Už jsi někdy přemýšlel o tom, co dělají bábovky na písku? Lezou! No jasně, že lezou… Když jim borci natáhnou nějakou pěknou spáru. Nebo vzdušný devětajdo na Chrámovkách, který si můžou zkrokovat na rybu. Ale co když jsou v Ádru i holky, co si cesty tahaj samy? Jak je to vůbec napadlo? A kterých interních pravidel se drží, aby zůstaly bábovkami? Všechno se dozvíš v tomhle článku.
To takhle obyčejná holka přijde v létě na brigádu do Kalírny (café bar v Adršpachu, pozn. red.)… A písek ji pohltí… Podobných bábovek je rok od roku víc. Některé tu strávily první sezónu třeba už i před pár lety. Od tý doby nevytáhly paty z Ádru na delší dobu než na pět dní.
Proč? Život v létě je tu neuvěřitelnej. Z jiný planety. Všude samej climber. V hospodě neslyšíš nic jinýho než řeči o parádní dobře odjištěný spáře, která má první kruh ve dvanácti metrech. „Je to tutová žába!“ – v místním jazyku „eurožába“. A pod kruhem v šesti navíc založíš tutovou smyčku.
Odkud se ti ufouni berou? Slyší se vůbec, co povídaj? „První kruh ve dvanácti?“ Jako že je vlastně parádní, že tam ten kruh vůbec je? Nejdřív je nechápeš, ale postupem času zjistíš, že chodíš skalama a na ty parádní linky se nemůžeš vynadívat. A najednou tě začnou svrbět ruce. Respektive strupy od puchejřů, který si v těch parádních spárách vždycky uženeš… Jak to sakra dělaj, že lezou bez rukavic?
Najednou stojíš pod spárou a navazuješ se na první konec lana. Klepeš se, ale vyrážíš. Po minutách zenového cvičení… Jseš tam. Jseš nahoře! Cvakáš obří slaňák a hmátneš po vrcholovce. Neuvěřitelný. První vytažená spára! A je to minimálně čtverka, celejch šest metrů! Dneska budeš mít v hospodě co vyprávět. Až se všichni slezou u Krakonoše a začnou na sebe chrlit programy teplickejch stěnovek, ty jim vylíčíš svůj první zápas s adršpašskou spárou. Zatím se ti v hlavě jen klube sen, že se do spár jednou pustíš bez rukavic. Jako ti největší klasici.
Ale to už tu nejseš sama. Večer chodíš schovat hlavu pod převis kousek za Tošovákem (lezecká hospoda, pozn. red.), se spacákem v podpaží si s parťačkou domlouváš cíle zítřejšího dne. „Půjdem na Starostovou!“ „Že bychom to zvládly?“ Prostě sbalíte cajky, stavíte se na kafe a půjdete do toho. Nikomu to neřekneš, ale víš, že tvým zítřejším cílem je alespoň najít nástup, protože nemáš průvodce… Ve kterým se stejně nevyznáš.
Cejtíš se odhodlaně a hrdě. Na Kalírně ti to začne pomalu docházet, protože vždycky přijde řeč na to, kam jde kdo lízt. A najednou zjistíš, že všichni čekaj, až se zvedneš a odejdeš lízt na tu Starostovou, když o tom celý ráno mluvíš. A tak vyrazíš…
Je to tu zase. Stojíš v nějakým zavlhlým skalním náměstíčku, všude se válej hajzlpapíry, protože turisti si sem choděj odskočit. Je to tenhle komín? To je ale divný, vždyť z něj se mělo přepadávat na protější věž, ale tam žádná není! Ještě že tu ti chlapi jsou, říkáš si, když za tebou vykoukne kamarádova hlava. Jde vás zkontrolovat protože je přesvědčenej, že jen co jste si sedly, tak svačíte. Nelžeš sama sobě – máte to s bábovkama ve zvyku. Potvrdí ti, že jseš na nástupu. Neuvěřitlený, takže dneska už máš vlastně splněno…
Jako už několikrát za léto se zase pouštíš nohama země a vzlínáš vzhůru. Respektive jdeš položeným komínem a dost u toho funíš. Za rohem tě zachrání první kruh. Ne, necvakáš ho… Ale vidíš ho, už bude jen dobrých devět metrů. Že tam je ale znamená, že lezeš správně. Takže jen co ho vidíš, nemáš z něj o nic menší radost, než když ho o chvíli později cvakáš.
Štand. Dobereš druholezce, další z Raket, jak se tu z legrace začalo mezi holkama říkat. Nepříjemná dýlka, vzdušnej komín, jseš podělaná až za ušima, ale vydrápeš se k dalšímu kruhu. Teď prý přijde to nejtěžší. Máš z toho docela radost, protože po plazení a šoupání se komínama a širočinama ti poslední dýlka před tebou konečně připadá jako opravdový lezení.
.
.
