Aktualizace 22. 11. 19.50: Dotisk vyprodán. Finíto. Další šance bude příští rok.
___________________________
Aktualizace 6. 11. 13.50: DOTISK BUDE
Tak jsme se pod tlakem vašich povzbuzujících mailů rozhodli ještě nějaké kousky přidělat. Budou k mání zhruba od 17. 11. v obchodě Namche, Praha. Poštou už ho posílat nebudeme. Více zjistíš na: [email protected]
___________________________
Aktualizace 2. 11. 21.45: ROZEBRÁNO!
Pokud máš stále zájem a sejde se vás dostatek na opětovné zažehnutí strojů, zvážíme dotisk. Ale nic neslibujeme.
Piš na: [email protected]
___________________________
„Budou tam i nějaký pěkný fotky, nebo jenom tvoje?“ dobírá si mě kamarád během stoupání lesem do skal, když mu říkám, že na příští rok připravuji kalendář z písků. „Ondro, máš smůlu, budou tam jenom moje.“ Původně to mělo být jinak – chtěl jsem, aby se na kalendáři podílelo několik autorů, ale zjistil jsem, že pokud má být kalendář složený z fotek více fotografů, musí se na něm kvůli času začít pracovat už v srpnu. Takže zkušenost pro příští rok.
Letos hlavně děkuji za pomoc Evče Trnkové, které se postarala o grafický design kalendáře, a všem kamarádům, kteří pomáhali s finálním výběrem snímků. Je to vlastně spíš jejich kalendář – snažil jsem se do toho moc nezasahovat.
Projdi si tuhle stránku, a pokud máš o kalendář zájem, napiš prosím na [email protected], domluvíme předání/zaslání.
Cena je dvojí.
1. Pokud šetříš, bude tvůj za lidových 300 Kč.
2. Když zaplatíš 500 Kč, přispěješ tím zároveň na fungování redakce eMontany v roce 2018, dostaneš novou žlutou „dálničku“ na auto a uvedeme tvoje jméno mezi přispěvateli.
.
Nejlepší možnost, jak se vyhnout komplikovanému poštovnému, bude si ho vyzvednout osobně (nebo přes kamarády) na Sherpafestu v sobotu 4. 11. v Praze (kino Aero na Žižkově). Tam ho asi i trochu pokřtíme. Další možnost bude 21. 11. večer na stejném místě během festivalu Banff. Výdejní místo bude od 5. 11. v obchůdku na pražské Smíchoffce (Křížová 6) a přemýšlíme i o stěně v Ústí nad Labem.
Jinak, je to limitovaná edice – dotisk zatím neplánujeme.
(Aktualizace 2. listopadu: Polovina kalendářů už je pryč. Až nebudou, napíšeme to sem.)
Kalendář má rozměr A3 plus (4- UIAA, pozn. red.), konkrétně 44,5 x 31,5 cm.
.
Je trochu divné, když kalendář s tematikou lezení na písku začíná fotkou z Blízkého východu. Ale co, v lednu se na českém písku stejně leze dost blbě a navíc tuhle cestu („Rock Empire“ 8a) v roce 2005 navrtali kluci z Labáku – Ondra Beneš a Tomajda Sobotka. V roce 2017 ji přelezla první dívčí dvojka (Tereza Svobodová a Peťa Růžičková) a mně se poštěstilo být u toho. „Jak bude Peťa nadávat v tomhle místě?“ říkal jsem si, když jsem si vyhlédl asi nejdelší odlez téhle jordánské cesty. Malé lišty a zhruba sedm metrů bez jištění v délce za 7b+… Dorazila tam, prohodila pár poznámek a nic se nestalo. Nuda. Obecně jsem během focení zjistil, že holky to mají často úplně obráceně než kluci – když jde zakládat, jsou nervózní, jestli založily správného frenda nebo čoka, kdežto v hladkých odlezech je nic nerozptyluje a soustředí se jen na lezení.
