Pokaždé, když vznikla nová těžká cesta, bylo věcí cti ostatních lezců ji vyzkoušet a přelézt. Následně podle toho, jaké vztahy mezi nimi panovaly, byla nová cesta bez ohledu na její kvalitu pochválena, nebo naopak zle pomluvena.
Často se stávalo, že se mladým progresivním horolezcům podařil nový a zároveň těžký prvovýstup. Kritika takové cesty ze strany starší generace se dala takřka s jistotou očekávat a na nové linii byla účelově hledána kdejaká moucha, než aby zaznělo poctivé přiznání ve stylu: „tohle už my starší prostě nedokážeme vylézt“.
Parta okolo Jaroslava Havlíka takřka monopolně obsadila na přelomu 50. a 60. let minulého století Prachovské skály. Za tu dobu udělal Jarda Havlík plejádu krásných cest, které dodnes patří mezi nejoblíbenější. Jenže právě během tohoto Havlíkova „kralování“ se mezi prachovskými stěnami zjevil místní kudrnatý teenager Zdeněk Koťátko, který zprvu bez lana, později již s regulérní výzbrojí, začal i přes handicap malého vzrůstu postupně lézt jednu cestu za druhou, později včetně těch nejtěžších. V 16 letech se náhodně ocitl pod údolní stěnou Velkého Zbrojnoše, kde na severovýchodní hraně zkušení lezci Bohouš Novotný s Tondou Militkým právě osadili třetí kruh a otevřená spárka jim přerušila cestu na vrchol. „Chceš to zkusit?“ nabídli šanci malému Koťasovi, už tehdy známému jako skvělému spáraři. Mladíkovi se zadařilo (vznikla SV cesta za VIIc, pozn. red.) a vzrostla mu chuť na další prvovýstupy.
O rok později (1961) Zdeněk Koťátko vylezl jižní stěnu prachovského Vraku, o kterou se před ním pokusil hruboskalský fenomén Joska Smítka. Ten natloukl v roce 1944 dva kruhy, u druhého postavili a pak následoval dlouhý pád z vršku, po kterém se Joska k tomuto projektu nikdy nevrátil. (Po válce se o cestu dál pokusil Jaroslav „Kujan“ Janků s Ali Gräffem, ale ani jim se na vršek nepodařilo dostat, pozn. red.) Zdeněk posunul druhý kruh níž a pod vršek dal třetí kruh, a tak vznikl Smítkův odkaz (VIIb, pozn. red.). Tímto přestavěním kruhů došlo k tomu, že těžké místo zůstalo hned nad druhým kruhem. Havlíkova parta okamžitě na novou cestu naběhla: „Výstup je bezproblémový,“ shodili jeho výkon, protože klíčové místo snadno vyřešili postavením (obrázek).
Koťas se řečmi Havlíkovy party nenechal vyvést z míry a o další rok později vylezl panenskou údolní stěnu Zelené věže. Krásná dlouhá 15metrová spára končí v díře, nad kterou dal Zdeněk jediný kruh. Na vršek zbývala pětimetrová těžká stěnka, která na několik pokusů nakonec prvovýstupce pustila. Havlík se svojí lezeckou skupinou opět dorazil, jenže tentokrát už tuto novou Údolní cestu (obtížnosti VIIIb, pozn. red.) zopakovat nedokázal. Najednou byli na Prachově lepší lezci než on, a to byl jeden z důvodů, proč „havlíkovská éra“ spěla ke konci.
I další skvělí lezci neunesli, že vedle nich vyrostl někdo lepší. Vedlo to k různým trapným pomlouvačným aférám, kdy byly mladší lezci nuceni veřejně předvádět těm starším, že ty své nové cesty skutečně dokáží vylézt.
Lezecká rivalita přesahovala i samotné skalní oblasti. Místňáci si vždycky tak nějak patrioticky hlídali „své“ stěny a více jak nelibě nesli případné vetřelce z jiných skal. Ještě dokázali překousnout, že „nezvaní hosté“ dokázali snadno vylézt těžké místní lezecké „špeky“. Takřka válečný stav ale nastal, když si cizáci dovolili vytvořit vlastní prvovýstup. Tím končily všechny žerty a bylo nutno takový prvovýstup v očích lezecké veřejnosti co nejvíce zhnojit. Když se neuspělo s pomluvami ohledně porušení pravidel, tak bylo údajně prvovýstupcem použito přiliš mnoho kruhů s jasným argumentem: „s tolika kruhy bychom to snadno dokázali taky!“ A pokud bylo kruhů akorát, tak byly alespoň “natlučeny do blbých míst”.
