Tvůj nejtěžší volný přelez a nejtěžší onsight?
Nejtěžší vylezená cesta 8c a onsight 8a.

Na jaký svůj onsight nejraději vzpomínáš? Můžeš ten zážitek/proces trochu popsat?
Ve vzpomínkách mi naskakuje celkem dost cest vylezených na OS, ale popravdě nevím, které bych si vážila úplně nejvíce. Onsight je rychlý proces. Jen jeden pokus, buď to klapne anebo ne. Dlouhodobější projekty vyžadují speciální přípravu a to mi utkví v hlavě více. Ale třeba nedávno jsem byla lézt v Chulille a lezla jen onsighty a právě v cestě „La Boca de la voz“ 8a jsem byla několikrát úplně na pád, držela se zuby nehty a bojovala do posledních sil.

Které tři faktory ti pomáhají k úspěšnému OS přelezu?
Úplný prvotní základ je prohlédnout si cestu ze země a spočítat, kolik expresek je potřeba. No, a pak záleží, jakou cestu si vybereš. Když se jedná o dlouhý vytrvalostní maraton, upřednostňuji lézt rychle a odpočinout si jen jednou za čas v opravdu velikém chytu. Jinak jak se říká ,, běžet” a u toho nezapomenout dýchat. V kratších silových cestách je zas důležité trefit správný program ihned. K tomu pomůže se před pomyslnou klíčovou pasáží zastavit, pořádně ji nakoukat a následně zabrat. Kolikrát se vyplatí zariskovat než spadnout kvůli pocitu, že na to nemáš. To pak hraje roli náhoda a tvá vůle.

Raději cestu onsightuješ, nebo si ji v klidu připravíš?
Ráda to střídám. Záleží na období. Někdy raději onsighty a někdy lezu projekty.

Pokoušení jednoho 7c+ v Siuraně (f: Michal Škvára)

Tvůj nejtěžší volný přelez a nejtěžší onsight?
Nejtěžší volný přelez 8c+, nejtěžší onsight 8a.

Na jaký svůj onsight nejraději vzpomínáš?
Nejraději vzpomínám na cestu „Slepá ulička“ IXb v Labáku. V létě roku 2016 jsem se poprvé vydal s kámošem do Labáku. Na písku téměř nelezu, takže to byl pro mne docela šok stát nohama na tření a drtit oblé chyty. Na konci dne, když jsem si chtěl dát nějakou cestu na dolez, tak mě zaujala právě tato linie. Od začátku to vypadalo, že to bude brnkačka, ale v momentě, kdy jsem zapnul první jištění, bojoval jsem až do konce. Stále jsem věřil, že následující chyt bude madlo, ale prd. Stále dokola oblé chyty a hrozně moc dlouhé nátahy. V každém kroku jsem málem spadl, ale drtil jsem, co to dalo, až to nakonec vyšlo. Do cesty jsem nalézal s pocitem: „Jdu si to užít a vylézt si další pěknou linii,“ ale to se velice rychle změnilo v boj o život. (směje se)

Které tři faktory ti pomáhají k úspěšnému OS přelezu?
První faktor je mít čistou hlavu a nemyslet na nic než na samotnou cestu. V momentě, když začnu přemýšlet v průběhu cesty na něco jiného, ztrácím koncentraci a pravděpodobně mě to v následujícím kroku sundá. Druhý faktor znamená jít do cesty na max. Dost často se mi stalo, že jsem spadnul jen díky tomu, že jsem do toho nedal vše. Místo toho, abych šel dynamicky a rychle se zpevnil v těle, protože jsem nevěděl, jak moc velký chyt to bude, tak jsem spadl. Do každého kroku musíš jít s tím, že ten krok prostě uděláš. Pokud si budeš říkat, že teď asi spadneš, opravdu spadneš. Třetím faktorem je dobře si nastudovat cestu – jak vede, kde končí, kde bych mohl odpočinout atd. V momentě, kdy o cestě budu vědět vše, co potřebuji, pak musím počkat na tu správnou chvíli, kdy se sejde dohromady podmínka a forma či dobrá nálada.

