Osm let na cestě
Za poznáním světa
a sebe sama

perex

Joe Oster už osm let cestuje po světě. Rodnou Kanadu opustil ve chvíli, kdy si uvědomil, že ho tam nic nového už nejspíš nečeká. A vyrazil na cestu, která od základu změnila jeho pohled na svět a na život jako takový…

Kredity

T: Jakub Freiwald F: Joe Oster, Jakub Freiwald
| duben 2018

Text 1

„Nedostatek ekonomických vazeb s Kanadou. Žádná hypotéka, ani důkaz o zaměstnání v posledních dvou letech,“ zní nekompromisní ortel imigračního úředníka. Joa před dvěma dny vyhostili z USA, minimálně rok se nemůže vrátit. Tahle nepříjemná věta jako kdyby vystihovala posledních osm let života sympatického Kanaďana.

Potkal jsem ho přitom docela náhodou. Na konci ledna sedím na skromné loďce v přístavu Waisai na největším ostrově indonéského souostroví Raja Ampat a čekám na vyplutí. Na poslední chvíli přiskakují Joe se Sarou. Přiznávám, že si je v tenhle moment podvědomě zařazuju někam mezi německé turisty, nejspíš kvůli silné vrstvě opalovacího krému na už tak hodně bílé tváři Joa.

V duchu se za to teď nesnáším. Během dalších dnů, které společně trávíme na jednom z malých idylických ostrůvků s dlouhými bílými plážemi totiž zjišťuji, jak strašně jsem se mýlil. Proměna tichého Kanaďana ve skromného cestovatele netrvá dlouho. Joe už osm let cestuje po světě, jeho přítelkyně Sara mu dělá parťáka poslední dva roky.

Své zážitky mi dávkuje po troškách, v hodně nepravidelných intervalech. „Chci udělat něco, co změní všechno k lepšímu nebo za sebou aspoň zanechat sakra dobrý příběh,“ zakončuje náš společný rozhovor na rozpálené pláži. Myslím, že nakročeno k tomuhle cíli má vcelku obstojně.

 

Joe a Sara | Raja Ampat, leden 2018 (f: JF)

 

NESNÁŠÍM KOMFORT

Kdy jsi poprvé začal cestovat?
Důvod, proč jsem začal cestovat, byl jednoduchý. V mládí jsem dělal všechno, co jsem myslel, že je správné. Vystudoval jsem střední školu a šel rovnou na vysokou. Skoro jsem nepil a nezadlužil jsem se. Přes den jsem chodil do školy, v noci jsem pracoval v obchodě a o víkendech jako dělník na stavbě. Potom jsem jednou v zimě stál na střeše jednoho z milionářských domů, který jsem zrovna stavěl. Bylo -30 stupňů, zatloukal jsem hřebíky bez jakéhokoli jištění, a když jsem se podíval přes rameno, viděl jsem sám sebe o dost staršího, s šedými vlasy, jak dělám přesně tu stejnou práci. To pro mě byla zpráva, že když budu dělat to stejné a zůstanu tady, nikdy se nikam nedostanu a nic neuvidím. V ten moment jsem si řekl, že možná někdy v budoucnu budu zase dělat tu stejnou práci, teď ale chci odjet, něco vidět, a udělat po cestě spoustu chyb.

Začal jsem cestovat s kamarádem, protože to pro mě bylo něco úplně nového a trochu strašidelného. Být v jiné zemi, kde nerozumíš jazyku a kultuře. Tak jsme vyrazili do Evropy.

Plánoval jsi od začátku cestovat tak dlouho, jak to půjde?
Můj plán vždycky byl jet na rok do Austrálie a potom se vrátit a dokončit školu. Nakonec z toho byly čtyři roky, než jsem se vrátil zpátky do Kanady a dostudoval. Hned potom jsem zase odjel.

Co tě na cestování tak uchvátilo?
To neznámé. Jsem typ člověka, který ze všeho nejvíc nesnáší komfort. Pokud mi někde nebo v nějaké situaci začne být dobře, cítím, že se neposouvám tak, jak bych mohl. Což bych určitě zažíval, kdybych se vrátil zpátky. Kdykoli se někde cítím pohodlně, sbalím se a odjedu udělat něco absolutně nového a jiného, abych zjistil, jestli v tom jsem dobrý nebo ne.

Co ses v průběhu let naučil a čeho si vážíš nejvíc?
Určitě jsem se naučil hodně o sobě samém. Naučíš se, kdo jsi jako člověk. Jedna z nejlepších věcí na cestování je možnost neustále se měnit. Už nejsi ta postava ze střední školy. Můžeš odjet do jakékoli země. Nikdo neví, kdo jsi a můžeš být kýmkoli jenom budeš chtít. Taky se o sobě hodně naučíš. To je pro mě určitě ta nejzajímavější věc. Znám hodně starších lidí, ke kterým jsem dřív vzhlížel a kteří podle mě nemají absolutně tušení, kým jsou. Pořád jim záleží na tom, co si o nich myslí ostatní a jsou ze všeho vystrašení. Myslím, že cestování pomáhá povznést se nad tyhle věci a objevit, kým doopravdy jsi.

