Příživníci systému. Morální odpad, co se nahý vrhá do ádrovského písáku a čmárá nápisy na Milence. Pořádně nepracují, nestydí se stopovat. Když už se někam pohnou sami, tak objíždějí svět dodávkama, aby ušetřili za hotely. Přes zimu se poflakují na španělských parkálech, sbírají pomeranče, koupou se v moři. Někteří se zase táhnou do velkých výšek – ale i jejich přínos pro HDP je spíše přízemní. Lezci moc hmotného nevytváří (k čemu jsou nýty v převisech?) ani toho moc nepotřebují – deset expresek jim vydrží deset let. Plýtvají svoji energii, která by se dala využít mnohem efektivněji… Nic vlastně společnosti nepřináší…
.
.
.
.
Tak může vypadat pohled nelezců – mudlů, americkým slangem NARPů (non athletic regular person) na naši pokleslou kastu. Zároveň je tu ale něco, co na nás normální lidi fascinuje…
Co je to? Svoboda, lidskost, pozitivní nálada?
Proč by si nás jinak dávali do reklam?
Na úvod dva způsoby řešení jednoho problému:
A. Konvenční
Dva lidi v autě: „Sakra! Teď hlásí, že tunel San Bernardino je ucpaný. Kolik hlásí zdržení? Podej mi tu navigaci – dá se to objet?“
„Nedá, musíme počkat. Píšou tu tři hodiny a silnice je červená až do Itálie… To máme problém, budeme pozdě.“
„Dělá se vedro, zapni klimatizaci. To popojíždění mě dožene k šílenství! Máš nějakou jinou hudbu?“
„iPod je vzadu v kufru… Mám tam vyběhnout, když jsme v tunelu? Strašně to tam smrdí, tak to nechci pustit dovnitř.“
„Vzal jsi notebook? Můžeme aposň dokoukat ten seriál.“ (…)
B. Lezecký
„Tohle bude na dlouho, zastavíme tady u louky,“ partička lezců odbočuje ze štrůdlu aut, který se skoro nehýbá.
„Jdeme nahoru, vidím tam skály.“
Po dvaceti minutách chůze do kopce už rozkládají své bouldermatky a objevují první luxusní bouldry nad dálnicí.
„Zkus tohle! A ze sedu. Skok támhle do lišty a výlez vlevo hranou. Parádní hajból! Tohle je taky super.“
Celé odpoledne čistí a přelézají nové problémy, užívají si den v horském světle, a když se začne stmívat, podívají se dolů. Kolona se postupně rozjíždí a oni, nabití a rozlezení, pokračují dál směr kanton Ticino…
„Kdyby byli všichni normální, nedalo by se na světě vydržet.” Jirka „Šerpa“ Růžička, zakladatel tištěné Montany
K čemu jsou tedy lezci na světě? Přečti si pár pohledů, které nás napadly během přemýšlení nad touto otázkou.
MARTIN VÁLEK:
V minulosti jsem dělal hodně sportů a nikde jsem nezažil to, co se děje v lezení při seznamování se s ostatními. Teda vlastně jednou jsem to už zažil – ve školce na pískovišti.
Když odhlédnu od internetových diskusí, tak v reálném světě mi přijde super, že při seznamování se při lezení automaticky přeskočím tu nudnou formální část. Rovnou s tím druhým něco zažívám. Řešíme nastálou situaci, problém, nedostatek tejpky, nebo morálu a dodatečné seznámení případně nastane jen tak mimochodem potom cestou nebo v hospodě. Najednou spolu plánujeme další výlet nebo něco ještě většího.
Jasně, že ne všichni lezci si vždycky názorově sednou. Pro nelezce detailní rozdíly např. ve způsobu nacvičení cesty, nebo osazení jištění mohou způsobit vyhrocené filosofické disputace, že by i Platón těžko argumentoval. Ale i tito lezci si vlastně mají co říci.
Je zajímavé sledovat, jak zatím stále i špička je na svěťáku schopna sdílet nápady na kroky společné cesty. Možná se takové seznamování děje i jinde. Určitě se děje. Ale za mě je lezení v tomhle ohledu nejrychlejší návrat do školky – terapie pro duši, co se jinak musí chovat dospěle. Nedivím se, že na tomto stavu vzniká něco jako závislost.
.
Správný lezec ví, co je to přátelství (teď nemyslíme to facebookové) a umí myslet na druhé. Je to gró lezení a horolezení. Často jsi v partě a týmu. A také přemýšlíš jako tým, ne jako jedinec – jen sám za sebe. Tohle zažíváš obzvlášť na vícedélkách nebo během lezení v horách. (Psali jsme: Big wall – stěny, kde odhalíš svoji duši)
HONZA STANĚK:
Důvěra, jež se tvoří mezi lidmi, které konce lana spojují, je s každým pádem silnější. Nejde jen o to mít přátele, se kterými můžeš dané okamžiky sdílet, ale také o tu jistotu, kterou tě jejich přítomnost naplňuje. Víš, že nejsi sám, že sdílíš společnou vášeň, která si s sebou nese i svá rizika a těm čelíte spolu:
„Jistím!“ – „Lezu!“
Neboli:
„Jsem tady pro tebe!“ – „Věřím ti!“
.
