200 slov: Pískařský film „Kamarád ze skal“ se povedlo zachránit. Promítání bude 6. dubna v Turnově

Pořádný matroš do hor a skal

– inzerce –
Bunda ReLight 200 od Patizonu
Sedací úvazek Singing Rock Serac
Magnézium Metolius Super Chalk

„Buď otevřený kráse, kterou můžeš vidět i v nejbližším okolí svého domova.“ Alexander Huber

– Citát pro tuhle chvíli –

Už jsme o tom psali v prosincovém úvodníku jakožto o „opožděném vánočním dárku“. A vypadá to nadějně. Dokumentární film Mojmíra Hošta z roku 1974, který vypráví o předválečném Skaláku a době legendárního Josky Smítky, se povedlo pracovníkům archivu České televize zdigitalizovat.

S kolegy z redakce sportu jsme poté domluvili zařazení do vysílání 6. dubna. V ten samý den proběhne také slavností opětovná premiéra v Muzeu Českého ráje v Turnově (mapa), konkrétně večer ve 20 hodin. Před nebo po promítání (to se ještě uvidí) si budeš moct poslechnout vyprávění Vladimíra „Chrousta“ Procházky, který byl před 50 lety osobně u natáčení. Samotný film má stopáž 21 minut a jeho úsek jsme použili i do Příběhu Kouřovky.

Z aktérů filmu jsme pozvali také Zdeňka Hluštíka (to je ten lezec, který padá obličejem dolů z Kouřovky na slavné Chroustově fotce, pozn. aut.) a Petra Prachtela, který ve filmu leze se svojí životní skalní partnerkou Zorkou. Pokud tito hosté dorazí a budou mít chuť, třeba se v plánované besedě také podělí o vzpomínky na natáčení filmu.

Tak první dubnový víkend se uvidíme v Ráji.

„Tak teď, pojď do mě!“ Život jako šachová partie s nejasným výsledkem

Občas se toho sejde až moc najednou.
Nejdřív infekce noh, která se, nehledě na způsob léčby, vůbec nezlepšuje. Když po pár týdnech konečně ustoupí, ozvou se vazy v rameni. A aby toho nebylo málo, přihlásí se o slovo chronický zánět dutin.

Každý jeden z výše uvedených scénářů dokáže člověka slušně paralyzovat. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Když se navíc spojí během krátkého časového intervalu všechny najednou, dostane křehká duševní pohoda slušně zabrat.

Hlava pracuje na plné obrátky a mozek začíná pochybovat i o těch nejbanálnějších věcech. Z nestálé situace jakoby neexistovalo žádné východisko. „Proč se to musí dít zrovna mně? Navíc v tu nejmíň vhodnou chvíli?“ Ruku na srdce, podobné nepříjemnosti řeší čas od času každý z nás a nejspíš neexistuje moment v životě, kdy bychom si dokázali s klidem říct, „tak teď, pojď do mě!“

Lezení, surf, nebo jakýkoli jiný sport musejí na čas na vedlejší kolej. Jejich místo můžou dočasně zastoupit třeba knížky, dlouho odkládané návštěvy kámošů nebo třeba ukulele, které až moc dlouho leželo netknutě v koutě pokoje.

Truchlit nemá smysl a nepomůže ani lítost. Daleko lepší je snažit se v podobných chvílích hledat něco pozitivního. Ale co? Pomyslné světlo na konci tunelu je v nedohlednu a udržet si pozitivní mysl bývá extrémně náročné.

Dá se na to ale dívat i z druhé strany. Nesnaží se nám náhodou naše tělo něco říct? Není čas trochu zpomalit, nebo snad něco změnit? Zní to jednoduše, jednoduchá řešení ale bývají těmi nejtěžšími.

Navíc v situacích, kdy se naše rozhodování řídí spíš než rozumem instinkty, a ve kterých nad námi přebírá moc nějaká vyšší síla, stejně nejsme pány vlastních činů a jedeme víceméně na autopilota.

A pokud je odpověď na otázku, „udělal bych to příště stejně?“ kladná, pak nám nezbývá než se podvolit osudu. Byla by přece škoda na každé pomyslné křižovatce volit tu jednodušší a bezpečnější variantu a bez mrknutí oka zavrhnout bláznivý nápad jenom proto, že se při něm může něco stát.

Osobně se snažím hledat v podobných nepříjemných zkušenostech, samozřejmě až s odstupem času, nějaký smysl či význam. Občas je to snadné, jindy vůbec. Záleží na tom ale vůbec? Nedělá přesně tohle náš život jedinečným? Velká hra s nekonečným množstvím proměnných a s předem nejasným výsledkem. Hra, ve které každý jeden, zdánlivě nesmyslný a zbytečný tah na šachovnici, může mít v budoucnu klíčový význam. Kdo ví.

