O Patkhoru se nedá najít moc informací. Čím vás tak zaujal?
Dá se říct že právě tím, že je o něm málo informací (směje se). Nechtěli jsme žádný moc frekventovaný kopec v obležení expedic, kde už nemusíš moc řešit otázky logistiky, protože už tam je všechno zaběhlé a funguje. Chtěli jsme si to zažít od A do Z. Pokud si dobře vzpomínám, upozornil nás na Patkhor zhruba před třemi lety kamarád Martin Ksandr a od té doby byl v našem hledáčku. Až letos se nám to povedlo zrealizovat. Je to nádherný dominantní kopec, nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu, který je navíc poměrně dobře přístupný. BC jsme měli cca 25-30km od vesnice Patkhur, takže jen jeden dlouhý den cesty.
.

Pik Patkhor leží jen den cesty od civilizace (f: Tom Cimr)

.
Jaký byl výstup nahoru?
Bylo to hodně o hledání bezpečné cesty. Nejdřív v šíleném ledovci a pak stěnou. Od 5000m to přestal být choďák. V horních pasážích až 70° ledový svah v kuloáru, kterým přes den létaly projektily a posledních cca 300 výškových metrů i jednodušší mixové lezení do 6000m. Až na první nevydařený pokus o vrchol, kdy jsme vybrali špatnou cestu a dostali se do skály, která se doslova rozsypávala pod rukama, jsme nepotkali nic neřešitelného. Původní plán byl lézt západním hřebenem, kterým údajně lezl Abalakov se svou výparvou v roce 1946 během prvovýstupu, ale nakonec se nám ten profil moc nezdál a dali jsme přednost větší porci ledu a firnu před rozchrastanou skálou.

Byl tam někdo další nebo jste měli kopec sami pro sebe?
Kopec byl celý náš! Je to opravdu místo, kam moc lidí nemíří. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli mít první evropský zářez, ale místní tvrdili, že tu a tam nějací alpinisti přijdou. Místňák s býkem, kterého jsme potkali cestou do BC, říkal, že poslední horolezci mířili k Patkhoru v roce 2006 a byli to údajně Němci nebo Poláci. Těžko říct jak důvěryhodný zdroj to byl (směje se). Na vrcholu jsme ale žádné stopy nenašli a cestou k hoře taky nebyly vidět žádné známky předešlých výprav. My jsme po sobě nechali mužika a zápis.
.

Za celou dobu jsme nenašli žádné známky předešlých výprav (f: Tom Cimr)

.
Lezete spolu s Tomem často? Měli jste na Patkhoru nějakou krizi?
Před expedicí jsme se snažili spolu lízt, co to šlo a myslím, že se docela dobře doplňujeme, ale jinak máme oba i jiné parťáky. Neřekl bych, že jsme měli nějakou větší krizi, ale občas bylo cítit lehké pnutí. Bylo krásné pozorovat, jak to z nás opadlo, když bylo po všem. Myslím, že jsme se oba snažili emoce držet na uzdě. Nějaká ta ostřejší výměna názorů sice proběhla, ale to je asi přirozené, když strčíš dva chlapy na několik dní do prťavého stanu a nutíš je jíst otřesnou ovesnou kaši ve čtyři ráno v místech, kde by si člověk nevychutnal ani šťavnatý steak (směje se).
.

Strč dva chlapy na čtrnáct dní do prťavého stanu a čekej, co se bude dít (f: Tom Cimr)

.
Láká vás Tádžikistán a střední Asie víc než třeba Nepál?
Tohle byla naše první expedice a padla volba na Tajik, ale nedokážu říct, jestli nás láká víc. Pamír jsme brali jako takovou vstupní bránu do světa velkých hor a musím říct, že potenciál lezení do 6000m je tam obrovský.

Víc informací o expedici najdeš tady. Víťu s Tomem můžeš potkat osobně v Expedičním klubu v Brně.

The post Pik Patkhor v Tádžikistánu. Šestitisícovka, na kterou tu a tam někdo vyleze appeared first on .

Rishat Khaibullin je kazašským reprezentantem sportovního lezení, ale dost možná jsi ho potkal v Praze v BB nebo na jiné boulderovce. Studuje totiž ČVUT a už pár let o sobě dává znát v lezeckých pohárech a závodech všeho druhu.

Rishate, moje první otázka je logická, jelikož dělám rozhovor s kazašskou lezeckou celebritou v češtině, kde ses tu vzal? Proč ses rozhodl studovat zrovna u nás?


Poslali mě sem rodiče na studium, hodně jsme o Čechách slyšeli a spousta mých známých tu studuje. Do Čech jsem přijel v roce 2015, nejdřív jsem rok studoval češtinu a od té doby studuju technickou univerzitu. Teď ale zvažuju, že na rok studium přeruším, protože se chci hodně soustředit na trénink na olympiádu.

