Je všude. Mára Holeček do toho po návratu šlape a pod tlakem dávkuje úspěch z Gasherbrumu.I (8 080 m n. m.) do lezeckých i masových médií. Někdy až ke škodě vnímání horolezců širší veřejností – lidé si o nich mohou myslet, že řeší jen svoje ego a pomlouvají ostatní – viz článek na Lidovkách.

Každopádně, po 27 letech tu máme český prváč na osmitisícovku a ještě k tomu v alpském stylu! (tzn. bez fixních lan a budování výstupových táborů – jen dva borci s batohy na zádech, pozn. aut.) Za to upřímný klobouk dolů a velká radost, že se oba kluci v pořádku vrátili.

Jelikož Mára Holeček vykukuje z mobilu v kapse a směje se i na monitoru v kanceláři, rozhodli jsme se dát s menším odstupem prostor jeho parťákovi – Zdeňku „Háčkovi“ Hákovi, horskému vůdci z Krkonoš. Ten už je zase ve svém zápřahu, včera se vrátil z Piz Berniny (4 049 m n. m., půlka Gaše, pozn. aut.), na kterou šel s klientem klasický Biancograt.
.
.

Jak dlouho dopředu jsi věděl, že s Márou pojedeš?
Dozvěděl jsem se to někdy v dubnu – byl jsem s klientama v Rakousku na skialpech a v tom volá Mára: „Hele, ty vole, nechceš jet?“ Já už měl tou dobou rozjednanou celou vodící sezónu, klienti byli nažhavený… „Večer ti dám vědět,“ řekl jsem mu, ušel jsem asi deset metrů a věděl jsem, že pojedu. Hned jsem dal vědět všem klientům, že půlku sezóny ruším. Byl jsem rozhodnutej asi během pěti minut.

Trochu jsi to tušil, že ti zavolá?
Je pravda, že kdysi už mě lákal třeba na Nanga Parbat, ale tenkrát jsem na tom byl zdravotně špatně. Na Gaš mi teď volal poprvé a myslím, že předtím obvolal ještě půlku republiky, než vytočil mě. (směje se)

Právě, Mára do toho leze každý rok s někým jiným – nepřipadal sis jako „někdo další v pořadí“?
Měl jsem informace od kluků, že z určitých důvodů nemůžou jet – Tomáš Petreček a Ondra Mandula (ti byli s Márou na minulých pokusech, pozn. aut.). A doufal jsem, že to není tím, že už tam nechtějí jet. (směje se) Doufal jsem, že mě zavolal kvůli tomu, že na těch kopcích něco umím. Né, že mě tam chtěl zabít. Když jsme odlítali, tak se ho ptal Tomáš „Galas“ Galásek: „Tak co, jakou máš potenciální další mrtvolu?“ „Háčka,“ řekl mu Mára a Galas se začal strašně smát. To mě trochu zarazilo. (směje se)

Co sis řekl, když jsi tu stěnu poprvé viděl?
Že to je lezitelný a že to je v pohodě. Když jsme pod to přišli, sedělo to s mojí představou z fotek a bylo mi jasný, že to nějakým způsobem půjde. Byl jsem přesvědčenej, že to vylezeme, když bude počasí. Nepřišlo mi to ani nijak nebezpečný – jen první den lezeš pod sérakama, ale můžeš to vzít víc vpravo u stěny, kde nic nepadá. Ta cesta mi přišla bezpečná.

Lezl jsi předtím s Márou na nějaký kopec?
Nic. My se známe v podstatě z hospody (směje se). Lezli jsme spolu asi tři sportovky v Arcu. Ale tušil jsem, že na tom bude dobře a že je dobrej lezec. On si to o mě asi taky myslel, takže v tom problém nebyl. A lidsky jsme si sedli – Mára je někdy trochu nervák, to se ví, ale já jsem dost splachovací. Klienti mě v tomhle hodně vycvičili.

Jaký byl Mára klient? (směje se)
Mára byl dobrej klient. On dokonce i někdy šlapal stopu. (směje se) A byl to výjimečnej klient, protože jsme se střídali, takže Mára byl super. Byli jsme hodně vyrovnaný. Mára na tom byl líp v těch spodcích a já zase nahoře. Různě se to přelévalo – záleží, jak ti to ten den sedne. Byli jsme hodně vyrovnaný družstvo – každej šel půlku kopce na prvním.
.

