Tohle je prostě krásná věž – maják odlouplý z masivu, symbol Tiských stěn… Cheš se dostat nahoru? Není to moc těžké. Ale pozor, není to ani moc lehké! Tuhle starou čtyřku provází mýtus.
A zmíněný mýtus se týká obtížnosti výstupu. Jestli lezeš čtyřky na stěně, tak k Doze přistupuj s respektem. Nakonec to docela jde, ale čtyřku po madlech nečekej…
Jak tahle situace vznikla? Povídali jsme si o tom s legendárním lezcem Gerhardem Tschunkem (*1935), který miluje nejen lezení, ale zajímá se také o jeho historii a zachraňuje staré příběhy před zapomněním. Klasická cesta, kterou na videu eMontany leze Pavla Stránská, byla původně šestka. Pak se klasifikace postupně snižovala, a když v roce 1971 Gert začal s Vladimírem Sloukou dělat prvního průvodce, potřebovali nějaký etalon.
.
Gert Tschunko tehdy říkal: „Hele, ta klasika na Dogu za IV, to by byl tvrdej etalon.“ A tak to vzali, a proto vznikla ta čtyřka. Podle Dogy se poté odvíjela klasifikace v Tisé, Ostrově, Sněžníku a Rájci, ze které se stala poněkud tvrdší hra. Takže až budeš příště nadávat v nějaké sedmě v Ostrově, vzpomeň si na Dogu – ta za to může. Obzvlášť Němci, když slaňují od prvního, na naši klasu v této oblasti často nadávají. Rozšířila se mezi nimi hláška: „Ja, es ist fűnf, aber mit sieben Element.“
Gert vysvětluje uvažování autorů onoho průvodce: „Když vezmeš klasifikaci, tak u trojky se psalo ‘těžká’ – no a těžký je snad těžký, ne? Čtyřka už byla popsaná jako ‘velmi těžká’ – no, tak to už musíš umět lízt,“ usmívá se Gert a pokračuje, „sedma totiž dřív byla ‘extrém’. Teď se to posunulo díky tréninku a díky technickým vymoženostem.“ Dříve se lezlo v bačkorách a s tuhým lanem, viz foto z jeho archivu:
.
– Mluví Pavla Stránská –
Původ názvu dlouho zjišťoval také Gerhard Tschunko: „Pozdější název Doggenturm nemá s Dogou nic společného. To je totiž jinak. V Libouchci (vesnice pod Dogou, pozn. red.) se v době před první světovou válkou vyráběly hračky ze dřeva. Německy se těm panenkám říkalo Doggen. A tahle věž vypadala právě jako ta dřevěná vyřezávaná panenka. Byly pomalovaný, měly jenom hlavičku a tělíčko. S dogou-psem to nemá nic společnýho.“
Před válkami se věž nazývala ještě Švédská skála, protože Švédové tam měli za dob Třicetileté války hlídku. Pak se jí dočasně říkalo také Orlí skála. Když ji jako první vylezli Němci Kopprasch a Keppler v roce 1908, nazvali ji Zsigmondi na počest vynikajícího mladého horolezce, který zahynul při sólování v Alpách.
První pokusy o slezení věže se datují do roku 1907 – tehdy se Němci vydali do spár v západní stěně věže, které od pohledu vypadají, že by mohly pustit. Jestli pustily, není dnes známo. První tým dobyvatelů to zkoušel pomocí dřevěných klínů a možná i žebříku. Každopádně, výstup by stejně nebyl uznán, jelikož už tehdy nebyl považován jako sportovní. Západní stěna byla přelezená až v roce 1912. Když ji Gert poprvé lezl kolem roku 1954 s Milanem Bárou, tak tam ještě dřevěné klíny našli.
Když dnes lezeš normálku, můžeš si oproti prvovýstupcům cvaknout i kruh. Máš to tedy lehčí? Ani ne, podle toho, co říká Gert Tschunko: „Nad těmi spárami za hranou bývala taková dvoumetrová skalní bota – velký blok opřený o stěnu. Sice se trochu hýbal, ale jistilo se přes něj a dost ti ulehčil postup nahoru. Taky se u něj dobíralo. Z toho bloku jsi vylezl a krásně jsi došáhl na pokračování cesty vpravo. Potom kluci z Teplic přišli na blbej nápad a ten blok shodili, aby to na někoho nebo s někým nespadlo. Já jsem jim strašně vynadal ‘Jak to myslíš, může spadnout?! Snad každej dává pozor!’ Místo toho bloku tam dali kruh, jelikož tam žádnej jinej jišťák není. No dobře. Ale teď to odlezení od kruhu je podstatně těžší, než bylo předtím.“
Spadnutí se v historii netýkalo jenom oné „boty“, ale vznášelo se také nad věží samotnou. Před Dogou směrem k Tisé při troše představivosti zahlédneš v lese zbytky starého kamenolomu. „Když tam lámali kámen odstřelem, tak chtěli odstřelit i Dogu. Bylo to kolem roku 1900. Kdyby ta věž spadla, tak měli hodně kamenů, viď. Tenkrát se na skály nekoukalo,“ vypráví Gert. K tomu naštěstí nedošlo, takže Doga zůstala stát. A zůstane stát díky svému údolnímu předskalí z měkčího pískovce, o který se opírá vrchní díl věže.
Jak píše Gert Tschunko ve svém textu: „Pokud obyvatel nebo návštěvník Tisé uvidí na východní straně štíhlou siluetu věže Dogy, může si spokojeně říct: Svět je ještě v pořádku.“
Vzpomínka Lukáše Bludského
Doga je taková zvláštní věž. Zdaleka viditelná. Nakloněná.
Vedou na ni dvě čtyřkové cesty, které nejsou určeny pro čtyřkaře. Nejschůdnější možností je vlastně „Údolka“, ať už se stavěním u kruhu (VIIa) nebo bez (VIIc). Obě čtyřky vyžadují něco navíc, „Stará cesta“ medvědí sílu a tygří odvahu, o šedesát let mladší „Severní cesta“ síly méně, ale odvahy více v kombinaci s excelentní smyčkovací technikou, která stejně není v klíčovém místě nic platná.
Obě cesty jsem několikrát vylezl a několikrát zapytlil. Vždy byla nasnadě nějaká objektivní příčina – moc vedro, zima, vlhko, blíží se déšť, kocovina a já nevím co všechno.
Stojíme na ramenou obrů a překvapivě nedosáhneme výše, než kdysi dosáhli ti obři stojící nohama na zemi.
.
_________
.
Text a video o „Staré cestě” na Dogu patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa, třeba „Údolku na Nos”, kterou vylezly Bára Vočková a Alena Čepelková. Děkujeme Rock Empiru za partnerství téhle rubriky bez vlivu na obsah.
Pokud chceš ocenit naši práci, zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky.
I malá částka pro nás znamená velkou podporu.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.
Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“