V pět docvičí posledního pacienta, převlékne se a vyrazí na trénink. Přestože Gábina Vrablíková během prvního červencového pátku jako první Češka vylezla sportovní cestu klasifikace 9a („Sever the Wicked Hand” ve Frankenjuře, pozn. red.), není to profi lezkyně ve smyslu, že by si svými výkony vydělávala peníze. Má svoji běžnou práci, ve které se musí hodně otáčet. „Tak jsem se najedla a mám hotovo,“ hlásí spokojeně po jedenácté večerní, na kterou přesouváme domluvený rozhovor.

Jak přesně vypadá tvůj běžný den? Ten dnešní je možná dobrý příklad, nebo ne?
To je pravda, dnešek byl dlouhý a docela typický. Od rána jsem v práci – dělám na ambulanci v Uhříněvsi jako fyzioterapeutka. Chodí ke mně lidé nejčastěji s bolestí zad, krku, ramen nebo nějakými úrazy – kolena, zlomeniny po bouračkách… Jim se tam věnuješ a cvičíš s nimi 45 minut, což je ještě docela fajn, někde mají na pacienta jen půl hodiny. Takhle většinou udělám devět lidí denně.

Musíš je často sama polohovat, nebo spíš cvičí sami podle toho, co jim zadáš?
S tím mám právě často problém. Když mi přijdou lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, tak je to fajn a cvičíme s nimi… Ale když si někdo myslí, že půjde na masáž a celý život nic nedělal, je to vždycky trápení pro nás oba. Bohužel, většinová část lidí nechce dělat nic, což mě psychicky docela vysává.

Jak to potom funguje, když po takových pacientech máš v sobě vydolovat motivaci jít na trénink?
V práci je to doopravdy záhul psychický i fyzický – pracuješ s pacienty rukama… Přiznávám, že někdy přijdu na trénink a musím si před rozcvičkou chvíli lehnout na zem. No, a u toho třeba na deset minut usnu. (směje se) Někdo mě ale vždycky vzbudí. Teď trénuji úterý, středa, čtvrtek a o víkendu vyrážím na skály.

Jak trénuješ?
Většinou v Boulder Baru. Na lano chodím jenom zhruba jednou za tři týdny, není podle mě tak efektivní, jelikož na bouldrovce do tréninku nacpeš objem a intenzitu mnohem snáz.

Chodíš sama, nebo tě v tréninku někdo vede?
Tréninky mi kompletně píše Petr „Klofi“ Klofáč pod firmou Andrle sport. Připravuje mi kondiční i lezecký trénink. Jelikož máme kvůli mojí práci ve zdravotnictví hodně málo času, tak se snažíme kondici i lezení spojovat a cílit na největší slabiny třeba přímo ke konkrétním cestám.
.

V cestě „Sever the Wicked Hand” 9a strávila Gábina dohromady 15 dní. (f: Petr Klofáč)

.
Jaké jsou tvoje slabiny?
Já nemám slabiny, že jo. (směje se) No, popravdě, moje slabina je asi pořád celková síla v těle. Oproti holkám, které lezou 9a, třeba neudělám jednoruční shyb. Pro ně to je standard, pro mě výzva.

Stíháš v tomhle tréninkovém shonu řešit i stravu?
Ano, stravu řeším dost. Snažím se si vařit. Každé ráno před tréninkem mám palačinky. Když nemám trénink, tak si dám třeba jáhlový nákyp. K svačině mám ráda štrúdl, ale dělám si ho sama bez cukru. Už jsem si na to tak zvykla, že když si ho někde koupím, udělá se mi z něj špatně. Na oběd mám vždycky maso, zeleninu a třeba brambory jako přílohu. Během tréninku mám často připravený mošt nebo nějakou ovocnou šťávu, tyčinku…

Máš nějaký „deadline“ na večeři?
Nemám. Teď jsem dojedla a kolik máme? Půl dvanácté večer. (směje se) Dala jsem si maso, čočku a mrkev. Jídlo mám hodně pořešené. Za poslední dva roky jsem to úplně změnila. Jím teď maso průměrně dvakrát denně.

Když člověk vidí tvoje pracovní, tréninkové a jídelní nasazení, napadne ho otázka: Máš teď nějaký projekt, ke kterému svoje snažení směřuješ?
Mám, určitě. A už jsem na něm začala pracovat. Ráda bych vylezla cestu „Silbergeier“ (sportovní vícedélka za 8b+ a součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.), zatím mám vylezenou první délku (foto z místa od Jakuba Jedličky) a uvidíme, jak často se tam dostanu a co počasí. Zatím mi to přišlo těžší, než jsem čekala. Musím se na to připravit i technicky – minule jsem tam třeba poprvé v životě jűmarovala. (směje se)