Stihl jsi už bydlet v Brně a teď jsi „Pražák“. V obou městech tě znají jako extrémně talentovaného lezce. Hádám, že závodit v lezení jsi začal už doma v Kazachstánu?

Je to tak, můj taťka je alpinista, kdysi reprezentoval Sovětský svaz, takže už když mi bylo asi šest let, tak mě a moje sestry zapsal do tréninkové lezecké skupiny. Začal jsem hodně lézt a brzo jsem začal i vyhrávat. Postupem času jsem vyhrával úplně všechno a začal jsem jezdit ven skrz repre.
 Dokud jsem byl doma v Kazachstánu, reprezentoval jsem nás na světácích v Číně a v Kanadě jsem skončil osmý na juniorském světovém poháru. Od té doby, co jsem v Čechách, je to trochu problém. Jelikož nemám české občanství, tak nemohu reprezentovat Čechy a na druhou stranu bych musel dojíždět na kvalifikační závody domů do Kazachstánu.
.

Rishat skončil třetí na nedávném MS v kombinaci a postupuje na olympiádu do Tokia (f: Lukáš Bíba)

.
To ti ale nebrání vyhrávat různé tuzemské závody. Pamatuji si tě třeba z Water Boulder Games, Urban Boulder Race nebo z Českých pohárů v boulderingu i obtížnosti. V roce 2017 jsi taky vyhrál Akademické mistrovství ČR v lezení. Z toho je vidět, že jsi hodně univerzální lezec, dalo by se tedy říct, že ti nynější olympijský model „trojboje“ v kombinaci vyhovuje?
V tom mám trochu dilema, protože ten model mi nepřijde šťastný. Jsem si vědom, že to lezce znevýhodňuje. Vynikající rychlostní lezci nemají šanci v obtížnosti a boulderu, naopak silní boulderisti nezvládají rychlost. Samozřejmě na druhou stranu, pro mě je to výhoda, protože nemusím být ve všech disciplínách nejlepší, stačí když budu ve všech hodně dobrý.


Když jsme u toho, jakou disciplínu vnímáš u sebe jako nejsilnější a jakou naopak nejslabší?

To taky není úplně jednoduché, protože rychlost se mi vůbec nelíbí. Daleko víc mě baví obtížnost a boulder, ale rychlost mě nakonec dostala na bednu, protože jsem v ní skončil sedmý. Ta disciplína je ale děsně nudná, ničíš si prsty, nehty, pořád dokola běháš jednu a tu samou cestu, ale zase ti dodá pocit rychlosti.

Překvapil tě výsledek svěťáku nebo jsi měl od začátku ambice se dostat takhle daleko?

Můj plán byl dostat se do té dvacítky nejlepších a pak už šlo jen o to, udělat co nejlepší čas v rychlostní disciplíně. Když se mi to podařilo, tak jsem věděl, že to nesmím pokazit, protože mám velkou šanci se kvalifikovat. Rychlostní lezení vlastně trénuji odjakživa a u nás se běžně závodí ve všech třech disciplínách, takže tenhle model pro mě není zase tak nový.
.

Lezení na rychlost se mi vůbec nelíbí (f: Lukáš Bíba)

.
Kdybys měl srovnat českou a kazašskou lezeckou scénu, jaké jsou u vás podmínky?

No, nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale stěny u nás nejsou zrovna moc na úrovni. V podstatě tam nejsou struktury, a chyty jsou všude stejné. Velká madla a tím to končí.

Vy nemáte struktury a dobré chyty, ale my zase nemáme závody v rychlolezení. To jste skoro víc připraveni na olympiádu než my…
Ta rychlostní stěna teda rozhodně není „stantardizovaná“, ale jinak v podstatě jo. Tu trojkombinaci znám odmala, akorát to vždycky byly samostatné disciplíny, dohromady jsem je lezl až před dvěma lety na mistrovství v Kazachstánu. No a vyhrál jsem to.

Jaká byla na tvůj výkon doma odezva? Je z tebe sportovní celebrita?

Rozhodně to tak vypadá. Já byl vždycky ve všem první a všechno vyhrával, ale to zajímalo jen lezeckou komunitu. Teď o mně ale začal psát olympijský výbor, sdíleli videa a fotky z Japonska a dělají se mnou rozhovory. Pro Kazachstán by to mohlo znamenat komerční boom pro lezení, začne se o něj zajímat daleko víc lidí než dosud.
.

V Kazachstánu začínám být lezecká celebrita (f: Lukáš Bíba)

.
Zmínil jsi, že hodláš pozastavit studium kvůli tréninku. Sehnal sis i nějakého profi trenéra? Předpokládám, že se budeš připravovat u nás. 