Před pár lety měl Alex přednášku na Smíchoffce, ale protože začínala až večer a on byl v Praze už ráno, plán byl jasný. Otočka do Labáku. Nevím, jak to dělá, ale tehdy s sebou přitáhl i počasí. Celý začátek roku 2013 byl deštivý a bídný. Tohle byl snad první dubnový den, kdy se dalo lézt na písku. Sluníčko smažilo a dodnes si pamatuji Alexovu větu: „Nebudu riskovat mezinárodní skandál.“ A tak maglajzák nechal pod nástupem. „Návrat krále“ dal na OS a druhým pokusem – na přímém Slunci bez pytlíku pak zbombil „Poslední relikvii“ Xb. Prý zase někdy přijede, ale to asi říká vždy, všem a všude… Uvidíme.
Chtěli jsme točit nějakou vzdušnou saskou klasiku. Makak navrhoval údolku na Schwagera, ale já jsem ho tak trochu přemluvil do „Drachenrücken“ na Falkenstein. Důvod byl jednoduchý, tu cestu jsem znal a věděl, od jakých kruhů fotit, jak se tam dostat atd. K druhému kruhu jsem slanil za břízku z vrcholu: „Můžeš!“ řval jsem na kameramana Kubu, který mě za hranou sotva slyšel a chystal se za mnou. Když sedíš u druhého, máš pod nohama asi padesát metrů vzduchu. Nějak mě nahlodal nízký komfort štandu a začal jsem se bát, aby těžšího Kubu ona břízka udržela. Pro jistotu jsem volné konce jeho lana přivázal ke kruhu a ani si nepředstavoval, jaké megakyvadlo by hodil. Břízka vydržela. Ale bál jsem se tu víc, než když jsem na stejné místo vylezl poctivě odspoda.
Snad vždycky, když jsem v roce 2017 přišel do skal, tak tam byla. Eliška „Bětka“ Vlčková. A tenhle záběr vznikl v tomto duchu, točili jsme Příběh cesty – „Údolky“ na Americkou věž a zase se tam objevila tahle holčina, která se poslední dobou na písku neuvěřitelně rozlezla. Pamatuju si svůj sprint po fixu nahoru. Věděl jsem, že od posledního kruhu dá pár pokusů a cesta „Dallas“ IXc nemůže dlouho odolávat. Přesně tak se stalo. Mnohem víc mě baví fotit Bětku tady než na stupních vítězů bouldrových závodů.
Tak tohle je asi nejlepší záběr ze dne, kdy jsem fotil Ondru Horáčka v cestě „Südostwand“ na Wolfsturm v Sasku. Ano, na fotce není Ondra, ale „Alešák“ Procházka. Ten měl na ten den prý stejný nápad – jít lézt na Wolfsturm. Trochu ho podezřívám, že tam šel kvůli nám a kvůli tomu, že věděl, že s sebou budu mít foťák a třeba něco kápne. A káplo, na rozlez si vybral žlábkovité VIIIb přímo pode mnou. A tak jsem během focení Ondry občas cvakl i Alešáka, který měl v cestě perfektní rozptýlené světlo a nasazoval expresivní „výrazové prostředky“. To mě bavilo – oproti profesorsky klidnému Ondrovi, ten když lezl VIIIc, nebylo to žádné drama.
Když koukám na tuhle fotku, vybaví se mi hláška, která perfektně sedí k dvojce Ondra Tůma a Matěj Svojtka (na fotce). Jen abych to uvedl, většina lezců pod skalami prochází průvodce, a když někde uvidí masitá slova typu „Špek“ nebo „Slanina“, často hned hlásí: „ Ty vole, to je vod Špeka, tak to toho radši nejdem.“ Jednou jsme takhle stáli pod Kobylou s Matějem a Ondrou. Už si nepamatuju, kdo to pronesl, ale znělo to takhle: „Sice je to desítka, ale když to přelezl padesátiletej děda, tak to taky zvládnem!“ Cestu od „Špeka“ sice nedolezli, ale jejich pozitivní přístup z nich dělá čím dál lepší lezce.
Tohle focení a natáčení bylo jako z snu lezeckého publicisty. Martin „Paďas“ Paděra se nám sám ozval, že by pro eMontanu rád něco vylezl. Vybral perfektní klasiku na Prachově – „Údolní cestu“ na Ameriku, sehnal její příběh (o tom, jak Petr Mocek upustil kamarádovi při bušení cesty kladivo na hlavu…), ukázkově tuhle výstavní lajnu dvakrát prostoupil (v elegantních elasťákách), objednal decentní suché počásko a přitáhl vysmátého spolulezce… Víc takových čtenářů, prosím!