BANNER I SE ČTVERCEM UPRAVENO SANY

Text 2

NECHCI ŽÍT PODLE VZORU JINÝCH

Když se podíváš na sebe před osmi lety a teď. Změnil ses?
Jsem totálně jiný člověk. Dřív jsem se bál lidí, byl jsem hodně věřící, nesmělý a nejistý. Netušil jsem, čeho všeho můžu dosáhnout a že mám kuráž žít někde jinde a dělat něco naprosto jiného. To se určitě změnilo nejvíc.

Proč jsi přestal být věřící?
Hlavně kvůli tomu, že jsem byl vystaven novým vlivům. Když vyrůstáš ve městě a kolem sebe máš jenom jedno náboženství tak jako já, tak nic jiného neznáš. Jakmile jsem při cestování v hodně odlehlých oblastech, kde o mojí víře nikdy neslyšeli, poznal i jiná náboženství, začal jsem o všem pochybovat. Díky poznávání jiných náboženství jsem si začal dělat vlastní názory na to, jak žít dobrý život. Místo toho, abych jenom žil podle vzoru někoho jiného.

Které země jsi v průběhu těch osmi let navštívil?
Prvních pět let jsem převážně strávil v Austrálii. To bylo dost jednoduché, mluví se tam anglicky, kultura je hodně podobná té kanadské, a i když jde o jinou zemi, nebylo to zas až tak odlišné. Pak jsem ale chtěl vidět víc. Chtěl jsem prověřit sám sebe ve věcech, které mi moc nešly. Přestal jsem proto dělat to, v čem jsem byl dobrý, a začal místo toho hledat, co mi nejde. Třeba plachtění. Uvědomil jsem si, že ani po všech těch letech strávených na moři nejsem moc dobrý námořník.

Když jsem odjel z Austrálie, strávil jsem nějaký čas v Asii. Pak jsem chvíli žil ve Španělsku, kde jsem s ostatními kamarády dostal nápad, že bychom mohli přejet na kole Maroko. Šli jsme do toho a kdykoli někomu z nás došly peníze nebo trpělivost, já pokračoval dál napříč Afrikou. Pak jsem se zase vypravil do střední a jižní Ameriky, kterou jsem projel na motorce. A potom jsem se zase vrátil do Asie. Teď tady spolu mluvíme na souostroví Raja Ampat, kam jsem se dostal díky rozhovoru s jedním chlápkem v baru na Bali. (směje se)

FULL WIDTH FOTKA

 

– „KDYKOLI NĚKOMU DOŠLY PENÍZE NEBO TRPĚLIVOST, JÁ POKRAČOVAL DÁL“ –

Text 3

VŠECHNO JDE UDĚLAT LEVNĚJI

Co to plachtění, zlepšil ses?
Způsob, jakým většinou plachtím, je jednoduchý. Jdu do přístavu nebo na molo a začnu se bavit s lidmi, kteří mají lodě. Ptám se jich, kam a kdy jedou, a když mám štěstí, občas se na nějakou loď dostanu. Buď jako placená nebo neplacená výpomoc, občas se dělíme o náklady. Jedna z nejbláznivějších plaveb byla z Maroka na Kanárské ostrovy. Celé se to moc nepovedlo, protože jsme skončili na útesu těsně před ostrovy a potopili loď. Cesta kapitána tím skončila, já ale pokračoval dál na kole.

Před tím jsi mi říkal, že s kapitánem byly dost problémy…
Jedna z největších chyb, které jsem dřív dělal, bylo přesvědčení, že každý, kdo vlastní loď, ji taky umí ovládat, což absolutně není pravda. Taky jsem si myslel, že musíš mít velké štěstí, aby tě vůbec někdo na svou loď pustil, ale moje názory se hodně změnily. Teď už chci aspoň trochu znát kapitána lodi a vědět, že je kompetentní námořník, který má nějaké zkušenosti. A taky před plavbou probrat všechno, co se ode mě na lodi očekává.

Je cestování drahé? Jak si vyděláváš?
V podstatě kamkoli na světě jedeš a cokoli tam děláš, vždycky existuje levnější způsob, jak to udělat. Musíš ale obětovat luxus a komfort. Cestoval jsem například napříč Austrálií s 30 $ na týden, i když všichni říkali, že Austrálie je strašně drahá. Musel jsem si sice vézt stan, jídlo i všechny věci na vaření, ale vždycky to můžeš udělat levněji. Záleží jenom na stupni komfortu, ve kterém jsi ochoten žít. Pracuji co nejmíň to jde a zároveň nepracuji, když cestuji. Nevydělávám si peníze obvyklým způsobem, jak to dělá většina cestovatelů. Jsem truhlář. Když jsem dodělal školu, tak jsem netušil, jaké mám štěstí. Že s tímhle vzděláním budu moct cestovat osm let a pracovat skoro všude na světě. Zatím vždycky jsem si ale dokázal najít práci ve svém oboru a díky tomu se nikdy nemusel vrátit zpátky do rodné země.

Galerie 1 cesta

Text 4

OBRÁCENÝ KULTURNÍ ŠOK

Kolik času jsi strávil prací a kolik cestováním?
Prací jsem strávil míň než půlku času. Určitě jsem za těch osm let víc cestoval než pracoval. Záleží na tom, kde pracuješ a co děláš. Řekl bych, že z těch osmi let jsem mohl pracovat maximálně tři roky.