Poslední štand pod hlavou věže, dobereš Raketu a koukáš na tři metry převislý spáry. Skoro tam nahoru můžeš dosáhnout. To přece nemůže bejt tak těžký…
Protože se snažíš na písku přežít, naučila ses zakládat smyčky. Nebo v to aspoň doufáš. Jedno parádní hnízdo je hned na začátku spáry – tutová kevlarka. Škoda, že jsi ji musela narvat do nejlepšího chytu. Vrhneš se do toho po hlavě na sokola a při výlezu ze spáry zjistíš, že ti došlo. Najednou letíš a tvoje pozadí se potká s předskalím hlavy Starostové. Ještě, že jsi tam tu smyčku dala, jinak bys smetla parťačku u kruhu…
Pokus číslo dvě. Tentokrát si to líp prohlídneš a hlavně tě parťák upozorní, že není nezbytné trápit se na sokola, když to můžeš lízt rozporem. Oukej, show must go on… Přece to nezapytlíš.
Už jen pár temp. To snad ani nemůže být pravda! Jseš fakt nahoře. A žiješ! Teda zadek tě trochu bolí, ale to už se za tebou drápe Raketa. Velmi brzo pozná, že nechat spárový rukavice dole byla ohromná chyba, která se jí dírama v rukách bude připomínat ještě pár měsíců. Jako tobě loni koláč na rameni po útoku na spáru v tílku. Tohle si ještě párkrát vyslechneš…
Ležíte nahoře, nic neříkáte. Až na občasné: „Tý vole.“ Nebo výbuchy smíchu. Začínáš si uvědomovat, jakej seš klikař. Už se ti tu povedlo pár kousků jako nacpat se do sedmbéčkový spáry, kde sis pro sebe málem nechala doletět vrtulník. Proč se vrtáš do něčeho, na co nemáš? Nebylo by lepší chodit s klukama do Teplic na lajny padesátimetrovýho poctivýho boulderingu? To je přece lezení.
Nene, pro tebe je lezení něco jiného. Lezení je tvůj život. A život, to je Adršpach. Není to totiž vůbec o číslech ani o počtu cest, který si za den poslala. Je to o životě, kdy ve všední den ráno vylezeš ze spacáku, ke snídani si dáš dva dorty a vyrazíš mezi stovky pískovcovejch věží s přáním, aby ses večer vrátila živá a nedolámná. Život, kde poznáš holky, který uměj žít, a holky, který chtěj žít každou jeho minutu. Stačí jim k tomu starej škytající favorit s tibetskejma vlaječkama, kterej jim dělá domov a větrovka po mámě. A samozřejmě co nejvíc růžových triček. Život, kdy se pozdě večer vracíš s hlavou plnou písku a spolu s dalšíma pěti lidma skočíš do jezírka jak tě pánbůh stvořil. Už si ani nevybavíš, proč by někdo utrácel za plavky.
.
.
Jestli je ještě někde na světě takový místo, tak mi ho ukažte. Pojedu tam na dovolenou. Ale ne na dýl jak na pět dní. Dojeď to zkusit sama a uvidíš, že život může být až tak jednoduchý. Že naplněný den můžou být dvě spárový šestky, který si vytáhneš s bábovkou, parťačkou – s Raketou.
PS. I když to tak nevypadá, ádršminky chodí rády do skal i s chlapama a rády si nechají vytánout pěkný sportovní prásky. Příští rok si je už ale budou tahat samy…
Žít v Ádru a být bábovka přináší hodně výzev. Jednou z nich – pravděpodobně tou největší, je zůstat bábovkou.
Když se při večerní polezenicové koupačce v jezírku po pár týdnech podíváš na svý nohy a zjistíš, že koukáš na haxny chlupatýho mužskýho nebo možná dokonce Yettiho… V tu chvíli se rozhodneš, že je možná na čase s tím něco dělat.
Postupem času tak z pudu sebezáchovy s holkama, Raketama, vymyslíte pár jednoduchých pravidel, jak si zachovat alespoň základní podobu ženství. Aspoň si myslíš, že jsou jednoduchý…
1.
První, co je potřeba eliminovat, je vysoká míra tvý emancipace. Proto prvním a zdánlivě nejjednodušším pravidlem, který vymyslíte, bude: NECH SI VZÍT LANO. Na první pohled není co řešit. V reálu ale zjistíš, že je co pilovat, protože tvůj první pokus vypadá tak, že pod skálou paličatě lano sbalíš a vyrazíš. Po několika metrech se konečně necháš přemluvit a za chůze shodíš lano za sebe se slovy: „Tak ho teda kurva vem!”. No co, na trénování jedničky máš celý léto…
Další praktický pravidla, který mají utvrdit borce okolo v tom, že jsi ženská, jsou nezbytné:
2.