No, trenéra zatím nemám. Doma mě trénoval táta, takže teď budu shánět někoho, kdo mi pomůže zlepšit techniku, abych tomu dal maximum. Možná se přestěhuju zase zpátky do Brna. (směje se) Adam mi nabídl, že bychom se mohli připravovat spolu, když se přestěhuju.

Máš velké ambice?

Když se mi podaří zapracovat na té obtížnosti, tak bych se mohl umístit na bedně.

Tak to míříš vysoko, doufám že ti to vyjde, ale pořád nejsi náš, takže ti zase tak moc fandit nebudu. (smích)
Když o tom mluvíš, tak bych chtěl moc poděkovat trenérovi české repre Tomáši Binterovi, který mi v té kombinaci obrovsky fandil a povzbuzoval mě na boulderu i v obtížnosti. Slyšel jsem ho z toho davu a v tu chvíli mi to fakt pomohlo.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s outdoorovým lezením? Byl jsi někdy třeba na písku?

(směje se) Na písku jsem byl jednou a lezl jsem tam nějaké pětky. Nemám moc rád, když cesta není jištěná. Pořád se bojím, že někde spadnu, zraním se a nebudu moct trénovat, takže jsem spíš sportovec než „tradiční lezec“. Na druhou stranu mě hodně lákají velké hory. U nás doma je spousta alpinistických výstupů (nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri měří 7010 m.n.m. – pozn. red.), takže až skončím „profesionální kariéru“, chtěl bych se věnovat alpinismu, i přesto s překližkou nepřestanu asi nikdy.

The post Nemusím být nejlepší ve všech disciplínách. Kazašská celebrita Rishat Khaibullin appeared first on .

V lezecké komunitě se však často setkávám se zajímavým paradoxem. Lidé si v prachu a špíně na malém vařiči a neumyté pánvi kuchtí vyloženě pětihvězdičkové pokrmy. Druhá strana mince vypadá tak, že ve stěně nebo po celodenním treku kdesi vysoko na hřebeni člověku stačí ke štěstí úplný blivajz. Při jeho přípravě, a hlavně následné konzumaci však autorovi mnohdy přijde, že by za svůj kulinářský výkon měl obdržet minimálně jednu michelinskou hvězdu. Co tyto podivné skutečnosti zapříčiňuje, opravdu nevím. Myslím, že odpověď bude někde mezi potřebou alespoň zdánlivého luxusu a stavem totálního vyhladovění, kdy je člověk schopen do sebe nacpat téměř cokoli.
.

Každý pokrm si svého strávníka nakonec najde (f: Filip Zaoral)

.
První situace představuje koncept „lezec – punker“. Partička v dodávce na měsíčním roadtripu ve Španělsku vaří na plynovém vařiči pozdně odpolední obědovečeři. U přípravy hyper zdravého pokrmu ze samých biosurovin divoce gestikulují bílými konečky prstů a předvádějí kolegům klíčové pasáže svých projektů. Jídlo se jí zásadně z pánve nebo hrnce. Nezřídka kdy je k dispozici pouze dřevěná vařečka či míchací špachtle. Menu je složeno převážně z pořádných bílkovin doplněných nějakou zeleninou či lehce sacharidovou přílohou.

Druhá strana mince by šla asi nejlépe charakterizovat nálepkou „lezec – dobrodruh“. Po celodenní makačce ve stěně, kdy nebylo čas na víc, než na pár tyčinek a vodu z lahve, rychle vaří v bivaku pokrm nevalné kvality. Většinou pouze něco, co se zalije horkou vodou a hurá na to. Kýžené jídlo by však nevyměnil ani za milión a v danou chvíli si nedokáže představit větší blaho, než je onen aluminiový pytlík s kašovitým obsahem uvnitř.

Tyto dva scénáře za mě k lezení neodmyslitelně patří a neumím si bez nich žádnou lezeckou akci představit.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

The post Punker versus dobrodruh. Paradox lezecké stravy
 appeared first on .

WBG je hlavně o setkání, ideálně s pivem v ruce (f: Matěj Pohorský)

.
Milan Salaš a jeho tým z „Lezu v Mezu“, kteří pořádají Water Boulder Games již pátým rokem, zvolili druhou variantu. A dobře udělali. Průtrž mračen sice přišla, hned s východem slunce, ale naštěstí postupně odezněla až do občasných přeháněk. Někteří tak lezli v ostrém slunci, jiní s deštěm za krkem, ale na náladě to nikomu neubralo, protože WBG není tolik o vítězství, jako o pravidelném setkání se u vody s hudbou v zádech a pivem v ruce.
.