Za necelé tři týdny začne kalendářní jaro. Naskoč do něj s elánem, a když náhodou přepálíš start a budeš muset na chvíli zpomalit, nevěš hlavu. Čas, kdy se budeš moct do všeho vrhat po hlavě, zase brzy přijde.

________________

Jakub Freiwald / březen 2023

Ti, co žonglují s jednou koulí navíc. Skalní správci

„Život je jako žonglování.
Neustále žongluješ, akorát postupem věku ti přibývají koule.“
Tohle je citát Toniho Arbonèse, otce-zakladatele španělské oblasti Siurana, který tam strávil tisíce hodin čištěním cest a vrtáním jištění…

Na jeho průpovídku s kamarády často vzpomínáme, protože celkem trefně odhaluje nepříjemnou pravdu. Ze začátku jsi v pohodě: koulí máš jen pár – třeba studium a lezení. Jak člověk stárne, začíná se to docela znatelně nabalovat… Tu nějaký úřad, tu oprava auta, tu oprava svého těla, práce, zajistit vlastní rodinu: nákupy, dřevo na zimu, zase práce, a do toho někdo stíhá házet a chytat třeba hypotékovou kouli…

Když to člověk posčítá, občas je těžké si v každodenním shonu (když jsou všechny zmíněné koule ve vzduchu) rychle urvat čas na samotné lezení venku nebo alespoň skočit si zatrénovat na stěnu.

Příští velký článek, který připravujeme s Danem Podráským, bude o skupině srdcařů, kteří si do svého volného času dobrovolně přibrali ještě jednu kouli navíc. Jsou to správci skal – ti, co se nám starají například o kvalitu jištění, nahlašují ptačí hnízda, vyměňují a archivují popsané vrcholovky…

Kolik jich u nás funguje? Co je na jejich práci nejtěžší a co je motivuje, aby správcování věnovali své volné chvíle? Na článku ještě pracujeme a brzy se to snad na eMontaně dozvíš.

Úspěšné hospodaření s časem přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2023

Bye, bye, Nepal. Díky za vaši starost, ale raději pojedu jinam

O novinkách v Ádru jsme psali nedávno… Od prvního dubna probíhají změny také v Nepálu, ale v tomto případě asi bohužel nepůjde o apríl… Kdo se tam vydá trekovat, bude si k sobě nově muset zaplatit i místního průvodce jako doprovod. A časem asi i kuchaře, protože gajd mívá po celodenním pěším výletě hlad.

Jasně, místní si potřebují také vydělat a peníze jim přeji. Rád je podpořím, něco koupím – třeba ubytování, jídlo nebo suvenýry. Po zemětřesení jsme místním lidem s kamarády z Čech posílali peníze přímo.

Povinný průvodce je ale prý hlavně „pro dobro a bezpečnost turistů“. Což je argument, který neobstojí, a vnímám ho, slušně řečeno, jako populistický. Kdyby šlo o bezpečnost, stačil by povinný satelitní telefon nebo s nadsázkou třeba zákaz ježdění místními autobusy, které se občas zřítí do řeky… Situaci by mohlo vyřešit také dražší pojištění pro svobodné trekaře nebo možnost předem se záchrany úplně zříci.

Kdo někdy zažil vícedenní putování přes hory, ať už ve dvojici nebo s menší skupinou kamarádů, ví, o čem je řeč. Je to způsob, jak poznat parťáky, prostředí, ale také sebe sama. Odměnou jsou zažitá dobrodružství a vzpomínky, které vydrží celý život. Dalo by se říci, že je to až intimní zážitek. Jak říká Reinhold Messner: „S horami se setkáš jen tehdy, když spoléháš pouze sám na sebe.“

S trvalým dozorem? Ne, děkuji. To je podobné jako vzít na rande svoje rodiče… Seděli by hned u vedlejšího stolu, poslouchali by konverzaci, všem by to připadalo malinko trapné, ale přeci jen, „mají více zkušeností, lepší znalost jazyka a mohou v případě potřeby lépe vyhodnotit situaci. Je to bezpečnější.“

