteľne smerujem práve do tohoto miesta. La vida es una Tombola. Život je ako Tombola. A tú našu teraz roztáčajú títo dvaja experti. Sedíme hneď v prvom rade veľkého predstavenia a silno chalanom fandím, aby nebolo aj ich posledné. V podstate im nemám čo do toho kecať, je to ich život. A ani my sme tu nemali byť. Veď všetky rozumné argumenty hovorili proti. To dobre dopadne. Milujem to tu. Sme tu doma. Je to úžasná stena. Prelezú to. V pohode. Tak poď, Tombola!

Prvý stojí vysoko v žľabe a nemôže ďalej liezť a ani sa zaistiť. Vykrikuje zrúúúš a poď. Veď čo iné aj môže robiť. Druhý zrušil štand, urobil pár krokov a vycvakol starú smyčku. Neisto zatína zbrane a ruší aj posledné istenie. Už je medzi nimi len silno napnuté lano. Strach a napätie cítime až ku nám. „Dobre idéš, už si skoro tam, poriadne zasekni a máš to, pekné, póóď,“ nevydržím a povzbudzujem ho. „Tak a teraz keď sa tento zjebe, pofičia obaja až na nástup,“ oznamuje mi svoj názor na vec Méďo. Zrejme je to jasné aj tomu druhému a tak zabojuje a miesto prelezie.
.

Štand na pilieriku nad cruxom (f: Mišo Žilka)

.
Počkáme kým zmiznú v žľabe a dostanú sa na ďalší štand. Miesto rýchlo prelieza aj druhá dvojka, ktorá štandovala tiež mimo spádnice, vpravo. Chalani robia štand na rebierku, logicky a bezpečne. Počkám pokým dolezie na štand aj druhý a fičím. La vida es una Tomboláááá, hrá mi v hlave Manu Chao. Riadne ma to baví, lezenie ide super, podmienky dobré, pridám nejaké istenie a pustím sa do ľadu. Zbrane zasekávam na isto, uzavriem sa do vlastnej bubliny prítomnosti a bezpečia. Som sústredený a za chvíľu som na štande. Tak to je parádna cesta.

Doteraz sme s českou dvojkou na seba zazerali, nebavilo ich, že im ustavične dýchame na chrbát a tlačíme sa dopredu. Tu sme však vysoko v stene, skoby na štande sú mizerné, situácia vzrušujúca a na počínanie dvojky pred nami máme zrejme rovnaký názor. Cesta a udalosti nás spojili. Usmievame sa na seba ako starí kámoši. Navrhujem aby sme sa zbytočne nemotali a využili ich štand. Nový kamarát hneď súhlasí a odlieza svižne za kolegom. Kontrolujem istenia, pridávam ešte tenkú skobu, doberiem Méďa a ten fičí ďalej korytom hore.

A za desať minút na to si v Tombole vytočil trefu kusom ľadu do nedávno zlomeného nosa. Našťastie to ustál a zásah ho nezrazil dole. Nadáva na mňa, na svet, na seba, že sa nechal nahovoriť ako aj na všetky buržoázne atrakcie, že už nikdy nepôjde žiadnu populárku v podmienke. „Méďo, v pohodé ?,“ kričím na neho, hlavne nech už lezie a nebrble. Doliezam k nemu, nos má rozseknutý a skrvavený, no čo už s tým, teraz treba liezť. Ošetriť sa nechce nechať a tak pozerám do záverečnej dĺžky.

V závere steny sa zo žľabu zdvihol strmý, vyľadnený kút. Prerývano dýcham, tlačím do seba GU gel a snažím sa vizualizovať sám seba ako oddýchnutého a svalnatého superlezca, zvera zverského, ajronmena, hrdinu hrdinského. „Tak dávaj bacha ujček, už sa celkom klepem,“ informujem krvavého parťáka. „Pekne v klídku Miško, dobre ideš,“ už vypol zúrivosť a povzbudzuje ma v  krokoch od štandu.

Nástup je z prachového snehu v žľabe. „To je v pohode, keď spadnem aj z piatich metrov, určite sa mi nič nestane, trošku sa posánkujem a štand ma chytí,“ vravím si. Ľad je už osekaný od prelezov pred nami, sklepávam na dobrej zbrani, rozkročený široko v kúte, preberám ju z ľavej do pravej, nadupávam vysoko, sem mi sadne balnut, akurát v tých piatich, pot tečie do očí, maximálne rozkladám váhu na nohy len aby mi ten kŕč v predlaktí nepustil zbraň, no veď prečo by aj mal, veď je to krásne lezenie i kroky, zbraň chytí do kútika s ľadom, chytí aj druhá, už viem, že som v lepšom, pridám istenie a pár rýchlych krokov a  dychčím nad kútom na snehovej rampe.