.
Na netradiční závod pravidelně jezdí i Domča a Karin – dvě „boulder-matky“ (psali jsme o nich tady, pozn. red.). Karin odložila nosítko s šestitýdenním Edou a dolezla si pro páté místo v závodě. Domča obhajovala své dvojnásobné vítězství a nezklamala ani tentokrát, vyhrála již potřetí. Loňská vítězka závodů Áďa Bajerová se proto musela letos spokojit s místem druhým a třetí se umístila Hanka Štorkánová – „holka z plakátu“.
.

Karin odložila kočárek a dolezla si pro páté místo (f: Matěj Pohorský)

.
Mužské finále mělo favoritů hned několik, ale na nejvyšší stupeň bedny se nakonec probojoval Martin Dvorský, druhé a třetí místo obsadili bratři Jirka a Matouš Bradáčovi. Jirka tak stejně jako Áďa v ženském finále těsně minul opakování loňského vítězství.
.

Tradiční placák z topu stěny letos neproběhl (f: Matěj Pohorský)

.
V rámci akce proběhla i tradiční soutěž ve skocích do vody z topu stěny, ačkoli při ní k všobecnému smutku publika tentokrát nikdo nepředvedl placáka z devíti metrů. Finále se díky počasím přerušovanému harmonogramu protáhlo až do tmy a následnou after party podpořili jen ti nejotrlejší, kteří vydrželi být od rána na nohou.

eMontana je mediální partner závodů

The post Suchou nohou neprojdeš. Jak dopadl pátý ročník Water Boulder Games? appeared first on .

S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného?
To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku.
Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport.

Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří?
Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty.

Myslíš výsledky v trénování, že?
Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty.
.

Tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty (f: archiv Helči Lipanské)

.
A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci…
Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí, u nich nikdo nic nepředpokládá. Když se tedy ti opravdu dobří jedinci podrobí dobrým tréninkovým plánům a mají dobrého trenéra, tak za 4-5 let jim trenér může říct třeba: „Ty budeš jenom ve finále republiky“ nebo „ty bys mohl být mistr světa.“ Ale tam je miliarda aspektů, na kterých záleží. V podstatě jsou to psychické a fyzické vlastnosti toho člověka.
Já trénuji vždycky více lidí. S dětmi začínám někdy opravdu brzy. Člověk je pozoruje, trénuje a čeká, co se z toho vyloupne. Tam je odpad skoro 100%. Většinou skončí tak v těch 16-17 letech. Ještě se mi nestalo, že by to někdo překonal.

Jak vypadá takový tvůj klasický den?
Přijdu na boulderovku – většinou chodím dřív, tak o čtvrt nebo půlhodiny, abych měla klid. Pak přijdou svěřenci, rozcvičí se a pak už se několik hodin nezastavím. Já nemám ráda takové to sezení a to, že bych si mezitím dělala něco jiného. Takže z nich vytáhnu maximum – což je zatížení jejich těla do určitého režimu, co já potřebuji. Nebo je naučím něco k technice. Oni jsou spokojení a já také.

A kolik hodin tohle všechno trvá?
Mám teď míň hodin, protože mám malé dítě. Ale je třeba den, kdy mám čtyři hodiny po sobě a tam si tak odskočím na toaletu a dejme tomu pět minut nějakého odpočinku. Z toho se pak vzpamatovávám celý další dva dny. (směje se) Je to asi proto, že do toho chci dávat všechno.
Spousta trenérů, kteří jsou dobří, tak mají problém udržet dlouhodobě takové nasazení. Já už děti trénuji asi 11 nebo 12 let. A předtím tam byl ještě Tomáš Mrázek. Každý může být trenérem, ale vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché.
.

Vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché (f: archiv Helči Lipanské)

.
Jak moc je to fyzicky a psychicky náročná práce?
Fyzicky to není náročné. Většinou tam jen tak pobíhám a komentuju bouldery. Někdy je samozřejmě fajn ukázat někoho, kdo leze technicky dobře, protože svěřenci jsou schopni toto odpozorovat a dostat to pak i do svého pohybu. Někteří závodníci mají své tréninkové plány, podle kterých jedem.

Dá se touto prací v pohodě uživit?
Je tam hodně rozdíl mezi tím, jestli je trenér muž nebo žena. Žena musí být ve všech sportech tak o 100 % lepší než muž. To tak prostě bohužel je, zvlášť když neděláme zrovna ženský sport, jako je třeba gymnastika nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olympijský sport a i svaz hodně podporuje, má i placené různé trenéry a hodně se to zlepšilo.