Mimochodem, bude vůbec Nepál schopný připravit tisíce kompetentních gajdů? (V roce 2019 tam na vlastní pěst trekovalo dle dat Nepal Tourism Board 50 000 lidí, pozn. aut.) Vzpomněl jsem si na historku Petra Bárty, boudaře z krkonošských Brádlerek, která se mu stala v oblasti Manangu – gajd se onoho dne zpozdil a poslal s nimi jen nosiče. Pokračuje Petr: „Se spolulezkyní jsme sami dohledali místo base campu – poznali jsme to podle díry v zemi a hromady odpadků všude okolo. Chvíli jsme čekali. Nosič nikde. Tak jsem se vrátil a po pár kilometrech jsem uviděl naše batohy položené na sněhu. Naložil jsem si je na záda a odnesl nahoru. Když za námi dorazil gajd, tak jsem se dozvěděl, že nosič si vzal málo vody… Chtěl na nás prý volat, ale vyschlo mu v krku, tak to nešlo. Situaci vyhodnotil, že aby se zachránil, tak se vrátil zpátky do vesnice.“ (více viz článek Placené krásky dál zdražují v Montaně 4/2015, pozn. aut.)

Za vstupy do chrámů jsem v Nepálu rád ochoten zaplatil a klidně bych platil dál. Pomáhal jsem místním na střechu autobusu nakládat zavazadla, kotvil je vlastním lanem a pak za lístek zaplatil násobně víc než oni… To zamrzelo, ale dalo se to překousnout – za služby se holt platí a od chodících peněženek se štědrost očekává.

Placený doprovod na horské treky už ale chápu jako nadstandard, o který nemám vůbec žádný zájem. Ve vší úctě k místním i k horám – svůj batoh si rád ponesu sám a stáhnout si dnes kvalitní mapy také není moc těžké. Tyhle horské chrámy nepostavili Nepálci, ale příroda.

Ještě jedno trochu absurdní zamyšlení – nedávno jsme publikovali odlehčený článek o výstupu Nepálce Subina Thakuriho na Sněžku. Nepůsobilo by divně, kdyby si jeho čeští kamarádi vyšlápli na nejvyšší horu Krkonoš zadarmo a on jako cizinec musel jako jediný zaplatit?

Jsem zvědavý, jak se situace v Nepálu bude vyvíjet. Každopádně se raději v příštích letech vydám tam, kde cizince budou brát více jako cestovatele/návštěvníka/člověka než jako onu bezednou zápaďáckou peněženku.

Rozhodnutí vlády mě mrzí zejména kvůli obyčejným Nepálcům – v drtivé většině úžasní a přátelští lidé. Přišlo mi, že si dokázali udržet zdravý respekt i během smlouvání na tržišti v Thamelu. Dokonce jsem měl pocit, že měli větší radost z pořádného smlouvacího zápasu, než když turista jenom něco tupě koupil za první nahozenou cenu…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2023

Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je

„Tak co, nezaměstnaná? To je pohodička, co?“ nová otázka na uvítanou vystřídala klasické optání, jak se mám. A tak se při každém dalším pozdravu s někým známým zamyslím, jestli jde o zdvořilostní frázi, mám odkývat pohodu, nebo zda dotyčného doopravdy zajímá, jak mi v té nezaměstnanosti je.

Ještě pár týdnů zpátky jsem si užívala jistou bezstarostnost jako státní zaměstnanec. Pevná pracovní doba a neodkladné penzum práce mi zpočátku pracovního života přišly jako vězení. Zhýčkaná životem v lezecké komunitě jsem tvrdě narazila při prvním zazvonění budíku v 5:50. Uf… tohle bude boj!

O devatenáct měsíců později jsem pochopila výhody pevného řádu. Přece jen se o spoustu věcí nemusíš starat, jsi-li součástí systému. Daně odvádí zaměstnavatel, každý měsíc ti přijde plus mínus stejný plat, při dobrých vztazích s obvoďákem máš při každé bolístce k dispozici nemocenskou, zkrátka po materiální stránce cítíš jistotu. Dokonce ani nemusíš vymýšlet, co v té práci budeš dělat. Každý den je totiž stereotypně podobný, pouze s únosnou dávkou proměnlivosti. Začátkem roku u mě ale zvítězila touha po svobodě.

Když jsme se se Standou domlouvali na rozšíření spolupráce pro eMontanu, malovala jsem si podobný pracovní řád jako v zaměstnání. Jenom okořeněný o časovou flexibilitu a prostor pro slunečné dny strávené ve skalách. Při mém zoufání koncem dubna, že ještě nemám hotové všechny články na květen, mě Kuba chlácholil: „A to si myslíš, že my se Standou máme všechno takhle dopředu připravené? To nebudeš mít nikdy, Teri.“

Chápání času se změnilo. Finanční jistota se neodehrává v měsíčních cyklech, ale v návaznosti na odmakanou práci. Každý den má nádech malého dobrodružství, jak to vlastně bude dál. Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je.