Lezci si váží přírody a toho, co máme okolo sebe. Ne nadarmo se říká, „že skály jsme nezdědili od našich předků, ale máme je propůjčené od našich potomků.“ Naštěstí se zdá, že si je toho drtivá většina lezců vědoma.
„Tak jak sis užil letošní uklízení Skaláku?“ zeptal jsem se loni kamaráda. „Hele, špatný. Připadal jsem si úplně zbytečně. V těch skalách už skoro není, co bys mohl sbírat. Za celý odpoledne jsem naplnil sotva jednu igelitku odpadků,“ hlásil znuděně…
Lezci se v posledních letech naučili respektovat lokální uzavírky věží a masivů, na kterých probíhá hnízdění. Sami také pomáhají například s monitorováním hnízd sokolů. Lezení a příroda – to jsou dvě neoddělitelné věci. Ne náhodou dobří lezci v pozdějším věku přecházejí mezi ohranáře přírody (Jirka Malík, Vašek Sojka, Pavel „Alberto“ Hrubý…)
Lezci mohou být také advokáti ochrany přírody v horském prostředí. Na rozdíl od městských lidí se mezi ledovci sami pohybují a vnímají současné klimatické změny na vlastní kůži. (Viz článek Teplo v horách, pozn. red.)
Na vrcholu hory, u slaňáku… Tam se dá získat… Ano, je to on – nadhled. Po týdenním pohybu na hřebenovce prostě neřešíš, jestli máš na sobě třetí den to samé prádlo. A už vůbec ne, jestli bylo vyprané v Perwollu Color Magic nebo v Lanze Fresh and Clean…
Co tedy lezci doopravdy neřeší?
Jak prát prádlo? („Žena má zkušenosti a vám to chybí.“) – Dobré ráno s expertem Pavlem Malčíkem (Doporučujeme, pozn. red.)
Údržbu prádla („Proč žehlit na nižší stupeň.“) – Sama doma od 56 min 50 s. (Bonus)
Je to pravda – lezcům je často úplně jedno, jaký druh pracího prášku kupují. Jsou o krok dál – řeší, jestli prášek vůbec používat nebo ne. A často se u toho trochu nepohodnou. Leckterým to totiž s práškem přijde nečisté. Tuhle problematiku běžná divačka Samy doma nikdy nepochopí…
Styl lezeckého humoru často vyplyne na povrch tam, kde se setkává konvenční a náš svět. Třeba na letišti. Když musel Mára Holeček před ostrahou vybalovat celý batoh, který výrazně přesáhl povolenou hmotnost, asi se také zasmál. Jeho přítelkyně mu do něj tajně strčila atletickou kouli o váze sedmi a půl kilo. Bylo na ní napsáno: „Míč proti trudomyslnosti.“
Lezci prostě mají fajn smysl pro humor. I ten černý. Beze srandy by to nešlo. Když zjistíš, že sis vzal do stěny málo jídla, že jste podcenili zásoby vody, nebo že jste někde uvízli, hysterie ti nikdy nepomůže. Ale umět se zasmát i blbé situaci a zkusit ji následně vyřešit – to je něco, co se opravdu cení.
.
Jinými slovy: „Make routes, not war.”
Za to, že tvoje země má jinou vlajku, tě ve skalách nikdo soudit nebude. Jsi součástí nezávislé lezecké komunity – lidí, kteří ti rozumí, sdílí stejné hodnoty a znalosti. Tahle „nadnárodní lezecká korporace“ ti dává pocit sounáležitosti a neustále tě nějak motivuje. Ano, říkáme, že lezeme hlavně pro sebe. Ale když si představíš, že by kromě tebe nikdo jiný nelezl – bavilo by tě to?
Není právě na lezení senzační to, že se večer sejdete s kamarády a probíráte, kdo co zapytlil? Že potkáš úplně neznámého člověka, který tě lámanou angličtinou namotivuje do nacvakané cesty a poradí ti kroky? Nebo kamarád, co ti napsal, že navrtal svoji první cestu a těší se, až ji půjdeš vyzkoušet? Tohle sdílení funguje napříč celým lezeckým světem. Pěkně to popsal australský lezecký novinář Simon Madden (Článek tady, pozn. red.)
A jak poukazuje i on, nespleť si doopravdovou komunitu se sociální sítí. Online komunity nás sice můžou také inspirovat, ale pokud trávíš až moc času prohlížením videí a lajkuješ fotky ostatních lezců v projektech, na které momentálně nemáš, můžeš si naopak začít připadat osaměle. Najednou se ti zdá, že všichni jsou tak nějak šťastnější a úspěšnější než ty. To je jen facebooková iluze.