Trénovala si také svého životního partnera Tomáše Mrázka. Jak je to s vlastně s touto prací a osobním životem, jde to dohromady?
Jo, to je úplně bez problému. S Tomášem jsme byli takový zvláštní vzorek, kdy já jsem lezla, Tomáš lezl, pak jsme lezli dohromady a on trénoval ještě někoho přede mnou. Říkával, že nejhorší, co může být, je když jsou spolu takhle partneři i pro sportovní lezení. Říkal tehdy, že to půjde dolů, že potřebuje chlapa na tréninky. A vyvíjel na to i docela velký tlak. Ale nakonec jsme to přesto zkusili a myslím, že tohle Tomáše nastartovalo, protože při tomhle sportu jsou potřeba dva. Potřebuješ prostě pořád někoho po ruce jako jističe. A jde to vidět i teď ve světě. Když si vezmu světové úspěšné páry jako Adama Ondru a Ivu Vejlmolovou, Domen Škofic a Janja Garnbret a další… Takže ono to není špatné spojení a z dlouhodobého hlediska asi jediné, proto, aby to došlo někam daleko, když to tak řeknu.
.

Spojení pracovního a osobního života funguje bez problému (f: archiv Helči Lipanské)

.
Nestalo se ti někdy, že by se ti z oblíbené činnosti (lezení) stalo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Takže nemyslíš, že je lepší mít „normální“ práci a pak mít klid na lezení?
No, je pravda, že když mi někdo řekne, že v neděli by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řeknu: „Hele já fakt nechci být furt na té stěně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem začala chodit do sportovní školy, to byla lehká atletika a mně se všechno z toho tak líbilo od těch našich učitelů a trenérů, že jsem si řekla, že chci být učitel tělocviku nebo trenér. A tak jsem si za tím šla, vystudovala jsem vysokou školu a samo se to tak přelouplo v to, že prostě dělám práci svých snů. Takže jsem velmi spokojená, stále mě to baví a těším se na to.

Kdybys měla popsat hlavní výhody a nevýhody této práce, které by to byly?
Začnu nevýhodami. (směje se) Ty jsou takové, že trenérům není nikdy nikdo vděčen. Tam není vděčnost, je to kruté, ale je to tak a musí se s tím počítat. Je třeba si nechat tu práci také správně zaplatit. A když nějaký opravdu talentovaný člověk nebo dítě odchází, tak je potřeba se jen nadechnout, vydechnout a nechat to být. První odchod je samozřejmě vždycky nejtěžší pro trenéra.
Další nevýhoda je, že člověk pracuje v prašném prostředí. To je na dýchací cesty fakt hrozné. Není to jen maglajz, ale prach se vším možným a člověk je v tom furt.
Výhody jsou samozřejmě to, že prostě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtějí to dělat. Je to práce s lidmi, kteří si to vybrali. Trénuješ někoho, kdo chce být trénovaný. Učitel ve škole musí naučit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl, „Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme, Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák.

The post Zaměstnání lezec: Žena musí být o 100 % lepší než muž. Trenérka Helena Lipenská appeared first on .

Stephan Siegrist s Giovannim Quiricim započali přípravy této cesty v roce 2009, loni se do ní Stephan vrátil už s Rogerem Schaelim – probojovali se poprvé nahoru, a letos, po deseti letech zrání a po týdnu práce se cesta dočkala prvního RP přelezu. Štěstí a cit pro vedení směru stálo při autorech – „Silberrücken“ vede jedinou částí stěny, která zůstává suchá i během tání sněhu nahoře. Letos s nimi ve trojici byl ještě Frank Kretschmann, který popisuje svoje dojmy.
.

Stěna Rotbrätt na čtyřtisícovku Jungfrau (f: Frank Kretschmann)

.
Pokud se nepletu, ty jsi měl při tomto výstupu roli hlavního dokumentaristy a šéfkuchaře… Co jsi klukům vařil?
Ano, byl jsem ten, který se staral o všechno kolem. Přebývali jsme v krásné bivakovací chatě „Silberhornhütte“, která se nachází asi 30 minut od paty stěny a máš v ní všechen luxus, co si umíš představit: oheň, vařiče, teplé postele… Vařil jsem typická švýcarská jídla jako třeba bramborové rösti s velkým množstvím sýra a večer těstoviny. Měli jsme s sebou jídlo na jeden týden, takže pokaždé bylo velké čerstvé jídlo. Žádné sušené.

Na fotce ze stěny vidím portaledge. Spali jste na ní vůbec?
Vzali jsme si ji jen na to, abychom si na ní přes den trochu odpočinuli. Rozumnější bylo vracet se každý den na bivak. Se spaním na portaledge máme všichni hodně zkušeností a víme, že spát tam by znamenalo o moc více práce a samozřejmě: horší jídlo. (směje se)
.