Raději cestu onsightuješ, nebo si ji v klidu připravíš?
Když lezu cestu na onsight, jsem velice nervózní, protože to mohu kdykoliv pokazit. Někdy se i docela vybojím kvůli odlezům od jištění a pořád lezu pod nějakým tlakem, který mi nedělá dobře. Zatímco, když si jdu cestu připravit, hrozně moc si ten proces užívám. Nejsem pod tlakem, nic nemusím, jen lezu a vymýšlím kroky. Tlak a nervozita většinou přijdou po pátem pokusu, kdy hlava začne pochybovat o přelezu. Ale to stále není odpověď na tvou otázku. (směje se) Úplně nedokážu říci, zda to je lepší než ono, ale když cestu vylezu na onsight, mám velikou radost, že ji nemusím lézt znova a mohu lézt něco jiného. Do každé cesty nalézám s tím, že ji dám na onsight, takže čím dříve cestu vylezu, tím je to lepší.

Denisl Pail leze v Demänovské dolině. (f: Petr Pavlíček)

Tvůj nejtěžší volný přelez a nejtěžší onsight?
8c+ a 9/9+ OS v Juře (7c/7c+, pozn. red.)

Na jaký svůj onsight nejraději vzpomínáš? Můžeš ten zážitek/proces trochu popsat?
Já moc OS lezkyně nejsem… Vždy, když lezu něco poprvé, připadám si, že lezu jak rozklepanej šnek, a radši to rychle vytěsním. (směje se)

Které tři faktory ti pomáhají k úspěšnému OS přelezu?
1. Absence očekávání, volná mysl – jaké to bude, kde bude těžké místo, vylezu to, mám na to…?
2. Fyzická připravenost – že nejsem unavená z předchozích deseti cest.
3. Dech a flow.

Raději cestu onsightuješ, nebo si ji v klidu připravíš?
Rozhodně připravím! Aspoň vím, jaké utrpení mě čeká. (směje se)

Gábina v cestě „Cringer“ 8b+ (f: Petr Klofáč)

Tvůj nejtěžší volný přelez a nejtěžší onsight?
9a, 8a+.

Na jaký svůj onsight nejraději vzpomínáš? Můžeš ten zážitek/proces trochu popsat?
Asi onsighty v Labáku, nemám žádný konkrétní, ale vždycky je to boj. Cesty jsou dlouhé a většinou ze země vůbec nevidíš do čeho jdeš, takže se musíš hodně spoléhat na svoje schopnosti přímo během lezení. Mentálně je to hodně náročné a ten pocit po 60metrové cestě na OS, kdy jsi to vybojoval a nepustil, je k nezaplacení.

Které tři faktory ti pomáhají k úspěšnému OS přelezu?
1) Sledovat maglajzovou stopu na chytech a umět předpovídat, co bere a co ne.
2) Projít si před onsightem cestu co nejpečlivěji a prolézt si cestu v hlavě.
3) Chytit ten správný drive a i když cítím, že to asi nelezu správně, tak zabrat a moc se nevracet.

Raději cestu onsightuješ, nebo si ji v klidu připravíš?
Jsou to dvě rozdílné disciplíny a každá má svoje. Rád si do detailů rozpracuju těžkou cestu, ale zároveň mě baví ten pocit dobrodružství a výzvy, když člověk leze onsight.

Pocit, že jsi to nepustil, stojí za to. (f: Jakub Konečný)

Tvůj nejtěžší volný přelez a nejtěžší onsight?
8c PP, 8a OS.

Na jaký svůj onsight nejraději vzpomínáš? Můžeš ten zážitek/proces trochu popsat?
„Uživancija“ (8a) v Mišja Pěči ve Slovinsku. Už je to nějaký rok zpátky. Původně jsem ji chtěla jen prolézt, nakonec se ale asi po hodině strávené v cestě podařil hodně vybojovaný onsajt. Pamatuju si, že se v cestě hodně střídají boulder s odpočinkem, takže jsem pořád vyklepávala a nakonec to nějak dolezla. Bohužel jsem si pak ale vzpomněla, že cesta má společný začátek s vedlejším 8áčkem, které už mám vylezené, takže to nemám ani zapsané. I když to jsou asi čtyři presky z 20. (směje se)

Které tři faktory ti pomáhají k úspěšnému OS přelezu?
Úplně se nepovažuju za někoho, kdy by měl radit, jak lézt OS, protože i když lezu na skalách a hlavně i závodím spoustu let, mám s tímto stylem pořád docela problém. Nejdůležitější je ale podle mě neváhat, umět zariskovat a lézt rychle. Žádnou ze zmíněných věcí bohužel neovládám, ale pracuju na tom. (směje se)

Raději cestu onsightuješ, nebo si ji v klidu připravíš?
I když se za to trochu stydím, mnohem radši zůstávám ve své komfortní zóně a cestu si pečlivě prolezu, vymyslím a pak pokusuju. Lezení na flash mám ale moc ráda.