Máš nějakou představu, kolik jsi za tu dobu utratil?
To netuším. Když pracuji, snažím se vydělat co nejvíc peněz můžu. Všechno, co ušetřím, pak určuje, jak dlouho potom zase můžu cestovat a kdy se musím vrátit zpátky do práce.

Dívají se na tebe lidé jako na chudáka? Chtějí ti půjčovat peníze?
Často se mě na to lidi ptají. Například teď. Ty bydlíš v bungalovu a já stanuji na pláži. Mám dost peněz na to, abych mohl v tom bungalovu bydlet hodně dlouhou dobu, ale já nakládám se svými penězi jinak. Jsem ochotný obětovat komfort. Naopak mě baví spát ve stanu a šetřit peníze. Za každý den, kdy spím ve stanu, můžu cestovat o týden déle. Takhle k tomu přistupuji.

Co s sebou vlastně vozíš?
Každý rok míň a míň věcí. Když jsem začínal cestovat, můj batoh vážil 22 kilo. Časem si uvědomíš, že věci, které vlastníš, vlastní tebe. Navíc když všechno musíš nosit na zádech. Pokud to musíš každý den nosit na zádech, hodně rychle si uvědomíš, že většinu věcí vlastně nepotřebuješ. Rozhoduji se podle jednoduchého pravidla. „Stojí nepohodlí pramenící z toho, že to musím nosit, za komfort, který plyne z používání té věci?“ Dobrý příklad je třeba můj notebook, který s sebou nosím, i když nefunguje. (směje se)

Když cestuji zpátky na Západ, zažívám obrácený kulturní šok. Mít každý den teplou sprchu nebo různé oblečení na každý den, tomu říkám luxus. Když začneš navštěvovat jiné části světa, tak si uvědomíš, že komfort, ve kterém vyrůstáme, má jenom hodně malé procento světa. Tak proč bych já měl tyhle věci potřebovat, když je zbytek světa vůbec nemůže mít?

Které věci pro tebe představují tenhle luxus?
Z věcí, které s sebou teď mám a které by jiní mohli považovat za zbytečnosti, je to třeba vařič. Rád si vařím kafe nebo teplé jídlo, když někde kempuji. Nepotřebuješ ho a určitě to zvládneš bez něj, můžeš jíst pořád dokola ovesné vločky. Nebo třeba malý otvírák, který absolutně miluju, protože mi hodně usnadňuje život. Otvírat konzervy kamenem je na hovno. (směje se)

CITÁT 1

„Pokud to nosíš každý den na zádech, rychle si uvědomíš, že většinu věcí vlastně nepotřebuješ.“

Text 5

RODINA MĚ NECHÁPE

Proč se nechceš vrátit zpátky do Kanady?
Hlavně proto, že jsem tam už strávil dohromady víc než 20 let svého života. Není tam pro mě nic nového a já potřebuji neustále zažívat a vidět něco nového. Takže čím déle to můžu dělat, tím líp pro mě. Vždycky tu budu mít Kanadu jako jednu z možností. Mám vlastně velké štěstí, že když se mi něco stane, zraním se nebo si budu muset dát na chvíli pauzu, mám pas, který mi umožňuje vrátit se na bezpečné místo. Budu se tomu ale vyhýbat, jak dlouho to jenom půjde.

Nechybí ti rodina nebo kamarádi?
Ne. Možná to bude znít blbě a vím, že většině lidí by nejspíš rodina chyběla, ale já už toho v životě zažil víc, než co kdy moje rodina zažije. I když teď přijedu zpátky, nemůžu s nimi mluvit o místech, kde jsem byl nebo o svých zážitcích. Zatímco můj život se za posledních osm let strašně změnil, jejich životy zůstaly naprosto stejné. Nikdy nepochopí, čím jsem si prošel nebo jak teď přemýšlím. Jasně, je to moje rodina, ale když jsem žil jako uprchlík po světě, potkal jsem druhou rodinu a kamarády, ke kterým mám blíž. Lidi, kterým můžu kdykoli zavolat. Když mám problém, když se rozejdu s přítelkyní nebo když si prostě potřebuji s někým pokecat, nezavolám svým biologickým rodičům, zavolám rodině, která mě k sobě vzala a která mi ukázala dobro, lásku a soucit. Je to myslím jednodušší, když mě nic netáhne zpátky domů do Kanady.

Proč myslíš, že by to nepochopili?
Protože už jsem to jednou zkusil. Vrátil jsem se, abych navštívil svoji rodinu a viděl ty stejné problémy, které jsem měl před tím. Problémy, které oni stále mají. Snažil jsem se s nimi podělit o své myšlenky a zkušenosti, jak jsem se stal lepším člověkem. Jsem rád, že jsem to zkusil, ale neuspěl jsem ani zdaleka tak, jak jsem čekal. Největší problém je náboženství. Je strašně těžké mluvit s mými rodiči o čemkoli týkajícím se jejich náboženství a víry. Jsou silně věřící a nemůžu se s nimi bavit o ničem jiném než o tom, čemu věří. A oni nejsou ochotní změnit svoji víru ani své názory.