.
Výběr partnera pro život je v lezecké komunitě také jednodušší a přímočařejší záležitost. V lezecké komunitě málokoho jen tak urazíš a věci se říkají na rovinu.
Co se týká výběru podle fyzického vzhledu, je to také jednoduché. Podrobně si prohlédnout (ne)dostatečnou maskulaturu vysněného jedince je docela snadné, vzlášť, když je léto a všichni lezou tak nějak polooblečení. Nebudeme si nic nalhávat, i tohle je důležité – ideální partner musí mít dost síly na všechno, co ho čeká…
Současně můžeš lehce vypozorovat, jestli dotyčný leze, nebo si jen momentálně doplňuje status svého ega, anebo si jen přišel vyfotit pěkná „adventure selfie“. První selekce tedy proběhne velmi rychle.
Čím těžší a záludnější cesta nebo třeba vícedélka je, tím se přidává další výhoda – můžeš pozorovat, jak se jedinec dokáže zachovat ve vypjatějších situacích, jak dokáže řešit problém nebo myslet na ostatní. A to se do života moc hodí.
.
Další výhodu by experti označili jako sociálně antropologickou. A tahle výhoda, nebo spíše jev, může zapůsobit jako lék na složité problémy dnešních dní. Otřepané fráze politiků známe: „Důležité je dostat pomoc přímo do postižených regionů. Musíme investovat do jejich infrastruktury, vzdělání. (…)“ Tohle bohužel ne vždy funguje. Díky lezcům však v zimě vznikne migrační protivlna, která může situaci z globálního hlediska stabilizovat.
Když písek koncem listopadu nasaje vlhkost jako houba, četné lezecké rodiny, oddíly a klany započnou svoji migraci směr Afrika a Blízký Východ. Zvětšený nápor se očekává na hranicích oblíbeného Turecka, početná česká menšina dorazí také do slunečného Maroka a hitem letošní sezóny se zřejmě stane Jordánsko. Lezci, kteří se v těchto zemích rozhodnou usadit a založit rodiny, tak uvolní místo v České republice a nivelizují vzniklý podtlak v jižních regionech.
.
ÚVAHA ALENY ČEPELKOVÉ
I. O začleňování lezců by se nikdo pokoušet neměl. Každá taková snaha je předurčena k neúspěchu, neboť lezec vždy byl, je a bude svojí povahou nepřítelem systémů. Obzvláště těch, které mu něco nařizují. Rád si žije po svém, a proto je jedinou cestou využít nenásilně jeho předností tak, aby si vůbec neuvědomil, že pomáhá vládě budovat společnost a lepší zítřky.
II. Dějiny dobře znají neblahé důsledky snah o socializaci problematických skupin (= skupin, které činí té které vládě problémy). Je smutnou pravdou, že Indiány pomohl zničit démon alkohol. Lezecká komunita kupodivu (až na nějaké individuální výjimky) pořád přežívá. Bylo by výhodné využít této přednosti s poukazem na to, že to je proto, že znají a užívají mnohem silnější drogu než je alkohol a běžné drogy. Tu mohou nabídnout problematické mládeži a vůbec celé společnosti. Komu kdy uškodily vášnivé diskuse o tom, zda chyt uchopit spíše pravačkou či levačkou?
III. Pravdou je však i to, že lezcova mysl mnohdy dlí spíše než na pracovišti na skále, a spíše než zlepšení produktivity své práce, řeší, jak se co nejlevněji, nejrychleji a nejčastěji dostat do skal. Ve zvláště beznadějných případech lze šéfům takových pracovníků doporučit, aby si uvědomili, že mnohdy povolenou absencí zabrání mnohem větším škodám, které by nesoustředěný pracovník mohl při výkonu své práce způsobit.
Víš, že se můžeš spolehnout na parťáka, který ti pokryje záda. Máš kolem sebe lidi, kteří dodržují etiku a jsou schopni hlubšího vnímání přírody okolo. To by šlo. Podáváš výkony bez rozhodčích – jím seš si sám. Umíš si ze sebe udělat legraci. V práci neřešíš blbosti…
K novým lidem v lezecké rodině máš otevřený přístup, protože tykání navozuje rovnost – díky tomu se snadno navážeš na lano s někým z jiné země, jiné generace nebo jiné barvy pleti… Došlo ti někdy, že „navázat přátelství“ je vlastně lezecký slovní obrat?
Hlavně se nenech semlít odezvami kolegů v práci a jejich vážně míněnými otázkami, když spolu stojíte vedle tiskárny: „Seš normální? V tomhle věku začít lízt – ty se chceš zabít?“
Usměj se, než odpovíš. Tobě je jasné, že chceš hlavně ŽÍT.
Učitelka. Grafička. Typ člověka, kterému se rozzáří oči, pokud může o horách a skalách alespoň mluvit a psát, když po nich zrovna nemůže lézt.
Věří v jednoduchost, dobrý čaj a nerada řeší blbosti.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.