„Tenhle klient i prošlapává stopu.“ Mára v první mixové pasáži v 7 300 m. (f: ZH)

.
Ty máš za sebou podobné kopce třeba v M7 a WI 5+ terénech?
Já samozřejmě ve velkejch kopcích nemám vůbec žádnou zkušenost. Loni jsem byl poprvý na Nošaku (7492 m n. m.), kterej jsem jel na lyžích dolů (Oceněný sjezd roku ČHS, pozn. aut.). Předtím jsem byl nejvýš v Alpách. Každopádně, kdybych nejel na Nošak, tak si to nelajznu. Tam jsem si zjistil, že ve výškách dokážu fungovat. Letos jsme navíc měli spoustu času na aklimatizaci – šli jsme čtyři túry, takže to bylo perfektní. A co se týče tý obtížnosti, v Alpách samozřejmě lezeš těžší věci než tady. V téhle výšce to je relativní a nedokážu tam obtížnost vůbec odhadnout. Jestli to bylo M7 nebo M6? Musíš vzít v úvahu i to, že prvolezec leze v ledu, okope to a ten druhej už potom leze jenom po holý skále. Takže je to fakt relativní a vlastně na tom ani nezáleží. Až to poleze někdo příště, tak bude mít tu podmínku zase jinou.

Jakou jste měli vy?
Měli jsme to dost náročný. Nebyl tam dlouho sníh a na to před námi napadla jedna vrstva sněhu, která nebyla vůbev spojená s podkladem. Takže jsi měl skálu, na ní leželo 30 cm cukru-soli a nahoře krustička firnu, kterou prokopneš. Takže ve sněhu ses bořil po kolena a lézt po tom nešlo. Takže jsme utíkali skály, která byla drolivá.

Šlo to jistit?
Na to jsem koukal zpětně až z těch našich videí. (směje se) Tam jsem to moc nevnímal. Používali jsme hlavně nožovky – dvě nebo tři bohatě stačily. Pořád jsme je přetloukali. Pak občas menší frendy nebo Omega Pacific (frend „tři v jednom“, pozn. aut.), ale málo. Šrouby jsme v podstatě nepoužili, úplně minimálně… Za celou cestu jsme šroub zavrtali tak desetkrát…
.

„Frendy šly, ale málo.“ Mixy v 7 850 metrech. (f: ZH)

.

Komu bys cestu doporučil?
Všem, je to pěkný. (směje se) Každej, kdo má ambici vylízt si něco těžšího v kopcích, ať si to dá. Opravdu, ta cesta je relativně bezpečná. Pokud na to máš technicky a fyzicky, tak mi přišla bezpečná. Není to žádná ruská ruleta… Ruleta je v tý části stěny, kde lezli Kurytka s Kukuczkou. V té naší celej měsíc nepadaly laviny, ani moc kameny… Nejvíc jsem se bál zvratu počasí, ale to nás podpořilo, i když jsme tam byli delší dobu, než jsme mysleli.

Sjedeš to někdy na lyžích?
Některý pasáže by fakt šly. (směje se) Ale celý to bohužel sjet nejde. Nebo spíš bohudík.(směje se) Ta klasika, kterou jsme sestupovali, by ale šla. Říkal jsem si nahoře: „Škoda, že tu nemám lyže.“ I Japonský kuloár byl letos vysněžený, tak bych to sjel kompletně až dolů.
.

Těsně pod vrcholovým hřebenem GI (f: ZH)

.
Co jste měli s sebou k jídlu?
Jeli jsme hlavně na špek a uzený. Pak pytlíky Travellunch a tyčinky… Čím seš vejš, tím menší máš chuť k jídlu – to je výhoda. Ke konci jsme ráno snídali jenom tyčinku a večer jsme si dali kus špeku a jeden Travellunch dohromady. Pak už spíš piješ. Většinou se pije černej čaj, ale já si nosím český ionťák G30, kterej není agresivní. Márovi jsem to namíchal s Tangem, aby to pil.

Dá se to stíhat – vařit v takovéhle stěně vodu?
Já jsem si ten čas udělal a vařil jsem vodu hodně, i když mi to sebralo třeba tři hodiny denně. Ráno jsem si připravil 1,5 litru a večer tak litr. Je to pořád málo, ale aspoň něco. I když jsem byl hotovej, tak jsem vařil. Dokonce i Mára tam pil vodu! To jsem viděl snad poprvé v životě. (směje se) Nepil pivo ani kafe.
.

Dole v base campu, Mára vlevo a Háček vpravo

.
Kolik jste zhubli?
Já jsem se po setupu ještě asi dny nemyl a byl pořád v původní mikině. Mára se hned omyl, přišel do stanu a já se úplně polekal: „Ty vole, ty jsi kostra! Ještě, že jsem takhle nedopadl.“ No, a později jsem si sundal svoje tričko a taky vidím, že to mám dole… Zhubl jsem deset kilo a Mára asi 15.