Mrzí tě to, nebo jsi to už vzdal?
Když jsi kvůli něčemu naštvaný, ubližuje to hlavně tobě. Oni se nebudí každé ráno s myšlenkami, jak se cítím. Jedna z největších chyb, kterou jsem dělal, když jsem začínal cestovat, bylo přesvědčení, že můžu sdílet svoji moudrost a předávat ji dál lidem, kteří o ni nestojí. Hodně mě to zraňovalo. Sdílel jsem osobní a intimní věci, které nebyly přijímány tak, jak jsem myslel. Naopak byly přijímány velmi negativně.

FULL WIDTH fotka

 

– „NA ZEMI STÁLE ŽIJE SPOUSTA SKVĚLÝCH LIDÍ A PÁR ZLODĚJŮ NA TOM NEMŮŽE NIC ZMĚNIT.“ –

Text 6

S DOMORODCI NA PAPUE

Když jsi začínal cestovat, psal jsi blog. Proč jsi s tím přestal?
Když něčemu nerozumím, tak si to zapíšu. Díky psaní blogu jsem začal víc chápat všechno, co jsem zažíval. Taky to pro mě byla výzva. Dávat své psaní na veřejnost ke kritice pro mě bylo dost ponižující, bral jsem to ale jako výzvu. Něco, čemu jsem se chtěl věnovat. Ve škole jsem z angličtiny nikdy neměl skvělé známky, ani moje psaní nebylo nejlepší. Tím, že jsem svůj život sdílel s ostatními, mě to ale posouvalo dál. Vážně jsem si to užíval. Nedávno jsem ale skončil, protože si chci víc užívat chvíle, které právě prožívám, než obětovat tolik času a energie pro něco, co už dávno není jenom pro mě. To byl jeden ze zlomových momentů. Když jsem si uvědomil, že už nepíšu pro sebe, ale kvůli tomu, že to ode mě ostatní očekávají. Příběhy pak nebyly tak zajímavé. Víš, když osm měsíců pracuješ na stavbě, není to moc zajímavé, a když jsem se o tom snažil psát, vůbec mě to nebavilo.

Přitom podobné blogy jsou dnes hodně oblíbené…
Cestování je hodně populární. Nemůžu říct, že jsem úplně z obliga, protože pořád sdílím své fotky na facebooku. Vždycky tu je určité procento toho, co děláme v našich životech proto, abychom vytvořili vlastní obraz, kým chceme být. Dělá to hodně lidí a vždycky bude. Já se od nich ale liším tím, že necestuji kvůli pozornosti, ale kvůli tomu, že chci narušit svůj běžný život. Zkusit objet západní Afriku na kole, o tom normálně nečteš v Lonely Planet průvodci. Jestli lidi chtějí číst podobné články, nemám s tím sebemenší problém, ale jestli se mě ptáš na jejich přesah pro zbytek světa, to je diskutabilní. Vídíš to i tady v Indonésii. Změnili jsme způsob života místních lidí, jejich chování, implementovali jsme sem náš peněžní systém. Tak dramaticky, že se zdejší obyvatelé stali hodně hamižní. Hamižnost pronikla hluboko do jejich kultury. Navštívil jsem v minulosti třeba ostrovy v Panamě, kde místní lidé úplně rezignovali na svoji přírodní kulturu a původní způsob života. Jejich přežití je dnes závislé čistě na turistech. Pořád nevím, jestli je turismus dobrá věc. Stejně jako se vším ostatním, i s cestováním bude vždy spojený i negativní efekt.

Když navštívíš odlehlou civilizaci a kulturu, ovlivňuješ ji jenom tím, že tam jsi. Jak s tímhle paradoxem zápasíš?
Jedna z nejlepších zkušeností, kterou jsem měl, byl život s kmenem v odlehlé části Papuy Nové Guiney. To mi doslova změnilo život. Změnilo to způsob, jakým přemýšlím a jakým vnímám naši kulturu… Vyrůstáme v přesvědčení, že naše kultura je ta nejlepší a neustále chceme všechno, co nemáme. Výborný příklad jsou třeba Asiati, kteří chtějí mít bílou pleť. Bílí lidé zase chtějí tmavší pleť. Neustále chceme být něčím, čím nejsme. Když jsem žil s tímhle kmenem, nemluvili o ničem jiném, než že by chtěli televizi nebo auto. Chtěli stejný luxus, jaký máme my. Řekl jsem jim: „Věřte mi, máte všechno, co v životě potřebujete.“ Měli rodiny, jídlo a domy. A byli šťastní. I když strašně moc chtěli mít to, co máme my, tak si myslím, že bychom se spíš měli my učit od nich. Jak žít život jenom se základními věcmi. Chtěli všechno, co máme my a já si říkal, že nikdy neviděli drogy, alkohol, prostituci a všechnu nespravedlnost založenou na chamtivosti a korupci, kterou na západě vídáme.

Ve vesnici žil i jeden postižený kluk. U nás bychom ho nejspíš popichovali, pronásledovali před školou a nechovali se k němu moc hezky. Místní děti sice netušily, že s ním je něco v nepořádku, ale věděly, že potřebuje pomoc. Byl pořád součástí rodiny. Kdykoli šly něco dělat, vzaly ho za ruku s sebou, protože byl pořád součásní kmene, kde všichni patří k sobě.