STĚŽUJ SI NA CESTU KE SKALÁM a STĚŽUJ SI NA TĚŽKÝ BATOH. Paráda, tyhle dvě nebudou tak těžký, cesta ke skalám a těžkej bágl vadí i chlapům, jen o tom nemluví.
3.
Pravidlo, který následuje, už takový leháro nebude.
Totiž: NECH SI VYTÁHNOUT CESTU se ukáže jako pořádný oříšek, který ti způsobí lítý vnitřní boj. Bábovka navazující se na druhý konec lana je totiž… No, prostě bábovka.
.
.
4.
K životu v Ádru samozřejmě patří tradiční večerní návštěvy v hospodě, který se vyvinou v další pravidlo: VŽDY VYPIJ O JEDNO PIVO MÍŇ NEŽ CHLAP. Tohle máš výjimečně ráda, ocenit ho dokážeš hlavně druhej den ráno.
5.
Bydlet v kufru starýho favorita po dědovi a mít postel pod převisem se rozhodně podepisuje na tvým křehkým ženským zevnějšku. Budeš se proto snažit držet následujících pravidel:
ALESPOŇ JEDNOU MĚSÍČNĚ SI OHOL NOHY (aby sis mohla vzít sukni, kterou nemáš), NECHEJ SI ZAHOJIT STRUPY (protože máš utkvělou představu, že spáry je potřeba lízt bez rukavic), VYKLEPÁVEJ PÍSEK Z PODPRSENKY (kterou sedm dní z týdne nevezmeš na sebe) a KDYŽ SE BOREC POKLONÍ TVÉMU ZEVNĚJŠKU, PODĚKUJ (neříkej své tradiční: „Ale hovno!”).
6.
Nejméně problémů ti dělá: NOS HODNĚ RŮŽOVÝCH VĚCÍ. To tě vnitřně uklidňuje – přeci jen JSI bábovka.
7.
Na závěr ti nezbývá nic jednoduššího, než následovat poslední pravidlo, který by ti mohlo konečně zajistit manžela. Tím je: NUŤ MUŽI NENÁPADNĚ SVÉ ČÍSLO. Protože, světe div se, žádnej chlap ti svoje číslo zatím ani nápadně nenechal…
– „Když si někde sedne, sedni si tam taky. Psychicky by nedal, kdybys to vylezla – takže v klíči hekej schválně a raději se pusť.“ –
Říká se o nich, že jsou to bytosti z lesa, k nejbližším internetům to mají tři kilommetry, takže maily chodí posílat tak jednou za týden a pokaždé, když vejdou do nějakého podniku s televizí, nezapomenou se před ní zastavit a dalších pět minut se podivovat nad tím městským zázrakem. I když si o nich většina lidí myslí, že znají cestu jen od jezírka ke skalám a zpět, není tomu tak. Holky z Ádru dokážou být i městský a jednou za rok se vydávají na překližku do Prahy.
Když se jim podaří prolézt všema turniketama a poperou se s moderními skříňkami na čip, je stěna jejich. Takže, pokud nepatříš mezi krasotinky, které nacpou svůj zadek do iks-eskových kalhot, a i přes veškerou lásku k lezení musíš ukecávat pětky, aby tě vůbec na potřetí pustily, nezoufej. My v Ádru věříme, že když zůstaneš svá, můžeš oslnit i toho největšího pražskýho bouchače s pekáčem buchet i na kotnících.
Tak tedy k věci, přicházíš ke stěně, všude samej strečink… Na to se vykašli, do pětek nepotřebuješ bejt rozhejbaná, ale potřebuješ morál. Takže, u stěny si rozbal všechen materiál (bambuláky, lano, moka konev, presky, smyčky….). Pak vytáhni průvodce, choď od cesty k cestě a hodinu hledej nástup do vysněný lajny. První presku ze zásady necvakej, druhou vystavte se svým jističem! A je to tady, pod převisem si nezapomeň prodloužit smyčkou, at tě netáhne lano a potkáš-li v cestě větší madlo, omotej ho kevlarovkou, protože bezpečna není nikdy dost. Po cestě se snaž používat co nejvíc městskejch hlášek jako: „Dávej! Seš betonovej, pojď!“ I přes to, že jim vůbec nerozumíš, říkej je tak často, jak jen to bude možný – ve městě se to tak prostě dělá.
Když dosáhneš vrcholu překližky, zaštanduj a připrav se na dobírání svého spolulezce. Když i on doleze, nezapomeňte si užít super výhled a zapsat se do vrcholovky.
.
„Na závěr: abys byla dobrou bábovkou, měla bys občas ve skalách něco vytáhnout. (…)
Třeba svačinu.“
Brnačka co jednoho dne odjela na sever… A už se nevrátila. Narodila se na vápně, ale vždycky tušila, že je něco špatně… Má písek v hlavě a bydlí v banánovkách. Nejraději sedí na věži, listuje vrcholovkami nebo svačí.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.