„Ve svých 28 letech jsem si řekl, že se nikdy nebudu stresovat a od té doby jsem se ničím nikdy nestresoval,” vyprávěl nám v září 2015 Jirka „Prcas“ Slavík, když jsme s ním se Simčou Ulmonovou seděli pod skálou v Labáku a připravovali rozhovor. Prcas si nedlouho předtím prošel závažným zraněním, po kterém mu doktoři moc šancí nedávali. On si však přesto všechno dokázal udržet „mysl v rovných kolejích“ a postupně se dostal zpátky. Poštěstilo se mi být u toho, když se po svém úraze poprvé navázal na první konec lana a pro radost si vytáhl cestu „Po práci legraci“ VIIb. No, a dnes už zase řádí a leze desítky.
V téhle fázi ještě Petovi Whittakerovi bylo do smíchu. Druhý z dvojky Wide Boyz, Tom Randall, ho zespoda krmil britskými hláškami a fotil si ho na mobil. Po tom, co Pete provázal hodiny v komíně, vydal se dál. Lezl, až se dostal do místa, odkud i ty hodiny dole pod nohama vypadaly jako vtip. Kdyby spadl, letí až na zem. Do toho se komín nepříjemně rozšířil… Jak pak sám přiznal, po cvaknutí prvního kruhu „Staré cesty“ VIIIa na Velrybu se mu celkem ulevilo.
Když mi během pozdního léta 2017 Petr „Špek“ Slanina říkal, že plánují s Jirkou „Piškotem“ Chocholouškem zkusit prvovýstup na Čínské zdi v NP České Švýcarsko, hned jsem je poprosil, jestli bych mohl být u toho a fotit. Věděl jsem, že stěna má skoro 70 metrů a že sledovat Špeka během osazování kruhu je jako sedět v hledišti Národního divadla, pozorovat dirigenta orchestru, nebo jednoduše někoho, kdo svoje umění posunul blízko dokonalosti… Špek u toho všeho navíc stíhá ještě jednou rukou držet cigáro a pokuřovat. Pro mě osobně má tenhle den ještě další význam – na své první sezení v háčku a Špekovo povzbuzování, kam až mám vyhnat poslední čtvrtý kruh, určitě nezapomenu.
Slunečný a chladný podzim v Labáku je to, na co se tu lezci celý rok těší. Jenomže, znáš to, o víkendech pak často prší, dny jsou krátké a dostat se do skal o všedním dni vyžaduje velkou dávku kreativity. O to větší vzácnost pak je sejít se v tu správnou chvíli ve třech, kdy jeden může jistit, jeden lézt a poslední fotit. Do toho chytit boční světlo ze správné strany, pár nažloutlých stromů a hlavně výraz bojovníka Honzy Staňka, který se na písku dokáže neskutečně kousnout. Všechno se musí sejít v tu správnou chvíli…
Ota a Lucka Hrubanovi mě koncem roku 2016 poprosili, abych zdokumentoval chvíle jejich „radostného očekávání“. Předpokládal jsem, že půjde o focení u nich doma. „My bychom to nejraději udělali někde, kde to máme rádi,“ říkali a navrhli Tisou. Jeli jsme tedy do zasněžených skal a udělali tam fotky na památku. Cestou zpátky vznikla tahle momentka ze skalního průchodu. Ta dvě srdce už tam byla – možná je do sněhu namaloval někdo, kdo má písek také hodně rád.
___________________________________
To je všechno. Pokud chceš kalendářem udělat radost sobě, rodině nebo kamarádům, ozvi se na [email protected] a domluvíme se, jak to provedeme.
.
.
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.
Učitelka. Grafička. Typ člověka, kterému se rozzáří oči, pokud může o horách a skalách alespoň mluvit a psát, když po nich zrovna nemůže lézt.
Věří v jednoduchost, dobrý čaj a nerada řeší blbosti.