CHAROUSEK PROVOKUJE U SOUSEDŮ
Jednoho srpnového dne roku 1971 se vypravil nejen špičkový lezec, ale především Prachovák Vláďa Charousek na sousední Hruboskalsko se záměrem zhotovit zde prvovýstup. A nevybral si k tomu nějaký nevýznamný kvak, ale hnedle jednu s dominant zdejší oblasti, Smítkárnu – tedy Smítkovu věž. Pod prvovýstupy na tuto věž se podepsaly snad všechny hvězdy klasického období i doby moderní. A nebyl to jen Joska Smítka se svým slavným posledním prvovýstupem, který označil jako první VIIc, ale jsou to další jména pískařského nebe – V. Chlum, O. Kopal, B. Svatoš, R. Kuchař, L. Mejsnar, F. Kroupa, J. Čihula, J. Procházka, J. Janků, M. Černý, J. Novák, bratři Meierové, P. Slanina… (i Zdeněk Petráň měl dostatek drzosti se s vlastní cestou na Smítkárnu zařadit mezi ně, pozn. red.).
Převislá východní stěna této věže byla dlouho nepokořená, navíc oblé díry s opticky prázdnými fleky nikoho ani moc nelákaly. Přesto Vláďa Charousek za asistence dalšího prachovského klasika Milana Enta se pokusil a podařilo se mu převislý úsek přemáknout a jediný kruh dát až vysoko do vrcholových partií. Je jasné, že místňáci ihned vystartovali, protože tento počin Prachováků považovali za jasnou provokaci. Proto se ihned objevily protesty s tím, že Vláďa na jednom místě údajně seděl ve smyčce a je to proto nesportovní přelezení a kdesi cosi. Naštěstí Hrubičáci tento prvovýstup pod názvem Jardy Jáněho vzpomínka (IXa, pozn. red.) časem vydýchali, cestu uznali a dnes už o této epizodě vědí již jen pamětníci.
ROZDĚLANÁ PRÁCE VE VYPJATÉ DOBĚ
Bohužel stejně nehezkou zkušenost kdysi udělal v cizí oblasti jeden z tehdejších nejlepších hruboskalských lezců Vláďa Sochor. Když na začátku 70. let naopak on navštívil Prachovské skály, učarovala mu do té doby nevylezená krásná dlouhá převislá spára v severní stěně Krkavčí věže. Před tím se o ní již několik místních lezců pokusilo (např. Vlado Zemančík), ale kruh dávat nízko se tehdy neslušelo a vysoko to nedokázali. Kdežto Vláďa Sochor nabušil kruh až na samotný konec spáry. Byl to na tehdejší dobu úžasný výkon a nebylo proto divu, že jeho počínání s obdivem i závistí sledoval dav přihlížejících domácích lezců. Protože se ale chýlil večer a od kruhu na vršek vedla ještě těžká jemná stěna, rozhodl se Vláďa nechat dolez na druhý den. Zanechal ve stěně smyčky s karabinami a v kruhu lano.
Jak se ale následně ukázalo, spoléhat na kdysi tradiční poctivost a férovost kamarádů horolezců bylo naivní. Našla se malá nízká dušička, která zřejmě brzo ráno přes stěnu přelanila a kompletně ji co do zanechaného materiálu vybílila. Takže když následující den Vláďa Sochor dorazil, našel už pouze svůj kruh na konci spáry. Není proto divu, že se ihned následně otočil a znechuceně vrátil na svou Hrubou skálu. Nelze se ani divit, že o lezcích z Prachova se v následném období vyjadřoval především expresivními nepublikovatelnými výrazy, z nichž označení „prachovský křiváci“ patřilo k těm nejjemnějším. Linii pak v roce 1978 dolezli Honza Šimon se Standou Šilhánem pod názvem Stříbrný vítr (vražedné IXb, pozn. red.) a bylo jim ke cti, že Sochorákův kruh zůstal jediným v této cestě.
S KOMISAŘEM POD STĚNOU
Když autor článku v roce 1982 dělal s kamarádem Honzou Nováčkem o prvovýstup v severní stěně přeslavného hruboskalského Kapelníka, bylo mu jasné, že jako Prachovák může fest píchnout do vosího hnízda. Proto se pojistil a po celou dobu výstupu si pod stěnu uložil na deku vrcholového komisaře Zdeňka Koťátka, aby dohlížel na jeho počínání. Stejně postupoval, když dělal cestu na Dračí věž. Tehdy byl členem jeho prvovýstupeckého družstva Karel Charousek, místopředseda vrcholové komise Českého ráje. Možná i proto se žádné připomínky místních borců k těmto dvěma více jak nebetyčně drzým počinům nevyskytly. Ale třeba už doba byla jiná a kamarádi ze sousedních oblastí velkorysejší.
Mezilidským vztahům i mezi horolezci zdar!
Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.
Vedoucí oddělení endoskopických metod a matador prachovského lezení.
První skalní cestu udělal v roce 1967 a nepřestal. Celkem jich zvládl přes 250 až do obtížnosti IXc.
Do skal ho to táhne pořád.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.