Červená a čierna bliká od námahy pred očami. Snáď už nevyleziem ani krok v choďáku. Toto je fakt úžasná stena, boj do poslednej dĺžky, pecka. Z mozgu lovím motivačný obraz, už chcem vyliezť z toho temného severu, mať slnečné lúče v očiach, už cítim slnko, cítim vrchol. Podopieram sa o zbrane, Méďo ma predbieha a prvý vybehne na vrchol Vysokej, silný ako vždy. Nakoniec sa tam aj ja dopachtím, zdravíme sa s kamarátmi a vraciame s poďakovaním matroš. A už len zostup na Popradské a večer autom do Trutnova.

(Text se umístil na čtvrtém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Život je ako tombola (f: Mišo Žilka)

„Epilog“ RP Xa – během vrtání jsme si užili pět fází smutku

29.11.2018, Sam Maštálko

Obrvégry? To je ta hromada jehličí u Hrádku nad Nisou, kam už jezdí jenom horoškoly a rodiny s dětmi? Tento názor brát nikomu nebudu, v podstatě jsem ho donedávna považoval i za svůj vlastní. Nicméně stejně jako jízda na kole odrovná zkušeného motorkáře, tak i hromada jehličí potrápí tělo a duši přemotivovaného lezce…

VÝJEZD PRVNÍ – PROZŘENÍ
Podzim nabírá na otáčkách, což pro rtuť v teploměru znamená přípravu na zimní spánek a vyžadovat po ní k ráno dvoucifernou hodnotu zní přinejmenším vtipně. Po krátké domluvě s kamarádem, Martinem Sukem, se shodujeme, že lezecká podmínka hlásí silně zelenou a bude ten nejlepší čas na lezení cest s X-kem (rozuměj IXa a výš). Startuji s dojmem, že Obrvégry jsou už vlastně jenom na sólování a nic těžšího nás nepotká. Což hodně rychle narušuje „Strana na spadnutí“ (IXb) od mistra Špeka. Jeho jemný podpis v této lince je hodně znatelný a přibližně desátý přemet na podlahu pod kruhem dává jasně najevo, že X-kové cesty tady si člověk zkrátka musí zasloužit. Téměř nekonečný boj s gravitací o to, kdo uteče dřív, naštěstí vyhráváme my, a cesta tak dostává zaloužený AF přelez. Ještě, že i ty se na písku počítají.

Byla to buď čerstvá namotivovanost z přelezu, mladická hloupost nebo nedostatek sebereflexe, co mě přivedlo k následujícímu nápadu.

„Helé, a tu linku nad ohništěm na Cvičnou věž jsi viděl? Nestálo by to za navrtání?“
„No právě že viděl… A vidělo to i víc lidí, který to nakonec vzdali…“
„Oni ale neměli vrtačky, my jó!“

VÝJEZD DRUHÝ – FACKA
Slovo dalo slovo, telefonický rozhovor se správcem oblasti dopadá úspěchem, a my tak vyrážíme hned následující sobotu zavrtat. Plán je jasný – aku vrtačka s příklepem navrtá díru na bórek na první dobrou a za pár minut se přidá i větší díra na borhák díky druhé, výrazně větší, vrtačce. Nejsme přece v pravěku, abychom tady hodiny potili krev s rourákem a kladivem. Zní to jednoduše, víc jsme se však mýlit nemohli.

Boulder pod domnělým prvním borhákem už známe po slepu, cvakací lišta se dá udržet přesně 28 sekund, a když člověk správně odskočí, tak si ani neodrazí paty při dopadu na zem. Důlek na podlaze z našich přistání se však rozšiřuje výrazně větší rychlostí, než ten ve stěně. Tady oblíbené lezecké „Seš tam uplně betonovej, kámo!“ dostává úplně jinou dimenzi. Upřímně mám chvílemi pocit, že po prvních centimetrech narazíme na ocelovou výztuž a zjistíme, že jsme vlastně rozvrtali panelák. Půlka krabičky cigaret, litry kávy a nezměrné úsilí nakonec Martina odměňuje dostatečnou dírou na odsednutí a můžeme přejít na druhou fázi – borhák. Protože jsme od přírody velice inteligentní a čestní chlapci, tak přece nebudeme zatloukat nějakou polovičatost – 25 centimetrů nerezové oceli bude ta pravá pojistka bezpečnosti! A taky čistý projev masochismu. Model Kübler-Rossové (švýcarsko-americká psycholožka, která se zabývala smrtí, pozn. red.) zvaný jako „Pět fází smutku“ popisuje následující proces snad nejlépe.

