Jaký nejhorší pád může lezec zažít?
Když spadne z velikosti svého ega na velikost svého IQ.
Rád bych ale dodal, že tomu některý tlamy z vejšky až na zem celkem slušně konkurují. ČLÁNEK S PŮVODNÍ PÍSNIČKOU.

TEXT: Alešák Procházka FOTO: Archiv dotazovaných, Karel Vlček, Sany Mitáč, Alešák, Pavel Žofka, ZPĚV: Viktor Pařízek | červenec 2016

„Bacha šutr!”

Chvíli jsem počkal, než odlomený chyt tupě plácne o zem pár metrů od místa, kde jsem stál.

„Védlé, védlé,” dodal jsem ještě posměvačně.
O hodinu později vyvalil ten samý parťák bez jediného slova snad sedmdesátikilový blok.

„Zásah, potopena.”
Na další lezení už to pak najednou moc nevypadalo. A tak jsme ležérně sbalili matroš a vydali se na hodinový špacír Labským údolím k autu a jím dále do ústecké nemocnice – nechat odborně ošetřit mojí otevřenou zlomeninu loketní a vřetenní kosti.

Jsi nervózní, když nemůžeš kvůli práci či rodinné oslavě dva dny po sobě lézt?
Šijou s tebou všichni čerti, jsi sám sobě nepříjemný?

Dobře ten pocit znám. Pak uděláš jeden blbý beznávratový krok, unavený nebo málo rozehřátý nepřiměřeně zabereš za chyt, odcvakneš jednu nesprávnou karabinu nebo se jen na chvíli postavíš na špatné místo a měsíc je v háji. Nebo taky rok. Mně se to zrovna jako na potvoru přihodilo, když jsem měl v práci domluvené dvouměsíční neplacené volno, které jsem hodlal strávit na písku. Smůla.

Rýmička

Jasně, není to kdovíjak příjemný, když se při tlamě do hrubozrnného rajbáku ostrouháš jak pastelka. Když se při prváči nešikovně klepneš kladívkem do palce, až ti slezl nehet, popřípadě si v kousavé spáře na hřbetech ruky upečeš šťavnatý červený koláče. Servaná kůže po dynamickém kroku do ostré dvouprstové dírky, odřený kotníček ze širočiny, naražená pata při delší tlamě do pendlu, namožené rameno po jogínské sekvenci kroků v hladkém koutě?

Já vím, ráj vypadá jinak, jenže přihodit se můžou mnohem horší věci. A teď nemyslím zraněné ego a zlomené srdce. Když se podívám kolem sebe anebo zaštrachám ve vlastní minulosti, tak bohužel musím konstatovat, že úrazy a zranění se dějí. Ať už zátěží, začneš-li se blížit svojí hranici, anebo důsledkem nějaké chyby, špatného rozhodnutí či prostě smůly.

XXX
XXX

Nejčastějších 5 zranění

podle lezce MUDr. Filipa Hebelky

Přemek Podlaha

Minule jsme po celodenní šichtě ve skalách klopýtali začínající nocí za svitu luny do nejbližší hospody. Ve stejný okamžik Makak hbitě nastupoval do cituji: „vylámaného osmcéčka na dolez.” O dvě hodiny později se pak u „zrzavý vody” málem rozplynul blahem, když vyprávěl, že to byla fantastická cesta a jen tak mimochodem dodal, že tam ale dal tři šestky do noh.

Ale asi se shodneme, že né všichni vidíme podlahu ze šesti metrů jako zajímavé zpestření vypečeného úseku k prvnímu kruhu. Ještě k tomu třikrát po sobě. A navíc, úměrně s narůstající výškou odskoku se nejprve snižuje pravděpodobnost, že domů odejdeš po svých, později se začne pomalu rozplývat i slovo „domů”.

Před pár lety jsem jistil kámoše na Suškách, který to s ulomeným chytem v ruce poslal asi z dvanácti metrů až na nástupovou plošinu. Jasně, už zase leze, ale tenkrát to tak jednoznačné nebylo. Se zlámanými obratli, žebry, lopatkou a propíchlou plící ho odvezli do nemocnice a já se kolem půlnoci vydal předat auto jeho manželce, kterou jsem nikdy předtím neviděl a která se sedmi dětma čekala doma, až ji někdo vysvětlí, proč její muž nedorazil na večeři.

Jiný příběh? Sasko – „Gemeinschaftsweg“. Kultovní osmbéčko, dole koutek, výše sokolík a nakonec spára přes dva pořádné převisy. V saských lezeckých kruzích je dobře známý příběh kluka, který si ve spodní třetině nezaložil uprostřed obtížné pasáže klíčovou smyčku a místo toho to valil dál nahoru převislým sokolíkem. Aby ušetřil síly na kusový přelez. Konec písničky? Smeknutí, podlaha, vozíček natrvalo. Na jednání SBB (Saského horolezeckého spolku, pozn. autora) o možném dojištění zmíněné cesty dorazil a řekl, že to byla jeho chyba a že je proti. Srdcař.

Jen jedna věc je horší, než smeknout nad kruhem.
Smeknout pod kruhem.

Jaký byl tvůj nejhorší lezecký úraz?

Ondra Beneš
„Pád na Růžové věži (v Labáku, pozn. autora), který jsem způsobil vlastní chybou. Lano, které tam vždy stačilo, jsme zkrátili a ještě k tomu jsme tam přidali slaňák a prodloužili tak délku spouštění. Když jsem spouštěl Tomajdu na zem, tak jsem si nepohlídal konec lana a ten mi projel osmou. Lano během vteřiny projelo slaňákem, a jak Tomajda mizel ve svahu, tak se mi odmotávalo před nohama. Byl jsem v šoku, a tak jsem lano chytl a v tu chvíli jsem zmizel za ním. Já si zlomil kotník a ruku u ramene, Tomáš měl operovanou patu a byl celý dost potlučený.”

Poznáš ho? Ondra Beneš v nemocnici

Simča Ulmonová
„Asi nejvíce mě potrápila trojnásobná ruptura poutek v prostředníčku na levé ruce. Tři poutka mi praskla naráz. Prst byl do chvilky dvakrát takový, celý fialový a poté jsem dva nebo tři měsíce nelezla. S takto poškozeným prstem jsem lezla další tři roky (na ambulanci mi dali sádru a neřešili to). Až Filip Hebelka mi vysvětlil, že s tím lze něco dělat a udělal mi plastiku dvou poutek. Opět jsem nelezla několik měsíců – trápily mě záněty. Prst nyní drží, jen mi zůstala tětiva – pozůstatek po lezení s utrženými poutky. Prst není 100%, pobolívá při určitých úchopech, trochu zlobí mechanika, ale drží! Po tomto se ještě přidružily další dvě ruptury poutek na jiných dvou prstech. Vždy nečekaně, v zimě, z přetížení, kterým ale předcházel lupavý prst a neustálé záněty. Šlacha si pak sama udělala místo a poutko odstranila…”

Simča Ulmonová: “Prst není stoprocentní, ale drží!”

Jirka „Prcas“ Slavík
„Panťák. To ovšem nebylo při lezení, nýbrž při opouštění stěny. Diagnóza byla dost tvrdá. Nejdřív to vypadalo, že budu do smrti přibitej na faulenc, potom se to ustálilo na kryplkáře a nyní jsem to velmi aktivní rehabilitací dostal do situace, že mohu i něco vylízt. Pochopitelně to není jen tak, všechno mi bolí, teda to, co bylo na sračky, což bylo skoro všechno na mém těle, krom páteře. A hlavy – ta dostala pořádnou ťafku při mnohé celkové anestezii. Doba trvání, aspoň do stavu, kterým disponuju nyní, byla něco přes rok. A to opravdu tvrdé práce na sobě samotném.”

Vondřej Horáček
„Nejhorší úraz byla moje prasklá slezina při bouldrování. Ale bylo to takový celý dost záhadný, protože tam nebyla přímá příčina ve formě pádu nebo tvrdého nárazu… Výpadek cca tři čtvrtě roku, na stejnou výkonnost jsem se dostal asi za rok.”

Vondřej Horáček: “Výpadek cca tři čtvrtě roku, na stejnou výkonnost jsem se dostal asi za rok.”

David „Komíňák“ Griger
„Moje tlama v Tisé. Proběhlo to tak, že jsem vylezl pár cest od VIIIb do IXc. No a jako poslední cestu jsem si chtěl vylézt toho „Liftboye“, kterého jsem si před tím spletl se „Savojem“ a na kterýho jsem vlastně jel. Už nebyl takový ždim, a proto se dostavila trochu nejistota. Stejný nástup zapříčinil, že jsem si tam ani nedával smyčky – a jdou tam tutový plocháče (ty jsem si tam o rok později šel okouknout ze slanění a otestoval jsem je.) Proto jsem to taky hrubě podcenil a říkal si, že ke kruhu v pohodě dolezu, ale jak jsem nebyl nejčerstvější, tak jsem znejistěl kousek pod kruhem.

Výška už to taky není nejmenší. Začal jsem se natahovat a ohmatávat chyty v okolí, protože se to tam trochu zjemní, a zjišťovat bezpečnou cestu ke kruhu a v tom mi asi klouzla noha a možná se mi i něco udrolilo pod nohou či rukou a já ztratil balanc a najednou jsem letěl. Jistič ani dokumentarista (kamarád to točil) to nečekali. Řikali, že jsem byl v klídku a hledal cestu a najednou jsem letěl, takže na přesnou příčinu bychom se museli kouknout na to video, ale to už je teď jedno a kouknu na to možná až v důchodu. Nikdo to zatím neviděl.

Vytrhl jsem erárku a sletěl na šikmej šutr na nohy a pak se třískl do šišky o šutr. Byla z toho fraktura lebky – prasklá 12 cm. Nitrolebeční krvácení – mozkové blány jsem měl nepoškozené, takže krev do mozku přímo nejela. Dále dva krční obratle kompresně prasklé. Zlomený žebro a utržený vaz u palce na pravý ruce a naprasklý nějaký chrupavky v zápěstí. Probudil jsem se v nemocnici druhý den a hned jsem instinktivně zkoušel hejbat nohama. Když jsem zjistil, že je to dobrý a že normálně myslím, tak do toho zrovna přišel tatík a já zvedl palec nahoru a ukázal mu, že to bude OK. Na tohle do konce života nezapomenu…

Zpět jsem byl za měsíc – první cesta sólo na Křižáku (rychle jsem potřeboval zjistit, jak na tom jsem), ale v nemocnici mi pak řekli, že jsem „nerozumný“ (použili ostřejší výraz) a hned vydali zákaz. Naplno jsem začal za tři měsíce.“

Komíňák: “Řekli mi, že jsem nerozumný.“

Honza „Makak“ Makovička
„Spadl jsem na stěně v Holešovicích skoro od topu na zem (asi z deseti metrů na beton s kobercem), nechytnul mě jistič. Měl jsem zlomený pravý bérec a na druhé noze malíkové kůstky. Byl jsem asi měsíc a půl na vozíku a měsíc o berlích.“

(Traduje se, že Makak pak nemocenskou strávil shybováním převislých cest na zmíněné stěně, kdy na jedné ruce visel, druhou cvakal expresky a při spouštění musel třetí člen týmu přeparkovat vozíček tak, aby to vyšlo zpátky do sedu, protože Makak měl „nechodící” sádry, pozn. autora)

Makak leze hlavně venku. Přesto se nejvíc zranil na stěně.

Petr „Jony“ John
„Zlomenina dvou hrudních obratlů, před maturou, na Ostaši. Tehdy v podstatě začátečník jsem se smyčkami ještě neuměl. Špatně jsem namontoval smyčku do jinak dobrého místa. Kousek jsem odlezl, seznal, že cesta ještě není pro mě a rozhodl se pro návrat. Nezkušenost a strach pomohl k pádu. Smyčka se vytrhla, nasměrovala mě nešťastně na předskalí a pak na zem. Následovalo dlouhé zkušební období: první dřep, první klik… Díky tomuto zkouškovému jsem si uvědomil, co chci v lezení hledat. Příští rok na jaře jsem konečně vyrazil opět do skal. Vědomí, že nešikovný pád není přípustný kvůli železům v zádech, mě brzdilo, ale to bylo jedině dobře. Další rok, už odlehčen od železa, jsem se upsal Ádru.“

“Další rok, už odlehčen od železa, jsem se upsal Ádru.”

X
Zuzka Brtnová
„Nejvážnější bylo asi odlomení tří příčných obratlových výběžků po pádu na předskalí z nástupu „Porcálky“ (Porcalova stěna na Větrník, Hruboskalsko, pozn. autora), ale pořád nic tragickýho, lézt jsem pak opatrně začala ani ne po dvou měsících. Daleko horší psychicky pro mě byla zlomená ruka (viz nejpitomější úraz) – jednak šlo o kost, která často špatně sroste, takže jsem pět týdnů trnula s výhledem na šrouby, ale hlavně to bylo v mém lezecky zdaleka nejzapálenějším období, kdy jsem nemyslela skoro na nic jiného a trénovala s železnou pravidelností, takže tu víc než dvouměsíční pauzu jsem tenkrát hodně špatně nesla.”

“Zlomená ruka přišla v tom nejzapálenějším období…”

Game over

Kočka má prý devět životů. Ale teď nemyslím toho kolotočáře z Výstaviště, co ho práskli v hospodě v centru Prahy. My jsme na tom podstatně hůř. Jedna fatální chyba a GAME OVER. A pokud nevěříš v reinkarnaci, tak to bylo všechno. Když s blížící se bouřkou naběhneš do nějaké vážné cesty, nerozlezený, nevyspalý a navíc máš bordel v hlavě, bude spíš zázrak, pokud se nic nestane. Jenže velký počet fatálních úrazů se překvapivě stane i zkušeným bouchačům na základě totálně stupidních chyb.

Tak třeba Lynn Hill se v roce 1989 v Buoux blbě navázala a spadla z 25 metrů zpátky k nástupu mezi kořeny. Jako zázrakem ji zbrzdila větev stromu a celé to přežila.

Jednomu z mých nejčastějších parťáků se odlomilo lanko u ATC kyblíku, což ho samozřejmě vůbec nevzrušovalo a vesele ho používal k jištění i slaňování dál. Při jednom slanění v Jizerkách si ovšem nevšiml, že se mu zmíněné jistítko zaseklo o vrcholovou hranu věže. Dokonce mu ani nepřipadlo zvláštní, že spotřebovává mnohem víc lana, než jakou rychlostí se přibližuje pevné zemi.
Bobr: „Héj Maku, utíká ti kýbl.”
V tu chvíli ovšem kyblík přeskočil dolů přes hranu a Makak spadl volným pádem na zem mezi kameny. Jen díky obrovskému štěstí, že to bylo pár posledních metrů a kameny byly pokryté sněhem, tam dole nezůstal mastný flek.

Mathias Gäbler (přední saský lezec, pozn. autora) vypadl totálně ožralý z bivaku do černé hlubiny. Dvakrát za sebou. Napodruhé, při oslavě vlastních narozenin – to byl poslední společný let duše a těla. Před pár lety se zabil mlaďoch Tito Traversa, protože se mu do ruky připletly expresky, ve kterých nebyly karabiny provlečené smyčkou, nýbrž pouze gumičkou. Ve 25 metrech si do nich odsedl a bylo to. Vzpomínáš?

_

Nejnebezpečnější věc na světě?
Život. Nikdo z něj nevyjde živej.

Na jaký nejpitomější úraz si vzpomeneš?

_
Ondra Beneš
„Asi smrt Míry H. Stalo se to předloni v Paklenici. Krátce předtím pomáhal jiným lidem s navázáním, pak šel lézt a sám se špatně navázal. Nahoře si odsednul a před očima celé své rodiny spadnul. Proto říkám: Lidi, dbejte prosím na vzájemnou kontrolu a vždy uvazujte uzel na konci lana.”

Simča Ulmonová
„Viděla jsem několik ošklivých pádů ať už na zem nebo do stěny. Je třeba neustále dávat pozor a připomínat si všechna rizika, která lezení přináší. Asi nejkurióznější úraz jsem viděla v USA, kdy si kamarád zamotal při pádu do lana malíček a utrhl si tím jeden nebo dva články.”

Vondřej Horáček
„Kamarádovi projelo lano při spouštění na Sardinii — poslední den zájezdu a poslední cesta. Byl z toho nalomený obratel.”

Lionel Burger
„Pád na zem z osmi, ve spacáku, v noci. Zlomil jsem si dva obratle a obrousil lebku. Vzpomínám si, jako by se to stalo včera. Ale dozvěděl jsem se všechno až od kamarádů po dvou týdnech v nemocnici, kterým dlužím velký díky za záchranu! Spali jsme v Sasku na Schrammsteinech v mezipatře (nad sebou 30 metrů skály, my na polici 20 x 3 metry, pod sebou dalších osm až deset metrů) a večer po lezení takovej středně velkej sobotní mejdan. Džony, zvanej Voltmetr, mi to vyprávěl zhruba takto: „Ty seš ale uplnej idiot, šel jsi o půlnoci na záchod s čelovkou pár metrů daleko a říkal jsi: ‘Sakra tam je ale šluchta, tam bych nechtěl spadnout…’ Pak jsi tam šel ve dvě a spadl jsi tam.“ Z takovýhle blbosti jsem si odnes dva sešroubovaný obratle, ostrouhanou lebku a zkušenost, že když spíš někde vysoko, je fakt dobrý se k něčemu přivázat – pokud jsi náměsíčnej, nalitej, nebo se jen hodně rozvaluješ v posteli.”

Někdy je zranění cítit ve vzduchu. Lionel v Bishopu, USA

X
Honza „Makak“ Makovička
„Napadají mě dvě události a obě souvisí s odklízením kamenů pod dopadem. První se stala mému kamarádovi, když jsme lezli na Rovišti ve třech. Zrovna jsem nelezl ani nejistil, tak jsem pokukoval, co polezu dál a všiml jsem si, že vedle je asi sedmimetrová cesta, co má jen slaňák. Řekl jsem si, že si ji vysóluji. Odklidil jsem pár kamenů pod dopadem a cestu vylezl. Kamarád to chtěl také zkusit. Když byl nohama asi ve třech metrech, tak urval stup a poslal to přímo na jediný kámen, který jsem neodklidil. Zlomil si patu a skončil měsíc a půl o berlích.

Ta druhá se stala mně na Drábských světničkách. Vlezl jsem do převislé cesty, ve třech metrech to nějak ztěžklo a kruh byl v sedmi. Pode mnou byl kámen velký akorát tak na náhrobek, tak jsem radši slezl. Odvalit kámen byla pořádná dřina, ale podařilo se. Chvilku jsem si odpočinul a vlezl do toho znova. Asi metr pod kruhem jsem podrtil spoďák, ten to nevyrdržeÌ a kus se odlomil. Odletěl jsem od skály a dopadl – nikoli však do připraveného pískoviště, nýbrž přesně do těch odvalených kamenů. Tady to ale skončilo lépe, jeden kámen se mi pod nohama rozdrtil a nohy to naštěstí vydržely. A já cestu nakonec vylezl.”

Makak po pádu

X
A co na to Zuzka Brtnová?
„Nejpitomější úraz zaviněný mojí hloupostí se mi stal na stěně, když jsem po oddílových závodech na Julisce sundavala ze slanění chyty a v zápalu šroubování a koukání po chytech jsem si nevšimla kratšího konce. Sice to byly na zem necelé dva metry, ale jelikož ji tvořily tvrdé parkety, na zlomení zápěstí (člunková kost) to stačilo. Úplně nejpitomější asi bylo, když nás Jizva na Kalymnosu vyboural na motorce – po vyndání součástek z nohy a deseti stezích se mu pak následující dvě třetiny pobytu lezlo s jednou nohou v trekovce hodně blbě.”

Nandavání lezečky po bouračce na Kalymnosu

Alternativa

Další problém ovšem nastane, pokud nemáš vedle lezení nic jiného. Nic, co by tě udrželo nad vodou během neplánované delší lezecké pauzy. Kámoše, se kterými si dokážeš sednout a probrat život, aniž by se stočila řeč na čísla a programy cest. Příjde mi fajn, když si lidi dokážou najít vždy něco pozitivního na čemkoli, co se přihodí. I když se to zprvu kolikrát jeví jako jednoznačně negativní věc.

Já jsem během dvouměsíční pauzy coural Adršpachem a nafotil pár zajímavých snímků. A taky jsem začal hrát na didgeridoo a objevil tak koníčka číslo dva, hned po lezení. Jasně, sousedským vztahům to zrovna moc nepřidalo, když panelákem šest hodin denně rezonovala Austrálie, ale já tím našel další kus sebe.

Rada lidem, kteří jsou kvůli zranění na delší dobu mimo?

_
Ondra Beneš
„Jelikož jsem nikdy dlouhou pauzu neměl, tak nemohu moc radit. Záleží na typu zranění. Pokud se dá nadále jinak sportovat, tak to. Jinak já bych se třeba uchýlil více k saxofonu, k práci, nebo k cestování.”

