Svádí to začít klasicky: „Nejezdi do Jury, protože i v Čechách – třeba ve Svatém Jánu pod Skalou najdeš krásné vápencové cesty…“
Lepší bude na rovinu napsat, že pokud sem chceš jet lézt, nesmíš mít přehnaná očekávání a HLAVNĚ: zaparkuj přímo ve vesnici a ne u mostu pod skálou, nebo dopadneš stejně jako redakce eMontany.
Ve vesnici asi budeš muset zaplatit za parkování, ale pak budeš mít aspoň klid vylézt si plotnovou postupku na Dušičkové. Stěna není zrovna vyhlášená svojí pevností, nicméně tyhle čtyři cesty vedle sebe vedou v kompaktní skále a jednoznačně stojí za vylezení: „Sen noci svatojánské“ 6+ (sokolík na začátku duní stejně už mnoho let, neboj, pozn.), „Honzovy skoby“ 8-, „Pokora“ 8 a nakonec „Černý balet“ 8/8+, o kterém je tenhle díl rubriky „Příběhy cest“.
Když lezeš „Černý balet“, připadáš si po chvíli jako na písku. Stopy po maglajzu tu nejsou a chyty musíš hledat, protože cesta má všeho všudy pár přelezů. Přitom je krásná, neolezená a hlavně logická. Stejně jako prvovýstupci v roce 1988 pokukuješ doleva po sokolíku, ve kterém tušíš lehčí terén. Musíš ale předvést trochu tance po malých stupech, než se do něj konečně vyklopíš. A ani v něm ještě nemáš vyhráno. Závěrečná plotna poškádlí morál – zvlášť po tom, co si pustíš video, kde Standa Rataj vypráví, jak improvizovaně osazovali malé nýtky.
Ačkoliv na to nevypadají, tak ve skále drží pevně už skoro 30 let. Malé cvočky v plotně působí jako svědkové doby vzniku a přidávají cestě něco na kráse a identitě. Kdo chce linku vylézt, musí jim věřit. Stejně tak jako Ivo Semrád, který balet tahá ve videu, a Standa Rataj, který jištění kdysi zatloukal. Kluci z eMontany měli to štěstí, že se s těmito borci mohli sejít doslova na „MÍSTĚ ČINU“, jak se dočteš níže.
– Mluví Ivo Semrád a Standa Rataj (v kšiltovce) –
.
Na cestu mě poprvé vzal Míla Pletánek 21. 1. 1988 (asi nějaký teplý leden, protože si nevybavuju, že bych tam klepal kosu). Měl ji prý rozdělanou už asi dva roky – po snadném začátku měl na začátku samotné plotny kruh a o cca dva metry výš nýt umístěný ze slanění. K nýtu Míla nějak nemohl dolézt a navíc si rozmyslel původní záměr udělat cestu shora, takže se rozhodl ji „očistit“ a udělat zdola (tenkrát byla doba vášnivých debat zdola či shora a Míla zrovna změnil názor o 180 stupňů). Kruh se mu tam nelíbil a ani nebyl na nejvhodnějším místě, tak kousek nad ním a stranou osadil ze skyhooku nýt a kruh vytloukl. Já pak dolezl k hornímu nýtu (ten, co tam byl z dřívějška ze slanění), tam jsem si taky odsedl do háčku, aby bylo jasné, že by tu navrtat šlo, ale nýt jsme už neměnili (takže jsme vlastně výstup „odspodu” ošulili). Pak jsem několikrát nalézal nad nýt, ale nepodařilo se mi najít žádnou lištu pro další háček a odlézt ještě o krok výš a odtraverzovat do slibného sokolíku jsem se neodvážil (a taky to bylo těžký). Tím jsme skončili a Míla mi cestu věnoval: „Můžeš si ji s někým dokončit pod podmínkou, že vše osadíte zespoda.“
Na dokončení cesty jsem celkem snadno přemluvil Standu Rataje, se kterým jsme se v té době často na Srbsku poflakovali a lezli různé nesmyslné varianty (třeba traverz plotnami skoro přes celou Blážinu stěnu). Poprvé jsme na balet šli 29. 8. 1988. Standa byl trochu náladový lezec – když ho to nebavilo, tak nelezl nic moc, ale naopak, když o něco šlo, tak byl schopen na tehdejší dobu neuvěřitelných výkonů. (Příkladem je třeba jeho cesta „Zkratka“ za 8 UIAA na Blážině stěně, kterou vylezl bez zajištění, byť jsou tam nejisté kroky po malých chytech sedm metrů nad zemí s pochybným dopadem. Později to zkoušel dvakrát s horním lanem – vždy s několika pády. Znovu to odspodu vylezl v podstatě opět sólo, vedle volně visícího lana).