Těžko se mi vybírá mezi jistotou v systému a nekonečným dobrodružstvím na volné noze. Každý máme ten svůj ideál jinde. A tak když ne v pracovní sféře, hledám svoje jistoty aspoň ve skalách: Prvním květnem se otevírá další lezecká sezóna v Ádru. Proběhne tu oslava stoletého výročí prvovýstupu na Krále (třetí květnový víkend) a nedaleko se otevře nová bouldrová oblast (druhý květnový víkend). O zábavu bude postaráno!

Ať už jsi zaměstnanec nebo živnostník, stejně svou jistotu najdeš v bezpečí no handu nebo tutové žáby.

Dostatek slunečných dnů ve skalách přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2023

Příliš umělá inteligence. Pustíš si ji do života?

Téma, které poslední týdny hýbe světem:

„Koukej, jaký umí vytvořit fotky. To je neuvěřitelný!“
„Nechávám si od ní psát maily, které potom jenom lehce upravím.“
„Je skvělá! Nahazuji přes ni kostru svých textů. Jen zadáš téma, styl, emoci a ona se postará o zbytek.“

Nevím, jak v Čechách, ale tady na Bali se mezi mými kámoši poslední dobou neřeší skoro nic jiného. Kdo alespoň v nějakých aspektech života aktuálně nevyužívá umělou inteligenci, jakoby vůbec nebyl…

S dikcí zapšklého starce, kterému tak trochu ujel vlak, na všechna podobná prohlášení se stoickým klidem odpovídám pořád to stejné: „Děkuji, ale nechci.“ Na obligátní reakci, „ale proč? Víš, kolik bys tím ušetřil času?“ s úsměvem a lehkou nadsázkou dodávám. „K ničemu ji nepotřebuji. Nechci zakrnět jako opice, která zapomněla používat mozek.“

Jasně, tohle hodnocení je dost zjednodušené a určitě se najde spousta každodenních pracovních nebo osobních rovin, ve kterých by AI mohla plnit velmi užitečnou roli. V některých věcech jsem ale asi trochu staromódní.

Probírání tisíců fotek po návratu domů, které jsem navíc sám vyfotil, je vždycky opruz a trvá mi, než se k tomu dokopu. Nakonec jsem ale vždycky rád, protože se aspoň na pár chvil pomyslně teleportuju zpátky na druhou stranu světa.

Odepisování na maily je prý taky nuda a ztráta času. Každý podzim, když přichází na svět nový kalendář, mi do schránky proudí stovky zpráv. Po třech měsících toho sice už mám trochu nad hlavu, svým způsobem mě to ale baví. Taková malá kapka osobního přístupu v oceánu internetových robotů.

Psaní a vymýšlení článků? Další zbytečně náročná činnost… Mám svůj mozek ale rád a myslím, že mu občasné zapojení na plné obrátky nijak neuškodí. Spíš naopak.

Nedávno jsem viděl krátký rozhovor s Geoffrey Hintonem, který byl u zrodu umělé inteligence jako takové a který před ní nyní sám varuje a volá po regulaci. „Co můžeme udělat proto, abychom omezili dlouhodobá rizika, že věci, které jsou chytřejší než my, nakonec převezmou kontrolu?“ Při podobných slovech se mi vždycky vybaví kultovní film Terminátor a Skynet – autonomní obranný systém, který se rozhodne vyhladit lidstvo.

21. století bez umělé inteligenci je nejspíš utopie. Aniž bychom o tom vůbec věděli, používáme ji v nejrůznějších aplikacích v mobilech, na sociálních sítích nám na míru skládá obsah a současný svět, řízený počítači, by se bez ní asi dočista zastavil.

Nehledě na to všechno ale pořád myslím máme možnost volby, jak moc si ji nad rámec zmíněného „nutného zla“ pustíme do života. Já v tom mám už dlouho jasno.

Užij si začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2023

Raději nezastavovat. Co je parking a co už camping?

Je to jako hra na kočku a myš pro dospělé… Sdílí prvky zvířecí honičky a kopíruje hlavní pravidlo původní hry – prohrát může jedině myš. Občas to je zábava, občas adrenalin, občas se dostaví neklidné spaní. Kde se hraje? V Polsku je to prý pohoda, kdežto hřiště pro pokročilé mají třeba ve Švýcarsku, Rakousku nebo Slovinsku. Tady se za prohru platí tvrdě – sice ne ulovením, ale finančním škrábancem, který může proniknout až do masa.
 