Stephan Siegrist na začátku headwallu (f: Frank Kretschmann)

.
Výstup vypadá skoro idylicky. Stalo se tam něco neplánovaného?
Haha – Roger a Steph říkali, že tohle byl jeden ze vzácných prvovýstupů v jejich životě, kdy všechno běželo prostě perfektně. Perfektní tým, perfektní počasí, perfektní podpora… Povedlo se jim vytvořit jednu z nejkrásnějších alpských sportovních cest jejich života – a to vše v podstatě za rohem od našich domovů.

Ty jsi také spokojený se svými fotkami? Jaká se ti líbí nejvíc?
Tentokrát jsem byl docela nadšený, že můj dron si skvěle poradil i s létáním ve výšce 3500 metrů. Nefoukal moc vítr, a tak jsem se mohl dostat poměrně blízko k lezcům a získat tak skvělé úhly záběru. Takže jako nejlepší bych vybral záběr z dronu, jelikož ukazuje ten prostor okolo.

The post „Mladá pani“ se dočkala prváče podle švýcarských hodinek. „Silberrücken“ za 8a+ appeared first on .

Jsou lidé, kteří byli vyvoleni k tomu přijít na svět, aby žili své sny. A ty sny žijí i přesto, že jsou si vědomi určitého vystoupení z proudu, z komfortní zóny. Realizují pak své sny, i když ví, že jim to nějakým způsobem znesnadňuje rodinný, ekonomický nebo třeba sociálně-společenský život. Ale přesto si za svými sny stále a cílevědomě jdou, protože vnitřně cítí, že jen tak mohou svůj čas zcela naplnit.

Tomáš patřil mezi ně. A je úplně jedno, jestli to bylo vydávání jediného nezávislého československého lezeckého časopisu Montana, nebo plnění si vytyčených lezeckých cílů. Rozhodně však Tomáš nebyl člověk, který by šel do jakéhokoliv objektivního rizika, protože nade všechny svoje sny miloval hlavně svou rodinu, svou ženu a své tři děti. Nešťastná náhoda tomu však chtěla a Tomáš se svým lezeckým partnerem zahynul po pádu ze stěny Trollveggen v Norsku 25. července 2019.

Pokud chcete nějak pomoct lidem, kteří na tomto světě zůstali bez Tomáše, tak si vzpomeňte na nějakou pěknou příhodu nebo zážitek, který jste s ním prožili, sepište ho ať už rukou na papír nebo do e-mailu a pošlete mi ho prosím. Rád vše předám těm, kterým to moc pomůže překonat tohle těžké období.

Martin Stolárik
Dobratice 63
739 52
[email protected]
.

The post Tomáš Roubal (30.6.1974 – 25.7.2019) appeared first on .

Má se člověk závodu bát, když neleze bomby? Je ta akce jenom pro profíky?
Když jsem začátečník a lezu šestky/sedmičky na stěně, určitě si vydatně zalezu. Dvě kvalifikační cesty na závody mají obtížnost 6 UIAA – nejsou tam žádné extra těžké kroky, ale přeci jen se to odehrává devět metrů nad vodou. Něco mezi bouldrem a cestou. Tyhle dvě vstupní linky můžeš lézt několikrát – i před samotným závodem, než půjdeš naostro. Na samotný měřený přelez máš pak čtyři pokusy.

Podle času se pak vybere, kdo půjde dál?
Ano, třicet dva nejlepších časů postupuje do pavouka. Stejně to mají holky, ale ty chodí do pavouka zpravidla skoro všechny.

Na co se lidi mohou těšit kromě hlavního závodu?
Máme postavenou novou stěnu pro děti – nižší a menší. Bude na ní probíhat závod dětí a pak stěnu otevřeme pro veřejnost. Do toho tam bude lanovka, plovoucí kola, exhibice bikových skoků – borci na kolech tam budou házet šílená salta na skokáncích… Nakonec, jako každý rok, uspořádáme sranda závod ve skocích do vody. Člověk si bude moct vybrat, jestli bude skákat z deseti metrů nebo z pěti…

Na posouzení skoků máte nějakou porotu?
Minule jsme měli jednoduchou porotu – čím víc řvali lidi, tím lepší. (směje se) Letos do poroty možná z legrace někoho nominujeme.

Velké Meziříčí leží na D1, což je určitě nejnepřátelštější „dálnice“ u nás. Máš nějaké tipy, jak se na ní nezaseknout?
Když pojedeš v sobotu ráno, tak se dá předpokládat, že doprava nebude úplně hrozná. Jinak je to úplně na houby. Spravují se u nás všechny pruhy dálnice, takže provoz často stojí kompletně. Je to šílené – příjezdové silnice jsou u nás také rozkopané a do toho nám zbourali most přes dálnici. Plánujeme na web udělat grafiku, jak se k nám co nejlépe dostat. A na závěr – poslední kilometr se jede lesem – polní cestou. (směje se) Jakmile to ale probojuješ, tak už tu můžeš být v klidu celý víkend. Místa na spaní máme na louce dost – za to se neplatí, člověk může vzít i karavan a užívat si pohodu.

eMontana je mediální partner závodů

The post Ostrov pohody u dálnice zmaru. Probij se na pátý ročník Water Boulder Games appeared first on .