STANDA RATAJ V NÁLADĚ
Plotna „Černého baletu“ ho zjevně nadchla, takže ho chytla bojovná a v onsajtu dolezl až do toho sokolíka, po kterém jsem já v lednu jen smutně pokukoval. (Dneska to asi dojem neudělá, ale je třeba si uvědomit, že tenkrát pro nás na vápně byly 8+ strop, který se pracně nacvičoval). Tam dal malý vklíněnec a hlavně háček, ze kterého zavrtal nýt. Další nýt jsem pak dával já taky z háčku, to nebylo nic těžkého, protože na konec sokolíka šel ještě zatlouct tenký plíšek neznámého původu. Těžké bylo jen samotné vrtání, protože to znamenalo 40 minut mlátit do vrtáku a moc se přitom nevrtět.
Cestu jsme dokončili druhý den (30. 8. 1988). Standa samozřejmě nejdřív spadl v místech, které o den dřív přelezl v onsajtu, ale brzy už zkoumal neznámý terén a po nějakém tom odskoku překonal těžké místo a dostal se do položeného terénu. Tam se jistit zase nedalo a on s tím ani nepočítal, takže se probojoval mechem až na polici a po ní se kousek vrátil ke slaňáku vedlejší cesty. Protože by tam byla dlouhá nejištěná štreka a naším cílem nebylo vytvářet dobrodružnou cestu, tak jsme ještě dodatečně přidali poslední nýt – díky němu se může lézt bezpečně přímo ke slaňáku.
Plotna vypadala úžasně, byl to zážitek dělat tam cestu, ale je třeba říct, že je to hlavně Standova cesta – on vyřešil obě klíčová místa. Ani nevím, kdo potom dělal první RP přelez, já sám jsem se k cestě nikdy nevrátil. Rok jsem byl na vojně a pak se nám pro lezení otevřely úplně nové možnosti – naším druhým domovem se stala Frankenjura a srbské plotny představovaly najednou nezvyklý druh pohybu.
Vzpomínka Petra Šoufka
„Tady na Duši mi před dvěma lety s nevídanou drzostí odcizili z auta katalyzátor,
kterej uřízli flexou ve chvíli, když jsme viseli ve stěně.
Dokonce kamarád slyšel i ten zvuk, ale nějak jsme tomu nevěnovali pozornost.
Koho by to napadlo.“
.
Místo toho, aby v pracovním dni někde makali, přicházejí čtyři chlapi na podzim 2016 pod Dušičkovou stěnu v Českém krase. Ivoš Semrád (hlavní role) je trochu nervózní, jelikož vybranou cestu delší dobu nelezl a podmínky nejsou úplně ideální. Standa Rataj nechce být fotografovaný vůbec. Natož, aby dokumentaristům z eMontany něco řekl: „Mě snad natáčet nebudete,“ schovává svůj obličej ve stínu kšiltovky.
Hned nad prvním nýtem Ivoš ulamuje chyt o velikosti pánvičky. Následuje menší průlet do zeleného rozchrastu a neobyčejný den může začít.
Ivoš se oklepává a jde do toho znovu. Leze se, fotí se, gigabajty na paměťovkách bobtnají…
Většinu záběrů už Sany s Jakubem z eMontany mají, ale ještě by chtěli, aby jim Ivoš naposledy přelezl klíčovou část pro záběr z dronu.
„Začíná mi být zima, můžu už lízt?“ Ivoš visí ve třicetiletém nýtku a začíná být trochu netrpělivý.