Ella Adamovská jede bomby ve Višňovém. (f: Kuba Konečný)

Tvůj nejtěžší volný přelez a nejtěžší onsight?
Mám přelezené tři cesty v obtížnosti 8c stylem PP (cesty „Nordic Flower“ + „Nordic Plumber“ v oblasti Flatanger a cestu „Glutaman“ na Lidomorně v Moravském Krasu) k tomu dvě cesty v obtížnosti 8a na onsight („Via del Oscar“ v oblasti Margalef a „Out of Berlin“ ve Frankenjuře).

Na jaký svůj onsight nejraději vzpomínáš? Můžeš ten zážitek/proces trochu popsat?
Musím přiznat, že když jsem si přečetla tuhle otázku, tak jsem se začala probírat top ten cestami v žebříčku na lezec.cz, které mám vylezené, ale k žádné z těchto deseti nejtěžších cest na onsight nemám žádný silný okamžik. Zvláštní.

Naopak, dodnes mám živé představení před očima, kdy jsem bojovala ve svém prvním 7a na onsight („Via Le Man Dal Cul“ v Massone). Jistil mě táta, já byla už někde ve vrchní pasáži, kde se tehdy změnilo z ničeho nic jištění, takže jsem si nějakých borháků v zápalu boje nevšimla. Táta na mě volal ze země: „Máš tam borhák vpravo!“ Já mu nerozuměla a akorát jsem na něj zakřičela: „Nemám čas se s tebou vybavovat!“ a pokračovala jsem dál. Táta už nic neodpověděl a začal počítat metry, jaká tlama to bude, pokud spadnu. Smějeme se tomu dodnes, protože to bylo asi poprvé a naposledy, kdy jsem lezla tak na max, že jsem hodila i strach z poletu za hlavu.

Které tři faktory ti pomáhají k úspěšnému OS přelezu?
Pokud chci vylézt nějakou těžkou cestu na onsight, tak se na to musím cítit. Co tím myslím? Když mám nějaké pochybnosti, tak vím, že nemá smysl se o onsight ani pokoušet, protože se něco zákonitě po*ere. Jen když vidím ze země kroky, na které si věřím, že je zvládnu na onsight (obtížnost 8a), tak do toho jdu.

Před pokusem si cestu ze země důkladně nakoukám a podívám se na ni z různých stran. Snažím se najít více možných variant, jak nejtěžší místa přelézt, abych byla za pokusu schopna programy rychle změnit. Nikdy se neupínám k jedné variantě, vždy se snažím mít v záloze více. A to z toho důvodu, že je někdy ze země jasné, jak se dané místo běžně leze, ale s mojí výškou tam dolezu a zjistím, že je tahle beta nemožná.

Když se odhodlám nastoupit, tak v těch nejlepších onsightových pokusech se ocitám v imaginárním boji, kde buď přežiju, nebo umřu. Jiná možnost není, pokus na vylezení cesty na OS je jen jeden. A tak je potřeba si moc věřit, že to zvládnu. Přece nepůjdeš dobrovolně do boje, když budeš vědět, že ledabylým pokusem umřeš.

Raději cestu onsightuješ, nebo si ji v klidu připravíš?
Víc mě vnitřně zasáhne těžší cesta přelezená na více pokusů než cesta, kterou dám na onsight. Určitě je to časem, který to trvá. Proces je delší a vztah s cestou se díky tomu prohlubuje. Ale možná ten srdcový onsight ještě nepřišel, abych mohla změnit názor.

Ivka se vydává na svou onsightovací hranici v cestě „Poslední relikvie“ Xb v Labáku (f: Martin Rýva)

Tvůj nejtěžší volný přelez a nejtěžší onsight?
9c, 9a.

Na jaký svůj onsight nejraději vzpomínáš? Můžeš ten zážitek/proces trochu popsat?
Vždycky rád vzpomínám na onsighty vícedélkových cest. Nejčerstvěji mám v hlavě cestu „Spomin“ v Paklenici, což je vícedélkové 8c na Anicu Kuk (Adam cestu lezl v září 2018, pozn. red.). Naprosto úžasná linka a hlavně jsem ten onsight ani nečekal, vzhledem k tomu, že cestu rok nikdo nelezl. Nebyl tam žádný maglajz a cesta byla o dvou těžkých délkách. Ta první těžká délka za 8c byla paradoxně poměrně dost čitelná a udělal jsem všechno tak, jak jsem měl. Ta druhá je za 8b+, takový otevřený mírně převislý koutek, kde nebyly vidět žádné chyty. Tam jsem si to opravdu užil a hodně jsem si zabojoval. Byl to takový ten klasický onsight, kdy nevidíš žádné chyty a jdeš podle vlastní intuice. V každém kroku myslíš, že padáš, ale potom najdeš nějaký další záchytný mikrohrůteček, který tě udrží na skále… A díky tomu, že se posuneš třeba o deset centimetrů, tak najednou uvidíš další chyt… Takhle jsem tam lezl na těch klíčových pěti metrech, což je určitě stav, který mě na onsightech baví úplně nejvíc.

Onsighty často probíhají tak, že si to zespoda nakoukáš a pak to napálíš, jako kdybys to už měl nachozené. Ale tenhle čistý onsight mě baví ještě víc – ze štandu toho člověk moc nenakouká a pak se ocitne v hladkém zrcadle, kde si nemůže být jistý ani v následujícím kroku. Natož tím, co bude za tři metry.

Které tři faktory ti pomáhají k úspěšnému OS přelezu?
Mezi základy patří naučit se řeč magnézia. Způsob, jakým je chyt omágovaný, ti může říct mnohé. Oblíbené cesty jsou často omágované dost a někdo může říct, že je to omágované tolik, že vlastně neví, které chyty brát. Zpravidla jsou ale vždy nějaké chyty omágovány více a některé méně. Ty méně omágované jsou často od někoho s jinou postavou nebo špatnou sekvencí. Zpravidla se používají ty nejvíce omágované chyty. Pokud má člověk průměrnou postavu – mně se třeba málokdy stane, že bych někam nedosáhl – tak jde po těch nejomágovanějších chytech. Magnézium ti také může říct, kterou rukou ten chyt vzít. Když je chyt omágovaný a má skvrnu vlevo dole pod sebou, je jasné, že se bere pravou rukou, protože ta skvrna je od palce pravé ruky.

Potom je určitě strašně důležité umět se rozhodnout. Já většinou ze země vyrážím s nějakou sekvencí v hlavě, o které si myslím, že bude pravděpodobná. Ze samotného lezeckého pohledu se to ale pak může zdát úplně jinak. Musím tedy být flexibilní, abych byl velmi rychle schopný zareagovat a tu metodu změnit. Co je ještě důležitější? Když už změním rozhodnutí, tak do toho jdu s tím, že tohle je opravdu ta sekvence, pomocí níž to polezu. I kdyby to byla o kousek těžší metoda, tak já jsem o ní v té chvíli přesvědčený. Nejhorší je takové to: „Aha, tak asi to půjdu takhle, ale nejsem si úplně jistý,“ pak člověk začne lézt pomalu a pochybovat o tom… Tohle pochybování může někdy někoho zachránit, ale velmi pravděpodobně tě to shodí. Obzvlášť, pokud lezeš na limitu.

Cesta na onsight není nějak „jiná“. Ta cesta je „jiná“ pouze v tom, že o ní nemáš informace a tělo neví, co má dělat. Když si ale dokážeš vzít co nejvíc informací z prohlížení, tak se můžeš tomu druhému nebo třetímu pokusu velmi přiblížit. Takže je také důležité nemít z onsightování strach.

Raději cestu onsightuješ, nebo si ji v klidu připravíš?
Samozřejmě, když cesta nejde na onsight, tak si ji vylezu na pár pokusů. Někdy ale realisticky zhodnotím, jestli onsight není plýtvání silami. Teoreticky bych měl možnost lézt 9a na onsight, ale když vidím 9a, které má obtížnost za pětimetrový úsek plný pavučin, tak se ani nenamáhám tu cestu na OS zkoušet. Prvně si ji prolezu, očistím a pak ji zkusím na druhý pokus. Realistické zhodnocení je pro mě důležité. Těžko ale říct, jestli každý to realistické zhodnocení umí udělat. Někdy je škoda, když si člověk sedne hned u první expresky, a přitom by šanci na onsight měl.

Najít mikrohrůteček, který tě posune o kousek dál. Adam Ondra bojuje v sektoru Acepthale, Kanada 2018. (f: Petr Pavlíček)