Jak ses do takhle odlehlých míst dostal?
Jeden kamarád mi řekl, že přešel napříč celou zemí a na základě toho jsem se rozhodl, že tam chci jet. Koupil jsem si mapu, hodně zásob a jídla, léky proti malárii a chtěl udělat všechno po svém. Podle mapy jsem pak vyrazil do džungle. Stejně jako při jiných svých expedicích, ve kterých jsem neuspěl, jsem skončil v hodně blbé situaci. Psi mi v noci sežrali všechno jídlo, já hladověl, byl jsem vyčerpaný a dezorientovaný. Po čtyřech dnech uprostřed džungle, daleko od jakékoli pomoci, jsem potkal tenhle kmen. Pozvali mě k sobě a já s nimi zůstal několik týdnů.

Galerie 3

Text 7

MUŽI NEJSOU SILNÍ JAKO ŽENY

Jak tihle lidé žijí?
Žijí velice jednoduché životy. Ráno vstanou a udělají, co je potřeba. Drobné opravy příbytku, nasekají trochu dřeva na vaření, posbírají jídlo ze zahrady, což jim zabere naprostý zlomek z celého dne. Zbytek času jenom odpočívají. Všechnu těžkou práci dělají ženy. Mají největší zodpovědnost v celém kmeni. Muži byli více méně zbyteční. Byli tam hlavně proto, aby dělali děti a zbytek dne klábosili mezi sebou. (směje se) To je o sto procent jiné než v mé kultuře, což pro mě bylo velké vystřízlivění. Poprvé v životě jsem viděl, že ženy byly mnohonásobně silnější než muži. Jejich postavy byly silnější, ony samy byly hrdé a ve vesnici měly velkou autoritu. To mi totálně otevřelo oči.

Dvakrát denně jsem se s dětmi koupal v řece, skákali jsme z vodopádů, běhali po lese a stříleli ptáky. Žil jsem velmi nesofistikovaný a jednoduchý život. Po dlouhých týdnech, kdy jsem nic nedělal, jsem s tím začal mít morální problém. Cítil jsem se špatně, že ničím vesnici nepřispívám. Byl jsem zvyklý, že na Západě muži dělají tvrdou práci, že si musíš jídlo a všechno ostatní zasloužit. Trval jsem proto na tom, že půjdu s ženami do hor a přinesu zpátky ovoce a zeleninu z pole. Všichni mi říkali: „Nedělej to, to není rozumné.“ Ale já na tom trval, už mě nebavilo to každodenní nic nedělání. Vyšplhal jsem na kopec a řekl jedné z žen, ať mi všechno dá, že to odnesu zpátky. Odmítla s tím, že to je její práce. Prosil jsem ji a trval na svém, že jí chci pomoct. Když mi konečně ten pytel dala, skácel jsem se k zemi. Musel mít aspoň 80 kilo a byl tak těžký, že jsem ho nedokázal zvednout. Přitom ona s tím pytlem, přivázaným k čelu, každý den běhala bosá nahoru a dolů. Myslel jsem si, že muži jsou silnější než ženy, že to zvládnu. Ale nedokázal jsem ten pytel ani zvednout. Musel jsem jí půlku dát a druhou půlku jsem snesl domů. I když jsem měl na nohách pohorky, většinu cesty jsem spíš klouzal dolů. Zatímco ona šla s naprostým klidem bosá a nebylo na ní absolutně vidět, že by s tím měla problémy. Když jsem se vrátil zpátky do vesnice, všichni se ke mně seběhli a vysmáli se mi. Myslel jsem, že dělám správnou věc, ale všichni kroutili hlavami a říkali: „Jsi hlupák, tohle není práce pro muže. Muži nejsou tak silní jako ženy a nikdy nedokážou dělat jejich práci.“ To mě totálně odrovnalo.
.

„Muži nejsou tak silní jako ženy a nikdy nedokážou dělat jejich práci.“

 .
Proč jsi je nakonec opustil?
Chtěli mě provdat za jednu z žen ve vesnici, což bych normálně považoval za totální hloupost. Po nějakém čase s nimi jsem si ale vážně začal osvojovat jejich způsob života. Začal jsem přemýšlet nad tím, proč by měl náš způsob života být ten správný. Upřímně jsem o jejich nabídce uvažoval. Dostal bych vlastní kus půdy, velké pole, mohl bych si postavit dům, měl bych ženu a díky tomu by byl můj život vyřešený. Měl bych všechno, na co lidé běžně 40–50 let tvrdě dřou. A byl bych součástí rodiny. Bylo to velice lákavé a upřímně by mě nikdy před tím nenapadlo, že bych něco takového vůbec kdy mohl zvažovat. „Víš, že bys tu mohl žít a prostě zmizet ze světa. Žít jednoduchý a šťastný život. Už nikdy bys nemusel vidět příbuzné, jak propadají alkoholu, zastřelené kamarády kvůli různým válkám gangů, nemusel bys potkávat prostitutky po cestě domů z práce,“ říkal jsem si pro sebe. Nic z toho už bych nikdy nemusel zažít. Mohl bych prostě opustit svoji společnost a kulturu. Bylo to strašně lákavé, cítil jsem ale, že ještě můžu v životě něčeho dosáhnout a vidět spoustu dalších míst. Proto jsem věděl, že bych tam nebyl spokojený.

full width raja

 