„Ještě chvíli počkej, Kuba nám dá pokyn, až vzlítne,“ říká mu Sany, který slaňuje, aby nepřekážel ve stěně.
Pokyn nepřichází.
„Tak co, můžeme???“
„Dron je na stromě,“ ozývá se těžko slyšitelně z protějšího svahu, „potřebuju někoho s lanem!“
Ivoš si oddychuje, že už nemusí znovu do nepříjemného odlezu nad posledním nýtkem, Sany motá lano, přehazuje přes rameno všechny smyčky a vyráží na záchrannou akci.
Cestou míjí Jakubovo auto, vedle kterého ho zaujme tyrkysová hromádka rozsypaného skla.
„Kubo, vykradli ti auto!“ volá do protisvahu.
„Jasně, pojď tudy nahoru!“ ozývá se z lesa.
Sany po chvíli spatřuje světýlka – dron se cuká a poblikává asi deset metrů nad zemí na supertenkém stromku, po kterém se šplhat určitě nedá…
„Toho auta sis všiml?“
„Počkej, to myslíš vážně?“ tváří se Jakub dost překvapeně.
Mizí dolů k potoku Kačák ke svojí hromádce a volá policii. Sany mezitím zkouší lézt po smyčkách na hubený vedlejší strom, který nemá žádné větve. Asi ve čtyřech metrech se začíná ozývat morál:
„Potřebuju jističe!“ volá směrem k Dušičkové stěně.
.
.
DVA STANDOVÉ PRONÁŠEJÍ RANĚNÉHO DEZERTÉRA V PLACHTĚ
A tak se poprvé v životě navazuje na lano se Standou Ratajem. Ne kvůli tomu, aby si s ním vylezl nějakou klasiku, ale aby připravil kyvadlo pro záchranu podělaného dronu. Ve dvanácti metrech nad zemí zařizuje vratný bod (obhozená ulomená větev) a zkouší se rozhoupat, aby dosáhl co nejdál. Šponuje se k bílému přístroji, který od srdce nemá rád, protože má obavy, že tyhle malé mrchy jednou vezmou práci lezeckým fotografům. Robot se cuká, a tak ho Sany nabírá opatrně zespoda, aby mu v šoku nerozsekal ruku a obličej. „Kde se to sakra vypíná?“ „Nevím, radši nic nemačkej.“
Cukající dron dva Standové opatrně zabalují do plachty od lana a jako by nic procházejí kolem Jakuba a policistů, kteří právě vyšetřují vykradení auta: „Dobrý den.”
Jakub den před odletem do Indonésie přišel o nešťastně zapomenutou peněženku se všemi doklady a platebními kartami. Cestovní pas naštěstí zůstal doma a všechna drahá technika byla v době krádeže pod stěnou.
„A co je tohle?“ ukazuje do vody Standa Rataj a pomocí větve vytahuje z Kačáku černou sportovní tašku. Mezi promočeným oblečením nachází osobní věci dalšího okradeného člověka a nese je policistům jako malý přídavek.
Po sepsání protokolu se všichni schází pod Dušičkovou stěnou a natáčejí rozhovor. „Takhle jsi měl ten foťák nastavený celou dobu?” ptá se Sanyho po pár minutách povídání Jakub. „Jasně, však to nevadí, ne?” Hájí svoji novou zrcadlovku. „Vadí,” odpovídá Jakub a v duchu už přemýšlí, že tohle asi zachránit nepůjde (schválně, které pozorné oko zjistí, co se stalo, pozn. red.).
Povídání trvá celou hodinu. Standa i Ivoš se v průběhu dne natolik osmělují, že proud jejich historek skoro nejde zastavit. Na parkovišti pak připevňují do rozbitého okna kus igelitu pomocí několika klacíčků. Než Jakub vjede na D1, funguje to. Potom musí igelit oddělat kvůli hluku. Venku prší, a tak si cestu domů na Moravu dává v bundě a kapuci.
.
.
_________
Text a video o „Černém baletu” patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa, třeba „Údolku” na jizerský Nos. Děkujeme Hanibalu za podporu téhle drahé rubriky.
Pokud chceš ocenit naši práci, zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky. I malá částka znamená velkou podporu.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.
Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“