Jak přesně vypadá tvůj běžný den? Ten dnešní je možná dobrý příklad, nebo ne?
To je pravda, dnešek byl dlouhý a docela typický. Od rána jsem v práci – dělám na ambulanci v Uhříněvsi jako fyzioterapeutka. Chodí ke mně lidé nejčastěji s bolestí zad, krku, ramen nebo nějakými úrazy – kolena, zlomeniny po bouračkách… Jim se tam věnuješ a cvičíš s nimi 45 minut, což je ještě docela fajn, někde mají na pacienta jen půl hodiny. Takhle většinou udělám devět lidí denně.

Musíš je často sama polohovat, nebo spíš cvičí sami podle toho, co jim zadáš?
S tím mám právě často problém. Když mi přijdou lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, tak je to fajn a cvičíme s nimi… Ale když si někdo myslí, že půjde na masáž a celý život nic nedělal, je to vždycky trápení pro nás oba. Bohužel, většinová část lidí nechce dělat nic, což mě psychicky docela vysává.

Jak to potom funguje, když po takových pacientech máš v sobě vydolovat motivaci jít na trénink?
V práci je to doopravdy záhul psychický i fyzický – pracuješ s pacienty rukama… Přiznávám, že někdy přijdu na trénink a musím si před rozcvičkou chvíli lehnout na zem. No, a u toho třeba na deset minut usnu. (směje se) Někdo mě ale vždycky vzbudí. Teď trénuji úterý, středa, čtvrtek a o víkendu vyrážím na skály.

Jak trénuješ?
Většinou v Boulder Baru. Na lano chodím jenom zhruba jednou za tři týdny, není podle mě tak efektivní, jelikož na bouldrovce do tréninku nacpeš objem a intenzitu mnohem snáz.

Chodíš sama, nebo tě v tréninku někdo vede?
Tréninky mi kompletně píše Petr „Klofi“ Klofáč pod firmou Andrle sport. Připravuje mi kondiční i lezecký trénink. Jelikož máme kvůli mojí práci ve zdravotnictví hodně málo času, tak se snažíme kondici i lezení spojovat a cílit na největší slabiny třeba přímo ke konkrétním cestám.
.

V cestě „Sever the Wicked Hand” 9a strávila Gábina dohromady 15 dní. (f: Petr Klofáč)

.
Jaké jsou tvoje slabiny?
Já nemám slabiny, že jo. (směje se) No, popravdě, moje slabina je asi pořád celková síla v těle. Oproti holkám, které lezou 9a, třeba neudělám jednoruční shyb. Pro ně to je standard, pro mě výzva.

Stíháš v tomhle tréninkovém shonu řešit i stravu?
Ano, stravu řeším dost. Snažím se si vařit. Každé ráno před tréninkem mám palačinky. Když nemám trénink, tak si dám třeba jáhlový nákyp. K svačině mám ráda štrúdl, ale dělám si ho sama bez cukru. Už jsem si na to tak zvykla, že když si ho někde koupím, udělá se mi z něj špatně. Na oběd mám vždycky maso, zeleninu a třeba brambory jako přílohu. Během tréninku mám často připravený mošt nebo nějakou ovocnou šťávu, tyčinku…

Máš nějaký „deadline“ na večeři?
Nemám. Teď jsem dojedla a kolik máme? Půl dvanácté večer. (směje se) Dala jsem si maso, čočku a mrkev. Jídlo mám hodně pořešené. Za poslední dva roky jsem to úplně změnila. Jím teď maso průměrně dvakrát denně.

Když člověk vidí tvoje pracovní, tréninkové a jídelní nasazení, napadne ho otázka: Máš teď nějaký projekt, ke kterému svoje snažení směřuješ?
Mám, určitě. A už jsem na něm začala pracovat. Ráda bych vylezla cestu „Silbergeier“ (sportovní vícedélka za 8b+ a součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.), zatím mám vylezenou první délku (foto z místa od Jakuba Jedličky) a uvidíme, jak často se tam dostanu a co počasí. Zatím mi to přišlo těžší, než jsem čekala. Musím se na to připravit i technicky – minule jsem tam třeba poprvé v životě jűmarovala. (směje se)

The post Místo rozcvičky před tréninkem občas usnu. Gábina Vrablíková appeared first on .

