Jestli čekáš nějaký fajný článek shrnující nejnovější poznatky o efektivním tréninku, report o nedávno objevené fantastické sportovní oblasti se spoustou barevných fotek, či deset tajných triků, jak založit tutovou smyčku na písku, tak narovinu píšu, že tomu tak nebude a že tvoje očekávání zůstane nenaplněno. Doba se totiž nepatrně změnila, a tak je třeba se pověnovat i aktuálním tématům, nemyslíš? Lezení není jen o lezení a internetová pavlač představuje stále větší díl z pomyslného koláče.
A tak bych rád trošku rozvířil stojaté vody diskusí na některých českých lezeckých webech. Poslední dobou to tam totiž často překypuje příliš intelektuálními příspěvky, opřenými o konstruktivní věcné argumenty s vysokou mírou odbornosti a hlavně – bez jakéhokoli náznaku urážek. Nuda. Až mě to skoro nebaví číst.
Anebo je to jinak? Největší thriller tě dnes, kamaráde, už nečeká v lámavým pod vyhnaným druhým kruhem, či v horském žlabu s pravidelným přídělem lavin a šutrů.
Nýbrž v diskuzi na „lezci”.
.
.
Dřív by mě za názor, že Země není placatá či že se člověk postupně vyvinul z jednodušších forem, ukamenovali. Dnes můžu s klidem říct, že tu nějaká evoluce byla, je a bude. Což samozřejmě platí i pro lezení. Zlepšuje se naše vybavení, kvalita tréninku, zvětšuje se lezecká komunita. Olympijský sport – teda pokud to neuplatí pexesová lobby.
A možná se i nepatrně mění, kdo a proč vlastně leze. Zatímco v minulosti ta aktivita obecně směřovala přes „cvičné” skalky do vysokých stěn, do hor a pokud možno do zimních, dnes je to docela jinak. Část komunity nikdy nebyla venku – na opradových skalách. A tak otřepané přátelství na laně, touhu po dobrodružství, radost z vylezení cesty, která pro nás hodně znamenala, a souznění s přírodou tu a tam nahrazují jiné motivy.
Je v módě být akční a nestíhat. Ve fitku jsme byli včera a na power jógu jdeme zítra, takže umělá stěna je zajímavá alternativa. Cool selfíčkem uvést stovky opravdových přátel na sociálních sítích v úžas. Nejhezčí cesta je najednou ta, za kterou nasbíráš nejvíc lajků. Stále větší část „lezení” se odehrává ve virtuálním světě. Můžeš sjíždět lezecká videa, číst blogy, informovat se o novinkách, prohlížet databázi cest. A ano – můžeš diskutovat. Tenhle vlak se rozjel a nabírá na rychlosti. Neříkám, že je to špatně, ani dobře. Prostě to tak je.
A zatímco se dříve řešily problémy v hospodě a mezi nejvážnější zdravotní rizika u lezců patřil alkoholismus a cirhóza jater, dnes to je syndrom karpálního tunelu a tenisový loket.
Jasný, stropní spára v Yosemitech. Pak taky jedno VIIIc v Ostrově – na Sluneční věž. Ale tyhle krasavice teď necháme v ústraní a vydáme se někam úplně jinam. Představ si, že by existoval oddělený časoprostor. Jiný svět – virtuální. A on existuje, svět diskuzního fóra. Kdekomu se po vstupu do něj vytratí základy slušného chování, jiný zapomene na veškerá pozemská pravidla. Ventilační místnost vnitřního napětí. Vítej! Cítíš, jak ti rostou křídla? Zamáváš a vzlétneš. Klávesnice totiž snese kdeco.
Ale čím je tak zábavné kysnout před bednou a navážet se do ostatních? Proč je to tak, že se člověk utrhne ze řetězu a odváží se napsat opravdu cokoli? Čím to je, že v separátní realitě udatně bojují i ti, kteří nemají o daném tématu absolutně „šajn”? Jaktože je někdo ve svém přesvědčení zcela nezlomný a nepohnou s ním ani racionální argumenty? Proč je tak těžké někomu něco vyvrátit? Proč dochází k použití zbraní a podpásovek, které nemají s tématem zhola nic společného a i nevinně vyhlížející diskuze se nakonec zvrhne v nekonečnou iracionální zákopovou válku?
Proč nakonec místo kultivované výměny informací a hledání konsensu dojde jen ke vzájemným urážkám na základě pravopisných chyb? A musí to takhle vůbec být? Himbajs, takových otázek. Přece není možné, aby bylo mezi námi tolik psychopatů. Ve skalách doktor Jekyll, u bedny pan Hyde.
Teď netvrdím, že jsem objevil oheň. Odpověď na některé otázky totiž již několik desítek let zná moderní psychologie. Tak proč si to jen pro přehlednost krátce nezopakovat? Máme tu prostě jevy, které fungují a které mnohé vysvětlují.
ANONYMITA
Stará známá, která ti rozváže jazyk i ruce a dovolí udělat něco, na co by sis jinak netroufnul. Umožní ti napsat asi opravdu cokoli. I špeky, které bys ze sebe v přítomnosti názorového oponenta nikdy nevymáčknul. Stydíš se podepsat pod svůj názor? Nestojíš si za ním a byl bys velmi nerad, kdyby byl spojován s tvým jménem? Nelam si hlavu, že se kultivovaní lidé pod svými výroky podepíší tak, aby bylo jasné, kdo s kým diskutuje (tedy ne nicneříkající nick) a prostě to tam tlač, jak tě to napadne. Naštěstí i dnes bere ty anonymní výkřiky pořád ještě někdo vážně a dokonce na ně zareaguje! Snad to ještě dlouho vydrží a nezačnou tě ignorovat, to by byl konec světa, co?
GROUPTHINK
Syndrom skupinového myšlení. Jedinec začne přijímat názor skupiny, ve které se pohybuje. Potlačí vlastní názor i osobní odpovědnost, aby nedocházelo ke konfliktu se skupinou. Kolektivní racionalizace kroků týmu, pocit nezranitelnosti. Je pohodlnější a příjemnější štvát s velkou smečkou jednoho zajíčka, než stát sám proti většině.
:
.
.
DUNNING-KRUGERŮV EFEKT
Hloupí, či nekompetentní lidé si tuto svoji vlastnost často neuvědomují a jsou přesvědčeni o opaku. A naopak lidé znalí, inteligentní často váhají. Takže i totální mimoň může nadšeně a neoblomně prezentovat nějakou naprostou kravinu, nad kterou zůstává rozum stát a ten, kdo opravdu ví, mnohdy nepoví, protože se jeho loďka houpe v řece pochybností.
Jak můj táta vždy s oblibou o komsi říkal:
„Nezatížen znalostí problematiky rozhoduje bez předsudků.”
Nejvíce platný názor samozřejmě nemusí být ten, který je nejhlasitěji či nejsuverénněji publikován. Na každém šprochu pravdy trochu? Mnohdy ano, často ne.
Pár příkladů pro zasmání?
„Na písku sice nelezu, ale vím, že jsou tam nebezpečné cesty, které by se měly dojistit.”
„Nechápu, proč všichni opěvují Adama Ondru kvůli Dawn Wallu, když by nikdy nedokázal vylézt na K2.”
„Kdo odmítá MG na písku, by měl lézt naboso s konopným lanem.”
Jak vyvolat válku v internetové diskuzi ve dvou krocích?
1. Napiš libovolný příspěvek.
2. Chvíli počkej.
POLARIZACE
Vyhranění. Člověk, aniž by si to uvědomoval, sklouzává k názorovému pólu. V černobílém spektru budou jedni směřovat ke zcela černé, druzí k bílé, podle toho, co jim je bližší. A tohle vyhranění se často ještě zesílí vlivem přítomnosti ve skupině.
Opět pár příkladů.
Jsi proti sekání ve skalách, ale v lomech by ti to třeba ani nevadilo. Ve vypjaté skupinové diskuzi se dost možná začneš podvědomě přiklánět k názoru, že sekání je všude špatné.
Analogicky napíše jeden, že cesty na písku jsou blbě jištěné a druhý, že naopak zcela dostatečně, což jsou opět dva opačné póly. Ve skutečnosti tam máš portfolio výstupů od hotových vražd až po „sportovky”. Každá je jiná.
Jeden tvrdí, že skály byly den po dešti suché. Pro druhého mokré. Zase to může být jinak – převislé vůbec nezmokly, jiné díky expozici vyschnou rychle a další jsou díky orientaci zavlhlé i týden po dešti.
Prezident je buď dobrý nebo špatný, nic mezi. ČHS jde dobrým směrem a vyplatí se být jeho členem nebo úplně naopak.
Nedávno vyšla kniha Nejkrásnější cesty na písku. Černá: cesty, které byly vybrány, budou zcela zničeny pod náporem lezců. Bílá: skvělý průvodčík, přesně takový, který tu dlouho chyběl. Dalším příkladem může být nedávná diskuze ohledně (trenéra) Bintera. Jedna část komentářů ho totálně zatracovala, druhá vynášela do nebe. Nezatížen znalostí problematiky budu rozhodovat bez předsudků a tipnu si, že na tom člověku určitě něco dobrého bude a také bude mít jisté mouchy – od něčeho méně, od jiného třeba více.
Svět není jen černobílý, mezi tím máš i 50 odstínů šedi.
POSTOJOVÁ POLARIZACE
Lidé si vybírají pouze ty argumenty, které podporují či potvrzují jejich původní myšlení. A vyhýbají se informacím, které jejich přesvědčení narušují.
Příklad: Domníváš se, že Petr Resch (to není ten herec z filmu „Je třeba zabít Sekala”) organizuje Petrohradské padání jen kvůli finančnímu zisku. Potom si přečteš dvě „zaručené pravdivé” zprávy o stejném rozsahu – jedna bude tvoji domněnku vyvracet, druhá potvrzovat. Podvědomě si vybereš tu druhou a až se příště otevře tohle téma, použiješ ji k argumentaci.
Anebo předpokládejme, že jsi zastáncem používání magnézia na písku. Dostaneš do ruky výsledky třech studií (které jsem si vymyslel pro vysvětlení jevu). První praví, že ochránářům zásadně vadí estetické aspekty jeho používání. Druhá, že Mg ovlivňuje poréznost pískovce, zadržuje se pod ním vlhkost a je-li spláchnuté deštěm, mění ph půdy. Třetí, že nebylo potvrzeno, že by poškozovalo skálu, jak se vždy říkalo. Kterou studii vezmeš vážně?
.
.
.
ZMĚNA NÁZORU
Lidé prý mají tendenci držet se toho názoru, který si vybrali již dříve. Radikálnější změna názoru může být považována jako charakterová slabost a prohra, proto někdo nezmění svůj postoj – ani pod tíhou objektivních argumentů, které byly předloženy. Tím by totiž ukázal, že se mýlí, odkryl by svoji slabost, přiznal prohru. Kluci v politice to dělají stejně, kdejaký výkvět tam taky bude neustále dokola mlít to samé, jako kolovrátek, i kdyby se opozice stavěla na hlavu.
V určitém bodě pak už sice přestane jít o hledání pravdy, nýbrž o vítězství (či spíše o neprohru), ale to protřelým diskuzním matadorům tak moc nevadí. Bojují stejně urputně jako v převislé dardě pár metrů pod řetězem. A neustoupí.
Příklad:
Vykřikneš, že normy u horolezeckého vybavení jsou zbytečný luxus a zabiják dobrodružství, že Gri-gri je jediné bezchybné jistítko vhodné i pro totální začátečníky nebo že jištění smyčkami na písku je životu nebezpečné, protože se trhají při nízkém zatížení. Půl republiky ti předloží desítku argumentů o opaku, které mají hlavu a patu, ale ty se snažíš vykroutit tak, abys nemusel měnit názor, nepřiznáš, že by ses třeba mohl mýlit, případně začneš rovnou útočit.
Ale nebylo by to naopak vítězství, když po konfrontaci s fakty, které jsi neměl, dokážeš říct: „Hele, vlastně máš pravdu, takhle to dává víc smysl, než co jsem zprvu tvrdil já?”
PODPÁSOVKY
Stačí, aby emoce zvítězily nad racionalitou. V tu chvíli přestane jít o hledání pravdy, nýbrž pouze o výhru. Když vítězství, tak za každou cenu. Nedokážeš-li zodpovědět otázku, či vhodně zareagovat na příspěvek oponenta, když máš pěnu u pusy, zatmí se ti před očima, pak začneš bojovat na jiných frontách. Na všech možných, bez ohledu na to, zda alespoň okrajově souvisí s tématem, či vůbec. Těch možností máš opravdu hodně.
Můžeš urážet na základě gramatyckých chib, překelpů, lezecké úrovně (blbeček, co nevyleze číslo, nemůže mít rozumný názor). Nalož přispěvatelům, kteří pochází z jiného cípu republiky, maji pocitac bez ceske diakritiky. Dej jim čočku za životní styl, způsob, jakým si vydělávají peníze, jak vypadají. Jak bylo řečeno, nejde o to, se s někým shodnout, nýbrž ho porazit. A stejně jako u anonymity – vždy se najde někdo, s kým také zacloumají emoce a chytne se.
OSOBNÍ POHODA
Dokáže i spokojený člověk urážet? Asi jo, (i když to většinou nemá zapotřebí), ale něco mi říká, že ty nejjedovatější prásky nepochází od vyrovnaných lidí, žijících v harmonii a osobní pohodě. Sám nevím, co za tím vězí. Snad psychické pohnutky v šestinedělí, kompenzace dlouhodobé nespokojenosti či chybějící lásky. Možná je to lék na mindrák, nedostatek pozornosti, na nějaký komplex. Nenaplněné vlastní očekávání.
Negativní energie z nadbytečné konzumace masa? Špatné období podle lunárního kalendáře? Podle Freuda stojí téměř za vším intimní touha po své matce. Anebo je to obecně nedostatek kvalitního sexu, vedoucí k hormonální nerovnováze a vnitřnímu přetlaku? Těžko říct. Každopádně pořádná zápletka a rozuzlení v posteli přeléčí kdeco. Jestli do toho tahat vlastní matku, bych asi zvážil.
GRAMATIKA
Klasická otázka: „Prosím poradíte někto jakí si koupit lano na stěnu?”
Klasická odpověď: „Nejprve se nauč, česky debile a pak zační líst.”
Jasně, málokdo z nás vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd. Ono taky nevadí, že nesypeš z rukávu přechodníky minulé anebo zvojtíš čárky v souvětí, na druhou stranu nutno podotknout, že pět pravopisných chyb ve dvou větách moc vážnosti tvému příspěvku nepřidá, spíše naopak. A nedostatky v rodném jazyce jsou jako červený hadr pro rejpavé býčky, tak bacha, ať nějaké zvíře zbytečně nerozzuříš.
Čeština je poměrně komplikovaný jazyk, a tak pozor na pár záludných chytáků:
„líst” se správně píše „lézt” (na eM někdy používáme i hovorové „lízt”, pozn. editora),
měkké I a tvrdé Y – ačkoli se vyslovují stejně, každé se používá jindy,
neexistuje „my bysme” ani „my by jsme”, nýbrž „my bychom”,
„tip” není to samé jako „typ”,
velká písmena se občas píší i jinde než na začátku věty.
(Pokud si nejsi jistý významem či psanou formou nějakého slova, zkus tuhle stránku. Alešák měl v tomhle odstavci asi pět chyb, pozn. ed.)
TICHÁ POŠTA
Tolikrát jsem slyšel zaručeně pravdivý příběh o Špekovi, Arnoldovi a dalších. Neuvěřitelné heroické výkony, úsměvné události anebo běžné drby, které mi ovšem sami protagonisté při přímém dotazu s úsměvem vyvrátili. Několikrát se ke mně dostala historka o mně samotném, která se ale nikdy nepřihodila. Tichá pošta funguje, každým ústním předáním se prostě obsah trošku pozmění. Tak proč nečerpat přímo u zdroje? Chceš horolezecké přirovnání? Když je nahoře ve stráni pramen, ale ty piješ dole v údolí, může se snadno stát, že voda cestou omyje nějaké kravské hovno.
Pár příkladů. Špek prý dělá jenom vraždy a proto je nikdy po sobě neopakuje.
Omyl, dost jeho cest je dostatečně jištěných a, jak se sám několikrát vyjádřil, mnohé si zopakuje rád.
Cikán byl prý jenom spárář. Zase vedle – sice dominoval ve spárovém lezení, ale v jednom rozhovoru zmínil, že mu největší radost udělá vyřešit nějaký stěnový problém a v jeho mnohých stěnovkách si člověk připadá jak u maturity po prolenošeném svatém týdnu.
Alex Honnold vylezl ve filmu The Sharp End jednu z nejodvážnějších cest v celém Sasku, na kterou si snad nikdo netrouf – totální vraždu na Nonnegärtnera. Taky blbost. Ta cesta („Kühler Kopf“, IXb) je tedy dost silná káva, ale má čtyři kruhy, které se šikovným střihem v záběrech neobjevily, v průvodci to má hvězdičku a kolem dvou desítek přelezů.
Když měl „Dawn Wall“ řešení, tak to nějak půjde i tady. A co teda udělat, když se ocitneš zabořený po kolena ve smrduté diskuzní žumpě?
Říká se, že svět se dá změnit. Ale jedině tak, že každý změníme sám sebe. Když se na zlo reaguje zlem, tak se ten začarovaný kruh asi nikdy nepřeruší. Co s tím? Nereagovat na příspěvky, jejichž jediným cílem je urážet. Nevěnovat pozornost anonymním rejpalům, ignorovat jejich špatný den a vůbec jim neodpovídat.
Změnit sám sebe? Víme, jaké jevy a psychologické efekty mohou platit, tak si dejme pozor, aby nebyly silnější než my. Jasně, můžeš přilévat olej do ohně. Ale nemusíš.
A někdy holt ztratí diskuze nadobro směr i úroveň. Začne se topit v moři emocí a iracionality, dosáhne bodu, kdy už nemá smysl reagovat, ani se snažit dál cokoli vysvětlovat. Pak by možná dávalo smysl separátní realitu bez rozloučení opustit.
Pokud ti ale diskuzní fórum svou složitostí a nemravností vůbec nesedí, nikdo tě nenutí do něj vstupovat. Já osobně jsem také nahlédnul především pro inspiraci a sběr materiálů k tomuto článku. Bylo to jistým způsobem obohacující, ale děkuji, bylo toho dost.
TGM: „Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.”
Diskutovat a sledovat naše nové články můžeš na Facebooku eMontany.
Zbožňuje tep velkoměsta. Mlčky žasne nad technickým pokrokem, moderními trendy, hltá poslední výkřiky módy.
Nenechá si ujít žádnou společenskou akci či kulturní událost.
Denně čte noviny,
sleduje burzu. (haha)
„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.