Cedule „no camping“ s přeškrtnutým stanem a karavanem jsou in. Každý správný majitel pozemku už si ji pořídil: „Okolo své chaty budu mít klid. Nikdo mě tu nebude prudit a chodit na záchod za parkoviště.“ Jenže prázdniny začínají a zdvihá se opačná záplavová vlna: „Jsme unaveni městem a teď chceme do přírody. Ta přece patří nám všem.“
 
Oba tábory mají v podstatě pravdu, takže to leckde přinese tvrdý náraz. Obzvlášť, když přihlédneme k tomu, že činnost „camping“ u nás v podstatě není nijak definována a v zahraničí je to v každém regionu jinak. Co třeba odpočinek/přespání v autě po cestě do Alp – je to ještě parking, nebo už camping? V osobáku snad parking, ale co třeba dodávka s vyklápěcím stanem na střeše? A do kolika ráno mohu spát, aby to byl ještě parking?
 
V Německu se prý jako camping bere zvětšování obrysu vozidla. Takže když z auta vyndám kočárek, je to už camping? Asi ne, s ním se dá odjet. Co sušení plachty od stanu na dveřích auta? To je dost na hraně. Markýza, stoleček a židličky? To zavání průšvihem, jelikož podobné předměty evokují atmosféru pohody, což přihlížejícího může přivést k závistivému jednání a určité jedince vytočit do extrému – zejména někoho, kdo si dlouho nevzal dovolenou. Tito „hejtři“ pak ráno cestou do práce troubí na obytňáky v okolí silnice. „Tady nám nikdo chrápat nebude!“ Na druhou stranu, pro kempera to může být výhoda – když chce brzy vyrazit do přírody, nemusí si dávat budík.
 
Hranice mezi parkingem a campingem je někdy nečekaně tenká. Ve španělské Chulille přijela jednoho rána na parkál policie – kdo měl podložená kola (aby auto bylo v rovině), usvědčil sám sebe jako pachatele a strážníci ho řešili. Kdežto všichni majitelé obytňáků, co shodou okolností spali na rovné části parkoviště, policii vyvázli.
 
Není tedy lepší nechat si poradit a zvolit přespávací místa přes aplikaci Park4night, která razí slogan „World is my garden“? Myšlenka je vznosná, ale nemusí to být dobrý nápad. Vykrádači aut prý v některých zemích jezdí na obytňáky přesně podle této appky. Rajský plyn prostrčí do auta hadičkou, zazní tiché „tsssss“ a osazenstvo si ráno asi nevšimne, že mělo návštěvu… A že zmizelo staré lano a svačina na další den. Jak se zlodějům vyhnout? Možná když si člověk koupí placenou verzi aplikace, bude to mít bez nich. Kdo ví.
 
Trochu více klidu dopřeje novější portál „Bez kempu“, který razí sexy slogan: „Uteč! Od lidí. Z města. Z práce…“ Nápad kombinuje pocit divokého přespávání s jistotou, že člověka nikdo v noci nebude tahat z postele. Mimochodem, tenhle mix je jazykově paradoxní: U někoho cizího spím na dvorku, chodím tam na záchod, platím mu za to peníze, ale zároveň to není camping. Respektive, je to camping, ale ne v kempu.
 
Situace se spaním v autě je tedy poměrně spletitá a hráči často manévrují na tenké hranici… Pro toho, kdo se bojí používat zdravý rozum, a není si jistý (co je tedy camping a co není), máme jeden závěrečný redakční tip: Největší jistota je celou noc jezdit kolečka – to zatím nikdo nezakázal. A hlavně nezastavovat!
 
Akorát bacha – mikrospánek za volantem je v konečném důsledku také camping.

 

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2023

„Co se tam vrtíš?“ O svobodě skončit, kterou školáci nemají

Budíček těsně po půlnoci nepomohl. Udýchaní alpinisti sice sedí na vrcholu, ale do firnového svahu pod nimi se právě opřely sluneční paprsky. Hmota sněhu ožila a z hřebene začaly padat kameny. Co teď? Kudy se vrátit dolů?

I na písku má člověk občas chuť stisknout tlačítko „konec hry“. Třeba když se nešikovným rovnáním lana povede vyhodit si jedinou dobrou smyčku pod nohama, která se s nárazem sveze do jističova kýblu.

Také v normálním životě se z některých situací špatně couvá – ať už jde o nevyhovující vztah nebo nasmlouvanou práci, co se promění v utrpení.