Budete potřebovat:

> dobrou partu,
> vyzývavou skalní věž někde v pustině,
> holku v osmém měsíci těhotenství (nebojte, nemusí to být vaše holka a dokonce nemusí být vaše ani to dítě),
> kakao (když už budete péct bábovku, tak samozřejmě mramorovou, to dá rozum).

Příprava je jednoduchá. Začátkem léta vypijte s partou osm piv na oblíbené zahrádce, vezměte zbylé přísady a dejte věcem volný průběh.

„Vole, pojedem vole, to je jasný!“
„Ale vždyť už má břicho jako balón, ne? To už musí sotva chodit.“
„Tak aspoň bude čas lejt…“
„A není tam někde nějaký lezení?“
.

Tvarožník, Dubské skály

.
Titinka je lesní víla. Aby byla šťastná, potok musí zurčet, les šumět a obloha být hvězdná. Přesto bydlí na sídlišti, kde má její milý nepřetržitý přístup k internetu a v pracovní době tahá kabely, aby se stejně dobře mohli mít i ostatní. Toho roku většina z nás maturovala, v Čínské lidové republice byl přijat zákon opravňující vojenský zásah v případě vyhlášení samostatnosti Tchaj-wanu a Titinka čekala první dceru. Pak měla ještě další dvě, počtvrté už kluka raději nezkoušeli. Do termínu porodu jí zbývalo pár týdnů, a tak přemluvila svého bráchu, aby s ní jel na poslední čundr. Ten nechtěl jet sám, tak přemluvil nás. Jenže, co dělat celý víkend v lesích s holkou, která ujde deset kilometrů a má dost? Možná za to mohla ta kocovina, ale něco mě napadlo.

Tady do hry vstupuje první část našeho dezertu. Tvarožník. Není potřeba se s ním moc patlat, je k dostání už hotový. Vykukuje z lesa na Kokořínsku poblíž Hradčanských stěn. Písek se z něj sice sype ve velkém, ale o to je jeho chuť delikátnější. Bohužel jsem teď zjistil, že od roku 2015 není jeho konzumace povolena. Ale třeba se to zase změní. Navíc se jistě dá nahradit jinou podobnou laskominou, stačí zapojit fantazii. Nadšenci si mohou kopii uplácat na hřišti na pískovišti, kompaktní to bude asi tak stejně.

„Ty vole, von tam fakt vylez.“
„Jo, ale čistý to úplně nebylo, dva metry lezl vopřenej o ten buk, prej se bál stoupnout na ten hrot.“
„To se mu nedivim, na podobnej jsem si támhle pověsil mikinu a on se pod ní zlomil.“
.

Lezení na Tvarožník

.
Nahoru jsme nelezli všichni a jedna cesta nám bohatě stačila. Když jsme slanili, měli jsme před sebou ještě celé odpoledne. Lezení je ale i o odpočinku, regeneraci a vyváženém jídelníčku. A tady se ke slovu dostává druhá pochoutka, bábovka.

Už nevím přesně kdo a kdy, ale jeden z našich kamarádů kdysi machroval, že ve žhavém uhlí z ohniště upekl perník. Já mu moc nevěřil, že je něco takového možné a pořád čekal na příležitost si to sám vyzkoušet. No a kdy jindy tahat všechno to potřebné harampádí, než na akci, kdy se stejně moc daleko chodit nebude? Pravda, přidat si k tomu ještě věci na lezení, to už byla docela síla. Batoh jsem měl na víkend těžší, než na čtrnáct dní v rumunských Karpatech, ale kde je vůle, tam je i cesta. Navíc jsme si v těch osmnácti připadali docela „hustý“. A kdo je správně „hustej“, ten se těžkého batohu neleká. A hlavně nepeče obyčejný perník, že ano.
.

Vše je připraveno.

.
„Tady nahoře je to trochu chycený, ale jinak je to fakt upečený a vypadá to dobře.“
„Počkej, ještě jí pocukruju.“
„Mě by hlavně zajímalo, jak umeješ ten zapatlanej ešus, co jsem ti půjčil, když nám skoro došla voda.“

A co dál? Náš recept má otevřený konec. Někdo je hodně mlsný a bude potřebovat ještě nějakou třešničku na vrch a jiný třeba vymyslí dietní verzi. To nechám na vás. Jen nezapomeňte, že kromě jídla je potřeba i pít.

PS. Takový malý tip pro gramaře, nebo třeba do bivaku ve stěně. Pokud také chcete být „hustý“, ale nechcete tahat víc jak lehounký vařič a titanový hrníček, zkuste přibalit hrst kukuřice na popcorn a pytlíček soli z bufetu na poslední benzínce. Úspěch zaručen.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

The post Tvarožník s bábovkou appeared first on .