První fáze – popírání
„To snad, vole, ani nemůže bejt pravá skála tohleto! Do toho řežu jak vyšinutej magor a za půl hodiny mám první tři centimetry! Takhle to určitě nebude pořád, za chvíli prorazím krustu a bude to měkčí!“

Druhá fáze – hněv
„To mi neříkej, že ty hovada tohle tloukli rourákem! Tady maj ty kruhy maximálně pět čísel určitě! Vrtat v Roklici, tak se nám tohle nestane!“

Třetí fáze – smlouvání
„Dej tam ještě centimetr, než vypneš, prosím! Jo aha! Skočíš mi, prosím, do auta pro druhou baterku? Tahle je mrtvá.“
Mimochodem ve výše zmiňovaných Dubských skalách vystačí jedna baterka na přibližně čtyři pískovcové kruhy.

Čtvrtá fáze – deprese
„Má to vůbec smysl? Chybí nám půl centimetru a obě baterky jsou na nule. Já už prostě nevim, co mám dělat.“

Pátá fáze – smíření
„Oukej, tak já tam teda nechám bórek a dneska to zabalíme.“
Po několika hodinách tvrdé dřiny Martin (oprávněně) skoro necítí ruce, druhý den se ještě vrací dovrtat první borhák a vše je připraveno na další výjezd.

(…)

VÝJEZD TŘETÍ – ROZKLÍČOVÁNÍ
Obohaceni zkušenostmi vyrážíme s nabroušeným vrtákem a skyhookem, který nás snad připraví o letecké zážitky při pokusu o zavrtání druhého borháku. Zde nastává první střet dvou lezeckých táborů. Zatímco Martin pokusuje dobytí dalších metrů s pytlíkem magnezia, já se urputně bráním a zkouším to bez něj. A světe div se, i tak spolu dokážeme lézt na jednom kusu skály. Možná tak přicházím do styku s magickým práškem stejně jako nekuřák k nikotinu v hloučku středoškoláků, ale sportovní výkon to, doufám, nemění.

Ruka ze cvakacího „chytu“ tentokrát klouže po osmi sekundách a to je dostatečný čas na to, abych skyhook nezaložil a zkusil řádně kvalitu osazení prvního jištění. Všichni živí, paráda. Dalších pět kontrolovaných poletů hlásí úspěch a vše je připraveno pro vrtání. Tentokrát dokonce bez technologické pauzy pro dobití vrtačky.

A je hotovo. Po několika pádech s bohatou akustickou kulisou se daří i PP přelez a my můžeme jet domů. A co to všechno pro nás znamená?

V první řadě ukončení jednoho velkého románu, který se odehrával na Horním Sedle už několik desetiletí. Lezci jako Rudolf Kauschka, Josef Čihula, Josef Rybička a Petr Slanina se zde postarali o spousty náročných směrů a to bez vrtaček. Dřina, jakou museli absolvovat s kladivem v ruce, se dá těžko představit (jedině praxí samotnou) a každý z kruhů zde osazených má za sebou jednoznačně velký příběh se spoustou potu. Jakkoliv se můžeme snažit, tak se takovým velikánům nemůžeme dnes ani přiblížit.

Pokusili jsme se však o uctivou tečku v podobě slušivé desítky, kterou si oblast jako Obrvégry podle nás zaslouží. I místní správce nám na to řekl: „Tohle byl poslední směr, kterej mělo ještě smysl rozvrtat“.

A v řadě druhé je to zjištění, že vzájemné prolnutí dvou různých skupin je možné. Naše linie přes dva borháky navazuje do klasické cesty („Údolní cesta“ VIIa) přes kruh s odlezem takzvaně „o játra“. Člověk si tak během chvíle vyzkouší jak tvrdé sportovní lezení, tak ladičku s žaludkem u krku. A není to jen o tom. Nakonec nám všem jde stejně jen o jedno… Pořádně si zalízt. Tak ať se to daří!