V knize Svoboda učení jsem nedávno četl větu, která mě přivedla k zamyšlení: „Základním aspektem při definici hry je svoboda skončit.“ Sice se občas špatně ukončují, ale zmíněné situace mají jeden společný průnik – jsou to „hry“, které člověk rozehrál dobrovolně. Nemusel. Měl na výběr…

Opakem „svobody skončit“ je „povinnost začít“. Jako školák jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem jen začátek září neměl rád. Vůbec. Snažil jsem se předstírat, že neposlouchám, když babička vždycky začátkem srpna prohlásila: „Tak, a půlka prázdnin je v čudu, co?“ Pak už to totiž utíkalo rychle.

Autorovi zmíněné knihy dávám za pravdu, jelikož jako hru jsem systém tradičního školství nikdy nevnímal… Bylo ti šest nebo sedm? Tak pojď. Tady se přezuj v klecové šatně, tady tě posadíme do lavice, řekneme ti, co máš umět a jaká je správná odpověď. Pak si tě vyzkoušíme. Ukradneme ti tisíce hodin tvého života, ale toho si nevšímej. „A nevrť se pořád! To nevydržíš chvíli v klidu?“

Až s odstupem času mi došlo, že věk povinné školní docházky (od sedmi do 16 let) byl tou nejnesvobodnější dobou mého života. Možná to zní tvrdě, ale vnímal jsem to tak – už v lavici mi spousta předmětů přišla jako ztráta času. Motivací bylo hlavně nabiflovat se učivo na známku a mít pokoj. Vědomostí moc neuvízlo. Ač se učitelé snažili, jak nejlépe uměli, vnímal jsem to období spíše jako „postavení mimo hru“.

Našim současným a budoucím školákům přeji, aby v příštích letech získali více svobody pro své vzdělávání. Možná, lépe řečeno, „pro objevování toho, co je skutečně zajímá“. Tuhle svobodu a efektivní zacházení se svým časem si zaslouží – stejně jako ti služebně mladší nebo starší…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2023

Mně se nemůže nic stát. „Lezu s Ómem.“

Na odlehčení: Jedna historka z nejmenované pražské stěny poblíž Smíchovského nádraží…

Na recepci přijde dvojka – chlapík s holčinou, nic neobvyklého. Jen borec je od pohledu asi o 40 kilo těžší než jeho partnerka. „Tyjo, asi byste měli lízt s Ohmem,“ pozorně navrhne obsluha pokladny. (Jisticí vychytávka od Edelridu, trochu menší než gri-gri, která se cvaká do prvního jištění ve stěně, kde zvýší tření lana a pomáhá lépe chytat pády výrazně těžšího člověka, než je jistič, pozn. aut.)

„Jasný, to neznáme, ale radši si to vezmeme,“ shodují se oba, půjčují si kouzelný zelený předmět a míří do šatny.

Během odpoledne pak dávají cestu za cestou, střídají se ve vyvádění a postupně začínají cítit únavu.

Teď možná čekáš seriózní zápletku – zemovku od řetězu, nebo alespoň smeknutí ve chvíli, kdy tahač nabírá lano a pod nohama má vynechanou expresku, kterou necvakl, protože chtěl na slečnu udělat dojem…

Ne ne, tentokrát vše skončilo naprosto zenově. Muž nespadl ani jednou a vlastně se vůbec nic nestalo.

Nic se mu přece ani nemohlo stát.

Borec si zřejmě myslel, že leze s Ómem (posvátnou slabikou ve vibraci vesmíru, mantrou sjednocení, pozn. aut.), nikoliv s Ohmem (jednotka odporu, pozn. aut.). To by vysvětlovalo, proč mu zelený předmět po celou dobu lezení visel připnutý na sedáku. Z boku na materiálovém poutku…

Podzim je tady, tak ať tě božská síla provází…
Nejen na umělce.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2023

„No dovol, kdo ti to dovolil?“ O úskalích zažitého slova dovolená

„Takže vy jste tady na takové lezecké dovolené?“
zajímala se jedna postarší turistka v italských Alpách, když sháněla tipy na procházky pro synka, aby ho odtrhla od tabletu.
„Ty jo, ‘na dovolené’ ani ne, tohle je prostě náš život…“

Nejen ona mě přivedla k tomuhle zamyšlení… Slovo „dovolená“ vnímám samo o sobě trochu jako pozůstatek z minulého století. Aby vznikla „dovolená“, musí se děje účastnit minimálně dva lidé. Jeden (šéf), který „to dovoluje“, a pak pracující člověk, kterému „to bylo dovoleno“… Co přesně mu bylo dovoleno? Chvíli žít podle sebe? Nejspíš. A aby mohl žít podle sebe, musí mu to někdo dovolit. Sice relikt minulého století (nebo ještě starší), ale tento „začarovaný kruh“ celkem dobře přežil i do dnešní doby.