– JOE S PŘÍTELKYNÍ SAROU | RAJA AMPAT, LEDEN 2018 (f: JF) –

Text 8

_

UTOPENI V NOVÝCH TECHNOLOGIÍCH

Jakým způsobem vůbec cestuješ?
Nejsem typ člověka, který cestuje za konkrétními památkami. Když pojedu do Paříže, nebude to jenom proto, abych si udělal selfie s Eiffelovkou. Nevěřím, že jsi opravdu byl v nějaké zemi, pokud nezažiješ její kulturu nebo nepochopíš aspoň trochu lidi, kteří tam žijí. Než jenom jet do Amsterdamu a zkouřit se. Když se zeptáš kohokoli z Amsterdamu, řekne ti, že nechce, aby si takhle kdokoli jejich zemi pamatoval. Země, kde se kouří tráva a kde žijí prostitutky v Red Light Districtu. Když cestuji, je pro mě nejdůležitější to, co zažiji po cestě. Proto miluji cestování na kole nebo na motorce, protože ti umožňují cestovat všude, jenom ne ve velkých městech. Když cestuji, snažím se velkým městům a hlavním turistickým atrakcím vyhýbat, protože mě nezajímají. Daleko víc si užívám skvělá a unikátní místa, která sám objevím, to mě na tom baví nejvíc.

Teď cestuješ se svojí přítelkyní Sárou. Vyhovuje ti víc samota nebo cestování ve dvou?
Když cestuji sám, hodně si to užívám. Naučil jsem díky tomu strašně moc o sobě samém. Jedna věc, která mi ale vždycky chyběla, bylo sdílení zážitků s někým. Nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych je mohl sdílet. A taky jsem nikdy neplánoval, že budu cestovat s holkou. Teď už to ale bude dva půl roku, co spolu cestujeme a hodně se toho změnilo. Příběhy, které zažívám, můžu s někým sdílet. To je daleko lepší, než prožívat všechno neustále sám. Je skvělé mít nějaké vlastní zážitky, ale když je můžeš s někým sdílet, mají daleko větší hodnotu. Ale myslím, že to má každý jinak. Prvních pět let jsem potřeboval být sám a kdybych vedle sebe tehdy někoho měl, nejspíš by to nebylo dobré ani pro mě, ani pro toho druhého. Teď nám to ale myslím docela funguje. (směje se)

Naše planeta se strašně rychle mění. Co jsi za těch osm let cestování na vlastní oči viděl?
Nepocházím z žádného enviromentálního zázemí. Za tu velmi krátkou dobu, co cestuji a navštěvuji znovu ta stejná místa, jsem ale byl svědkem toho, jak rychle se klima mění. A nechci zabíhat do diskuze, proč tomu tak je. Třeba ledovce. Pokud teď pojedu do Kanady a vyfotím ledovce, je prakticky jisté, že mé děti nikdy nic takového neuvidí. Všechno na světě se strašně rychle mění, nejspíš daleko rychleji, než jsme vůbec schopni a ochotni vnímat. Čím víc každý rok cestuji, tím dramatičtější změny vidím. Stačí, když se dívám na fotky kamarádů, kteří na stejných místech byli několik let přede mnou. Dobrý příklad je Nepál. Nedávno jsme šli trek kolem Annapurny. Moji kamarádi ho šli před pěti lety. Tehdy šlo o pěší, sto třicet kilometrů dlouhý trek. Když jsem tam byl nedávno já, stavěla se na místě treku silnice. Místo chůze po cestičce v horách jsme šli po dvou proudové silnici, což je totálně odlišná zkušenost pro všechny. Pro místní lidi je to možná dobré. Díky silnici mají přístup k novým technologiím. Pokud jsou nemocní, mohou se rychle dostat do nemocnice. Taky tam ale proudí davy turistů a příroda tím trpí. Místní lidé už nežijí tradičním způsobem života. Cokoli dnes dělají, dělají pro turisty – proto si nejsem úplně jistý, jestli je ten pokrok správný nebo ne.

Jak se z tohohle pohledu díváš na nové technologie. Převažují klady nad zápory?
Technologie nám umožnila spoustu úžasných věcí. Díky vývoji, který jsme udělali, rádiovým věžím a mobilním telefonům, se hodně lidem v odlehlých oblastech dostalo pomoci. Jeden z největších negativních důsledků technologií pro naši společnost je ale podle mě fakt, že se v technologiích doslova topíme a jsou strašně návykové. Neustále na nás působí různé vlivy a lákadla. Od kočičích videí až po novinové články. To do velké míry způsobuje formování naší osobnosti, kým jsme a jak se vyvíjí náš mozek. Nemáme prakticky žádný čas sami pro sebe a vlastní reflexi. Nejvíc sám o sobě jsem se naučil ve chvílích, kdy jsem byl několik dní úplně sám a žil jenom se svými myšlenkami. Stal jsem se lepším člověkem jenom díky vlastní sebereflexi. Myslím, že kvůli neustálému přístupu k telefonům a facebooku nemáme žádný čas sami pro sebe. Abychom přemýšleli o tom, jaký byl náš den, co jsme udělali dobře a co špatně, co můžeme udělat zítra lépe.