Jirka „Prcas“ Slavík
„Samozřejmě to je odvislé od vážnosti zranění. Já jsem to řešil tak, že jsem spacifikoval zbytky svý morálky a řekl jsem si, že když teda ta eutanázie v Česku není možná, že to tedy rozlezu. Začal jsem úplně od začátku, začal jsem se učit chodit a jíst příborem. Je to pouze o hlavě. Morálka, disciplína, výdrž…“

Simča Ulmonová
„Mám rodinu, takže těch dalších aktivit, kterým se věnovat v pauze, je spousty. Pořiďte si děti a můžete chodit do divadla, kina, na hrady. (směje se) Ale jinak jsem cvičila „core” a hodně běhala nebo chodila do posilovny. A ty návraty k lezení mají taky něco do sebe. Těšíš se z každého vylezeného metru a každého posunu. Prostě čistá radost, žádné honění čísel. ‘Lezu, hurá,’ a o to jde…”

“Ty návraty k lezení mají taky něco do sebe.”

_
Petr „Jony“ John
„I malé kroky se počítají, sčítají se. Důležité je neztratit směr. Zaměřit se na nějakou fyzickou činnost, kterou zranění umožňuje. Když hlava selhává, tak řád a disciplína dokáže snížit výskyt nijakých myšlenek. Pokud ke zranění nedošlo při lezení, to je normální, děje se. Pokud při lezení, tak to k tomu patří.”

Vondřej Horáček
„Nezoufej, všechno se jednou spraví. Mně hodně pomáhalo (v době, kdy jsem měl ještě zakázané normální lezení) si jen tak traverzovat půl metru nad zemí v nějakým dvojkovým terénu — taková chůze po skále. Pak jsem začal lízt trojky, čtyrky, pětky a už to bylo dobrý.”

David „Komíňák“ Griger
„Já se zotavil velice rychle a hlavně jsem věděl hned na začátku, že to bude v pohodě a že zase budu v klidu lízt. Že mě akorát bude malinko omezovat ta zmenšená hybnost pravý ruky, ale že je to v podstatě prkotina. Takže já jsem vlastně ten čas na zbláznění ani naštěstí nedostal. Ti co mají vážnější následky a nebo o mnoho déle trvající rekonvalescenci, těm patří obrovský obdiv a respekt, když se dokážou vrátit. To musí popsat jiní. Jak řekla moje mamka, šlo to tak rychle, jako kdybych měl horší chřipku, takže o překonavání nějakých dlouhodobějších trablí s nejistým výsledkem nemohu hovořit. Dle mého názoru je rozhodující rozsah následků a pravděpodobnost úplného zotavení. To člověka asi dost setne, a nebo naopak dodá víru a energii.”

Honza „Makak“ Makovička
„Najít si nějakou činnost co můžou dělat. Já shyboval, ručkoval lehký převisy a pak i chodil plavat. Kamarád, co měl špatnou šlachu, zase lezl spáry. Když už jsi v pořádku, tak začít pomalu, protože tělo na to není zvyklé.“

Zuzka Brtnová
„Můžeš to vzít jako šanci udělat věci, na který normálně nemáš čas (kamarád se třeba naučil hrát na foukací harmoniku), ale jak jsem psala, já byla se zlomenou rukou tak zoufalá z toho, že nemůžu lízt a jak to bude potom, že i když jsem měla zkouškový, dokázala jsem číst jenom Montanu, Lezce a průvodce. A taky jsem chodila na Smíchoff a žebrala, aby mě někdo vzal na rybu do rajbasů, kde mi stačila jedna ruka. (směje se) Důležitý je podle mě nevypadnout z komunity a nesmutnit doma. O víkendu normálně vyrazit s ostatníma na skály a najít si na tom něco pozitivního – když nemůžu lízt, aspoň mám konečně čas obhlídnout s průvodčíkem nový věže/cesty nebo fotit a je mi dovoleno povalovat se pod skálou a blbě kibicovat. A večer spláchnu žal pivem a zpěvem. Já třeba v Ádru chodila na borůvky, na procházky skalama a plavat. Alešák si díky zranění v roce 2010 našel čas na veřejně prospěšnou činnost a odjel sbírat levou rukou odpadky na Otvírání Skaláku. (směje se)

Jsi na pár kol mimo hru? Nezoufej.
Máš jedinečnou příležitost rozvinout se v dalších věcech, o kterých třeba i potajmu sníš, ale nevychází na ně čas. Vydrž!

_
_

Říká se, že nakonec bude všechno dobrý.
Takže jestli to není dobrý, znamená to,
že ještě není konec.

_
_

Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.