Kdo si dovoluje příliš často a vyčerpal smluvený limit, ten je odveden zpět na „zakázanou“ (jen se to tak nejmenuje). Jinak řečeno, jde spořádaně do práce. A živnostníci na klasickou „dovolenou“ vlastně ani odjet nemůžou, protože neexistuje nikdo, kdo by jim to dovolil.

Další rovinu významu vnímám v souboru aktivit (spíše pasivit), který se od slova „dovolená“ většinově očekává. Šťastlivec se přesune do jiného prostředí (protože doma se „dovolená“ provozuje blbě). Úplně vypne hlavu, lehne si pod slunečník u moře, vykoupe se v hotelovém bazénu a zregeneruje své lehce zbědované tělo… Když se vše podaří, vrátí se do pracovního procesu s větší efektivitou a nadšením (možné další body pro šéfa).
 
A co nešťastné sousloví „lezecká dovolená“? To z právě zmíněného důvodu také nesedí. Během výjezdů se na lehátku spíš neválíme – když to jde, sází se cesta za cestou, objevují se nové sektory. A čím kratší pobyt na prosluněném vápně, tím méně restdayů… Své o tom ví kamarád Jirka – tak dlouho oddaloval restday na desetidenním tripu, až se skoro zničil a sotva udržel stisk (volant) cestou domů do Česka. (Pravda, s vyšším věkem to asi sklouzává spíš k té „dovolené“.)

Každopádně tomu, kdo na podzim nebo v zimě vyrazí na jih za teplem, přeji obyčejnou „šťastnou cestu“ a termínu „lezecká dovolená“ se raději vyhnu. Když už, tak jedině v angličtině: „climbing holidays“. Ve smyslu původu slova „holidays“ – sváteční dny. To je pěkné. Protože každý den na skalách je malý svátek. Ať už ti ho někdo dovolí nebo ne.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2023

Pískařský vánoční dárek, na který se vyplatí počkat

Tyhle záběry jsou jako poklad: Petr Prachtel se Zorkou ve Skaláku, kde lezou třeba „Smítkovu cestu“ VIIc (Zorka naboso) na Dominstein, slanění z Kobyly na dülfera, setkání lezců na Majáku, Bogan Svatoš v „Kouřovce“, Vladimír „Chorust“ Procházka starší a jeho vyprávění o cestě vlakem do Terezína po tom, co byli společně s Joskou Smítkou a bratry Chlumovými zatčeni gestapem…

Už to bude víc než rok, co se nám do redakce dostal černobílý film „Kamarád ze skal“, který natočil v roce 1974 režisér Mojmír Hošt. Zmíněný tvůrce už bohužel nežije, v ČT prý originál filmu ztratili a dochovala se jen pracovní kopie, která má ve vrchní části obrazovky rušivou stopáž. Jak to tedy nejlépe udělat, abychom se o film mohli podělit a zároveň neporušili autorská práva?

Přemýšleli jsme i o tom, že pracovní kopii prostě pustíme ven letos o Vánocích: „ve veřejném zájmu“. Lepší, než aby to zapadlo u nás na disku. Předtím jsme však ještě jednou kontaktovali Českou televizi a stal se malý zázrak – film nakonec zaměstnanci archivu objevili. Na 16mm filmovém pásu.

Teď v prosinci je situace taková, že jsme domluveni s vedoucí Správy programových fondů na tom, že film se v brzké době dočká digitalizace. Dále komunikujeme s redakcí sportu, aby Kamaráda ze skal zařadili do vysílání příští rok. Cílíme na duben (začátek sezóny ve Skaláku) a jsme předběžně domluveni s muzeem v Turnově, že slavnostní „opětovná premiéra“ proběhne tam. Tak, aby se film promítl přesně padesát let po svém vzniku.

Náš vánoční dárek tedy sice bude mít několik měsíců zpoždění, ale věříme, že to tak bude lepší pro všechny.

Mimochodem, koncem roku začínáme také pracovat na článku o pískovcových přelezech 2023. Kdo o něčem zajímavém ví, ať napíše na [email protected].

Pěkný advent přeje za redakci eMontany

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2023

Bez appek na skaliny nelez

Kamenný mužík tam stál, ale minuli jsme ho. A stejně tak odbočku nahoru. S Belgičanem Didierem hledáme přístupovou pěšinu k sektoru Le Jardin Publique (Leonidio), ale stará kamenná cesta nás odtahuje dál doprava nahoru.

„Jdeme blbě, pojďme to střihnout tady rovně skrz ty plotny. Je to blízko.“
„Bojím se, že tam bude dost křoví. Zkusil bych se podívat ještě na Maps.me,“ říká sympatický pětatřicátník Didier, který v Řecku tráví roční volno ze své IT práce. Kde rostou jaké keře, mu ale aplikace Maps.me neporadila, a tak vyráží direkt za autorem textu a do pěti minut oba stojí pod stěnou.