Galerie 2 joe/sara

text 9

PENÍZE VLÁDNOU SVĚTU

Řekl bys, že ti po tom všem, cos viděl, záleží víc na přírodě?
Jednoznačně. Díky místům, kde jsem byl, jsem si daleko víc začal vážit přírodních krás. Vyrůstal jsem v Kanadě a k přírodě jsem měl vždycky blízko. V Kanadě máme spoustu nedotčené přírody, ve které žije minimum lidí. V mém rodném městě je čisté sladkovodní jezero. Myslel jsem si, že to takhle má každý. Cestování do zemí jako je například Indie mě ale přesvědčilo o opaku. Tam je prakticky nemožné najít vůbec nějaké jezero, ve kterém se můžeš koupat, natož abys z něj pil. Víc si teď uvědomuji, co děláme naší planetě a jak bychom ji měli chránit. Bylo by krásné, kdyby i příští generace lidí mohli plavat v jezerech. Kdyby mohli zažívat to stejné, co jsme zažíváme my. Kvůli způsobu, jakým se aktuálně chováme k naší planetě, je ale bohužel jasné, že příští generace tohle nikdy nezažijí. Hlavně kvůli naší chamtivosti, znečištění ovzduší a negativním vlivům na naši planetu. Nemyslím si, že bych byl nějaký aktivista, protože nedělám vědomě nic, abych to změnil. Ale vidím ty změny na vlastní oči. I když existuje spousta negativ, rád se na věci dívám z té lepší stránky. Každopádně co se týče dopadu našeho chování na přírodu, nepochybně to bude jenom horší, než se to zase začne zlepšovat.

Myslíš, že to ještě vůbec můžeme zvrátit?
Všechno je to o penězích, ty vládnou světu. Peníze kontrolují všechno, od politiky až po životní prostředí. Až přijde den, kdy bude výnosné starat se o přírodu, tak to začneme dělat. Zatím je ale daleko výnosnější ji ničit. Dokud tohle nenastane, nic se nezmění. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč stavět vrtnout plošinu uprostřed řeky. Taky neexistuje absolutně žádný pozitivní důvod, proč stavět obrovské doly a stejně to děláme. Všechny tyhle činnosti totiž generují víc peněz, než enviromentální organizace, které se snaží přírodu chránit.

Chtěl bys ještě něco konkrétního vidět? Nebo absolutně netušíš, kam tě život zavede.
Vždycky si snažím dávat jasné cíle. Jeden z mých cílů je třeba objet celý svět na kole, další pak objet ho na motorce. Myslím, že už jsem tak ve čtvrtině, jak na kole, tak na motorce. Další cíl je zase obeplout Zemi na plachetnici. Tam jsem zatím moc pokroku neudělal. (směje se) Rozděluji své cíle na krátko, středně a dlouhodobé. Střednědobý cíl je třeba vydělat v dalších pěti měsících dost peněz, abych se mohl věnovat dlouhodobým plánům. A krátkodobý třeba: „Dneska vstanu brzy, půjdu na dvě hodiny šnorchlovat a snad uvidím rejnoka.“ Pokud své cíle rozdělíš menších kroků, uvidíš, že se ti začnou postupně plnit.

Na jaké momenty z celé osmileté cesty nikdy nezapomeneš?
Věř tomu nebo ne, nejvíc si pamatuji to špatné. Časem se z negativních zkušeností totiž stanou pozitivní. Jednou mě třeba v Panamě okradli o hodně peněz. Přišel ke mně chlap, že potřebuje peníze a já mu pomohl, protože i mně hodně lidí pomohlo. Když jsem zjistil, že mě okradl, byl jsem strašně naštvaný. Cítil jsem se zneužitý. Někdo narušil můj osobní prostor a využil mé ochoty. Vzal jsem si z toho ale to dobré. Podobné zkušenosti mě přiměly jít zpátky do minulosti a uvědomil jsem si, že bych se nikdy nedostal tak daleko, kdyby se nestalo sto jiných dobrých věcí. Nikdy by mě neokradli, kdyby ke mně před tím lidé nebyli štědří a ochotní. A negativní zkušenost se tím pádem stala velmi pozitivní. Začal jsem si vybavovat všechny pozitivní vzpomínky a místo toho, abych byl naštvaný a vystrašený, byl jsem neskutečně vděčný. Uvědomil jsem si, že na Zemi stále žije spousta skvělých lidí a jeden člověk na tom nemůže nic změnit.

Svět je přitom dneska často označovaný jako hodně nebezpečné místo…
Myslím, že to je termín, který se používá už stovky let, aby všechny odradil od dělání čehokoli. Jedno z nejnebezpečnějších míst, kde jsem kdy byl, je mé rodné město. Když jsem poprvé cestoval v totálně odlehlých oblastech, jel jsem třeba v noci přes část Senegalu, kterou ovládali milicionáři. Ani má ambasáda mi nechtěla dovolit tam jet. Chápu, že to asi bylo riskantní, ale nic se mi nestalo. Až když jsem se vrátil zpátky do mého rodného města a šel do baru, někdo mi ukradl kreditku a vzal z ní spoustu peněz. Když jsem se pak vracel domů, policisté mě zmlátili. To se stalo ve městě, kde jsem vyrůstal. Nikdy jsem se s nikým nepral a nic špatného se mi nestalo až do chvíle, kdy jsem se vrátil zpátky do Kanady.

full width foto

 

– JOE V JIŽNÍ AMERICE –

text 10

SPOUSTA SKVĚLÝCH LIDÍ

Jaká je (kromě Kanady) nejbláznivější země, ve které jsi byl?
Jedno z nejbláznivějších míst, kde jsem kdy byl, je určitě západní Afrika. Hlavně kvůli tomu, že jsem byl sám a vůbec jsem netušil, co dělám se svým životem. V téhle části světa potkáš hodně bláznivé lidi. Skončil jsem tak trochu jako pomocník mafie a za kamarády jsem měl teroristy. Nežil jsem v turistických oblastech, pohyboval jsem se na předměstích a chodil do místních barů. Tam zažiješ hodně bláznivé věci. Třeba když tě dvoumetrový, stokilový černoch chytne za krk s tím, že mu máš koupit pivo. Já se na něj podíval, chytil ho pod krkem, vrazil mu prsty do nosu a odpověděl: „Sám mi kup pivo.“ To byly hodně bláznivé časy a místa.

Bál ses někdy, že umřeš?
Párkrát jsem si vážně myslel, že teď určitě umřu. Většinou jsem si to způsobil sám svým chováním. Měl jsem třeba hodně špatnou zkušenost při plachtění. Ocitli jsme se ve velké bouři a tehdy jsem o plachtění skoro nic nevěděl. Musel jsem na několik dní převzít řízení a kdykoli jsme narazili na velkou vlnu, myslel jsem si, že tohle bude ta poslední věc, kterou v životě udělám a uvidím. Taky jsme měli jeden incident v Mexiku s místním kartelem. Tři čtvrtě hodiny nás vyslýchali a mířili na nás přitom automatickými zbraněmi. V tu chvíli jsem si vážně myslel, že to nepřežiju. Myslím ale, že nechat se zabít je těžší, než si myslíš. Svět je daleko pohostinější a bezpečnější místo, než čemu většina lidí věří.

FULL WIDTH 2

– „SVĚT JE DALEKO POHOSTINNĚJŠÍ MÍSTO, NEŽ ČEMU VĚTŠINA LIDÍ VĚŘÍ“ –

Text 11 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

SAKRA DOBRÝ PŘÍBĚH

A nejlepší místo, kde jsi kdy byl?
Vždycky jsem věřil, že svět je moc velký a byla by chyba vracet se na nějaké místo dvakrát, protože bys klidně radši mohl jet někam, kde jsi ještě nebyl. Změnil jsem ale názor. Jedno z míst, které mám osobně hodně rád je Vánoční ostrov v Indickém oceánu. Hlavně kvůli vztahům, které jsem si tam vytvořil, podnebí, džungli a kvůli tomu, že je absolutně jiný, než všechna ostatní místa, kde jsem kdy byl. Absolutně nic se mu nepodobá a zatím jsem nebyl na krásnějším místě. V pohodě bych si dokázal představit se na takovém místě na nějaký čas usadit.

Jak si vlastně představuješ svou budoucnost?
Nedávno jsme potkali pár sedmdesátníků, kteří cestují už od roku 1972. (Na rozhovor s nimi se můžeš v budoucnu také těšit, pozn. red.) To nás totálně odrovnalo. Nestává se moc často, že potkáš lidi, kteří dělají to stejné, co ty, ale mnohem, mnohem déle. Cestujeme hodně podobným způsobem. Prostě následuješ příležitosti, které ti přijdou do cesty. Nemáš žádný plán a děláš věci, které ostatní považují za šílené. Zatím nemám v plánu se kdykoli v dohledné době usadit. Dokážu si v pohodě představit cestovat celý život jako oni. Jedna z mých jednoduchých životních teorií zní: „Když se přitom cítíš dobře, tak to dělej. Pokud ne, tak to přestaň dělat.“ Možná se jednoho dne probudím a řeknu si: „Skončil jsem, hotovo. Už mě to nebaví a chci zkusit něco nového.“ To by pro mě byl konec. Zatím ale nemám nic naplánovaného a žiji ze dne na den.

Chtěl bys za sebou něco zanechat?
Chci mít buď dobrý vliv na své okolí nebo za sebou aspoň zanechat inspirativní příběh. Každý z nás má nějaký příběh. Když jsem žil v Austrálii, seděl jsem jeden večer u ohně s domorodcem, který říkal: „Život je jako kniha. Každý z nás má první a poslední stranu. První je narození, poslední je smrt. A jediné, na čem v životě záleží, je, jak tu knihu naplníš.“ Nechci jenom existovat a pak umřít, rád bych za sebou něco zanechal. Chci udělat něco, co změní všechno k lepšímu nebo za sebou aspoň zanechat sakra dobrý příběh, o kterém si budou ostatní moct číst. Něco, co bude žít dál. Nějaký odkaz, i když zatím netuším, co by to mohlo být.

 

infobox tabulka obyč

Joe Oster se narodil před 28 lety v Kanadě. Posledních osm let cestuje po světě a kombinuje práci s objevováním nových míst.

Moje kariéra mi dovoluje žít, cestovat a objevovat různé země a životní styl místních obyvatel,“ říká Joe.

Během svých cest procestoval Evropu, jihovýchodní a střední Asii, oba americké kontinenty, Austrálii, Nový Zéland a hodně ostrovů Oceánie.

Na podzim plánuje projet východní pobřeží Afriky.

Joe na indonéském souostroví Raja Ampat | leden 2018 (f: JF)

Autor

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)