Martin Suk ve čtvrté fázi smutku. (f: Sam Maštálko)

Gabča Vrablíková po XIb v Labáku: „Na bouldrovce mě holky válcují“

26.11.2018, Standa Mitáč

Teploty v Labáku se už chvíli pohybovaly kolem nuly. Alespoň do té doby, než se k Protěžové věži vydala Gabča Vrablíková (lezla pro nás loni „Dítě představ“, pozn. red). V ten moment se v Údolí začaly dít věci a z ničeho nic se oteplilo na +11, respektive na +XIb! A to je horké číslo, kterým se dosud žádná slečna na českém písku pochlubit nemohla.

Ale od minulého týdne je tomu jinak. Gabče moc gratulujeme k přelezu cesty „THC“ (hlavní psychoaktivní látka v konopí, pozn. red.), kterou v roce 2002 navrtali Ondra Beneš s Tomajdou Sobotkou.

Za těch 16 let cesta moc přelezů nenasbírala – tak šest chlapů? Víš, kolik má teď?
Těch šest chlapských přelezů asi sedí. Ondra Beneš, Rosťa Štefánek, Adam Ondra, Martin Tomášek, Tobias Wolf, Andrej Chrastina a Jirka Lautner.

Měla jsi od někoho z nich nějaké informace k cestě – třeba ohledně kroků/podmínky?
Cestu mi vlastně „vypátral“ Klofi. Měli jsme nějaký info a doporučení od lidí, kteří to zkoušeli. Plus na youtube je video, jak klíčovou pasáž leze Jirka Lautna, tak některý kroky jsem okopírovala. Některý jsem si musela udělat po svým, protože takový rozpětí nemám. (směje se)
.

Takový rozpětí nemám. Gabča Vrablíková v „THC“ XIb, (f: Petr Klofáč)

.
Proč sis vlastně vybrala tuhle cestu?

Před několika lety to byla nejtěžší přelezená cesta v Labáku. Jedna věc je přelízt číslo nebo posunout (si) hranici, ale je to takový fajn pocit, že lezeš cestu, kde se psala historie (teď jsem trochu dramatická). Plus ta cesta je fakt plná nádhernýho lezení a její styl mi sedí.

Kolikaletý projekt to byl – nebo jsi to smrkla během letošního podzimu?
Zabrala mi sedm dní – zatím můj nejdelší projekt… Víckrát by mě šlapat do toho kopce nikdo nepřinutil. (směje se)
.

Víckrát by mě sem nikdo nedostal. (f: Petr Klofáč)

.
Jak probíhal celý přelezový den a samotný pokus? Nervozita pod slaňákem byla?

Když jsme přijeli do Žlebu, byla všude jinovatka a teploměr v autě ukazoval mínus 3,5°C. Trvalo tak hodinu, než jsem z toho auta vylezla. Pak zas ten kopec, kde se normálně zapotím, ale teď jsem se ani nezahřála. Vždycky se rozlézám rovnou v cestě. Od prvního kruhu jsem cestu probrečela zimou (a vědomím, že mi to nejde). První ostrý pokus – zmrzlý prsty. „Už to balím a jedu domů,“ nadávala jsem. Pak jsem se teda uklidnila a dala jen krátkou pauzu – něco mezitím, aby jakž takž odteklo a abych úplně nezmrzla. Popisovat přelez je už pak asi nuda, ale bude z toho hezké video z dronu. No a pak jsem měla za odměnu svíčkovou. (směje se)

Vsuvka – tip: Horký čaj z termosky si přeleješ do nalgenky, chvíli si o to zahřeješ prsty nebo strčíš pod triko a po chvíli vypiješ bez spálenýho jazyka. Možná to znáš, ale já to zkoušela poprvý a je to super.

Je něco, co bys vyřídila holkám, které mají respekt z tahání v Labáku? Chápu, že často oprávněně při cvakání z polic, když nedosáhnou na BH.
Když vidím, jak dobře lezou holky v BBčku a na jiných bouldrovkách, jsem si naprosto jistá, že na tahání v Labáku má spousta z nich, a že až se tak stane, tak chlapi hodně znervózní. Spousta holek mě na bouldrovce převálcuje a ještě si u toho bude povídat. Často to sleduju, a když to vidím, zaktivuje se vě mně soutěživý duch, abych to taky vylezla. (směje se) Holky – jen začněte!

Vsuvka – tip pro holky: Koupila jsem si nahřívací polštářek a schovala ho do podprsenky. Lízt se s tím dá v pohodě a prsty se zahřejou. Pro chlapy nic nemám. (směje se)

Gabča Vrablíková v „THC“ XIb, (f: Petr Klofáč)