Vypadá pěkně. Okrově-šedivý amfiteátr slibuje technické lezení po lištách. Do čeho se pustit?
„Sakra, nepovedlo se mi načíst 27Crags ani UKC Logbook.“
„To nevadí, ne? Máme průvodce.“
„No, ale na těch stránkách najdeš hodnocení a doporučení, co se týká cest,“ vysvětluje Didier a odbíhá kousek od skály. Zvedá mobil směrem k nebi až do té výšky, kam ho pustí tenká šňůrka, která mobil spojuje s jeho krkem. Loví signál vehementně – jeden by měl strach, že si tou šňůrkou zezadu uřízne hlavu. Marná snaha. Internet v zastrčeném údolí za klášterem Élona prostě nefrčí.

Po vydatném lezení s jinak kamarádským Didierem scházíme zpátky k autu. Odchytává nás dvojice Rakušanů, kteří tu parkují svoji dodávku a ráno by chtěli vyrazit do stejného sektoru. Borec v mikině s nášivkou horského vůdce UIAGM vysvětluje jejich situaci: „Není tady signál a nestačili jsme si tenhle sektor stáhnout mezi offline soubory. Můžeme si ho, prosím, ofotit z vašeho průvodce?“ „Jasně, to není žádný problém,“ říkám a vzápětí poslouchám větu Rakušanů, která mi utkvěla: „No vidíte, tak nás dneska zachránila stará dobrá knížka.“ Všichni se té situaci smějí, jako kdyby tištěný průvodce byl nějaký polorozpadlý papyrus z Tutanchamonovy hrobky.

Nemá smysl v tomto krátkém textu hodnotit klady a zápory průniku nových technologií do skal. Jen jsem si v té chvíli naplno uvědomil rychlost, s jakou chytré přístroje do lezení vletěly. Co čekat dál? Namíříš na skálu mobilem a na displeji se ti ukážou barevné linky cest v reálném čase? Zobrazí se ti v procentech, jakou šanci máš na onsight vybrané cesty na základě tvého online deníčku? A budou kolem Ozvěny pobíhat zelené uniformy se čtečkou ve snaze načítat QR kód z tvojí ČHSky? Nechme se překvapit.

Použití těchto pomůcek je naštěstí otázka svobodné volby. Pro uklidnění staromilců budu nakonec citovat Oťase Srovnala mladšího, který v tom má jasno: „Do skal neberu ani průvodce. Akorát tě natěší, nebo zastraší, a pak je to stejně naopak. Pěknou lajnu poznáš od země.“ A dovolat se Otíkovi na mobil? Skoro nemožné.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2024

Hledá se nejrozšířenější lezecký zlozvyk

Často nám někdo píše s žádostí o testování produktu, nabízí mediální spolupráci nebo třeba prosí o nějaké kontakty… Tohle jsme však v naší mailové schránce ještě neměli:

„Ahoj do redakce,
pracuji pro projekt Národní sbírka zlozvyků umělkyně Kateřiny Šedé. Sbíráme všemožné zlozvyky, které později budeme různě kategorizovat (např. lokální, profesní, rodinné, převzaté, národní, sportovní atd.). Již nyní jich máme okolo 30 000 a jedním z cílů projektu je vydání sbírky i knižně.

V rámci projektu nás zajímají i zlozvyky lezců (může jít jak o vlastní zlozvyky, tak o zlozvyky parťáků). Proto mě napadlo oslovit Vás s nabídkou spolupráce,“ píše Petra Konečná a pokračuje ve svém mailu.

Čím bychom tedy mohli přispět do Národní sbírky? Na první dobrou možná zanedbáváním „partner checku“ – tak triviální úkon přes začátkem lezení, že se občas stydíme/zapomeneme ho udělat třeba s novým (zkušenějším) spolulezcem. Nebo to, že někdo neváže uzel na konci lana a pak riskuje, že lano při spouštění nebude stačit? To by se také dalo označit jako zlozvyk… Štve tě, když se blížíš k těžkému kroku a cítíš, že tvůj jistič dole s někým klábosí? A občas se přistihneš, že během jištění děláš totéž? A nebo co nějaké „filosofické“ zlozvyky? Příliš se upínat na čísla? Nebo podceňovat cesty s nízkým stupněm obtížnosti?

Pokud máš další další/lepší nápady, budeme rádi, když se podělíš na [email protected].

Pěkný únor přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2024

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu