“Na Emei Shan si musíte nechat minimálně dva, ideálně tři dny,” zněla rada olomouckého profesora čínštiny a vášnivého milovníka hory. Co bychom to byli za studenty, kdybychom ji neuposlechli (já ho sice nikdy nepotkal, z vyprávění se ale jeví jako fajn chlapík). Pokud chcete v Číně cestovat po vlastní ose, musíte se připravit na mnohá úskalí. Doprava je tu sice levná a relativně pravidelná, zároveň ale trochu dobrodružná, místy nebezpečná a často nepředvídatelná. Výjimečné nejsou ani momenty, kdy člověka z rozjímání vytrhne čínský řev a tahání za rameno ven z autobusu. Podle vlastníka stříbrného minivanu ideální způsob jak nás přesvědčit, že jeho nabídka na dopravu k úpatí hory je zdaleka nejvýhodnější.
„Většinu šedesátikilometrové cesty člověk musí absolvovat po úzkých kamenných schodištích.”
Nejkratší cesta na vrchol měří nějakých zhruba šedesát kilometrů. Raději jsme na to nemysleli a vyzbrojeni bambusovou holí hrdě vkročili na první schod. Dalším specifikem tohoto místa je totiž fakt, že většinu cesty člověk musí absolvovat po úzkých kamenných schodištích. Nejlepší je nekoukat ani před sebe, ani pod sebe, a prostě jenom šlapat.
Původně se jednalo o taoistické útočiště, v šestém století však horu ovládli buddhisté. Podle legendy se tak stalo po návštěvě bódhisattvy Puxiana a jeho slona se šesti kly, jehož podobiznu jsme míjeli skoro na každém rohu. Stejně jako buddhistické chrámy, které byly v průběhu staletí postupně přebudovány ve stylu dynastií Ming a Qing. Odborníci prominou, je jich tu ale tolik, přesně sedmdesát šest, že nám po chvíli začaly připadat úplně stejné.
Stejně jako Čína samotná, i Emei Shan je plný kontrastů. Na jedné straně nosiči a muly prohýbající se pod tíhou nákladů. Na straně druhé dlouhé zástupy obchodníků se suvenýry, krčící se u svých stánků s naprosto totožnými komoditami. Najdete tu skoro všechno – od plyšových opic až po stříkací pistole. Výhodou cestování mimo sezónu je alespoň fakt, že jindy přeplněné úzké chodníčky v tomto období zejí prázdnotou a člověk si může naplno vychutnat v Číně jinak dost nezvyklý pocit samoty.
“Překvapili nás svojí zručností. Dokáží si poradit s víčkem u plastové lahve či s platíčkem zabalených léků.”
Naprostou raritou, na kterou jsem se těšil jako malé dítě, je možnost přespání v jednom z chrámů. Rezervace tu moc nefungují a nejlepší je prostě doufat, že se vás někde ujmou. S nesmělým “ní hao” jsme po náročném dni a skoro dvaceti kilometry v nohách vstoupili do jednoho z buddhistických komplexů a o pár chvil později už hleděli vstříc stylovému pokojíčku. Desítky mnichů tu sice nenajdete, i tak má ale tohle místo neskutečnou atmosféru. Naplno jsem si to uvědomil až ve chvíli, kdy se těsně po západu slunce rozezněly chrámové zvony.
Nejkrásnějším momentem dne je bez pochyby východ slunce a na Emei Shanu (3099 m n. m.) to platí dvojnásob. Bohužel jenom v časech, kdy není celá hora zahalena v hustém mlhovém oparu. Při zjištění, že na vrcholu panují stejné podmínky, jsme se rozhodli mírně upravit plán a vydali se jinou cestou zpět dolů. Tam nám místní taxikář po chvilce vyzvídání přiznal, že tenhle rok mlha ještě neustoupila ani na jediný den. Prý za to může zdejší vegetace, plná desítek unikátních rostlin, které nenajdete nikde jinde na Zemi. Nebo jde jenom o způsob, jakým si tu deštný prales udržuje svoji jedinečnou magii.
Stejně jako na Gibraltaru, i tady jsou jednou z velkých atrakcí opice. Říká se jim divoké a žijí na mnoha místech rozlehlé hory. Na jejich přítomnost neustále upozorňují varovné nápisy v lámané angličtině. Spíše než ve volné přírodě na ně ale narazíte zhruba na pěti specifických místech, vyznačených na mapě.
Opice jsou neskutečně drzé a hlavně rychlé. Často si to člověk ani nestačí uvědomit a už mu jedna, v horším případě několik z nich, sedí na zádech či na hlavě. Překvapili nás hlavně svojí zručností, bez problému si dokáží poradit s víčkem u plastové lahve či s platíčkem zabalených léků.
Podle průvodce jdou opice hlavně po ženách, my měli spíše opačnou zkušenost. Když je neprovokujete a nedáváte jim záminku, aby vám něco ukradli, většinou vás nechají na pokoji. A když selžou i nejúčinnější vyjednávací techniky, přijde na řadu bambusová hůl, do které se vyplatí investovat jeden jüan. Prodávají je tu na každém rohu.
Nejlepší je přijet autobusem do nedalekého města Emei, odkud si můžete vzít minivan a za zhruba 10 jüanů (cca 30 Kč) na osobu se nechat svézt až na úpatí hory. Místní řidiči se na turistech snaží vydělat, takže se nezapomeňte před cestou ujistit, kolik to bude opravdu stát. Na horu se dá vylézt z několika záchytných parkovišť, či dokonce vyjet lanovkou. Pokud zvolíte tuhle variantu, věřte, že tak přijdete o největší zážitek z cesty.
Kromě podzimu, kdy hraje hora všemi barvami, a zimy, kdy se nachází pod nánosy sněhu, vypadá Emei Shan po většinu roku velmi podobně. Hustý listnatý les září všemi odstíny zelené, často tu prší a je mlha. Pokud šedý oblak ustoupí, vyplatí se přivstat si a kochat se východem slunce, který tu je údajně nádherný. V létě se připravte na dlouhé zástupy turistů.
Ubytování nemusíte řešit příliš dopředu. Pokud chcete spát v hostelu, jejichž pestrou paletu nabízí městečko pod úpatím hory, stačí si jej zarezervovat pár dní předem. Daleko větší zážitek je ale spaní v jednom z chrámů. Je jich tu hodně, takže většinou stačí jenom přijít a pronajmout si některý ze skromných pokojíčků. Ceny se pohybují okolo 50 jüanů za osobu na noc.
Co se jídla týče, je dobré si na cestu vzít vodu, případně něco malého na zub. Nemá smysl s sebou tahat tři hlavní chody. Každou chvilku totiž po cestě na vrchol narazíte na malé bistro či prodejce suvenýrů, jejichž nabídky jsou většinou velmi pestré. Kuchyni mají dokonce i některé chrámy. I když je nutné potraviny dopravovat nahoru pomocí nosičů či mul, ceny nejsou nikterak přehnané. S přibývající výškou je ale nutné počítat s mírným nárůstem oproti normálu.
Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“