Lidská mysl bývá potměšilá.

Podzim se ohlásil. Dny se krátí, ale zatím ještě stále panuje bezstarostná atmosféra. Česká krajina je krásná, ohromně vřelá a skýtá spoustu radostí. A nejsou to radosti malé. Podél našich typických venkovských cest se táhnou stromové aleje, zasazené do poklidné mozaiky polí a luk. Z těch je již obvykle úroda sklizena. Řady ovocných stromů však vlídně poskytují přehršel plných, zralých plodů, jenž vybízí k utržení. Větve se prohýbají, obsypané úrodou barevných jablek, hrušek a švestek. Někdy u plotů stojí také mirabelkové stromy a keře černého bezu. Vzduch v zahradách nese lehkou stopu nahnilého ovoce. Ta příjemně štípe v nose a působí jako radostná známka hojnosti. Vzduch po ránu bývá báječně svěží. Nabíjí tělo sebejistou energií. Člověk prochází touto Zahradou, trhá těžké plody a s chutí z nich saje šťávu, někdy sladkou, někdy kyselou.

Můžeme zrovna cestovat do skal nebo se z nich vracet domů. Můžeme ale zrovna být také jen na obyčejné procházce či uzemňující vyjížďce na kole. Nebo v tréninkové jednotce. Déšť pak může znenadání začít skrápět naše záda. A můžeme se taky vléct v poledním žáru, nebo pozorovat pomalý a líný západ Slunce, kdy už trochu studí ramena. To vše je v Česku tehdy možné. Každopádně se nevyhneme tomu, že naše nozdry nasají právě specificky zabarvenou vůni tohoto období. Myslím, že mnohé z nás zrovna tato vůně uklidní.

A v ten okamžik se může také projevit ona potměšilost naší mysli.

Vědomí se trochu zastře a smysly vnímají jinou realitu. Mysl je přenesena jinam. Svaly se musí najednou více snažit, aby udržely smrtelné tělo nesoucí nekonečného ducha ve vzpřímené pozici v krajině bez života. Do kůže na obličeji drásavě dotírá nabroušený vítr, který v sobě nese sněhové krystalky. Oči jsou smrštěné do úzkých štěrbinek, aby se vyděšeně bránily tomuto tryskání. Linie horského hřebene odhaluje poházené žulové bloky. Ty tvoří tenký dinosauří hřbet. Pravá strana hory je pozvolně tvořena souvislou vrstvou ledové glazury a na levé straně pohled padá prudce do údolí, do prázdna. Tělo je nakloněno doprava nad firnovou skluzavku a vzdoruje tak pádu do strmé závětrné strany, kam vítr sype sníh. Prsty na nohách se pomalu ale jistě mění v ledové špalíčky bez citu. Mačky se vytrvale zaskřípávají do dalšího a dalšího metru. Ruce jsou schovány ve velkých neohrabaných palčácích. Snažíš se s nimi co nejvíce hýbat, ale moc to nepomáhá, mrznou. Cepín, připravený pro uklouznutí, by ti zřejmě moc nepomohl.

Jedna situace je vrcholem lidského blaha a druhá je ztělesněním strašlivého zmaru. Psychicky se přemístit z jedné do druhé lze obousměrně. Kupodivu obě příslušejí přesně opačné straně roku.

V horách sice může mrazivý nečas nastat různě, záleží jen na světovém pohoří, ale já mám v hlavě Tatry.

LETNÍ JABLKO A TVŮJ ZIMNÍ OSUD

Ve studené horské samotě (samotě, protože na horách je vždycky každý sám – uzavřen ve své hlavě a soužen svým tělem, byť v praktické rovině mnohem více odkázán a svázán se svým parťákem) sníš o ledabylé pohodě léta. Tím sice ztrácíš koncentraci, ale zároveň ti to poskytuje psychickou skrýš na přežití útrap. Uprostřed letního ovocného sadu si pak z utrženého jablka věštíš svůj zimní osud. Snažíš se rozkrýt, proč potřebuješ opakovaně lézt do extrémních situací.

Možná jsi feťák závislý na adrenalinu. Spíš ale potřebuješ cítit, že opravdu žiješ. Přiložit prst na pulzující tep života. Zamíchat trochu usazenou energií. Cítit vítr. Přiznej – v naší zemi je poměrně lehké cítit se zabezpečen (co naplat, že náš dnešní svět tolik nahrává přeskočení rodinné jistoty a kvalitních mezilidských vztahů). Po naplnění základních jistot na vrcholu pyramidy potřeb stojí touha po seberealizaci a sebetranscendenci. A právě vykročení z všedních dnů, zkušenost vrcholného zážitku (u horolezců o to příznačnější) poskytuje horské dobrodružství. Samozřejmě, není to cesta jediná. Pouze s pečením štrůdlů a vařením povidel však vnější aspekt své svobody nenaplníš. Zralé buclaté léto tedy nestačí a ty občas musíš obléct šedý kožich hladového vlka. Tento vlk však nemůže čenichat věčně. Musí ulovit a spočnout, musí!

Tíha obrazu vlastní nezodpovědnosti tě rozmetává na mentální prach. Kdyby se něco ošklivě pokazilo – co sis to dovolil? Čeho ses dopustil vůči svým blízkým? Jak jsi to mohl udělat matce, která tě vypiplala? (Nebo to aspoň zkusila.) Vzpomínáš na lidi, kteří už se z hor nevrátí. Toto denní snění není příjemné. Můžeš ale přestat takto přemítat, nastavit hráz potměšilé mysli, a místo toho změnit svůj přístup k těmto fenoménům. Přitáhneš si otěže osudu více k sobě. Probudíš se a oloupeš ze salátu vědomí nepotřebné vrstvy. Použiješ vědomost: můžeš se lépe připravit. Můžeš lépe natrénovat. Tělo i psyché. Můžeš méně riskovat. Počkáš si. Utužíš se s parťákem. A z lásky, nabyté teplem, se ohřeješ v chladu, a z mrazu lépe doceníš hřejivou vstřícnost. Můžeš si více všímat pozitivních stránek obou zážitků, rozumně je alternovat ve vzájemné synergii. Z jednoho můžeš načerpat sílu do toho dalšího. Potměšilost mysli se vytrácí. Prvním zážitkem můžeš získat nadhled nad tím druhým a naopak. Být bdělý v momentální činnosti a využít získanou rotaci k roztočení většího a stabilnějšího kola spokojenosti.

Kéž by.